Zvuk podpatků klapajících o dláždění Rickymu neunikl, protože přesně tohle byly chvíle, kdy měl všechny smysly nastražené, aby včas zaregistroval případnou hrozbu. Pohlédl tedy směrem, odkud se zvuk ozýval, a všiml si, že jeho směrem míří nějaká dívka. Tu jako potencionální hrozbu zatím nevyhodnotil - věděl sice, že vzhled může klamat, ale tahle slečinka vypadala jako roztomilá křehotinka. Nepoznal ji jen proto, že byla tma a on sám se snažil skrývat ve stínech.
Automaticky natáhl ruce, když to vypadalo na pád, ale zabránit mu nedokázal, protože stál přeci jen o pár kroků dál. Schoval sprej i šablonu do klokanky své mikiny, načež několika kroky překonal vzdálenost, která ho od uvadlé květinky dělila, a sklonil se k ní, aby jí pomohl na nohy. „Jste v pořádku, slečno?“ zeptal se, přičemž byl pořád pro jistotu, protože člověk nikdy neví, kdy a kdo mu přitiskne nůž na krční tepnu. „Teď večer se po Příčné ulici pohybují divná individua, radši si příště vezměte nějaký svalnatý doprovod,“ poradil jí, blýsknul zpoza kapuce typicky Rickovským úsměvem, a bavil se představou, že on sám je teď dívkou pravděpodobně považován za jedno z těch zmiňovaných divných individuí.

_________________

Protože Freya se před svým pádem nerozhlížela kolem, toho mlaďocha si nevšimla, a to ani v momentě, kdy padala a on se její pád marně snažil zastavit. Taky stál ještě pár kroků od ní, že. Hlas, který se tedy ozval vedle ní, jí právem vylekal, ale pomoct zpět od něj na nohy si nechala. Bylo to tak mnohem lehčí a ona si byla jistá, že příště, až půjde takhle pozdě, zvolí mnohem pohodlnější obuv, třeba botasky.
"Jsem, děkuji za optání," i když byla stále vylekaná, usmívala se, protože úsměv k ní neodmyslitelně patřil. Byla si však jistá, že kdyby jí onen chlápek chtěl ublížit, už by to dávno udělal, takže neměla sebemenší důvod otevřít kabelku a připravit si hůlku. "Jenže ten se takhle pozdě večer špatně shání," odtušila následně a rozhodně měl pravdu, že za jedno podivné individuum ho považovala a vypadalo to, že nějakou dobu ještě bude. Sice ten úsměv, který se zpoza kapuce blýsknul, jí připadal povědomí, ale nebyla si jistá odkud. "Navíc to mám domů z práce kousek, a bránit se umím, takže žádný svalnatý doprovod nepotřebuji." Oplatila mu úsměv a nejistě přešlápla. V tuhle chvíli byla totiž myšlenkami trochu jinde - za prvé přemýšlela, kde ten úsměv už viděla a za druhé si byla jistá, že by tu neměli jen tak postávat, když kolem pláli fénixové. Zrovna ona se nebála toho, že by jí z onohu činu obvinili, neměla proč, ale ten, kdo to dělal, tady někde mohl stále být. A fakt jí nenapadlo, že zrovna on stál před ní.

_________________

Rickymu dívka připadala povědomá, ale nedokázal si takhle v mžiku vybavit, odkud ji zná. Navíc si její tvář prohlédl až o chvilku později, což ani nemusel dělat, protože když promluvila, pomyslná ozubená kolečka v jeho hlavě zapadla do sebe a hezky mu to secvaklo. Ten hlas totiž dobře znal a společně s ním mu před očima vytanuly vzpomínky na školní léta. Jen se pobaveně zašklebil a prozatím nedal nijak najevo, že ji zná. Nebyl si totiž jistý, jestli to vůbec chce udělat - nemohl tušit, zda je to bezpečné a jestli ho Freya hned nepoběží udat. Konec konců, byla čistokrevná.
„Já bych neřekl, že by Freya Xavierová měla někdy problémy sehnat svalnatý doprovod,“ prohodil nakonec a pobaveně se uchechtl. Vždyť byla hezká, působila vždycky tak trochu jako princezna, a v těchhle rozevlátých šatičkách vzbuzovala jakýsi dojem křehkosti. Kdyby na nějakého chlapa hezky zamrkala, určitě by jí ochotně doprovázel... I když by si možná myslel, že z toho něco kápne.
Chvilku poté, co promluvil, si Ricky dobrovolně stáhnul kapuci trošičku dozadu, jen natolik, aby byly vidět rysy jeho obličeje. A ve světle nedaleké lampy bylo vidět, jak mu v očích běhají šibalské jiskřičky. Nicméně netušil, jak Freya zareaguje, takže byl připravený vzít do zaječích, kdyby třeba začala hystericky ječet. A taky byl připravený vytáhnout hůlku, kdyby se ho snad pokoušela sama zpacifikovat.

