117.HD

Torbjorn by byl býval možná i dorazil na čas, protože se mu povedlo dorazit na čas i na první zastávku toho dne - do Švédska k Ragnarssonům, aby na nákupy vzal i svého nepovedeného (ale jinak velmi povedeného) synka. Jako mudla vážně neměl letaxovou síť v lásce, ale aby ho sem někdo takhle na rychlo spolupřemístil, to jaksi vzhledem k okolnostem nešlo, jakkoliv chápavou byla Greer manželkou. Nicméně následný přesun na Příčnou ulici byl odložen o jednu vydatnou snídani, kterou si Torbjorn mohl vzhledem k jistým událostem bez výčitek dopřát, a pokecat si s Lokim o tom, jak jim to dítě hezky roste.
U Ragnarssonů to toho rána totiž probíhalo nějak takhle:

Aisling svírala v ruce kartáč a s výrazem vyčkávající vikingské štítonošky se pohupovala v kolenou v čele stolu, kde zatím poklidně snídal její manžel s otcem jejího dítěte. Přesně na druhé straně toho stolu se se stejným výrazem ve tváři a stejnou pohupující taktikou nacházel Asbjorn s čírem alá prsty v zásuvce.
~Asbjorne Bassiane Ragnarssone...~ - ~Ne, mami, tou věcí na mě nesáhneš!~ - ~Opovaž se zdrhnout!~
Aisling vyrazila doprava, Asbjorn vyrazil doprava, a po třech kolečkách okolo stolu si vyměnili místa. Ty dva u snídaně to ani v nejmenším nevyrušilo od konverzace o vaření piva.
~Mami, nevím jak ty, ale já tohle zvládnu dělat třeba celej den.~ - ~Ty zmetku, jen počkej!~
Tentokrát se běželo doleva, čtyřikrát, jen aby se zastavili na těch samých místech co před tím.
~Zmaluju ti zadek, že si tejden nesedneš!~
S tím se Aisling vydala znovu doleva okolo stolu a Asbjorna tím trochu překvapila, takže jako jedinou nejrychlejší možnost, jak se dostat matce z dosahu, vyhodnotil cestu vpřed, a vyskočil na stůl.
~Ale no tak, trochu kultury stolování bychom tady prosili!~ Ozval se Loki nakvašeně, když mu synátor zašlápl volské oko a to ještě netušil, že se tou samou cestou o chvilku později vydá i jeho žena. ~Já ti ty pačesy zase ostříhám!~ zařvala při tom překonávání snídaňové barikády na syna, ale ten už s úsměvem opisoval další kolečko okolo stolu, než si ten úsměv rozbil o podlahu, ani nevěděl jak. To Torbjornova nastavená noha ho zastavila v postupu vpřed a dalšímu úprku zabránila máti, která ho bez zaváhání přišpendlila loktem k podlaze, a zajela mu kartáčem do zacuchaných pačesů. ~Ale já chci dredy jako má strejda! Mamíííííí!~ zakvílel blonďák zoufale, nicméně pak se přestal vzpouzet, a odevzdaně umřel na podlaze.
Takže za to zpoždění vlastně Torbjorn ani nemohl.

Brzy ho bylo možné zahlédnout, jak se prodírá davem směrem k čekající dvojici, zatímco za ním nasupeně kráčí načesané naštvané vikingské mládě s princeznovskými lokýnkami okolo obličeje. Na sobě mělo tričko s krátkým rukávem a kraťasy, protože mu v místních klimatických podmínkách bylo docela vedro, ruce mělo v kapsách, a kdyby nebylo tak nasupené, asi by si se zájmem prohlíželo své okolí. „Ahoj!“ zahalasil Torbjorn k čekajícím a zkontroloval chlapce za sebou, jestli se mu neztratil. „Sorry za zpoždění, dopravní komplikace.“ Omluvil to, aby Bjorna před budoucím spolužákem hned ze začátku neztrapnil, a hlavně nechtěl ještě víc posilovat tu zášť, kterou vůči němu Bjorn momentálně choval za tu nastraženou nohu. „Tohle je Asbjorn, bude s tebou chodit do školy, Monty. Jen... neumí moc dobře anglicky.“ To, jak se Bjorn ve škole domluví, to mu bylo záhadou, i když ho rodiče posílali k nějakému lektorovi, aby nebyl ve škole za úplného debila. Asbjorn na Montyho zpoza Torbjornových zad krátce mávnul, ale jinak se pořád tvářil jako kakabus.

