I když JD pracovala normálně na oddělení nehod s kouzelnými předměty, rozhodla se rozšířit své obzory i na další pracoviště a poslední měsíc vypomáhala na oddělení kouzelných infekcích, pokud tedy zrovna měla čas. Musela však uznat, že její oddělení bylo mnohem zábavnější, navíc se tam lidi střídali mnohem rychleji než na infekcích, což pro JD bylo taky mnohem zajímavější. Tak či tak si rozhodně nestěžovala, protože byla ráda, že jí bylo umožněno prozkoumat i něco dalšího a nebýt jen na tom svém písečku.
Sice byla Jordan v práci teprve pár hodin, ale krátkou přestávku v bistru si prostě odpustit nemohla. Potřebovala doplnit kofein, který z ní pomalu vyprchával a ona tak nějak tušila, že kdyby to neudělala, měla by náladu pod psa. Což měla tak či tak, ale s kafem to bylo mnohem lepší. Doma se poslední dobou moc často neukazovala, protože rodiče byli otravní více než obvykle - stále chtěli, aby si JD konečně našla ženicha, protože se báli, že jim jediná dcera zůstane na ocet. Sama JD moc dobře věděla, že dříve či později do toho nakonec bude muset jít, i když se jí vůbec nechtělo. Většina lidí na to neměla však stejný názor jako ona, proto se v poslední době neukazovala ani moc na čistokrevných sešlostech, a pokud už jo, většinou byla někde sama a případné nápadníky hodně rychle odpálkoval. Svatba rozhodně nebyla něco, na co chtěla myslet, raději se zaobírala svou kariérou.
Jordan byla ráda, že v nemocniční prodejně není zas tolik lidí a jakmile si pro sebe ukořistila pořádný hrnek kávy a bagetu, zabrala si pro sebe jeden z volných stolů. Blízko vchodu, aby tak mohla kontrolovat kohokoliv, kdo dveřmi projde dovnitř.

_________________

Někdo se v bistru stavoval před svou směnou, někdo při obědové pauze, někdo na konci směny k doplnění energie, aby měl vůbec sílu se doplazit domů. Do té poslední skupiny spadala i Arisielle. Pracovat pod takovým vedoucím, jakým byl Sincere Gall, bylo vyčerpávající, a i když byla zvyklá tvrdě pracovat, tohle byla zcela jiná úroveň a na ní si to občas vybíralo svou daň.
Nebylo tedy divu, že si při vstupu do bistra vůbec nevšimla známé tváře čili JD, se kterou se už několikrát do kontaktu dostala, zvlášť v poslední době, kdy slečna McLarkenová vypomáhala na jejich oddělení. Arisielle potřebovala kávu, a ačkoliv nic nemělo na tu doma upraženou a připravenou, momentálně to byla ceněná záplata, aby se vůbec dokázala správně přemístit domů. Kam se jí sice dvakrát nechtělo, ale odpočinek potřebovala.
Arisielle se chopila hrnku kávy a kousku čokoládového, pěkně sladkého (cukr!) dortíku, načež se konečně porozhlédla kolem, a jakmile spatřila kolegyni, trochu váhavě k ní zamířila. „Zdravím. Mohu si přisednout?“ otázala se zdvořile, poněvadž se to slušelo, a přidala k tomu nejistý úsměv. Při porovnání s jejími školními lety se už Arisielle v komunikaci trochu zlepšila, i když to stále nebyl žádný zázrak.

_________________

Protože JD vchod do bistra kontrolovala, své kolegyně si všimla hned, jak vkročila dovnitř. Rty se jí zkroutily do menšího úsměvu, ale upozorňovat na sebe nijak nehodlala - neměla vlastně ani proč. Arisielle znala, alespoň z části, protože byla čistokrevná, navíc teď spolu pracovaly na jednom oddělení. Ne že by měly v práci čas na nějaké vykecávání, pracovat pod Sincerem Gallem nebylo zas tak moc úsměvné a JD zjistila hned první den, že je opravdu ráda za nečistokrevného Paula. S ním se totiž dalo alespoň mluvit.
Jestli čekala, že se k ní mladá lékouzelnice přidá? Vlastně ani moc ne. "Samozřejmě," kývla hlavou a rukou ukázala na volnou židli na proti sobě. Nevadilo jí, že si k ní přisedla, spíše naopak - alespoň měla s kým trávit přestávku, která ve dvouch vždycky ubíhala rychleji, než když seděla někde samotná. "Vy už dnes končíte, že?" optala se zvědavě a přidala k tomu i menší úsměv. Jí samotné směna začala teprve před pár hodinami a vidina konce byla stále v nedohledu. JD si sice na práci většinou nestěžovala, protože dělat něco pro druhé jí nevadilo, i když tomu tak vždycky nebylo. Jenže v práci teď byla dvakrát tolik, než dříve a to se na ní začalo pomalu podepisovat.

