Během toho, než my dvojčata odpověděla, jsem se spíše ponořila sama do svých úvah, ale nakonec mi řekla Bliss kde ty dva byli. Na famfrpálu? Hm, nic zajímavého. Ale jakmile jsem zaslechla, že hrálo Norsko proti Francii a že Francie vyhrála, jednoduše jsem se zamračila. Severní země by měly vždy vyhrávat! Kdybych tam byla také, fandila bych taky Norsku. „Já bych taky fandila Norsku,“ řekla jsem své úvahy nahlas a usmála se na ně. Po té se mě Thomas zeptal, z jaké země pocházím. Nadechla jsem se na odpověď, ale to už Bliss a Thomas mleli své. Hádali se o skleněných lahvičkách a já chviličku počkala, než se dohádají. Mezitím Bliss vypustila svojí sovu a já se podívala na Tarju a zjistila jsem, že ten krysák není jediný, kdo tu sovu pozoruje. Pohladila jsem zabranou Tarju po hlavě a nabídla jí jednu granulku, kde jsem jí vylovila z tašky. Tarja jí odmítla a stále pozorovala sovu. Zakroutila jsem hlavou, ale to už se ozvalo další zahoukání a něco s vlakem trhlo. Pak to proběhlo všechno moc rychle, než abych to stihla zareagovat. Jednoduše jsem se s tím trhnutím předklonila a málem přepadla na dvojčata. Cari, ta Blissina sova si sedla samotné Bliss samým rozčilením na hlavu a Thomas zapadl hlouběji do sedadla, dokonce na něm přistál i jeho krysák, který se zřejmě jmenoval Spike. Jakmile mi totiž došlo, že vlak se rozjel a že já málem přepadla, chytila jsem skoro už sjíždějící Tarju a vzala si jí na klín. Ta se na mě podívala modravýma očičkama a po té obrátila hlavu na dvojčata, která mávala na rodiče jako pomatená a pak začínala něco mluvit podivným jazykem. Nakrčila jsem čelo a snažila se rozumět jejich řeči, ale byla příliš zmatečná. Zavrtěla jsem hlavou a zauvažovala, co teď dělají rodiče. Zda už šli domů… zda už odjeli zase do Finska. Kdo ví? Z úvah mě opět probral Thomas, který zopakoval svou otázku. Párkrát jsem zamrkala na probrání, narovnala se, posadila Tarju vedle mě a nadechla se znovu k odpovědi. „Já jsem z Finska,“ pronesla jsem hrdě a s úsměvem. „Odkud vy?“ optala jsem se jich a narážela tak na jejich podivný jazyk, jelikož ten jsem nikdy neslyšela. Po té jsem se podívala z okna. Vlak se už rozjel a my se sem tam zakolébali, když vlak přejel po nerovnosti. Dlouho jsem vlakem nejela, ale přesto jsem s tím měla zkušenosti, což se nedalo říci o Tarje. Ta nadskakovala na sedadle a rozhodně se jí to nelíbilo, jako všem mazlíčkům tady. Podívala se na mě a jednoduše přešla k mé tašce a hupsla do ní. Po té se opřela a zavřela oči. "Takhle se chová poslušný mazlík!" vyplázla jsem na ně jazyk a zazubila se.

