Mamina sa poteší, že som si tak rýchlo našla kamarátku. Je to skvelý pocit, že na Rokforte nebudem sama. Jiley rozmýšľala, čo na Hai povedia jej rodinný príslušníci. Oči jej žiarili od šťastia, mala výbornú náladu. Priateľsky s Hailie trkotala o všetkých možných veciach. "Kľudne, neprekáža mi to. Páči sa mi to!" zvolala, keď počula o svojej novej prezývke. A až sa čudovala, aké veci mali spoločné. "Jé, som rada. Vieš, keď by mala naša fenka šteniatka a tvoji rodičia by súhlasili, jedno by sme ti mohli dať. Ale, to by musela súhlasiť aj tvoja mačička, veď vieš, aké sú rôznorodé vzťahy týchto odlišných druhov! Niekedy sa nenávidia, inokedy zbožňujú.." vysvetľovala J. Rukou si prehrabla vlasy a položila si ju na stôl. Rozmýšľala o budúcnosti. Doteraz ani len nepomyslela na to, ako ju odchod z domu uchváti. Aj keď ešte neodchádzala, cítila to. Bolo to iné ako cez bežný rok. Všetko bude iné...
"Dvojčatá? Nepoznám žiadne dvojčatá," zasmiala sa a pokračovala, "U vás doma musí byť veselo. U mňa tak nie je.. Vieš, mám dospelú, nevlastnú sestru Astrid, ktorá väčšinou pracuje a mama s ockom to isté. Väčšinou sa bavím len s Kerry - to je tá fenka -, alebo si musím nájsť zábavku sama. No, alebo idem von s kamarátkami. Ale to sa často nestáva.." povzdychla si. Niekto by pomyslel, že má dokonalý život, no ani zďaleka to nie je tak. Má sa dobre, ale niekedy jej nejaké veci chýbajú. Na Rokforte by sa to mohlo zmeniť, uvidím. Kým sa Hai vrátila s džúsom, plánovala si, čo bude robiť doma. Možno niečo napísať? Alebo radšej kresliť? Každopádne, musím vyvenčiť Kerrinu. Na odporúčanie si obzrela nápoj, ktorý mala pred sebou jej priateľka. Vyzerá dobre, no na dnes mi stačilo. "Ďakujem za radu, skúsim ho. S tebou ale čas letí! Približne za polhodinu sa budem musieť pobrať domov. Mama mi prikázala, aby som bola doma na olovrant. Niekedy k nám môžeš prísť, no dneska nám tam čosi opravujú tí muklovia," nervózne prevrátila očami, veď všetci poznajú muklovské schopnosti. Nie že by som nimi pohŕdala, alebo si myslela, že sú horší ako my, ale proste im toľko nedôverujem.

Pousmála se nad její nabítkou štěněte. "Ráda bych si od vás nějaké to štěně vzala, ale i tak máme doma jedno štěně a to nám velice vyhovuje," pousmála se nad tím. "Kočce to nijak nevadí, protože je celý den u mě v pokoji a spí, maximálně jde do obýváku se napít nebo nažrat ještě si dojde na záchod, ale jinak je celou dobu u mě," řekne. Upraví si culík.
"Veselo? Ani ne, když každou chvíli jedno brečí a k němu se přidá to druhé. Nevlastní sestra, tak to není zas tak zlé a když máš aspoň toho psa tak se moc nenudíš," usměje se na ni. Kerry je hezké jméno pro psa. Zamyslela si nad nabítkou, že by k nim mohla. "Určitě ano, ale nejdříve se musím zeptat mamky," usměje se na ni a napije se. "Určitě se uvidíme i tady v kotli." Řekne ji a dopije šťávu. "I já budu muset jít, protože rodiče nějak jedou a musí hlídat dvojčata," řekla a došla zaplatit útratu a ještě se k ni vrátila.

