Derek měl rozhodně pravdu v tom, že kdyby skoro zabila svého vlastního bratra, asi by taky zdrhla. Sheridana měla totiž neskutečně ráda a nesnesla pomyšlení na to, že by mu někdo ublížil. Kdyby byla ta, co by mu něco provedla, s velkou pravděpodobností by s tím ani nedokázala žít a jednoduše by si něco udělala. Proto tu otázku tak trochu ignorovala.
Pak přišlo na řadu objetí, u které ho se musela trochu více natáhnout a stoupnout si na špičky, protože byla o proti Derekovi prostě prcek, ne že by jí to někdy vadilo. Jeho blízkost si navíc náležitě užívala, takže se nespokojeně ušklíbla, když se od ní odtáhl, ale co se dalo dělat. "Jo, to je pochopitelné," pokývala pak hlavou, a protože jí přišlo blbý zdržovat se tak blízko něho, jednoduše několika kroky zase přešla k místu, kde stála předtím. Nezapomněla přitom mrknout po džusíku, na který měla chuť, vodku v tuhle chvíli ani nepotřebovala. "A tvý kolegové o tom ví?" povytáhla tázavě obočí, protože jí vcelku zajímalo, zda o tom ví třeba takový Sheridan. Nebo třeba jeho bývalá snoubenka, ale zjišťovat, jak oni dva se baví, nebo nebaví, fakt nechtěla.
"To chceš jako říct, že jsem drbna?" Bylo očividné, že se ta slova Cassandry dotkla. Jistě, byla divočejší a občas (tedy, vždycky) mluvila dříve, než myslela, ale nikdy by nevyzradila ničí tajemství. Taková rozhodně nebyla. "Tak ti rovnou můžu říct, že to v tajnosti udržet dokážu, nemusíš se bát," pronesla otráveně a protočila očima v sloup. Dobře, nemusela se sice hned urážet, ale znal jí přeci dostatečně dlouho, ne? Dobře, i ona musela uznat, že by se možná trochu bála, ale stejně..

_________________

Na ty dvě prťat jsem napřed trošku vykulila oči. Dala jsem ruce do kapes. Zhoupla jsem se na špičkách. Docela dobře jsem nechápala, co jim vadí. To když já byla malý prváček (a oni jsou tak prťaví, že prváčky rozhodně budou), byla jsem hrozně pyšná na to, že se mnou kamarádí třeba Dája Gall, který byl o tolik starší.
Když se chlapec začal rozhlížet, trochu ve mne hrklo. Aby mne tak chytl Howard… i já se kolem sebe rozhlídla. Ulevilo se mi. Děda tu nebyl, naštěstí. Ale stejně, ti dva vypadali trochu divně. Jako kdyby lítali v nějakém průšvihu. To odbytí, rozhlížení se kolem nesvědčilo o ničem jiném. Ale na to, abych tahala ostatní z problémů, jsem měla těch svých až příliš. A to jsem ani netušila, jak moc jsem to tentokrát přepískla. Shrnuto a podtrženo. O to, jestli mají nějaké problémy, jsem se nakonec ani nezajímala. I tento můj poslední průšvih mohl být ještě větší. Docela dobře jsem si to uvědomovala.
„Jen jsem se zeptala,“ pokrčila jsem rameny. „Ještě jsem vás v Bradavicích neviděla a hádala jsem, že budete nastupovat. A prváci jsou občas zmatení, obzvláště když jsou na Příčné poprvé. Chtěla jsem vám akorát ukázat, kde je banka, kde můžete nakoupit hůlku, kde mají nejlevnější přísady do lektvarů a podobně,“ povzdechla jsem si a mrně ustoupila. Ať je to tak nebo onak, v každém případě jsem vítaná společnost nebyla a vtírat jsem se nechtěla. Není nic horšího, než podlézat malým prvákům. „Navíc tu jsem sama a myslela jsem, že ve společnosti by mi ten čas rychleji uběhl,“ přiznala jsem i ten hlavní důvod. Možná oproti očekávání, já z těch dvou špatný dojem neměla. Dokonce jsem pro ně měla i pochopení. Jestli něco kují, tak svědka skutečně nepotřebují. A protože o dolejzání jsem opravdu nestála, byla jsem připravená k odchodu.

