Neal se k nafouknutým spoluobčanům raději moc už nevyjadřoval, protože nechtěl, aby se jednou nějaká profesorka díky jeho synátorovi vznášela po hradě jako heliový balonek. „Hlídat by sis ho teda měl,“ přikývnul nakonec ohledně potkana. Potkani byli sice levní, ale každý rok mu nového kupovat vážně nechtěl. „A už víš, jak ho pojmenuješ? Můj spolužák měl bílýho a pojmenoval ho Solnička.“ Neal se nechtěl moc dělit o zážitky z Bradavic, ale někdy k tomu prostě sklouznul.
Co se učebnic a kotlíku týkalo, Neal už to raději nechal plavat a snažil se přemoci špatný pocit z toho, že nemůže Barrymu dopřát nové učebnice i kotlík, jenže s jeho platem a výdaji se nové vybavení do školy moc neslučovalo. Samozřejmě mohl říct rodičům, kteří by Barrymu snesli i modré z nebe a určitě by mu učebnice i kotlík koupili zbrusu nové, ale Neal se k tomu prostě odmítal snížit. Dokázal se postarat sám, jen… to občas trochu drhlo.
Ze zamračeného přemýšlení ho vytrhl synek svým připomenutím zmrzliny a hůlky, takže Neal pokračoval dále ulicí ke zmrzlinářství netuše, že o vteřinu později, co si zmrzlinu koupí a ujdou pár kroků blíž k Ollivanderově krámku, začne hnusně pršet. „Pojď se schovat!“ houkl na synka a zalezl pod nejbližší stříšku, protože deštník s sebou fakt neměl. A nebyl sám, tísnilo se tam víc lidí. „Pan Ollivander je super, ale já mu tehdá ten obchod trochu přestavěl. Trochu víc.“

_________________

Barry zamyšleně nakrčil obočí, načež zakroutil hlavou. „No to zatím nevím, asi uvidím podle toho, jak bude vypadat,“ usoudil, obzvlášť poté, co táta zmínil bílého potkana jménem Solnička. „A tys měl taky nějaký zvíře, tati?“ zeptal se po chvilce zvědavě, protože si nevzpomínal, že by se Neal o nějakém zvířecím parťákovi někdy zmiňoval. A byl zvědavý a rozhodně chtěl vědět, jestli si tehdy táta taky nějaké zvíře koupil.
Jak Barry řekl předtím, ve zmrzlinářství si nakonec dal kaktusovou zmrzku a taky kopeček dračího chilli s kousky čokolády, i když pálivá zmrzlina mu moc nechutnala a nakonec ji dal dojíst tátovi, pro sebe si nechal akorát tu kaktusovou, která byla o mnoho lepší a nepíchala, jak se obával.
Sotva od zmrzlinářství ušli pár kroků, spustil se déšť, a tak Barry poslušně zaplul s tátou pod jednu ze stříšek na Příčné, aby se schoval. „A neumíš nějaký deštníkový kouzlo?“ zeptal se otráveně, protože čekat, až déšť přejde, se mu ani trošku nechtělo. Byla to šílená nuda. „Mně by nevadilo, kdybych zmoknul,“ dodal po chvilce, čímž se pokoušel naznačit, že klidně můžou jít dál a ne tu umírat nudou. Navíc na tom kousku suché země nestáli sami, ale tísnilo se tu hned několik dalších kouzelníků.
„Jak jsi panu Ollivanderovi přestavěl obchod?“ vyptával se Barry zvědavě, zatímco se pohupoval z nohy na nohu a kopal do kamínků, které se mu válely pod nohama. Upřímně doufal, že tenhle déšť nebude trvat dlouho, protože jinak by tu začal dospělým lézt po hlavách.

