Elijah jejímu úšklebku při Joshově otázce nevěnoval přílišnou pozornost. Ať už tušil nebo ne, že o něj tehdy Crystal stála stejně jako její sestra, on s tím nic udělat nemohl, a vlastně ani nechtěl. Nemělo smysl se zabývat něčím, co bylo několik let promlčeno. „Někdo nám kancelář uvolnit musel, ale kdo to byl, to mi bohužel není známo,“ odvětil s kratičkým pousmáním, které na okamžik rozjasnilo jeho tvář. A pak ten jas byl zase pryč. Crystal na Elijaha vždycky působila jako někdo, kdo si umí moc dobře spočítat, co je pro něj nejvýhodnější, a jestli byl Carl Goldberg součástí jejích matematických úvah, pak možná bylo dobře, že už se tu nenacházel. „Netrefil se ti do vkusu?“ Zatvářil se Elijah zaujatě, opřel se zády o stůl a ruce si založil na hrudi. Všechno to však byla póza, která měla zakrýt jeho nejistotu z nečekaného setkání. Pak už bylo na Joshovi, aby se ujal slova, ale Elijah si nemohl odpustit poznámku k její výtce. „Musíš mu to odpustit, je to nevychovaný američan.“
Josh zavrtěl nevěřícně hlavou, když z jeho kamaráda vypadla ta rádoby urážlivá slova, ale pak stočil pohled ke Crystal, a několika kroky se k ní přiblížil. „Joshua Michaelson.“ A pokud se nebránila, natáhl se pro její ruku, aby naznačil polibek na její hřbet. Neudělal to ani tak kvůli tomu, že by to bylo jeho zvykem, ale aby popíchl kamaráda u stolu, který si ho dobíral za jeho nevhodné americké manýry. A za další slova by ho Elijah nejradši vpasoval do skříně na spisy a klíč hodil do kanálu. „Jestli chceš, já se po Carlovi poptám vedle. Beztak si určitě máte s Elijahem o čem popovídat. Zavzpomínat na školní léta…“ zavrkal Josh miloučce, vysloužil si vražedný pohled, a vzal roha dřív, než ho mohl Elijah zarazit. Zůstat s Crystal v kanceláři docela o samotě, to nebyl nejpříjemnější pocit.

_________________

Crystal upřímně doufala, že Elijah netušil a netuší, jaké vůči němu měla pocity. Zaprvé to bylo už dávno, a zadruhé, jak tu teď byla s ním v jedné místnosti, začínala mít pocit, že si toho člověka celé roky v hlavě idealizovala, vzpomínky na něj glorifikovala, a že vlastně vůbec netuší, co má nebo nemá teď po letech pociťovat. "Spíš vzal něco až moc vážně a já bych mu ráda vysvětlila, že nemá nic očekávat," opáčila, v hlase něco jako mírné pobavení nad osudem chudáka Carla. Ano, už byla zase pěkně taková, na jakou si ji asi Elijah mohl pamatovat ze školy. Sebestředná a sobecká. Co na tom, že se za tím skrývala ustrašená dušička? To nikoho nezajímalo, a Crystal to nikomu také nevnucovala. To, že se optá později někde na informacích spolkla ještě dříve, než to mohla vyslovit. Protože ona nebyla svá sestra, a jako ta druhá také obvykle neodcházela se studem pryč. Kdepak, měla se přeci vyžívat v těchto komplikovaných situacích, ne? A navíc, nevychovaný američan vypadal docela sympaticky. Minimálně se tvářil plus mínus mile, a Crys chtěla nějaké rozptýlení od myšlenek, které ji napadaly. Jako třeba, že by si měla ujasnit, co po těch letech pro ni Elijah znamená. A tak. "Ale vůbec ne, není co odpouštět," mávla rukou, protože vážně, nějaké to opomenutí představení, to nic nebylo.
"Crystal Carter, ale to už víte, že?" opětovala představení Joshuovi a se slovy "opravdu mě těší," si nechala líbit i ten náznak políbení na ručku. Bylo špatné, že to všechno najednou začínalo vypadat jako zábava? Snažila se odlákat vlastní pozornost od něčeho důležitějšího? Nezáleželo na tom. Tak či tak, pohledem i tónem hlasu nechávala pomyslnou nitku případné naděje se vznášet kolem ve vzduchu. Nevěděla, jak moc Joshua slyšel o ní a její sestře, ani netušila, jak bude reagovat, ale byla to zábava. A o to šlo. Crystal hodlala ukázat, že... co vlastně? Že se nezměnila a stále je ta zlobivá sestra? Kdo ví. "Um... tedy..." než stihla ale vyjádřit vlastní názor a to, že se přeci jenom poptá sama, byl Joshua pryč, a ona tady zůstala sama s Elijahem. A pak nastalo ticho. Crys se snažila si vybavit dny, kdy klidně mohli vysedávat ve společence u krbu, sami, a nebylo to hrozné. Vždyť si tenkrát ty chvíle užívala! Klid.
"Promiň, že jsem vám sem tak vtrhla. Vážně jsem netušila, že tu nebude sedět on," vypadlo z ní trochu provinile po chvíli, "ehm... jaké to bylo v Americe?" Tohle tak trochu neznělo jako ona. A přeci jen to bylo víc jako ona sama, než co normálně ukazovala. Toto byla ta část, kdy se snažila aspoň nějak mluvit. A kdo ví, třeba se jí nakonec povede získat nějaké informace... kvůli sestře, samozřejmě.