_________________

Pokrčil jsem rameny a pomalu jsem přikývl. „Někteří,“ broukl jsem souhlasně, protože bylo samozřejmé, že minimálně Brumbál o tom mém problému vědět musí. A já zmínil tu zásobu vlkodlačího lektvaru, takže o tom problému muselo vědět víc lidí, logicky. Jen jsem nehodlal zmiňovat, že je v profesorském sboru trochu víc osob, co jednou měsíčně vyjí na měsíc. A protože jsem tušil, kam tou otázkou Cassie směřovala, povzdechl jsem si. „Sheridan to ví,“ přiznal jsem potichu. Dlouho jsem ale přemýšlel a váhal, zda se mu svěřit, jenže nakonec jsem vyšel s pravdou najevo - částečně taky z toho důvodu, aby se mi nepokoušel dohazovat svou sestru, což mu beztak nebylo příjemné.
„Ne, jen vím, že máš občas moc rychlý jazyk,“ mrknul jsem na Cassie nakonec a natáhl jsem se, abych si nalil ještě trošku vodky. Už jsem se ale choval podstatně uvolněněji, protože to zatím nevypadalo, že by mě hodlala vyhnat ze svého bytu vidlemi a udat mě na ministerstvu, nebo tak něco.
Nějakou chvíli jsem se pravděpodobně ještě zdržel - vyprávěl jsem Cassie o své minulosti, i když pár detailů jsem si zřejmě nechal pro sebe, a přitom jsem se nacpával tím burgerem, co jsem si koupil s sebou. Odcházel jsem dost možná až se soumrakem, nicméně skutečně jsem odešel, i kdyby mi Cassie nabídla nocleh. Potřeboval jsem teď zase být chvíli sám a přemýšlet.

>>

_________________

„A proč, když v zásadě žijete v Mexiku, budeš nastupovat do Bradavic?“ zeptala se tak trochu věcně, a jestli ji ohromilo, že je Monty tak zdaleka, nedala to na sobě znát. „Aspoň by sis nemusel zvykat na chladnější počasí. A zase tak moc často tu neprší, to se ti jenom zdá,“ usoudila Caitlyn, ačkoliv existovala možnost, že ona jenom tu častou frekvenci dešťů nevnímala. Ale spíš to jen považovala za typický anglický stereotyp, nicméně alespoň to chladnější podnebí nevyvracela, i když jí přišlo jen příjemné. Na Montyho otázku pak pouze souhlasně přikývla, jakože vážně je zdejší, ale přesněji to neupřesňovala, protože si vlastně ani nebyla jistá, jestli by to Mexičanovi něco řeklo.
No a pak se objevila ta smrdutka. Caitlyn se nesnažila být nepříjemná, ona prostě taková byla, a jestli to té holce přišlo jinak, to byl její problém. „Vypadáme jako zmatení?“ povytáhla tázavě obočí, načež zavrtěla hlavou. „Já na Příčné poprvé nejsem a on taky ne. Kromě toho – vyjmenovala jsi věci, které se ponejvíce absolvují s rodiči nebo s jinými příbuznými, takže i kdybychom to ještě neměli nakoupené, já bych si určitě nenechala radit od někoho, koho vůbec, ale vůbec neznám,“ a kdo smrdí po cigaretách, „pokud nepočítám prodejce, ti od toho koneckonců jsou.“ Caitlyn tak trochu najela do poučného módu, což se zase tak často nestávalo, poněvadž většinou držela jazyk za zuby a do ničeho se zbytečně nemotala. Každopádně taky spoustu věcí, co měla na jazyku, nezmínila, takže si vlastně mohla gratulovat. Víceméně… „A co se týče lektvarů, za ingredience si vyplatí trochu připlatit, protože ty nekvalitní mohou za polovinu neúspěchů při vaření.“ Za tu druhou polovinu mohli samozřejmě neschopní troubové.

