"To zcela chápu, je tam šílená zima," souhlasila s úsměvem od ucha k uchu, protože byla nadšená, že zde svého přítele našla. "Stavila jsem se s rodiči na oběd. Máma si stěžovala, že se doma moc nestavuji, tak jsem udělala kompromis. Otec se mnou sice nemluvil, ale od mamky tě mám pozdravovat," Jordan si byla jistá, že kdyby Ariadne věděla, že se tady nachází přítel její drahé dcery, zdržela by se tu také. Julius by stoprocentě vzal nohy na ramena a nezdržoval by se tu dlouho, ale to by určitě nikomu nevadilo. "Máš nějaké plány na odpoledne? Mohli bychom něco podniknut." V očích se jí zablýsklo. Podnikání věcí v jejím případě znamenal někam si sednou, hlavně v teple, a užít si dobrého čaje, kakaa či čokolády a odpočívat. Ono s tím břichem, které se Jordan pěkně rýsovalo, se moc věcí dělat nedalo. Se správným oblečením se sice dalo vcelku dobře skrýt, ale to JD nechtěla.
Trhla sebou, když se ozval jeden nepřátelský a druhý zmatený hlas. Pohled stočila k Siobhan a Minnie a v jejích očích bylo chvíli znát zděšení. Rozhodně nechtěla, aby se tohle takhle Wilhelmine dozvěděla, ale už se nedalo nic dělat.
"Taky tě ráda vidím, Siobhan." Procedila skrz zaťaté zuby. Na to, že většina její rodiny - krom matky - Archibalda odsuzovala za jeho krev, si už vcelku zvykla. Jen jí stále bylo proti srsti, jak ho oslovovali, zvláště na veřejnosti. Vždyť jim nikdy nic neudělal. V tuto chvíli byla vděčná, že se Archibald tvářil tak.. klidně. Věděla moc dobře, že jinak vřel a sama na sebe byla naštvaná, že má takové příbuzné. "Tohle si příště odpusť, Sio. Nejsem jediná, kdo si sem čas od času vezme někoho nečistokrevného," ušklíbla se, protože sama zde už několikrát svou sestřenici viděla s někým, kdo čisté krve rozhodně nebyl. "Mimochodem, mám tě pozdravovat od rodičů a od mamky ti mám vyřídit, že se máš někdy zastavit a vzít sebou i strýčka s tetou," snažila se potlačit vztek, což se jí zatím dařilo vcelku dobře. A protože své sestřenice pro dnešek měla už dost, stočila pohled k Minnie. Lítostivě se usmála, tak nějak tušila, že za kamarádku už jí nikdy nebude moci označit. "Chtěla jsem ti to říci dřív, Wilhelmine, ale nebyla k tomu příležitost." Nervózně se kousla do rtu, vůbec se jí nelíbilo, jak byla Minnie.. klidná. "Takže, tohle je můj přítel. Archibald Forsyth. Archie, tohle je má kolegyně ze školy, Wilhelmine Pratt," dost možná by i představila Siobhan, ale ta už to jistě stihla udělat po dotázání Archieho sama.

