Hnědovlásku to přepadení nejspíš zarazilo, ale poměrně rychle vykouzlila výraz štěněte i výmluvu, při níž Septimus přimhouřil oči ještě víc. "Jsi si jistá, že tímhle chceš nakrmit zrovna mě?" odfrkl si. Na nahánění nějakého míčku se kolem fronty ochomýtala dost dlouho.
I když to nebylo nic hrozného, ani Sepa nicméně nebavilo vyčkávat. Šlo by rezolutně proti jeho povaze, kdyby v té frontě stál trpělivě jako svatý. "Poslyš, nezakutálel se ti spíš támhle?" kývl najednou k opuštěnému a všemi míjenému tobogánu, na jehož schůdcích visel bezpečnostní řetízek s cedulí "pouze s dozorem plavčíka! nebezpečí!".

_________________

Míček byl opravdu šlápnutím vedle. Ten divný kluk se asi rozhodl tvářit se drsňácky a ukázat ji, kdo je tu ten starší. A asi i zodpovědnější. A taky upjatější, řekněme to tak.
Aidy se už chystala dohrát to svoje divadýlko tím později vymyšleným a rozhodně slibnějším návrhem scénářem. Pořád se mohla rozešklebit ještě víc a postěžovat si, že ve skutečnosti prostě jen chce stihnout tu poslední jízdu.
Ale nebylo třeba ani to. Najednou totiž chlapec překvapil a tak ukázalo se, že vlastně možná nebude tak úplně divný. Možná s nim nakonec ještě bude i zábava.
Dívčin doposud zamyšlený výraz se rozzářil a v očkách ji to rošťácky zasvítilo. Vlastně to byl nakonec docela sympatický kluk.
„Máš pravdu, tady nikde není“ rozhodila rukama a kývla hlavou. Rozhlédla se kolem, zda-li byl vzduch čisty a prostor dostatečně vyklizený a pak už se s úšklebkem rozběhla v mladíkem navrhovaném směru. Ještě dřív, než se pokusila vklouznout pod řetízek, který ji od parádního sešupu dělil, se ohlédla za sebe, aby zjistila, zda ji nenásleduje i ten kluk s fajn nápady. A ne třeba nějaký všudepřítomný ustaraný plavčík.

_________________

Septimus se ledabyle rozhlédl, jestli je vzduch čistý, a s rukama za zády se přesunul za Aideen ke schůdkům. S podlézáním se neobtěžoval, prostě řetízek odepnul, prošel a zase ho za sebou zacvakl.
Fronta u tohohle tobogánu byla příjemně neexistující a Septimus teď dumal nad tím, čím může být tahle jízda tak nebezpečná.
"Že by tam byly nějaké nástražné pastičky? Propadla?" zubil se od ucha k uchu natěšeně a zamnul si ruce, když se ocitl nahoře vedle Aideen a shlížel do kulaté temnoty. Odtud se nedalo uhodnout nic z toho, co je mohlo tam dole čekat. Zálibně naklonil hlavu, zatímco se opíral loktem o vrchní části madla, které sloužilo k lepšímu odrazu při sklouznutí.
Většinou se říkalo "dámy první". Septimus to respektoval podle toho, jak se mu to hodilo. Mrkl po vysokém vyžleti, kterému tak nějak nedokázal odhadnout věk, a bez výčitek předběhl tím, že se po madle zhoupl a v prostoru tobogánu už přistál na kolenou. Stačil totiž během prvních ranních jízd zjistit, že po kolenou to totiž klouzalo mnohem rychleji (rozhodně rychleji než těm, kteří praktikovali pro něj krajně pochybnou a nechutnou metodu "zaříznout plavky").
Kolem něj byla absolutní tma a jakmile se tobogán zavlnil v několika kruzích, okamžitě ztratil přehled o tom, kde je nahoře a kde dole. Z tobogánu se ozvěnou ozvalo zavýsknutí následované nadšením zavřísknutím. Septimus přistál společně s velkou vlnou v jakémsi kruhovitém vířivém bazénku, kterých bylo u tobogánu několik - dál vedly tři další cesty, tři možnosti. Kdoví, co čekalo v těhle tunelech.

