Jeremiahovi to čekání připadalo jako věčnost. Vteřina se táhla za vteřinou a i když neuběhla ještě ani minuta po domluveném čase setkání, začínal se cítit nervózně. Rozhlédl se po celé Příčné ulici, která dnes byla klidná a poloprázdná, a nakonec sklonil pohled ke stonku bílé lilie. Kytku držel ve svých úhledných prstech, nehty měl upravené, zarovnané. A zrovna, když se k němu Moreen už pomalu blížila a on o tom zatím neměl tušení, s hrknutím si uvědomil, že nemá snubní prstýnek. Když byl se slečnou Beckettovou, sundaval si ho, což bylo pošetilé a možná zbytečné gesto, avšak pomáhalo mu to zmírnit své černé svědomí a možná i samotné Holly to tolik nepřinášelo na mysl, že není v Jeremiahově životě jediná žena. Že není na prvním místě...
V hlavě mu problesklo pár možností, kde mohl prstýnek být a řadila se do něho i kapsa saka, které měl právě na sobě, sáhnout však do ní a přesvědčit se už neměl příležitost, protože se za ním ozval Moreenin hlas. Zbylo mu než doufat, že si toho nevšimne, ač věděl, že ženě, která se celoživotně zabývala módou, na ostatní se dívala kritickýma očima módní návrhářky a do oblečení a celkového vzhledu vstřebávala každý detail - i snubní prstýnek - tohle nemohla ujít. Zamrazilo v něm, když se za ním ozvala, protože ten hlas neslyšel příliš dlouho a připomenul mu, čemu bude muset za pár okamžiků čelit. Anebo právě teď... pomalu se otočil. Hned, co svou manželku uviděl, měl sto chutí přivřít unaveně a zklamaně nad sebou samým oči. Měl se alespoň oholit, měl se nechat ostříhat, měl si vzít noc před tím uspávací lektvar a ne sedět až do rána nad sklenkou whiskey a hrát sám se sebou šachy. V tuhle chvíli nebyl Moreen důstojným protějškem. A pohledem, jímž se na svou manželku podíval, to dal velmi najevo. Vypadala krásně, i když měla za pár měsíců oslavit padesát let, krása některých žen se té, která právě stále před ním, nemohla rovnat. Asi si po čase přestával uvědomovat, jak krásnou, laskavou a tolerantní manželku má. Nechal se zblbnout zrzavou kolegyní. A sám nevěděl proč... co ho tak fascinovalo na Holly, když měl doma úspěšnou, téměř slavnou manželku, která se perfektně oblékala, perfektně chovala a vždy mu byla oporou.
"Vypadáš úžasně, Moreen," promluvil naprosto upřímně a podal ji kytku. Všiml si toho pohledu, kterým se na něho podívala a snažil se to klidně ignorovat. Paradoxně, to teď ona vedle něho vypadala mladší. Upravená, krásná a vznešená. A on? Co stálo za zmínku byl na něm maximálně ten oblek a i ten navrhla Moreen.
Když mu položila otázku, která visela ve vzduchu snad dříve, než se k němu vůbec dostavila, odvrátil se od ní a otevřel dveře od restaurace. Nenatáhl se k ní ani pro polibek na tvář pro uvítanou, jak to dělával, ať už se viděli včera, před měsícem, nebo se třeba při posledním kontaktu pohádali. Dělával to nehledě na to situaci, protože si vždy uvědomoval cenu své ženy. Její přínos do jeho života. Teď však vzal za kliku, dokonce ani na tu otázku neodpověděl a otevřel dveře.
"Zamluvil jsem nám apartmán v horním patře, abychom měli soukromí," promluvil vážným hlasem a nechal ženu vkročit první. "Kdo hlídá Meredith?" zeptal se na dceru, kterou neviděl dva měsíce. A ani kvůli ní se domů poslední dobou nezastavil, tak strašně se bál, že to Moreen na něm vše pozná.
"Můžu ti pomoc s kabátem?" zeptal se, když se zastavili u obsluhy a pokud souhlasila, sundal Moreen kabát a poté ho podal recepčnímu. Ten je následně zavedl po schodech do apartmánu, kde měli připraven stůl s příborem, ačkoli Jeremiah neměl na večeři ani pomyšlení. Pomalu se usadili ke stolu a než se stačil Jeremiah vůbec nadechnout ke slovům, čisté a nevinné konverzaci, ocitl se u nich číšnik.
"Poprosil bych bílé víno," objednal, protože s Moreen pili pouze bílé, "a whiskey s ledem," a hned na to decentně rukou odmítl jídelní lístek, "já večeřet nebudu. Paní Van Helmontová si vybere," pokynul drobně k Moreen a tak muž v černém obleku předal lístek Moreen a zmizel z místnosti.