_________________

„Chudák, možná bychom mu měli koupit lahev bourbonu,“ konstatoval Elijah klidně na její vysvětlení, proč toho chudáka vlastně hledá, a logickou dedukcí si vzhledem k tomu dárku domyslel, že Carl její slova neuslyší zrovna rád. Žádný muž je rád neslyšel, pokud to necítil úplně stejně. Ale takový dárky neposílal, to věděl z vlastní zkušenosti.
Když se ke slovu a k polibkům Crystaliny ruky dostal Joshua, Elijah se musel chtě nechtě pobaveně ušklíbnout, protože jeho kamarád měl vždycky tak trochu slabost pro potížistky, a Elijah mu Crystal ve svém vyprávění jako potížistku vylíčil. Jinou ji ani neznal, takže mu jen sotva mohl říct, že se pod přetvářkou skrývá někdo jiný, ale rozhodně o ní nemluvil negativně. „Vím, Elijah se sice krotí, ale když si dá jen o skleničku alkoholu navíc, je to hrozná drbna,“ pomluvil ho Josh ještě před tím, než se stačil vypařit hledat Carla.

To ticho, co nastalo, bylo přinejmenším tíživé. Nebylo to jako to ticho, které mezi nimi panovalo, když se spolu nacházeli na pohodlné sedací soupravě ve společence, kde se Elijah často zašíval do křesla ve společnosti knížky, když tedy zrovna nebyl nějaký famfrpálový zápas, kterému by mohl přihlížet jako zmijozelský náhradník po tom, co si od prvního až do pátého ročníku vyzkoušel roli střelce. Před NKÚ se docela rád přesunul na střídačku, protože mu na výsledcích zkoušek záleželo jen o trochu víc než na jeho famfrpálové kariéře. I tak si ale pak několikrát zahrál, když zrovna někdo vypadl, ale víc se věnoval učivu. A Audrey. Ta ho na poslední dva roky obrala o veškerý volný čas a Elijah si ani v nejmenším nestěžoval. „Nemáš se za co omlouvat, Crystal, nemohla si to vědět,“ oznámil jí s lehkým pousmáním, aniž by se hnul ze svého postu u stolu, kde stále ještě se založenýma rukama postával opřený o dřevěnou desku. „V Americe to bylo fajn,“ konstatoval, znovu se letmo pousmál, když si vzpomněl na první dny, kdy se tam motal jako někdo nadopovaný matoucím utrejchem, a pak se podrbal ve vlasech. „Škola mi dala hodně nových věcí do života, život zase obohatily nové zkušenosti a noví lidé… jak říkám, bylo to tam fajn. Ale jsem rád, že jsem se vrátil, protože se mi po Anglii a rodině stýskalo.“ Audrey z výčtu vynechal, protože stesk po ní zavřel za ty bytelné dveře, které neotvíral. „A… jaké to bylo mezitím tady?“ Zeptal se s hlavou ponořenou do milionu otázek týkajících se její sestry, ale to bylo téma, kterému se hodlal vyhýbat.

