SILNĚ DOPORUČENÝ HÁJEK

Kde: na samotě u lesa
Kdy: léto 1979
Účastníci: Sven, Troightheach
Možný výskyt: Raghnall, Borghild, Caoimhín, Eadbhárd, Sé, Brígh, Fiškus, prasata a jiná zvěř

---

Už tomu bylo nějakou dobu, co ještě ve školním roce za jeho maličkostí přišel Finnian s prosbou, jestli by si nemohl vzít na starost nadějného mladého zvěromága, který utopil svůj centrální strom v sinicovém koktejlu, a protože Troightheach moc dobře chápal závažnost takového problému, ochotně se chlapce ujal. Pravda, měl z něj ze začátku trochu divný pocit, protože si před ním připadal jako kus jakostního hovězího na trhu, ale pak se přes tento drobný problém se Svenovým zíráním přenesl, a rozhodl se ten zdánlivě ztracený případ vyřešit po svém. Během školního roku sice nějaké to sezení stihli, ale Troightheach považoval za důležité Svenovi ukázat, že ani ta lahev s nebezpečně bujícím životem není důvod, proč házet flintu do žita. Rodinu důkladně připravil na to, že za ním přijede student, a možná se pár dní zdrží, aby objevil své vnitřní zvíře, a naštěstí neslyšel matčin následný proslov o tom, že pořád doufá, že je to jen přechodná fáze, a jednou si domů tu holku fakt přivede.
Na Svena Troi čekal na nejbližším a tudíž docela dalekém nádraží, odkud je plánoval přemístit přímo před jejich srub v lese, představit Svena mamince a tatínkovi, a vyrazit s ním na romantický piknik k jezírku uprostřed temného lesa.

Sven na smluvené místo dorazil vlakem hezky po mudlovsku, protože přemisťovat se ještě nemohl a stejně tenhle kouzelnický typ dopravy moc nemusel - měl vždycky pocit, že mu žaludek prošel ždímačkou. A ve vlaku se člověk alespoň mohl v klidu kochat krajinou a číst si. Cestu tedy přežil v poklidu s nosem zabořeným do knížky, takže když vylezl ven z vlaku, trošičku zmateně se rozhlížel, neschopen pochopit, že se zase octl v realitě.
Čekajícího Troie nicméně nešlo přehlédnout, takže mu Sven zamával a zamířil rovnou k němu. A snažil se moc nečervenat, protože si samozřejmě opět (jako vždycky) pomyslel, že to Troightheachovi fakt sluší, i když by možná mohl změnit šatník, aspoň trochu. A ano, Sven možná sice po Troiovi pokukoval, ale miloval Andyho, aby bylo jasno, a toho skutečně nehodlal jakkoliv ubližovat. To neměl v povaze.
„Ahoj,“ pozdravil svého mentora, jakmile se dostavil k němu, a zastrčil knihu do batůžku, kde měl pečlivě uschovanou i svou lahev se sinicemi. Hezky v ní bujel život a voda už dávno nebyla průhledná - spíš vypadala jako hustá zelená břečka. „Kam to vlastně míříme?“ zeptal se, protože sice věděl, že ho Troi chce vzít někam do přírody, asi mu ukázat svůj hájek a pomoci v něm probudit jeho vnitřní zvíře (lol, nesměju se), ale netušil, poblíž čeho se ten hájek nachází... Jestli je blízko nějaká vesnice, nebo tak něco.
Jakmile pak mělo dojít na přemístění, Sven se Troie chytil a doufal, že se mu neudělá moc špatně.