_________________

Popravdě, Siobhan byla ráda, že už se dále hovoru o mudlech nevěnovaly, protože tím nemusela zacházet někam, kam až nechtěla. "To je velice zajímavé," přikývla a donutila se koutky úst pozvednout do úsměvu. Ty lidi, kteří něčemu takovému věnovali svůj život, vcelku obdivovala, protože u ní bylo dobré, že školu přežila ve zdraví. "Já k lektvarům nikdy zvlášť netíhla, za to jsem vždy milovala létání. Taky proto dělám to, co dělám." Siobhan létání, famfrpál a podobné věci prostě milovala, taky proto tomu věnovala značnou část svého života a zatím s tím končit nehodlala. Ta sláva se jí líbila a byla si jistá, že se jí nikdy líbit nepřestane. "V tuto chvíli si nejsem jistá, ale možná kdybych nad tím zapřemýšlela víc.. Můžete si být jistá, drahá slečno Prattová, že dříve či později vás v tom vašem skromném krámku na Obrtlé navštívím." Byl to příslib k tomu, že tohle rozhodně není jejich poslední setkání. Siobhan se totiž Wilhelmine zamlouvala, vypadalo to, že mají podobné názory, alespoň většinou. Navíc si byla jistá, že mít tuhle ženu za něco-jako-přítele se vyplatí. Pak přikývla, vypadalo to, že si Minnie skutečně věří v tom co dělá a Siobhan jí shazovat nehodlala. Podle Jordan ve svém oboru totiž byla opravdu dobrá.
"Jak pro koho," sdělila s úšklebkem. Ona sama k tomu prostě netíhla a věděla až moc dobře, že ani nikdy nebude. "Ale jinak máte pravdu, to ano." Kývla nakonec smířlivě hlavou a tím i tuto konverzaci považovala tak nějak za uzavřenou. Mluvit o lektvarech jí nebavilo zas až tak moc, jo, to kdyby se bavily třeba o famfrpále.. "Ach, to rozhodně. Ani my se nevídáme tak často," což rozhodně nebylo z těch důvodů, že by na sebe neměly ty dvě čas. Spíše se od ní snažila Siobhan držet dál. Líbilo se jí, že nejen její rodina vyzdvihovala to, že je ta správná dcera a rodiče na ní byli o to pyšnější, že není jako její sestřenice.¨
A pak tu byla ta situace, kdy se k jejich rozhovoru Jordan připletla, rovnou i se svým drahým přítelem. Jestli jí viděla ráda? Možná. "Já si budu říkat co chci a kde chci, drahá Jordan." Broukla na oplátku tím nejsladším hlasem, který dokázala, i když její pohled jasně značil, co si o tom myslí. "Siobhan McAuley, Jordanina sestřenice." Představila se s úšklebkem a rozhodně se neměla k tomu, aby mu snad podala ruku, nebo tak něco. "Taky jim vyřiď mé pozdravy a určitě se brzy zastavím," prohodila už o něco více smířlivěji, za což asi především mohla sama Wilhelmine.

_________________

Wilhelmine se na tváři objevil menší úsměv, se kterým přikývla. "Dobrá, budu ráda, když v obchodě uvidím další známou tvář. A pokud budete spokojená, bude to ještě příjemnější," kývla pomalu, než si dopřála dalšího doušku ze své sklenky. "A ještě něco dalšího vás bavilo?" tázala se dál. Každý měl několik věcí, které ho bavily a jinak na tom jistě nebyla ani Siobhan. S ledovým klidem si pak užívala dalšího hovoru, a aniž by na sobě dala cokoliv znát, objednala si ještě jednu sklenku s vínem. Náhlý vpád své kamarádky rozhodně nečekala, a když se jí v hlavě alespoň trochu rozložil ten prvotní šok, opět se vrátila ke své staré póze, ke které patřil i rozvážný klid. "Ach, tak takhle," promluvila tlumeně, přičemž pomalu sklouzla ze stoličky a následně se, trochu jako šelma, rozešla směrem k místům, kde se nacházel Archibald s Jordan. Na rozdíl od Sio se však protentokrát zdržela jakýkoliv narážek a namísto toho až možná trochu děsivě sklouzla pohledem z jednoho na druhého. "Je opravdu škoda, že jsi s představením tvého přítele - nebo už snad snoubence - tak otálela. Věděla jsi přeci, že bych ho velice ráda poznala," promlouvala přitom tak klidně, až to bylo jen těžko uvěřitelné. Kdo ví, jestli v ní nově zjištěná informace vůbec něco vyvolala. Nehodlala však stát stranou, s hlavou sklopenou. Tohle byla mimořádná situace a Wilhelmine chtěla vědět, co její kamarádku donutilo udělat... tohle. Snad v tom doopravdy nebyla láska. Něco tak omezujícího a nelogického. To slečna Prattová rozhodně nemohla tak snadno pochopit. Nejspíše za to mohl fakt, že nic takového, jako láska, ji skutečně nemohlo ovlivnit. "Kdo že jsem?" otázala se trochu nevěřícně, přičemž pohledem opět sklouzla k Archibaldovi. "Wilhelmine Pratt, kolegyně a kamarádka Jordan. Chodili jsme na stejnou školu, a tak dále. No a co vy, pane Forsythe?" pokračovala ve svém dotazování, přičemž se opět pousmála. "Jistě nám o sobě můžete říct zajímavého. Třeba, čím jste si naši drahou JD tak zaujal?" otázala se a pohledem přitom pomalu sklouzla k Jordan. Siobhan přitom lehce vypustila, ale rozhodně nijak neignorovala její přítomnost. Stále tak nějak očekávala, že se k ní přidá. Ačkoliv už jistě sama věděla mnoho. Byla Jordanina sestřenice.

