Harry se shovívavě pousmál a pocuchal Leovi vlasy, ať už se mu to zamlouvalo či nikoliv. "Tomu věřím, neboj," mrkl na něj, "ale nic to nemění na tom, že by ti neuškodilo, kdybys nejdřív trochu víc přemýšlel, než začneš mluvit, prcku," dodal, ale nijak zle to nemyslel, dokonce z jeho hlasu nezazněl ani káravý tón. Jenom nechtěl, aby Leo někdy plácnul něco, co by Saoirse dostalo do situace, v níž by se necítila zrovna dobře. Což klidně mohla být i tahle situace, že. Ale naštěstí to tak nevypadalo.
Harry na chvíli váhal a zvažoval pro i proti, ale nakonec se usmál a přikývl. "Moc rád budu na Vánoci s vámi," prohlásil popravdě. Dobře, sice z toho byl trochu rozpačitý a nesvůj, ale Saoirse i Lea měl rád a dokázal si představit, že Vánoce strávené s nimi budou fajn. Rozhodně lepší, než Vánoce u rodičů, kde by podstupoval nekončící výslech na téma "jak žít svůj život". Jen se trochu bál, že až doma řekne, že bude na Vánoce u Saoirse, vyvolá to nepravdivé představy a domněnky.
Když se po chvíli ukázalo, že už jsou na řadě u stánku, Harry se zadíval na Saoirse. "Co si dáš, to kafe?" zeptal se, připraven zaplatit za ni i za Lea. "Příště pozveš ty mě," dodal v případě, že to vypadalo, že nechce, aby za ni platil. Harrymu jen přišlo zbytečné, aby oba vytahovali peněženky, když stejně neměli platit žádnou závratnou částku. Nakonec tedy objednal pro Lea velké kakao s pořádnou porcí šlehačky, pokud tam tu šlehačku tedy chtěl, sobě tu nejsilnější kávu, a pro Saoirse to, co si sama poručila.

_________________

Leo se sice pokusil před pocucháním uhnout, ale nepovedlo se mu to, a tak si vlasy trochu zamračeně uhladil. Každopádně pak přikývl na souhlas. „No jo, tak já to zkusim,“ zamumlal, ačkoliv těžko říct, s jakým úspěchem to hodlal dodržovat. Možná jen na chvíli.
Saoirse si uvnitř popravdě nebyla celým tím návrhem jistá, přece jenom to nebyla vyloženě standardní situace, ale když pak Harry prohlásil, že nakonec s nimi bude na Vánoce rád, jeho rozhodnutí ji potěšilo a nepochybně to bylo znát i na jejím výrazu a úsměvu. „Dobře, budeme se těšit,“ broukla a Leo se přitom zatvářil velice nadšeně. Pravda, on byl nadšený z mnoha věcí, jako třeba teď z toho kakaa.
„Ještě tam chci to berličkový lízátko,“ poručil si a když ho mamka napomenula, jen pokrčil rameny, jako že on za to přece nemůže, že to k Vánocům patří. „Dám si to kafe, jo,“ přikývla Saoirse, protože silná káva vůbec nevypadala jako špatná možnost. Samozřejmě byla připravená zaplatit sama za sebe a svého syna, ale nakonec peněženku ani nevytáhla. „Dobře, beru tě za slovo,“ pousmála se pak a významně se podívala na Lea, který matčin pohled dobře pochopil. „Dík, Harry!“ zahuhlal, ale popravdě se už raději zaobíral kakaem a šlehačkou a berličkou.
„Podívej, tamhle bychom si mohli na chvilku stoupnout stranou,“ prohodila a kývla zamýšleným směrem. Ona by sice kávu za chůze zvládla, ale chtěla nechat Lea, aby toho aspoň půlku zlikvidoval, jinak by to kakao mohlo skončit na zemi a ne v jeho žaludku. Ale ona koneckonců ta možnost chvilku postát v klidu nebyla tak špatná.
Saoirse trošku upila kávy, načež těkla pohledem k Harrymu. „Díky. Nemyslím jen za tu kávu a kakao, ale že jsi ty Vánoce nesmetl ze stolu, udělal jsi Leovi radost,“ pronesla s úsměvem a následně se k Harrymu naklonila, aby ho zlehka líbla na tvář.