_________________

Arisielle se zatvářila vděčně, jakmile JD svolila s přisednutím, pročež tak s tichým „děkuji“ učinila. Mlčky si do kávy nasypala cukr (hodně cukru, až by se možná dalo uvažovat, že je to spíše cukr s kávou než naopak), načež vzhlédla ke kolegyni. „Ano, končím. Merlinovi díky. Určitě jste si už sama stačila utvořit o panu Gallovi obrázek, že to rozhodně není nenáročný vedoucí,“ broukla a trochu unaveně si promnula spánek, než se konečně napila své kávy. Zatvářila se skoro až blaženě, ačkoliv v Arisiellině podání to vypadalo trochu vlažněji, než kdyby se tak tvářil extrovert. „Tím jsem samozřejmě nechtěla říct, že by pan Gall byl špatný vedoucí,“ dodala Arisielle poté, poněvadž neměla ve zvyku někoho očerňovat. A Sincere byl možná pedantský až hrůza, ale to na druhou stranu také nebylo vyloženě špatné. Ačkoliv někdy by za chvilku odpočinku dali jeho podřízení království. V poslední době ovšem Arisielle raději dávala přednost jeho zvýšeným nárokům, než… aby čelila rodičům. „Snad vám to tu dnes rychle uteče a budete se také moct odebrat domů,“ usmála se Arisielle na JD, aniž by měla tušení, že si s kolegyňkou prožívají podobné trable s rodiči a jejich více či méně nenápadnými narážkami ohledně jejich budoucnosti.

_________________

JD se pobaveně ušklíbla, když si všimla, kolik cukru si její kolegyně sype do kafe. Kdyby nebyla líná, možná by přidala nějakou poznámku o tom, že tolik cukr je nezdravé. Avšak za tu dobu, co tu byla, rozdala už tolik rad, že tohle se jí zdálo zbytečné. Navíc, Arisielle byla sama lékouzelnice, takže tak. "To je pravda," přikývla s menším úsměvem. Gall byl náročná až běda, kritický taktéž, takže pro jednou byla opravdu ráda, že je McLarkenová, ne že by na to bral nějaké ohledy, ale.. "Samozřejmě, že ne. Je dobrý vedoucí." Jordan se ušklíbla a pozvedla svůj hrnek, aby se mohla napít černé tekutiny. "Ale jsou i mnohem lepší," dodala jakoby nic, pokrčila rameny a opět hrnek odložila. Očividně si nedělala nic z toho, že by jí mohl kdokoliv slyšet, protože jí to bylo fuk - na svém názoru si trvala a měnit ho nehodlala, i kdyby se objevil Sincere za ní a slyšel jí.
"Vzala jsem si dvojitou směnu, takže mi to asi jen tak neuteče. Ale pořád lepší být zavřená tady, s Gallem, než být doma," JD povytáhla koutky úst do menšího úsměvu. Kdyby věděla, že se obě potýkají s tím samým problémem, určitě by jí to pobavilo. Takhle si jen ukousla z bagety, aby do sebe nacpala nějaké jídlo, protože neměla nejmenší tušení, kdy se zase dostane k tomu, aby si mohla sednout a v klidu se najíst.