"Dnes ráno jsem o tobě četl článek v Denním Věštci. To rozšíření poboček v severní Evropě je skvělé. Jsem na tebe pyšný," promluvil a zlehka se pousmál, ačkoli to nepůsobilo vůbec šťastně. Bylo smutné, že se o úspěších své ženy dozvídal z novin a ne od ní osobně, ale to už byl Jeremiah. Ačkoli byl džentlmenem do morku kostí, udělal by pro ostatní první poslední, ve skutečnosti byl tak trochu zaměřený pouze na sebe a na svou kariéru.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Jeremiahův pohled Moreen rozhodně neuklidnil, a proto si pozorně prohlížela jeho tvář, aby zachytila náznak čehokoli, co by s jejím manželem mohlo být špatně, počínaje přepracovaností a otravou krve konče. Všímala si, že poslední dobou víc pil, ale nikdy to nebylo natolik, aby na něj musela apelovat aby přestal. "Děkuji. Jsem ráda, že se ti ten oblek líbí," odvětila, nicméně když se k ní Jeremiah nenatáhl pro polibek, vycítila, že mezi nimi ve vzduchu něco visí, aniž by věděla, co. Když se Jeremiah choval takhle jinak, znervózňovalo ji to jako nic jiného. Byla zvyklá za sebe orodovat a být samostatná, ale i tak si byli s Jeremiahem navzájem oporou a ona doufala, že ať už jej trápí cokoli, brzy se jí s tím svěří. Vypadal opravdu unaveně, a tak nějak příliš zadumaně, i když na to u něj byla zvyklá, jak se vždycky dokázal natolik ponořit do práce, že byl duchem prakticky nepřítomný a nereagoval ani na oslovení, dokud jej někdo vyloženě nevyrušil a nepřetrhl mu proud myšlenek. Lehce otevřela rty namalované světlou rtěnkou v náznaku toho, že chtěla něco říct, ale nakonec ke svému manželovi jenom lehce přikývla a vešla do Monarchy jako první. Vydali se po chodbě vykládané dřevem a koberci k recepci, a Moreen kráčela zcela rovně a vznešeně, jako by nikam nepospíchala, jak to měli čistokrevní ve zvyku, a ona se mezi nimi naučila chodit, i když sama úplně čistokrevná nebyla, nicméně měla záštitu velmi váženého rodu, což její původ trochu skrýval, i když ani ona ani její matka o jejím otci nikdy nelhaly.
Když se Jeremiah zmínil o apartmánu, Moreen už v žaludku ucítila vysloveně nepříjemný pocit, protože tentokrát vážně nevěděla, proč je její manžel takhle zachmuřený. Za soukromí byla samozřejmě ráda, a nebylo to u nich nic neobvyklého, nicméně Jeremiah se tvářil až příliš vážně a jeho oči byly neproniknutelné. "Výborně," souhlasila s jeho volbou s lehkým úsměvem, než se utajovaně pořádně nadechla, aby udržela tvář. "Skřítci a chůva - vím, že ji stále moc neschvaluješ, ale je mi hodně nápomocná, a Meredith na skřítky občas nereaguje úplně nejlíp," řekla, a pak už si ladně odložila psaníčko na recepci, aby jí její muž mohl pomoci z hábitu, načež si kabelku zase vzala, poděkovala obsluze a vykročila po Jeremiahově boku do jejich apartmá.
Pokoj byl nádherný a luxusní, jako vždy - Monarcha patřil k Moreeniným oblíbeným podnikům, ale poslední dobou se tu až příliš často stýkaly silně protimudlovští čistokrevní. Nechala si od Jeremiaha připravit židli, jak pravila pravidla etikety, a pod stolem přehodila nohu přes nohu, zatímco si stále prohlížela svého muže, kterého tak dlouho neviděla, a snažila se přijít na kloub tomu, proč se dnes tváří tak odměřeně a oficiálně - Jeremiah měl jako každý člověk spoustu nálad, i když se mu je většinou dařilo tajit za gentlemanstvím nebo za dveřmi své pracovny, ale Moreen v něm tak jako tak po těch letech dokázala číst, nebo si to alespoň myslela.
Na čišníka se vlídně usmála, protože na obsluhu byla vždy milá, a s úsměvem se zadívala na Jeremiaha, který jim objednal víno, avšak tváří jí problesklo překvapení, když si hned ze začátku objednal whiskey a odmítl večeři. Moreen byla vystavena tomu, že si objednat prakticky musela, a navíc se nestihla doma najíst, jelikož předpokládala, že povečeří tady, se svým manželem. Poprosila o salát s krevetami, protože zas takový hlad neměla, a jakmile se za čišníkem tichoučce zavřely dveře, Moreen zvážněla stejně jako její muž.
"Děkuji," přijala komplimet ohledně její kariéry, ale oba věděli, že to je jenom příprava na něco, co mělo přijít, a Moreen nehodlala být nervózní dlouho. "Co se děje, Jerry? Whiskey bez jídla? To jsi mě mohl rovnou vzít do baru," zhodnotila, zatímco se stále snažila v Jeremiahově tváři poznat ještě něco jiného než obrovskou únavu. "Stalo se něco v Bradavicích? Slyšela jsem něco o Dragomirovi..." nadhodila, protože Jeremiah se většinou nejvíce trápil právě kvůli své práci. V rodině se nic závažného nestalo, pokud věděla, takže v tom by jeho zasmušilost tkvět neměla.

