Lair se skoro drkotal zuby, ale i tak se mu vždy podařilo vykouzlit vřelý úsměv. Stejně tomu tak bylo i v případě jisté dvojice, která se nejspíše stejně jako řada dalších lidí byla projít a okouknout místní trhy. „Vám taky.“ Zamumlal polohlasem a usmál se víc. „Bůh s Vámi.“ Dodal, když do kasičky přibylo něco málo navíc. Nešlo o stavbu jako takovou, nebyla jejich, oni byli jen sponzoři. Byla to snaha se dostat do mírného podvědomí lidí. Pokud to dvojici nevadilo, podal jim letáček, výjimečně nešlo o žádnou propagandu, tedy ne moc na to jak to obvykle bývá... Bylo tam jen poděkování za příspěvek a k čemu slouží, přání krásných Vánoc a dole byl malý dodatek ohledně toho mše, kterou Lair pravidelně sloužil. Totiž kdy a kde ho zastihnout. Nepřehlédnutelný byl snad jen znak řádu, ale to bylo tak vše. Hallelujah dohrála. Vzápětí spustili další Vánoční melodii a dělali tak Příčnou o drobet kouzelnější (dál-li se něco takového ovšem říci) než obvykle je. Po dalších třech skladbách si Lair promnul ruce. Jako rampouchy a nechtěl vědět, jak jsou na tom holky.
„Tak… co říkáte na horkou čokoládu?“ Usmál se prokřehle a naráz se k němu otočily tři páry hnědých očí.
„Čokoláda!“ Vyhrkly všechny tři naráz což bylo poněkud děsivé, protože to nebyla trojčata, ale budiž. Jejich nadšení odráželo to jeho skryté. Zatraceně to chtělo něco horkého do krku. Následné balení houslí a vyklízení pole netrvalo moc dlouho. A o pár minut později už cela skupinka stála u příslušného stánku… Ale z ulice ještě neodcházeli.

_________________

Vánoční čas v někom, jako byla Wilhelmine, zanechával jen pramalý dojem. Svět byl pro ni stále tím stejným místem, nic se neměnilo, jen okolní město zasypal sníh a na každém rohu postával nějaký kýč, který se snažil upozornit na tento svátek. Ani v takových dnech si Wilhelmine nebrala volno a vlastně ani nijak nepolevovala ve své práci. Naopak. Zakázek sice ubylo, ale to ještě neznamenalo, že se nebude věnovat ničemu dalšímu. Nehodlala celý život dřít v tom zapadlém obchůdku, plánovala si budoucnost v lektvarech, která by její jméno proslavila. Ale každý se nějak musil odrazit ode dna a nějak začít. Stejně tak to brala i ona. Přesto však netrávila celý svůj čas zavřená nad lektvary a na nějaký ten čas vyšla o ulic. Její štíhlá postava, zahalená v draze vypadajícím kouzelnickém plášti, který byl speciálně nepromokavý a teplý, se elegantně prodírala mezi lidmi, trochu jako šelma, která si pomalu, ale jistě, vykračovala za svým. Tmavé vlasy měla sepnuté do drdolu a na hlavě měla posazený klobouk, který ladil k jejímu plášti i šperkům, které měla na sobě. Již od pohledu bylo jasné, že nepatří k chudákům, ale že je někdo a tím vším, co na sobě měla, to jen podtrhovala. Tím, a pak také vybraným chováním a správnými postoji. Při své chůzi jen občasně zalétla pohledem k blízkým výlohám, snad aby se mohla podívat, co je k mání. Zřejmě však nic nechtěla, jelikož ji její kroky vedly dál. Až k místům, odkud se ozývala hudba. Ani tak se však nehnala kupředu. Vycházkové tempo, vzpřímený postoj a důležitý pohled... hleděla kupředu a když se jen někdo pokusil ji zkřížit cestu, div jej svým pohledem neprobodla.
Jak by však mohla přehlédnout starého známého, kterého už minimálně jednou viděla. I s jeho oblíbenými letáčky, kterými před nějakou dobou vyzdobil ulice poblíž jejího obchodu. Přitom zpomalila a zpovzdálí sledovala jeho i jeho doprovod. Skryta za zády ostatních hleděla na toho muže a přemítala, jaký to asi musí být život. Jistě ne moc veselý. Ba dokonce spíše podřadný. Rty se zkroutily do úšklebku, se kterým se dál pomalu prodírala mezi dalšími kouzelníky. Zastavila se nakonec až poblíž Laira a té skupinky vedle. "Jeden punč," objednala si, když na ni přišla řada, přičemž hlavu pomalu natočila k Lairovi. "Jaký pěkný den pro menší vycházku po trzích, že?" prohodila sladce, zatím bez nějakých dalších náznaků. Netušila, jestli ji pozná, nicméně ani tak se nemohla ubránit té otázce. Chtěla to jen zkusit, aby si byla jista.

