Liam už se k vánočním večírkům raději nevracel ani slovně, ani v myšlenkách, protože si nechtěl kazit náladu ještě víc. Stačilo pomyšlení na to, jak ho vlastní matka přehlíží, a chtělo se mu plakat. Raději se proto začal soustředit na mlsání horké čokolády a vyjídání napůl rozteklých marshmallows z kelímku. Když mu ale Rebecca položila ruku na rameno, krátce k ní vzhlédl a letmo se pousmál.
„Já už mám dárky nakoupené,“ pokrčil Keilan rameny. „Jen se tu tak loudáme s Leem, dnešek máme jen pro sebe,“ vysvětlil, očima sklouznul k synkovi a pocuchal mu vlasy, což chlapec odměnil nespokojeným zabrbláním. „Máme v plánu dát si někde něco dobrého, okouknout vánoční výzdobu a možná koupit ještě nějakou tu maličkost,“ objasnil, přičemž se opravdu hodně přemáhal, aby se nezašklebil při zmínce vánoční výzdoby. Kei to všechno považoval za jeden velký kýč, který beztak do kouzelnického světa zavlekli mudlové. Alespoň tedy tu kýčovitou stranu toho všeho.
Když Becca zmínila, že by učit nemohla a že je ráda za svou práci, Keilan ji probodl pohledem. Nebylo to tak dávno, co i on nosil bystrozorskou uniformu, a i když v profesorském křesle vypadal poměrně spokojeně, adrenalin spojený s bystrozorstvím mu chyběl. „Je lepší učit obranu proti černé magii, než jen sedět v kanceláři a vyřizovat bystrozorskou administrativu,“ zkonstatoval a pokrčil rameny. Jinou možnost Keilan totiž neměl, poté, co byl zraněn. A to jak fyzicky, tak psychicky. „Nějaké novinky v rovinách bystrozorských?“ zeptal se vzápětí zvědavě. Co se psalo v novinách, to bylo většinou zkreslené. Keilan sice tušil, že mu Becca nebude moci říct cokoliv zásadního, ale ta otázka ho nesnesitelně svrběla na jazyku.
Při zmínce o Veronice se Keilan zase pyšně pousmál. „Druhým rokem,“ přikývl na Beccinu otázku. „Dostala se do Havraspáru. Je moc šikovná a hodná,“ pronesl s neskrývanou hrdostí v hlase. Co se otravných profesorů týkalo, Keie okamžitě napadl Finlay, takže se zašklebil a odfrkl si. „Třeba Finlay McCrimmon - toho určitě znáš, chodil se mnou do ročníku, do Mrzimoru. Teď učí přeměňování a Brumbál ho letos jmenoval kolejním ředitelem Mrzimoru, což jen svědčí o tom, jak je na tom ředitel s psychickým zdravím bledě.“
Liam se při zmínce o škole docela rozzářil a v očích mu přeskočily jiskřičky. „Těším se moc,“ přikývl. „Ale tři roky je hrozně dlouhá doba,“ dodal docela zklamaně, protože dobře věděl, jak ho to čekání bude ničit. „Ale na Zmijozel to nevypadá,“ dodal Keilan pobaveně. Liam se zatím neprojevoval jako ambiciózní jedinec, nebyl zlý ani zákeřný, spíš naopak. Byl celkem empatický a chápavý, inteligentní a umírněný. Keilan si ho ve Zmijozelu nedokázal představit.