_________________

Monty se celkem rychle začínal nudit, takže zastrčil ruce do kapes kalhot a z nudy kopal do kamínků, co se mu válely pod nohama. Občas ale zvedl pohled, aby očima zrentgenoval okolí, což se mu vyplatilo, protože opodál konečně spatřil strýčka Torbjorna. „Hele, támhle je strejda!“ zajásal, načež zamyšleně nakrčil čelo. „A někdo s ním jde,“ dodal. Takhle z dálky strejdův doprovod moc neviděl, takže si musel počkat, až ti dva přijdou blíže. Teprve pak si kluka změřil pohledem a pousmál se na něj. Váhavě, protože ten kluk vypadal naštvaně a Monty ho nechtěl naštvat ještě víc tím, že se na něj bude culit jako sluníčko.
„Ahoj, strejdo,“ zazubil se, načež mávnul i na Asbjorna. „Se mnou do školy? Hustý. A kdes ho sebral?“ zeptal se hned zvědavě, protože mu prostě bylo divné, že se Torbjorn z ničeho nic objeví s cizím klukem.
Divné to bylo i Maggie, ale prozatím se nevyptávala. Ono stačilo párkrát sklouznout pohledem z Torbjornovy tváře na tu Asbjornovu a dobrý pozorovatel pravděpodobně zachytil pár dost podobných rysů. Že by měl Torbjorn menší překvapení? „Jak se daří?“ zeptala se s upřímným zájmem poté, co oba Bjorny pozdravila. „Doufám, že ti vážně nevadí, že ti hodím Montyho na krk,“ podotkla k Torbjornovi starostlivě. „Monty má s sebou seznam školních pomůcek i peníze, takže až tě kluci budou štvát, klidně je šoupni do nějakého obchodu a jdi na pivo,“ zazubila se. Věděla totiž, že Montyho s klidem může nechat bez dozoru, protože nevymýšlel lumpárny a nezaplétal se do ničeho nebezpečného. Sice netušila, jak je na tom v tomhle směru Asbjorn, ale o to ať už se postará Torbjorn.
„Tak já poběžím, užijte si den,“ rozloučila se Maggie se všemi, Montymu pocuchala vlasy a sdělila mu, že si ho večer vyzvedne zase tady, u Děravého kotle. Peněz měl dost, opatrovníka taky, kamaráda na pokec taky, tak by to mohl přežít bez újmy.
Monty se rozloučil s mamkou, načež svou pozornost obrátil k Torbjornovi. „No... a jak se s ním mám domluvit?“ zeptal se ještě anglicky. „Norsky?“ povytáhl obočí, načež juknul k Asbjornovi a přátelsky se na něj zašklebil. ~Nemrač se a zírej!~ pronesl kostrbatou norštinou s vtipným přízvukem a gestem obsáhl Příčnou ulici, která byla prostě úžasná - byla tu spousta kouzelníků v podivných hábitech, létaly tu nad hlavami poštovní sovy, za výlohami se hýbaly nejrůznější magické sošky, támhle někoho následoval maguár... A navíc bylo určitě poměrně hezky, takže Asbjorn neměl žádný důvod ke špatné náladě.