Jiley odpoveď Hai o šteniatku prekvapila. "Ty máš aj psíka? To si mi mohla skôr povedať!" zasmiala sa. "Ako sa volá a ako vyzerá? Tá moja je plemena King Charles Španiel, je to taká menšia guľka," pousmiala sa nad opisom Kerry. Keby ma len doma čakala za dverami.. Tento deň sa mi páči a ona by mi to tým ešte zlepšila. Aj keď bola Kerry verná svojej paničke, málokedy ju takto privítala. Väčšinou skôr vylihovala v jej pelechu. "Koľko majú rokov? Mám rada maličké bábätká, ale viem si predstaviť, aké to s nimi musí byť ťažké.." spomínala si na veci, ktoré o nej hovorili rodičia, keď bola malá. Veru, aj vtedy bola Jiley neposedné, často sa hnevajúce stvorenie. Ale tak, aspoň sa u Hailie doma nenudia.. Mne to niekedy vadí, vzdychla si a poškrabala ľavú ruku. Hai odišla platiť a Ji ju o chvíľu vystriedala. "Vyzerá to tak, že obe sa už musíme zberať domov. Čo povieš, onedlho by sme sa tu mohli stretnúť? Alebo aj v zmrzlinárstve pána Fortescuea? Včas ti pošlem sovu!" kývla kamarátke. Ostatných pri lúčení objímem. Mám to spraviť aj teraz? Rozhodla sa, že to urobí. Dúfam, že to Hai nevezme zle. Obľúbila som si ju, tak čo?! tvrdohlavo si v duchu povedala. Popri tom kamarátke povedala: "Tak ahoj, ďakujem za skvelý deň. Určite ho zopakujeme!" šibalsky žmurkla a vybehla z pohostinstva. Cestou domov sa v duchu tešila na ďalšie dni v kúzelníckom svete.

>>> Domov

Usmála se nad její reakcí, že má pejska. "Ano mám. Jmenuje se Annie, je to labrador a je jí 1 rok. Docela je živá, tak s ní chodím i dvakrát denně ven." Řekne a usměje se "Dvojčatům jsou 3 roky. Někdy mi je určitě mamka vnutí je vzít ven," zazubila se. Letmo se zamyslí. "Dobře, tak mi když tak pošli sovu nebo jestli se setkáme. Domluvím se, kde a kdy." Usměje se. "Jo určitě ho zopakujeme," řekla a šla domů.
>>> Domů

Salem se po celou dobu tvářil jako vždycky. Což znamenalo jen občasné nepatrné kývnutí nebo letmé povytáhnutí koutku úst do křivého šklebu. Ale když přišla řeč na jejich drahé sestřičky a zvláště pak na tu jednu osudnou od Blainea, tak se jeho výraz přece jenom o něco změnil. Nebyl v tom však žádný úsměv, který by si někdo možná přál nýbrž jen jízlivější úšklebek a snad v jedné chvíli dokonce i v mírně znechucené a pohrdavé formě. Hlavně, když padla zmínka o Havranovi, jenž měl dle Salemového mínění ten největší podíl na tom, že se z tehdejší bývalé zmijozelské primusky stala tuctová přecitlivělá buchta. Jako kdyby si ten havraspárský trollí chrchel ani řádně neuvědomil, co v té prý-jeho-holce je, a jestli ano, tak si toho dostatečně nevážil. Ale tohle stejně Salem vůbec neřešil. Nechtěl si kazit den. Jen se neubránil jedné jediné poznámce, která asi Blaineovi naznačí, co se asi tak stalo. „Ten Havran má na ni špatnej vliv. Od té doby, co se s ním prý dala dohromady je ještě horší, než dřív.“ Vůbec nechápu, co na něm vidí. A kdyby ten záprdek nebyl taková trubka na lektvary, tak by snad i přísahal, že Lorelei uvařil lektvar lásky. I hlas mu dokonce zhruběl, jak mu ležel v žaludku. Salem ale moc dobře věděl, že nemusí zase tak tajnůstkařit, jak odtušil z toho pohledu, jenž mu Blaine věnoval. Problém byl akorát v tom, že Salem neměl v povaze se svěřovat i svým nejbližším, i kdyby věděl, že mu to pomůže. Zkrátka si to chtěl vyřešit sám. Vstřebat to a smířit se s tím, že přišel o dalšího důležitého člověka. Nakonec byl i rád, že se rozhovor posléze dostal k úplně jinému tématu a nemusel tak čelit dotěrným otázkám. Blainovi však stačil věnovat pouze chápavý a zároveň i nesouhlasný pohled, než se k nim přifařila modrovlasá hurikánka, jenž se právě ocitla za Blainem a zezadu mu rozcuchala zrzavé háro.
„Tak v tom případě by ti mohl Salem pomoct. Třeba by si tě vzal sám.“ Pronesla svůj geniální návrh a pěkně nahlas se pobaveně zasmála. „Aspoň bude mít jistotu, že nezůstane sám no a ty…. Ty budeš mít mamku, co je stejný blázen do famfrcu a zároveň se vyhneš tamté… No jsem to ale chytré děvče, že?“ Pokývla vědoucně hlavou, a než se k pánům posadila, sama si chvályhodně poklepla na ramínko. Salem sestru probodl nenávistným pohledem hodným masového vraha, z čehož si Dora nic nedělala, protože už od něj byla zkrátka zvyklá i na mnohem horší věci. Raději svou pozornost přesunula k pohlednému zrzkovi, na kterého se stále přiblble usmívala a naslouchala jejich rozhovoru, jenž se táhl až do pozdních odpoledních hodin. To už byl možná tak akorát čas k odchodu.