Mimo herně:
Vím, že se čekalo na někoho jiného, snad nevadí náhlý vpád, chci si zahrát

_________________

Mimo herně:
Náhlý vpád je rozhodně vítaný.

Lair zaplatil všehovšudy za čtyři velké kelímky horké čokolády a v duchu děkoval Danielovi, který si prosadil, že v době Vánoc bude něco jako příplatek, protože prostě se zvedají ceny a všechno. Každá z holek si vybrala jinou čokoládu, protože prostě kouzelníci musí mít výběr a když čokoláda tak s příchutí, proč ne. Lair byl původně rozhodnutý rezignovat na obyčejnou klasiku, ale jako víte co. Horká čokoláda říznutá višněmi… Jen škoda, že si nemohl dát něco s alkoholem, jenže to by mu neprošlo. A tak alespoň ocenil něco jako víčka navrch kelímku, takhle teplo tak rychle neunikalo. Podle zrůžovělých tváří děvčat se dalo lehce poznat, jak moc jim horký nápoj pomohl. Nehledě na to, že si mezi sebou nadšeně vyměnili kelímky, aby každá ochutnala jinou příchuť. Nejmladší, Hope, ho po chvíli dokonce zatahala za rukáv. Posunkem mu nabídla kelímek, takže vzápětí proběhla jednoduchá výměna. „Hm.“ Takové krátké zaujetí. „To je ta skořicová, že jo?“ Jako by to nekupoval. Ale skutečně nejen podle chuti, ale i podle vůně.
„Chcete ochutnat i od nás otče Laire?“ Zazněla otázka směřovaná opět k Lairovi, nedalo se nic dělat, pro dnešní den byl něco jako chůva (a to mu ještě k tomu bylo vtipně naznačeno, že to spíš holky se budou starat o něj než on o ně). „Vanilková je dobrá…“ Nenápadně dětské pobídnutí, ale ve skutečnosti si nemohl nevšimnout zvědavosti. Nešlo o něj, ale o višeň, vždyť je to fér, výměna něco za něco. A tak se prosím chytají bacily. Jenže zkazit jim radost… Jinými slovy k vzápětí proběhla další výměna, ovšem tentokrát do toho byl zapojen i Lair. Škatulata hýbejte se. „Tak…“ Chvilka zamyšlení. „… já asi zůstanu u své.“ Lair se kratičce zasmál, když viděl jejich obličeje. Možná čekali něco jako rozsouzení, čí výběr byl nejlepší, což jim vzápětí šikovně vyvrátil. „Všechny jsou dobré.“ Usmál se a směroval holky stranou od davu. Ale pak se ozval známý hlas.
Jestli Lair slečnu Prattovou poznal? Jistěže ano. Bylo by naivní si myslet, že ne. Vzpomínka na Obrtlou byla ošklivá, vzhledem k té krvi, která jako pořád ještě nebylo jeho, ale pořád to byla krev. Byl potupně donucen vyhovět Gallovic famílií. Celá událost se nedala jen tak snadno zapomenout. Navíc mu chyběly informace, protože pořád byl dost dlouho mimo hlavní dění. Nicméně za těch pár měsíců od léta něco málo zjistil. A to i o Wilhelmině.
Slečna Prattová se v davu skutečně nedala přehlédnout. Možná šlo o oblečení, možná spíše o to jakým způsobem šla, nesla se jako páv což, když se na to podíváme z jiného úhlu, jí dost slušelo. Ale to, že měla obchod na Obrtlé o její osobě taky dost napovídalo. A Lair, přestože na začátku měl jen křestní jméno, toho zjistil docela dost. Lidé si rádi povídají. Stačí naslouchat.
„Krásný, možná jen trochu mrazivý.“ Usmál se. „A co se trhů týká…“ Drobné zamračení se. „Obávám, že nám zabrali místo děvčata.“ Jistý stánkař vedle využil toho, že zpěváci zmizeli a zbytek zboží rozložil na uvolněné místo. Takže mu to radost buď zkazí, nebo najdou něco lepšího…
„Takže…“ Začala větu nejstarší, doplnila ji mladší. „se jde…“ A poslední dokončila Hope, nejmladší. „… na jídlo?“ Tři vyčkávavé štěněcí pohledy. Tomu skutečně nejde moc dlouho vzdorovat. Jenže pořád ještě museli nějak zaplácnout čas.
„Nejdříve se podíváme, jestli není nějaký kousek místa volný – netvařte se takhle,“ Ne vážně horší než kdyby nakopl štěně. „a pak uvidíme. Nejdříve to ale projdeme, ano?“ Usmál se na slečnu Prattovou. „Krásné Vánoce, slečno Prattová.“