_________________

Monty pokrčil rameny a letmo se pousmál, možná trošičku omluvně, protože netušil, jestli bude umět vysvětlit, proč vlastně nastupuje do Bradavic. „Je to trochu komplikované,“ začal. „Jak jsem říkal, mamka je Angličanka a je kouzelnice, zatímco táta je Mexičan a mudla. Takže v těch amerických školách se nikdo z nás zase tak moc neorientuje. Ale do Bradavic budu chodit asi hlavně proto, že už tam chodí děti našeho rodinného známého, které znám a díky kterým na Bradavice slyšíme samou chválu...,“ vysvětlil zamyšleně. „Ono to cestování není zase tak hrozné, spíš to počasí mě pomalu zabíjí,“ přiznal nakonec s pobaveným úšklebkem ve tváři. Ale tohle horké počasí, to mu vyhovovalo.
Hovor se starší zrzavou holkou naštěstí obstarávala Caitlyn, což bylo jedině dobře, protože Monty nevěděl, co by zrzce říkal. Asi jen to, že se nemá bavit s cizími lidmi. „Já už nakoupeno mám,“ pípl, aby bylo jasné, že od té cizí holky žádnou pomoc nepotřebuje.
Zmínka o nekvalitních lektvarových ingrediencích ovšem Montyho zaujala, takže ke Caitlyn vzhlédl a zapřemýšlel nad tím, jestli taky náhodou nebude blázen do lektvarů, jako on a Asbjorn. „To samé konec konců platí i o kotlících,“ dodal potichu, ale víc to fakt nerozebíral. Jen si změřil obličej starší zrzky, aby viděl, jak se na to všechno zatváří, a dojedl přitom poslední zbytečky své zmrzliny.
„Já bych měl jít, nějak ten den utekl,“ zkonstatoval Monty nakonec při pohledu na hodinky, nespokojeně se zašklebil a rozhodl se zamířit najít někoho od Lillegardů, u kterých byl momentálně na prázdninách. Někde by tu mohla být minimálně Torunn a ta už bude vědět, kde má rodiče. „Tak se mějte. Ahoj, Caitlyn,“ rozloučil se s oběma, s Caitlyn ale podstatně vřeleji, a tak nějak neměl blbý pocit z toho, že ji tu nechává s tou divnoholkou samotnou, protože tušil, že si Caitlyn zvládne poradit. Po chvilce jim zmizel z očí někde mezi lidmi na Příčné ulici, což mu díky podprůměrné výšce vůbec nedělalo problém.

>>

_________________

Sotva dívčina na mne vyjela, založila jsem ruce v bok a bojovně vystrčila bradu. Což o to, klidně bych se s ní slovně porafala jak čokl, ale přitahovat zbytečnou pozornost? Znovu jsem se kolem sebe rozhlédla. Ještě aby mne poznal nějaký z dědových známých. To by tak scházelo, aby mne přitáhl za flígr domů! A jeden nikdy neví, kdo a kdy je sleduje. Takže jsem se ve výsledku musela nutit ke klidu. Ale to, že bych se s ní snad poprala, mne ani nenapadlo. Na to byla moc prťavá. Ani kouzelnický souboj bych s ní neabsolvovala.
„To samozřejmě,“ pro jistotu jsem se rozhodla reagovat až na to druhé, co pověděla. Protože jinak by to opravdu nemuselo dopadnout dobře. „Ale kvalitní není synonymem pro drahá. Když se v tomto oboru tak vyznáš, tak jistě tušíš, že některé levné suroviny jsou dokonce lepší než jejich drahé ekvivalenty. To proto, že ty dražší se různě leští, napouští kdo ví čím a to jenom proto, aby lahodily oku a déle vydržely. U té levnější varianty to prodejce neudělá, protože by se mu to finančně nevyplatilo. A o dalším šizení nemluvě. Zrovna včera mi o této problematice dal děda přečíst moc zajímavý článek. I o tom jsme se mohly pobavit, ale to už neuděláme, protože se nebudu bavit s někým, kdo na mne bez důvodu vyjíždí, jako kdybych mu snad zamordovala půlku rodiny,“ jo, byla jsem i uražená. Co jsem jí udělala? Vždyť jsem se chovala slušně… nebo snad… nepůjde snad náhodou do druháku? Že bych si z ní vystřelila a nepamatovala si to? I tuto možnost jsem nakonec trochu zvažovala, jelikož jsem si všechny spolužáky ze všech ročníků a kolejí opravdu nepamatovala.
„Měj se pěkně… a promiň. Nechtěla jsem ti zkazit den,“ s Montym jsem se také rozloučila. Ten za nic nemohl. Na Caitlyn jsem se trošku zamračila, ale aby neřekla, i na ni jsem kývla. „Ahoj,“ a jakmile se „náš“ kroužek tak nějak přirozeně rozpadl, i já jsem odešla. Vlastně jsem se hezky vrátila pomocí krbu domů. A protože jsem pryč až zas tak dlouho nebyla, třeba mou nepřítomnost ani nikdo nezjistil.