_________________

Do Londýna se původně chtěl chystat až ke konci prázdnin. Nemusí zrovna dvakrát velkou společnost, takže nemá ani potřebu zbytečně vyhledávat přeplněnou Příčnou ulici. Před začátkem školního roku si ale pochopitelně musí nakoupit několik nutných věcí, kromě toho by rád rozšířil sbírku svých dalekohledů. Teď ale v Londýně není z důvodu nakupování, nýbrž z důvodů rodinných. Ze svého domu v Newtownu téměř nevylezl. Ponořil se do zkoumání nočního nebe, záhadného vesmíru a úchvatných hvězd, takže se mu znovu naprosto převrátil denní režim. Před den spal a v noci seděl u dalekohledu a zkoumal vše různá souhvězdí. Takže nebylo těžké zastihnout ho sovou, čehož využila Ebenezarova sestra, Sorrel. Moc dobře tušila, že Ebenezar se v Londýně zdržovat o prázdninách dobrovolně nebude, ale i tak mu zkusila napsat, protože potřebovala zdánlivě nevinnou pomoc. A tak se Ebenezar uprostřed léta dostal do Londýna. Zcela nepřipraven a rozhozen svou nervozitou, která pramenila z toho, že bude muset pohlídat svého sedmiletého synovce.

Malého chlapce si vyzvedne u kouzelnické nemocnice. Dostane několik krátkých pokynů a v duchu své sestře složí poklonu, že mu svěří lidskou bytost, aniž by projevila obavy. On není zrovna chůva k pohledání, ale třeba si myslí, že to s dětmi umí, když učí v Bradavicích... při pohledu na to malé dítě se mu nervozitou zachvěje žaludek, ale nakonec se to rozhodne vzít pevně do svých rukou. A tak se s chlapcem vydá na Příčnou.

Nestihnou se ani rozkoukat v ulici plné obchodů a chlapec už si začne stěžovat, že má hlad. Zamíří proto rovnou do Děravého kotle, kde si hoch bude moci dát oběd, a Ebenezar něco k pití. Chlapec pomalu otevře dveře a nakoukne do místnosti plné lidí. Nakonec vstoupí dovnitř a začne hledat stůl, kam by se mohli posadit. Kelton má pouze něco kolem sto patnácti centimetrů, a tak se v kolektivu podobně starých dětí spíše ztrácí, čemuž dopomáhá i drobná konstituce. Když za něm do kotle vstoupí i Ebenezar, ostatní si ale musí všimnout, že tihle ti dva si budou něčím příbuzní. Možná to prozradí podobně zelené oči, ač Ebenezar má oči světlé a Kelton zase naopak tmavé, nebo výraz, kterým si prohlédnou tak akorát zaplněnou hospodu. "Tam je místo," ukáže chlapec k volnému stolu až úplně u zdi a otočí se přes rameno k mračícímu se Ebenezarovi, jenž přikývne. Profesor Astronomie z Bradavic se během prázdnin moc nezměnil. Vyhlíží na okolní svět stále stejně. Přesunou se k volnému stolu, kam se oba usadí. Kelton si dá Děravou polévku a Ebenezar kávu, zatímco čekají na svou objednávku, chlapec se začne zvědavě rozhlížet kolem a Ebenezar se natáhne po výtisku Denního věštce.