_________________

Mlčky sledovala tři děvčata, jak se smějí a popíjejí. Velice milé, ačkoliv to Wilhelmine neměla v plánu nijak komentovat. Na místo toho do prstů uchopila kelímek s punčem a prodejci dala těch několik srpků za jeho ochotu. Přitom si ho ještě přeměřila svým pohledem, než hlavu obrátila směrem k Lairovi. Zatímco se ten věnoval dívkám, pečlivě studovala jeho tvář. "Je zvláštní, jak málo někomu stačí ke štěstí. Myslela jsem, že absolventi Zmijozelu mají větší ambice," prohodila zamyšleně, přičemž pomalu pozvedla kelímek s punčem ke svým rtům, aby mohla zafoukat na kouřící hladinu. Zatím však neupíjela, jen si užívala toho hluku ze stánků kolem. "Nebo je snad na vylepování plakátků něco, co mi uniklo?" pokračovala dál, s čímž se natočila k Lairovi a jeho svěřenkyním. Jednou rukou si přitom posunula klobouk na hlavě, aby jí tolik nezakrýval upravenou tvář. Dříve si pořádně neuvědomovala, s kým to vlastně hovoří. A že jej vlastně znala už mnohem déle, než by kdo čekal. Jenže v Bradavicích znala více osob a některé zkrátka nepovažovala za tak dobré, a tak jejich existenci brzy naprosto vypustila. Když si navíc člověk přičetl těch několik let mimo školu a tvrdou práci... nebylo v lidských silách si pamatovat vše, každou tvář. Přesto nečekala, že by na bývalého spolužáka vůbec narazila. A že by na něj narazila tak, jak na něj narazila předtím. Podle všeho byl čistokrevný, ale přesto se podle ni živil značně... podivným způsobem. Spousta kouzelníků sice byla věřících, na tom ostatně nebylo nic špatného. Přesto na tom bylo něco, co pro ni bylo úsměvného. Nikdy by si netipla, že zrovna on bude... kněz. "Tobě taky, Alexandre. Nebo bych měla říkat už pouze otče?" otázala se pobaveně, načež ke rtům přitáhla kelímek a konečně upila ze svého nápoje. "Už uběhlo docela dost let, co tě vůbec přimělo udělat ze sebe tohle?" se svou otázkou zlehka kývla, asi aby poukázala, nač se vůbec ptá. Dívky sledovala tak maximálně zpoza svého kelímku. Nijak se nesnažila s nimi bavit nebo jim snad něco ukazovat. Měla na sobě dost věcí, po kterých mohla děvčata pokukovat, ale ona rozhodně nic nepůjčovala. A ani se o takovou vlídnost nesnažila.