_________________

"Měsíční meloun? Roste na měsíci nebo při měsíci? Nebo tak vypadá, když je vcelku?" Penelope měla otázek víc než dost a obracela kousek melounu v rukou kolem dokola. Pak k melounu čuchla a krátce zaváhala , než si nakonec kousla. Když si všimla, jak se Jack usmívá, usmála se taky, protože to bylo nakažlivé. "Je to docela dobrý."
Když ji Jack začala obcházet jako exemplář na výstavě divů v muzeu, přesunula váhu z jedné nohy na druhou, a pokusila se narovnat. Mamka jí vždycky říkala, že se nemá hrbit, jenže pak alespoň vypadala nižší. "Vymřelá? Jako dinosauři?" Penny nestíhala její myšlenkové pochody a tvářila se zmateně. Když jí Jack sáhla na vlasy, přikrčila se hlavně kvůli tomu, aby na ni dívka dosáhla. "Co to je Smrtijed? Tady je všechno tak jiný!" Melouny, kouzlení, kotlíky, lektvary, hůlky, Smrtijedi, čistokrevní, moc pojmů na jednu malou hlavu. Jack moc mluvila, ale to bylo dobře, protože Penny radši mlčela. "Hm, to já nevím, jak to zjistí. Možná nějak kouzelnicky? Když se někdo takový narodí, zapíše se to do kouzelnické matriky. Máte matriku?" Penny předpokládala, že když ji dívka vyčlenila ze své skupiny, patřila zákonitě do jiné. "Já se obvykle docela bojím. Mám se bát? Umím se bát i předem." Ujistila ji, protože Penelope se uměla bát za jakékoliv situace, bylo-li to třeba. Ten meloun jí ale chutnal a Jack vypadala, že se nebojí, takže se rozhodla jí věřit. "Dík. Já jsem Penelope, a ty?"

Neal se vážně nerad bavil o svých studentských létech, ale tak nějak tušil, že Barrymu trochu toho vyprávění dluží. „Měl jsem žábu, přišlo mi to jako fajn vtip. Dalo se s ní dělat spoustu věcí,“ prohlásil se záškodnickým úculem na tváři. „Třeba ji házet holkám do výstřihu. Většinou s ječením vylítly od stolu a my jsme s Bartym nemuseli poslouchat jejich blbý kecy.“ Maličko se při tom vyprávění zasnil, že mu dokonce uteklo i to jméno, které vyslovoval v podobné souvislosti jen nerad. „No, pak mi na konci třeťáku skočila do kotlíku s nedovařeným lektvarem a profesor Snailer byl toho názoru, že tak hnusně zbarvenou žabí polívku ještě neviděl,“ pokrčil Neal nakonec rameny. „Od tý doby jsem žádný zvíře neměl, protože se mamka – jako tvoje babi – bála, že bych to zas někde uvařil nebo připek.“
Zatímco déšť pomalu slábl a na obloze se vykreslovala duha, na kterou Neal dětinsky ukázal, aby Barrymu ta podívaná neutekla, pokoušel se do sebe dostat zbytek pálivé zmrzky a ušpinit se při tom. „No, to teda neumím, kámo,“ zavrtěl hlavou, když se ho synátor zeptal na deštníkové kouzlo, o kterém asi ani nikdy neslyšel, ale ne že by se nehodilo. „Tobě by to nevadilo, ale já moknout nechci, díky.“ Odtušil a věnoval synkovi pohled typu „nebuď sobec, já tu jsem taky“. Pak se podrbal na hlavě a zaváhal, jestli o tom incidentu u Ollivandera vůbec mluvit. „Mnoo… hodně. Třeba stůl jsem mu přilepil na strop, takže bráchovi nakapal vosk do vlasů. Vlastně to byla docela sranda…“ zamyslel se a uchechtl se.

_________________

Barry se pobaveně zašklebil, když mu táta sdělil, že si za svých studentských let pořídil žábu. On žábu nechtěl, protože mu připadaly slizké a hloupé... a taky se mohlo stát to, co se stalo s tátovou žábou. „Fuj, to je odporný, tati,“ zašklebil se a zakroutil hlavou. Udělat žabí polévku z vlastního mazlíčka, i když si za to ten mazlíček víceméně mohl sám... No a smysl házení žab holkám do výstřihu Barrymu trochu unikal, zatím. Pak si přehrál tátova slova znovu v hlavě a nakrčil čelo, když mu něco došlo. „Ty máš nějakýho kamaráda, co se jmenuje Barty?“ zeptal se, protože ta shoda jmen ho prostě zaujala. A nebyl by to on, kdyby se toho nechytil.
Mladého Kenwaye zasvědila na jazyku otázka, jestli by si nepořídili domů nějaké zvířátko, aby jim tam nebylo smutno, ale pak usoudil, že je to blbost, když stejně bude celý rok ve škole a tam bude mít svého potkana. A taky byla vysoká pravděpodobnost, že by to zvíře s tátou samo doma těch deset měsíců nepřežilo.
Když táta prohlásil, že deštníkové kouzlo neumí, Barry otráveně protočil očima a hlasitě si povzdechl, aby bylo vidět, jak strašně se nudí. Očima sklouznul k duze, která byla sice hezká, ale nudu nezahnala, a přešlápl z nohy na nohu. „Tatííí,“ zatahal nakonec Kennyho za ruku, „už skoro neprší,“ pronesl výmluvně, čímž naznačil, že už by teda jako klidně mohli jít. „Stůl jsi přilepil na strop? Hustý!“ ožil, když se táta pustil do vyprávění, jak přestavil Ollivanderovi obchod. „Myslíš, že se mi to taky povede?“ ptal se nedočkavě a už se viděl, jak kouzly lepí nábytek ke stropu, takže nakonec bude celý obchůdek vzhůru nohama.