_________________

I když předbíhala, aby nemusela ani minutku čekat na to, až se bude moct z tobogánu spustit dolů, momentálně ji vůbec nevadilo, když se ten cizí kluk, ze kterého se vyklubal předbíhací parťák, spustil dolů jako první. Snad ji trošku polekal, když mluvil o těch pastičkách a propadlech, každopádně trpělivě vyčkávala na hoře, hladíc do tmy, jakoby snad mohla zpozorovat jakékoli chlapcovy reakce, které by ji měly od sešupu dolů odradit. Jelikož vidět nebylo opravdu nic, nezbývalo než nastražit ouška. A když zaslechla výskání, které vyhodnotila jako nadšené, s potěšením uznala, že není třeba už dál čekat.
Rozběhla se a skočila na tobogán rukama a hlavou napřed, její tobogánová finta totiž spočívala v jízdě po břiše. Madlo nad ni se ji naštěstí povedlo úspěšně minout. S nadšeným jekotem profičela tmou i šílenými zákruty.
„To je žůžo!“ Než si stihla uvědomit, kde parádní jízda končí, vyhodilo ji to do vody a ona nepřipravená celá vklouzla pod hladinu.
Vynořila se sice celá zakašlaná, jak tak nějak zapomněla zavřít pusu, ovšem její nadšení bylo i přesto zcela nepřehlédnutelné.
Když se trochu uklidnila a zbavila plic nežádoucích doušků napolykané vody, rozhlédla se kolem. „Rozdělíme se nebo zkusíme proplavat postupně každý zvlášť?“ nadhodila náčrt plánu. Mít parťáka bylo fajn, bez ohledu na to jestli o to on vůbec stál i třeba na fakt, že nezná ani jeho jméno.
Ji samotné se tak nějak nejvíc líbila střední cesta. Nevyčkávala na odpověď dlouho a ač sama, nebo s parťákem, zamířila do tunelu.

_________________

"Když se hodně snažíš, většinou se jde tím samým tunelem i vrátit, když není moc strmý, nebo v něm neteče moc vody," usmál se Septimus křivě v odpověď, když se Aideen vynořila jako poněkud promáčená rusalka. Sama Aideen se vzápětí dala zlatou střední cestou a Septimus po chvilce přemýšlení zvolil pokračování vpravo.
Tma se za okamžik vytratila a on zjistil, že kromě vodu míjí načechrané podivné placáky. Tady se chvíli nedalo sjíždět, jen přeskakovat z jednoho na druhý. Kdyby byly kameny měkké, pruživé a poloprůhledné, možná by věřil tomu, že je sem nastražili jako na divokou vodu, ale za chvilku ho po holeni švihlo chapadélko jako vystřižené ze záclony a trošku ho žahlo.
Septimus si instinktivně svrbící místečko pod kolenem promnul a došlo mu, že má před sebou obřího pomyslného panáka z medúz.
Každá připomínala trochu kluzkou trampolínu a občas se mezi nimi nečekalo zvedlo pár žahavých řas, jak medúzy mávaly bezelstně na pozdrav. Septimus si vybavil obří oliheň v bradavickém jezeře a zašklíbil se. Jal se přeskakovat z jedné na druhou co nejsvižněji, i když párkrát mu to podklouzlo. Medúzy pokaždé zaduněly jako měchýřovitý zvon, jako by se smály, že je někdo lechtá nohama na hřbetě, kam si nedosáhly.
Za chvilku ho to vyplivlo do dalšího "mezibazénku", tentokrát ne vířivého, ale obehnaného skalkou a zahaleného v mlžném oparu. Voda byla protivně inkoustová a nebyl vůbec hezký pocit, že neviděl na dno, i když tu bylo mělko.
Septimus si tu sice připadal jako mořská víla (brr), ale vylezl na skálu a vyčkával, až se z prostředního tunelu vynoří Aideen. Doufal, že si pospíší, protože měl pocit, že ve vodě tu něco plave...