Mimo herně:
Jak jsem psala v PM, kdyby něco, promažu,pozměním

_________________

Po očku si slečnu Prattovou prohlédl. Když se vrátil o těch pár let zpátky, skutečně v ní poznával svoji spolužačku. Nebylo tím, že by se tolik změnila, ale pokud šlo o Laira, ten spíš cílil do řad nebelvírek nebo mrzimorek, protože mu vždycky přišlo, že jsou usměvavější, veselejší než tiché havraspárky nebo v podzemí zalezlé zmijozelky, které milovali lektvary. Přestože zrovna lektvary byly téma, které měl rád a zcela určitě s Wilhelminou o nich mluvil. Možná to byla dokonce ona, kdo mu tenkrát tak roztomile řekl, že je matlák, který dřív nebo později vyhodí podzemí do povětří...? Nebo to byl někdo jiný? Teď podle informací, které měl, si vedla dost dobře – už jen spolupráce s Gallovými to potvrzovala a kromě toho vlastnila i obchod na Obrtlé, na který se ptal jinak a jinými otázkami. Po její poznámce ohledně ambicí se jen kratičce zasmál. To byl sakra dobrý vtip. „Copak stát se papežem nevyžaduje ambice?“ Droboučce se do svého šálku horké čokolády ušklíbl. On sám se na čas stal veleknězem, jen to nebyla taková sranda, jak si myslel. „Ne, že bych si něco takového přál a ne že by to bylo možné.“ Dodal a usmál se na Hope, která se za ním před slečnou Prattovou schovávala. Byla jako malé dítě, které se drží máminy sukně. Avšak stejně jako její sestry zvědavě sledovala a naslouchala. Wilhelmina byla draze oblečená a měla šperky, holky se prostě nezapřely, byly zvědavé a pokukovaly. Teď když neměla klobouk tolik do obličeje nepůsobila tak nepřístupně.
„Nic přeci není černobílé.“ Což by jako nadaná lektvarová kouzelnice mohla vědět. Velká většina jedů v sobě ukrývá lék a naopak. „Vylepování plakátů je jen jedna strana mince… škoda že jsme se po letech potkali zrovna takhle.“ Pokrčil rameny, ale už se s tím nedalo nic dělat. „Má to i lepší stránku.“ Dodal a usmál se. Nemusel pracovat. Mohl zadarmo cestovat. Nikdo se mu nikoho nesnažil strčit do postele kvůli zachování rodu. A když mu navíc někdo poděkuje, sem tam i za drobnost, která změnila život, tak to zahřeje u srdíčka. Jo, bylo to trochu zvláštní, ale ano, rád s lidmi manipuloval. „Jak budeš chtít, jen prosím tě ne Alexi.“ Upozornil ji. „Alex, otče?“ Ozvala se prostřední stupínek s náznakem zvědavosti v hlase. Troje zvědavé uši, musí si na ně dávat pozor. „Moje původní jméno.“ Usmál se na dívčinu. „Alexandr.“ Pak se otočil k Wilhelmině. „Pokřtili mě.“ Což bylo na vysvětlení jména. A pokřtili ho rychle, protože jinak si výběr jména neuměl vysvětlit.
Slabě se pousmál, ale vzápětí se prudce sehnul a malou dívku chytil za ruku a vytáhl na nohy. Zachránil tak Hope před pádem. „Opatrně.“ Dívka nic nevylila, ale možná by byl raději, kdyby ano. Šlo o to, že se svého šálku držela až moc pevně, nehodlala horkou tekutinu v kelímku rozlít, takže ani nenatáhla ruce před sebe, aby zpomalila svůj pád. Kdyby ji nechytil, skončila by s rozbitým kolenem. „Máš špatně čepici.“ Zabručel. „Stačilo by ještě chvíli a vážně by jsi nic neviděla.“ Slabý povzdech, vzápětí čepici dívce stáhl z hlavu. Klekl si k dívce. „Koukni, když to tady takhle ohrneš, nebude ti padat o čela.“ Byl by si rád povídal možná i trochu víc, ale vzhledem k tomu, že dělal chůvu třem malým andělským problémům, musel se s Wilhelminou držet na zdvořilé a nic neříkající rovině. Kdo ví, co všechno ty malé řeknou, až se vrátí k řádu. Poslat je pryč nemohl, ne po útocích na Příčné.
„Bylo toho víc.“ Pokrčil rameny, zatímco Hope narovnal čepici. Vzápětí znovu vstal. „Táhlo mě to tímhle směrem, lidé se mění.“ Přiznal už tolikrát omílanou lež, která vypadala jako pravda. „Taky jsem se měl ženit…“ Další laxní pokrčení ramen, tohle tentokrát byla ryzí pravda. A Lair sám měl za to, že tím by rodiče obou rodin zničili život, jak jemu, tak Anabeth. Navíc by nebyl dobrý táta. Takhle jednou, dvakrát na pár hodin děti pohlídat mu nedělalo problém, ale být s nimi pořád… Tohle však už byla minulost. Teď už tohle nehrozilo. „Překvapuje mě, že ještě nejsi vdaná.“ Uklouzlo mu, protože zase až tak dobře o všem informovaný nebyl, mrtvý snoubenec unikl jeho pozornosti. Pak jako by mu to zpětně došlo, si slabě odkašlal. "Omlouvám se, to nebylo moc taktní." Prostě mu jen vyklouzla věta, která měla zůstat myšlenkou.

_________________

Emm, dohra?

