„Snažil jsem se,“ zareagoval Archie se skromným úsměvem na Jordaninu pochvalu týkající se košíčků - samozřejmě, že ho ta pochvala zahřála u srdíčka a potěšila, ale nepotřeboval se kvůli tomu hned naparovat. Takový on prostě nebyl. Bohatě mu stačila ta pusa za odměnu, díky níž zazářil jako sluníčko. Tak, jak to umí jenom Forsythi.
„Dobře, to se ještě domluvíme,“ broukl ohledně toho, kdy a jak se sejdou kvůli návštěvě jejích rodičů. A pak se letmo pousmál a přikývl. „Jo, utíká to jako voda - bratránek příští rok dělá OVCE. Ale že by nějak výrazněji dospěl, to se říct asi nedá,“ podotkl pobaveně. Ne, nemyslel to špatně, Javi nebyl žádné omezené pako, jen se prostě zatím nechoval moc dospělácky. A Archie byl vlastně celkem rád - nemusel každý předčasně dospívat, jako on sám, že. Navíc miloval ty chvíle, když s Javim někam vyrazili a chovali se společně jako puberťáci. To si totiž Archibald moc často dovolit nemohl. „A z Berta už je taky velký chlapák, že jo?“ zazubil se pak na svého syna, pocuchal mu vlásky a pak začal štrachat v koši, aby prckovi vytáhl nějakou dobrotu. Přece jediný neostrouhá, že.

_________________

<<

Popravdě – Elias vlastně vůbec neměl v plánu do parku lézt. Ani neměl cestu kolem. S kytarou na zádech a taškou přes rameno mířil za kamarádem, aby ho vytáhl z toho přelidněného Londýna a vyrazili někam na kratší výlet, nicméně počasí bylo moc pěkné na to, aby odolal vábení městské zeleně. A taky měl hlad a věděl moc dobře, že tady v tom parku často bývají moc dobré skořicové rolky, takže… Kamarád musel chvíli počkat. Zvláště ve chvíli, kdy Elias neomylně zacítil vůni čerstvé kávy, kterou náhodou dnes ještě neměl (a přesto byl vzhůru, zvláštní), tudíž měl jasno v tom, že se tu na chvíli zdrží. Jíst za chůze… to za prvé určitě nebylo nic zdravého a za druhé – vždyť by si to ani nevychutnal! S kelímkem kávy a sáčkem skořicových dobrot zamířil Elias k nejbližší lavičce a tvářil se u toho tak natěšeně, až se mohlo zdát, že má s někým schůzku.

_________________

V Británii byla Chloe sotva pár dní, ale už teď si byla jistá, že to tu nemá ráda. Vadilo jí, že se jí rodiče takhle zbavili - proč jí prostě nemohli nechat dochodit její školu v Británii? Jistě, měla dobré známky a mohla poznávat kus světa i jiným způsobem, než díky focení, ale to neznamenalo, že by měla přestoupit na jinou školu. Na školu, kde jedna z jejích sestřenicí učila a ta druhá otěhotněla na začátku sedmého ročníku. Už takhle měli Carterovi vcelku blbou pověst a to díky tomu, že si Leah začala s profesorem, což se na škole prokecla a Chloe byla jen ráda, že se může schovat za novinové články a s ostatními se moc nebavit.
Nelíbilo se jí, že musí přespávat v pokoji Leah, která doma nebyla zrovna vítaná, protože jí to rodiče nemohli odpustit. Leah totiž byla jediná osoba, která jí byla opravdu blízká, tedy do té doby, než musela přestoupit na jinou školu. To bylo před dvěma lety, tedy skoro třemi, a ona si nebyla vůbec jistá, jestli si k ní opětně tu cestu najde. Možná bylo štěstí, že jí zatím těch pár dnů neviděla, i když něco jí říkalo, aby jí napsala dopis a setkala se s ním. Už jen kvůli tomu, že ještě jeden měsíc a bude ten den. Chloe se při té myšlence zamračila. Proč jí všichni museli nějakým způsobem opouštět?
Do parku vlezla spíše úplnou náhodou, než že by to plánovala, především z toho důvodu, že tu ani nechtěla být. Dle tety i strýčka neměla ale tvrdnout celé dny doma, což rozhodně nedělala - občas někam vyjela fotit, ale bylo to vždy na pár hodin a musela se vrátit zpět k nim. Bohužel. Kdyby to bylo na ní, zůstala by hezky doma, v Austrálii, ale dle rodičů bylo dobře, že bude v Anglii, protože by se prý mohla setkat i s některými z budoucích spolužáků, jenže problém byl v tom, že o to vlastně moc nestála.
Potřásla hlavou a rozhlédla se kolem sebe - co tady asi tak měla dělat? Najednou litovala, že si sebou nevzala třeba knihu, ale s tím už se nedalo nic dělat. S povzdechem se tedy zařadila do fronty čekající na kafe, čas od času se rozhlédla kolem, snad jako kdyby někoho vyhlížela, ale jakmile byla fronta za ní, její pozornost se především upnula ke kávě a ovocné horké taštičce. Její veselí z toho nebylo ale zrovna dvakrát dlouhé, protože sotva popošla, aby se posadila na lavičku, která byla vedle té, co si vybral mladík přední, zaškobrtla, a pokud si toho někdo nevšiml, rozplácla se na zemi. Což v těch červeno-bílých pruhovaných šatech asi nebylo zrovna ideální a najednou zalitovala, že si místo těch černých botech na podpatku nevzala nějaké kecky.