_________________

Jakkoliv by bylo zajímavé dále zjišťovat podrobnosti Montyho nástupu do Bradavic, byl to hovor, ke kterému dojde nejspíš až někdy jindy, protože byl přerušen a v postu by tak bylo moc vláken, která by nedávala smysl. Takže se přesuneme ke zrzavé smrdutce.
„Proto jsem řekla trochu připlatit,“ odtušila Caitlyn, protože v zásadě s ní nemohla nesouhlasit, nicméně diskutovat už nehodlala. Navíc se Monty rozhodl vycouvat, a tak ho Caitlyn pozdravila s tím, že se uvidí v Bradavicích, načež se rozloučila i se zrzkou, ačkoliv podstatně jednodušeji a stručněji. A pak už jí nezbývalo nic jiného, než se vydat najít tátu.

>>

_________________

<<<

I když se původně Alexei plánoval z nádraží vrátit domů, a pomáhat Connorovi s tou těhulí, která je otravovala o sto šest, ale nakonec seznal, že to není moc dobrý nápad. Vážně nechápal, jak si někoho takového může vzít jeho kamarád dobrovolně, když jeho do toho museli rodiče nutit a přemlouvat ho. Tak či onak, když byl rozhodnut, že domů nepůjde, přemýšlel, co by asi tak mohl dělat. Bylo pěkně, k vodě se mu fakt nechtělo, a jít za Joshuou na panáka by z něho dělalo až moc velkého alkoholika, vždyť nebyl ještě ani čas oběda.
Na Alexeiovy poměry slunko svítilo ještě celkem dost, takže si kryl jako obvykle kůži jedním z dobře padnoucích obleků a doufal, že brzy zase padne zima. Nebo bude alespoň zamračeno a pršet, jinak si se svou návštěvou v Rusku bude asi muset pospíšit. Pomalu procházel ulicemi Příčné a přemítal, co dělat a jak se zabavit. Do práce totiž nemusel, odbil si to už ráno. S rodiči stále nebyl za dobře, i když to nesli o něco lépe, než fakt, že si jeho drahá sestřička pozvala domů mudlovské šmejdy. A jednoho z nich dokonce na čistokrevný ples. Jeho návštěva by s velkou pravděpodobností nedopadla dobře, takže se rozhodl projít nějaké krámky neb Joshua měl mít za nějaký měsíc narozeniny. Ne že by mu někdy dárek od něho udělal Joshuovi radost, ale Alexei si byl jist, že mu to pak vynahradí pozváním na panáka, a nebo i více.

