Když JD navrhla čas a místo setkání, Archibald souhlasně pokýval hlavou, protože neměl nejmenší problém s tím, aby se tu pro ní v pět hodin zastavil. „Dobře, budu čekat,“ mrknul na ni a pomyslel si, že když se tu odpoledne objeví znovu a pak z nemocnice odejdou spolu, určitě to vzbudí nemalou vlnu drbů. Ale kupodivu mu to bylo celkem jedno - navíc si nikdo nedovolil mluvit o tom před ním, neboť si většina zaměstnanců uvědomovala, jak je pro nemocnici důležitý. Své sponzory si hýčkali.
Archie zakroutil hlavou a vlídně se pousmál. „Můžeš u mě zůstat, jak dlouho chceš, Jordan. Opravdu,“ ujistil ji a víckrát to opakovat nehodlal. Už přece slyšela, že mu to nevadí, spíš naopak, a že je dům dostatečně veliký a nepříjemně prázdný. „Nemáš vůbec zač, já pomáhám rád,“ dodal pak ještě a zase se uculil jako měsíček na hnoji, což mu šlo fakt skvěle. Archie měl přesně ten typ nakažlivého úsměvu, který se na ostatní lidi přenášel nadsvětelnou rychlostí, nehledě na to, jakou měli zrovna náladu. Jenže když se člověk podíval na usmívajícího se Archibalda, nemohl se taktéž neuculit.
Když mu Jordan sdělila, že je nemožné mít ho dost, trošku se začervenal a ten úsměv z jeho tváře nemizel. Že přijde návrh na společný výlet do přírody, to nečekal, takže překvapeně zamrkal a pokýval hlavou. „Obojí zní dobře,“ uculil se s přikývnutím. „Mně zase napadlo, že kdybys chtěla, mohli bychom si někdy udělat výlet do Austrálie a na Nový Zéland, ukázal bych ti tam svoje oblíbená místa,“ pronesl a tázavě přitom vyklenul obočí. „Tam to tedy není moc na přespávání venku, alespoň v Austrálii ne, protože tam žije spousta jedovatých potvor, ale klidně bych ti tam udělal průvodce,“ mrkl na ni. Austrálie měla svoje kouzlo a Zéland? Na Zélandu se člověk cítil jako v ráji. Prostě nádhera.

_________________

Když s místem setkání i s časem Archibald souhlasil, JD se nervózně pousmála. Stále si nebyla jistá, co od toho očekávat. Mělo to být rande? Přátelské setkání? Nevěděla a nejradši by se na to zeptala, ale přišlo jí to trapné a nechtěla se v tom zatím moc vrtat. Třeba na to Archie pohlížel úplně jinak než ona a mohlo by se to tímhle celé zkazit. "Dobře, budu se těšit," mrkla na něho, protože to taky byla pravda. A kdyby se na tuhle schůzi připravovala doma, vyházela by nejspíše všechny své skříně, aby našla něco, co by si na sebe mohla vzít. Tady neměla moc možností - musela jít prostě v tom, co měla na sobě.
"Jseš úžasnej, víš to?" optala se s povytaženým obočím a širokým úsměvem. Jo, Archie mohl určitě zato, že se stále culila jako sluníčko. A ty úsměvy nebyly falešné, jako obvykle. Že pomáhá rád, to na něm bylo poznat, a Jordan doufala, že v domě nepotká třeba další ženy, které se Archibald snažil zachránit před spaním v práci nebo tak něco.
Jedovaté potvory se JD rozhodně nelíbily, ale celý nápad s výletem na Archibaldova oblíbená místa se jí zamlouval, ne že ne. "Jo, to zní opravdu dobře, Archie," pokývala hlavou. Zrovna do těchto dvou zemí chtěla vzít svého bratra Nathaniela, i když to teď asi moc nešlo. "Jsem na ně opravdu zvědavá, a že nebudeme spát venku, to mi vlastně ani moc nevadí," pokrčila ještě rameny. Netajila se tím, že byla tak trochu pohodlná, byla holt vychovávaná v luxusu a něco jako výlety do přírody se nikdy nekonaly, takže venku nikdy nenocovala. Což ostatní řekla Archiemu už minulý večer.
"Jsem opravdu ráda, Archie, že jsi se za mnou zastavil. Zlepšilo mi to celý den." Přiznala po chvilce, trošku se začervenala a nervózně se pousmála.