_________________

Co se týkalo ke konverzaci u recepce, Jeremiah otázku ohledně malé Meredith nadhodil především z tísnivého pocitu ticha, které se mezi němi rozhostilo, když překročili práh. S novou chůvou, kterou viděl poprvé a naposled na konci ledna, opravdu nesouhlasil, ale nebyl důvod do toho zasahovat, když ta žena trávila u Van Helmontových víc času než on sám. "Hlavně, že ti pomáhá," promluvil, protože neviděl důvod stát si za svým názorem, že ta žena byla zvláštní, a oponovat své manželce, když se za pár minut chystal přiznat s nemanželským dítětem. I kdyby mu teď Moreen tvrdila cokoli, dal by ji za pravdu. A pravděpodobně dá v budoucích několika měsících, protože si nemohl dovolit svou ženu rozzlobit více, než bude následovat.
Nad tím, že si nedá večeři, dlouho nepřemýšlel. Necítil se na to, žaludek ho od rána bolel a nebylo to pouze kocovinou, kterou měl poslední týden skoro permanentně. Cítil se nervózně a nedokázal by do sebe dostat ani sousto. Namísto toho zvolil zase alkohol, protože o co se měl v téhle chvíli opřít, když ne o sklenku vychlazené a dobré whiskey? Něco mu kuráž do žil vlít muselo. Jenže hned, co se za obsluhou zavřely dveře, věděl, že i v tomhle překročil. Samozřejmě, že to zatím nemohla chápat a za jeho podivným chováním hledala bůhví co. Na prázdno otevřel pusu, chtěl něco říct, ale nakonec pouze vydechl a zakroutil hlavou. Sepsula ho jako malého kluka, ale měla na to právo. Klidně si mohli sednout do baru, ale jemu záleželo, aby se dnes Moreen navečeřela, když věděl, že večery trávila sama v pracovně a do restaurace si sama nezajde.
A pak už se blížila ta chvíle, kdy bude muset říct pravdu. Věděl o tom, že Moreen není blbá a začala mít pochybnosti, pravděpodobně by se teď začal vyptávat i slepec, ale pokud to vůbec šlo, chtěl tu nepříjemnou konverzaci ještě o pár vteřin odložit. Proč si nemohli popovídat o těch obchodech ve Švédsku a Norsku? Pro Moreen to byl další obrovský krok v kariéře, další úspěch. Zasloužila si věnovat tomu pozornost a popovídat si o tom. Namísto toho však vytáhla Dragomirova a Jeremiah přísně semkl rty. "S ním to vůbec nesouvisí," odpověděl, ačkoli měla pravdu v tom, že mu kolega příliš nesedl, každopádně za něho vzal skoro čtrnáct dní suplování, takže mu nemohl nic vyčítat. Bylo mu špatně z pomyšlení, že Amelie Moreen zcela očividně donášela všechno, i tyhle zbytečnosti. "Amelie se asi v životě nenaučí respektovat můj život. Bude ti na mě donášet, dokud toho bude schopná, co?" promluvil s hlubokou záští k Moreenině matce, protože pokud se s Amelii moc nemusel, od okamžiku, co nastoupil do Baradavic, a Moreen měla o Jeremiahovi poměrně dost informací, aniž by se on o nich zmiňoval, nenávist k té ženě v něm o další stupeň stoupla. Cítil, že byl neustále pod kontrolou a že sledovala každý jeho pohyb. Proto se tak strašně bál, že o něm a o slečně Beckettové se bude vědět hned, protože před Amelií se nedalo nic dlouho skrývat. Moreen ale očividně nic nevěděla, což znamenalo, že v tohle obývaná profesorka Baneová selhala.
V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešla obsluha, aby oběma nalila dobré víno a před Jeremiaha položila sklenku s whiskey. Jeremiah sklonil pohled k desce stolu a počkal, až muž v livreji místnost opustí.
Znovu se ozvalo tiché zaklapnutí dveří a místností se rozhostilo ticho, které proťalo pouze zacinkání kostek ledu, když Jeremiah zvedl sklenici a obsah na dvě polknutí vypil. Když prázdné sklo s ledem, na němž ulpívalo pár kapiček alkoholu, odložil zpět na stůl, pomalu zvedl ke své manželce sytě modré oči. Cítil se podivně otupělý. Ne alkoholem, ale nervozitou, strachem, únavou. Nevěděl, kterými slovy by měl začít. Nedokázal nalézt pravou kombinaci vět, která by to udělala snazší.
"Nebyl a nebude den, kdy bys pro mě ztratila hodnotu. Doufám, že to víš a že víš, že si tě ohromně vážím a znamenáš pro mě víc, než kdokoli na světě," začal opatrně a přetáčel prázdnou skleničku v prstech, zatímco do ní skláněl pohled. Nechtěl vidět Moreen oči, ani zmatenou tvář.
Chvilku tiše počkal a snažil se zklidnit prudce bušící srdce. "Moreen," polkl ztěžka a pomalu k ní zvedl oči, "byl jsem ti nevěrný," snažil se udržet si svou důstojnou tvář, ačkoli na něm bylo zřetelně poznat, že celou tu situaci nese velmi těžce a nemá daleko od toho, aby se z perfektního muže, narovnaného hrdě na židli, se širokými rameny, nestahala schoulená vyřízená hromada masa a kostí. Kdyby snad stačilo říct pouze tohle. Život by byl o tolik lehčí... "Ta žena," nadechl se znova a to už měl opravdu problém mluvit chladnokrevným hlasem, protože doposud to nahlas nevyslovil. Dokud to nevyslovil, jako kdyby ta skutečnost neexistovala. Ale teď... když to měl říct, zdálo se to tak skutečné. Tak pravdivé. Prudce se nadechl. "Ta žena teď čeká dítě," zlomil se mu hlas a on prudce pustil skleničku, aby si promnul dlaněmi tvář a Moreen nemohla vidět nic z toho, co se mu v modrých očí odehrávalo.