_________________

Archibald se pousmál a pokýval hlavou, když Jordan zmínila, že ho pozdravuje její matka. „Tak jí vyřiď, až se s ní zase uvidíš, že jí taky posílám pozdravy,“ broukl vřele, protože Ariadne McLarkenovou měl docela rád. Byla to sympatická dáma, která se chovala rozumně a neodsuzovala ho, za což jí byl nesmírně vděčný - možná více, než si sama Ariadne uvědomovala. „No, měl jsem v plánu strávit ještě pár hodin nad prací, ale to počká, ty jsi daleko důležitější,“ mrkl pak na svou přítelkyni, které hodlal věnovat tolik času, kolik jen mohl.
Následující přestřelku mezi Jordan a Siobhan sledoval Archie jen nerad, protože se mu ani trošičku nelíbilo, že musí JD něco takového trpět... navíc kvůli němu. Jenže on byl tady malý pán a jen těžko mohl udělat něco s postojem čistokrevných kouzelníků, obzvlášť v téhle době. V téhle době totiž stačilo, aby člověk řekl něco nehezkého v nesprávnou chvíli, slyšely to nesprávné uši... a měl zaděláno na seriózní problém. „McAuley, famfrpálová brankářka národního týmu Skotska, no jistě,“ přikývl, když se konečně dozvěděl Siobhanino jméno - její tvář mu byla povědomá, určitě už ji viděl ve sportovní rubrice novin, jen si nedokázal přiřadit ke tváři i jméno. Konec konců, o famfrpál se zas tak moc nezajímal, ale obecný přehled si udržoval. Neříkal, že ho těší, že ji poznává, neboť si nebyl jistý, zda by to nebyla tak trochu lež, jen se pousmál, i když v tom úsměvu nebyla ani špetka veselí.
Pak svou pozornost stočil k Wilhelmine. „Stále ještě přítel,“ ujistil ji, že k žádnému zasnoubení nedošlo, i když to bylo v plánu. Jen o tom zatím nikdo nevěděl, ani Jordan samotná. Když padla otázka, čím že Jordan tak okouzlil, Archibald povytáhl obočí a levý koutek úst mu cukl do nepatrného, byť viditelně pobaveného úšklebku. „Obávám se, že tuhle otázku budete muset nasměrovat spíše na Jordan, slečno Prattová,“ odvětil a pokrčil rameny. Jemu nepříslušelo, aby sám sebe hodnotil a vyprávěl, čím že je tak okouzlující. To byla beztak jedna z mála věcí, kterou Archibald nevěděl. Neznal odpověď na tu otázku.
Po celou dobu nicméně postával v Jordanině těsné blízkosti a občas k ní na chviličku zabloudil pohledem, aby se ujistil, že je v pořádku. A tak nějak tušil, že bude nejlepší, když se odtud co nejrychleji vypakují, protože nechtěl, aby došlo na nějakou hádku, nebo aby atmosféra ještě více zhoustla.