_________________

I když to tak nevypadalo, Freya celkem vystrašená byla, o to víc, když se ukázalo, že ji zná. Což musel, když znal její jméno. Proto svraštila obočí, kousla se nervózně do rtu, a opravdu se snažila přijít na to, co to je vlastně za mladíka. V nemocnici vídala spoustu lidí, pamatováka na tváře celkem měla, jenže si byla jistá, že tohohle z nemocnice rozhodně nezná, čímž na řadu přicházela škola. A ze školy znala až moc lidí, takže teď to mohlo být ještě o něco těžší.
"Tak to mě asi moc dobře neznáte." Usmála se nakonec nesměle a nejistě přešlápla. Stále na to nemohla přijít a ono ani nebylo divu, když mu neviděla do obličeje. Bylo však pravdou, že nikdy neměla problém někoho svalnatého si najít, problém byl, že to dělat nechtěla, protože spousta z nich myslela jen na jednu věc. A pak to přišlo.
Freya byla v šoku, když si Alaric částečně stáhl kapuci, která kryla jeho obličej. Samozřejmě, že teď už ho úplně poznala - nejen, že se jednalo o jejího bývalého spolužáka z Nebelvíru, ještě ke všemu se jednalo o zločince. Hledaného. Hystericky ječet skutečně nezačala, protože nebyla holka, která by se k něčemu takovému snižovala. Majáček v její hlavě jí však varoval o sto šest, a jediné, na co pro tuhle chvíli myslela, byl útěk. Ne že by se svého bývalého spolužáka bála, to rozhodně ne, ale šel proti pravidlům, na které Freya dbala. Byla tak naučená a tohle všechno se jí zdálo absurdní, proto se taky do všeho kolem toho nemotala, dokud nepřišlo na bitky. Tam byla, protože pomáhala zraněným - odnášeli to nevinní lidé a to se jí příčilo.
"To je tvoje práce?" vypadla z ní nakonec otázka, kterou jasně směřovala k fénixům, které se vyskytovali snad všude po Příčné. A úsměv, který jí ještě před několika vteřinami zdobil tváře, zmizel pryč. Nehodlala ho hlásit, aspoň pro zatím ne, i když by měla a moc dobře to věděla. Jenže taky věděla, že on je vystudovaný bystrozor, takže by neměla proti němu skoro žádnou šanci. To chtěla nechat až na někom jiném, jenže měla pocit, že by ji v tuhle chvíli odejít nenechal, asi.

_________________

Ricky opravdu nechtěl Freyu děsit a upřímně se nepovažoval za nějaké děsivě vyhlížející individuum, i když přítmí panující všude kolem a fakt, že do poslední chvíle skrýval obličej pod kapucí, mu asi na důvěryhodnosti nepřidávalo. „Teď už možná ne,“ přikývl na to, že ji možná nezná dost dobře, „lidi se mění. A my se nějakou dobu neviděli, pokud vím.“ A dál ji nechal tápat, protože rozhodně neměl v plánu vykřikovat na celou Příčnou ulici, že je to přece on, Alaric Tremlett!
Samozřejmě, že si všiml jejího šokovaného výrazu, který se v její tváři objevil poté, co si stáhl tu kapuci. Neubránil se dalšímu úšklebku, protože mu přišlo, že na něj zírá, jako by viděla masového vraha. Nebo minimálně Fantoma opery.
Když se Freya zeptala na fénixe, Ricky se k jednomu z nasprejovaných symbolů ohlédl a v očích se mu blýsklo. „Líbí?“ zeptal se, což sice nebyla jednoznačná odpověď na její otázku, ale naznačovalo to, že fénixe na svědomí opravdu má zrovna on. Ale stoprocentně jisté to nebylo a Ricky to ani potvrzovat nehodlal, protože nemohl vědět, kdo další je teď může poslouchat. Ne, opravdu neměl v plánu podepisovat si tady na ulici rozsudek smrti. I když... ten už měl možná dávno podepsaný.
„Běž mě napráskat, jestli chceš, ale než stihneš vydat hlásku, stejně budu pryč,“ prohodil jako by nic, neboť mu bylo jasné, že na něco takového musela Freya minimálně okrajově pomyslet. Stejně jako na vytažení hůlky, ale naštěstí byla natolik rozumná, že se proti nebezpečnému rebelovi rozhodla nepodnikat nějaká opatření sama. „Možná bys měla radši utíkat, než tě někdo uvidí, jak tu se mnou žvaníš,“ podotkl zamyšleně, a když to takhle zmínil, radši zacouval do stínu, aby na něj nebylo vidět, a zády se ledabyle opřel o zeď. „Moc ses nezměnila,“ pronesl navzdory tomu, že ji před chvílí prakticky poslal pryč. Pro její vlastní dobro.