_________________

"Dostane se z toho, jako všichni," okomentovala ještě s úšklebkem osud chudáka Carla, a to byl konec. Dál už se s ním nehodlala zabývat. Rozhodla se totiž, že pokud ho Joshua nenajde, což bylo velmi pravděpodobné, prostě mu ten náhrdelník nechá na informacích nebo kdekoliv, kde si ho bude moci vyzvednout. Víc od ní ani očekávat nemohl. Taková byla, nebo se alespoň taková ukazovala světu.
Přesuňme se k momentu, kdy už byl Elijahův přítel kdesi v tahu, a oni tak zůstali v místnosti sami. Řekněme, že to bylo lehce... tíživé, být najednou v takovéhle nečekané situaci. Ale Crystal si prostě nemohla dovolit ukázat, že ji to snad nějakým způsobem ovlivňuje. Protože už jen kvůli Audrey musela nenápadně zjistit, jak dlouho tu její někdejší spolužák hodlá zůstat, a zda má se sestrou plány. To, že ji samotnou tohle všechno asi zajímalo i z mnohem sobečtějších důvodů, to bylo sice vedlejší, nicméně také pravdivé. Plus, kdo ví, možná by si celou věc mohla začít sobecky užívat... ne? Však uběhlo několik let, a za tu dobu se muselo něco změnit...
"Možná by stačilo se pro příště nevrhat dveřmi a klepat, co?" navrhla s úsměvem. Nemohla se přeci tvářit, jako kdyby jí bylo ublíženo. Protože nebylo. Elijah byl spolužák, známý, ne přímo blízký kamarád, ale nikdy neudělal nic, co by Crystal osobně nějak negativně zasáhlo. A cokoliv se stalo mezi ním a sestrou? Nikdy se do toho moc nepletla, ze svých sobeckých důvodů, ale i tak. "Takže... tu plánuješ zůstat delší dobu?" Tohle byla stále neškodná otázka, nebo ne? Crystal bylo jasné, že se Elijah asi nebude chtít bavit o Aud, a zatím byla ve fázi rozhodování, zda na tu nebezpečnou půdu vstoupit, nebo to téma vzít jako tabu. Ani nevěděla jak, začala v zamyšlení sledovat špičky svých bot.
Až když se Elijah na oplátku zeptal na život zde, zvedla k němu pohled. Chtěl opravdu slyšet o ní, nebo tu šlo o Audrey? Podvědomě tušila odpověď, ale co. Došla k rozhodnutí, že ačkoliv to asi nebude vypadat jako její typické chování, nechce zbytečně otevírat staré rány. "Upřímně, v Británii jsem bývala jen občas," přiznala, "po škole jsem si našla práci v modelingu, takže jsem často cestovala. Až poslední rok jsem víceméně na stejném místě," hluboký nádech, "s Audrey jsme totiž dostaly místa jako profesorky formulí v Bradavicích." Nervózní pousmání přeběhlo přes Crystalinu tvář, když zmínila jméno své sestry. Přeci jen si to neodpustila, nebo to bylo jen tím, že celá ta věc patřila k tomu, jaké to zatím bylo tady? Těžko říci. Ani sama Crys nevěděla, jestli se za to má cítit špatně, nebo to prostě nechat být. "Nechápu, jak s námi mohli mít učitelé trpělivost. Vážně. Někdy bych těm ignorantům nejradši jednu vlepila," zasmála se. A ano, rozhodně to působilo tak, že se snaží odvést pozornost. A vzhledem k její pověsti i tak, že celou tu snahu jenom hraje.