_________________

Becca přikývla. Ona většinou všechno sháněla na poslední chvílí, jelikož nikdy předtím neměla čas se zamyslet nad tím, co by mohla k Vánocům koupit. Ne, že by jí to nějak trápilo.. "Já si taky dělám hezký den, skoro celé svátky mám volno," broukla pak s menším úsměvem. Vánoční svátky prostě milovala, navíc všechna ta výzdoba byla fakt překrásná. Některým se to sice mohlo zdát kýčovité, ale zrovna takovéto věci se Rebecce nesmírně líbili. Aspoň většinou, tedy. "A hlavně doufám, že si odpočinu. Doma se řeší celou dobu večírek, takže jsem se nemohla dočkat až na chvíli vypadnu ven," dodala s menším úšklebkem. Teď už jí ty večírky ani moc nevadili, i když byla pravda, že by raději strávila svátky s přáteli někde v hospodě než s rodinou na večírku, stejně pochybovala, že by na sebe dnešní večer měli čas, takže by jim tam určitě nechyběla.
Becca chvíli hleděla na Keie nechápavě, jelikož jí to nic moc neříkalo, pracovala hlavně v terénu. "Chápu," kývla pak a na chvíli od něho odvrátila pohled. Chápala to, taky by jí nebavilo sedět jen za stolem, kdyby to musela dělat, nejspíše by taky šla raději učit i když.. Ne, učit ne, ale určitě by se snažila si najít jinou práci, něco co by jí naplňovalo. "Ani ne, prostě jako obvykle," Becca o takových věcech mluvila nerada, zvláště na veřejnosti, Keilanovi však nenápadně naznačila něco ve smyslu "někde jindy" a věnovala mu i menší úsměv. Když by byli sami, možná by jí to ani takový problém nedělalo, ale kolem byla spousta uší.
"To věřím," Becca na chvíli zabloudila pohledem k Leemu, kterému věnovala široký úsměv. "Finlay?" Svraštila obočí a dala se do usilovného přemýšlení. Jí bohatě stačilo, když si pamatovala své spolužáky, i když pravdou bylo, že si tvář drahého McCrimmona nakonec dokázala vybavit. "A jak mu to jde? Třeba bude dobrý," broukla s úšklebkem, jí očividně vůbec netrápilo, že je kolejním ředitelem Mrzimoru, s Bradavicemi už stejně žádné spojení neměla, že.
"To ti uběhne jako voda, uvidíš," mrkla na malého Liama vesele a dopila zbytek svého "vánočního" kakaa. "Ať už se dostane kamkoliv, bude dělat čest své rodině," dodala s lehkým pokrčením ramen. Jistě, bylo by fajn, kdyby se dostal do Zmijozelu, ale ani takový Havraspár nebyl špatný, navíc Lee na to měl hlavu.

_________________

Keilan se přejícně pousmál, protože dobře věděl, že bystrozorové moc volna nedostávají, a že je ta práce mnohdy neskutečně vyčerpávající. A Becca pořád ještě nebyla jednou nohou v hrobě, takže by si měla užívat života, když už má ten čas, že. „Tak to chápu,“ přikývl Keilan soucitně, ačkoliv on sám byl ještě nedávno nucen takové otravné večírky pořádat a tvářit se, jak ho baví. Bylo neskutečné osvobození, když se k Lanye a jejím společenským aktivitám otočil zády a začal žít vlastní život. Čas ušetřený večírky trávil s dětmi nebo Tinou a nemohl si stěžovat.
Bylo evidentní, že se Becca o bystrozorských záležitostech nechce bavit, alespoň ne teď a tady, a Keilan to chápal. Nedělal si naděje, že by se tu rozpovídala, ani by to nepovažoval za rozumné. Jen jí chtěl dát najevo, že ho to zajímá, a že by si třeba někdy mohli promluvit, pokud by neměla nic proti. A Becca zřejmě nic proti neměla, protože mu vzápětí nenápadně naznačila, že si o tom mohou promluvit jindy. Pomalu přikývl.
O svém kolegovi a bývalém spolužákovi se Kei opravdu bavit nehodlal a z jeho otráveného výrazu to šlo snadno vyčíst. „Je to matlák,“ zkonstatoval přesvědčeně, ačkoliv to třeba vůbec nebyla pravda. Ale v Keilanových očích Finlay matlák vždycky byl a vždycky bude, nehledě na to, že spolu poslední dobou začali vycházet o trošičku lépe.
Liam se na tetu Beccu usmál, protože byl za její slova vděčný, ale do rozhovoru dospělých neskákal. Byl přece slušně vychovaný. Poslouchal je, to ano, ale to mu nikdo nezakázal. A tak, zatímco poslouchal tátova a tetina slova, mlčky usrkával čokoládu a vyjídal poslední skoro rozteklé kousky marshmallows. „Abych byl upřímný, mně je úplně jedno, kam se dostane, hlavně, aby byl spokojený,“ pronesl Kei s mírným úsměvem ve tváři. Dobře, úplně upřímný nebyl, protože mu to nebylo úplně jedno, ale pointa zůstala stejná. Byl by nerad, kdyby se Liam dostal do Mrzimoru nebo Nebelvíru, ale kdyby se tak stalo, holt by to nějak překousnul.