_________________

Jak Aidy plavala dál, začínala své volby pomalinku, ale jistě litovat. Ze začátku urputně očekávala nějakou tu atrakci, nebo zajímavé zpestření. Když se však tunel začal postupně zužovat, nadšené očekávání překvápka docela opadla. Tím spíš, že zde ubývalo světla. V tunelu prakticky od začátku nebylo třeba plavat, protože se svou výškou dosáhla na dno, brzy ji ale vodní hladina dosahovala kolen a zdálo se, že vody bude ještě ubývat.
Stejně tak i strop tunelu se přibližoval níž a níž. Brzy se Aidy krčila v tunelu a dál pokračovala po čtyřech. Ve tmě si neviděla ani na špičku nosu.
Pěkná zábava teda! Srdce ji bušilo jako splašené, jak spěchala, aby se odtud vymotala co nejrychleji. Valila se na ní tíseň a z hrdla ji to tlačilo do očí slzičky. Vlastně v ten okamžik ani netušila, jestli se strachy třeba fakt strašpytlácky nerozplakala, nebo jestli měla tváře jenom mokré od vody.
Naštěstí to netrvalo příliš dlouho. Díky nějakému kouzlu vůbec nebyla upozorněna na konec tunelu. Žádné světlo, nic, náhle prostě jen položila ruku do prázdna.
A pak už se jen střemhlav slítla do vody.
Vynořila se po tom leknutí celá zadýchaná s očima vytřeštěnýma. Uklidnila se teprve, až když zjistila, že ta temná voda pro tentokrát už neznamená tmu. Prostě jen nějaké další divné kouzlo. A hlavně byla moc ráda, když před sebou zpozorovala toho kluka. Ten tunel ji teda pěkně pocuchal nervy.
„Už chápu, proč tam byl ten řetízek“ zalapala po vzduchu a rozhlédla se kolem. „Brr, to bylo pěkně nepříjemné! A co je to tady?“ nějaký divný, zatím neidentifikovatelný pocit ji napovídal, aby se taky vyškrábala na skalku, která ji sem prostě nějak nechtěla zapadnout.
„Vůbec se mi tu nelíbí“ postěžovala si a přitáhla si lehce rozklepaná kolínka blíž k tělu. Chtěla se svěřit se svým nepříjemným, stísněným zážitkem, ale zdálo se, že ve vodě se cosi dělo. S obavami sledovala nepřirozeně temnou hladinu.

_________________

Aideen z tobogánu vypadla doslova jako vydra vyplavená z odpadní stoky a Septimus si rychle zakryl rukou ústa, aby nebylo vidět, jak se zašklebil. I on z toho měl tady husí kůži a naprosto chápal, když se tyčinka vyškrábala taky nahoru.
"Jo, řetěz už taky chápu," poznamenal a doufal, že to opravdu vyznělo s takovým nadhledem, v jaký doufal, a ne přiškrceně a vystrašeně. Natáhl ruku, aby Aideen pomohl trochu výš, a rozhlédl se. "Asi jsem paranoidní, ale mám pocit, že jsem právě viděl, jak něco rozčíslo hladinu... Kterým dál? Ten vlevo?" navrhl a tentokrát tak nějak předpokládal, že by mohli společně. I když byl zvědavý, co v tobogánu potkalo Aideen, zatím se neptal.
A taky zatím Aideen nepustil. Opatrně se spustil dolů, protože zůstat navždycky tady taky nemohli, a najednou měl neodbytný pocit, že šlápl na něco pohyblivého místo kamene, které čekal.
Ztuhl na místě a pak mu svitlo.
"Dobře, jedeme dál, show musí pokračovat," vybreptl a pohnul celou paží tak, aby Aideen poslal tunelem napřed, přičemž sám ji okamžitě následoval. Těsně za nimi sklaply krokodýlí čelisti a Septimus se rozhodně nehodlal zaobírat tím, jestli je to iluze, nebo tu vážně chovají třímetrového šupinatého netvora.