_________________

| +

Parvati a Paul Russellovi

Do Kotle vejdu rovnou za dědou. Trochu se mračím, nemám zrovna dobrou náladu. Když mne totiž babička chytila, jak šťourám hůlkou do našeho sena ve snaze vyhnat z něj myš, kterou jsem pronásledovala, tak ji málem ranila mrtvice. A když se to dozvěděl děda, tak svou výhružku opravdu splnil, hůlku mi zabavil a ještě jsem si musela vyslechnout dvě hodiny trvající kázání ohledně toho, že hůlkou se v suchém seně opravdu nehrabe. Takže hůlku dostanu až prvního září těsně před nástupem do vlaku. Všichni jsou na mne strašně zlí a vůbec mi nerozumí.
"Dědečku, já to už dělat nebudu, prosím, vrátíš mi doma tu hůlku?"
S tím dneska otravuju už od rána. Co je kouzelnice, respektive budoucí bystrozorka, jako já, bez hůlky? Jak mám poté pronásledovat své nepřátele a vrhat na ně děsivé kletby?
"Já budu strašně hodná, budu babičce pomáhat, nebudu pytlačit na rybníku, nevlezu do lesa, nebudu vykuřovat sršně, nebudu pouštět paní Brownové slepice z kurníku…"
Zatímco slibuju hory, doly i černý les, hledá děda nějaký volný stolek někde bokem. A nakonec ho i najde, tam u zdi totiž moc lidí nechce být, není tam moc pěkný výhled. Vlastně je tam jeden chlap a kluk, což děda vyhodnotí jako úplně nejlepší.
"To stejně dělat ani nebudeš. A jestli ano, tak sundám lepačku a…"
Jen jsem polkla. Ne, jsou věci, který ke svému životu nepotřebuju a lepačka patří mezi jednu z nich.
"Ale dědečku, co když mne přepadne nějaký zlý černokněžník? Nebo co když nějakého zlého černokněžníka uvidím? Jak ho potom zajmu? Navíc, jsem kouzelnice! A kouzelnice prostě bez hůlky být nemůže!"
Pokusila jsem se argumentovat, zatímco jsem si sedala ke stolku, který sousedil s tím, vedle kterého byl ten chlapec a ten dospělej chlap, který mi od pohledu nebyl zrovna moc sympatický.
"Jestli nějakého zlého černokněžníka uvidíš, tak utečeš, nebo mne zavoláš. A já si to s ním vyřídím."
S dědou se moc diskutovat nedá. Navíc, když se na mne podíval, tak mi bylo hned jasný, že bych měla změnit téma, neb už je celkem nazlobený.
"A nemohl bys mi koupit ohnivou whiskey, dědečku?"
Stačil mi jen dědečkův pohled na to, abych věděla, že mi k whiskey nedá ani čuchnout, natož aby mi ji kupoval.
"Tak potom bys mi mohl koupit máslový ležák…"
Zatímco děda objednával, já se začala rozhlížet a zrak mi padl na toho chlapce, kterého jsem sice viděla už před tím, ale teď jsem si ho mohla pořádně prohlédnout. Usmála jsem se na něj a zamávala mu. Ona je totiž s dědou strašná nuda, když s ním chodím po nákupech. Samá fronta, nuda, dospělácké řeči a já dostanu akorát zmrzku. Musím být hodná, slušná, zdravit, a když to nedělám, tak děda je většinou tak blízko, že mi to nestojí za ty pohlavky. A ani utéct nesmím. Takže to, že zde byl ten chlapec, byla příjemná změna. Třeba bychom mohli něco podniknout, kdyby nás společně náš doprovod někam pustil… a třeba by mi mohl pomoct s nákupem u Taškáře, protože kdyby děda zjistil, že jsem si tam něco koupila, tak by mne přetrhl jak hada. Nebo bychom se mohli podívat na Obrtlou, tam nesmím taky. Ale kdybychom se tam jenom jukli, tak se nikdo nic nedozví.