_________________

Sven taky nebyl zrovna typ k přehlédnutí, ale zase z jiného důvodu, takže ho uviděl hned, co jako jediný vystoupil z vlaku. Ono sem moc lidí nejezdilo, což z místních kopců tvořilo ideální místo pro působení druidů a jejich drobného potěru. „Nazdar! Jsem rád, žes trefil,“ pozdravil Svena nazpět a věnoval mu úsměv, načež se podrbal ve vousech, a pokrčil rameny. „Nejdřív na svačinu a pak do lesa. Teda do lesa se přemístíme rovnou, ale hloub zajdeme až po jídle. S prázdným žaludkem se nedá soustředit a to se po tobě dneska bude chtít,“ uvedl ho zhruba do obrazu, ačkoliv vlastně nic neřekl. „Okolo jinak nic moc není, takže kdyby se ti u nás nelíbilo, tak nemá cenu se pokoušet zdrhat, jinak by ses taky mohl na pár dní dost dobře ztratit. Ale furt je tu trochu větší teplo než na Islandu, takže je to lepší verze než zajet za Finnem,“ ujistil ho s poplácáním po zádech a pak se s ním prostě a jednoduše přemístil před jejich rodinnou chajdu v lese.
Sven si na místě mohl všimnout takového netypicky působícího srubu, který by se hodil spíš někam víc na sever, a taky vzorně oplocené zahrádky, několika chlívků a hlavně toho, že až na tu malou pastvinku pro dobytek je to tam samý strom. Inu les. Pokud nebylo Svenovi až moc špatně, Troi ho popostrčil ke dveřím, protože bez svačinky odmítal kamkoliv vyrazit, a nadějného zvěromága tak čekalo setkání s Troightheachovou matkou, která hodně připomínala severskou valkýru, co se rozhodla provozovat řeznictví. „Tak, Svene, tohle je moje máma, mami, tohle je Sven.“ Borghild si naštěstí odpustila komentář, že by si vážně měl najít holku, a nepokoušet její trpělivost, a pevně stiskla Svenovi ruku. „Borghild. Dáš si vajíčka a slaninu?“ Sice to neřekla nahlas, ale přišel jí jako párátko, a vzhledem k tomu, že v těch pacinkách by kladivo neuzvedl, vrhla na svého syna nesouhlasný pohled. Je fakt, že si toho kluka šlo celkem snadno splést s ošklivou holkou, ale takovou holku doma nechtěla.
Jen co se dostatečně najedli, Troi jim zabalil na cestu pár rybích sendvičů a čutory s domácím ciderem, protože měl v plánu si výlet k jezírku prodloužit, a pokud možno se domů nevracet dřív, než padne tma. „Tak jdem, máš pořádný boty?“ Jestli měl Sven jen nějakou šlupku, půjčil mu něčí kanady, a pak ho vyhnal směrem k lesu. Jakmile se dostali z doslechu výchozího bodu, Troightheach se na chvilku zastavil a protáhl, načež zaměřil svou pozornost na Svena. „Jestli máš nějaké otázky, pal to na mě, pak už se budeš hlavně dívat.“ Vyzval ho s úsměvem a dával pozor na cestu, aby tu na ně nevyběhl nějaký hodně naštvaný druid, že tu dělají bordel jak turisti.