_________________

Nathaniel trávil vánoční prázdniny doma, neboť na nějaký ples neměl ani pomyšlení a stejně jej toho v Hradu moc nedrželo. Neměl tam ani zdaleka tolik přátel, což by mu tolik nevadilo, ale většina jeho spolužáků zaujímala pozici, jako by jim někdo kouzlem odstranil mozek z lebeční dutiny, což bylo... což pro něj bylo jako by se jej snažili umučit. Proto byl rád, když mohl opustit stěny Hradu a dostat se zpět domů. Nějakou dobu pobýval v rodném Birminghamu, ale pro toto odpoledne se s rodinou dostali do Londýna. Tatínek tu byl pracovně a maminka se rozhodla se projít po Příčné ulici. A tak spolu šli, bohatě vypadající dáma v tmavším, elegantně stříženém cestovním plášti a menší chlapec v tmavém kabátu, který mu poskytoval dostatečně pohodlí v mrazivých měsících. Jak tak jde, drobnými prsty si přitáhne smaragdovou šálu a modrýma očima přelétne ulici kolem sebe, vstřebávaje každou změnu, která se tu za ten půlrok odehrála. "Možná bych si měl zaskočit pro nějaké bloky a pergameny,..." pronese k ženě vedle sebe, doufaje, že se nezeptá, proč už nemá jediný bloček nebo pergamen. Sice spousty čistých stránek padlo na zápisky do hodin, avšak většinu už stihl pokreslit, počmárat nebo popsat svými nápady. Ariadne však byla zřejmě až moc zabrána do vlastních myšlenek, jelikož z její strany nepřijde žádný zvídavý dotaz, ale jen rychlé přikývnutí. "Ale samozřejmě. Dám ti nějaké galeony. Já si zatím zaskočím do Čarokrásné kosmetiky a ty si to koupíš, ano?" otázala se chlapce, který však jen zavrtěl hlavou. "Dobrý, něco ještě u sebe mám," vyčaruje pro milovanou osobu menší úsměv, a pak už jen sleduje, jak jeho matka mizí za dveřmi zmíněného obchůdku. Prsty si uhladí vlastní kabát, a pak se rozhlédne kolem sebe, přičemž ještě stihne ustoupit vyššímu kouzelníkovi. Sám se pak začne prodírat spěchajícími davy, což vzhledem k jeho výšce prostě není ideální.

nonRPG
Na nikoho nečekám!