_________________

Asbjorn si kudrnáče i jeho máti nedůvěřivě měřil, ale jeho nafuněnost nebyla zaměřená vůči nim, takže nějakou přehnanou nechuť k seznamování se s novým kamarádem neměl. Jen chtěl strejdovi ukázat, že i když je to jeho oblíbený strejda, nemůže mu takhle podrážet nohy - doslovně - když řeší neshody s matkou. Pravda, asi potřeboval stihnout sraz s těmahle dvěma, ale to ho pořád neomlouvalo. Torbjorn byl rád, že Montyho výraz Bjornovy tváře neodradil, a když se ho jeho kmotřenec zeptal, kde toho kluka vzal, přidřepl si k němu, zadíval se vyloženě lišácky a ztišil hlas. „Ukradl jsem ho.“ mrknul na Montyho a pak se postavil, aby se mohl pověnovat i jeho mamince. „Dobře,“ odtušil na první otázku a na tu druhou jen zakoulel očima. „My si to užijeme a Greer je jen ráda, že má celý den jen pro sebe.“ Navíc to vypadalo, že nejzodpovědnější je z celé jejich výpravy právě Monty, ale to jí Torbjorn připomínat nechtěl. Při slově pivo totiž jen polkl slinu a rychle si to zakázal. „Měj se,“ broukl ještě na rozloučenou, načež se otočil k Montyho matce zády, a zamnul si spokojeně ruce. Jen místo „pánové, jde se na pivo“ zavelel svou rodnou norštinou: ~Pánové, jde se na jídlo.~ Zbytek mohl počkat. Nabral směr k hladovému oknu, kde se plánoval vážně jen zastavit na dlabanec, a nechal ty dva, ať si „pokecají“.
Asbjorn norsky taky moc neuměl, ale rozhodně víc než anglicky, takže když na něj Monty spustil, opravdu zazíral, ale na něj, ne na tu ulici. ~Ty umíš norsky?~ vyhrknul a dal se na pochod za Torbjornem, který větřil žvanec. Bjorn neprotestoval, protože díky tomu rannímu tréninku v parkuru se nestihl nasnídat, a hlad určitě měl. Po chvilce se ale přestal tvářit jako grumpy cat a sem tam se mu oči roztáhly dokořán nad nějakou tou věcičkou ve výloze.

_________________

Monty povytáhl obočí, když si k němu Torbjorn přidřepl, a snažil se nesmát, protože ten jeho lišácký výraz byl prostě vtipný. Stejně mu ale zacukaly koutky úst pobavením, obzvlášť poté, co mu kmotr sdělil, že Asbjorna ukradl. Upřímně? Monty by se tomu možná ani moc nedivil. „Ale strejdóóó,“ protáhl trošičku otráveně, protože chtěl dostat serióznější odpověď, jenže té se očividně neměl dočkat. Což ovšem neznamenalo, že se za chvíli nezeptá znovu...
Když pak Torbjorn zavelel, že se jde na jídlo, Monty se pobaveně zašklebil, protože ho to vůbec nepřekvapilo. Hlad sice neměl, ale neprotestoval - třeba by si mohl dát alespoň něco na chuť. ~U Hladovýho draka mají super pálivej burger, chrlil jsem po něm oheň!~ pochlubil se se svou zkušeností.
Torbjorn vykročil před nimi a Monty zůstal pár kroků pozadu s Asbjornem, kterého si po očku zvědavě prohlížel. Nechtěl totiž vypadat dotěrně a nechtěl otravovat, ale pochopitelně, že ho zajímalo, s kým bude chodit od září do stejného ročníku, že. ~No, trošku,~ odvětil na Bjornovu otázku a pokrčil rameny. ~Strejda mě to naučil, on je totiž můj to... eeh, kmotr,~ vysvětlil, přičemž ale slovo kmotr řekl normálně anglicky, protože tak širokou zásobu norských slovíček prostě neměl, a doufal, že mu Torbjorn s tímhle slovem přispěchá na pomoc. Otázkou bylo, jestli tomu slovíčku Asbjorn porozumí. ~Takže k nim jezdím na prázdniny,~ dodal na vysvětlenou.
~Ty jsi Nor?~ ptal se Monty zvědavě, jelikož mu přišel vtipný fakt, že už zná Fina, co s ním bude chodit do prváku, a další spolužák je očividně taky cizinec. A on sám taky.