Zakroutila jsem hlavou s úsměvem na tváři, když bratr musel mít poslední slovo ohledně toho, kdo má nejlepšího mazlíčka s nejlepším jménem. ~ Jo, to by bylo špatné, ~ řekla jsem, když jsem zjistila, že bratr se rozhodl mě nezlobit a nedělat si ze mě srandu – zač jsem mu mohla být vděčná, ale to vděk nebylo nic pro mě. Ovšem pak se bratr zeptal Cath na to, odkud je a tak jsem se jen zasmála a zakroutila hlavou. „Mám dojem, že ses ptal, sklerotiku,“ zasmála jsem se a pak se koukla na Cath, která se doteď moc nezapojovala do diskuse, nejspíše proto, že my dva prostě jsme museli mluvit stále.
Cath mezitím nechala svou kočičku vedle sebe a já Tarju chvíli hlídala, zda nehodlá spapat mou sovičku či bratrova krysáka. Z kontrolování kočky mě však vyrušila právě Cath, která odpověděla konečně na otázku Thomase o tom, odkud je. Finsko, to je zajímavé. To je někde vedle Norska, že? Zeptala jsem se sama sebe, když jsem nad tím tak uvažovala – a upřímně, moje znalosti geografie nejsou zrovna perfektní. Usmála jsem se a pak jsem samozřejmě předběhla bratra v odpovědi na otázku, odkud jsme my.
„Z Česka, to je taková malá zemička uprostřed Evropy,“ informovala jsem Cath pohotově a šlo poznat, že svou rodnou zemi mám opravdu ráda. „Ale náš otec je původně z Británie a proto jsme se tady před nějakou dobou přestěhovali,“ ujasnila jsem ještě Cath to, jak jsme se ocitli zrovna na Britských ostrovech.
Cari mezitím přerušila své uražené chování a sledovala podezřívavě kočku, která se jí líbila pramálo. Avšak pak se rozhodla, že se jí ani trochu nelíbí to, že se jí nikdo nevěnuje a tak spustila jako alarm své obvyklé „pupupu“, hodlajíc nejspíše upozornit na to, že jí se mají všichni věnovat.

Pokrčil jsem na Bliss už jen rameny, že to teď nebudeme řešti a že se musíme hold jen modlit, aby nám to vyšlo. Popravdě bych z toho vůbec nebyl nadšený, kdyby nás rozdělili. Vždycky jsme byli spolu, možná také proto, že jsme byli dvojčata a pokud by nás zrovna škola rozdělila, bylo by to hrozné. Ač jsem svou sestru někdy nemusel a v některých chvílích jsem měl chuť uchopit její hlavu za vlasy a mlátit s ní o zeď tak dlouho, dokud si nevybiju veškerý vztek, nechtěl jsem ji ztratit a to ani když se jednalo o zařazení do koleje.
Jakmile jsem se zeptal na to, odkud je Cath, ozvala se okamžitě Bliss o tom, že už jsem se ptal. "Fakt? Nepamatuji se na to..." řekl jsem jakoby nic a oslovení jsem raději nechal odplynout časem, jinak bychom se s Bliss pošťuchovali celou cestu, což jsem rozhodně v plánu neměl. Chtěl jsem totiž zlobit Cath. Ona mi po chvíli odpověděla, že je z Finska a já jsem se zářivě usmál. Věděl jsem přesně, kde Finsko leží, v tomto jsem měl totiž přehled. Jako obvykle mě samozřejmě Bliss předběhla v odpovědi, když se nás Catharine ptala, odkud jsme my. "Přesněji se náš stát jmenuje Československá republika, ale my jsme z jeho České poloviny," zazubil jsem se a hodil po Bliss významný pohled, jakože já jsem tady chytřejší. "A ten jazyk, který jsme před chvíli použili, byla právě čeština. Mluví se u nás ještě slovenštinou, no, máme dva mateřské jazyky," rozpovídal jsem se hrdě o své zemi, jelikož já velice rád mluvil o sobě a o tom, co ke mně patřilo. "Ve Finsku se mluví finsky, že?" zeptal jsem se pro upřesnění a prohlížel jsem si černovlasou slečnu pořádně, jakoby pod drobnohledem, hledajíc nějaký znak toho, že pochází právě z Finska, ovšem nic jsem nenašel. Člověk je jako člověk a je velice těžké poznat, z jakého koutu světa právě pochází. "Řekni něco finsky!" zajásal jsem vesele, jelikož já byl už od malička jasný jazykomilec.