_________________

"Budu," přisvědčila s úsměvem, i když si vůbec nebyla jistá, kdy se se svou mámou zase uvidí a bylo dost pravděpodobné, že se dřív stihne za ní Archie zastavit. "Taky se ptala, jestli už uvažujeme nad jménem," Jordan se pobaveně ušklíbla, když si vzpomněla jak se tvářil její otec, když se na tohle její mamka zeptala. Jenže JD nad jmény ještě vůbec neuvažovala - vždyť ještě ani nevěděli, jestli to bude holčička, a nebo chlapeček. I když si přála chlapce, hlavně kvůli Archibaldovi.
Jakmile se Wilhelmine přemístila blíže k nim, Jordan o něco více znejistila a mrkla z ní na Sio, a pak na Archibalda. Věděla, co by měla očekávat od své sestřenice, ale Minnie pro ní byla úplně nečitelná. Nevěděla, co od ní očekávat a byla si jistá, že tohle je jen přetvářka. "Měla jsem ti to říci," přisvědčila proto nakonec s menším úsměvem a doufala, že tohle budou mít brzy za sebou.
Když se pak Wilhelmine optala, čím jí Archie okouzlil, zamyslela se nad tím. Čím? Jordan se po tvářích rozlil spokojený úsměv, když si vzpomněla na chvíli, kdy Archibalda potkala. Rozhodně si v ten okamžik nemyslela, že by spolu mohli něco mít, ale okouzlil jí, to ano. Jeho úsměvem, nádhernýma očima i tím, jak se choval. Jinými slovy, Archie jí zaujal prostě už jen tím, že je.
"Ve škole si můžeme někdy sednout nad hrnkem čaje a popovídat si," mrkla nakonec na Minnie, od které se odvrátila ke své sestřenici, na kterou se usmála. "Ráda jsem tě po dlouhé době viděla, Sio. Až se budeš chystat na návštěvu k mým rodičům, můžeš napsat, ráda bych se s tebou viděla o něco déle, i s tvými rodiči." Broukla pak a očividně jí pro tuto chvíli bylo jedno, jak její sestřenice na začátku reagovala. Dokonce jí i na rozloučenou objala a ti pozornější si mohli i všimnout, že jí něco šeptala. Co, to si nechala pro sebe a jakmile se pak od Siobhan odtrhla, vzala Archibalda za ruku. "Je na čase jít domů," usmála se pak a v jeho společnosti pak zmizla pryč.

>>>

_________________

"Podle toho, co mi o vás Jordan říkala, bych řekla, že s vašimi službami budu spokojená." Koutek úst pozvedla do menšího úsměvu. Podle toho, co si pamatovala, byla Wilhelmine jedna z nejlepších jejího oboru, i když to byla i Jordie. "Bavilo mě přeměňování, taky jsem měla ráda hodiny obrany. A vy?" oplatila pak Siobhan otázku a dopila zbytek svého cideru. No a pak už se u baru objevila Jordan se svým povedeným přítelem.
Jestli na Siobhan udělalo dojem, že Archibald ví, kdo je vlastně zač, rozhodně to nedala najevo, jen se ušklíbla a probodla ho zkoumavým pohledem. Pak nechala prosto Wilhelmine, která se dala do rozhovoru s Jordan i Archibaldem. Sio to celé pozorovala s pobaveným úšklebkem, protože si byla jistá, že Minnie tohle setkání zrovna dvakrát netěší, i když to tak nevypadalo. Nijak do toho však nezasahovala, protože o Archiem ve směs všechno věděla. Její drahá tetička jím totiž byla skoro posedlá, což Sio a ani její rodiče nedokázali pochopit.
"Jistě, Jordan," ušklíbla se, když se její sestřenice pustila do loučení. Úšklebek jí však z tváře zmizel v momentě, kdy se k ní Jordan naklonila, aby jí na rozloučenou mohla obejmout. Moc dobře totiž slyšela, co jí říká, a tak jí na oplátku taky něco pošeptala, a pak ty dva radši už nechala jít. A protože už se celkem připozdilo, rozloučila se i ona, jelikož měla ještě nějaké věci na zařizování.

