Docela jsem se divil, že mi z té upovídané slečny okamžitě nenaskákaly pupínky. Dříve jsem proti přehnaně komunikativním lidem nic neměl, ale teď mi vyloženě pili krev, obzvlášť když nebrali v potaz, že jejich společnost není vítána. Nepřestával jsem se proto mračit a slečnu jsem probodával chladným pohledem modrých očí. „Můžu a chci tu vysedávat sám, takže budete určitě tak laskavá, zvednete se a najdete si jinou oběť, které byste mohla otravovat život,“ pronesl jsem ne zrovna přátelským tónem a velmi falešně jsem se usmál. Byl to takový ten varovný úsměv, který naznačoval, že pokud dotyčná neudělá, co říkám, pokoušu ji.
„Nepil,“ přiznal jsem a na okamžik jsem se zadíval na temnou hladinu kávy, která občas zabublala. „Ale mě jen tak něco nezabije,“ dodal jsem přesvědčeně a demonstrativně jsem se napil. Neubránil jsem se úšklebku, protože káva byla opravdu tak silná, že z ní skoro vypadávaly zuby a ježily se vlasy, ale naštěstí to nevypadalo, že by mě podezřelá tekutina měla každou chvílí zabít. „Nejsem tady prvně, vím, jaké jídlo tu vaří,“ pronesl jsem nevrle, zabubnoval přitom prsty do stolu a pohledem jsem slečně nezapomínal připomínat, že tu vážně není vítaná a je načase, aby se zvedla a nechala mě být.
Když to začalo vypadat, že i já připadám své společnici povědomý, raději jsem sklonil hlavu a zadíval se na hrnek s kávou, protože jsem nestál o to, aby mě poznala. A jen mě to utvrdilo v přesvědčení, že si ke mně skutečně přisedla Cassandra Lynchová, má bývalá spolužačka a spolunocležnice. Rychle jsem zauvažoval, co na její otázku odpovědět, a pokrčil jsem rameny. „Ano i ne,“ odvětil jsem neurčitě. „Dlouho jsem tu žil, ale před několika lety jsem odjel do Ameriky,“ přiznal jsem, ale víc jsem to nerozváděl. Vážně jsem nechtěl zabředávat do minulosti a upřímně jsem doufal, že Cassie odejde dříve, než jí dojde, s kým se tu baví.

_________________

Jestli si Cassandra něco z jeho chladných pohledů něco dělala, rozhodně to nedávala znát a naopak se usmívala ještě víc. "Ále, pán má nějakou špatnou náladu, hm? Měl by jste se zkusit víc usmívat," mrkla na něho zcela pobaveně, protože ona se opravdu bavila, což se asi o něm říci nedalo. "Já nikoho neotravuju," zabručela pak, i když to nebyla pravda, ale Cassie si prostě odmítala přiznat, že by byla otravným stvořením. Což skutečně někdy byla, jenže zbavit se jí nebylo rozhodně nic lehkého. A i když ten chlápek na proti ní vypadal, že by byl schopný jí pokousat, s ní to ani nehnulo. Dobrodružství, neasi. "Navíc jste vypadal tak osaměle a nikoho nemůže bavit sedět samotného!" No dobře, ne asi nikoho, ale Cassie by se sama unudila k smrti.
"Chcete se vsadit?" povytáhla tázavě obočí a se zatajeným dechem sledovala, co se s ním asi stane, až se toho napije. Že se nestalo nic, to bylo pro Cassandru rozhodně velikým zklamáním, a tak jen nespokojeně mlaskla. Vážně čekala, že se začne roztávat nebo tak něco, to by přece byla děsná sranda! Možná by to tady potom museli zavřít, ale stejně, sranda, ne. "Vážně? Jsem vás tu ještě nikdy neviděla," broukla zamyšleně, jakoby se snažila přijít na to, jestli už se někdy někde viděli či ne. I když někoho takového by si určitě musela zapamatovat. Asi.
Protože se Cassandra skutečně dobře bavila, nehodlala se odsud jen tak zvednout a bylo dost možné, že kdyby to nakonec udělal Derek, dost možná by ho následovala jako pejsek. Tahle společnost se jí totiž zamlouvala, i když byl nevrlý, o to větší zábava to byla. "Jó, v Americe je pěkně. Se divím, že jste se rozhodl vrátit zpátky." Cassandra se vážně snažila přijít na to, odkud toho chlápka zná, protože tady přece dlouho žil a když to byl kouzelník, znamenalo to, že studoval v Bradaivích. Asi. Radši popojedem, v tomhle totiž Cassie byla příšerná a některé věci jí docházeli celkem pomalu.
"Pořád v pohodě? Na umření nevypadáte, tak to možná nebude tak toxické, jak to zprvu vypadalo," zamžourala na hrnek s kávou, která stále vypadala jako žíravina, ale Derek žil, což brala jako úspěch. Ani tak si to však objednávat nehodlala, protože to by její přítomnost ten chlapík nepřežil už vůbec.

