Je to fakt fešák, má velké oči, uši, zuby a tak všelijak podobně. Oči modré, trochu do šediva, zbytek v barvách vysloveně standardních. Taky má docela dost vlasů, od přírody tmavě hnědých, ale často přebarvovaných, a vousů, obvykle trochu světlejších. Ačkoliv jinak vzhledem dost rád pobuřuje, účes volí většinou vcelku střízlivý a vousy si buď holí úplně, nebo si nechává narůst výstavní bradku. V uchu se mu sem tam blýská jedna náušnice a přes prakticky celou levou lopatku má vytetovaný shamrock. Není z nejvyšších ani nejtěžších, ale po světě chodí s hlavou vztyčenou a občas i s nosem trochu nahoru, jako by mu celý patřil. Dlouho profesionálně tančil, dodnes kondičně cvičí, běhá po lesích a sem tam si [střihne maraton za nějakou tu zbytečnou zemi], takže s fyzičkou je na tom hodně dobře a i v bílém úboru druidů vypadá díky širším ramenům jako někdo, koho nechcete naštvat. A v [jiném bílém úboru] je snad ještě děsivější. S pomocí plně přírodní kosmetiky a nějaké té lesní magie okázale ignoruje plíživé stáří a málokdo mu tipuje víc než čtyřicet, což se nejspíš díky síle magmellského hájku ještě pár desítek let nezmění. Dost často mívá taky nalakované nehty, což jde ruku v ruce s tím, že se občas nalíčí a kromě očních stínů použije i rtěnku v množství víc než malém.
Samostatnou a značně důležitou kapitolu jeho vzhledu pak tvoří oblečení, kterým se od zbytku druidího řádu liší ještě víc než vším ostatním dohromady. Brághadach totiž už v relativně raném věku zjistil, že se mu tradiční bílé úbory vůbec nelíbí, a začal se oblékat poněkud vyzývavěji, nejdřív do výrazně obarvených ovčích kůží, později, když si na to vydělal, i do ženských šatů, od nichž už byl k make-upu jen krůček. Má jich slušnou sbírku, zásadně je nepůjčuje a i když zpočátku potřeboval pomoc sester nebo konzultantek se správným laděním barev, postupem času vyřešil i to. Ne snad že by se naučil ty barvy rozeznávat, prostě na to dlabe, jako ostatně velká část ženského obyvatelstva ostrovů. Ke cti mu ale budiž to, že se naučil chodit nejen v botách na podpatku, ale i na takových těch příšerných jehlách, co budou za pár let živit víc ortopedů než obuvníků. A nebojí se ani korzetů, kozaček, sukní, síťovaných punčoch, kloboučků a dalších věcí, které uvidíte spíš na prostitutce než na druidovi, snad jen těm kabelkám moc nepřišel na chuť. Samozřejmě to ale nepřehání, moc, a trochu častěji je ho vidět v klasickém pánském obleku s bílou košilí, u krku zásadně rozepnutou a bez kravaty.

Stejně jako všichni ostatní druidi v klanu se i Brághadach přeměňuje do psovité šelmy, a to přímo do té, která dala jméno jeho otci – do vlka. Do vlka, který je soudě podle velikosti zodpovědný za vyhynutí mamutů a který vrčením připomíná spíš německý tank než něco, co chcete domestikovat. Už na první pohled je jasné, že se jedná o alfu, se kterým není radno si zahrávat, a to nejen kvůli těm skoro devadesáti kilům živé váhy, ale taky pro ty oči, co se z nich strachy rozklepe i zděný domek třetího prasátka. Vlastně trochu připomíná vlkodlaka, ale navzdory jistým drbům se nikdo z jeho klanu už skoro tři století lykantropií nenakazil, nebo aspoň ne dobrovolně, jak se šušká. I když to není tak docela obyčejná animagie, zvířecí podobu si stejně jako angličtí zvěromágové nevybíral a přeměňuje se do tradiční klanové šelmy, která s ním sdílí velkou část povahových rysů. I jako zvíře je tenhle druid tvorem společenským, teritoriálním, vytrvalým a v případě zahnání do kouta nevypočitatelným. Taky rád cestuje, prakticky nežere zeleninu, dokáže o sobě dát vědět na velkou vzdálenost a očůrává patníky. Jenom tedy nesdílí vlčí tendence k monogamii a taky se spíš než za babičku převléká za Karkulku.