_________________

"Jak se to vezme, je taky kulatý a samý kráter," zamyslela se Jack, když se snažila popsat měsíční meloun. Na poetické popisy ji moc neužilo. Jasně modrá dužnina ale mluvila za vše - ovoce rozhodně vypadalo jako z jiného světa.
"Vymřelá jako mudlovští studenti přijatí ke studiu kouzel," upřesnila Jack, zatímco kráčela dál trochu jako loutka s přestřiženými dráty, "ale to ty samozřejmě nemůžeš vědět, jestli ti nic neřekl cápek, co vám to přišel oznámit. To od něj ale nebylo hezké, zamlčet něco takového. Lidi si tu teď jdou po krku," prozradila tajuplně a samozřejmě s nadhledem, jako by se jí to vůbec netýkalo. Což byla svým způsobem nejspíš pravda. Jack se rozmachovala kolem sebe, jako kdyby viděla nějaký akční film a snažila se vyprávět jeho zapeklitě zamotaný děj. "Smrtijedi, to jsou maskovaní týpci v kápích. Když je uvidíš, ber nohy na ramena. Co je matrika?" zarazila se. "Oh, ale ano. Boj se. Hodně se boj," doporučila Penelopě s vážným výrazem a vzápětí si založila ruce bezstarostně v zátylku.
"Já jsem Jack, Jack Black. Říkají mi... Mystique," ztišila hlas do divadelního šepotu a zahihňala se. "No, nějak určitě přišli na to, že bys k nám měla patřit. Zanedbaná magie údajně dokáže napáchat hrozné škody, když ji někdo neumí usměrnit."
To už se před nimi objevil ošumělý krámek s oloupaným, kdysi snad zlatým nápisem Ollivanderovi / Výrobce vybraných hůlek od r. 382 př. Kr. Jack na něj ukázala prstem. "Ollivander. Tam si koupí hůlku každý. Jdeme dovnitř?" navrhla najednou netypicky přiškrceně. Nákup hůlky byl dokonce i pro někoho jako ona něčím výjimečným a zvláštním - co teprv pro Penelope, která skoro nevěděla, o co jde, nebo k čemu je hůlka dobrá.
Jack se nachytala, že mimoděčně sňala čapku, kterou teď točila v rukou a žmoulala ji. Když si to uvědomila, okamžitě přestala, nasadila si čapku zpátky a vykouzlila švihácký úsměv.
"Absolutně netuším, co budu dělat, jestli mi pan Ollivander naúčtuje víc, než mám teď u sebe. Ty první?" zaskřehotala s výrazem plným nevyslovených konspirací.

(>> Ollivanderovy hůlky)