_________________

„Já taky,“ odvětil Archie upřímně, protože se těšil už teď. Společná večeře a následná procházka, to přece znělo moc fajn. Obzvlášť když to měl absolvovat s Jordan, která sama o sobě byla moc fajn a Archibald si tenhle fakt moc dobře uvědomoval. Věnoval jí další ze svých úsměvů a v očích se mu na okamžik zablýsklo.
Když mu pak JD sdělila, že je úžasný, Archie se zatvářil překvapeně, protože netušil, jaký důvod má k takové lichotce. Pochopitelně se hned začervenal a zatvářil se skromně. „J-jak jsi na to přišla, prosím tě?“ pronesl pobaveně, ale bylo na něm vidět, že ho ta lichotka potěšila a že si jí váží. Pochvaly a lichotky sice ještě občas od někoho zaslechl, ale žádná pro něj neznamenala tolik, jako tahle. Protože tahle byla od Jordan.
Jeho nápad sklidil kladnou reakci, takže se Archibald spokojeně pousmál. „Ale spaní pod širákem má svoje kouzlo! Beztak tě někdy donutím to zkusit a uvidíš, že nebudeš litovat,“ pronesl přesvědčeně, protože kdo by nemiloval klid přírody kolem sebe a hvězdné nebe nad hlavou?
Archie se culil jako sluníčko celou dobu, ale když mu Jordan sdělila, že jí jeho návštěva zlepšila celý den, rozzářil se ještě víc, skoro to zavánělo radioaktivitou. „To... to jsem moc rád, Jordie,“ zamumlal, tváře červené, a na okamžik rozpačitě sklopil pohled. Poté ho ale zvedl zpátky ke slečně McLarkenové a upřeně se na ni zadíval. „Já jsem rád, že jsem tě tu našel a mohl tě vidět,“ přiznal se vší upřímností. A že to skoro znělo, jako by se neviděli dlouhé měsíce? Archiemu ta doba od rána přišla nekonečně dlouhá.

_________________

Že JD byla šťastná, to na ní bylo poznat i podle těch neustálých širokých úsměvů, které Archibaldovi stále dokola věnovávala. Což rozhodně byla změna, protože se většinu času tvářila neutrálně a nebo se na všechny šklebila. "No tak, kdo by jen tak pomáhal holkám v nesnázích?" mrkla na něj pobaveně a byla opravdu ráda, že nedaleký hlouček slepic byl rozehnán ať si jde po svých, že mají určitě spoustu věcí na práci. Měla však pocit, že si z ní většina z nich bude utahovat, protože nikdo takhle Jordan neznal a sama se divila, že jeden člověk jí dokázal až takhle moc změnit. Ale kdo by se divil? V Archibaldově přítomnosti musel roztát sebevětší ledovec. "Opravdu si toho vážím, Archie, a ani nevím, jak bych ti to mohla oplatit." Dodala ještě s dalším úsměvem a v očích se jí zvláštně zablýsklo.
"To si jenom myslíš, drahý Archibalde," zamrkala na něj zcela pobaveně, protože měla pocit, že by jí nikdo nikdy v životě nedonutil spát pod širákem. Vždyť tam byla možnost, že by po ní lezla spousta brouků a další havěti a to si prostě a jednoduše neuměla představit. Prostě ne, odmítala spát někde v přírodě. Pokud by jí tam tady někdo nedal veliký stan chráněný proti hmyzu s velikou postelí. Jo, to by pak brala.
I když to podle jejich slov vypadalo, že se neviděli několik měsíců, JD si prostě nemohla pomoci. Od rána přeci uteklo tolik hodin a Archibaldova společnost byla tak skvělá, že jí prostě chyběl a každý moment s ním si užívala, no. "No, mám pocit, že teď se uvidíme více než často." Zamrkala na něho pobaveně, protože to vlastně byla i pravda. Sice byl Archieho dům veliký, že by se klidně za celou dobu nemuseli potkat, ale to JD rozhodně nechtěla. Pokud by si to teda nepřál zrovna Archibald, že. "A jsem za tu možnost opravdu ráda," broukla ještě a raději sklopila pohled k zemi, aby nebylo vidět, jak se začala červenat, což jí bylo stejně trochu k ničemu.