_________________

Bylo jeden z těch zářijových dnů, na kterém už bylo znát, že přichází podzim, ale stále bylo dostatečně teplo. Ačkoliv Wilhelmine měla raději chladnější dny a hlavně noc, i tak vytáhla paty z domu na menší procházku. Většinu pochůzek měla za sebou, lektvary na zakázku již byly pečlivě uskladněné ve flakoncích a v ten den už po ní nikdo ničeho nechtěl, což jí dělalo radost, ale zároveň nechtěla být tak úplně sama. Samoty měla občas až po krk a nebylo špatné si občas užít s nějakou tou společností. Den byl přeci jako dělaný na nějaké posezení a jí scházelo ta možnost si s někým pohrát. Zvláště když tušila, že bude dalších deset měsíců opravovat písemky a dohlížet na to, aby se z bandy zabedněnců stala skutečná elita. Toho však mohli dosáhnout jen ti skutečně čistokrevní a ji znepokojovalo, že ne každý do toho dával vše. Čekala nějakou oběť, snahu, ale viděla jen prázdné tváře, kterým rozhodně nešlo o to, aby mohly poznat tu úžasnou vědu, které ona zasvětila svůj život. Ten den však neměla v plánu strávit přemítáním nad nějakými dětmi, rozhodně ne. Prsty uchopila lem svého vínového pláště, který si poupravila, aby vypadala stále tak, jak vyšla z domu - stále tak upraveně, honosně, a zkrátka tak, jak se hodilo k někomu, kdo byl čistokrevný. Vlasy měla uhlazené a ozdobené menší elegantní sponou. Pohledem občasně zabrousila k nějaké té tváři, přičemž si prohlížela kouzelníky, kteří se po ulici pohybovali; někteří spěchali, jiní vykračovali a užívali si den, stejně jako ona. Na malý moment pomyslela i na kněze, se kterým na sebe občas naráželi a ona si jej mohla dobírat. Ten zde však nebyl - on, ani jeho svěřenkyně. Aniž by to však čekala, její oči padly na tvář muže, který jí byl velice povědomý a ona by musela mít vskutku děravou paměť, aby muže nepoznala. "Snad mě oči nešálí, pane Udinove," promluvila k němu, aby si získala jeho pozornost, zatímco zrak stočila k jednomu z krámků. "Nečekala bych, že vás zde potkám, netipovala bych vás na takové odpolední procházky tady nebo snad... na milovníka nakupování," pronesla měkce, jak jen jí její hlas dovoloval, přičemž se pousmála a od jedné z výloh, pozvedla svůj zrak k tváři bystrozora. Dobírala si jej, jistě, to ji bavilo, přesto jej však nemínila urazit.

_________________

Přestože Alexei nebyl milovníkem nákupů a byl jedině rád, že měl krejčího jenž k němu pravidelně chodil, čas od času to strpět dokázal, pokud to bylo kvůli někomu, koho měl alespoň trochu rád. Tedy, ne že by Joshuu nějak zvláště miloval, ale byl to bratr jenž ještě ke všemu slavil narozeniny. Kvůli tomu se obětovat mohl nehledě na to, že aspoň mohl mrknout i na dětské oblečky. I když to dítě nebylo jeho, hodlal se jako kmotr opravdu snažit. Když už se Connor rozhodl mu dát takovou zodpovědnost..
Zrovna vycházel z krámu s dětským oblečením, bez jediné tašky, protože seznal, že dokud neví co to vlastně bude zač, je blbost něco takového kupovat. Byl však rozhodnut už takhle napřed koupit nějakou hračku, třeba plyšáka. Nečekal, že by tady narazil na někoho známého, takže jakmile uslyšel hlas, který mu skutečně cizí nebyl, zastavil se a ohlédl se na profesorku lektvarů. "Slečno Prattová," vysmekl menší úklonu a neopomněl vzít její ruku, aby mohl její hřbet letmo políbit. A odkud, že se ti dva znali? Krom školy, kde chodila Wilhelmine o dva ročníky níže, se viděli na některých schůzkách Černých plášťů. "To je ovšem chyba," pousmál se, protože se mu líbilo, jak si ho dobírala a rozhodně si to k srdci nebral. "Nakupování je totiž jedna z mých největších vášní," pokračoval tedy v trochu hraném divadélku a na chvíli stočil pohled k jednomu z nich načež se blaženě usmál. "A na procházky také chodím rád, je pěkné počasí, tak proč toho nevyužít?" zrovna pro něho sice hezké počasí nebylo neb slunko svítilo dostatečně, ale měl čas, tak toho využít musel. V poslední době ho měl totiž pomálu a byl rád, když si chvíli vynahradil na své blízké. A nebo řešení rodinných problému v podobě svého rozvodu, který by už mohl mít konečně za sebou, a taky toho, co Darya všechno provedla o prázdniny. Jemu to bylo celkem ukradené, byl jedině rád, že už se svou rodinou nežije, ale stejně se ho to trochu týkalo. "Nehledě toho, že dnes jsem měl důvod to tady navštívit. Jeden z mých blízkých bude brzo otcem, chtěl jsem koupit dárek pro to malé. A co přivádí na Příčnou vás?" povytáhl tázavě obočí zatímco se mu na bledých tvářích objevil úsměv. Se slečnou profesorkou neměl nikdy příležitost se vybavovat příliš dlouho, teď to mohli napravit.

_________________