_________________

Elias si spokojeně odložil jak kytaru, tak i tašku, a dlouze si přivoněl ke kelímku s kávou. Božská vůně, vskutku. Ale protože neměl v plánu si opařit jazyk a připravit se tak i o chuť, tak na chvíli kávu ještě odložil a místo se hodlal občerstvit jednou skořicovou rolkou. Příležitost ale k tomu nedostal, protože v momentě kdy dobrotu vylovil ze sáčku, po jeho levici jakási slečna zapomněla, jak se chodí. Což s sebou přirozeně neslo pád, který upoutal Eliho pozornost. Ne že by se snad začal smát, právě naopak. Protože se k tomu nikdo jiný neměl, odložil sáček se skořicovými rolkami na lavičku a vyhoupl se na nohy, aby ke slečně přiběhl. „Jste v pořádku?“ začal se starostlivě vyptávat a dle výrazu to vypadalo, že to myslí opravdu upřímně. „Ukažte, já vám pomůžu na nohy,“ nabídl Elias ochotně a napřáhl k dívce ruku, aby se ho mohla chytit. Vypadal docela odhodlaně, nicméně kdyby si nechtěla nechat pomoct, asi by dál nenaléhal. Ale měl nutkání se ujistit, jestli ji nic nebolí a jestli kromě pošramoceného ega neměla nějakou jinou újmu.

_________________

Přistání na zemi rozhodně nebylo měkké, ale Chloe spíše mrzelo to rozlité kafe, než rozbitá kolena. Tak se holt pár týdnů neukáže s odhalenými koleny na focení.. nebo si je nechá kouzlem spravit. Hlasu, který se nad ní ozval, se lekla neb nečekala, že by si jí někdo vůbec všiml, Brity považovala tak trochu za ignoranty. "Jsem, děkuju," přisvědčila, ale pomoci si na nohy nechala, protože když už onen kluk tu ruku nabídl, proč jí nepřijmout. Tvářila se však, jako kdyby jí něco trápilo, zda to bylo kvůli těm rozbitým kolenům, rozlité kávě nebo kvůli něčemu úplně jinému bylo vcelku těžko poznatelné. A jestli utrpělo její ego? Možná trochu, ale podobných pádů si zažila tolik, že jí to bylo vlastně jedno. Ostatně tady v Británii nikoho - když se nepočítala její rodina - neznala, a že by tohle mohl být její budoucí spolužák jí ani zdaleka nenapadlo. "Asi byste neměl trochu vody, co?" zeptala se, zatímco si pohledem zkoumala špinavá a trochu krvavá kolena, která si chtěla alespoň trochu otřít, víc než to ale měla chuť na to rozlité kafe, proto pohledem na chvíli zašilhala ke stánku, kde si ho předtím koupila.

