Harry se na chvilku zastavil, aby se mohl k Audrey sklonit a políbit ji. Když totiž pronesla tu větu, že by ho nemohla opustit, Harrymu srdíčko štěstím udělalo kotrmelec. Pohladil Aud po tváři, věnoval jí úsměv a z jeho očí v tu chvíli jasně vyzařovalo to, jak ji miluje a váží si jí.
Spolek uctívačů kávy už nerozebíral, i když se ještě nějakou chvíli tvářil zamyšleně, jako by uvažoval, že něco takového opravdu založí. Problém byl ten, že většina studentů moc kávy nepila. „No, přejít by klidně mohlo, jinak umřu,“ zamumlal pak na adresu vedra a nezapomněl se nespokojeně zašklebit. „Připravím,“ přislíbil Harry vzápětí a lišácky se zazubil - už se totiž viděl v plavkách s kachničkami nebo něčem podobně ujetém. Harry si sice na ujeté součásti šatníku moc nepotrpěl, ale hodlal tím Audrey trošku popíchnout a plavky s kachničkami se zdály jako dobrá volba.
Když Audrey zmínila, že ještě nikdy nebyla v Kanadě, Harry se pousmál. „Já tam byl taky poprvý,“ přiznal. „Jestli chceš, můžeme si tam někdy udělat výlet spolu,“ navrhl. Konec konců, byli kouzelníci a cestovat do Kanady jim nedělalo nejmenší problémy. Dobře, tak daleká cesta byla náročná a s několika zastávkami, ale rozhodně méně vyčerpávající, než zaoceánský let mudlovským letadlem, které navíc mohlo spadnout. „Mě to taky baví, ale vždycky se rád vracím domů, obzvlášť když jsem někde delší dobu,“ pousmál se a pokrčil rameny. Ne nadarmo se říkalo, že všude dobře, doma nejlíp.
„Jo, vím,“ ušklíbl se pobaveně, když Audrey podotkla, že přece ví, jaké malé děti dokážou být. „Můj drahý bratránek je dokonalým příkladem,“ dodal, protože Sky byl přímo učebnicový příklad. Tváří se jako andílek, ale přitom je to neřízená střela. Ale pravdou bylo, že se do mnoha problémů nezapletl, protože se Harry o ničem takovém nedoslechl, a to bylo dobře. „Dobře, procházka. Sice nevím, jestli se nerozpustím, ale sedět se mi nechce,“ přiznal. Dobře, chládek by bral, ale hodlal se kvůli Audrey obětovat. A když došli ke stánku se zmrzlinou, nechal nejprve Audrey, ať si vybere, a sám si pak dal dva kopečky kávové zmrzliny a ledovou kávu k tomu, a zaplatil jak za sebe, tak za svou drahou. „A kam půjdeme?“ zeptal se nakonec, doufaje, že Audrey zvolí nějakou trasu ve stínu.

_________________

Audrey měla zničeho nic pocit, že se na tom sluníčku rozteče a bylo jí snad větší vedro než ve chvílích, kdy se opalovala na plážích v Egyptě. Usmívala se šťastně jako malé děcko, kterému někdo dal to co si děsně přálo a i z jejích očí se dalo jasně vyčíst, co k Harrymu cítí.
"Jenže kdyby nebylo hezky, nemohli bychom k vodě," zamrkala na něho laškovně a o něco pevněji stiskla jeho packu. Kdyby však věděla co si chystá vzít její drahý na sebe, určitě by mu to zatrhla. Ne že by kachničky nebyly super, ale..
Audrey přikývla a široce se usmála - nápad na společný výlet do Kanady se jí skutečně líbil o čem svědčila i další pusa na tvář. "Jsem pro," zavrněla proto a na Harryho pobaveně zamrkala. Každá volná chvíle strávená s ním se jí líbila a tohle by mohl být jejich první společný výlet na několik dní. "Já už se teď také vždycky ráda vracím domů," přiznala s menším úsměvem, protože to byla vlastně i pravda. Dříve když někam jezdila, nechtělo se jí zpět domů, protože nová místa se jí líbila, ale teď měla jeden vážný důvod, proč se vracet zase zpět a ten důvod jí držel za ruku.
"No, myslím, že Mack bude dost podobný," Audrey však byla připravená svého bratra zkrotit, a kdyby na něj nestačila ona, určitě by se to povedlo Crys, na kterou dal o něco více než na ní samotnou. Nechtěla však, aby měl její bratříček nějaké problémy a už vůbec ne u Harryho, a pokud to znamenalo pro Macka něco udělat, tak budiž. Co se pak týkalo zmrzliny, chvíli to trvalo než si vybrala tu kterou chce. Nakonec se však v jejím kornoutku objevil kopeček mangové, černého rybízu, kiwi a i té kávy. Ledovou kávu poté oželila a raději si vzala ledovou tříšť s příchutí jablka. "Díky," broukla pak a líbla Harryho opět na tvář.
"Mohli bychom to pomalu stočit ke mě, co říkáš?" pozvedla tázavě obočí zatímco se široce usmívala. Dokonce mohli vybrat i takovou cestu, která byla skoro celá ve stínu.