Vzhledem k nemalému vrozenému nadání a pokročilému tréninku téhle disciplíny by nikoho nemělo moc překvapovat, že se Brághadach nespokojil s pouhou kompletní přeměnou, ale ovládá i umění měnit si jednotlivé části těla (ano, včetně ocasu), má o něco citlivější čich a zvládá do určité míry komunikovat s vlky divokými. Jeho studium téhle magie došlo až tak daleko, že v přirozené podobě dokáže podobně jako metamorfomágové měnit barvu vlasů a vousů, i když takhle jemná změna už ho stojí docela dost úsilí a nevydrží to dlouho.

Alfa. Občas v sukních, ale pořád alfa.
Už na první pohled je většině lidí jasné, že mají tu čest s člověkem sebevědomým, autoritativním a navzdory jistému bohémství naprosto vyrovnaným. Stačí, aby vešel do místnosti, a spolehlivě přitáhne pozornost všech přítomných – a to nejen když přijde nalíčený, v sukni a v lodičkách s pěticentimetrovými podpatky. Je přesně ten typ člověka, co se svou ne zrovna drobnou postavou nevzrušeně nakráčí k řečnickému pultu v rudých šatech s rozparkem až k pasu a bez mrknutí oka spustí zanícený proslov o tom, jak je špatné pěstovat kapustu na jižních svazích, to všechno aniž by se jedinkrát usmál nebo nějak komentoval svůj úbor. Maximálně si při tom bude volnou rukou hladit vycpávku podprsenky. Šaty přitom nenosí jen proto, že se mu jednoduše líbí a [ženské přeci taky začaly zrovna nedávno nosit kalhoty], ale taky z taktičtějšího důvodu – ono to totiž případného protivníka dost zmate a nezřídka ho díky nim považují za mnohem menší hrozbu, než ve skutečnosti je. Ať už se pak ocitne v jakkoliv vyhrocené debatě, nikdy nezvyšuje hlas a zachovává si klidný, neohrožený tón, který je v kombinaci s pohledem jeho očí mnohem děsivější než nějaký řev. Moc nevyje ani jako vlk, zejména proto, že kdyby se do toho pořádně opřel, nejspíš by vysklil okna v přilehlém okolí. Ačkoliv ho spousta lidí považuje nejen za transvestitu, ale rovnou za transsexuála nebo alespoň gaye, svou orientací si je naprosto jistý už od nějakých dvanácti let a vzhledem k nepopiratelným úspěchům v tomhle oboru ani moc nemá potřebu ty spekulace rozporovat. Žen možná vystřídal tolik, že by to nedokázal spočítat, a ani na stará kolena se nehodlá nějak vázat nebo omezovat, ale trochu paradoxně je mnohem menší šovinista než většina konzervativnějších druidů – všem svým partnerkám sice po nanejvýš dvou nocích utekl, ale po celou dobu společného soužití se k nim choval moc pěkně, nosil kytky a tak, a rozhodně nepovažuje ženy za méněcenné pohlaví vhodné tak maximálně k práci v kuchyni a zajištění potomstva. To, že své letmé známosti nechal starat se o jeho děti, je tedy vlastně jakási pokřivená forma projevu důvěry, že to zvládnou i bez něj a líp. Sklony k egoismu rozhodně má, což je vidět prakticky kdykoliv, kdy jedná z někým z ministerstva kouzel, protože se rád ocitá ve středu dění a spíš to vypadá, že je jeho posláním od moci odvracet pozornost než s ní něco reálného dělat. Nejen tím se dost podobá Zafodu Bíblbroxovi, ale zatím nic neukradl a když na to někdo od tisku poukázal, Brághadach mu s klidem opáčil, že jemu bohatě stačí jedna hlava. Situační humor obecně považuje za výtečnou debatní strategii a neváhá se pro osvěžení snížit k argumentaci ad hominem nebo k mírné vulgaritě, ale ačkoliv se dokáže celé hodiny potutelně šklebit, vyloženě smát se ho je slyšet málokdy a vlastním vtipům se nesměje vůbec.