<<< Ginger a Elin Olssonová

Ginger už už prošlo jít na Příčnou ulici sama, ale poté si maminka vzpomněla, že si tam musí také něco zařídit, a tak momentálně zrzavá dívka s vlasy zapletenými do tlustého copu nabručeně cupitala vedle ní. První zastávkou byl samozřejmě Děravý kotel, a protože bylo kolem poledního, rozhodla paní Olssonová, že se tam nejdříve naobědvají, a až poté se vydají dál.
"Dobrý den, Tome," pozdravila usměvavá Elin hospodského, který jí nazpátek přikývl a také se usmál. "Jeminánku, tady je zase plno...a, támhle se ještě vejdeme!" prohlásila poté a už vyrazila ke stolu u zdi. Ginger ji s otráveným výrazem následovala, ale když vzhlédla a přes matku zahlédla vysokého profesora astronomie, strnula. Když si Elin všimla, že ji její dcera nenásleduje, vrátila se o pár kroků zpět a starostlivě se jí zeptala: "Co se děje, zlatíčko?"
"Támhleten...pán je náš profesor astronomie..." Prosím, pojďme jinam! zaprosila v duchu úpěnlivě, ale to už se oči paní Olssonové rozzářily nadšením a na tváři se jí objevil zářivý úsměv. Nesmlouvavě popadla Ginger za ruku a šla ke stolu, u kterého seděl Ebenezar a nějaký kluk, o němž Ginger z celého srdce doufala, že to není jeho syn. A jestli je, tak ať není po svém otci.

"Dobrý den- nebude vám vadit, když si přisedneme? Jinde už není místo. Elin Olssonová, velice ráda vás poznávám- Ginger mi říkala, že jste její učitel v Bradavicích. Doufám, že nedělá problémy, je to takové živé dítě," řekla aktivně paní Olssonová s úsměvem a natáhla k Ebenezarovi pravačku. Ginger se na Ebenezara zcela neupřímně nevinně zazubila, a poté, co do ní matka drcla loktem, dodala i polohlasné "Dobrý den, pane profesore," které z ní lezlo jako z chlupaté deky. Zrovna si svýma modravýma očima prohlížela toho kloučka, když se vedle ní ozvalo: "A podívejme se, jakého s sebou máte fešáka- to je váš syn?" Ginger se v tom momentě chtělo všechno kromě toho sedět u jednoho stolu s ex-Mozkomorákem. Budu mu muset vymyslet nějakou novou přezdívku, pomyslela si v duchu. Mozkomorák mu už prostě nemohla říkat, ale 'pan profesor Rodwell' rozhodně nepřipadalo v úvahu.
Když se usadily a Elin mávla na Toma, který dal kývnutím hlavy na vědomí, že rozumí, a za chvilku už před ně položil máslový ležák (pro Elin) a kaktusový džus (pro Ginger). Na jídlo museli ještě chvilku čekat. Ginger se snažila tvářit, že tam vůbec není a očima přelétla jejich nejbližší okolí- u vedlejšího stolu seděla nějaká holka zhruba jejího věku s pánem, který by věkem odpovídal dědečkovi. V Bradavicích jsem jí neviděla...že by budoucí prvačka? pomyslela si, i když vlastně bylo dost možné, že si jí ve škole jenom nevšimla. Vem to Merlin, řekla si v duchu a zamračeně se zadívala na malého Rodwella.