_________________

„To jsem zatím bohužel neměla možnost posoudit,“ usmála se Arisielle jemně, „ale minimálně má každý svoje pro a proti. Jaký je pan Thawne? Kdybych se třeba někdy rozhodla následovat vašeho příkladu a udělat si okružní… jízdu po nemocnici, tak abych věděla, na co se připravit.“ Zatvářila se zvědavě při pokládání otázky, poněvadž ji to skutečně zajímalo. Zatím tedy vůbec neměla potřebu měnit a vyzkoušet jiné oddělení, ačkoliv by se nepochybně dalo říct, že dokud si člověk neozkoušel od každého něco, nemůže vlastně pořádně vědět, co ho baví, ale i tak. (Navíc jí v koutku mysli zahlodal červík pochybností, že i kdyby to měla v úmyslu, Sincere by pravděpodobně nebyl tak benevolentní, aby ji jen tak pustil.)
Arisielle mírně pozvedla obočí, když JD poznamenala, že je lepší být zavřená tady s Gallem než doma. Mít trochu jinou náturu, možná by se už opatrně vyptávala, ale takhle se chápavě usmála. Sice nemohla vědět, že jsou na tom stejně, ale jí se také domů příliš nechtělo. „Já bych pravděpodobně také domů nezamířila, kdybych to už opravdu nepotřebovala,“ přiznala alespoň poté, co si upila kávy a zlikvidovala kousek zákusku.
„A jak to vidíte, až skončíte u nás na infekcích? Plánujete si rozšířit obzory i na další oddělení, nebo si necháte chvíli oddechu?“

_________________

Pobavený úšklebek uklouzl JD i tentokrát, protože si neuměla představit, že by zrovna Gall nechal někoho dělat okružní jízdu po nemocnici, jako Thawne. "Záleží mu na všech pacientech bez rozdílu, dá se s ním úplně na všem domluvit, a pokud to jde, vyhoví vám." Jordan měla svého nadřízeného celkem ráda, navíc se jí zamlouval hlavně tím, že jí toto dovolil - měli sice domluvu, že pokud bude na jejich oddělení veliký shon, může si jí kdykoliv zavolat zpátky. Což se za celou tu dobu ještě nestalo, a JD mu byla vděčná. Jistým způsobem, protože to přeci jen byla Jordan, no.
"Jo, to po té dvojité směně pravděpodobně budu také potřebovat. Mám však pocit, že mě to vyčerpá ještě víc, než kdybych tady pak zůstávala - hádat se s rodiči den co den o tom, že bych si měla najít manžela, je únavné." Připustila hned poté, co upila kávy a spořádala další kus bagety. Neměla sice svým rodičům za zlé, že mysleli na její budoucnost, ale Jordan si chtěla dělat vše po svém.
JD dopila zbytek kafe a pokývala hlavou. "Dostala jsem šanci dostat se do terénu, takže toho určitě využiju. Krom toho jsem si chtěla ještě vyzkoušet oddělení trvalých poškození. Určitě stojí za to, vyzkoušet si i jiná oddělení," mrkla na Arisielle povzbudivě.

_________________

„To je dobře,“ usmála se Arisielle na Jordanino prohlášení, že se s jejím vedoucím dá bez problému domluvit. Vždycky to bylo o komunikaci a schopnosti vyjít vstříc… čímž ne všichni oplývali, žeano. Ne, dobře, Aris si nestěžovala, to neměla ve zvyku, a koneckonců si sama zvolila svou profilaci bez toho, aniž by věděla, jaký je kdo vedoucí. A svým způsobem by ani neměnila, ačkoliv by samozřejmě bylo užitečné rozšířit si obzory.
„Ah,“ zamrkala Arisielle překvapeně, jakmile se dozvěděla, co vězí za Jordaninou neochotou vracet se domů. „Ano, v tom vám naprosto rozumím. Zřejmě mají pocit, jako bychom nemohly být dostatečně soběstačné,“ poznamenala se zlehčujícím úsměvem. Její rodiče možná nebyli z těch, co svým potomkům domlouvali zasnoubení již od narození, ale samozřejmě nechtěli vidět, že by jedna jejich dcera zůstala na ocet, žeano.
„Tak to bude určitě zajímavé. A na trvalých poškozeních je vedoucí má teta. Ta si sice dokáže zjednat respekt, ale jinak bych řekla, že to s ní bude podobné jako s panem Thawnem. Ale to uvidíte sama,“ broukla Arisielle a pousmála se.
Nicméně jakkoliv bylo tohle pozastavení příjemné, přestávka na oběd nebyla nekonečná, a tak se JD po chvilce musela rozloučit. Arisielle ještě předtím vyjádřila přání si někdy opět popovídat, načež se taktéž vydala pryč z místnosti, ale na rozdíl od JD směrem domů.