_________________

Přestože mu ta dívka potvrdila, že je v pořádku, Elias tím nevypadal zcela přesvědčený. Ale rozhodl se, že ji nebude nutit, a že bude důvěřovat jejímu úsudku. Ostatně – kdyby ji to bolelo nějak víc, určitě by to bylo znát viditelněji. V reakci na její otázku se zatvářil lítostivě a zavrtěl hlavou. „Ne, to bohužel nemám,“ pronesl, ale ještě než to dořekl, proletěla mu hlavou myšlenka. „Ale víte co? Posaďte se tady na tu lavičku, já se dojdu tamhle zeptat, jestli by nám s tím trochu nepomohli, hm?“ nadhodil Elias a povzbudivě se pousmál. Pokud bylo potřeba, klidně jí k té lavičce pomohl dojít, ovšem pak už odběhl zpátky k tomu stánku. Vracel se jen o chvíli později a v rukou přitom nesl dvě věci. V jedné lahev vody a čistou látku a v té druhé… kelímek s kávou. „Říkal jsem si, že vám po tom šoku přijde vhod,“ pousmál se rozpačitě, když jí oboje podával. Ne že by se ji snad snažil sbalit nebo ji nějak oslnit… on prostě takový byl.

_________________

Mladík vodu samozřejmě neměl, což Chloe tak trochu očekávala, nedalo se ale nic dělat. Plánovala mu ještě jednou poděkovat a pomalu si dojít k nedalekému stánku pro vodu, když přišla nabídka, která jí na chvíli odrovnala. Koukala proto na mladíka skoro podezřívavě, než pomalu přikývla. "To je od vás milé, děkuji," a i když to u ní nebylo moc velkým zvykem, pozvedla koutky úst do menšího (a hlavně vcelku milého) úsměvu. Ten ale zmizel v momentě, kdy se pohnula, protože to přeci jen nebylo tak bezbolestné, jak to zprvu vypadalo, a tak při prvním pohybu sykla bolestí. Za tu dopomoc k lavičce tedy byla vcelku vděčná, takže mu ještě jednou poděkovala, a pak už se rozhlížela po svém okolí.
Než se však nadála, mladík byl zpět a krom vody a čisté látky nesl i něco dalšího. Chloe překvapeně zamrkala, protože to rozhodně nečekala, a i když by v tom někteří mohli vidět děsně milé gesto, jí samotné se to zdálo spíše podezřelé, takže si ho přeměřila pohledem. Holt k Britům neměla takovou důvěru, i když odsud pocházela větší část její rodiny. S tou se ale skoro vůbec nevídala, až do teď.. Nehledě na to, že na taková milá gesta prostě nebyla zvyklá, takže jí to bylo prostě podezřelé. "Kolik vám za to dám?" povytáhla nakonec tázavě obočí, když si přebírala kelímek s kafem a flašku plnou vody a čistou látku. "A samozřejmě děkuju, ještě jednou, ne kdekdo by byl takto ochotný," přeměřila si ho na chvíli pohledem načež se jala očistit si ty kolena pomocí látky a vody, která krom krve byla špinavá i od hlíny a štěrku.

_________________

Elias se chtě nechtě zatetelil radostí, když se na něj slečna pousmála. On to pořád říkal, úsměv slušel prostě každému. Každopádně pak ji starostlivě doprovodil k té lavičce a pak se postaral o tu vodu a kávu. Na kterou se slečna netvářila úplně nadšeně, ale to bylo snad i pochopitelné. Ale on se s ní vážně nesnažil flirtovat, alespoň si myslel, že ho podezírá z tohohle. Nicméně ho neodmítla, což bylo fajn a vykouzlilo mu to další úsměv na rtech.
„Pokud vás to moc neurazí, tak mi nic dávat nemusíte, však to byla maličkost,“ odmávl Elias ten její nápad, že by mu to zaplatila. Náhradní kávu jí přinesl protože chtěl, nikoliv proto, že by za to něco očekával. Navíc se mu příčilo brát si peníze od dívky, navíc za něco, o co si sama vysloveně neřekla.
„A vůbec nemáte za co,“ mrkl na ni, načež pokrčil rameny. „Kdyby k sobě všichni byli takoví, vyřešilo by to všechny konflikty a zavládl by světový mír, nemyslíte?“ Elias věděl, že jeho pohotové chování není standardem mezi všemi lidmi, a přestože to byla hezká, taky moc dobře věděl, že to byla utopie. „Nepotřebujete ještě nějak pomoct? Stačí říct, mám času dost.“