_________________

Ani Archibald úsměvy nešetřil a teď se navíc rozpačitě začervenal. Opět. "Jenže ty nejsi ledajaká holka v nesnázích, Jordan," oznámil jí naprosto upřímně, protože pro něj rozhodně nebyla jen tak nějakou obyčejnou dívkou. Pousmál se a v očích mu přitom přeskočily jiskřičky, ačkoliv se topil ve vlastních rozpacích. A ty rozpaky ještě nabraly na síle a jeho tváře zčervenaly ještě více, když mu JD sdělila, že neví, jak by mu jeho laskavost mohla oplatit. Archibald věděl, jen si nebyl jistý, jestli je vhodné to říkat nahlas, a zda mu za to Jordan třeba nedá facku. Rozhodl se to ale risknout, protože risk je zisk, že. "No...," začal váhavě a ne moc hlasitě, aby ho neslyšely nemocniční drbny, "jedna malá pusa by možná stačila?" prohodil nejistě, potutelně se uculil a zvedl k Jordan ten svůj štěněcí pohled, kterému se jen těžko odolávalo.
Co se spaní pod širákem týkalo, Archie si byl jistý, že JD donutí k výletu do přírody i spaní moc hvězdnou oblohou a víc to prozatím neřešil. Zato se zase uculil, když zmínila, že se teď budou vídat často a že je za to opravdu ráda. Přikývl - on byl taky rád. "Já taky," přiznal hned vzápětí a nervózně přešlápl z nohy na nohu. "Tak... Tak já půjdu a vyzvednu tě v pět? Ať nezdržuju?" zamumlal, podrbal se ve vlasech a vrhnul po JD tázavým pohledem. Vůbec by mu nevadilo, kdyby ho tu ještě zdržela, času měl dost...

_________________

Když se JD dozvěděla, že není jen tak ledajaká holka, začervenala se a nervózně se zatahala za pramínek bělostných vlasů. I přesto si nebyla tak úplně jistá, jestli těch neobyčejných holek v nesnázích nemá Archibald doma přece víc, ale tu otázku stejně raději spolkla, protože dneska už se hádala dost. A navíc si něco takového o Archiem rozhodně nemyslela, jen jí nepřipadal zrovna jako člověk, který by měl holek nedostatek, určitě mohl mít každou, na kterou by si ukázal..
"Myslíš, že ta malá pusa stačí za tvé pohostinství?" pozvedla tázavě obočí a ušklíbla se. Něco takového rozhodně nečekala a navíc.. se jí do toho moc nechtělo. Teda, tu pusu mu samozřejmě dát chtěla, ale v nemocničním prostředí kde byla drbna na každém kroku.. Štěněčí pohled jí však skoro dostal do kolen a navíc se mu opravdu odolávat nedalo, alespoň ne moc dlouho sic se snažila co to šlo.
"Jo.. budu se muset vrátit k práci. Doprovodím tě, hm?" pousmála se na Archieho mile a jakmile to bylo odsouhlaseno, vydala se společně s ním k výtahu. Celkem si oddechla, že byl prázdný, protože takhle alespoň nikdo nemohl vidět to, co se chystala udělat. Že mu tu pusu dala a ne zrovna jednu bylo snad celkem jasné, když se pak dostali do přízemí, JD ho ještě kousek vyprovodila než se musela vrátit zpět na oddělení a už se vážně nemohla dočkat, až hodiny odbijí pátou hodinu.