_________________

"To je velice pravděpodobné," souhlasila s ním, protože s většinou spolužáků se nevídala - neměla na to čas. Bohatě jí stačilo, když čas od času zašla na kafe s několika svými spolupracovníky, nebo strávila nějaký čas doma, s rodinou. Ne že by tedy v tom druhé případě bylo o co stát, ale Freya svou rodinu milovala, nejvíce především otce. Taky se snažila vybudovat si nějaký vztah s Lavernem, kterého už od svého dětství obdivovala.
Samozřejmě, že byla vyděšená, protože na ulici stála s rebelem, kterého hledalo tolik lidí, že pokud je v tuhle chvíli někdo viděl, nemuselo to skončit ani pro ní dobře. "Je to poškozování majetku," vyhnula se i ona odpovědi, i když jeho otázka byla skutečně jednoduchá. Úsměv, který se po chvíli na jejích tvářích zase usídlil, však mluvil za to, že se jí to líbí, aspoň částečně. Bylo to totiž skutečně krásné, fénixové byli nádherná stvoření. "Neboj se, mám to v plánu." Zněla rozhodně, ale už z jejího postoje bylo poznat, že je s tím trochu na pochybách, i když se snažila působit sebejistě, moc jí to nešlo. Přistihla se taky při myšlence, že to vlastně ani dělat nemusí. Jistě, dodržovala pravidla a taková věc by se nahlásit měla, ale bála se případných dalších otázek, či dokonce obvinění z toho, proč ho vlastně rovnou nezadržela.
"Nikdy před ničím neutíkám, navíc by jsi si mohl myslet, že se tě bojím." Ušklíbla se a sledovala, jak se drahý Alaric přesouvá více do stínů. Sama nejistě přešlápla a nervózně si pramínek plavých vlasů zastrčila za ucho. "Ty taky ne," vydechla po chvíli s letmým úsměvem a očima upřenýma na oblohu, takže to vypadalo, jako kdyby si povídala sama pro sebe. Což se i čas od času stávalo, pro ní to rozhodně divné nebylo.
Na rtech jí visela jedna otázka a to proč, ale tu nakonec polkla, protože k odpovědi si dokázala dojít i sama. Jí samotné se nelíbilo, co se děje, proti nečistokrevným nic neměla. Nikdy neměla však potřebu jít proti Ministerstvu, nebo na to spíš neměla dostatek odvahy a věděla, že by to bylo proti všem pravidlům, na které tolik dbala. "Musíš být na sebe opatrný," vydechla po chvíli a dovolila si jeden starostlivý pohled, než ho stočila k plápolajícím fénixům. "Já ti sice nic neudělám, ale příště by jsi nemusel natrefit na takovou křehotinku," ona sama sebe za křehotinku nepovažovala, a kdyby chtěla, dost možná by Alarica zvládla srazit k zemi pěstí, ale neměla proč. Chybělo však jedno slovo a to možná - stále si nebyla jistá, zda by měl běhat po svobodě, když dělal to, co dělal. Kdyby nebylo tolik buřičů.. bylo by to všechno mnohem snazší.