"Prosím tě, odpusť mi to. Podělal jsem to," promluvil hned na to, když stáhl ruce z tváře a zadíval se na ní. "Už to mezi námi skončilo, nemusel bych ti to říkat, ale nedokázal bych vedle tebe žít a lhát ti. Vážím si tě, máš právo to vědět. Nechci tě v budoucnu vystavit nějakým nepříjemným situacím pouze z důvodu, že o tom nebudeš vědět," vysvětloval, ač silně pochyboval, že pro něho bude mít pochopení.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Moreen se nemohla zbavit pocitu, že je s jejím manželem něco špatně. To, že mluví stroze, věděla, ale nikdy se jí tolik nevyhýbal pohledem. Nikdy ji tolik neignoroval, když šli po chodbě, dokonce jí ani nenabídl rámě, což u něj byla naprosto základní nezbytnost. "Má matka na tebe nedonáší. Jenom si dává pozor na lidi, které do školy dosadilo Ministerstvo, a domnívá se, že ty také," odvětila ohledně Amelie, snažíc se držet klidný hlas. Nevraživost mezi její matkou a Jeremiahem panovala odnepaměti, hned od doby, kdy se Amelia dozvěděla, že se Jerry Moreen dvoří. Před svatbou ji před ním varovala, ale Moreen neviděla nic špatného na tom, mít velice inteligentního vědce za manžela. Navíc v její přítomnosti vypadal klidnější a oba se těšili, až spolu založí rodinu, dokonce si jejich sňatek prosadil ve své rodině.
"Děkuji," usmála se Moreen mile na odcházející obsluhu, i když v koutcích očí měla napětí, které se neustále zvyšovalo. Když do sebe Jeremiah kopl dvojitou whiskey prakticky na ex, Moreen věděla, že je něco v nepořádku, a to pořádně. Nejhorší na tom všem bylo, že neměla ani ponětí, co. V dopisech se jí o ničem nesvěřil a poslední dobou se dlouho neviděli. "Jerry...?" nadhodila polohlasem, s obavami v hlase. Pak se její muž dal do řeči a Moreen se úzkostlivě stáhl žaludek, až to zabolelo.
"...ale?" zeptala se na to, k čemu jeho slova neodmyslitelně vedla a pevně stiskla úzkou nožičku sklenky s vínem. Cítila, že na to, co přijde, by se měla napít, stejně jako Jeremiah, ale víno jí k tomu nestačilo, a proto jenom pozorovala Jeremiahův neprostupný obličej a očekávala, jak bude její muž pokračovat.
V momentě, kdy to vyslovil, Moreen tiše zalapala po dechu a uvnitř v ní hrklo. Nemohla tomu uvěřit. Tolikrát jej z nevěry podezřívala, a tolikrát se ujišťovala, že by to nikdy neudělal, aniž by si ho úzkostně prověřovala. Věřila mu. Obdivovala ho. Vážila si ho nade vše. A on se jí tu teď přiznával ke zradě. Jistěže u čistokrevných bylo normální mít levobočky, ale Moreen vždycky doufala, že jejich vztah bude jako manželství její matky. Že ani jeden z nich nesejde z cesty a neporuší slib, který si dali o svatebním dni. Nebyla absolutně schopná slov, a když Jeremiah ve svém přiznání pokračoval, Moreen stiskla rty, zatímco se jí oči zalily slzami. Kdyby se do sklenky ještě víc opřela, zlomila by ji vejpůl, a proto ji raději pustila, protože scény na veřejnosti si nemohla dovolit. Nejradši by mu víno chrstla přímo do obličeje, ale ovládla se.
Pokud však doposavad zvládla skousnout všechny dosavadní informace, které její její mozek jako by nechtěl přijmout, zcela jasnou absenci Jeremiahova svatebního prstene, když si rukama přikryl obličej, ji už zlomit dokázala. Moreen se prudce nadechla a připadalo jí, jako by jí všechny údy ztěžkly, jako by se přes ni právě převalila přílivová vlna a strhla ji pod sebe do hlubiny, kde se nedalo dýchat. "Měl bys odejít," řekla hlubokým hlasem a zpříma se svému manželovi zadívala do modrých očí svýma hnědýma, které byly potemnělé lítostí a vzteky. Musela si udržet alespoň poslední zbytek své důstojnosti, kterou Jeremiah právě zadupal hluboko do země. "Ne? Dobře, pak půjdu já," prohlásila, když viděla, že Jeremiah se k odchodu nemá. Stiskla svoje psaníčko, s námahou zvedla hlavu a narovnala ramena, aby rázným krokem na svých podpatcích vyšla ke dveřím, kde se pomalu dlouze nadechla a zamrkávala slzy. Pokud se ji snad Jeremiah pokusil zastavit, odbila ho a pokračovala důstojně k recepci. "Omlouvám se, ale dnes již večeřet nebudeme. Útratu mi prosím připište na účet. Pěkný večer," řekla obsluze, která velmi rychle nacvičeně skryla údiv a pomohla Moreen do drahého elegantního hábitu, který si Moreen urovnala, rozloučila se a distingovaně zamířila k východu, odkud se dalo přemístit pryč.