Pochopitelně, že si na Alexandra pamatovala. Snad to ještě nebylo tak dlouho, kdy se posmívala jeho umu i talentu. Cožpak ty jsi čistokrevný? ptala se ho tehdá, ještě mladá Wilhelmine, která už v té době ovládala lektvary na patřičně vysoké úrovni. Sama dost často hledala chyby v učebnicích a snažila se přicházet na lepší metody, ač pravda, ne vždy to bylo bezpečné a člověk musel podniknout mnoho bádání, než se mohl opovážit. Nebo to stačilo podstrčit nepříjemné spolužačce, pokud nehrozilo, že ji to zabije. Ale ne, taková Minnie nebyla. Minimálně do jisté doby, než se jí trochu změnil náhled na svět. "Nuž, jen se vyjadřuji k tomu, co vidím, Alexi," oslovila jej opět jeho starým jménem, na které zkrátka byla zvyklá. "Takže ti tohle vyhovuje?" otázala se, s čímž pokynula ke třem dívkám. Ona se rozhodně nijak neostýchala. Už dávno věděla, že s dětmi zkrátka tak úplně jednat neumí. V tomhle ohledu byla chladná a jen těžko se dalo uvěřit, že se, byť jen na rok, vrátila do školy, aby učila. Nad jeho slovy jen zlehka povytáhla obočí a kývla. "Souhlasím, asi jsme se nepotkali za zrovna nejlepších okolností," promluvila přemýšlivě. "Takže světlou stránku? Například?" pokračovala v otázkách, přičemž se sem tam napila ze svého punče, kterého pomalu ale jistě začalo ubývat. Nad oslovením se jen trochu zarazila, ale nehodlala to dát nějak víc najevo. "Takže Lair. Tohle bych do tebe neřekla. Ale každý máme své, že ano?" otázala se, prsty si přitom ještě uhladila své hebké vlasy a povytáhla koutky v jakémsi úsměvu, který však měl k upřímnému poměrně daleko. "Co tě donutilo vybrat zrovna tohle jméno?" No jistě, přeci už dlouho nepoložila nějakou otázku, to si musela vynahradit. Pak se Lair sehnul a začal se věnovat těm třem. Chvíli je mlčky sledovala, přičemž si vychutnávala poslední zbytky svého nápoje. "Jak rozkošné. Nikdy bych neřekla, že v tobě něco takového je," poznamenala tlumeně, než odložila kelímek na příslušné místo. Pak už se zase upřeně dívala na starého známého. "Lidé se mění, to ano. Všichni jsme se změnili," uznala stokrát omílanou lež, přičemž se trochu trpce ušklíbla. "Jen málokdo by si však dobrovolně odepřel tolik radostí, že ano?" Ať už tím mínila cokoliv, rozhodně se k tomu nijak nevyjadřovala a jen pokrčila rameny. "Ach, tak že bys nám utíkal před povinnostmi?" pobavený smích jen doplnil otázku, se kterou pohlédla na trojici dívek. Netušila však, co by jim měla říkat, napadali ji akorát samé rozkazy a příkazy. "Taky jsem se měla vdávat," promluvila tlumeně a trochu posmutněla. Sakra, tuhle změnu výrazu trénovala fakt dlouho a pokaždé měla pocit, že by měla dostat metál. "Bohužel Erwina potkala ta nehoda. Nikdo nevíme, co to..." odmlčela se a zrak odvrátila. "Pravda, zrovna dvakrát taktní to není. Myslela jsem, že to už víš. Rozkřiklo se to rychle. Teď se každý bojí, že nosím smůlu," promluvila, možná trochu rozmrzele. Nahodit masku chudinky nebylo nic náročného. Koneckonců jí dodnes litovalo už tolik lidí. A ďábelský smích se rozléhal dál kdesi v jejím nitru.

| +

Mimo herně:
Slibovala jsem to a je to... tu! Huu!

_________________

Mimo herně:
Emmm… dohrávka
Moc se omlouvám, fakt jo, tohle jsem nějak… zazdila.