_________________

~Tak to jdeme k Drakovi.~ usoudil Torbjorn mlsně a ještě to pro jistotu přeložil do švédštiny, aby Bjorn věděl, o co se jedná. Ten se pousmál nad tím chrlením ohně a ukázal Montymu vztyčený palec, jakože dobrý. Jazyková bariéra nebyla prolomena úplně, to se snad ani nedalo čekat, takže po tom anglickém slovíčku kmotr se Asbjorn znovu zmateně zadíval na Torbjorna, který opět dodal příslušný výraz ve švédštině. Ani v norštině by to totiž pro Asbjorna nemělo cenu. ~Ne, já nejsem Nor. Jsem ze Švédska, ale strejda mě taky učil norsky, i když se sám dřív naučil švédsky.~ vypotil ze sebe určitě s chybami, ale snaha se jako vždy musela ocenit. ~A ty jsi Angličan?~ zatvářil se zamyšleně, když si Montyho lépe prohlédl. No, Nor to určitě nebyl.
U Draka se Torbjorn hodlal zdržet jen chvilku, objednal sobě i Asbjornovi burgery a Montymu dle jeho přání, a zaplatil to všechno ze svého, protože by ho ani nenapadlo, že by vlastnímu synovi a kmotřenci nic nekoupil, ačkoliv od Ragnarssonů dostal peněz dost, a nikdy po něm nic nechtěli. ~Tak kam chcete jít nejdřív? Pro kotlíky? Nebo pro učebnice?~

_________________

Montyho trošičku prudilo, že jim Torbjorn musí fungovat jako slovník, ale španělsky by se taky nedomluvil, takže nenadělal nic. Aspoň se přiučí zase pár slovíček... a nejen z norštiny, ale očividně i ze švédštiny, která byla naštěstí norštině docela podobná. ~Tak to je sranda,~ usoudil Monty pobaveně. ~Potkal jsem totiž na Příčný kluka, co s námi taky nastoupí do ročníku, a on je Fin,~ vysvětlil s úsměvem od ucha k uchu, protože mu to připadalo vážně vtipné. A to ještě netušil, že v ročníku budou mít taky jednoho Islanďana.
Když se Bjorn zeptal, jestli je Angličan, zakroutil Monty hlavou. ~Ne, jsem Mexičan. Ale mamka je původem z Anglie, takže alespoň umím anglicky a nemusím se stresovat tím, že nastoupím do školy a nebudu nikomu rozumět,~ plácnul dříve, než se nad tím stihl trošku víc zamyslet. A když mu pak došlo, že přesně v takové situaci se zřejmě nachází Asbjorn, zatvářil se omluvně. ~Ale angličtina není těžká, tu se naučíš rychle,~ pronesl povzbudivě.
~Už jsi tady někdy byl?~ zeptal se, maje na mysli Příčnou ulici. ~A odkud znáš Torbjorna?~ vyptával se Monty dál, protože zvědavost mu prostě nedala. Tu záhadu, kde strýček k Asbjornovi přišel, musel zkrátka rozlousknout. U hladového okna Monty poprosil o ovocnou taštičku, kterou během chvilky smlsnul a tvářil se pak naprosto spokojeně, protože dobré jídlo bohatě stačilo k tomu, aby mu zvedlo náladu, kterou měl i předtím dobrou. Takže teď zářil jako plutonium.
Kmotr po chvilce vznesl otázku, kam chtějí jít nejdříve, a když zmínil kotlíky, Monty skoro radostně povyskočil. ~Kotlíky, prosím!~ vyhrkl okamžitě, nicméně vrhnul přitom pohledem po Bjornovi, co on na to. Nechtěl totiž Asbjorna otrávit a byl ochotný se podřídit a návštěvu obchodu s kotlíky nechat na později.

_________________

~Ne, tady ne. Ale byl jsem v kouzelnické čtvrti ve Stockholmu, protože tam táta dodává upravená košťata.~ vysvětlil pyšně, protože on byl na tátu pyšný. ~Strejda je kamarád našich, občas se u nás ukáže, a koupil mi kočku. Jmenuje se Valhala. Ty máš zvíře?~ zeptal se, protože ho to zajímalo, a protože zvířata v norštině znal asi všechna.
Když dostal burger, tak Torbjornovi poděkoval, a zakousl se do něj s opravdovou chutí, protože měl ukrutánský hlad. A taky to vonělo masem a slaninou a cibulí, a vůbec měl pocit, že jeho chuťové buňky začaly zpívat haleluja, když se do toho božského pokrmu zakousl. Zazářil podobně jako Monty a věnoval svému novému známému spokojený úsměv, který se ještě rozšířil, když Monty jako první cíl jejich cest zvolil kotlíky. Asbjorna bavilo koukat rodičům pod ruce, když přihazovali do kotlíků ingredience, což se stávalo docela často. Třeba když někdo v té jejich pustině onemocněl a nemohl se dostat do města do lékárny, tak mu mamka navařila životabudič a pro mudlovské sousedy to vydávala za nějakou tu alternativní medicínu. Ještě štěstí, že u nich nikde blízko nebydlel doktor, protože by asi přišel o kšefty. ~Už si někdy něco uvařil? Jakože lektvar? Já jsem zkoušel uvařit lektvar proti kašli, ale táta to radši vylil do kadibudky.~ Poznamenal s pokrčením ramen. ~Ale od té doby to tam voní po fialkách, fakt!~