_________________

Jeremiah informaci ohledně Amelie přešel krátkým a vážným přikývnutím, protože myšlenkami už se stáčel k dalšímu tématu, které teď bylo mnohem víc podstatné než jeho stará a přísná tchyně.
Neměl žaludek na to přihlížet Moreeniným emocím. Dělalo se mu z celé té chvíle špatně. Špatně z faktu, že tak neohrabaně a poníženě ublížil ženě, se kterou byl skoro dvacet let, s níž měl několik dětí a která mu věnovala tolik času, která ho tolik podporovala. Zasloužila si nosit na rukou a on místo toho udělala tohle. V myšlenkách se propadal stále níž a níž, rozprostírala se kolem něho temnota vzteku na sebe samého, i nepochopení, co to vůbec udělal. A stejně... na druhé straně byla Holly Beckettová, se kterou za posledních šest měsíců spoustu času a také mu přirostla k srdci. Snažil si namluvit, že to bylo bláhové a bezvýznamné vzplanutí, rychlé pohnutí emocí a že by to nemohlo normálně fungovat. Ani na vteřinu od samého začátku neuvažoval o tom, že by Moreen kvůli Holly opustil. A v tom možná tkvěl ten problém, díky tomu si uvědomoval, že ač k Holly cítil sebevětší city, Moreenina jistota, klid a vyrovnanost ho uklidňovala a naplňovala. U slečny Beckettové, tam pravděpodobně hledal rozptýlení vzhledem k tomu, že s Moreen se moc nevídali, odjakživa to mezi nimi bylo komplikované a složité, co se týkalo velkých vzdáleností a pracovní vytíženosti. Možná vlivem krize středního věku na nějaký čas zatoužil po pozornosti, kterou mu Holly mohla okamžitě a téměř stále nabídnout.
Pozvedl k Moreen pomalu oči. Nevěděl, že si všimla toho prstýnku. Kdyby mu to alespoň naznačila, mohl by to celé vysvětlit a nevypadalo by to, že si ten prstýnek záměrně sundal. Nesundal. Tedy sundal kvůli Beckettové, ale s tou se už čtrnáct dní neviděl. Musel ho někde ztratit, někde si ho sundat ve stavu opilosti a vztekle ho třeba hodit do moře. To samozřejmě neudělal, vzpomínal si však, že stál v moři ve svých perfektních polobotkách, voda v přílivu mu obtékalo kotníky a nohavice černých společenských kalhot a on se díval na obzor s jedinou touhou. Zmizet z toho světa a nikdy se nepostavit následkům, které způsobil.
Šokovalo ho, že neřekla nic konkrétního. "Nic k tomu neřekneš?" zeptal se zaraženě, ačkoli viděl slzy v hnědých očí. "Moree-" nestačil však doříct, protože to už se zvedala ze židle. Jeremiah byl během setiny taktéž na nohách. Okamžitě se vydal za ní, stačila mu však rychle proklouznout dveřmi a než to stačil udělat také, srazil se tam z čišníkem. "S dovolením," promluvil netrpělivě hlubším hlasem, než mluvil před chvílí ke své ženě a rychle se kolem zmateného muže protáhl. Zamířil hned k recepci, Moreen si zrovna nandavala kabát a šla ven.
"Zaplatím to," nabídl se pochopitelně a ve spěchu se otočil po recepčním, snaže se konat okamžitě, protože nechtěl, aby se Moreen před restaurací přemístila. Urychleně sáhl do saka a hodil na recepční desku měšec zlaťáků, jenž desetinásobkem pokrýval to, co během těch pár minut vypili a dokonce i využití apartmánu. Jeremiah však přepočítávání mincí neřešil, rozběhl se za Moreen ven.