_________________

Becca už se dál k večírkům nevyjadřovala. Tohle téma musela trpět doma, a tak byla ráda, že už k tomu nic moc říkat nemusí. Keilan to chápal a ona to moc dobře věděla, vždyť to nebylo zas tak dávno kdy to všechno musel taky absolvovat navíc je dokonce sám pořádal. Což ona aspoň mohla být ráda, že to všechno obstarávali rodiče a její povinností bylo se jen dostavit, slušně oblečená a chovajíc se k hostům uctivě. Což pro člověka, kterým Rebecca byla, bylo dost těžké.
Usmála se, popravdě jí vyhovovalo, že se Keie nijak dále na její práci nevyptává. A naštěstí také pochopil to, co se mu snažila naznačit. Byla rozhodnutá ho v nejbližší době kontaktovat a říci mu vše, na co bude chtít znát odpověď. Byl to přeci jen stále její příbuzný, kterého vždycky brala skoro jako mladšího bratra, a i když mu stále tak trochu křivdila za to co udělal, ráda ho měla. A co se týkalo Finlayho, Becca se ušklíbla. Moc dobře věděla, že ti dva se neměli nikdy moc rádi. "Zas až takový matlák to být nemůže, Keilane," mrkla na něho, nejspíše ve snaze ho trochu rozčílit. Pochybovala, že by Brumbál nechal nějakého matláka dělat kolejního ředitele, i když u něho nikdo nikdy nevěděl. Navíc, jestli měl Kei pravdu a Brumbál na tom nebyl už moc dobře.. Jenže to ona nemohla určit, ředitele Bradavic neviděla už řádku let a Finlayho viděla také posledně na škole, každý z nich se mohl změnit, že. "Navíc, když mohli udělat kolejním ředitelem tebe, tak to už to může dělat vážně kdokoliv," ano, Rebecca měla očividně pošťuchovací náladu, a tak se jen nevinně zazubila. Dělat si srandu z Keilana jí děsně bavilo, vždycky a dnešní den rozhodně nebyl výjimkou.
Becca se vesele zazubila na Leeho. Už se nemohla dočkat, až její nejoblíbenější klučina začne do Bradavic chodit a opravdu byla děsně zvědavá, kam se dostane. "Tak to je jasný," kývla hlavou, i když to tak trochu Keilanovi nevěřila. "Můžeme se kousek projít, jestli chcete. Nebaví mě stát na stejném místě, navíc mě nebaví stát na stejném místě tak dlouho," broukla s menším úsměvem. Nakonec byla docela ráda, že Keie s Liamem potkala.

_________________

Nezáživné tlachání o večírcích Keie ani trošičku nebavilo, navíc to vzbouzelo nepříjemné vzpomínky a myšlenky, a tak byl rád, když jej opustili a už se k němu nevrátili. Ani na novinky z řad bystrozorů už se nevyptával, však trpělivost růže přináší.
Když Becca zmínila, že Finlay přece nemůže být takový matlák, Keilan nakrčil čelo a probodl ji chladným pohledem. „Je to matlák,“ stál si tvrdohlavě za svým. A možná by dodal, že z Mrzimoru vždycky vzejdou matláci, ale nechtěl před Liamem hanlivě mluvit o jakékoliv koleji, aby pak netrpěl hloupými předsudky, kterým se on sám vyhnout nedokázal. Svými dalšími slovy tomu Rebecca nasadila korunku a Keilan po ni vrhl pohledem přímo vražedným. Tenhle typ humoru poněkud postrádal, kromě toho byl příšerně ješitný a navíc zastával názor, že je rozhodně lepším kolejním, než nějaký nečistokrevný hňup. Odfrknul si a nijak to nekomentoval, urazil se. Atmosféra jako by zchladla o několik desítek stupňů. I Liam si toho všiml, takže po chvilce váhání vklouzl svou ručkou do otcovy dlaně a věnoval mu úsměv. Jenom ten dokázal Keie zahřát u srdce, takže po chvilce jeho kamenná maska zase trochu povolila. Ale bylo jasné, že tohle Becce jen tak nezapomene. Kdyby to nebyla jeho sestřenice, dost možná by skončila s nějakou hezkou kletbou v zádech.
Kei měl z ničeho nic náladu akorát tak na odchod, ale Liam byl jiného názoru. „Tak jo,“ odvětil Becce místo Keie vesele a společně s dospěláky vykročil Příčnou ulicí přímo za nosem. Přitom dopíjel poslední zbyteček čokolády a kmital očima kolem sebe, aby zjistil, jestli tu není ještě nějaký stánek s dobrotami. Keilan zůstal jen proto, že nechtěl synovi kazit vánoční den, a jen proto se zase trochu pousmál, leč dost prkenně. „Za chvíli ale půjdeme někam na oběd, Lee,“ brouknul k němu informativně. „Takže sladkosti až potom,“ dodal, protože moc dobře poznal, když syna honila mlsná. Na Beccu se ani nepodíval, protože ješitnost je hrozná věc.