_________________

Harry nebyl o nic méně nesvůj, než Saoirse, ale návrh byl vysloven a následně i přijat, takže už prostě nešlo moc vycouvat. A on vycouvávat ani nechtěl, protože představa Vánoc ve společnosti Saoirse a Lea nebyla vůbec špatná. „Já taky,“ usmál se a napadlo ho, že tím pádem bude muset shánět dárky. Ne že by jinak Saoirse a Leovi nic nedal, ale teď si hodlal dát obzvlášť záležet - jednak na tom, aby se dárky líbily, a jednak na tom, aby byly Vánoce štědré.
Když na ně pak došla řada u stánku, Harry objednal, co si jeho společníci naporoučeli, a Leovi do kakaa nechal přidat i berličkové lízátko, protože naprosto dokonale chápal, že něco takového k Vánocům prostě patří. Vždyť kakao bez lízátka si mohl dát prakticky kdykoliv, že, to zkrátka nebylo ono. Saoirse po chvilce podal kávu a společně s ní jí věnoval i úsměv. A na svůj kelímek s kávou samozřejmě nezapomněl - bez toho by Harry od stánku neodešel. A když ho konečně svíral v ruce a nasával tu boží vůni, hned mu bylo ještě o něco lépe. Dokonce zapomněl na ty otravné lidi všude kolem. „Nemáš zač,“ mrknul na Lea, když poděkoval, a zase se široce usmál.
Proti tomu, aby poodešli stranou a v klidu si vypili kávu a kakao, Harry vůbec neprotestoval, a tak na Saoirsina slova přikývl a zamířil společně s ní a Leem ke straně, kde se nenacházelo tolik lidí - maximálně si tam také někdo pochutnával na nakoupených mlsech a nápojích.
Pusu na tvář Harry opravdu neočekával, takže povytáhl obočí, překvapeně zamrkal a nakonec se zeširoka usmál. „Vždyť nemáš za co děkovat,“ hlesl s pohledem upřeným na Saoirse a úsměvem na rtech. „Rád s vámi strávím Vánoce,“ broukl popravdě a pokrčil rameny.

_________________

<

Will byl na Příčné ulici poprvé v životě. Co na Příčné ulici! Byl poprvé v životě v městě, které mělo víc, než padesát stálých obyvatel. Nebylo tedy divu, že byl z Londýna úplně na větvi, a to mluvíme pouze o té mudlovské části. Tolik lidí! Tolik aut! Autobusy, dokonce metro... William měl oči navrch hlavy a pro jistotu se držel blízko dědečkovi, který se, na rozdíl od kluka, netvářil vůbec nadšeně. Hluk velkoměsta a masy lidí ho prostě štvaly a už teď se nemohl dočkat, až se vrátí na farmu, daleko od civilizace.
Vstup na Příčnou ulici našli jen s obtížemi, protože Arthur těžce lovil ze vzpomínek, jak probíhaly jeho návštěvy kouzelnického světa ve společnosti jeho malé holčičky. Naštěstí se ale nakonec na Příčnou dostali a Will mohl valit oči nanovo. Kouzelnická část Londýna byla totiž zase úplně jiná – uličky byly křivolaké, domy prapodivné a kouzelnická móda ještě prapodivnější. A v některých obchodech prodávali poštovní sovy a košťata!
„Dědo, na těch košťatech se vážně létá?“ ptal se Will nevěřícně, protože létající košťata přece měly pouze čarodějky v pohádkách.
Arthur, ačkoliv se mu nechtělo moc do vysvětlování, přikývl. „Samozřejmě, že se na nich létá,“ odvětil, přestože i jemu to přišlo poněkud neuvěřitelné.
Will se prozatím dál nevyptával, ale z toho všeho ho začínala bolet hlava. Létající košťata! A támhle byl obchod s kotlíky. Mladý pan Kidd kráčel Příčnou ulicí jako omámený a marně se pokoušel všechno vstřebat. Bylo toho na něj prostě trochu moc.
„Musíme ti sehnat hábit a taky hůlku... to bude peněz,“ povzdechl si Arthur nespokojeně. „Hábity mají támhle a hůlky hned naproti,“ oznámil a mávl rukou ke dvěma zmiňovaným obchodům, kam také hocha hned nasměroval. A Will šel mlčky, přičemž se snažil vstřebat pro změnu to, že bude mít kouzelnou hůlku a bude se učit kouzlit.