"Moreen, prosím... zadrž, Dilwen!" zvýšil hlas, když měl strach, že se přemístí a vyskočil ze dveří, aby udělal pár rychlých kroků. Zastavil se hned před ní, stál u ní až nezvykle blízko vzhledem k faktu, že se před pár vteřinami přiznal k nevěře, a skláněl k ní tvář, protože měřil o několik centimetrů víc, ačkoli měla podpatky.
"Můžeme si o tom promluvit?" promluvil s naléhavým pohledem. "Nemůžeš se sebrat a odejít. Nic to nevyřeší, přece mi musíš dát šanci to celé vysvětlit..." naléhal na ní, než k ní opatrně vztáhl ruku a zlehka ji položil svou velkou dlaň na paži. Netušil, zda mu tento dotek dovolí, bylo to až moc troufalé vzhledem k okolnostem, ale on to udělal čistě z jasného záměru.
"Nebudeme tu udělat divadlo před ostatními, pojď domů." Jeho sevření, pokud se mu nevytrhla, zlehka zesílilo. A pak se kolem nich rozhostila tma...

>> Dům Moreen a Jeremiaha Van Helmontových v Manchesteru

_________________
>> J. N. Van Helmont

I když toho měla JD v poslední době opravdu mnoho, zvláště v práci, ve které byla ještě častěji než dříve, našla si volný den na to, aby splnila to, co slíbila před pár měsíci. Večeři, o kterou se totiž s Archiem vsadili, pravidelně oddalovala, jelikož jí do toho vždycky na poslední chvíli něco vlezlo. Práci hold dávala přednost vždycky, nehledě na to, o co nebo koho šlo.
Soukromý salonek si zamluvila teprve pár dní před daným termínem, protože si opět nebyla jistá, jestli nebude její osoba potřeba u sv. Munga, ale pro někoho jako McLarkenovou nebyl problém salonek sehnat. Do Monarchy chodila dříve pravidelně, s celou rodinou nebo s Minnie, což jí připomnělo, že by mohla své kamarádce opět napsat, aby se někde sešly. Archibald sice nebyl čistokrevným kouzelníkem, ale to JD nevadilo a bylo jí úplně fuk, že jí s ním uvidí spousta dalších vlivných lidí. I přesto se cítila nervózně, ale více než z prozrazení, že se kamarádíčkuje s kouzelníky nečistokrevného původu, byla nervózní z téhle celé schůzky, protože zas tak nevěděla, co od toho očekávat.
Na smluvené místo, tedy k recepci, se dostavila o několik minut dříve, i když se většinou od ženských očekávalo, že přijdou později. Taková však JD nebyla a bohatě jí na přípravu všeho stačila hodina. Vlasy, jindy bílé, měla tentokrát ve své normální barvě, tedy hnědé a stále na krátko ostříhané, protože dlouhé jí neslušely a navíc byla líná si s nimi cokoliv dělat. Šaty taky nevybírala nějak dlouho, aby snad náhodou nepřebrala, ale nutno podotknout, že se svým výběrem byla spokojená. A teď? Teď tedy čekala na svůj dnešní doprovod, a i když se většinu času mračila, tentokrát rozhodně nešetřila úsměvy, protože si dnešní večer byla rozhodnutá pořádně užít a navíc se na Archibalda opravdu těšila.