Ty dva ještě něco párkrát prohodili tím divným jazykem a pak se mi začali věnovat. Nejspíše Finsko moc dobře znali. Byla jsem hrdá na svojí zemi. Určitě o ní slyšelo hodně lidí. Povědomě jsem se začínala usmívat a pak zavrtěla hlavou. Bliss prohodila něco o tom, že Thomas je sklerotik a já na ní mrkla. Určitě bude Bliss ráda, když jí pomohu s terorem jejího bráchy. Nevinně jsem se na Thomase zazubila a pak zakroutila opět hlavou, jelikož Bliss předběhla Thomase a začínala mluvit ona. Česko? Na čele se mi objevila vráska. Malá zemička uprostřed Evropy, aha, tak proto jí neznám. Po té ještě dodala, že jejich otec je z Británie a já přikývla. „Moje matka je původem také odtud,“ dodala jsem, aby v tom bylo jasno a pak začínal Bliss doplňovat Thomas, že je to vlastně Československá republika a že mají dva mateřské jazyky. Zmateně jsem přikývla. „No, možná mám představu kde to je, ale skoro nikdy jsem o ní neslyšela,“ usmála jsem se na oba dva. Slyšela jsem hrdost v Thomasově hlase, tak i v Blissině. Každý měl asi rád svojí rodnou zemi, o tom nebylo pochyb. Kdo by taky neměl rád, že? Thoma se náhle zeptal, jestli se ve Finsku mluví finsky. „Ne, španělsky!“ mrkla jsem na něj a pak zakroutila hlavou. „Ano, finsky,“ ujistila jsem ho, aby si zase nestihl něco navymýšlet. Thomas mě chvilku zkoumal pohledem a pak hned vyhrkl to, co jsem očekávala. Abych něco řekla finsky. Můj úsměv se roztáhl do širokého úsměvu, který nenaznačoval nic dobrého. Nadechla jsem se a pak jednoduše vypustila ta krásná finská slova ven. „Aloita käyttämällä aivoja, Thomas!“ zasmála jsem se na Thomase a pak šibalsky mrkla na Bliss. „Joskus olen vilpittömästi pahoillani Bliss!“ řekla jsem směrem k ní a zasmála se ještě hlasitěji. Bylo super vědět, že mi nerozumějí. Každopádně jsem očekávala otázku, co jsem právě vypustila z úst a tak jsem se pohodlně opřela, dala ruku okolo Tarji a pobaveně se na ty dva podívala.

Usmála jsem se nakonec, když bratr už k tématu – nechceme být rozdělení – neměl co říct, vlastně všechno bylo řečeno, my jen museli doufat, že nás nerozdělí – protože doteď nás nic nerozdělilo, tak přece nemůže se něco takového stát ani nikdy jindy.
„Jo, ptal… ale pak jsme začali s tím nakupováním, tedy oprava – tys začal s mluvením o nakupování,“ zasmála jsem se, když si bratr nepamatoval, že se Cath ptal na otázky ohledně jejího původu. Ovšem jen co došlo na naši domovinu, musel mě bratr opravovat – Aby on neměl poslední slovo, přece to je fuk, stejně jsme z části, které se říká Čechy, takže mám pravdu! Já mám vždycky pravdu! Pomyslela jsem si trochu nazlobeně, protože bratr hodlal dělat chytrého, což se mi ani trochu nelíbilo, zvláště když to bylo na můj úkor. „Hlavní je však to, že jsme z části, které se říká Čechy, takže já jsem to řekla podrobně, jen bratr to musel zobecnit,“ musela jsem tedy nakonec dodat, abych byla chytřejší já, avšak jinak jsem s bratrem souhlasila, pouze jsem prostě nemohla dopustit, aby byl on ten chytřejší – to prostě nešlo.
Ovšem to už bratr přešel k tomu, jak se mluví ve Finsku a chtěl slyšet něco Finsky a já očekávala, že v nejbližší chvíli se začne vychloubat svou znalostí Němčiny či něčeho obdobného, protože to mu tak bylo podobné. Ovšem to už Cath začala něco mumlat Finsky, přičemž jsem na ní koukala, protože ten jazyk se našemu vůbec nepodobal. „Co jsi říkala?“ zeptala jsem se zvědavě, protože jsem té zkomolenině vůbec nerozuměla. „Nevím jak vám, ale mě připadá Finština teď dosti rozlišná například od naší Češtiny, vlastně i od Angličtiny,“ vyhrkla jsem pak svou úvahu nahlas.
Nakonec jsem se však otočila na svou sovičku, která byla vzteklá z toho, že se jí nevěnuji. „Cari, to ty ses se mnou nechtěla bavit, pamatuješ?“ zeptala jsem se sovičky, která hlasitě protestovala. Vstala jsem a chytla jí do rukou, přičemž jsem si dávala pozor, ať mě neklovne a byla jsem ráda, že jsem si vybrala tak malou sovičku, která se tak jednoduše chytá. Opět jsem si sedla a pohladila sovičku, přičemž jsem na ní tiše mluvila různé hlouposti v češtině, abych jí uklidnila a vypadalo to, že se Cari líbí právě ona š, č a ř v mé mluvě, nad čímž jsem se musela pousmát.
Jak to asi bude vypadat v Bradavicích? A jak nás vůbec rozřadí do kolejí? Proč jsem se nestihla na to všechno zeptat otce? Proč byl taťka stále v práci? To je děs, teď téměř nevím, kam to jedeme, protože mi taťka téměř nic neřekl. A budu tam za největšího hlupáka, protože jsem si nestihla zjistit všechna fakta. To tedy začíná… pomyslela jsem si zoufale, ale spíše jsem vymýšlela další a další hlouposti proč by to nemohlo být skvělé, než aby něco takového hrozilo vážně. Samozřejmě jsem si však to, že se jen schválně straším, neuvědomovala.