> Ollivander a Malkinová

_________________

<<

Lavern stál u vchodu na Příčnou ulici a jeho elegantní oblečení bez poskvrnky doprovázel extrémně kyselý výraz. Dokonce ještě kyselejší, než když se do něj rodiče snažili hučet, že by si měl najít nějakou čistokrevnou manželku, a to bylo co říct. Inu, to tak bývá, když se má někdo hned po ránu setkat se svou bývalou známostí na jednu (dvě, tři…) noci, která mu měla přivést následky z té noci. Lavern se dost možná někde v duchu ještě celkově nesmířil s tím, že má syna, natož aby se o něj teď měl zničehonic starat. Vždyť posílal peníze! A držel se dál! Lavern měl sám na sebe střízlivý náhled a věděl o sobě, že jeho styl života může někomu připadat výstřední – přestože jemu vyhovoval – a co teprve jaký vliv by měl na toho chudáka kluka. Takže vlastně dělal dobrý skutek.
Nicméně ne, Alexandře to nestačilo a rozhodla se mu zničit život. Dokonce si kvůli tomu musel vzít dneska volno z práce, přestože zvažoval, že by tenhle úkol hodil nenápadně na svou sestru. Pak si ale Lavern připomněl, čím se Alexandra živí, a nejenže na Příčnou ulici přišel on sám, ale ještě tam přišel s dostatečným předstihem.

_________________

<<<


Kyselý výraz musel Jakey zdědit po svém otci, protože se tomu jeho v tuhle chvíli dokonale vyrovnal. Kráčel po boku matky na místo setkání a už zase s ní uraženě nemluvil, zatímco jí to bylo jedno. Po očku se na ni zadíval, jak jde s hlavou vztyčenou, bradou lehce dopředu, svižným odhodlaným krokem, jak jí na rtech pohrává nečitelný úsměv. Ani se neodvažoval odhadovat, jestli tímhle celým trestá jeho otce nebo jeho samotného. „Nemohl bych prostě jít sám?“ přerušil své mlčení sotva spatřil vytáhlou postavu svého otce, čekajícího na svou smrt. Vypadalo to na zábavné dopoledne. „Ne.“ Zazněla stručná odpověď z úst jeho matky a Jake věděl, že nemá cenu se s ní hádat. Už jen proto, že byla při hádkách děsivá.
Jakmile došli k Lavernovi, Jacob si ho nejdříve prohlédl od hlavy až po paty, stiskl nesouhlasně rty a stočil svůj pohled jinam. Asi aby jim dal oběma najevo, jak s touhle šarádou nesouhlasí, což mu bylo zřejmě k ničemu, ale šlo o princip.
„Dobré ráno, Laverne,“ odtušila Alexandra odměřeně (před těmi dvanácti lety to znělo úplně jinak), „Jacobe, pozdrav.“ To nebylo napomenutí, jaké maminky dávají dětem ve školce, když projdou okolo učitelky téměř bezhlesně. Tohle byl rozkaz. „Dobrý den,“ následovalo tedy splnění rozkazu, ale pohled svému otci věnoval jen zběžný.

_________________

Jakmile se Lavernovi dostala do zorného pole Alexandra i s jejich potomkem, pokusil se ten kyselý výraz alespoň trochu zeslabit, ovšem těžko říct s jakým úspěchem. Nejspíš jen s minimálním. Když k němu ti dva došli, Lavern opětoval klukovi zkoumavý pohled a musel se v duchu pousmát tomu, že on očividně taky s celou touhle situací nesouhlasí. Jo, chlapče, naprosto ti rozumím, pomyslel si, než zvedl zrak k chlapcově matce. „Alexandro, drahá, jak rád tě vidím,“ přivítal se s ní, a kdyby člověk netušil jejich vzájemný vztah, nepochybně by mu to znělo nefalšovaně upřímně. Kdyby u toho neviděl ten kyselý výraz, které se prostě Lavern zbavit nedokázal. Příliš ale netušil, jak se poprat s Jacobovým pozdravem; nakonec mu jen přikývl na oplátku. „Měli jste příjemnou cestu? Jsi si jistá, že si to tu nechceš s chlapcem projít sama? Nepochybně bys objevila několik zajímavých věcí, hm?“ Zkusit to musel, ačkoliv tomu Lavern moc šancí nedával. Prakticky žádné.