Vydechl si teprve až poté, co se v přítmí chvilku poklidně vezl s šumem vody v uších. Na stěnách kolem se objevily neonové zářivé obrazce, blikající a pohybující se, jak se na kouzelnický tobogán sluší: jednou sebou těsně před ním mrskla oranžovobílá rybka, pak nad tím jako obří stín neuspěchaně proplul rejnok. Septimus se všiml, že kolem Aideen vepředu se vyrojily černobílé obrazce z vln vyskakujících velryb, a zazubil se. Tohle nebylo tak špatné.
Šum vody sílil. Tobogán se najednou přestal svažovat tak jemně a náhle vedl prudce z kopce. Septimus měl pocit, jako kdyby se nevědomky dostal do vodopádu, a tak to od toho nebylo daleko. Netušil, jak se vedla Aideen, ale sám se najednou zkusil zapřít a zůstat na místě - možná by se mohl šplháním vrátit zpátky...
Špatná předtucha se naplnila, když mu ruce samozřejmě sklouzly a z tobogánu se opravdu stal jednolitý hučící proud, který dole bušil v nekonečném, uširvoucím dunění jako bíle zpěněné kladivo do jezírka.
Jezírko nebylo přehnané hluboké, ale trochu přecejen muselo být, když se tam padalo z výšky odhadem šesti nebo osmi metrů, a Septimus se z něj vynořil prskající a vyděšený víc, než se mu líbilo.
Vysápl se ven jako mokrá myš a lapal po dechu. Tady čekala bílá mušličková pláž s naklánějícími se palmami a azurovými vlnkami omývajícími břeh; dál - jaké překvapení - vedly zase tři kulaté, oparem zastřené úseky tobogánu. Možná už poslední, napadlo Septima, který se zimomřivě založenýma rukama doklopýtal k Aideen a ačkoli byl obvykle pro každou levárnu, tohohle začínal mít tak akorát dost.
"Jestli budou v tom dalším piraně..." zahrozil neurčitě.

_________________

Aidy si vyhradila ještě chviličku, schoulená na ostrůvku, ke zklidnění se. „Byla tam tma a žádný prostor a pak jsem najednou prostě jen padala“ snažila se s vytřeštěnýma očima parťakovi ve zločinu vylíčit svůj nepříjemný zážitek. Pod tíhou dojmů a stále čerstvého šoku se ji ale smysluplné věty skládaly očividně docela těžce.
Oči ji těkaly přes vodní hladinu poněkud nervózně, jak vyhledávaly cosi podezřelého, o čem se Septimus zmínil. Kdyby bylo po jejím, zmizela by co nejrychleji. Ovšem ani jednou z nabízených cest, ale nějakým způsobem by prostě chtěla zmizet. Třeba rovnou domů nejlépe. Nehledě na to, jak reálné to zrovna bylo.
Rozhodovacího procesu se jaksi nezúčastňovala, ani jedna z cest se ji nezamlouvala a beztak je všude čekaly zase jen samé příšernosti. Nakonec trošku neochotně slezla dolů za Septimem a rázem se ocitla v dalším tobogánu.
S jekotem, to jak se lekla, sjížděla dolů. Stihla se však ještě ohlédnout, protože se zdálo, že se tam vzadu její parťák s něčím potýká. Nezjistila však, oč šlo.
Díkybohu byla tahle jízda zase něco úplně jiného. Vlastně to po tom předchozím hrůzostrašném zážitku působilo jako balzám na duši. Okouzlená tou hrou barev si užívala to zvláštní představení a tak nějak doufala, že jízda nikdy neskončí.
Jenomže i tahle jízda skončila strmým pádem a žuchnutím do světa pod hladinu.
Dívenka se vyhrabala na pláž a rozvalila se. Už ji takové bloudění nebavilo a docela ráda by se vrátila zpátky mezi všechny ty bazény, mezi nimiž se ale necítila dezorientovaně a ztraceně.
„A co třeba tenhle?“ vyskočila na nohy a ukázala na poslední z tunelů. Aniž čekala na svolení či názor staršího kluka, skočila zase do vody a ztratila se ve spárech tobogánu.
Jela zase břichem napřed, takže konečky prstů pročesávala mlžný opar, který se nerozplynul, ale naopak, sílil. Jak mlha houstla, začala se protrhávat a uskupovat do zvláštních útvarů, připomínající obláčky. Čím dál se dostávala, začaly dokonce obláčky získávat nejrůznější pastelové barvy. Byla to docela pomalá, zato příjemná jízda. Aidy zvědavě natáhla ruku a po jednom z obláčků se ohnala. Ten se však rozplynul snad ještě dřív, než ho mohla ucítit na kůži. Jakoby nikdy ani nebyl.
Náhle k nim začaly odněkud připlouvat mýdlové bublinky a tobogán se začal prudce stáčet do stále zamotanější spirály. Až se jízda zrychlila a zamotala natolik, že jeden ztratil přehled o okolí a náhle se octl ve vzduchu.