_________________

<<

Archibald se rozhodně nezlobil, že na slíbenou večeři míří s Jordan až teď - dobře chápal, že má spoustu práce, poněvadž sám práci lékouzelníka zakusil a věděl, že je to pěkná dřina. A nakonec se dočkal, takže nebylo co řešit.
Byl dochvilný, ostatně jako vždycky, protože by si nikdy neodpustil, kdyby vědomě nechal dámu čekat. K luxusní restauraci, kterou sama JD vybrala, a kterou Archie kupodivu znal i přesto, že nebyl čistokrevný, dorazil tedy přesně načas. V Monarše byl poprvé poměrně nedávno s ředitelkou nemocnice, když projednával svůj sponzoring, a z téhož důvodu tu vysedával i s několika dalšími vlivnými lidmi. A kupodivu se ani necítil moc nepatřičně, protože dokud neprozradil své jméno, kdokoliv si ho mohl snadno splést s čistokrevným kouzelníkem - drahé, na míru šité oblečení, totiž mluvilo za něj. Navíc, Archie se ve vyšších společenských kruzích uměl pohybovat opravdu velmi dobře a i někteří čistokrevní kouzelníci ho brali s respektem.
„Dobrý večer, Jordan,“ pozdravil zdvořile, jakmile JD našel, usmál se, mírně se uklonil a uzmul si pro sebe její ručku, aby ji letmo políbil. Gentleman se vším všudy. Možná mladé ucho, ale dvacet let by mu zřejmě tipoval málokdo. Archie byl mentálně o pár let starší, což nepochybně způsobil i fakt, že se z něj stal sirotek prakticky bez jakéhokoliv příbuzenstva, na které by se mohl obrátit. „Sluší ti to,“ řekl upřímně, jakmile si prohlédl její šaty.
Pak už svou společnici následoval do salónku, který zamluvila, a nenápadně se po očku rozhlížel kolem sebe, protože interiér restaurace ho pořád ještě fascinoval. „Jsem rád, že se zase vidíme,“ podotkl, když se oba usadili (Archie Jordan samozřejmě přidržel židli). „Jak se ti daří?“ začal se zajímat a nespouštěl z Jordan zvědavé oči.

_________________

Jordan se rozhodně zamlouvalo, jak Archie byl dochvilný, a tak jakmile ho spatřila, široce se zazubila. "Dobrý večer, Archie," oplatila mu pak tedy pozdrav. Archibald se vždy choval jako gentleman a to se jí na něm opravdu zamlouvalo - málokterý čistokrevný kouzelník se dokázal chovat tak jako on. Letmý polibek na hřbet ruky, stejně jako slova, že jí to sluší, jí dokázalo vykolejit takovým způsobem, že se i na chvíli začervenala. "Děkuju, tobě taky." Mrkla pak na něho a následně se už nechali společně odvést do soukromého salonku, který pro ně objednala.
Gentleman v Archibaldovi se ukázal i v momentě, kdy se za nimi zavřeli dveře a on jí přidržel židli. Jordan se uculila, i když si to málokdy přiznala, takové chování se jí prostě a jednoduše zamlouvalo. "Já také. Opravdu se omlouvám, že jsem nemohla dříve," mrkla na něho pak krapet omluvně, protože jí to jistým způsobem bylo líto. Ale práce byla práce a to co JD dělala pro ní bylo tak nějak vším, což musel Archie pochopit. "Pracovně. Zkouším si jiná oddělení, byla jsem už i v terénu a navíc pracuji i na tom svém, takže je to celkem vyčerpávající, ale jinak si nestěžuju. Baví mě to." To byla opravdu pravda a Jordan si neuměla vůbec představit, že kdyby se vdala hned po škole, jak plánovali její rodiče, dělala by to co teď. Ušklíbla se, jakmile si představila, že by celé dny vysedávala doma jako správná panička a vychovávala by děti. Pro něco takového rozhodně zrozená nebyla. Tedy, ano, jednou by děti asi chtěla, ale v tuhle chvíli pro ní byla mnohem důležitější kariéra. "A jak se daří tobě?" povytáhla pak tázavě obočí, protože to jí vskutku zajímalo. Archie byl sice mladé ucho, ale zato jeho život byl zajímavější než život kohokoliv jiného. Alespoň pro JD. "Dáš si víno?" i když by si Jordan dala mnohem radši velký hrnek kafe, na víno měla i celkem chuť.