_________________

Sven si pomyslel, že přece není nic těžkého trefit - stačí nasednout na správný vlak a sledovat, kde má člověk vystoupit. Dobře, ne všichni to zvládali a jeho sestra by pravděpodobně dojela někam úplně jinam, ale Sven byl inteligentní. „Na svačinu?“ prohodil nejistě, protože se trošičku obával, jestli k té svačině nebude třeba hrstka červů nebo veverka pečená nad ohněm - ve spojitosti s lesem a faktem, že byl Troi Finnianův příbuzný, by to nebylo nic překvapujícího. „Určitě se mi u vás bude líbit,“ ujistil Vydrýska s úsměvem, i když si svým prohlášením nebyl ani trošku jistý.
Svenovi naštěstí špatně nebylo, ale nespokojeně zabrblal, když ho Troi postrčil rovnou ke dveřím do srubu. Chtěl si to tu trochu více prohlédnout, protože to tu vypadalo docela kouzelně a na Svena tohle místo udělalo dojem. „Vypadá to tu hezky,“ pochválil druidí bydlení a s úsměvem se ohlédl k Troiovi.
Když vešli dovnitř, Sven se zvědavě rozhlížel kolem sebe, než mu pohled padl na Troiovu matku, která... přinejmenším vzbuzovala respekt. „Dobrý den,“ pozdravil zdvořile, když je Vydrýsek představil, a potřásl si s Borghild rukou, přičemž se snažil neusmívat moc křečovitě. Ona měla paní Ó Fearradhaighová docela pevný stisk. „Děkuju, dám si,“ přikývl pak na nabídku svačinky, protože tušil, že odmítnutí by paní domu mohlo urazit a navíc měl po té cestě docela hlad. A Troi přece říkal, že s prázdným žaludkem se nedá soustředit.
Sven nezapomněl kuchyni řádně pochválit, protože lichotek nebylo nikdy dost, a když pak Troi zavelel k odchodu, ochotně ho následoval. Boty měl snad dostatečně kvalitní, takže jenom přikývl. „Je to daleko?“ ptal se zvědavě, když zamířili do lesa. „A já nevím, otázky asi přijdou až později,“ usoudil zamyšleně a krčil přitom rameny. S Troiem se mu naštěstí dařilo držet krok a nezakopávat o klacky a kameny a ještě se cestou porozhlížel po lese. „Dívat se budu rád,“ zamumlal přiblble pubertálně.

_________________

Protože Sven měl pořádné boty, Troightheach se nebál vzít to trochu oklikou a trochu horší cestou, aby z toho kluk taky něco měl, když už se sem táhnul. Ne že by na jeho hájku nebylo nic k vidění, ale rozhodně tam nebylo moc pevné půdy pod nohama, a Troi byl prostě přesvědčený, že Svenovi udělá procházka na čerstvém vzduchu jen dobře. „Daleko to není, ale za rohem taky ne,“ sdělil mu a považoval za důležité to dovysvětlit. „Jde o to, že druidů se tu pohybuje víc a většina z nich je teritoriální, takže pro mě třeba bylo celkem nemožné mít hájek blízko domu, protože ten dům je teritorium mého otce. Ale to se tebe asi týkat nebude,“ ujistil ho, neboť si nedokázal představit, že by se zrovna Sven měnil v něco, co si bude hlídat rajon. Už jen ta flaška plná sinic nebyla zrovna typická a to ani pro Troie, protože ten centrální strom vypěstoval normálně v květináči, a zasadil ho přesně tak, jak se od něj žádalo. Pak tam sice už moc křoví nebylo, ale úkol víceméně splnil.
Jakmile dorazili k „hájku“, Troightheach nechal Svena, ať si najde místo na nějakém kameni na břehu vydřího rybníčku, a obešel si celé teritorium, aby vyloučil přítomnost kohokoliv dalšího. Pak se vrátil a usadil se někam ke Svenovi, kterému podal čutoru se ciderem, a začal s nějakým tím úvodem k přednášce na téma „Druidí hájek 101“. „Takže,“ odkašlal si, „támhleta vrba je centrální strom hájku, ale to se tebe asi moc týkat nebude.“ Usoudil vzhledem k té lahvi, ve které to hnilo, až se z toho kouřilo. „Správně by kolem toho centrálního stromu mělo být mnohem víc stromů, které jsou charakteristické svým výskytem v oblastech, kde se tvoje vnitřní zvíře normálně pohybuje, ale já jako vydra moc stromů nepotřebuju. Jde hlavně o to, co ti bude poskytovat obživu, kde se budeš prostě cítit doma, a já se doma cítím ve vodě. U tebe to asi bude něco podobného.“ Zahleděl se na hladinu vody, kterou zčeřila malá rybka. „Už jsi přemýšlel nad tím, co bys do svého hájku zasadil?“