_________________

Harry pokrčil rameny. „Já neříkám, že nemá být hezky, slunce mi nevadí... ale nemuselo by být na umření i ve stínu. Nějakých pětadvacet stupňů přece bohatě stačí,“ usoudil. Voda už se stejně stihla za těch pár dní ohřát, takže i kdyby se trochu ochladilo, určitě by neumrzli, až vyrazí někam k rybníku, nebo na koupák. I když Harry měl v plánu vzít Audrey spíš na koupání v lomech, protože tam bylo krásně - málo lidí, bylo to v přírodě, a voda byla průzračně čistá a teploučká. Ale pořád dost chladná na to, aby člověka během parného dne dostatečně ochladila.
Společný výlet do Kanady byl odsouhlasen a Harry se uculil jako sluníčko. Pánská jízda byla sice strašně super, ale strávit pár dní jen s Audrey, to bude určitě taky prima. Romantika a tak! Dobře, Harry byl na romantiku trochu moc roztěkaný, ale byl si jistý, že když se bude snažit, zvládne to. Piknik při západu slunce a tak podobně. Jo, to půjde.
„No potěš koště,“ zamumlal s pobaveným úšklebkem ve tváři, jakmile se dozvěděl, že Audreyin bráška zřejmě nebude mít daleko ke Skyovi. Jako by těch zdivočelých záškodníků nestačilo ve škole pár, každý rok musel nějaký přibýt. Harry se zašklebil, líznul si zmrzliny, aby mu navzdory protitajícímu kouzlu nekapala na ruku, a rozhlédl se kolem sebe.
„Dáš mi ochutnat?“ zaprosil slovně i psíma očima, protože měl zálusk na tu mangovou zmrzlinu. A ať už ochutnat dostal či nikoliv, na prohlášení, že by pomalu mohli zamířit k Audrey domů, Harry přikývl. Zazubil se, v očích se mu zablesklo, a nakonec stočil své kroky z Příčné ulice pryč. Nechal se však Audrey navigovat, protože moc netušil, kudy jít, a doufal v cestu ve stínu.