_________________

„Ale jen si posluž, naše dveře jsou ti vždy otevřené, pokud potřebuješ najít nějakého Carla, Chada nebo Brada,“ vypletl si ruce, aby je mohl rozevřít v pobízejícím gestu, což udělal spíš jen mimoděk. Ostatně jemu by bylo jedno, kdyby zaklepala, stejně by to pro něj byl šok. Ohledně další otázky už ale byl mnohem opatrnější. „Už jsem toho viděl ze světa dost, kromě Ameriky jsem se ještě na půl roku ztratil v Austrálii, takže bych se rád usadil zpátky doma. Tady. Natrvalo.“ Při svých slovech si pohledem měřil ženu před sebou, aniž by nějak víc skrýval, že ho její reakce na takovou odpověď opravdu zajímá. Kdyby byl tušil, že mu v duchu dělala psychologický rozbor od hlavy až po paty, možná by se s ní odmítl nadále bavit, ale zatím neměl důvod ji z kanceláře vyprovodit.
Když se Crystal dostala k odpovědi na jeho otázku, zamyšleně přikyvoval na její slova o cestování, teprve až při zmínce o profesorování a Audrey mu obočí vylétlo výš na čelo. „Učíte v Bradavicích? To je… páni.“ Odkašlal si, zjevně víc rozhozený tím, že učí, než aby ho zarazila zmínka o Aud. Ta samozřejmě měla na svědomí bodavý pocit u srdce, který nedokázal potlačit, byť chtěl, ale všechny otázky ohledně druhého z dvojčat rychle spolkl. Překvapený výraz nahradil úsměv, který už působil víc nejistě než ty před tím. „Tak to v tom případě doufám, že se vám bude při učení dařit. Oběma.“ Jeho slova byla míněna upřímně, jeho následný úprk (tedy úprk zastíněný nenápadným a pomalým odlepením se od stolu a přesunutím se k jedné z knihoven) taktéž. Nutně potřeboval zpřeházet pár knížek.

_________________

"Takovou milou nabídku si budu pamatovat," udělala pomyslnou poloviční poklonu, doprovázenou tím nejkouzelnějším úsměvem, jaký dokázala ze své tváře dostat. Tím úsměvem, který si většinou schovávala pro naprosto jiné situace. Ale z nějakého důvodu teď měla pocit, že se usmívat může. Nebo prostě chtěla, aby ten zvláštní oblak nervozity a nejistoty, který se tu rozprostíral, někam zmizel, vypařil se.
"V Austrálii? Páni, kde přesně?" zajímala se. Upřímně. Vzpomněla si totiž na vlastní dětství, na Nový Zéland, na Austrálii. Výlety s otcem, které jako malá holčička podnikala. S otcem a s Audrey. A ty vzpomínky rozzářily její tvář mírným úsměvem, který ukazoval, že myslí na něco příjemného a milého. I kdyby jen na chvilku. "Ale jsem ráda, že jsi zpátky." Tohle znělo pro změnu jako taková ta fráze, která se prostě říká. Rozhodně ne tak, že by v tom bylo něco víc. Ale Crys to myslela vážně. Byla ráda, a kdo ví, říkala si, třeba by mohla mít z Elijaha... kamaráda. A nebo ne. Kdo ví. Záleželo taky na něm, a ona si nebyla jistá, jaké reakce se dočká stran sestřičky. Jak se tak ale rozhodovala, pomalu ale jistě začala převažovat jej sobecká stránka.
Neubránila se pobavenému ušklíbnutí nad tím, jak evidentně šokován byl její bývalý spolužák zmínkou o učení. "Upřímně nevím, co mě k tomu vedlo. Možná podvědomá touha se usadit, mít někde domov a přestat blbnout," naoko-zamyšleně pronášela ta slova, načež se jí zase vrátil už typický Crystalovský výraz a jiskřičky v očích, "nebo se mi prostě chtělo rozkazovat bandě prcků." Bylo v tom všem až moc snahy? Těžko říct. Bylo ale jisté, že se pomalu vzdala případného vyptávání. Protože... Elijah působil nervózně. A Crystal se přistihla, že nechce, aby se tak cítil.