_________________

Na Chloe toho překvapení začínalo být možná až moc. Zkoumavě si ho prohlédla, zkoušejíc odhadovat, co od toho asi čeká. Nemohla uvěřit tomu, že by byl někdo až takhle moc ochotný, to přeci prostě nebylo možné, no ne? Musel mít nějaké postranní úmysly. Asi. "Tak děkuju, ještě jednou," začínala mít pocit, že se dneska uděkuje, ale byla slušně vychovaná a on si to vlastně i zasloužil. Byl milý. Jen Chloe připadalo, že je milý až moc.
Měla pocit, že tohle celé už je uzavřené a vlastně plánovala zmizet hned, jak si umyje ty kolena, což už měla skoro hotové. Mladík však začal mluvit něco o světovém míru a Chloe nevěděla, co dělat. Nikdy si v takovýhle situacích nebyla jistá, takže na něho chvíli pomrkávala, než pomalu přikývla. "To je dost možné, ale to se asi nikdy nestane," broukla nakonec s menším pokrčením ramen. Ne, lidi se prostě k sobě nemohli chovat hezky, na to bylo na světě bylo až moc závisti. A pak přišla nabídka k pomoci. Kdyby Chloe stála, dost možná by to s ní seklo, protože tohle už jí dostávalo trochu do rozpaků a navíc její mozek velel k útěku. Vždyť ani s tetou doma toho nepromluvila za těch pár dnů tolik, jako s tímhle mladíkem. "Vlastně byste mohl. Jsem zde nová, takže to tu moc neznám a vůbec si nepamatuju cestu na nádraží, tak kdybyste mi poradil, jak se odsud pak dostanu tam?" ona by to tedy dost možná našla nakonec sama, ale kdyby ne, hrozilo, že by se musela někoho zeptat. Oslovování náhodných kolemjdoucích pro ní vskutku nebylo, takže když už se mladík nabídl.. "A ještě.. je odsud Příčná ulice daleko?" povytáhla tázavě obočí, dočistila si ty kolena a seznala, že to zase tak špatně nevypadá. Ten pád mohl dopadnout i mnohem hůře.

_________________

„To nestane, ale o to víc by se měl člověk snažit chovat slušně,“ pokrčil Elias rameny, protože to, že se ostatní nechovali normálně a slušně, to ho ještě neopravňovalo k tomu, aby se choval jako oni. Chtě nechtě se musel uculit, když slečna jeho nabídku k pomoci zcela neodmítla, přestože to zprvu nevypadalo, že by se k tomu měla. „To není žádný problém,“ přikývl a pustil se do stručného vysvětlování, jakou cestou to je na nádraží nejlepší. Mluvil srozumitelně, jasně a snažil se to popsat co nejjednodušeji, aby nezabloudila. „No a na Příčnou to sice ještě kousek je, ale zase tak daleko to taky není a v klidu tam dojdete i pěšky. Já bych vám tu cestu klidně ukázal i osobně, ale hádám, že to by mi neprošlo.“ Ne, ani tentokrát tím Elias nic nemyslel, prostě jen nepospíchal a ona se tu očividně nevyznala, takže se snažil být slušný. Navíc vypadala podobně stará jako on… Ale byl si jistý, že v Bradavicích ji neviděl, a to ani třeba o rok dva výš, takže to nejspíš byla turistka. „Asi tu jste na výletě, co? Jak se vám Londýn líbí?“ No, neodolal, aby se nezeptal. Když už tak trochu zabředli do hovoru…

_________________