>>

_________________

<< (navazuje na event Vyhubení rodu Forsythů)

Archie se během dne trochu vzpamatoval z včerejší návštěvy McLarkenů a ranního setkání s Jordaninou maminkou, promyslel si, co promyslet potřeboval, a nakonec se rozhodl, že za Jordan zajde do nemocnice, protože... Protože si přece řekli, že se uvidí. A on ji vidět chtěl, navíc se cítil krapet provinile, že ji zatáhl do takové zapeklité situace, a chtěl jí donést alespoň dobrou kávu, jelikož si stihl všimnout, že má kafe opravdu ráda a patrně ho potřebuje k životu stejnou měrou, jako třeba kyslík.
Na recepci nemocnice přišel v šedých společenských kalhotách a perfektně nažehlené bledě modré košili, s kelímkem kávy v ruce. Dokonalý vzhled kazily jenom jeho mírně rozcuchané vlasy, ale vzhledem k tomu, že mu ten rozcuch údajně slušel, Archie to neřešil. Recepční už ho znala, jak by ne, takže zdvořile zdravila a byla až moc obětavá. A taky na něj mrkala a usmívala se víc, než bylo normální, což Archie tak úplně nechápal a dokonce se ani nezačervenal. Zjistil od ní, na kterém oddělení by se teď měla pohybovat slečna McLarkenová, a vydal se JD hledat.
Ať už byla kdekoliv, na oddělení trefil Archie bez problémů, horší bylo odhadnout, kde přesně by se Jordan mohla pohybovat - na sesterně u kávovaru ji nenašel. Rozhlížel se kolem sebe, pátral kolem sebe pohledem, ale marně, takže se tu tak trochu zmateně motal. A usoudil, že se nakonec asi bude muset někoho zeptat, jestli JD neviděl...

_________________

Bylo štěstí, že se JD mohla nechat zavalit prací a tím pádem nemusela ani tolik přemýšlet nad tím, co se to vlastně včera i dnes ráno stalo. Navíc tím padal taky fakt, že by se měla dneska s Archibaldem vidět, za což byla celkem ráda, protože si nebyla jistá, jestli by to setkání přežila a nebo by se zadusila rozpaky. A to ještě neměla nejmenší tušení, že se jí Archie rozhodne navštívit. Možná, že kdyby to tušila, zdrhla by z práce dříve, než by se to mohlo uskutečnit, no.
Často bylo celkem těžké určit, kde se JD zrovna nachází, protože posledních pár měsíců vypomáhala zrovna tam, kde to bylo potřeba. Nejčastěji byla samozřejmě k vidění na svém oddělení, ale Paul jí stále dovoloval se povalovat všude možně, za což mu byla nesmírně vděčná. Že si to pak pilně odpracovávala přesčasy byla už věc druhá, no.
Dneska měla však službu pod vedením Galla, tedy na kouzelných infekcích, pokud byla však její pomoc potřeba někde jinde, bez řečí se tam vydala. Opravdu jí to bavilo. To byl vlastně i jeden z důvodů, proč v nemocnici zůstávala i na částečný úvazek, když v září měla pracovat už někde jinde. Nemohla totiž nemocnici jen tak opustit, byl to pro ní skoro něco jako druhý domov. Tak či tak, Archibald byl poslán do druhého patra, kde byla největší pravděpodobnost, že na slečnu McLarkenovou narazí.
JD se zrovna vracela z menší svačinky, když jí pohled padl na rozhlížejícího Archieho. Že byla celkem zmatená, co tu dělá, bylo očividné, a tak neklidně přešlápla a zapřemýšlela, jestli by přeci jen nebylo lepší se otočit na patě a zdrhnout pryč, protože si nebyla jistá, jestli chce s Archibaldem mluvit. Viděla ho ráda, to jo, ale nějak nevěděla, co od toho očekávat. Jenže Jordan nebyla přece srab, a tak se tomu setkání rozhodla čelit. "Archie? Ahoj. Co tady děláš?" zeptala se kapku nervózně. Třeba tady byl, protože byl nemocný (haha) a nebo sem přišel s někým. A nebo za někým.
Nervózně si uhladila sukni a zatímco čekala na odpověď, zkoumavě si Archibalda prohlížela. Slušelo mu to, jako obvykle.

_________________