_________________

Rebecca se svým bratrancem souhlasit nemohla, Finlayho neznala tak dobře jako on, ale i když to tvrdil, nemuselo to tak být. Bylo přeci očividné, že se ti dva neměli rádi, a tak Keilan mohl říci cokoliv, aby svého bývalého spolužáka shodil. Navíc bylo očividné, že svou poznámkou Keie dodělala a zatímco on se tvářil jako brambora, Becca se usmívala. Neměla proč se mu omlouvat, myslela to z žertu a když to nepochopil, jeho chyba a ne její. Taková prostě byla, on to musel vědět, a pokud si to bral tak k srdci? Tak ať, Rebecce to bylo fuk. Nehodlala si tímto zkazit zbytek dne, a tak na to v dalším okamžiku zapomněla, nebo se aspoň pokusila.
A jelikož Lee souhlasil se společnou obchůzkou, úsměv jenž zdobil pro dnešek její tvář se zas o něco více rozšířil. Na Keilana, který vypadal, že by od ní co nejrychleji zdrhl, se zašklebila, rozcuchala Liamovi vlásky, a pak společně s nimi vykročila vstříc prozkoumávání vánočních uliček Příčné. A podobně jako se rozhlížel nejmladší z trojice, i Rebecca se dívala po všemožných stáncích. Co kdyby náhodou objevila něco, co jí děsně chutná?
Nakonec se však rozhodla od svého drahého bratrance odpojit, Leemu stihla koupit obří čokoládu jenž prý měla po každém kousnutí změnit chuť, Keilanovi se na rozloučenou stihla omluvit (jakože fakt), a pak už zamířila přesně na tu opačnou stranu než se vydal její drahý bratranec se synem, a poté co konečně vybrala ten dárek pro sestru se přemístila domů na tu ohavnou slavnost, které se vůbec účastnit nechtěla.

>>

_________________

Abychom byli upřímní, Rossana se právě teď necítila příliš dobře.
Abychom byli féroví, Rossana se celkově necítila moc dobře na místech, kde relativně malý prostor společně s ní obývalo relativně velké množství lidí a Příčná ulice mezi ně bohužel patřila. Přirozeně, že už tu v minulosti několikrát byla, ale že by tyto návštěvy kdovíjak vyhledávala nebo se na ně dokonce těšila, to se říct nedalo.
"Je tu vždycky tolik lidí?" zeptala se Kennetha neutrálním tónem (a vcelku zbytečně) a ve tváři jí bylo možné číst lehkou rozmrzelost. Na druhou stranu je fakt, že když už tu jednou byla, měla radost, že ji starší bratr doprovází. Kdyby nic jiného, oblíbila si jejich společné trávení času - i když ho nebylo tolik, kolik by si asi bývala přála - a tohle byla skvělá příležitost.
"Možná bychom se měli jako první podívat do Krucánků a kaňourů, nemyslíš? Potřebuji si dokoupit několik povinných učebnic do Bradavic - a kromě toho tam určitě budou mít i nějaké zajímavé knihy." A kromě toho, dodala Rossana v duchu, se nezdá, že by lidé obecně nacházeli nějakou zvláštní zálibu v tiché společnosti knih, což ona sama nikdy nepochopila. To jí ovšem dávalo jistou naději, že by v knihkupectví nemuselo být tolik lidí, jako tady na ulici.
Ovšem byla tu i možnost, že bude Kenneth trvat nejdřív na zakoupení hůlky, kterou Rossana nepotřebovala za nijak důležitou rekvizitu ve své blízké budoucnosti a nepřišlo jí tudíž zcela nezbytné Ollivanderův ošuntělý krámek navštěvovat.