_________________

Špatnou náladu... Kdo by neměl špatnou náladu, když ho někdo otravuje a nedá se odbýt? Na prohlášení, že bych se měl víc usmívat, jsem se jako na truc ještě víc zamračil, protože mě nezajímalo, jestli někomu přijde, že se usmívám málo, nebo ne. Neměl jsem k úsměvům důvod, takže jsem s nimi šetřil. „Já ale nejsem nikdo... a mě otravujete,“ namítl jsem nabručeně a protočil jsem očima, protože to nevypadalo, že by se Cassie měla zvednout a odejít. To byla vždycky takhle moc komunikativní? Už jsem si ani nevzpomínal... radši. Povzdechl jsem si a raději jsem vzdal veškerou snahu vysvětlit jí, že jsem tu opravdu chtěl sedět sám - v klidu a nikým nerušen si vypít kávu a pak zase zmizet.
Určitě viděla, napadlo mě, když se dívka zatvářila zamyšleně a pronesla, že mě tu ještě nikdy neviděla. „To je dobře,“ zamumlal jsem potichu, spíš sám k sobě, a spokojeně jsem přikývl. Znamenalo to, že si mě nepamatuje, a tím pádem odpadly případné komplikace. Nechtěl jsem tu narazit na staré známé a vysvětlovat, co se se mnou stalo, na to jsem nebyl připravený. A asi nikdy nebudu.
„Hádám, že domov je domov a každý se jednou vrátí, ať už je kdekoliv,“ usoudil jsem zamyšleně a pokrčil rameny. Byl jsem pryč poměrně dlouho a nakonec se mi zastesklo po staré dobré Británii, a to i přesto, že jsem k domovu nikdy nebyl nijak pevně vázaný a rozhodně jsem nebyl nějaký patriot. „Byla jste v Americe?“ prohodil jsem zvědavě a polil mě studený pot z představy, že i za oceánem jsem mohl potkávat své známé. A to jsem tam před nimi utekl...
„Byl bych víc v pohodě, kdybyste si odsedla,“ zavrčel jsem nakonec. „Ale protože se k tomu nemáte, asi to budu muset udělat sám,“ dodal jsem, popadl hrnek s kávou a přesunul se na druhou stranu hostince, kde jsem zabral prázdný stůl a probodl Cassie vražedným pohledem - aby se neopovážila mě následovat. Tušil jsem ale, že stejně půjde za mnou jako ocásek. Ale proč? Co na mě bylo tak zajímavého, že mi musela komplikovat život svou přítomností?