Pousmál se do svého šálku úsměvem, ve kterém se zaleskly jasně bílé zuby. „Některé věci nemusí být zřejmé na první pohled.“ Zamumlal a přivoněl k horké čokoládě. V modrých očích se mu odrazil smích, nikoli výsměšný jako spíš pobavený, protože potkat bývalo spolužačku vyvolávalo vzpomínky. Na dobu kdy býval jako neřízená střela, což se ostatně dlouho nezměnilo a to ani vstupem do řádu.
„Ano.“ Vydechl kratičce po drobném, skutečně jen velice nepatrném zaváhání. Stále byly věci, které mu dost vadily. Tak například fakt, že zjistil, kam jdou peníze hlídané těmi nejvyššími. Fakt, že mu zrovna tohle bylo jedno, ale řád si ho přesto držel na blízku, takřka u nohy jako psa, kterého se bojí, protože je podezření, že by mohl kousnout pána. Jako potulný kněz nepatřil mezi elitu, finance spravovali ti vyšší, ovšem podmínkou pro to byl zákaz cestování, krutá daň.
Wilhelmine dávala přesné otázky, které šli k jádru věci, a to se mu líbilo a nelíbilo zároveň. „Svoboda. Možnost žít správný život, morálně správný sice to je diskutabilní, ale-“ Znovu se usmál, to když do něj Hope narazila a neuměle si posunula čepici, paradoxně víc do čela (což bylo pochopitelně před tím skoro pádem). Její sestry pomalu, ale jistě omrzelo sledování nečekané společnice a tak zvědavě sledovali okolí, nedal se přehlédnout ten zvláštní oheň v očích, když míjeli některé stánky, ale nic neřekly. Lair by skoro vsadil ruku na to, že poslouchají se stejným zájmem jako ze začátku. „Je tam i taková zvláštní jistota je… to těžko popsatelný pocit.“ Pokrčil rameny. „Je to jako kdybys padala z veliké výšky a v naprosté tmě a přesto víš, že tě někdo zachytí.“ Tohle byla omílaná skoro lež. Lair pocházel z věřící rodiny, protože existuje rozdíl mezi zemí pisatelky a Anglií, kde to je trochu jiné. „Je toho víc a bylo by to na delší dobu.“ Zakončil diskuzi na tohle téma pokud možno diplomaticky. Na vteřinu zachytil pohledem, jak si prohrábla jemně vypadající vlasy a pak odvrátil zrak, bylo to tak lepší. „Pochopitelně.“ Odtušil. A pak přišlo na to jméno… „Řádová pravidla, nevybral jsem si ho sám, bylo vybráno. Očividně v rychlosti.“ Drobně a krátce se ušklíbl, ale nenechal hlas, aby sklouzl do ironického tónu. O chvíli později Hope v chůzi zakopla.
Rozkošné. To by mohlo znít ironicky, ale nebylo tomu tak. „Tak to jsme dva.“ Pokrčil rameny. Tohle byla cesta jak ještě jakž takž odejít s klidem. Protože vážně, měla-li rodina syny, byla skoro čest, když se jeden dostal na duchovní post. To, že nemělo jít o prvorozeného a že tohle myšlení asi nebylo úplně moderní, byl nepodstatný detail, omlouvalo ho to tak. Tolik radostí… Záleželo jaké, měla-li nějaké konkrétní na mysli. Co se týkalo alkoholu, pak mešní víno taky mělo jisté procento pokud věděl ehm. Na tohle komentář nebyl. Ostatně daleko od Anglie tyhle věci byli trochu jiné. Rozhodně bylo méně kontroly, takže… Takže se k tomu taky nevyjádřil a tahle věta propadla do prázdna. Podobně i další věta málem propadla, kdyby ji nemusel vyvrátit. „Ne tak úplně, pro něco jsem se rozhodl a tohle byl dopad.“ Další flegmatický výraz, nestaral se o to, jaké zmatky to způsobilo v rodinách, byl sobec a šel za svým nehledě na okolnosti. Nechtěl se ženit, nechtěl být otrok rodových vazeb a… Tohle bylo alespoň originální.
„Nechtěl jsem se tě nijak dotknout.“ Zamumlal, přestože mu stále neodpověděla přímo, nebylo těžké si zbytek domyslet. „Kdybys o tom chtěla s někým mluvit, najdeš mě v Kotli.“ Tohle byla povinnost jako duchovního, poskytnout útěchu. Pečlivě nasazenou masku neprohlédl, neměl šanci slečna Prattová byla příliš dobrá a po tak dlouhé době se viděli jen krátce. „Nebo v kostele tam platí zpovědní tajemství, takže… na letáčku jsou informace.“ Nasměroval bývalou spolužačku, protože to bylo fér říct. Totiž nepřímo to, že mimo kostel zpovědní tajemství neplatí.
„Nevěřím tomu, že nosíš smůlu.“ Zavrtěl hlavou. „Jestli to je jen pomluva, brzo zmizí, lidé si najdou jiný důvod o čem klevetit, takže bych to zase až tolik neřešil. Dej tomu čas.“ Pokusil se o povzbudivá slova, která se prakticky míjela účinkem, protože víme proč.
„Holky, tady to vypadá dobře.“ Zavelel, když zahlédl volné místo mezi stánky a paradoxně bylo lepší než to předtím, asi se uvolnilo později. Nejmladší Hope a její starší sestra ještě vypito neměli, ale nejstarší hrající na housle už hodila kelímek do koše. Po krátké tiché výměně instrukcí byla složena bednička s penězi na zem a první skladba, prozatím bez zpěvu mohla začít.
„Rád jsem tě viděl.“ Zamumlal Lair pokud Wilhelmina pokračovala v cestě dál, protože oni zůstávali tady. Ulicí se rozezněla sladká hudba houslí a on nechtěl příliš zasahovat do jejího kouzla. Na druhou stranu pokud si to přála, chvíli s ní ještě tiše mluvil, protože takovou příležitost jako potkat někoho známého už třeba příště nemusel mít.