_________________

Sven proti procházce (procházce s Troiem, chápeme) nic neměl, jenom doufal, že nebude terén moc náročný, protože co si budeme povídat, fyzičku neměl prakticky žádnou... Ty chvíle, kdy hrál v prvním ročníku omylem famfrpál, už byly daleko za ním a od té doby Sven příliš nesportoval - i když poslední dobou se snažil formovat si svaly, aby nějak vypadal, to jo...
„Takže tohle je vlastně takovej druidí les? Hájek vedle hájku?“ zeptal se Sven zvědavě, když se Vydrýsek rozpovídal. „A v co se mění tvůj otec, jestli se teda můžu ptát?“ dodal se zvědavostí sobě vlastní a doufal, že se s Troiovým tatínkem neseznámí třeba v okamžiku, kdy na sobě bude mít podobu medvěda. Sven si byl celkem jistý, že by nebyl schopný beze strachu čelit medvědovi, i kdyby to byl zvěromág.
Když společně došli do Troiova hájku, Sven si jej zběžně prohlédl, zhodnotil vodu v rybníčku jako příliš čistou, a pak se usadil na jeden větší kámen a bez držkování převzal čutoru. Neměl totiž tušení, co v ní je, což ale zjistil vzápětí, když se napil. Proč ho, ksakru, všichni Ó Fearradhaighové chtějí opíjet? „Takže není špatné, když hájek nemá žádný centrální strom?“ zeptal se s pohledem upřeným na vrbu, načež oči stočil zpátky ke svému mentorovi. „A Troii?“ prohodil pak, opatrně, protože nechtěl svého lektora urazit. „Nemají vydry radši průtokovou vodu, ne tu stojatou? Víš co, vydry mají přece rády čistou vodu a čistá voda v rybníku obvykle moc nebývá,“ podotkl, jako správný havránek. Zatím nebyl opilý, takže mu to celkem myslelo. „I když je fakt, že to tu máš docela čistý, tu vodu,“ přiznal a nelibě nakrčil nosík. Z nějakého důvodu se mu to moc nezamlouvalo.
Padla otázka, co by si zasadil ve svém hájku, a Sven zamyšleně pokrčil rameny. „Rákos?“ prohodil okamžitě, protože to pro něj byla naprosto samozřejmá volba. „A nějaký řasy do tý vody,“ dodal o chvilku později.

_________________

Sven byl zvědavý, což bylo na jednu stranu dobře, na tu druhou kladl otázky, které Troi neuměl jednoznačně zodpovědět. „Mno,“ začal, podrbal se ve vlasech a nejistě se zamračil, „ty hájky asi nebudou zrovna blízko u sebe, ale rozhodně jich tu bude víc. A jinak máš pravdu, je to druidí les.“ Alespoň to mu mohl říci s jistotou, když už odpověď na Svenovu další otázku neměla být tak sdílná. „To by mě taky zajímalo, Svene. Ale ne všichni se chlubí, jak vypadají v kožichu.“
No a pak tu byl hájek, tedy spíš rybníček s vrbou a křovím, a taky ciderem, protože chlapský byznys se bez pořádného občerstvení neobešel. „Já nevím, dost možná budeš první, kdo ten centrální strom nemá, ale zase musíme brát v potaz, že nejsi druid, ale kouzelník. Vlastně k tomu celou tuhle naši proceduru nepotřebuješ, takže by se nic stát nemělo.“ Pokrčil rameny, protože jistý si tím nebyl, ale přišlo mu to logické. Stejně tak jako bylo logické, že jeho rybníček má přítok i odtok. „Chtěl bych tě vidět, jak si kvůli svému hájku kopeš koryto pro vlastní řeku,“ ušklíbl se pobaveně a pak poukázal na úzkou strouhu lesního potůčku, která ústila do rybníku a pak z něj zase stejně nenápadně vycházela. „Není to ideální, ale stačí to.“
Když se Sven začal zamýšlet nad tím, co zasadí do svého „hájku“, bylo celkem jasné, že hájek je v háji. „Aha. Ale vodu máme, i když bys ji asi radši trochu víc výživnou,“ konstatoval Troightheach nadějně a začal si zouvat boty. „Tak jdem do vody. Jestli se tvému vnitřnímu zvířeti líbí ve vodě, třeba bude lepší trochu meditovat tam.“ S těmi slovy ze sebe sundal všechno až na kraťasy, protože nechtěl Svena až moc pobuřovat, a vlezl do vody, která mu kousek od kraje byla zhruba kousek pod pas. Svenovi doporučil, ať klidně zůstane blíž k břehu, pokud se mu nechce moc hluboko do vody, zavře oči a pokusí se vyčistit svou mysl.