_________________

Když se ještě víc zamračil, Cassie se zase více zazubila, protože jí to prostě nutilo a věřila, že její dobrá nálada je nakažlivá. Což v tomhle momentě asi nebyla, ale i to jí bylo fuk, úsměvy k ní prostě a jednoduše patřily, no. "A stejně vám nevěřím," pokrčila ledabyle rameny, protože ona přeci nikdy nikoho neotravovala, za její přítomnost musel být každý rád! No dobře, ne úplně všichni, ale to bylo Cassandře ukradené. Ona se opravdu dobře bavila, mno. A že byla takhle Cassie komunikativní vždycky, to bylo snad jasné. Našlo se však pár lidí, kteří jí uměli efektivně umlčet, a mezi ty dříve Derek patřil, ehm.
Kdyby neměla Cassie v Británii rodinu, nic by jí tady nepoutalo, takže by určitě ráda zdrhla někam do ciziny. "To si nemyslím," zabručela proto, protože ne každý se k domovu poutal. Jednou se odstěhovat plánovala, ale na to by musela mít nějaké peníze do začátku, což neměla. To co si totiž pracně vydřela utratila i hned za nájem, jídlo, motorku a spoustu dalších věcí. "Jo, s přáteli a několikrát. Moc krásná příroda," zasnila se Cassie s širokým úsměvem, protože se jí celkem po USA stýskalo. Celkem, protože byla i na jiných místech, které se jí opravdu zalíbili.
"Ale no ták, to je ošklivé," zamračila se naoko načež se zazubila. Že to očividně myslel vážně jí došlo až ve chvíli, kdy se zvedl a přesedl si na druhou stranu lokálu. Cassandra si nespokojeně odfrkla a stočila k němu pohled, celkem smutný, protože se opravdu bavila. A že ho hodlala následovat, to bylo snad celkem jasné. Ještě předtím si však Dereka pořádně prohlédla, na tom jasnějším světle totiž zjistila, že jí skutečně povědomí přijde. A na to by se dokonce i napila. I takhle po ránu.
"Hele, já tě.. vás.. to je fuk, prostě tě znám. Z Bradavic!" Zahlásila, očividně nadšená tím zjištěním, že narazila na známou tvář a s úsměvem si prostě přisedla znovu, protože Cassandra se nedala jen tak odbít. A že Derek, nebo teda pro ní ještě Peter, o její přítomnost očividně nestál, to jí bylo zcela ukradené. "Nebelvír. Chodil jsi s mým bratrem do ročníku," mrkla na něho, protože teď už si ho jasně vybavovala. Chtěla totiž po Sherim, aby jí s ním seznámil, což nakonec musela udělat sama, protože její bratr byl v tomhle děsně neschopný. A že si Cassie poradit uměla.

_________________

Když se od Cassie ozvalo, že mě zná, zaklonil jsem hlavu a povzdechl jsem si. „Doprdele,“ hlesl jsem potichu, protože se stalo přesně to, čeho jsem se obával. Alespoň mě ale neoslovila jménem, takže si možná vzpomínala na mou tvář, ale nedokázala si rozpomenout na cokoliv dalšího. Asi byla chyba, že jsem se zvedal - byl jsem celkem specificky vysoký a měl jsem charakteristickou kolíbavou chůzi.
„Do Bradavic jsem chodil, do Nebelvíru, jo,“ přiznal jsem po chvíli váhání, jestli to mám zapírat, nebo ne. Něco mi ale říkalo, že by se Cassie lží stejně nenechala odradit. „Ale nevzpomínám si na tebe,“ zalhal jsem obratně. „Třeba si mě taky s někým pleteš,“ dodal jsem, doufaje, že mi to Cassie odsouhlasí a přestane se v tom vrtat, což ode mě bylo celkem naivní.
Nic víc jsem o sobě neprozrazoval, ani jméno, protože jsem nechtěl, aby si Cassandra vzpomněla úplně. Prostě jsem jen mlčel, míchal hustou břečku ve svém hrníčku, a doufal, že to všechno vzdá a odejde. Ale věděl jsem, že to neudělá, protože jsem ji znal a nebyl jsem blbec. Proto jsem se zároveň v duchu začal připravovat na to, že dojde na mé odhalení, a že se Cassie začne vyptávat, co jsem po škole celou tu dobu dělal a proč jsem se neobjevil na srazu spolužáků, nebo tak něco.