Na to, že Catharinina matka je také odsud, jsem pouze přikývl a poté se ušklíbl směrem k Bliss, která prostě nedokázala pochopit, že ač jsem o pár minut mladší, jsem mnohem chytřejší, vyspělejší a krásnější - o čemž vůbec nemohla být vedena debata. "Milá Bliss, když jí řekneš, že žijeme v Čechách, těžko bude vědět, jakožto cizina, že se jedná o Československou republiku!" zašklebil jsem se na ni a opětovně vyplázl jazyk. Jakmile se však Cath zatvářla tak, že jí to nic neříká, málem mě trefil infarkt."Ty nevíš, kde je Československo? Nikdy o ní neslyšela?!" zopakoval jsem a valil na ni své, z většiny zelené, kukadla.Jak o ní nemohla slyšet?! Pche! urazil jsem se a snažil se jí nějak vnutit, že tuto malou, ale velice významnou zemičku jistě musí znát a uctívat. "Leží na jih od Německa, vedle je také Polsko a Rakousko... Už ti to něco říká? No tááák! Musíš ji přece znát!" dožadoval jsem se, jelikož takové velké mezery v zeměpisu snad nikdo mít nemohl. Československo bylo něco tak úžasného, že jsem jí to prostě musel vrýt do hlavy.
Když se pak ohradila, že asi ne finsky, nýbrž španělsky, hodil jsem na ni dost divný pohled, který jasně říkal, že ze mě si rozhodně nikdo dělat srandu nebude. Když jí pak z úst vypadlo něco pěkně divným jazykem, zatvářil jsem se zcela nechápavě. Bliss se okamžitě ptala, co to Catharine říkala a já jsem se okamžitě musel zeptat také. "A co to tedy znamenalo, drahá Finko?" zeptal jsem a měl jsem v hlavě připravený plán, že pokud nám to neřekne, začnu mluvit česky, slovensky a německy tak, abych jí tím popletl hlavu ještě více.

Winston seděl na sedačce v kupé a poslouchal šrumec za oknem. Na peróně se tísnily davy lidí. Kouzelníků i mudlů z rodin zdejších dětí, jenž se přijely rozloučit. Winston je vnímal jen sluchem a svůj skelný pohled zarýval do stěny kupéčka, než je odtrhl a podíval se na sovu. Murin byl v kleci a vypadal že jej odjezd pranic nezajímá. Alespoň do té doby než zapískal vlak.
Táhlý pískot páry, jenž se nesla nádražím se zaryla hluboko do Winstonovy mysly a zanechala za sebou škaredou jizvu, jenž chlapce přinutila zamrkat a protáhnout se.
Už se pojede. Pomyslel si a podíval se z okna. Davy se tam stále tísnily i když pomalu řídly v nadcházejícím odjezdu.
Kéž by tam stál někdo koho znal. Podíval se na klec a vstal. Boty zaklapaly o podlahu kupé, když se Winston snažil dojít ke dveřím, aby se rozhlédl jestli nejede bájný vůz se sladkostmi, o kterém mu vyprávěl táta.

Když tu se u dveří objevil nízký kluk, pečlivě vyhlížející, který mohl být tak starý jako on. Kluk pozdravil a zeptal se jej, jestli si může přisednout.
Winston, jenž byl nynní jen v košili, jelikož si vše ostatní odložil na sedadlo aby mu bylo pohodlněji. Nejdříve stál mlčky a díval se na klukovo zavazadlo, než se nadechl a rychle odpověděl. „Ale jo. Jo jasně.“ Řekl a zase se otočil aby se vrátil na své sedadlo na které si sedl. „Je tu místo... Eh.. Budeš s tím chtít pomoct?“ zZeptal se jakoby mimo, jelikož nevěděl jestli na to bude stačit sám.
I on byl rád že svůj kufr dostal ke stropu sám, ale náhodou byl nejspíše o trochu lehčí než kufry ostatních.
Tak asi budu mít společnost. Pomyslel si, když nechal kluka, aby si sedl naproti, jelikož si sobecky zabral celou levou stranu kupé.