_________________

Svenovi poklesla brada překvapením, když mu Troi přiznal, že vlastně neví, v co se přeměňuje jeho otec. To bylo přece k neuvěření, ne? „Počkej, ty jako nevíš, jakou podobu na sebe bere tvůj táta? Tvůj vlastní táta?“ vykulil na Vydrýska nevěřícně oči. Vždyť to bylo, jako by on neměl vědět, v co se přeměňuje Bree. Teda zatím to nevěděl, protože to nevěděla ani ona, ale upřímně doufal, že se to pak dozví. On se se svou podobou taky tajit nehodlal.
„No, tak snad to bez centrálního stromu nebude těžší, než by to bylo s ním,“ zamumlal havránek a podrbal se ve vlasech. Byl ale přesvědčený, že to zvládne tak jako tak. Byl přece chytrý a na přeměňování měl talent - nebo to o něm alespoň lidi říkali.
Potůčku si Sven předtím nevšiml, takže se začervenal, protože si najednou připadal hloupě, že se na něco takového ptal. „Jsem si nevšimnul,“ přiznal mumlavě a pokrčil rameny. „Jo, máš tu málo řas a tak,“ zkonstatoval při pohledu na rybníček, když Troi podotknul, že by tu vodu asi chtěl víc výživnou. To ostatně nebylo těžké odhadnout, vezmeme-li v potaz, jak vypadala Svenova sklenice - byl to koktejl řas a mikroorganismů.
Když se Troi svlékl, tedy až na kraťasy, Sven si prohlédl jeho tělo, protože nemohl jinak, a okamžitě nabral barvu vařeného humra. Bylo jedině dobře, že to s ním rovnou nešlehlo. „Uhm, cože?“ plácnul, protože na chvíli přestal vnímat, ale pak mu došlo, že se tedy asi přesouvají do vody a začal se zouvat. Na rozdíl od Troie si ale svršek nechal, protože plavat neměl v úmyslu, když to stejně pořádně neuměl. Jen si vyhrnul kraťasy co nejvýš, aby si je moc nenamočil.
„Je to studený?“ zeptal se s úšklebkem, než nohama vklouzl do chladné vody. Zůstal nicméně na samém kraji, tam, kde mu voda sahala maximálně ke kolenům. Dál se mu nechtělo. „Máš tu ve vodě taky nějaký měkkýše, nebo tak něco?“ prohodil tázavě chvilku poté, co zavřel oči. Potřeboval tu otázku vyhnat z hlavy, než se začne soustředit na svoje vnitřní zvíře. Neměl nejmenší tušení, co by se teď mělo dít, ale snažil se soustředit a pátrat ve svém nitru. „Myslím, že bych byl radši, kdyby ta voda byla trochu teplejší,“ usoudil po chvilce. Ale víc poznatků k němu zatím nepřicházelo.