>>

_________________

>>>

Patrick dotáhl během první poloviny prázdnin svoje teleportační schopnosti téměř k dokonalosti. Poštu si nechával z čistě praktických důvodů posílat na Příčnou, a to byla v kombinaci s nervózním očekáváním výsledků zkoušek dostatečná motivace k tomu, aby se tam z Cambridge přemisťoval minimálně dvakrát denně.
Nic nenasvědčovalo tomu, že zrovna úterý bude tím posvěceným dnem, kdy se dozví, jak dopadl (nepomohl přece přes přechod o nic většímu počtu seniorů než obvykle, ani jim neodnesl domů těžký nákup, dokonce i bilance koťátek bezpečně snesených ze stromů a pouličních lamp zůstávala stejná) - přesto zrovna dnes odnášel z pobočky soví pošty dopis.
TEN dopis. S pečetí a se vším. Oficiální. Nefalšovaný. Jeho budoucnost obsahující!
Bývalý zmijozel na něj civěl poněkud tupě. Děsil se ho natolik dlouho, že když měl tu obálku teď v ruce, dokonce ji ani nedržel jako kus výbušniny nebo něco, co pošlo před několika velmi hřejivými dny a teď vám to teče naproti.
V žaludku cítil tlak stejně tupý, jako byl jeho výraz, a přepadla ho jistá nevolnost, když si uvědomil, že je to stejně jedno, protože o výsledku bylo dávno rozhodnuto; jeho chování bylo nelogické. Velmi.
“Já se na to vykašlu,” zamumlal si pro sebe s povzdechem, aby si dodal odvahy, a z kapsy vylovil rybičku. Jeden podélný řez, obálka byla úspěšně vykuchána, úřední dopis spatřil světlo světa, a tady někde končily Patrickovy racionální vzpomínky.
Vzato kolem a kolem z perspektivy pozorovatele, vysoký blonďák rozložil rozklepanýma rukama dopis (obálka mu upadla a zůstala na dlažbě jako jakýsi testament), chvíli zíral vehementně jinam, načež následovalo nenápadné nakouknutí (nebo spíš nakouknutí, o kterém si dotyčný myslel, že je nenápadné).
Pak se ozvalo něco jako vykviknutí.
Vzhledem k tomu, že si okamžitě přikryl pusu, si nejspíš adresát dopisu uvědomil, že právě zazněl jako smrtijed, co dostal valentýnku od ministra, zírat ovšem nepřestával.
“Nevyhodili mě!” probral se vzápětí Patrick konečně. “Oni mě nevyhodili! Mám vyznamenání!” dozvěděla se celá ulice. Student se vzápětí trochu hystericky zasmál - nějak to nezvládl zpracovat natolik, aby tomu stihl i uvěřit. Tentýž problém mělo nejspíš vzhledem k nevěřícnosti, s jakou se otáčeli, i pár kolemjdoucích chodců, ale Patrick se oproti svému zvyku vůbec nezajímal o to, že budí nějaký rozruch.
Podíval se na výsledky ještě jednou a na tváři se mu usadil široký úsměv, který doprovodil ještě jedním, naprosto se k němu nehodícím zavýsknutím “ANO!”. Byl to jeden z mála úspěchů, po němž ho okamžitě neudeřila děsivá myšlenka, že si to přece někdo musel splést - že musel dostat výsledky jiného spolužáka. Nevěděl totiž o nikom, kdo by se zcvokl stejnou měrou jako on. Všichni mu to říkali, že se zblázní - všichni. Natřel jim to! VŠEM to natřel!!
Bylo opravdu velmi málo situací, při kterých byste viděli Patricka Caydena za chůze poskakovat.
Situace, za kterých podobným způsobem otevíral dveře náhodným dámám, které vypadaly, že jdou stejným směrem, byly vysloveně jedinečné, stejně jako oslnivý úsměv, kterým ozářil blízké okolí. Až byl skoro div, že nikdo nepřiskočil s cedulí “Paranormax - dokonalá pastička na Váš zubní plak”.
Svět byl zase jednou na pár hodin úžasným místem.