_________________

Elijah jen těžko odolával srdečnému úsměvu, když se na něj Crystal usmála, takže nakonec rozjasnil i jeho tvář, nicméně po chvilce zase zmizel. Úsměvy byly nakažlivé, o tom se v Americe přesvědčil na vlastní kůži, a kdyby mu tím svým tolik nepřipomínala úsměv Audrey, asi by se mu usmívalo lehčeji.
„V Canbeře. Ale za tu dobu jsem to tam stihl docela procestovat,“ pokrčil Elijah rameny a nepatrně se pousmál, když se na okamžik ztratil ve vzpomínkách na báječný roadtrip. Sice byl jeho pobyt v Austrálii převážně pracovní, ale díky tomu, že se tam po dlouhé době potkal s Adrianem, který byl sice o pár let mladší, ale i tak si ho ze školy pamatoval, měl i jak trávit volný čas. Padlo pár slov o famfrpálu, vtípků stran učitelů a taky pár deci alkoholu, a o zábavu bylo postaráno. „Já jsem taky rád, že jsem zpátky. Stýskalo se mi.“ Pousmál se, ztracen ještě stále ve vzpomínkách na dobu, kdy se mu povedlo zapomenout na všechny prohřešky, kterých se kdy dopustil. Austrálie pro něj byla záplatou na duši, ale i ta se po čase ošoupala. A Elijah se opět nemohl zbavit pocitu viny, který ho ta léta doprovázel jako věrné štěně.
Když Crystal prohlásila větu, kterou si myslel, že od ní v životě neuslyší, na chvilku se ve svém probírání knihovnou zarazil a stočil k ní pohled. „Usadit se? Máme to vyřídit Carlovi?“ Zahrály mu na okamžik v očích pobavené jiskřičky zlomyslnosti. „Já bych učit nemohl, to by… nešlo. Ne každý je na to stavěný a popravdě vychovávat víc jak dvě děti by na mě bylo moc. Ne, že bych nějaké měl, to nemám,“ uvedl to na pravou míru a než mohlo dojít na osobnější dotazy, vrátil se do kanceláře Josh. „Tak Carl už tu prý nepracuje,“ oznámil Crystal s omluvným úsměvem. „Já bych si to být tebou nechal nebo to prodal a koupil si za to nový boty.“ Elijah se Joshovu praktickému návrhu uchechtl, načež se od knihovny přesunul zpátky za Crystal. „Pokud nehledáš ještě někoho nebo něco, tak už ti asi budeme k ničemu.“

_________________

Nakonec se zdálo, že to nebude zas tak hrozné setkání. Jako by se pomaličku vracely roky ze školy, kdy byli schopni prohodit pár slov, jak se na spolužáky z koleje slušelo. Lehoučce, povrchně. Nic vážného. A Crystal se prostě musela nad tím zjištěním usmívat. "Canberra je hezké město," odkývala prostě, a pozvednutí koutků u jí z tváře nemizelo.
Téma, kterým by se mohla dostat k sestře, tedy po čem přesně se Elijahovi stýskalo, se rozhodla obejít širokým obloukem, a raději se o něm nezmiňovat. Nechtěla něčím poničit iluzi přátelské atmosféry, kterou tu kolem konečně cítila.
Uchechtla se. "Pokud se někdy vážně usadím, tak to rozhodně nebude s někým jako je Carl," prohlásila a znělo to rozhodně. Carl byl... hračka. Zábava na krátkou dobu. Ne někdo, koho by si hodlala nechat po zbytek života. A jen ta představa z nějakého důvodu připadala Crys neskutečně směšná.
Pozvedla obočí. Opravdu právě slyšela ujištění o tom, že Elijah nemá děti? Zajímavé. A ještě zajímavější přišlo Crys to, že si myslel, že by nebyl dobrý učitel. Pokud se na to měla podívat upřímně, přiznala by si, že to ona nemá ve školství co dělat, a Elijah byl rozhodně na profesora mnohem lepším kandidátem. A Crystal hádala, že to vědí oba dva. Nicméně to nijak nekomentovala, jenom dalším pousmáním.
A pak se vrátil Joshua. "Nejspíš bych měla. Díky za pomoc i tak," věnovala mu tmavovláska kouzelný úsměv. Neznala ho, ale svým způsobem to byl sympaťák.
"Tak v tom případě děkuji a někdy znovu na shledanou," promluvila teď k oběma, očividně nenápadně vyšoupávána pryč. Ještě poslední úsměv, a pak už, i s krabičkou v ruce, opustila kancelář.