Prakticky nepije alkohol, i když dobrou žaludovici při zvláštních příležitostech rozhodně nepohrdne a o politice se mu nad pivem taky mluví líp, nejí zelené věci a není ani velký fanoušek bábovek v kterémkoliv smyslu.

Ačkoliv se v dnešních dobách jedná o klan prakticky zapomenutý, jeho mudlovské kořeny víceméně prokazatelně sahají až do prvního století našeho letopočtu, kdy Irsku vládl napůl legendární král Fearadhach Fionnfeachtnach. Mnohem zajímavější to ale začne být až o pár století později, kolem roku 370, kdy na trůn nastoupil Niall Noígíallach, král proslulý svou podporou druidů a svými nájezdy na římskou Británii, z nichž si jako otroka údajně přivezl také jistého Patricka, později svatého. Už za Niallova života se na severu Irska, kde sídlil, začala projevovat plíživá christianizace, ale krize přišla až za vlády jeho potomků, mezi něž patřil i Eógan mac Néill. Ten sice ještě během pátého století ovládl velkou část dnešního Severního Irska, ale protože byl sám velkým příznivcem Kristovy církve, jeho vztahy s druidy nebyly zrovna vřelé a hrozilo, že spory přerostou v otevřený konflikt. Tehdejší veledruid nicméně rozhodl, že bude nejdřív vyzkoušena mírnější cesta, s pomocí lsti a trochy magie provdal čtyři ze svých šesti dětí za Eóganovy nejstarší potomky a doufal, že tím přinejhorším získá přízeň jeho nástupců. Jak asi víte z historie, moc to nedopadlo, mimo jiné protože Eógan mac Neill měl dětí opravdu hodně a podle některých moderních výzkumů je předchůdcem zhruba 21% všech severních a 8% úplně všech Irů, ale něco důležitého se přeci jen stalo: do úctyhodně rozvětveného [rodokmenu Eóganova lidu] se poprvé a zdaleka ne naposledy dostala magická krev. V následujících stoletích došlo k dalším, povětšinou tajným nebo nevědomým sňatkům s druidy nebo dcerami druidů, všechno se to hezky pomíchalo, a i když z takových sňatků vznikli i zrádci jako svatý Kolumba, většina druidů pokračovala v udržování a hlavně utajování tradice.

Za moderního praotce klanu je považován Bran Ó Néill, syn prostřední dcery Eógana mac Néilla a nejmladšího syna tehdejšího pletichářského veledruida lomeno veledohazovače. Mezi historicky nejvýznamnější členy rodu pak bezesporu patří [Crimthannán Ó Branagáin], který vyrazil do světa za obchodem, vzal to přes bažinu a našli ho až archeologové v roce 1965, a [Tim], všeobecný čaroděj, jenž pomohl králi Artušovi porazit strašlivé monstrum z Caerbannog. Začátkem osmého století se Ó Branagáinovi dostali do všeobecného povědomí jako ten klan, co měl až moc rád vlkodlaky, ale navzdory pomluvám nevychází jejich klanové zvíře z mísení s lykantropy ani z dobrovolné nákazy touto kletbou a zajímali se o ně právě proto, že se už dřív přeměňovali ve vlky. Obráceně to ale zní přeci jen trochu senzačněji, lidé v osmém století věřili i větším blbostem a je pravda, že někteří průkopníci svůj zájem o vlkodlaky fakt trochu přeháněli. To, že se sice věnovali pastevectví, ale nikdy nepotřebovali ovčácké psy, je ovšem naprostá pravda.