>>>

_________________

Blížil se pomaličku čas oběda a Joshua už několik minut nervózně přešlapoval u vchodu do Monarchy. Bylo zjevné, že na někoho čeká, protože se čas od času rozhlédl kolem, jestli ji náhodou nespatří, ale zatím měl jen smůlu. Vlastně si vůbec nebyl jistý, proč zval Amber Craneovou na oběd, protože se spolu bavili dvakrát, možná třikrát. Musel však uznat, že byla zajímavá, takže se nenechal odbít odpovědí "ne", a tak bylo na místě přemýšlet o tom, zda vůbec dorazí. Co když svou odpověď změnila jenom kvůli tomu, aby jí už konečně přestal otravovat svými dopisy? I to bylo možné.
Uhladil si sako a znovu se rozhlédl, jestli Amber někde neuvidí, ale zatím ji vyhlížel marně. Na chvíli si dovolil mrknout i k Monarše a napadlo ho, jestli by tam přeci jen na rychlo neměl skočit. Byl tam profláklý, ostatně jako ve všech možných podnicích a už měl úplně před očima, jak mu rovnou přinesou k obědu vodku, dost možná i dvě. Dneska chtěl však na Amber zapůsobit, takže byl střízlivý. Vlastně na žádný alkohol nesáhl celý týden, takže se taky neukázal doma, protože už jenom z toho, že viděl své rodiče, prostě začít pít musel. V Duze se taky nějakou chvíli neukázal, při obsluhování by si prostě nalil, to věděl moc dobře.
Růžičku, kterou celou dobu držel v ruce, si vložil do druhé ruky a vytáhl z kapsy hodinky, aby zkontroloval čas. Nebyl si jistý, proč tady byl takovou dobu předem, ale bylo dost možné, že chtěl prostě předejít tomu, že by sem Amber přišla dříve, no.

_________________

<<

Abychom byli upřímní, Amber se na polední schůzku nehnala s vyloženým nadšením. S Joshuou Udinovem si sice napsala pár dopisů a několikrát s ním mluvila, když se náhodou potkali, ale domluvený společný oběd byl něco jiného. Co když od toho Udinov bude očekávat něco víc? To ona v plánu rozhodně neměla. Ne snad proto, že by ten muž nebyl relativně sympatický, ale ji spíš lákala kariéra. I když do ní matka při návštěvách hučela, že by si měla někoho najít a přinejlepším si rovnou pořídit děti. Brr, při té myšlence se Amber otřepala. Kdepak, tohle mohla máti zkoušet na Tyriana a Ivory se Scarlet, ona se bez toho obejde. Neznamenalo to ale, že by si nedala záležet na tom, jak bude vypadat, když se připravovala ke schůzce. Byl duben a podstatně tepleji, tudíž na sobě Amber měla červené šaty ke kolenům a světlý lehčí kabát, vlasy měla jemně natočené a na tváři mírný úsměv, který neprozrazoval žádné z jejích vnitřních pochyb, když dorazila k restauraci, kam ji Joshua pozval. „Dobré poledne,“ pozdravila polohlasem, jakmile došla až k němu, a zatvářila se nejistě, „doufám, že nejdu příliš pozdě.“ Nešla, měla to přesně vypočítané, ale pro efekt to říct musela.