_________________

„To teda bylo odporný,“ konstatoval Neal znechuceně, i když tehdy ho to trochu sebralo, a radost z toho neměl. Pana Kvákala si oblíbil, takový osud mu rozhodně nepřál, ale možná se k žábě prostě choval jen tak, že raději spáchala sebevraždu. A tu by o chvilku později nejraději spáchal i sám Neal, když se ho synek optal na Bartyho. Neal se podrbal ve vlasech, protože lhát mu fakt nechtěl, ale rozhodně se necítil na vážnou řeč uprostřed chumlu moknoucích lidí. „Už ne. Měl jsem.“ Odtušil neurčitě.
Ani jemu se pod stříškou s ostatními nelíbilo a hlavně se začalo připozdívat, a jejich dvojka si zatím stihla koupit jen zmrzlinu, která na tom Barryho seznamu určitě ani nebyla. „Tak jdem,“ zavelel nakonec, protože už toho měl opravdu plné zuby a déšť naštěstí zeslábl tak, že nemuseli promoknout na kůži. „Jestli se ti to povede, dostaneš před panem Ollivanderem pohlavek. A doma koláč od babičky, protože by si to zasloužilo oslavu.“ Ne, Neal nebyl zrovna ideální výchovný prvek v rodině, ale Barry zatím ještě nikoho nepokousal ani jinak nenapadl, takže nějaký pozitivní vliv na synka určitě mít musel. Nakonec s ním vyrazil pro tu hůlku.

>> Ollivander a Malkinová (pro Jack s Penelope: nemusíme se tam nutně vidět, protože se může stát, že nebudu moct o víkendu reagovat, ale jinak je to na vás)

_________________

Berty by ten den radši nikdy nezažil. Jistě, zrušení zápasu ve famfrpálu bylo hrozné, ale to netušil, co to provede s jeho drahou Gemmou, která se dnes proměnila ve famfrpálového berserka a hlasitě nadávala na celou Příčnou, zatímco Berty se snažil tvářit jako někdo, kdo anglicko-dánskému monologu vůbec nerozumí. „To jedno, že my to vyhrát, protože my to nezasloužit v boji! To není vyhrát, to je… vtip! Oni vlezlí tam, kde nemít co dělat!“ rozčiloval se drahokam, který dnes vedle Bertyho zrovna moc nezářil. Spíš pulzoval zlostí. „Gems, uklidni se, tišeji, prosím, to není bezpečné…“ Berty se ji snažil utišit docela marně, jeho drahá měla zrovna bojovou náladu, a víc než kdy jindy na ní bylo poznat, že měla mezi předky válečníky. „Já netišeji! Já nakopala zádula těm černá prase pod plachetkou!“ rozčilovala se krátkovlasá dánská odrážečka dál a spíš, než aby hlas tišila, řvala ještě víc. „Víš co? Zajdeme na snídani, ty se uklidníš, já ti koupím kytku a zmrzlinu a všechno bude v pořádku.“ Snažil se Berty, vcelku marně, protože pokud byla Gemma rozjetá, nezastavila by ji ani smrtijedí hradba. Celkem ochotně ale nechala stočit svoje kroky ke Kotli, a Berty se těšil, že tam její protesty aspoň neuslyší celá ulice.

>>> Děravý kotel

_________________

←

Ignác vedro zrovna nemiloval a už vůbec nemiloval vedro v rozpáleném městě. Dnes by tedy do Londýna dobrovolně nezamířil, ale byl tu vysazen strýčkem Peterem, s kterým se vracel z terénního výzkumu, při němž strýček sledoval jednorožce a Ignác mu pomáhal. No, pomáhal - víceméně jen očumoval a užíval si, že může být v blízkosti právě těchhle obdivuhodných tvorů. Už se nesmírně těšil, až o tom ve škole povypráví spolužákům. Iggy byl vážně rád, že má tak super strejdu.
Teď kráčel sám Příčnou ulicí a zanechával za sebou blátivé stopy - strýček ho sem totiž přemístil rovnou ze Skotska, z lesa, kde bylo vlhko a blátivo. Oproti stinnému lesu byl rozpálený Londýn docela nemilá změna. Iggy ušel sotva kousek a složil se na volnou lavičku ve stínu. Potřeboval si na chvilku odpočinout a napít se, protože v tom horku měl pocit, že brzy umře. Už z dálky vypadal jako dobrodruh navracející se z cest, nebo si to alespoň myslel - na sobě měl pevné boty (řádně zabahněné), béžové kraťasy s velkými kapsami (taky ne úplně nejčistší) a bílomodré proužkované tričko. A velký batoh na zádech, plný užitečných věcí.
Z batohu Iggy vylovil polní lahev se zbytkem vody, kterou vypil, a zamžoural zvědavě kolem sebe. Zalitoval, že si nevzal sluneční brýle, protože to slunce bylo vážně neskutečně otravné, i když Ignác vysedával ve stínu. Ale sluneční paprsky se odrážely od nablýskaných výloh a Iggyho z toho bolely oči.
Chlapec po chvilce zalovil rukou v kapse a když zjistil, že mu zbývá pár drobných, usoudil, že si za chvilku dojde pro zmrzlinu. Po týdnu v divočině, kdy jedl maximálně tak fazole z plechovky, byla zmrzlina opravdu velkým lákadlem. A on měl navíc nějakou chvíli čas, než si ho tu vyzvedne táta.