_________________

Ebenezar se hrbí nad výtiskem Denního věštce, a tak mu ostatní sotva mohou pohlédnout do tváře. Ani při slunečném počasí nezměnil šatník, takže má na sobě společenské kalhoty a v nich černou košili, která je v plném kontrastu s Ebenezarovou bledou pletí. Chlapec na proti němu se mu podobá svou klidnou tváří a prázdným pohledem, kterým se rozhlíží po hospodě. Na sobě má červené tričko, které svou barvou alespoň trochu oživí ponuré místo u zdi. Ebenezar zvedne hlavu až ve chvíli, když ke stolu zamíří mladá, neznámá dívka se starším pánem. Přemýšlivě si promne jednu z jizev na své tváři, a aniž by ho upoutal rozhovor dvou cizích lidí, znovu skloní zrak k novinám. Svého synovce si nevšímá, ale chlapci to asi ani nevadí. Očividně má ze svého strýce tak trochu strach, a tak radši mlčí a rozhlíží se kolem. To k nim akorát servírka přinese talíř s polévkou a černou kávu. Rozloží před sebou věštce, do rukou vezme hrneček s kávou a dá se dál do čtení, zatímco se Kelton začne vrtat v polévce a obědvat. A právě v ten okamžik ho vyruší neznámá žena. Odlepí líně zrak od novin a zvedne tvář k neznámé paní, v níž nerozpozná v prvním momentě nikoho známého, až když si všimne malé Olssonové vedle ní. Nevěřícně a dosti zaraženě přelétne pohledem z Ginger na Elin a zpět, jakoby přemýšlel, co ty dvě mají spolu společného. Zamračí se, a to už odkládá hrneček s kávou. Nuceně se ušklíbne. Těch informací, které na něho paní Olssonová vychrlí, je trochu moc, ale pokusí se to vstřebat. "Dobrý den," začne pomalu odsekávaně a navíc poukáže na místo vedle Keltona, jenž sedí na druhé straně stolu, z čehož vyplyne, že se Elin může posadit a že Ginger se bude muset posadit vedle něho, pokud se ke své matce už nevejde. "Máte pravdu, učím v Bradavicích," letmo se ušklíbne, než k ní natáhne svou vychrtlou ruku. "Ebenezar Rodwell." Dodávat frázi těší mě by bylo asi víc než zbytečné.

A pak už se stočí pozornost k malému Keltonovi, jenž zatím poklidně obědval polévku a nevěnoval cizí ženě s dívkou sebemenší pozornost. Působí zakřiknutým dojmem, což se potvrdí v momentě, když se na něho žena zeptá. Obávaně polkne a vzhlédne k Ebenezarovi, jakoby se snad dovoloval, zda může promluvit. Ebenezarovo povytažené obočí, jakoby samo říkalo: Nepředstavíš se? "Dobrý den... já jsem Kelton Rodwell," natáhne k paní také svou ruku a podívá se na ní se smrtelně vážnou tváří, než sklouzne pohledem k Ginger a také se k ní natáhne. To už se lehce pousměje, aby z něho nešla taková hrůza, jako z jeho strýčka, ač momentálně Kelton musí působit vyděšeně už od pohledu. Není divu. Ebenezar je pro něho víc cizím člověkem než strýcem, navíc o něm ví věci, které by radši nevěděl, i proto z něho má přehnaný respekt, možná až strach.
"Ne, je to můj synovec," odpoví Elin s upřeným zrakem na Ginger, protože nemusel používat ani Nitrozpyt, aby si domyslel, co se jí honilo hlavou. Rodwell a mít syna? To by možná byla nová senzace, když by se to rozneslo v Bradavicích, ale bohužel to tak není. Kelton začne nenápadně pokukovat po Ginger a Elin, zatímco se probírá lžíci v polévce, a protože Ebenezar očividně opět odmítá konverzovat, promluví on sám. "Odkud Ebe- Ebenezara znáte?" zeptá se dost nejistým hlasem.