Od století devátého pak už tehdy nevelký význam klanu ještě víc upadl a před Brághadachovou kandidaturou na úřad veledruida o něm nevěděl prakticky nikdo, kdo s ním nebyl v přízni, a mnohdy ani ten. Například taková Niamh Gallagherová nemá nejspíš ani nejmenší tušení, že je dcerou Brághadachovy tety a že to, jak se její dcera mění v sibiřského malamuta, není ani trochu náhoda. A podobně je na tom i Fergus O'Malley, syn tety druhé, který svým dětem sice nějaký ten druidský gen nebo dva předal, ale jeho kouzelnická žena jich většinu přebila.
Nakonec je třeba ještě zmínit, že zatímco historicky klan přebýval výhradně v hrabství Armagh v dnešním Severním Irsku, postupem času byl odtamtud vytlačován konkurenčními rody a dnes – za což jsou ale vlastně všichni jeho žijící členové docela vděční – sídlí jeho jádro nedaleko malebně ospalé a ospale malebné vesničky Cnoc an tSalainn v hrabství Monaghan, které už leží na území Irské republiky.

Brághadach přišel na svět současně s rozbřeskem prvního dne keltského svátku Imbolc, což bylo pro první dítě krátce sezdaného páru tak strašně symbolické, že se kvůli tomu jeho otec musel okamžitě opít. Vznikla z toho moc pěkná tradice, kterou opakoval i u všech ostatních, mnohem méně symbolicky narozených dětí, a jméno tedy vybírala střízlivá matka – nepříliš šťastně se nechala inspirovat keltskou bohyní Brigid, jíž je svátek Imbolc zasvěcen, a když to otec po týdnu zjistil, šel se z toho dojetím opít ještě dvakrát.
Na svět tedy přišel celkem pompézně, ale než se plně rozvinul jeho rovněž dost pompézní charakter, chvíli to trvalo. Jako nejstarší dítě měl možná největší volnost a nikdo ho neodstrkoval od krmelce, takže byl čistě díky tomu náskoku nejsilnější, ale taky se od něj očekávala jistá zodpovědnost a podíl na výchově. Už tehdy bylo zjevné, že je poněkud dominantnější až manipulativní, ale to, jak učil mladší sourozence aportovat klacíky, tenkrát všem přišlo jenom legrační. Než nastoupil na povinnou školní docházku, měl je všechny včetně ovcí vycepované víc než táta a jeho odchod z rodného lesa se tedy nesl spíš ve znamení nárůstu entropie než nějakého truchlení. Na škole si rychle našel smečku věrných, samozřejmě submisivních kamarádů a už v nižších ročnících vykazoval nadstandardní zájem o politiku, národní dějiny a tanec. Zjištění, že druidi už dávno nejsou tím, čím bývali, ho hluboce ranilo a od té doby dost často přemýšlel, co se pokazilo a jak z nich opět udělat nedílnou součást života v Irsku, potažmo i ve světě. Prospíval sice slušně, zejména v dějepise, astronomii a kožoměně, ale rozhodně nepatřil k premiantům. Ne že by ho to nějak rmoutilo, protože už celkem záhy zjistil, že ho víc než vaření hnojiv a péče o veverky zajímají děvčata z nedaleké vesnice. Docela často je místo psaní domácích úkolů sledoval, ale respektoval školní řád a neukazoval se jim. To přišlo až ve chvíli, kdy vymyslel vychytralý plán – použije rafinované maskování! Slabina celého plánu spočívala ve vybraném převleku, protože sáhl po ovčí houni a plížil se po poli jako, doslova, vlk v rouše beránčím. Samozřejmě byl odhalen, a to dokonce dřív než opustil školní pozemek, nicméně když ho pak i s tou spoustou ovčí vlny šoupli na samotku, ať nad sebou přemýšlí, došel k závěru, že mu to v tom převleku fakt děsně sekne a že to určitě zkusí i s jinými úbory, které by druidi rozhodně neoznačili za tradiční. A tak se v páté třídě zrodil druidí transvestita, prozatím latentní.