_________________

Když si Joshua všiml blížící se postavy, ve které poznal Amber, po tvářích mu přeběhl úsměv. Byl totiž skutečně nadšen, že se slečna Craneová na schůzku dostavila. Ani on sám si od toho však nic nesliboval, děti nechtěl a vztah mu stejně nevydržel déle než pár dnů, kvůli vodce. Amber se mu však zdála zajímavá a měl pocit, že stojí za to, aby jí poznal, alespoň trochu.
"Slečno Craneová," vysmekl menší poklonu, a pokud neměla nic proti, líbil ji na hřbet ruky a následně se vytáhl s růžičkou. "Jdete přesně na čas," pousmál se pak, protože to byla pravda. To on tady zbytečně přešlapoval jakou dobu předem, za což by se mu někteří určitě smáli, ale jemu to nevadilo. "Můžeme?" optal se pak s povytaženým obočím, nabídl slečně rámě, pokud chtěla, a pak společně vstoupili dovnitř.
Joshua byl stále nervózní, ale rozhodně ne kvůli tomu, že si do Monarchy vedl nečistokrevnou kouzelnici. Pochyboval o tom, že by to někdo poznal - Amber vypadala pěkně, a moc. Jenže už v momentě, co vstoupili, se k nim stočilo několik zvědavých pohledů a Joshua očekával reakci v podobě: "Á, pan Udinov. Takže to chcete jako obvykle?" ale něco takového naštěstí nepřišlo, takže si nenápadně oddechl a zastavil se u recepce. Tam pomohl Amber z kabátu, ten odevzdal, překontrolovala se rezervace a mohlo se vyrazit zase o kousek dál.
"Sluší vám to, a taky jsem skutečně rád, že jste přišla," přiznal pak, protože neměl problém přiznat, že ho to skutečně těšilo. Následně otevřel dveře do soukromého salonku a nechal Amber vstoupit, pak vstoupil on sám a zavřel za nimi dveře. Následně poodsunul jednu židli a nechal Amber usadit, sám se pak posadil na proti ní.
"Jakou jste měla cestu?" optal se s menším úsměvem, a protože na chvíli přišla obsluha, aby jim donesla jídelní lístek a zeptala se co budou pít, i když to bylo směřované především k Amber, protože Joshuu znali moc dobře a už měli v plánu mu rovnou přinést vodku. "Dáme si víno," zhodnotil to nakonec on sám, čímž překvapil jak sebe, tak svoje játra a i tu obsluhu.

_________________

Amber věnovala Joshuovi malý úsměv, když odpověděl tak, jak očekávala, totiž že se nezpozdila. Úsměv jí z tváře nezmizel ani ve chvíli, kdy se pan Udinov vytasil s růžičkou, jen se trochu změnil na překvapený, ale samozřejmě květinovou pozornost přijala. Po jeho boku pak vstoupila do restaurace, kde to kupodivu už znala, protože tu několikrát byla, i když jen kvůli nějakému nezávaznému jednání. Protože Joshuu neuvítali tak, jak byl on zvyklý, Amber se nemusela děsit toho, v čí společnosti se to ocitla a v klidu si nechala pomoct z kabátu, načež ho následovala do rezervovaného soukromého salonku. Amber se letmo rozhlížela kolem, načež se zatvářila mírně překvapeně. Těžko říct, jestli to bylo hrané či nikoliv. „Oh, děkuji. A jsem ráda, že jsem vás nezklamala, ačkoliv mě snad ani nenapadlo, abych nepřišla. Nebyl k tomu důvod,“ pokrčila rameny téměř neznatelně, poněvadž ve skutečnosti sice opravdu nad přijetím pozvání váhala, ale nakonec se dostavila a to bylo přece to hlavní, no ne?
Následně se Amber posadila a jen zlehka si u kolenou uhladila šaty, načež vzhlédla ke svému společníkovi. „Děkuji za optání, nestěžuji si. Pravda, těším se, až bude léto a člověk se nebude muset balit do několika vrstev, protože jaro je přece jen ještě pořád chladnější,“ zkonstatovala, načež krátce těkla pohledem k obsluze. Na Joshuovu volbu vína souhlasně pokývla, ale ozvala se s tím, že ona by radši nějaké sladší. „Jak se vám daří v práci?“ nadhodila poté konverzačním tónem, přičemž se zahloubala do jídelního lístku. Viděla to na něco lehčího, třeba nějaký salát, ale zatím si nechala chvíli na rozmyšlenou. „Na dnešek máte nějaký program? Abych vás náhodou poté zbytečně nezdržovala,“ optala se a zatvářila se tázavě. Ne že by zatím měla v plánu udělat z obědu třeba ještě odpolední posezení, ale pro jistotu se zeptala.

_________________