>>

_________________

<<

Alaric měl jeden z těch méně produktivních dní, kdy prostě jenom seděl a... sledoval. Poslouchal. Vnímal, co se děje kolem. Ono to vypadalo, že prakticky nic nedělá, ale občas bylo tohle poflakování se po ulicích celkem přínosné. Lidé sice byli ve většině případů obezřetní, ale tu a tam ta obezřetnost polevila a oni z úst vypustili nějakou zajímavou informaci. A když si člověk všímal toho, co se na ulici děje, dokázal vypozoroval podezřelé vzorce chování, a tak dále... v tomhle se Ricky poslední dobou rychle zlepšoval.
Vysedával na lavičce nedaleko famfrpálových potřeb, nohu přes nohu, na klíně složené noviny. Samozřejmě, že na ulici nevystrčil nos jako ten blonďák, jehož portrét visel na každém druhém rohu - tentokrát na sebe vzal tu intelektuální podobu krátkovlasého bruneta s brýlemi, nablýskanými polobotkami a celkovým vzezřením intelektuála. Bylo už docela teplo, takže nechal kabát v Hnízdu a k nažehleným šedým kalhotám si vzal pouze tenký svetřík. Červený, jak jinak.
Vypadal jako člověk, co si prostě jen užívá klidu, občas nakoukne do novin a popíjí z kelímku kávu, kterou si koupil, ale ve skutečnosti bedlivě sledoval, kde se co šustne.

Mimo herně:
Potulní spoluhráči vítáni!

_________________

>>
Mimo herně:
Kefalín dorazil.

Lair Palmer nebyla osoba vhodná ke sledování. Rozhodně ne teď. Ne když se po ranní mši vracel zpátky do Kotle. Na druhou stranu šel rovně, to se muselo uznat. Na rtech měl mírně nostalgický výraz a v očích takový ten zvláštní lesk, který většinou prozradí, že někdo tak trochu pil. Na druhou stranu zase šikmo nešel, nechichotal se, nic z něj netáhlo, to si dal záležet a vůbec. Až na tu poněkud nejistou chůzi a mimózní pohled to vlastně ještě docela šlo. Mešní víno je taky víno. Nikdy se k němu neměl dostat.
Lair byl tady na ulici už vcelku známou osobou. Když někoho potkáváte denně, tak se stanete známým poměrně rychle. Sem tam odpověděl úsměvem na pozdrav, ale pokud se tak stalo, závity v hlavě nepobírali kdo a proč ho vlastně zdraví. Špatná paměť na tváře taky dělá svoje. Každopádně celkem brzy se rozhodl si někam sednout a nebylo to zrovna daleko od chlápka, co popíjel kafe. Taška s knihou a dalšími materiály jako i s kněžským oblečením putovala na zem a Lair se pohodlně opřel. Jenže jakmile se rozsedíte, už se vám nechce zvedat. Do Kotle to však bylo jen kousek. A třeba by si pak mohl dát polévku. Až spočítá drobné no. Nebyla zima. Takže poměrně nový kabát (paradoxně stačilo napsat pár dopisů a dostal skoro nový, očividně si někdo byl vědom toho, že Londýn je zkrátka Londýn) putoval na opěrku. Lair byl v obyčejných džínách a jasně bílé košili.
„Je hezky, že?“ Zazubil se na neznámého společníka, což by za normálních okolností asi neudělal. Ne tak zářivým úsměvem. Ten měl vyhrazený pro dámy a časopis. Pak zvedl zrak k obloze. Nebo spíše ke střeše. „Já vím, že tam jsi!“ Zahalekal zničehonic. Opět, být střízlivý tuhle sledovačku vydrží až do Kotle a pak sovu pochválí za to, že ho tak roztomile hlídá a zbytečně by tak neděsil svoje okolí jenže... „Sleduješ mě od kašny, Ondřeji.“ Dodal, protože tam už si všiml toho malého stínu, problém byl, že to bylo na půli cesty. Sova ho stoprocentně sledovala celou cestu. Lair dokonce i dvakrát mlaskl jazykem a snad teprve poté se ze střechy, z rohu odkud na ni tak dobře nebylo vidět, snesla sova. Nicméně místo toho, aby se snesla na napřaženou ruku, zaryla pařátky do Lairova ramene až se trochu zašklebil, neb to nebylo příjemné. Sova zkrátka měla víc rozumu jak její pán, rameno měl alespoň částečně kryté košilí, zato holou ruku by mu pařátky porýpala asi ne moc hezky. Lair kratičce zasmál, protože vtom všem byla jistá ironie. Sova nemůže žalovat a než by přišla pomoc v případě nebezpečí, už by dávno bylo po něm, takže na co tahle maškaráda. I jako mírně veselému mu to nedávalo smysl. „Řád začíná být paranoidní.“ Když už jsme u toho. „Zatracený pravidla.“ Zamumlal. Nestěžovat si, nemluvit, neprojevovat se, nepoutat pozornost. A třeba tě za misií pošlou na Havaj kámo. „Kam jsem to…“ Lair zabořil s jistými obtížemi ruce do pověšeného kabátu a vylovil skládací bidýlko. Vypadalo to jako směs drátků a pružinek, ale pak to položil na stůl a uvedl v chod mechanismus a během vteřinky bylo posezení pro unavenou sovu na světě. „To jsou dnešní noviny?“ Zajímal se zvědavě, tentokrát bez přídechu ironie nebo smíchu, docela vážně, protože pak by je možná i s klidem zabavil. Pro sovu. Opět platilo, že nebýt mírně v náladě, ani ho něco takového nenapadne.