Zbytek jeho školní docházky silně ovlivnil nástup divoké puberty, která je sice u druidů docela běžná, ale protože u Brághadacha vlastně dosud neskončila, dá se s trochou nadsázky přeci jen považovat za neobvykle silnou. Provokoval, kde se dalo, ale pořád si zvládal hlídat, aby ho za to nemohli vyloučit, takže s oblibou maskoval kontroverzní kousky za veřejně prospěšnou činnost. Dobrým příkladem budiž například to, jak zavedl taneční kroužek a nacvičil (ve stoprocentně chlapeckém kolektivu) baletní verzi Shakespearovy hry Cymbeline, kde samozřejmě ztvárnil Imogen. Chvíle volna trávil většinou na hranicích školního pozemku, kam se přeci jen sem tam nějaká ta vesničanka odvážila, a navzdory tomu, jak příležitostně navedl někoho ze spolužáků do nějaké strašné klukoviny, si udělal docela dost kamarádů nebo přinejmenším poskoků. To vše prozatím výhradně v chlapecké uniformě, pod kterou už se ale schovávalo vyloženě neortodoxní tetování pořízené během studia mudlů v terénu.
V šestém ročníku také poprvé spatřil tehdejšího veledruida, který druidskou střední nečekaně poctil svou návštěvou. Nesmírně se na to setkání těšil, protože si ho ze všech dostupných informací náležitě idealizoval a považoval ho za poslední autoritu hodnou poslouchání, a skutečnost pro něj byla poněkud zklamáním. Byl to totiž možná muž v nejlepších letech a plné síle, ale nedokázal udržet oční kontakt, vyhýbal se ožehavějším tématům a mladému Ó Branagáinovi bylo ještě dlouho záhadou, jak si mohl zrovna tenhle druid vysloužit přízeň prastarého hájku.
Školu dostudoval roku 1942 bez vyznamenání v prospěchovém slova smyslu a vyznamenal se až při promoci, kam přišel nalíčený a v šatech dcery svého učitele bylinkářství, přičemž ty šaty nebyly jedinou věcí, o kterou ji předchozího večera připravil. Obřad nicméně nemohl být rušen, takže mu všichni věnovali jenom pár pobouřených pohledů, ředitel školy k tomu přidal diplom a pokus o příliš pevný stisk ruky a před Brághadachem byl náhle celý svět možností.


Jako správný druid se samozřejmě nejdřív snažil dostat do armády, ale ten rok zrovna neotvírali brigádu rychlého nalíčení ani TransOps, takže měl smůlu a musel se upíchnout jinde. Na otcově farmě dlouhodobě zůstat nemohl, protože i v lidské podobě měl chuť zakousnout všechny ty ovce a sem tam i některou z divočejších mladších sester, a když se snažil sestavit si z členů okolních klanů pořádnou smečku, zjistil, že je to banda pasivních trotlů bez špetky chuti něco změnit. Brághadach se tedy po pár měsících venkovské nudy rozhodl vyrazit do světa s tím, že tam smečku najde spíš, a dostalo se mu otcova horlivého povolení. Sebral svých pět švestek, matce rtěnku a vyrazil pěšky do civilizace na zkušenou, přenechávaje starost o svůj hájek nejmladší, toho času šestileté sestře.