_________________

Sven měl právo se podivovat, ale když se začal podivovat až moc, Troightheach ho propálil poměrně otráveným pohledem. Bylo sice divné, že otcovu podobu neznal, ale vždyť se tak moc nedělo. Nepotřeboval vědět, do jaké kůže se jeho otec rád odívá, a když se to vzalo kolem a kolem, vlastně to raději ani vědět nechtěl. To, že ta nádrž na vodu za barákem vlastně není nádrž, ale hájek jeho otce, mu fakt nikdy nedošlo, a to ani ve chvíli, kdy zjistil, že je voda v ní slaná. Matka tvrdila, že jde o desinfekci, a vždycky obratně stočila hovor k sázení stromů, stavění domů a tak, takže ani neměl chuť se vyptávat dál. „Ne, ale asi to bude ošklivý, když s tím tak nadělá,“ pokrčil Troi rameny a dál se tomu téma moc nevěnoval, snad jen to drabble viselo ve vzduchu.
Centrální strom byl podle mnohých mladých druidů přežitek z doby kamenné, takže jeho absence by neměla být nějak zásadní, zvlášť když šlo o kouzelníka a ne o druida jako takového. Troi si byl celkem jistý, že to Sven zvládne i jen se sinicemi, pokud mu byly blízké, což pak potvrdila i jeho slova, zatímco se zůstal brouzdat na břehu rybníčku. „Měkkýše? No ty tu mám. A docela dost ryb, taky nějakého toho raka kousek nahoru po potoce.“ Těch měkkýšů nebylo tolik, ale pár se jich našlo. Co se teploty vody týkalo, to toho moc Troiovi neřeklo, ale pořád to byl základ, na kterém se dalo stavět. „A zaplaval by sis, kdyby byla teplejší? A co takhle se potopit?“ Dokud to šlo, hodlal ho směrovat otázkami k odpovědím, které by mohly leccos naznačit, ale tlačit na pilu se mu nechtělo. Jen nakonec jeho vnitřní zvíře vyhrálo bitvu s lidským rozumem a vyvalil se na hladinu, aby tam vesele splýval.

_________________

Sven se zatvářil omluvně a zároveň trošičku překvapeně, když ho Troi probodl pohledem. Podvědomě si uvědomoval, že se asi vyptává až moc, ale on to měl prostě v povaze a nemohl si pomoci. Nicméně dál už to téma raději nerozváděl, i když mu nepřestávalo vrtat hlavou, v co se asi tak může Troiův otec měnit, že to takhle tají.
Když mu Troi vyjmenoval potencionální jídelníček, který jeho jezírko skrývalo, Sven se ušklíbl. Nedalo by se říci, že by se mu něco z toho nějak výrazně zamlouvalo, i když nějakými miniaturními živočichy by asi nepohrdl. Ne jako člověk, jako zvíře, samozřejmě. „Nic moc,“ usoudil tedy a pokrčil rameny. Holt byl zvíře vybíravé a vydří rybníček mu úplně nevyhovoval.
Nad Troiovými otázkami se ale nemusel pozastavovat dlouho. Při obou rovnou zavrtěl hlavou a dokonce se otřásl, protože z takového potápění mu přeběhl mráz po zádech. „Ne, to teda ne,“ odvětil rázně. „Tohle mi vyhovuje,“ poukázal na svoje nohy po kolena ve vodě. „Maximálně bych se v té vodě tak jako... rochnil, ale určitě bych neplaval. Já to totiž neumím,“ přiznal. A nejen, že to neuměl, prostě z představy plavání neměl zrovna dobrý pocit. A zatímco přemýšlel, jak udělat nějaký pokrok a zjistit, co je jeho vnitřní zvíře, začal vodou procházet tam a zpátky. Pomaličku, přičemž pozoroval hladinu a věci pod ní, pokud tedy byly vidět.
Zákeřně nastraženého kořenu si ale nevšiml, takže o chvilku později skončil pod vodou, přičemž kolem sebe začal poplašeně plácat rukama, protože se solidně lekl. Vyhrabal se ovšem na nohy bez Troiovy pomoci, vyprskl vodu, kterou nabral do pusy, a začal si otírat vodu z očí. Neměl nejmenší šanci si všimnout, že mu z toho šoku na pažích narostlo pár charakteristicky růžových pírek.

_________________