_________________

Byla to divná náhoda, která toho dne svedla idiotsky se culícího, poskakujícího mladíka (Činícího takto s lehkostí a elegancí osamělé borovice čnící na vrcholu hory. V bouři.) a poněkud zachmuřenou, zamyšleně se tvářící hnědovlasou ženu do jedněch dveří.
Elsa ucouvla naprosto automaticky - zejména z nenulového množství strachu, že tentokrát to kořeny a kmen neustojí a celá ta konstrukce se zřítí na ni a ji už pak na dně hromady patrně nikdo nikdy nenajde. Což bylo něco, co nehodlala dopustit, tudíž tomu mladému, vysokému telátku uhnula se slabým úšklebkem z cesty, myslíc si u toho cosi o osobách chovajících se naprosto neadekvátně jejich věku. To, že před ni nevcupital do dveří za neutuchajícího kroucení zadkem, pro ni bylo vysloveným překvapením.
To šílené zazubení jí tak nějak automaticky evokovalo její bývalého chotě (kterýžto to dělal zejména v okamžicích, kdy si myslel, že jí právě vysvětlil, cožeto úžasného se mu to podařilo vyzkoumat na některém ze svých četných papírů, a ona se snažila tvářit, že mu rozuměla víc než spojky a předložky), zvolila tudíž strategii “odpor je marný”, mírně nuceně se usmála a vešla první.
“Dobré zprávy?” optala se, aniž by si byla jistá, zda-li vlastně touží po tom, znát odpovědi, zda je to vůbec bezpečné pro její psychické zdraví - a zda to vlastně nedělá ze zvyku naučeného během let s šíleným matematikem.
A ačkoliv by dalo spoustu práce ji donutit, aby si to přiznala, pohled na šílené, zubící se dítě jí celkem zvedal náladu - přinejmenším ji přesvědčoval, že svět se ještě nezbláznil úplně celý a možná, jen možná, stojí za to v Británii ještě nějakou dobu zůstat a dál kazit den všem těm čistokrevným parchantům. Odstěhovat se mohla kdykoliv a - jářku, Elsa chtěla vidět tu podívanou.

Nedalo se naprosto očekávat, že by si Patrick něčeho jako křečovitost úsměvu všiml, zvlášť za takovéhle situace. Dopis si majetnicky tiskl k hrudníku a bezmocně se culil, až začínal dostávat křeč do koutků. Nějak s tím nemohl přestat.
Vlastně měl chuť se přemístit rovnou domů a s výrazem absolutního vítězství předložit vysvědčení panu Caydenovi, nicméně od té doby, co… to… no… Gwen…, se poučil. Nerad by se v den svého velikého triumfu přemístil do zdi a tím zakončil svou možnost se nadále vzdělávat, když mu to tak pěkně šlo.
To ale nic neměnilo na tom, že měl skutečně obrovskou potřebu tuhle pomyslnou myš přinést na čísi pomyslný práh; tak nějak tušil, že než se dostane z Londýna do Cambridge (vlakem, zatraceně, měl by si už konečně pořídit koště), většina nadšení bude v tahu. (Protože vždycky bylo nad čím se stresovat. Třeba nad těmi zkouškami na univerzitu, že ano. Byl sice ze zálohy přihlášen na jednu, která brala na průměr, ale tam nechtěl, protože to bylo hrozně pro lamy.)
No, a pak se stala ta úžasná věc. Náhodná hnědovlasá dáma se zeptala. Patrickův úsměv se ještě rozšířil, ač se to zdálo naprosto nemožným (Do you want to know how I got these scars?), a v tu chvíli nějak zapomněl na obezřetnost a veškerou tu pečlivě naučenou nedůvěru.
“Velmi dobré,” potvrdil, culiv se jako sluníčko na kompost, a protože dáma vypadala, že bez té informace nemůže žít, přestal vypadat, že čeká, že mu každou chvíli ty jeho papíry někdo ukradne, a triumfálním gestem jí je podal (ač byl kdykoli připraven je bránit). Bylo to JEHO vysvědčení. A bylo úplně ze všech nejúžasnější!