_________________

Archie se chápavě pousmál a mávnul rukou do vzduchu. „Nemusíš se omlouvat, vždyť přece o nic nejde,“ prohlásil, protože mu bylo celkem jedno, kdy k té večeři dojde. Počkal by klidně rok, konec konců věřil, že Jordan svůj slib dodrží a na večeři dříve či později půjdou. „Doufám, že ještě někdy budeme společně fandit famfrpálu,“ popíchl ji dobrosrdečně, narážeje na to, že by takové večeře mohli praktikovat častěji. I když rozhodně netrval na Monarše - on by vzal zavděk i Hladovým drakem.
„Obdivuju tě, že máš tolik energie na tak náročnou práci,“ pronesl upřímně, protože věděl, že on sám by to rozhodně nezvládal. Už jen proto, že měl rád své pohodlí a svůj klid, a kdyby musel trávit většinu svého času v takovém shonu, jaký panoval v nemocnici, asi by se brzy složil. „Mně se daří dobře, díky,“ přikývl spokojeně. „Dokončuju teď jedno pojednání o vodních démonech skotských jezer, je to neskutečně zajímavé téma,“ pronesl a v očích mu přitom přeskočily jiskřičky, takže nebylo pochyb o tom, že Archieho tahle práce baví a že se pro ni dokázal zdravě zapálit.
Co se vína týkalo, to Archibald neodmítal snad nikdy, takže se pousmál a přikývl. „Rád,“ odpověděl a pohled přitom upřel na svou okouzlující společnici. „Ale výběr nechám na tobě, já jsem ve výběru vín hrozný nešika,“ přiznal. Archie toho věděl hodně, dokonce se ve vínu na teoretické úrovni celkem vyznal, ale netušil, které se k čemu hodí, netušil, jak moc drahé by mělo být, a hlavně neměl tušení, jaké by Jordan mohlo chutnat. Zkrátka a dobře - nechtěl se do toho nějak zamotat a ztrapnit se.

_________________

I když podle Archibalda o nic nešlo, občas JD trápilo, že je pro ní práce důležitější, navíc se bála, aby si o ní nakonec Archie nezačal myslet, že to dělá z nějakého důvodu. Třeba že o tu večeři, o kterou se vsadili, vlastně ani nestojí. Což nebyla pravda, jen pro ní v tuhle chvíli bylo prioritní něco úplně jiného, no. "Mohli bychom. A příště nejenom u rádia," mrkla na Archibalda kapku pobaveně a usmála se. Ve společnosti Archieho byla ráda, skvěle se s ním povídalo, takže rozhodně nebyla proti případným dalším schůzkám, ehm.
"Náročné to je, ale stojí to za to." Pokývala hlavou s menším úsměvem. Některé dny sice pro JD byly horší a nějakou dobu i chvíli přemýšlela, že by s prací lékouzelnice sekla, ale naplňovalo jí to. Sice se doslechla o jednom volném místě v Bradavicích a byla pravda, že by jí lektvary celkem i bavilo učit, ale tohle bylo mnohem zábavnější než vzdělávat bandu mrňat. I když.. i to si chtěla někdy vyzkoušet, protože jí zajímalo, jaké to vlastně je. "To věřím. A už se nemůžu dočkat, až si o nich něco přečtu," knížky a všechny možný články znala hlavně díky své matce, která výzkumy Archibalda žrala tak moc, že o tom dokázala mluvit i několik hodin. To byl jeden z důvodů, proč o téhle večeři rodičům neřekla, měla totiž takové tušení, že minimálně matky by se pokusila vecpat k nim. "Já teď vlastně uvažuji nad tím, co budu dělat dál až projdu i poslední oddělení u Munga. Jestli zůstanu na tom svém, půjdu na jiné či do terénu.. Taky je tu možnost, že bych šla učit." Odtušila po chvíli zcela vážně načež se pobaveně ušklíbla. Že tak trochu poslední možnost zvažovala totiž ještě nikomu neřekla a měla takové tušení, že by minimálně její otec nesouhlasil.
Co se pak vína týkalo, shledalo se s úspěchem. JD tak nějak počítala s tím, že ho vybere právě Archibald, protože si ona sama dávala víno jen v případech, kdy byla někde s rodinou a to vždy vybíral otec. "Mám pocit, že v tomhle mě troufneš. Mé znalosti o vínu totiž nejsou dobré, vím jen, že je červené a bílé," pobaveně se uchechtla a pokrčila rameny. Když to on nechal na ní, ona to mohla s úplným klidem nechat na obsluze. Která se vzápětí dostavila a protože JD nebyla hostem Monarchy poprvé a dávala si tady tak nějak vždy to samé, jídelníček vlastně ani nepotřebovala. Objednala si salát caesar a steak s gorgonzolou a zelenými fazolkami, nezapomněla přidat prosbu o jednu vychlazenou lahev toho nejlepšího vína, a taky o pivo, protože pivo bylo dobré a navíc jí jelo o něco více než víno.

_________________