Během následujících měsíců cestoval po Irsku, poznával jeho krásy dvounohé i jiné, navštěvoval jeden hájek za druhým a některé své bývalé spolužáky a celkem rychle došel k přesvědčení, že jestli mají druidi zase někdy patřit k elitě společnosti, bude k tomu potřeba zázrak. Bez větších problémů každopádně došel až do Dublinu, kde jeho pouť vlastně teprve začala. Shodou šťastných náhod narazil na jistou skupinu kabaretních umělců, které chyběl tanečník a kterou jeho Imogen naprosto okouzlila, a vyrazil s nimi a jejich koňským povozem na turné. Přes ostrov Man do Anglie, z Anglie do Brestu a odtamtud přes Bretaň do Beneluxu a zpátky na Paříž a sever Francie, kde díky uvolněným poválečným mravům našel zemi zaslíbenou. Přes den běhal ve vlčí formě po lesích a lukách, navečer mluvil s místními druidy a naučil se od nich spoustě novinek, po nocích si tancem po kabaretech v dámských šatech vydělával celkem absurdní peníze a obecně si užíval svobody, takže si rychle zadělal na dalších pár potomků. Náramně se mu hodilo také to, když kolem roku 1949 potkal poblíž Nantes jistého tehdy nezaměstnaného druidího stařešinu. Ten mu za trochu vína pomohl značně zdokonalit jeho schopnost se přeměňovat do vlka a později na jeho radu nastoupil jako učitel v Coill na nÓgu, každopádně na škole začal trochu moc pít a dodnes patří k tamním nejnenáviděnějším pedagogům.
Ona umělecká skupina mezitím získávala na věhlasu, mohla si dovolit upgrade vozového parku na zbrusu nový, později velmi populární hipísácký Volkswagen Transporter a po veleúspěšném představení v Belgii byli dokonce pozváni na večírek tehdejšího krále Burundi, s nímž si Brághadach až do jeho smrti v roce 1977 živě korespondoval a s jehož neteří má dodnes dítě. Jak už to tak ale bývá, dlouho to nevydrželo a po prvních pár zaškobrtnutích přišla lavina problémů. Hlavní zpěvačka slávu neunesla a předávkovala se antidepresivy, sopránistka musela skončit kvůli rizikovému těhotenství, z řidiče se vyklubal xenofobní idiot a všichni ostatní chtěli zůstat ve Francii nebo pokračovat na jih, zatímco Brághadacha to táhlo spíš zpátky domů, prostě nemilá situace.
Kolem roku 1954 se tedy sám vrátil domů, pochválil svou osmnáctiletou sestru za příkladnou péči o hájek, šel jí na svatbě s tím o třináct let starším učitelem za svědka, a protože otec s ním pak už vůbec nemluvil a ve vesnici byla pořád nuda k chcípnutí, pokračoval v cestování. Dalších pár let cestoval po zachovalých lesích nejen Irska, ale i Británie, navštívil těch několik málo stále používaných kromlechů ve Skotsku a poskytl soukromé doučování dvěma druidům z vesničky Llanuwchllyn, kteří měli trochu problémy s přeměnou. Opět všechno pěšky, ačkoliv teď už si kvůli nošení zavazadel, zejména oblečení, musel pořídit osla. Wales se mu ze všech těch míst zalíbil asi nejvíce, ovšem celkový dojem poněkud pokazila jedna policistka z Cardiffu, jejíž manžel ho s ní v nepříliš vhodnou chvíli nachytal a nedal si říct. Brághadach se do rvačky nehrnul, ale nakonec byl donucen se bránit a odnesl si zlomený nehet, obvinění z těžkého ublížení na zdraví a byl odsouzen ke [dvěma letům nepodmíněně]. Paradoxně mu to dost pomohlo, protože měl najednou spoustu času na přemýšlení a taky se celkově trochu zklidnil, i když o konci divokého období se pořád moc mluvit nedalo. Než byl opět propuštěn na svobodu, napsal pár motákových básní nacionalistického charakteru a jeden žalm o nudnosti vězeňského mundúru a začal si pohrávat s myšlenkou, že ucházet se o titul veledruida možná není až tak pošetilé. Jakkoliv mu ale nikdy moc nechybělo sebevědomí, pořád si nebyl dostatečně jistý svými šancemi a potřeboval trochu popostrčit.