_________________

| +

U druhého stolku začíná být celkem živo. A když se navíc dozvím, že ten chlap učí v Bradavicích, tak pootevřu pusu údivem. Pohledem zkontroluju dědu, který si vytáhl nové číslo časopisu Černá magie – buďte v obraze a listuje v něm. Opatrně sklouznu ze židle, abych se za těmi dětmi šla podívat blíž. Určitě bych si s nimi mohla popovídat, bude to větší zábava než s dědou, který mne jenom napomíná.
"Parvati, kam to jdeš?"
Děda ani nezvedl oči od časopisu a stejně můj odchod zachytil. U Merlina, jak může být někdo ta dobrý? Sice bych už měla být zvyklá na to, že mu unikne jen máloco, ale stejně mne vždycky překvapí.
"Nóóó, dědečku, tam u vedlejšího stolu je nějaký profesor z Bradavic a taky jsou tam děti, tak jsem si říkala, že než vypiješ tu kávu a dočteš časopis, že bych je mohla omrknout."
Teprve teď děda odložil časopis a samozřejmě, že si druhý stůl zkontroloval. Vůbec mi totiž nevěří. To od něj není fér.
"Pojď sem,"
mávl na mne rukou. Poslechla jsem. Během několika vteřin jsem byla u něj. Děda se odsunul od stolu a normálně mne začal šacovat.
"Ale dědečku!"
Pokusila jsem se neúspěšně protestovat, ale držela jsem. Ostatně, nic jiného mi nezbývalo. Děda postupně vytáhl prak, inkoustové kuličky, babiččinu ztracenou šňůru na prádlo, krabičku s velkým pavoukem a připínáčky. Vážně je prča, když si na ně někdo sedne.
"Můžeš mi to nějak vysvětlit?"
Děda se už zlobil. Dokonce mne chtěl i plácnout, ale já jsem to očekávala a udělala jsem velmi rychlý krok zpět z jeho dosahu. Tentokrát jsem měla štěstí. Ruka mé zadní svaly minula jen o pár centimetrů. Vím, že všechny tyto věci patří na seznam těch zakázaných. Nesmím je krást a shánět doma, natož je tahat někam ven.
"Musím se nějak bránit, kdyby mne ten zlý černokněžník napadl, ne? A když jsi mi zabavil hůlku…"
Automaticky jsem začala vymýšlet nějakou lež.
"… tak bys po něm začala střílet inkoustové kuličky? Parvati, to nemůžeš být co deset, ale pět minut hodná? To tě musím neustále hlídat jako malé děcko? Ještě že jedeš do těch Bradavic, tam si s tebou budou muset poradit profesoři."
Na to jsem nic neřekla, jen jsem dědu trochu vzpurně sledovala. Já přece jsem hodná! Jenže dospělci jsou trapní a vůbec nerozumí srandě.
"A můžu teda jít?"
Byla jsem trochu netrpělivá. Navíc, podobné hubování poslouchám skoro pořád.
"Tak dobrá, ale budeš se chovat jako slušně vychovaná čarodějka, je to jasné?"
Přikývla jsem. Co jiného jsem asi měla udělat?
S nadšením jsem se vzdálila od dědy a šla za dětmi a profesorem, k nimž jsem se pokusila co nejméně nápadně přitočit. Nezapomněla jsem si vzít svůj máslový ležák.

To, že Ebenezar učí v Bradavicích, jsem už věděla.
"Páni, a co učíte? Obranu proti černé magii? Na tu se strašně těším! Nebo lektvary? Právě nevím, co bude zajímavější. Jestli ta obrana, nebo ty lektvary."
Vím, že bych na dospělé měla mluvit, až když mne vyzvou, že bych se neměla vtírat, ale to šlo momentálně bokem. I když Ebenezar nebyl moc sympatický, tak to byl přeci jenom profesor, takže byl strašně, ale strašně moc zajímavý.
"Dědeček taky učí,"
nezapomněla jsem se pochlubit.
"Ale ne v Bradavicích."
Když jsem se poté i doslechla, že Kelton je synovcem profesora z Bradavic, můj respekt vůči němu vzrostl.
"To je úplná bomba. To toho už musíš hodně umět, že jo? Sesíláš už nějaké strašlivé kletby a zaklínadla? Umíš přeměnit svou postel třeba v draka? Nechceš přeměnit třeba ten stůl v jednorožce?"
Zaplavila jsem Keltona otázkami a vůbec mi nevadilo, že se to třeba ani nehodí. Mne mí prarodiče neučili žádná kouzla. Prý jsem na to ještě moc malá. Pch.
"A budeš už taky chodit do Bradavic? Já tam už letos jedu! Strašně se těším, určitě to bude sranda. Babička navíc říkala, že tam dávaj akorát školní tresty, nebo strhávaj body, ale děda říkal, že mne tam budou i věšet za kotníky ke stropu, když budu zlobit, jenže babička říkala, že mne děda jen straší. Tak já nevím, to věšení by mi asi vadilo…"
Dál jsem chrlila na Keltona jednu větu za druhou. Na Ginger jsem se nezapomněla též několikrát otočit a párkrát si ji prohlédnout. Vypadala zhruba stejně stará jako já. Určitě to bude budoucí prvačka.