>>

_________________

Leonard vysedával ve své kanceláři a probíral se nějakými dokumenty, které bylo třeba protřídit a vytáhnout z nich ty nejdůležitější informace. Byla to otravná a zdlouhavá práce, z které jej akorát začínala bolet hlava, ale někdo to udělat musel. Bohužel i k vyhřívání se na výsluní patřily nějaké ty stinné chvíle a jednou z těch chvil bylo právě nudné papírování. A Leonard nikomu dalšímu nevěřil natolik, aby mu práci svěřil.
Nalevo vrstvil složky, kterými se ještě nepročetl, a napravo ty, které už přečtené měl - naštěstí byl levý sloupeček už konečně nižší, než ten vpravo, což značilo, že se Leonardova práce pomalu, ale jistě blíží ke konci. A Leo nechtěl odejít, dokud nebude mít hotovo. Kromě toho, venku panovalo pořád to otravné horko a tady měl kancelář alespoň opatřenou chladícími kouzly, zkrátka takový soukromý mrazák, ehm.
Leonard dočetl jednu ze složek, načež práci na chvilku odložil a unaveně si promnul oči, které ho ze zdlouhavého čtení pálily. Kde je to kafe? napadlo ho rozmrzele, protože před nějakou chvílí poslal skřítka pro silnou černou kávu a až teď si uvědomil, že občerstvení ještě nedorazilo. To si vážně musí chodit dělat kávu sám? Nemůže těm ubohým usmrkancům svěřit ani tak jednoduchý úkol? Leo si odfrknul a potlačil nutkání praštit hlavou do stolu.

_________________

Kde se vzala, tu se vzala, přede dveřmi Leonardovy kanceláře se zjevila vysoká štíhlá žena v draze vypadajících bělostných šatech, které zahalovaly, co bylo třeba, ale stejně byly dokonale vzdušné pro tento letní den, a hlavně i tak zdůrazňovaly její dlouhé nohy v páskových botách na vysokém podpatku. Vlasy měla stažené do uzlu, dnes hlavně z důvodu horka. A v ruce nesla kartonový držák, obsahující dva kelímky s kávou, pořízené v nedaleké kavárně. Pokud se ptáte, ne, z Lenore se nestala dokonalá domácí puťka, ale i tak si čas od času nemohla pomoci, a nějaké to manželkovské gesto jí uniklo. Chápejte, jako jedna z mála čistokrevných slečen se vdávala z lásky, a za těch několik měsíců manželství s Leonardem si jen ověřila, že je vlastně šťastná. Nu a její choť byl v poslední době zavalen haldou práce, a ji prostě a jednoduše napadlo, že když už se nachází poblíž, mohla by mu poněkud narušit pracovní odpoledne. Od předstírání lhostejnosti dávno upustila, naopak ráda ukazovala, jak vlastně bezchybný její vztah s Leem je. Samozřejmě, jako všechny vztahy, ani tenhle nebyl bez chyby, některé zlé jazyky jí pořád připomínaly, že nyní již Tinkerbell si ji určitě vzal jen kvůli společenskému postavení, ale Lenička kupodivu došla k tomu bodu, kdy už jí to bylo jedno.
Zaklepala, počkala, až ji Leo vyzve, a vstoupila. "Zdravím," pozvedla mírně koutky do něčeho, co stále na její tváři mohlo vidět jen skutečně málo lidí, mezi které se právě skoro výhradně počítal její muž, "přinesla jsem povzbuzovač," a kývla hlavou k doneseným kávám. Nestyděla se za to snad přílišně milé gesto. Tohle byla tvář, kterou mohl a vídával jen právě Leonard. Vřelá, milá Lenore. "A taky menší pauzu, nebo tě ty papíry ještě zabijí."

_________________