>>>

_________________

BISTRO

<<<
Letné prázdniny by zrejme ani neboli letnými prázdninami, keby sa Rheinmu mladšiemu bratovi nepodarilo vyviesť niečo, čo ohrozovalo všetkých členov domácnosti. Jeden by povedal, že s pribúdajúcimi rokmi budú Tobiasove výstrelky menej nebezpečné (keďže by mal mať v hlave o niečo viac rozumu ako keď mal takých päť rokov a "omylom" podpálil kuchyňu), no opak bol pravdou. Tentokrát si totiž rodičia nemohli vydýchnuť a prevrátiť očami, že hoci ich milovaný synáčik spôsobil poriadne škody v dome, aspoň sa nikomu nič nestalo. Nikto nevedel vysvetliť ako, no Tobbie sa nejakým spôsobom dostal k dávno zabudnutému prútiku prastarého otca s cieľom zmeniť srsť bielej perzskej mačke svojho staršieho brata na nejakú, podľa jeho slov, zábavnejšiu farbu. To sa však Aydenovi veľmi nepáčilo a keď sa mu nepodarilo Tobiasa presvedčiť aby prestal, pokúsil sa ho odzbrojiť obyčajným Expelliarmom. Nanešťastie však deväťročný Tobbie inštinktívne mávol prútikom aj keď vôbec netušil, čo robí, a tak obaja bratia skončili v nemocnici sv. Munga poriadne doudieraný a s párdňovým výpadkom pamäte.
Rheu však vysedávanie pri posteliach nebavilo a akonáhle sa presvedčila o tom, že budú obaja jej bratia v poriadku a pravdepodobne si z nehody neodnesú žiadne trvalé následky, pomaly sa postavila z plastovej stoličky a rodičom oznámila, že ide do bistra. Nikto jej to nezazlieval, predsa len, v nemocničnej izbe pri posteliach Tobiasa a Aydena už presedeli niekoľko hodín a ona si jednoducho potrebovala natiahnuť nohy, prevetrať sa a možno aj zahryznúť niečo pod zub. Práve preto zamierila na piate poschodie, vybehla po schodoch ignorujúc portréty liečiteľov vykrikujúcich diagnózy a dlhé vlasy si pritom stiahla do copu. V bistre bolo pomerne plno, no nikomu okrem predajcu za pultom svoju pozornosť nevenovala. Po dlhom zvažovaní si vypýtala superkyslú višňovú taštičku a pohár ľadového čaju a s pohľadom upreným pred seba sa usadila k najbližšiemu voľnému stolu. Strávila tam niekoľko desiatok minút, no nakoniec sa predsa len postavila a pomalým krokom vrátila späť za rodičmi.

>>>

_________________

<<

Lucifer Lavern měl v tuto chvíli za sebou asi patnáct minut po příchodu do práce (i když se to zdálo jako několik hodin) a dnešek byl zrovna jeden z těch dní, kdy cítil v kostech, že by mu nejlíp bylo doma v křesle a se sklenkou Ohnivé nehledě na denní dobu. Ne, neočekával dnešek nějak výrazně náročný, pokud tedy nepočítal nudu. Ačkoliv by si tohle jako lékař asi zrovna myslet neměl. Ale co, dokud to bylo jen v myšlenkách a nestěžoval si kvůli tomu na něj nějaký pacient (ačkoliv když ne kvůli tomuhle, on nebyl problém si najít na Laverna něco jiného… zato byl ale problém ho kvůli tomu nějak postihnout, protože on to, co dělal, zkrátka uměl a vyhoďte někoho takového, že) paní ředitelce… tak to bylo v pohodě.
Protože se za těch pár minut nevyskytlo něco, co by si žádalo jeho okamžitou pozornost (a pokud ano, Lavern oplýval schopností to bez skrupulí přehodit na někoho jiného), rozhodl se, že se na chvíli někam zašije. Podívejte – papíry bylo potřeba vyplňovat vždycky, no ne? On se prvně potřeboval probrat, protože včerejšek byl trochu náročný. Tak se v tom baru zdržel trochu déle, no, to se stává. A i když měl to štěstí, že nikdy netrpěl bolehlavem (štěstí a pár lektvarů v rukávu), spánek se šikl vždycky. Jenže ten si v práci na druhou stranu nikdy nedovolil a musel se spokojit se šálkem kávy, případně několika šálky. Inu, pokud ho tedy nepřepadne nějaké zpestření, Lavern očekával, že dnešek bude přinejmenším klidný. Nebo si ten klid hodlal udělat. Tudíž nebylo divu, že se Lavern teď ubíral chodbou přehnaně začtený do blíže neurčených formulářů, aby snad náhodou někoho nenapadlo jej odchytit.