Vlak sebou po dalším zahoukání cukl a pomalu se rozjel. Patrick, který to nečekal, málem upadl, a taktak stihl zachytit přepravku s nespokojenou kočkou.
"Díky.." vydechl ulehčeně. "Kdybys byl tak laskavý.." přikývl pak na nabídku pomoci a s nemalým úsilím vtáhl kufr dovnitř. Pak se vrátil pro kočku, kterou položil na jedno z volných sedadel.
Společně s cizím klukem pak s vypětím všech sil dostal kufr na přihrádku nad jejich hlavami.
"Ještě jednou děkuju," řekl s nejistým úsměvem, když byla oparace kufr zdárně dokončena. Pak se posadil na volné místo u okna. Snažil se sledovat krajinu za oknem, ale oči mu pořád klouzaly na kluka naproti.

Kdo to asi je? Je kouzelník? Umí nějaká zaklínadla? Myšlenky vířily Patrickovi hlavou a nenechaly ho ani chvilku na pokoji. Zároveň se snažil ignorovat podivné zvuky, které se nepřestávaly linout z přepravky.
"Jmenuju se Patrick Cayden, A ty?" odvážil se nakonec trochu váhavě. Vzápětí následovala otázka: "Ty.. víš, co jsou zač ty Bradavice, kam jedeme?"

_________________

Chlapcův kufr byl opravdu pekelně těžký a Winston si musel nakonec stoupnout na sedadlo a jelikož byl i vyšší, klukův kufr uložil aby nespadl.
Doufal že vlak necukne tak jako při rozjezdu i během jízdy, jelikož by opravdu nechtěl, aby mu nějaké zavazadlo spadlo na hlavu. Bylo by to nejspíše nanejvýš nemilé.
Winston si mimoto vytáhl učebnici (Ještě když stál na sedadle) a nynní si v ní se zájmem listoval.
Patrick si mohl všimnout, že to byly stejné svazky, jako byly ty jeho, pokud si už je prohlédl a po nějaké chvíli se k Winstonovým uším donesla první otázka.

Třeba bychom si mohli rozumět.... Svitlo s trochou naděje Winstonovi, když se otočil na Patricka a řekl. „No já. Já se jmenuji Winston. Winston Powel....“ Řekl trochu odměřeně a zdrženlivě, než poděkoval za to že se mu Patrick představil a už přemýšlel, co to asi je za člověka, že vlastně neví co to ty Bradavice jsou. Nebo to třeba jen hraje a zkouší mně... Pomyslel si a nadechl se.

„Nó, nevím jestli ti to někdo neřekl, ale je to škola. Otec mi o tom vyprávěl že se tam naučíš magii a připraví tě na svět... tam venku. Neříkej, že jsi o tom nikdy neslyšel... Patricku?“ Zeptal se jej nakonec jelikož mu jméno nevlezlo příliš do hlavy a zahleděl se z okna, vyčkávaje na Patrickovu odpověď.

"Tedy.. já vím, že je to škola, přišel mi ten dopis a tak.." zavrtěl se neklidně na sedadle. "Myslím tím - byl jsi tam už někdy? Jak to tam vypadá?"
Rychlým pohledem přejel knihu a ihned si vzpomněl, že podobnou má ve svém zavazadle.
Myšlenky mu sklouzly k hůlce, kterou měl zastrčenou hned navrchu v kufru. Stále ležela pečlivě uložená v pouzdře, kam ji zabalil prodejce.
"A ty už něco umíš?"

Počkal si na odpověď, a poté se zamyšleně zahleděl z okna. Byl zvědavý, co se bude v Bradavicích dít. Podle toho, co vyčetl ze zakoupených učebnic, bude vyučování doopravdy zajímavé.
"Nevíš, jak dlouho pojedeme?" zeptal se po pár dalších chvílích ticha.

_________________