_________________

Rickymu se znovu zablýsklo v očích, tentokrát už trochu nebezpečněji, než před chvílí. „Na to můžu namítnout, že Ministerstvo kouzel poškozuje lidská práva,“ odvětil chladně a pokrčil rameny. Mohl tu začít povídat o tom, že kdyby si ministerští nezačali myslet, že jsou všemohoucí a svět by jim měl padnout k nohám, nebyli by ani žádní fénixové na stěnách, ale rozhodl se šetřit dechem.
Když Freya zmínila, že má v plánu ho udat, Alaric se pobaveně uchechtl, protože jí nevěřil. Tedy, ona zněla odhodlaně, to ano, ale nevypadala tak. A i kdyby se rozhodla, že ho udá, prostě by zmizel dřív, než by stihla říct švec. Dokonce se nezdráhal ani upravit jí paměť, aby si nevzpomínala, že ho kdy viděla... Nedělal by to rád, to vůbec ne, ale kdyby neměl na výběr, neváhal by.
„Ale někdy je moudřejší utíkat, Freyo, to si pamatuj,“ mrknul na ni celkem přátelsky. Její postoj ale naprosto chápal, protože on sám zastával názor, že před problémy se neutíká, problémům se čelí. Jen bylo občas nutné zapojit mozek, díky čemuž se tu a tam ukázalo, že útěk je zdaleka tou nejlepší možností. Nikoliv jako akt zbabělosti, spíš jako akt moudrosti - protože k čemu by třeba on byl rebélii, kdyby byl mrtvý?
Překvapilo ho, když mu sdělila, že na sebe musí být opatrný. Kdyby totiž opatrný nebyl, už dávno by mu některý z mozkomorů dal pusu. „Kdybych nebyl opatrný, už dávno si neužívám svobody, dost možná bych byl už jenom schránka bez duše,“ zkonstatoval suše a pokrčil přitom rameny. „Věř mi, drahá Freyo, že vím moc dobře, jak to v tomhle světě v dnešní době chodí,“ ušklíbl se, protože si byl celkem jistý, že má v tomhle směru daleko víc zkušeností, než mladá slečna lékouzelnice. „Umím se o sebe postarat,“ ujistil ji. „Konec konců jsi to ty, kdo se neuváženě baví s nebezpečným, hledaným rebelem,“ popíchl ji trošičku pobaveně. On už níže klesnout nemohl, ona ano.

_________________

Freya si povzdechla, i když věděla, že svým způsobem má Alaric pravdu. "Jenže jsi v tuhle chvíli nepoškozoval Ministerstvo," upozornila na fakt, že spousta z těch domů, na které svůj znak udělal - i když se teda přímo nevyjádřil k tomu, že to byl on - nepatřila Ministerstvu. Víc už se k tomu však nevyjadřovala, ona sama na to neměla žádný určitý názor a nezapojovala se do ničeho, pokud to tedy už nebyly ty zmiňované bitky.
Jeden z důvodů, proč se nedala na ten útěk, byl taky fakt, že se bála, že by jí mohl něco udělat. Ať už by šlo o výmaz paměti, nebo něčeho takového, nelíbila se jí na něco takového myšlenka. Navíc by z toho napráskání nic neměla, takže se to rozhodla nechat být. Pokud se jí tedy na to někdo nezeptá, protože pak už by lhát nedokázala.
"Já vím, ale nepřipadá mi, že teď ta chvíle nastala," pousmála se po chvíli, a oplatila Alaricovi mrknutí. Věděla, že v některých chvílích je lepší utíkat, ale snažila se neutíkat, k tomu se snižovala jen ve chvílích, kdy nebylo jiného východiska. Jeho rada však byla milá a ona si jí cenila.
Freya přikývla a z hvězdné oblohy shlédla na svého bývalého spolužáka. "Neříkám, že nevíš, jak to v dnešní době chodí. Jen bych si ráda dovolila upozornit na to, že to, co někdo dnes večer udělal, bylo trochu neuvážené, pokud na to byl sám. Nikdo si nikdy nemůže být jistý, kdo ho sleduje, takže příště tomu ubožákovi může skončit nějaká kletba v zádech a ani nebude vědět, odkud to přišlo," poukázala na jeden důležitý fakt, byla si navíc jistá, že za ty fénixe může zrovna Alaric, i když se k tomu sám nepřiznal. Nejistě přešlápla, a nakonec i ona přešla více do stínů. "Já se o sebe také dokážu postarat, Alaricu. I když vypadám křehce, zdání klame," broukla pak pobaveně, i když si vlastně srandu nedělala - o sebe se dokázala postarat. Když si to situace vyžadovaly, dokázala ukázkově omdlít, například. "Navíc, třeba jsem k tomu rozhovoru nucena," nevinně se uculila - myslela to samozřejmě ze srandy. Byla totiž ráda, že Alarica viděla stále naživu, i když by ho raději potkala za jiných okolností - třeba na nějakém večírku čistokrevné společnosti, nebo tak něco.