_________________

Alexandra nasadila úsměv tak falešný, že by se dal při pokeru považovat za podvádění, a popostrčila Jacoba dopředu. „Já tebe ne.“ Odvětila na to, že ji Lavern rád vidí. Ona by ho totiž i v tuhle chvíli nejraději zabila, ale bohužel to bylo trestné na všech kontinentech. „Myslím, že mnohem víc zajímavých věcí objevím, když si to tu projdu jindy a hlavně sama. Chceš mi snad říct, že si neuděláš čas na vlastního syna?“ zadívala se na něj tak nepříjemně, že Jakeovi naskočila husí kůže, a to se jí ani do obličeje nepodíval. On ty její výrazy až moc dobře znal. Ale někdy... někdy dokázala být taková, že na její horší stránku rychle zapomněl, což se podle všeho muselo stát jeho otci před těmi dvanácti lety. „Ona neustoupí, já už to zkoušel. Tak jdeme, ať to máme rychle za sebou, hm?“ otočil se nakonec k otci sám a zadíval se mu zpříma do očí. Rozhodně se v něm nedalo číst jako v otevřené knize a srdce na dlani taky neměl.

_________________

„Ach, to bolelo,“ prohlásil Lavern málem ukřivděně, nicméně vůbec tak nezněl. Když pak obdržel ten nepříjemný pohled, v duchu se otřásl, ale navenek se tvářil nanejvýš klidně. Byla jedna věc mít z Alexandry bobky, druhá věc byla přiznat to jí. Stačilo, že to dokázal přiznat sobě. „Alexandro, vůbec nechápu, co tím chceš naznačit. Kdybych si čas neudělal, přece bych tu nebyl,“ odtušil poněkud blahosklonně, jako by to snad nebylo jasné. Koneckonců to byla i pravda (ponechme pravé důvody stranou), a to, že se z toho pokoušel vyvléknout, to byla věc druhá.
Nakonec zasáhlo to mládě a bylo to možná dobře, jinak by to pro jednoho z nich neskončilo dobře a Lavern se obával, že by ten jeden byl on. Ne že by si nevěřil, ale… no. Lavern sklouzl k Jacobovi pohledem, načež s povzdechem pokrčil rameny. „Dobrá tedy, možná to skutečně bude nejlepší. Jak si t- ho pak budeš chtít vyzvednout?“ optal se pak ještě Alexandry na jeden maličký, ale pro něj velice podstatný detail, než se mohli vrhnout do víru rodinných nákupů. Každopádně byl ochotný Jacoba odvést kamkoliv – nečekaně – a jen tedy doufal, že společné nakupování neznamenalo hned nutnost přenocování. Na to jako byt uzpůsobený neměl. (Ačkoliv mu bylo jasné, že by stačil jediný Alexandřin pohled a bylo by hotovo jedním mávnutím hůlkou.)
„Tak kam bys chtěl jít jako první?“ Lavern předpokládal, že většina dětí si chtěla nejprve vyzkoušet hůlku, ale u Jacoba netušil. A když už spolu museli trávit dopoledne, mohl se alespoň pokusit být trochu příjemný. V mezích.

_________________

<<

Keilan se loudal uličkami kouzelnické části Londýna v doprovodu svého mladšího syna a pravděpodobně i Finlayho a jeho dcery, protože jejich manželky teď seděly v kavárně nad kávičkou a potřebovaly probrat samé důležité ženské věci, jako třeba novou módu a to, jak jim jejich muži občas lezou na nervy. Keilan se raději dobrovolně sebral a usoudil, že zatím vyrazí s Juniorem na procházku a na zmrzlinu.
A protože absolutně netušil, o čem by se s Finlaym měl bavit, ta procházka pravděpodobně probíhala v tichosti, pokud se slova neujal sám Finlay. „Slíbil jsem Juniorovi zmrzlinu, tak tam budeme muset odbočit,“ prolomil nakonec Keilan ticho, nicméně vůbec by mu nevadilo, kdyby se jejich cesty rozdělily. Proč vůbec kráčeli spolu? Těžko říct, no, asi erupce na Slunci. Keilan junior při zmínce zmrzliny roztáhl rtíky do širokého úsměvu a zvedl k tatínkovi pohled. „Stvejda si uvčitě taky dá zmvzlinu,“ zakřenil se vesele.

_________________