K popostrčení došlo v lednu 1964, týden před jeho čtyřicátými narozeninami, a jedinými svědky jsou sám Brághadach a jistá zrzavá včelařka, s níž se koupal v jezeře Innisfree. Ta spatřila na dně jezera záblesk, pro lesklý předmět se ponořila a nic zlého netuše předávala Brághadachovi podezřele zachovalý meč s tím, že to je pro něj. Myslela to jako vtip, nicméně druid odchovaný na legendách o Artušovi v tom viděl jasné znamení, že je předurčen k velkým věcem, a když ráno zrzku spící v kopce sena opouštěl, měl namířeno na Mag Mell a ještě dál.


Ačkoliv se mu veledruidovi zástupci nejdřív vysmáli, protože se dostavil v lodičkách a jediným sekundantem mu byl věrný osel, k souboji nakonec skutečně došlo a byla to podívaná, jaká se jen tak nevidí. V očekávání zábavného skonu pomateného transvestity se na rituální duel přijelo podívat značné množství vousatých chlapíků v bílém a každý jeden z nich tak byl den před začátkem svátku Imbolc svědkem toho, jak outsider během několika okamžiků zvítězil s takovým přehledem, že z poraženého jen zázrakem zbylo víc než masokostní moučka. Několik málo jich pojalo podezření, že podváděl, ale drtivá většina uznala, že lesy si vybraly nového šampiona, a překvapivě rychle se s tím smířila. Brághadach přijal gratulace, provedl rituál spojení s novým hájkem, jehož podstata je jedinou věcí, o které odmítá mluvit, po přestěhování své jabloně zapíchl nyní nepotřebný meč od Paní jezera do přebytečného pařezu a začal úřadovat. Pravda, jeho vláda vypadala hlavně ze začátku spíš jako estrádní číslo, protože například mezi kruh svých poradců okamžitě dosadil svého osla, ale povedlo se mu to, co jeho předchůdci nikoliv – dát druidům jasný směr. Nebyl takový trumpeta, aby sliboval učinit Irsko zase velkým, a ani by na to neměl mandát, nicméně v jednáních s irským ministerstvem kouzel dává kouzelníkům jasně najevo, že tu nejsou tak úplně doma a mají velké štěstí, že před nimi nestihli postavit pořádnou zeď. Taky se mu povedlo, pravděpodobně ne až tak překvapivě, zvýšit zájem druidí veřejnosti o vyšší politiku, a to zdaleka ne jen tím, že zhruba polovinu projevů přednáší v šatech a všechny je radost poslouchat. Podobně zábavné jsou jeho lekce zvěromagie, které ale poskytuje jen osobně vybraným, obvykle něčím zajímavým jedincům. Naproti tomu v pozici nejvyššího soudce je povětšinou chladný a kromě spravedlnosti se snaží dosáhnout taky toho, aby se obě znesvářené strany už nikdy do sporu nedostaly. Přeci jen chce komunitu posílit co nejvíc a žabomyší války o to, čí prase sežralo čí žaludy, ho vysloveně serou.


Brághadach sice nikdy nechápal, o co jde těm incestním kriplům z vedlejšího ostrova, ale jak tak tamní kouzelnická občanská válka nabírala na síle, začal se o to víc zajímat. V zimě roku 1980 navštívil pod záminkou konzultací s jedním bystrozorem Prasinky, účastnil se sáňkování s dětmi z Bradavic a pojal nápad, že tam pošle svého francouzského vnuka, aby mu zjišťoval informace zevnitř. V následujících letech podnikal pravidelné návštěvy království, učil zmíněného bystrozora pokročilé techniky zvěromagie a stal se kmotrem Elliot O‘Fearraigh, vesměs aby nasral její zabedněnou rodinu. Jakkoliv si ale tyto návštěvy spojené s obecným trollením užíval, začínal z nich mít fakt špatný pocit a připravoval se na nejhorší, což se mu tuze hodilo v květnu 1983. Jakmile dostal zprávu, že jeho nejslibnějšího vnuka zabili smrtijedi, zlomil nad tou proradnou zemí hůl, vrátil se do Irska a začal se věnovat jediné věci: hecování lidu k vyhlášení války, protože tohle už prostě jinak řešit nešlo.