_________________

Ricky otráveně protočil očima, protože se mu chvílemi zdálo, že Freya mluví, jako by byla jeho matka. A přitom to byla jeho bývalá spolužačka! „Vážně tady chceš vést filozofický debaty o tom, kdo co poškozuje, Xavierová?“ zašklebil se značně otráveně, protože on do takových diskuzí zaplouvat nechtěl. Už jen proto, že měl dost vyhraněný názor, od kterého neustupoval ani o píď.
Utíkací chvíle opravdu nenastala, protože Ricky neměl v plánu jakkoliv Freye škodit, pokud to neměla v plánu ona. Samozřejmě, že kdyby začala ječet, pokusil by se jí nějak zpacifikovat, než by zvládla zavolat pomoc a zburcovat půlku Ministerstva. Ale ona se naštěstí zatím chovala rozumně.
„Mluvíš jako moje matka, proboha,“ ozval se Alaric otráveně, když dostal kázání. „Já moc dobře vím, co dělám, Freyo, a dávám si na sebe pozor, jen se neboj,“ ujistil ji. „Možná to vypadá, že si nehlídám záda, ale věř mi, že si dávám majzla.“ Samozřejmě, že si dával pozor, protože kdyby si pozor nedával, už dávno by na sobě měl pruhovaný mundúr a vězeňské číslo, v tom lepším případě. Ricky věděl, na co si musí dávat pozor, a přemýšlel nad svým chováním, jelikož si nemohl dovolit šlápnout vedle, když byl hledaným kouzelníkem.
„Já netvrdím, že zdání neklame,“ pokrčil rameny. On jí totiž rozhodně neměl v plánu dávat jakákoliv kázání. Když se o sebe umí postarat, tak ať. Ricky měl svých starostí dost. „Nucena? Nevypadáš, že by tě někdo nutil,“ zašklebil se, založil si ruce na hrudi a zkoumavě přitom Freyu pozoroval. V tom stínu naštěstí dokonale zmizel, takže případní kolemjdoucí ho na první pohled určitě neviděli a ti, co by je snad mohli sledovat z dálky, si taky museli myslet, že Freya trpí samomluvou. A Ricky měl zmapovaná potencionální zadní vrátka, kterými by mohl zdrhnout, kdyby se cokoliv podělalo. Pro jistotu - vyplácelo se být ve střehu a myslet na nejhorší.

_________________

"Jestli chceš, klidně můžeme," i když na něco takového Freya neměla vlastně ani moc náladu a zrovna v tuhle chvíli se o tom už moc bavit nechtěla. Měla totiž na jazyku spoustu otázek, na které by ráda znala odpovědi, jen měla pocit, že na to v tuhle chvíli není ta správná chvíle. Navíc si byla jistá, že ta diskuze by stejně nikam nevedla - ona měla jiný názor než Alaric. Aspoň trochu.
K utíkání už se ani jeden z nich nevyjadřoval, a Freye to tak vyhovovalo. Utíkat nehodlala, aspoň zatím ne, a i kdyby se na ten útěk dala, bylo by to domu, aby si odpočinula. "Očividně se o tebe bojí," zhodnotila to jednoduše a nevěřícně zakroutila hlavou, protože ona se tak staře necítila, tohle teda rozhodně žádná lichotka nebyla. "Nejsem tu od toho, abych tě poučovala." Ne jednou se podařilo některé rebely chytit a Freya tušila, že se to povede znovu, a i když se o to moc nezajímala, na některých lidech jí záleželo. O to víc, když věděla, že někteří proti Ministerstvu bojí tak, jako to dělal Alaric - někteří to naštěstí nedávali tak najevo. "Jen věř, že se nechci jednoho dne probudit s tím, že vím, že jsi někde zavřený, nebo tak," vydechla nakonec a z jejích očí byl nějakou chvíli znát smutek. Alarica znala přeci jen několik let, a i když se v posledních dvou letech neviděli, neměnilo to nic na tom, že se znali pěkně dlouho. "Vězeňský mundúr by ti neslušel," usmála se nakonec, i když se při představě Tremletta v pruhovaném oklepala, protože se jí skutečně nezamlouvala. I tak věřila, že si na sebe pozor dává, jen jí tohle celé malování po zdích připadalo až moc na očích a měla chuť mu poradit, ať si příště sebou vezme někoho na hlídání, ale nakonec to spolkla.
"Nikdo neví, jakým kouzlem, a nebo lektvarem můžu být ovlivněna," další nevinný úsměv a rychlé rozhlédnutí se kolem. Alaric se ve stínu úplně ztrácel, za to ona vidět byla, pokud člověk věděl, do kterých míst se zaměřit. A že to vypadalo, jako kdyby trpěla samomluvou? To jí nevadilo, a v nemocnici na to už spousta lidí taky byla zvyklá. Freya totiž občas přemýšlela na hlas, no. "Jak se ti vůbec daří? Už je to nějakou dobu, co jsme se viděli naposledy. Vlastně, s většinou lidí z našeho ročníku jsem se od konce školy neviděla," přiznala po chvíli s menším úsměvem. Mrzelo jí to, což bylo ostatně i poznat podle jejího výrazu.

_________________