Přistála v jednom z plaveckých bazénků ve venkovní části aquaparku. Zmateně se rozhlížela kolem, protože neviděla otvor, kterým sem dopadla. Celé to bylo nějaké zavádějící.
„Tenhle byl fajn, že jo?“ rozesmála se, jen co se ji povedlo vyhledat Septima. Za předpokladu, že se vydal stejnou cestou a dopadl na stejném místě.
Ale zatím z tohoto předpokladu vycházet budu.
„Co to má znamenat, mladá dámo?!“ donesl se k ni náhlé zlověstný hlas.
„Ajeje, průšvih“ převalila očima Aideen a neochotně stočila svůj pohled k dámě s koupací čepicí postávající u kraje bazénu.
„Kde ses toulala?! S dědečkem tě všude hledáme jako blázni! Neměla ses vzdálit ani na krok! Máme zpoždění, už dávno jsme měli být pryč!“ rozčilovala se ta dáma dál, i když se zdálo, že si z ní ta mladá dáma vůbec nedělá těžkou hlavu.
„Tak já už musím. Tak ahoj“ rozloučila se Aideen s klučinou, pokud tam někde byl a velice pomaličku, v klidu a jednoznačně neochotně doplavala ke své babičce. Ještě chvíli s chladným výrazem trpěla její stížnosti a hrozby, a pak už se obě ztratily kdesi u východu z areálu.

>>

Mimo herně:
omlouvám se zpoždění a nevalnou kvalitu postu ale chtěla jsem to dokončit tak nějak v termínu Každopádně díky za hru :3

_________________

Septimus se z tohohle úseku otřepával o něco déle než Aideen, které se nejspíš nejvíc nelíbil ten první a tudíž už měla víc času se z toho zberchat. Následoval ji proto tak trochu bezmyšlenkovitě až omámeně, což ho přešlo celkem rychle v okamžiku, kdy se po obláčcích tobogán bláznivě zatočil. Septimus mohl být v ten okamžik rád, že při takových příležitostech netrpí přehnanou nevolností, a dokonce si poslední kousek nebezpečného tobogánu docela užil, protože se tunelem ozvěnou chvíli neslo zavýsknutí.
Do vody naštěstí dopadl těsně vedle Aideen a ne na ni, ale přesto při tom vylil pár povážlivých galonů vody z bazénu ven.
"Jo, tenhle už jo," vyplival vodu jako menší velryba a zazubil se. Úsměv mu poněkud zmrzl na rtech, když se na ně najednou sneslo plísnění od jakési postarší dámy s koupací čepičkou. "No jo, co by to bylo za léto bez pořádného průšvihu," odpověděl napůl úst svatouškovsky a mávl s pokřiveným úsměvem za odplouvající Aideen.
Bezstarostnost se na něm ale neměla držet dlouho, poněvadž z druhé strany se blížil pan Strange s načuřeným plavčíkem. Septimus obrátil oči v sloup a neochotně se natáhl pro opuštěný nafouknutý kruh s kachní hlavou, aby na něm dopádloval ke břehu vstříc vlastnímu průšvihu.

>>

_________________

<<<


Ann se prostě rozhodla, že si půjde zaplavat. Poněvadž bylo vedro, že jo. A na vedro se nejvíc hodilo ponořit se do chladivé vody. Jenže, a to bylo taky naprosto samozřejmé, nehodlala svoje tělo vystavovat v plavkách jen tak o samotě. Musela přeci někoho přitáhnout s sebou! Nějakou oběť, které to nebude ani trochu vadit, s níž bude sranda a pokud možno žádné hluboké diskuse. Protože vedro zabíjí mozkové buňky, to ví každý. Takže bylo jasné, že se nakonec rozhodne vytáhnout kolejní zlatíčko Chuliánka. Takže teď tu stála v kraťáscích a tílku šedé barvy, pod nimiž se skrývaly naprosto obyčejné žluté plavky s vykrojenými zády (dobře, možná trochu odvážněji vykrojenými, ale hej, byla to Annie, a Annie si byla jistá, že je přece pěkná, a proč to neukázat?!) a čekala, jestli se na ni náhodou drahý šlechtic nevykašle. Ale poněvadž v dopise ho tááák moc mile žádala, aby ji nenechával samotnou, tak neviděla důvod, proč by nepřišel. Kámoši si musí pomáhat, a navíc, nikdo nemůže nenávidět bazény! A Julíček Chulíček přece miluje všechno, nebo ne?

Mimo herně:
Snad Julek umí plavat, ehmehm. Jinak fakt nevím kam je tak nějak random hodit.

_________________