_________________

Cassandra se šťastně zazubila, protože když trefila kolej, byla si už jistá tím, že toho chlapa zná. Až moc dobře. "Kecy," odfrkla si pak nespokojeně, když jí Derek-Peter tvrdil, že jí nezná, protože tomu vůbec nevěřila. No dobře, možná trochu to tak vypadalo, ale byla přesvědčená, že si na ní musí pamatovat každý, a zvlášť ten, se kterým měla na škole to.. románek. Tak.
"Nepletu," zavrtěla rozhodně hlavou, protože si byla stoprocentně jistá, že je to ta osoba, kterou si myslí, že je. Neklidně prsty poklepala o desku dřevěného stolu, nespokojeně našpulila rty a nakrčila nosík - bylo očividné, že o něčem přemýšlela. Nejspíše, u Cassandry jeden nikdy nevěděl a poznat, co se té holce honí hlavou bylo zatraceně těžké.
Nakonec se natáhla pro skleničku, aby mohla dopít zbytek kaktusové šťávy a jakmile jí prázdnou odložila zpět, nahnula se přes stůl, až se její obličej objevil nebezpečně blízko obličeje Dereka. "Chodili jsme do stejné koleje, Petere. Si piš, že si tě pamatuju," zabručela pak s přimhouřenýma očima a jasným náznakem toho, že když se bude pokoušet lhát, stejně mu nic z toho neuvěří, takže to má marné. "Myslíš si, že bych si nepamatovala někoho s kým jsem.. však ty víš?" optala se s povytaženým obočím, pobaveně se ušklíbla a padla zpátky do své židle. Pravdou bylo, že si málokdy pamatovala s kým a co, ale důležité bylo, že jeho si pamatovat prostě musela, když kvůli němu uháněla svého bratra asi měsíc. Což jí bylo k ničemu, protože jí Sheridan se svým spolužákem stejně neseznámil. No, a pak že jsou chlapi k něčemu.
"Mimochodem, neodpověděl jsi na žádný můj dopis, což bylo celkem trapný," zabručela pak, a že se k němu dost možná žádný z nich nedostal, to jí bylo celkem ukradené. "A dřív s tebou teda byla větší zábava, tě v tý Americe uhranuli nebo tak něco, ne?" ušklíbla se pobaveně, protože si pamatovala svého.. kamaráda jako fajnového chlapa a ne tak upjatého, no.

_________________

Fajn, moje lež očividně neprošla, protože Cassie byla až moc přesvědčená, že se neplete a určitě si mě pamatuje. Upřímně jsem doufal, že pokud potkám nějaký přízrak minulosti, bude to trvat déle a nestane se tak hned první den, kdy navštívím Londýn... No, zřejmě jsem se šeredně mýlil a byl jsem až moc naivní.
Trhnul jsem sebou, když mě Cassandra oslovila mým pravým jménem, protože takhle už mi nikdo neřekl několik let. Na to jméno už jsem prakticky neslyšel, protože už jsem dávno nebyl Peter, byl jsem úplně jiný člověk. No, nebo vlastně spíš skoročlověk. „Cassie...,“ povzdechl jsem si unaveně a vykouzlil jsem ve tváři jakýsi škleboúsměv. Na jednu stranu jsem byl rád, že ji vidím, na druhou stranu jsem se toho setkání upřímně děsil. Tím, že jsem vyslovil její jméno, jsem ale aspoň dal najevo, že si ji pamatuji, a že nehodlám dál hrát divadlo. „Já vím, že to bylo nezapomenutelný,“ podotkl jsem pobaveně v reakci na ten náš románek, což byl ale jen záblesk mého obvyklého smyslu pro humor - ten umřel už před lety.
Po celou dobu, co se ke mně Cassie nakláněla, jsem jí trpělivě oplácel pohled. Tentokrát už ne tak chladně, což ale neznamenalo, že bych se tvářil bůhvíjak vlídně. Prostě jsem si jen chtěl držet odstup - pro jistotu. Cassie jsem dlouho neviděl a neměl jsem nejmenší ponětí, nakolik si jí smím pustit k tělu. Lidé se měnili a často to ani sami nepostřehli.
Když Cassie zmínila, že jsem neodpověděl na žádný její dopis, povzdechl jsem si, rukama jsem si protřel obličej a prsty si prohrábl krátké rozježené vlasy. „Není to tak, že bych ti nechtěl odepsat, Cassie, já... Měl jsem osobní problémy. Pořád mám, ale už jsem se s nimi aspoň trochu vyrovnal,“ přiznal jsem nejistě. To, že se mnou dřív byla větší zábava, jsem si dobře uvědomoval a raději jsem to nijak nekomentoval - bylo mi jasné, že dokud Cassie nevysvětlím, co se mi přihodilo, nepochopí mě. Lidé těžko chápali, proč se někdo jen tak odřízne od zbytku světa a od své minulosti, od přátel, od všeho...