_________________

~Tak tam jsem nikdy nebyl,~ odvětil Monty možná trošičku zachmuřeně, protože cestoval rád a kouzelnické čtvrtě velkých měst určitě byly podobně super, jako Příčná ulice, ale ve Stockholmu byla beztak určitě zima. A zimu on rád neměl, ani trošičku. ~Takže máš rodiče kouzelníky?~ zeptal se, načež zakroutil hlavou. ~Zatím ne, ale chtěl bych asi potkana,~ přiznal, jelikož zatím neměl tušení, že většina hlodavců obývajících Bradavice brzy skončí ve Valhale.
Jídlo bylo fajn a jejich trojčlenná výprava asi nějakou chvíli mlčela, jak se všichni nacpávali, jako by měsíc nejedli. Monty měl sice doma vydatnou snídani, ale občas to vypadalo, že je jeho žaludek bezedný.
Proti návštěvě obchodu s kotlíky zřejmě nikdo neprotestoval, naopak to vypadalo, že Asbjorna ta volba potěšila, čímž si u Montyho vysloužil velký plus. Začínal se totiž bát, že i další jeho spolužák bude blázen do košťat, když se jim věnuje jeho táta, ale Bjorn měl zřejmě v zálibě i lektvary, což bylo super. ~Něco málo jo,~ přikývl Monty okamžitě. ~Chodil jsem totiž nějakou dobu na lektvarový kroužek, kde jsme pár těch nejjednodušších lektvarů uvařili... Ale pak jsem zkoušel něco doma a taky to moc nevyšlo - vzniklo z toho hnojivo pro moje kaktusy a chilli papričky,~ přiznal bez ostychu a pokrčil rameny. Chybami se člověk učí, že jo.
No a pokud nebyly vzneseny nějaké námitky, hned poté, co všichni dojedli, nasměroval své kroky k obchodu s kotlíky, kde už sice párkrát byl, ale stejně se tam těšil, jako by tam šel poprvé. ~Počkej, až to uvidíš uvnitř... Tolik kotlíků na jednom místě jsi určitě nikdy neviděl, na to vsadím svůj svetr!~ žvatlal cestou Monty k Asímu nadšeně.

>> Kotlíky všech velikostí

_________________

Pod rouškou tmy (tzn. někdy večer)

Ricky měl zase napilno a prakticky celý den se nezastavil - dopoledne měl zabité jistou děsně tajnou činností, odpoledne pokecem s důležitými kontakty, a večer hodlal věnovat výletu do ulic, kde měl v plánu trošku provokovat a škodit... Protože dneska na to prostě měl náladu.
Tentokrát vyrazil, aniž by si dělal starosti s pozměněním svého vzhledu - měl na sobě červenou mikinu s kapucí a tu kapuci hozenou přes hlavu, takže když kráčel s hlavou skloněnou, nebylo mu vidět do obličeje a to v panujícím šeru považoval za dostatečné. Ostatně touhle dobou už se po ulici zas tolik lidí nepohybovalo - nebo alespoň těch normálních ne. Spíš vylézaly kriminální živly... v čele s ním.
Ricky svíral v rukách dvě věci - sprej s barvou a šablonu s obrysem fénixe. Usoudil totiž, že je třeba ulice Londýna trošičku zkrášlit, takže nejprve vzal útokem tu, kde stála budka, jejíž pomocí se kouzelníci dostávali na Ministerstvo. Pod rouškou tmy nasprejoval fénixe dokonce na samotnou telefonní budku. No a pak se zaměřil na Příčnou - vyzdobil stěnu, kde se nacházela ministerská vývěska, vyzdobil cihly tam, kde se vstupovalo do Děravého kotle, pár stop zanechal i vedle Gringottovy banky, kam chodila spousta čistokrevných papalášů...
A teď momentálně postával nedaleko míst, kde se na Příčnou napojovala Obrtlá, a uvažoval, kam dalšího fénixe nasprejovat. Ricky nebyl vandal, takže rozhodně neměl potřebu sprejovat na dveře nebo výlohy obchodů, ale na druhou stranu chtěl, aby bylo jeho mistrovské dílo vidět. A dával si záležet na tom, aby ministerští měli co dělat, až se budou pokoušet všechny symboly rebelie smazat... Ricky totiž šplhal i po výškách a sprejoval tam, kam se dostávalo jen těžko, kouzla nekouzla.
Ti fénixové, to bylo znamení, že rebelové nesedí s rukama v klíně a nečekají, až jim Ministerstvo zasadí poslední ránu... Tohle byla sebevědomá provokace. Ricky se spokojeně zašklebil a protřepal barvu ve spreji. A co na té barvě bylo nejlepší? Že když na nasprejované dílo poklepal člověk hůlkou, rozzářilo se falešnými plameny, takže Příčnou ulici v několika místech prozařoval symbol plápolajícího fénixe.