Mimo herně:
Kdokoliv vítán.

_________________

←

Tetičce Victorii se včera ve skleníku objevili žraví slimáci. Jéj, to byla tragédie! Dokonce jsem byla v podezření i já, že jsem je tam schválně zavlekla. Ostatně, nebylo by to poprvé, co bych si s těmi potvorami hrála. Děda Howard mne podrobil výslechu a já přísahala, že v tomto prstíky teda nemám. A ano, rodina mi věřila. Kdybych lhala, tak bych minimálně zrudla... i když takto bych si lhát nedovolila, protože s lhaním do očí mám svoje zkušenosti a ech... na některé věci je lepší nevzpomínat. Nicméně na ty bezobratlé hajzlíky byly ihned aplikovány všechny sajrajty, co doma máme, já se všude pletla pod nohy a chtěla jsem pomáhat, což mi nakonec bylo umožněno, jenom aby byl ode mne pokoj. A když jsem zjistila, že teta musí jít dnes na Příčnou, aby nakoupila přísady a mohly se namíchat lektvary nové, ihned jsem začala žadonit, abych mohla jít taky. A jelikož jsem byla celé dva dny hodná a prakticky nic jsem neprovedla, nebyl důvod, abych zůstávala doma.
"Tetó, já bych se tu chtěla chvíli porozhlédnout sama, prosííím,"
zadívala jsem se na Victorii. Teta naštěstí nebyla nechápavá a dovolila mi bez velkého přemlouvání pobíhat po Příčné. To dědu Lewise jsem naposledy musela přemlouvat celý den. Ale nejpozději v pět jsem musela být v Děravém kotli. Ochotně jsem na to tetičce kývla, počkala jsem, odkud teta nezmizí z dohledu, cucala jsem studenou limču a rozhlížela jsem se kolem sebe. Když jsem zahlédla Iggyho, zarazila jsem se. Asi bych ho přešla bez povšimnutí, kdyby si nevzpomněla na Isaaca. Měl pravdu v tom, že ho budu vídat dalších šest let. Chtěla jsem s ním být na kordy? No, asi ne. Sice jsem dost dobře nechápala, proč se ke mě tak hnusně choval, ale čert to vem. Třeba dostal rozum.
Začala jsem uvažovat o tom, co bych asi tak měla udělat. Iggy vypadal vyflusaně, tak bych mu mohla koupit limču. Stála jen pár drobných... a potom bychom si mohli promluvit. Děda Lewis bude určitě pyšný, až mu vylíčím, jak jsem se chtěla usmiřovat s jedním z největších sígrů v ročníku, i kdyby to dopadlo nakonec blbě. Chtěla jsem být doma chválená, to se ví, že jo.
Dvěma kroky jsem se tedy k jednomu ze stánků přiblížila, dopila jsem ten svůj zbytek a zaplatila jsem dvě další.
"Ahoj,"
během chvilky jsem se octila u Iggyho.
"Dáš si? Viděla jsem tě, jak jsi z toho horka hotový, tak jsem si říkala, že by ti přišla k duhu,"
nabídla jsem Iggymu. I kdyby mi vyrazil kelímek z ruky, tak bych peněz nelitovala. Od mámy i táty jsem dostávala věru štědré kapesné nehledě na další dárečky bokem.
"Nevím, co máš rád, ale vzala jsem citrónovou. Ta totiž v horku osvěží nejvíc,"
pak jsem se už ale odmlčela a dala jsem prostor Iggymu k odmítnutí malé pozornosti ode mne. Vždyť jsem přece byla nenormální Nelsonová. Taky si mohl myslet, že jsem mu tam třeba naplivala, nebo tak... ale tentokrát to pravda nebyla, byť že do jídla u kolejního stolu jsem si občas plivla, to zase jó.
Oblečená jsem byla do červené sukýnky a černého tílka, protože takto jsem přece nejvíc drsná, že áno.

_________________