_________________

Žena podle výrazu asi tak docela nečekala, že se jí na špičce nosu objeví papír - asi tedy hlavně ne v téhle vzdálenosti, ale když už tam byl…
Elsa, když jí byl důvod štěněcí radosti ukázán, papír obřadně převzala (neb bylo morálně velmi špatné šlapat po citících nadšených dětí), uhnula od dveří, protože mezi futry se zastavují jen kočky nebo idioti - a konečně se do Patrickova úchvatného díla zahleděla. Nutno podotknout, že vypadala oslněně, když upřela pohled do poloviny papíru, kde se skvěly jeho výsledky.
“Hmm,” pokývla uznale, napůl z povinnosti a napůl zcela upřímně. Protože, přiznejme si to, přestože hrozně nudné a jednostranné, to vysvědčení skvělé opravdu bylo (a ona strávila asi dvacet vteřin snahou si vzpomenout, jakže vypadaly kdysi její vlastní výsledky). Načež učinila největší chybu posledních let a zaostřila zpět do papíru - přeběhla znovu přes všechny ty Vynikající, pomyslela si něco o tom, že ten mladý si to naprosto zarámuje a pověsí nad postel, štěně jedno, zvedla oči k hornímu okraji…
...a ztuhla, jako by tam někde potkala hnusnou ženskou s hadovlasy. “Uhm… skvělá práce,” polkla, pozorujíc upřeně to jedno maličké místo s nejmenovanou úřední kolonkou. Nebýt to zrovna syn svého otce… a svoji matky, HahahhAHAHAHA, ona umře... asi by měla strach, že si to mladé telátko těch rozšířených očí všimne. Klid, rozhodla se tedy místo toho, přesvědčena, že je to určitě nějaká… nějaká chyba, a s opatrností člověka, který se rozhodl vyhlédnout ze dveří, jestli tam opravdu viděl šíleně se zubícího muže se sekyrou, zvedla oči, nechávajíc horní okraj papíru někde dole.
Klid, modlila se. Byla to nějaká halucinace. Nesmysl. Límec? Dobré, límec nevypadal nebezpečně. Krk? Taky úplně v pořádku. A tak polkla, usmála se od ucha k uchu a zahleděla se do… světlých… oček... “To chce zapít,” vychroptěla (o bože, o bože, pierdolę to, ty vlasy, ty VLASY) a aniž by čekala na jakoukoliv jeho reakci, otočila se na patě a odešla směrem, kde tušila nejbližší alkohol. A pokud tam nějaký byl, okamžitě ho naklopila s praxí někoho, kdo potkával špatné zprávy dnes a denně - a dnes to bylo obzvláště špatné.

Patrickovi se kuřecí hrudník dmul pýchou ještě ve chvíli, kdy bylo pro Elsu naprosto nemožné na vysvědčení zaostřit. Ne, vážně. Tohle byl asi ten nejlepší den jeho života! ...Dobře, asi ne. To bylo, když řídil ten tank. Tohle byl největší achievement jeho života!
Visel na cizí dámě očima, protože hej, musela přece uznat, že tohle bylo opravdu dobré! (Těžko říct proč měl tu potřebu; bylo ovšem dost pravděpodobné, že kdyby v tuhle chvíli potkal i někoho jako byl Ebenezar Rodwell, dočkal by se nebohý dotyčný úplně toho samého. Nejspíš mohl být v tuhle chvíli rád, že už je dávno po smrti…)
“Že ano!” souhlasil vehementně a zatetelil se, načež se zatvářil podstatně skromněji, když si uvědomil, jak to znělo. “Chci říct… není to špatné, že?” uculil se znovu a téměř zamilovaně se na vysvědčení zahleděl, přemýšleje nad tím, zda by se k němu hodil spíše tmavý či světlý rámeček a které místo nad postelí by pro ně bylo nejvhodnější, v hloubi duše věda, že tenhle zázrak stejně skončí někde na dně šuplíku.
“Říkal jsem, že to zvládnu!” zajásal následně spíš pro sebe, ačkoli poslední dva týdny před OVCEmi strávil hysterickým smíchem a tvrzením, že tak co, tak si ten ročník zopakuje, Melody už se to stalo taky. A ačkoli se rozhodně zubil dostatečně, sekyru nejspíš neschovával - soudě dle doměnky, že kdyby ji měl, už dávno by se o ni přerazil.
Patrick byl natolik nadšen, že mu bylo skoro líto odpovědět té cizí ženě - “Já to… nepiju, víte - táta by mě přerazil.” Nic to ovšem neměnilo na pravdivosti onoho faktu; Cayden mladší se zazubil tentokrát omluvně a hladce dámě vysvědčení zase zabavil, protože, jako už bylo mnohokrát zmíněno, bylo JEHO.
“Na shledanou!” rozloučil se následně, aniž by se pozastavil nad rychlým odchodem bývalé náhodné kolemjdoucí. Koneckonců, to on zdržoval. A stejně už musel na vlak a domů - nacpat svůj úspěch, aniž by to tušil, před obličej i rodiči číslo dvě.