Mimo herně:
Kdokoliv vítán, nějaká bitčička, maybe?

_________________

Protože Freya nikdy neměla sebemenší důvod spěchat z práce domů, trávila tam většinu času. Občas se dokonce stalo, že usnula ve své kanceláři na gauči, k tomu to tam taky už měla přizpůsobené. Vždy tam našla nějaké čisté oblečení, i když trochu pomuchlané, protože ani doma se o to moc nestarala. Pokud už však z práce odešla, nikdy nechodila moc daleko, alespoň v posledních několika měsících ne. Přemisťovat se sice uměla, ale i tak jí to připadalo zbytečné, když si mohla kousek od svého pracoviště pronajmout menší byt, který ji bohatě k jejím potřebám stačil. To byl taky důvod, proč takhle později večer běhala po Příčné.
Celý den bylo moc pěkně a ani takhle večer se počasí nepokazilo, to byl taky důvod, proč na sobě měla modré šaty, a přes rameno kabelku stejné barvy, ve které se krom děsně důležitých věcí jako parfému, skrývala i její hůlka. I když byla vcelku unavená a domů pospíchala, aby si mohla v klidu odpočinout, žhnoucích fénixů všude možně po Příčné si všimla, ono to ani nijak jinak nešlo. Byla jí známá situace, která panovala, několika bitev se sama zúčastnila, i když ne jako jeden z těch, kdo by vrhl kouzla. Freya totiž u všeho byla hlavně z toho důvodu, aby mnohé životy zachránila, to totiž byla její práce a ona jí byla skutečně oddaná.
Na chvíli se zastavila, ne proto, aby si mohla jednu tu nádheru pořádně prohlédnout, nýbrž se rozhodla mrknout na oblohu, kde zářily hvězdy - Freya tyhle chvíle milovala. S pohledem upnutým k obloze si tedy razila cestu dál a mohla být jedině ráda, že se takhle neprodírá přes den, protože by asi moc daleko nedošlo. Protlačovat se totiž množstvím lidí, to bylo občas těžké. I tak tomu něco chtělo, že se na té Příčné někdo nacházel. Bylo by však klišé, kdyby do něho Freya vrazila a oba by spadli, nebo tak něco. Ten člověk si jí totiž musel určitě už dávno všimnout - pokud dával dostatečně pozor - jelikož její podpatky dávaly jasně najevo, že někdo po ulici jde. Jenže když někdo koukal na oblohu, nedíval se na cestu, a tak Freya klopýtla a spadla sama, ani k tomu nepotřebovala cizí zavinění.
"U merlinových fousů, to se může stát jenom mně," lamentovala, i když ne moc na hlas, protože si uvědomovala, že někteří už mohou spát. Na zemi však spočinula nějakou chvíli, vstávání šlo celkem těžko, a to nemusela být ani opilá. Spousta hodin na nohou vám však zaručí, že jakmile si lehnete, už se vám vstává jen těžko, a zrovna Freya byl člověk, který si dokázal ustlat kdekoliv. Protože však věděla, že tohle na spaní nebylo zrovna dobré místo, do vstávání se pustila, i když se jí moc nechtělo.

_________________