_________________

Že byla Cassandra ještě šťastnější než obvykle, to prozrazoval její široký úsměv, protože ona měla pravdu, a tak se spokojeně zašklebila. Pamatoval si jí, ona se nespletla a tím pádem nebyla za úplného idiota, i když to tak chviličku skutečně vypadalo. "V tom případě vůbec nechápu, proč jsi mi chtěl nakecat, že to nejseš ty," zabručela na oko uraženě, i když tedy bylo pravdou, že jí to celkem štvalo. Navíc, ten jejich románek byl fakt nezapomenutelný. "A zas tak bych si nevěřila," mrkla na něho zcela pobaveně, protože ten chlapík měl očividně pořád velké ego.
Cassie byla ráda, že se netváří tak nabroušeně, i když jí pořád chyběl ten starý dobrý Peter, který byl očividně fuk. A to ještě nevěděla nic o změně jeho jména, žeano. Pravdou však bylo, že zrovna Cassandra byla pořád stejná a od doby, co se s ním viděla naposledy se vlastně ani moc nezměnila. Až na to, že tedy trochu povyrostla, ale jinak byla stále stejně šílená. V tom dobrým slova smyslu, samozřejmě.
"Jo, jsem slyšela, že jsi byl zasnoubený s McLarkenovou. Tě to tak vzalo, že jsi zdrhnul?" Myslela to samozřejmě v žertu, i když zrovna JD McLarkenová jí nikdy nepřišla moc příjemná, ne že by se s ní někdy extra vybavovala. Cassie však neměla sebemenší tušení co se stalo, že se po něm zničeho nic slehla zem. "Mimochodem, slyšela jsem, že ona z toho byla celkem na prášky. Jakože z toho, jak jsi zmizel a tak," pokrčila pak rameny a věnovala mu menší úsměv. Drby se nemocnicí ze začátku šířily, a i když tam Cassandra nikdy nepracovala, většinu toho slyšela od Sheriho. Nebo personálu, když na svého bratra čas od času slyšela. "Ví, že jsi zpátky?" povytáhla pak tázavě obočí. Ne že by Cassie byla nějaký drbna nebo tak něco, ale tohle bylo celkem zajímavé, ne?
"Já se ti v tom šťourat nebudu, i když se nebudu tajit ani tím, že mě to celkem zajímá. Kde jsi vůbec v Americe žil?" optala se nakonec celkem zvědavě, třeba navštívili ty samá místa!

_________________

Znovu jsem si povzdechl a zatvářil se omluvně. Vlastně jsem Cassie nechtěl lhát, jen mi to přišlo jako jednodušší řešení pro nás oba - kdyby navíc mou lež spolkla, vyhnul bych se vysvětlování, co se se mnou stalo. „To neřeš, Cassie,“ zamumlal jsem unaveně a promnul jsem si prsty spánky. Koutky mi nicméně zacukaly do úsměvu, když slečna Lynchová pronesla, že být mnou, moc by si nevěřila. Ale no tak, já si ten náš románek přece dobře pamatoval a věděl jsem, že se jí zamlouval...
Začínalo to vypadat, že dokud se nedozví pravdu, bude vyzvídat dál, a já se kvůli tomu tvářil docela utrápeně. Nechtěl jsem se chlubit svou chlupatou a kousavou minulostí a nechtěl jsem lhát, takže jsem byl tak trochu v pasti a nevěděl jsem, co si počít. Nikdy jsem nepromýšlel, co budu dělat, až potkám někoho známého a ten se začne vyptávat. „Já jsem nezdrhnul kvůli svatbě, Cassie... Měl jsem Jordan McLarkenovou rád,“ přiznal jsem potichu. Prohlášení, že Jordan mé zmizení docela vzalo, pro mě bylo jako bodnutí do srdce, protože já jí ublížit rozhodně nikdy nechtěl. Ale stalo se a já se kvůli tomu teď cítil mizerně... „Tohle jsem nechtěl,“ hlesnul jsem s povzdechem a lítostí v očích. „Ale bylo pro mě i pro ni lepší, že jsem vzal roha,“ dodal jsem přesvědčeně, protože to byla pravda. A já se zároveň snažil omluvit svůj útěk sám sobě. Hrklo ve mně, když se Cassie zeptala, jestli o mém návratu Jordan ví. „Neví... nesmí to vědět,“ řekl jsem okamžitě a prosebně jsem se na Cassandru zadíval. „Neříkej jí to, kdybys jí náhodou někde potkala,“ zaprosil jsem. A pak mi to nedalo a zeptal jsem se: „Nevíš náhodou, jak se má?“
„Tak různě,“ odpověděl jsem na otázku týkající se míst, kde jsem za oceánem žil. „Nezdržoval jsem se dlouho na jednom místě a vždycky jsem se držel dál od velkých měst,“ přiznal jsem a upil jsem kávy, i když jsem zauvažoval, že ji vyměním za panáka ohnivé a cigaretu. Jo, tabák byl další mou novou neřestí. Na škole jsem byl možná trošičku rebel, jako každý Nebelvír, ale nekouřil jsem, to přišlo až s tím, jak jsem měl nervy několik let na pochodu. „Mimochodem, ty dopisy,“ vrátil jsem se ještě na okamžik k nezodpovězené korespondenci, „chodily na špatné jméno. Proto jsem neodepisoval.“ Dobře, možná bych neodepsal ani kdyby chodily na správné jméno, ale omlouvat jsem to tím mohl, ne?