>>>

_________________

Žena se zarazila, když to Patrick zamítnul, znovu se k němu obrátila obličejem a zadívala se mu do očí. (Tohle přece nemůže být pravda, že ne? Je to jenom špatný den.) K vlastnímu zděšení tam našla jenom to, co stálo už v papíru - což očividně v nejbližší době nechtělo být o nic menší pravdou, než to bylo poslední minutu.
… měl hezké oči. A lícní kosti po otci. A vlasy po ní. ... byl celý moc hezký… mladík... bohové, ono už mu bylo skoro osmnáct, je dospělý, uááááá!
“Určitě je velmi dobré,” usmála se o něco méně křečovitě než doteď a promluvila, dost pomalu na to, aby nedostala záchvat kašle (nebo infarkt). “Něčím… takovým... se jen tak někdo… chlubit nemůže,” potvrdila mu to znovu - a pocítila naprosto absurdní záchvěv hrdosti, že její malý Bednička není po Patrykovi, když jí oznámil, že nepije (protože kdyby po něm byl, asi by si vychlastal mozek už v patnácti, jak tak začínala z posledních činností svého bratra soudit). A cítila by se jako kohout - a tudíž svrchovaný pán celého toho metaforického hnojiště - asi déle, kdyby jí blonďaté ouško nevyrazilo dech znovu.
“Oh… to… samozřejmě… někteří... otcové… si nedají říct,” nedostala ani tik do žádného z mimických svalů, když jí její syn předhodil jejího Jonathana. “Jako by byli v tomhle věku o něco lepší,” pomrkla na něj spiklenecky a pak už se finálně vydala za svou kořalkou… než to malé tele zase promluvilo, jak kdyby toho mučení stále ještě nebylo dost!!
“Nashledanou,” zamávala mu přátelsky přes rameno, protože to v ten okamžik oficiálně přestala zvládat a jen s hrůzou v očích zírala před sebe, zády k Patrikovi, vědoma si toho, jak moc se jí klepou kolena. Zvolila tudíž taktiku čekání, dokud neodezní kroky, odploužení se do nejbližší nálevny na vratkých nohách a velmi diskrétního rozbrečení se jako malá holka (události na její poměry nevídané) po prvních třech pořádných stachanovcích vodky a jedné zprávě bratrovi, ať si ji přijde odnést, protože ona to vzdává a odteď nechť ji považuje za oficiálně mrtvou, konec, šmytec, šlus.

Aaron se po poměrně dlouhé době zase jednou ukázal na slunci, mezi lidmi. Doposud totiž vyřizoval věci pro Fénixův řád v naprostém utajení a zdržoval se mimo větší města, víceméně dělal takového poslíčka, což mu vůbec nevadilo, protože se rád toulal a davy lidí ve městě ho stejně štvaly. Jen ho trošičku žralo, že se tak ocitá mimo hlavní dění, a pokud se v Londýně něco šustne, on se to dozví až z druhé ruky.
A taky trošičku zkočkovatěl, protože se často z místa na místo pohyboval ve své šelmí podobě a rysí kožich shazoval až po večerech. Takže teď měl občas nutkání drbat se za ušima nebo olizovat si... srst. Ruce a tak.
Teď stál opřený o zeď jednoho z domů nedaleko zmrzlinářství, kouřil cigaretu a skrz sklíčka slunečních brýlí pozoroval kolemjdoucí kouzelníky, přičemž v duchu filtroval podezřelá individua a měl se na pozoru, kdyby se náhodou něco semlelo. Nebyl tu z žádného konkrétního důvodu, prostě jen chtěl stát a pozorovat a třeba i něco vypozorovat. Ačkoliv města a lidi neměl úplně v lásce, po těch měsících na venkově mu to scházelo.

Mimo herně:
Kdyby se chtěl někdo přidat, budu jen ráda!

_________________