_________________

Ricky si všímal. Takže si pochopitelně všiml i muže, který kráčel ulicí a měl v očích alkoholový lesk - ten Ricky znal moc dobře, protože byl sám často tím, kdo lidi opíjel. A šlo mu to moc dobře, takže s opilci měl bohaté zkušenosti a to, že někdo pozřel alkohol, dokázal poznat celkem bez problémů, i když dotyčný třeba nepil moc. Ale co bylo ještě lepší... Ricky si uvědomil, že toho chlápka zná. Nejen z ulice, kde ho možná už párkrát viděl, ale především z Bradavic. Jen si zaboha nemohl vzpomenout, kdo to vlastně je. Nedokázal ke tváři přiřadit ani jméno, ani kolej. A doufal, že to ten mladík bude mít úplně stejně. Ricky ani trochu netoužil po přátelském pokecu se starými známými.
Tenhle chlápek se navíc nejprve jevil docela podivínsky - Ricky povytáhl obočí, když zaslechl, že muž k někomu mluví. K někomu tam nahoře... Zaklonil hlavu, ale sovy si nevšiml do chvíle, kdy vzlétla a snesla se muži na rameno. Dobře, možná to nebyl takový blázen, jak vypadal. Lidé přece často mluvili ke zvířatům, obzvlášť ke svým mazlíčkům.
Ricky naslouchal. A zaslechl něco o řádu, takže mu srdce vynechalo pár úderů, než mu došlo, že muž zřejmě nemá na mysli rebely, ale nějaký jiný řád. Ta slova nicméně stačila k tomu, aby vzbudila Alaricovu pozornost. Kdo to, u všech ďasů, je? Co je ten chlápek zač? Třeba pracuje pro Ministerstvo... ať tak či onak, Ricky k němu hodlal přistupovat více než obezřetně.
„Ano, dnešní,“ přikývl nicméně s vřelým úsměvem, který měl dobře nacvičený, takže nevypadal ani trošku falešně. Ricky se naštěstí uměl dobře přetvařovat a na jeho chování nebyla ani špetka napjatosti. Nic nenasvědčovalo, co se mu honí hlavou. „Chcete je půjčit?“ zeptal se vzápětí a ochotně muži noviny podal. On je beztak četl jenom tak letmo, protože Dennímu Věštci nevěřil ani písmeno. Jenže Barikáda ještě nevycházela a teprve byla připravována k tisku. Kromě toho si Alaric nemohl dovolit, aby si tuhle jeho podobu kdokoliv spojil s rebely.

_________________