_________________

<<<

V nemocnici Cassandra trávila celkem dost času, protože ne vždy si dávala při svých všemožných výpravách pozor, a pak to dopadalo tak, jak to dopadalo. Dnešní den tím tedy nebyl žádnou výjimkou, i když zrovna v tuhle chvíli Cassie nemocnici už opouštěla. Ty dva dny, kdy tady byla nucena ležet, byly příšerné a už se nemohla dočkat, až se sejde se svými přáteli a zase někam pojede. Že venku pršelo, to jí vůbec nevadilo, protože hůlku měla u sebe a kouzlo na odpuzování vody zněla taky.
Předtím než se rozhodla nemocnici pro tentokrát definitivně opustit, stavila se v bistru pro kafe, které rozhodně potřebovala, stejně jako něco dobrého k snědku. Ne že by nemocniční strava nebyla dobrá, na té se ten jejich sponzor podepsal opravdu hodně, ale Cassandra prostě jedla hodně, takže snídaně, kterou dostala, jí nestačila ani zdaleka.
Jakmile v sobě tedy měla bagetu a ještě zákusek, s kelímkem horkého kafe se vydala pryč, protože se v nemocnici nechtěla zdržovat déle, než to vlastně bylo nutné. Sice tak trochu tušila, že tady dříve či později zase skončí, jelikož její motorka už byla po opravách zase doma, ale déle se tady pro tuto chvíli nechtěla zdržovat.
I když byla Cassie v nemocnici tak nějak stálým hostem, nejčastěji se motala v přízemí či ve třetím patře, takže ostatní oddělení pro ní stále byli tak trochu cizí. Nebylo tedy divu, že se tak trochu ztratila, protože vůbec netušila kde to vlastně. Zastavila se proto, nervózně přešlápla a rozhlédla se kolem. "Hej, zdravím! Vy mi určitě budete umět pomoci," stoupla si i hned do cesty nejspíše doktora, který by jí přeci mohl ukázat, kudy jít, ne? Nu a když už chvíli Cassie klidně stála, stihla si ho taky pořádně prohlédnout. Musela seznat, že s ním by se klidně a ráda ztratila, někde jinde než v nemocnici, ehm.
"Východ. Nemůžu ho najít. Teď jsem kde?" povytáhla tázavě obočí zatímco se zhoupla na špičkách, protože Cassandra byla živý tvor a nedařilo se jí stát dlouho na jednom místě. "Doufám, že vás tím třeba nějak neotravuju, to bych fakt nechtěla. Ale vy vypadáte, že toho zrovna teď stejně moc nemáte, takže.." Jo, Cassie byla upřímná a takhle doktor jí rozhodně nepřišel jako zaneprázdněný člověk, který by nestíhal. Rozhodně to však nemyslela nijak zle.

_________________

Buď vypadal málo zaneprázdněně – a přitom se fakt snažil! – anebo to stvoření, které ho zastavilo, bylo zcela jednoduše otravné. Ale pěkné, pomyslel si Lavern posléze, když slečinku sjel náležitě odměřeným pohledem. „To, že zrovna někoho aktivně neošetřuji, neznamená, že nemám co na práci,“ odtušil Lavern uštěpačně, aby dal najevo se ho její poznámka skutečně dotkla. Nebo to alespoň velmi dobře předstíral. V tom byl dobrý. „Vy máte něco s očima? Vypadá to, že by nebylo od věci, kdybyste se nechala prošetřit. Nejprve se vám podaří přehlédnout tyhle papíry,“ pan lékouzelník pozvedl tu malou kupičku papírů, aby bylo jasné, kolik toho jakože musí vyřídit a jak ho ona od toho zdržuje, „a k tomu ještě nedokážete najít východ?“ Dobře, nemocnice dokázala být občas bludiště, ale… „jste ve třetím patře, určitě jste si toho všimla, když jste šla do schodů, hm?“ Lavern povytáhl obočí a vykouzlil na své tváři tak povýšený výraz, jaký uměl snad jen on. Ale aby ta pomatená slečna neřekla, neochotně si povzdechl a pokývl tím směrem, kde se nacházelo schodiště do spodních pater. „Zkuste to vzít tamhletudy. A kdybyste náhodou zase zabloudila, určitě najdete jiného nebožáka, kterého budete moct otravovat, aby vám ukázal jednoduchou cestu ven.“ Jistě, mohlo se stát, že ta slečna třeba upadla na hlavu nebo tak, takže by za svou pomatenost vlastně ani nemohla… ale i tak jí to Lavern nehodlal ulehčit.

_________________