_________________

Že to Cassie řešit neměla, to jí tak trochu došlo, ale zase to byla Cassandra a problémy, to bylo její. Navíc jí skutečně zajímalo, co se za jeho zmizením a lhaním skrývá, ale očividně to bylo citlivé téma. A i když Cassie byla člověk, který něco plácl dříve, než si to mohl rozmyslet, rozhodla se v tuhle chvíli to vážně moc nerozebírat, možná trochu marně. "Budu se snažit, ale vždyť mě znáš." Mrkla proto nakonec s nevinným úculem a pobavenými jiskřičkami v očích. Jo, znal jí až moc dobře.. Dřív. A co se toho románku týkalo, bylo pravdou, že si ho náramně užívala. Podobně jako s kupou dalších chlapů, ehm.
Cassandra si všimla, jak utrápeně se Derek tváří, a tak se nevinně uculila, protože ona přeci nemohla zato, že byla tak zvědavá. To byla už od přírody! A navíc, koho by nezajímalo co se stalo s vaším dobrým kamarádem? By se vyptával každý. "Kecáš," prohlášení o tom, že měl JD McLarkenovou rád jí očividně opravdu vzalo a ona nevěděla zda se dřív tvářit nechápavě, a nebo se smát, takže to vypadalo celkem komicky. A taky dost divně. "No jo, stalo se. A kdybych jí potkala, tak beru nohy na ramena, se nemusíš bát, že bych se s ní bavila." Řekla rozhodně a pobaveně se ušklíbla - kdyby se jí podařilo McLarkenku skutečně někde najít, radši by opravdu utekla, protože ač měla odvahy na rozdávání, měla pocit, že setkání s ní by nepřežila. "No, pokud nepůjdeš k Mungovi, asi jí jen tak nepotkáš. Tam totiž pracuje," mrkla na něho s úsměvem. Nevěděla ještě vůbec nic o změně jejího zaměstnání. "Hele, Sheri už u Munga nepracuje, takže vůbec netuším, ale asi dobře, řekla bych." Pokrčila ledabyle rameny, protože jí to bylo zcela ukradené a navíc to vážně nevěděla. Zrovna tohle byla osoba, se kterou toho moc společného nechtěla mít. "Ale jestli chceš, já ti to děsně tajně zjistím, a pak ti napíšu?" povytáhla tázavě obočí a doufala, že odpověď bude kladná, protože by to znamenalo, že by se mohli třeba ještě vidět nebo tak něco. A že by si rozhodně další schůzku Cassie ujít nenechala, Derek byl i po těch letech stále fajn, i když se změnil. To poznala i ona.
"Tak to pak jó. My jsme jezdili všude možně, je to tam úžasné," zasnila se s úsměvem. Chtěla se zeptat, protoč se velkým městům vyhýbal, protože tam bylo o zábavu postaráno, i když i ty menší města a vesničky taky byly celkem fajn. "Jak jako na špatný?" zamžourala nechápavě očima, protože ona si přeci pamatovala, jak se ten chlapík před ní jmenuje, tak nebyla šance, aby tam napsala něco špatně, ne?

_________________