<<
Kenneth klidným krokem doprovázel svou mladší sestru na nákupech v Příčné ulici. Amelinda, tím myšleno Rossanina matka a Kennethova macecha, měla posledních pár dní nějaké zařizování v Liverpoolu, Kenneth se po soukromých Amelindiných záležitostech víc nepátral, rovněž přijal fakt, že Walter je na pracovní cestě ve Švédsku téměř až do konce měsíce, ostatně Kenneth ho bude brzo následovat a vůbec se mu ta myšlenka nelíbila. Měl doma měsíční dcerku, která toužila po pozornosti obou rodičů - nebo spíše to si Kenneth nalhával, malé Rosemarii to bylo úplně ukradené, protože pořád jenom spala, každopádně Kenneth si jako novopečený otec nedokázal představit den či více bez svých dvou dam.
Jakmile se však dozvěděl, že Amelinda odcestovala a Ross se ocitla na pár dní bez obou rodičů, ač měla Helmont plný dalších příbuzných, jednoho odpoledne se zastavil a džentlmensky děvčeti nabídl, zda si nechce udělat výlet na Příčnou. Že to Rossana vzala jako velké nakupování do Bradavic, přijal s laskavým úsměvem. Neměl problém vzít svou mladší sestru na pořádné nákupy. Ač nechtěl důležitost této chvíle ubírat dívčiným rodičům, nakonec k Ross spustil dlaň, aby se ho chytla. Nabídl by pochopitelně rámě, ale výškový rozdíl byl tak markantní, že to nebylo možné.
"Obvykle tu v podvečer bývá, spousta kouzelníků se vrací z práce," promluvil a sklonil k ní pohled s jiskrnými oči, v nichž se odrážela spokojenost s laskavostí.
"Jsem dneska tvým doprovodem, veď mě tam, po čem tvé srdce touží," zatvářil se teatrálně a mávl rukou do vzduchu, ať si vybere obchod, jaký chce. Kliďně knihkupectví, Kenneth ke knihám neměl odpor, pouze na ně poslední dobou neměl čas, každopádně Isabel měla ráda romány, takže by se po nějakém mohl podívat. "A vybrat si nejdřív kouzelnickou hůlku nechceš?" nadhodil nenápadně s povytaženým obočím, než zakroutil hlavou, viděl jí to na očích, krucánky byly jasná volba, "tak dobře," vydechl smířlivě a otočil se k obchodu, jehož dveře Ross podržel, aby jako pravá dáma mohla vstoupit dovnitř.

>> Krucánky a kaňoury

| +

Vím, že je ještě Kenneth v Prasinkách, ale vzhledem k situaci předpokládám, že tam už se to nedohraje... tak snad to nevadí.

_________________

| +

<<

Erasmus se loudal Příčnou ulicí s kornoutem čokoládové zmrzliny v ruce, energicky bloudil očima kolem sebe, díky přívalu cukru se taky široce usmíval, a vesele uhýbal z cesty spěchajícím kouzelníkům, div že jim tu zmrzlinu nerozmáznul na jejich drahé hábity. V converskách, tričku s logem The Beatles a kraťasech tu vypadal trošku jako trotl, ale na to už si dávno zvyknul.
Od té doby, co se s Lei přestěhovali do Dánska, se na Příčné ulici nevyskytoval moc často, a dnes tu byl jen proto, že tu musel něco zařídit. Při té příležitosti vyrazil dřív, aby si Příčnou užil jaksepatří a okouknul, co je nového. A taky měl v plánu navštívit famfrpálové potřeby, kde měl domluvené dětské košťátko na míru, které měla dostat Rose ke svým narozeninám. Byl to úplně nejjednodušší model, který skoro nelétal, spíš by se to koště dalo přirovnat k mudlovskému houpajícímu koni, a Ery seznal, že tenhle vynález jeho dcera prostě musí mít.
Teď měl ale spoustu času, a tak se jen tak loudal sem a tam, nakukoval do výloh obchodů a očumoval vystavené zboží, přičemž mlsal zmrzlinu očarovanou tak, aby netála moc rychle. Už skoro zapomněl, jaké to je, mít čas pro sebe a užívat si klidu - buď čas neměl vůbec, protože pendloval mezi domovem a tréninky, nebo volný čas trávil s rodinou, takže se na něj neustále lepila trojice mírně hyperaktivních prcků, která se dožadovala jeho pozornosti. Ale Erasmus si nestěžoval a svůj život by za nic nevyměnil - vždyť pro děti by udělal první poslední. A to si nikdy nemyslel, že z něj bude táta na plný úvazek. Teď ale potomstvo hlídala babi Debbie a Eryho při tom pomyšlení napadlo, že by jí měl možná něco koupit, jako vyjádření díků.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám

_________________