Ollivanderovy hůlky

Jane toho dne dorazila do práce snad ještě dřív než posledně a byla do šedého plédu zachumlaná docela solidně. Tentokrát na sobě měla letní červené šaty (šedá trochu ubírá barvy tak se to hodilo) a podpatky samozřejmě nesměly chybět. Vlasy si vyčesala do drdolu, ze kterého jí, ale tak jako tak několik neposedných pramínků vyklouzlo. Jen vešla od obchodu kýchla, tohle bylo hrozné. Pár dnů tu nebyla a prach se tu stejně… Razantně otevřela několik oken, sebrala z pultu pár krabiček, které chtěly uklidit a zmizela mezi regály. Dokonce i vystoupala na ty posuvné schůdky, které měl pan Ollivander obvykle jen kousek od pultu. A zřejmě v tom momentu někdo vstoupil do krámku. Jane se zaposlouchala. Trvalo delší dobu, než dveře zaklaply. Dva lidé. Opatrní. Lehké kroky. Jakmile se ozvaly pozdravy, zastrčila poslední dvě krabičky na svá místa. Pak, ze zvědavosti, vzala jinou a nohou se odrazila od dřeva. Zaskřípělo to a Jane na posuvných schůdkách dojela až k pultu. Šaty se kolem jejích nohou zavlnily, jak se žebříček zastavil o západku. Dobře že se držela, kdyby ne… Zároveň se snažila co nejdříve podívat za sebe kvůli reakci těch dvou. Aby je nevyděsila až tak moc usmívala se.
„Dobrý den.“ Další z těch povzbudivých úsměvů. „Já vím, jdete si pro první hůlku.“ Věnovala dívce delší pohled, který se zastavil u slamáku s ušima. Zvláštní.
„Vydržte chvilku.“ Jane opatrně sestupovala po schůdkách a dávala si pozor kam šlape. Ono… takhle vylézt nahoru je dobré, slézt s podpatky je podstatně složitější. Ale povedlo se a nezakolísala ani jednou, to ta praxe! „Zkusíme nejdříve… tuto, to by nemuselo být špatné.“
Jane zaváhala, ale pak otevřela krabičku v matně stříbrné krabičce, která stále ještě byla mírně zaprášená (krabice ne hůlka ta vypadala – stejně jako všechny ostatní – sakra dobře). „Mávněte s ní tamtím směrem, jen moment…“ Jane vytáhla svoji hůlku a mávnutím narovnala něco jako menší pyramidu z krabic, které se válely všude okolo. „Teď můžete a nebojte se. Ať bude reakce jakákoli, nic se vám nestane. Hůlka si vždy vybírá kouzelníka…“ Dodala magickou větu, kterou už znala takřka nazpaměť.

_________________

(Stieg Larsson)

"Vážně? Tys měla žábu? Hustý! Oni jsou tedy některé ty žabky vážně pěkný, ale kočka je na pomazlení lepší," broukla jsem pobaveně a rozhlédla jsem se po krámě. Ne, vážně se mi tady moc nelíbilo a neměla jsem sebemenší ponětí, čím to asi tak mohlo být. O to víc jsem tedy byla radši, že tu byla teta Freya se mnou, protože bych sem jinak musela asi sama.. nebo se skřítkem. Tohle bylo tedy stokrát lepší. "A teď? Máš nějaké zvířátko?" optala jsem se ještě zvědavě. Jak bylo řečeno, zrovna s tetou jsem se moc nevídala (ale to ani s vlastními rodiči), a tak jsem moc netušila, jestli jí doma něco pobíhá či nikoliv. I když jsem tušila, že stejně jako rodiče, ani ona na okolní svět nebude mít moc času. Možná proto byla ještě stále svobodná a bez dětí.. No a pak se ozvalo za skřípění.
Nebýt tedy, asi bych z krámku vypadla, takhle jsem jen stiskla pevně její ruku a následně jsem se omluvně usmála. Na paní, která přijela, jsem se pak lehce káravě zadívala ve smyslu, že o sobě mohla dát vědět dřív, než nás (především tedy mě) vyděsila, že. Přikývla jsem pak, jakože si fakt pro první hůlku jdu, a mrkla jsem se po Freye, která mě popostrčila blíže k té ženě. To se mi nelíbilo, ale zůstala jsem stát na místě čekajíc, co se stane. Ne že by se toho stalo moc, po chvíli mi jen byla podána první hůlka, se kterou jsem měla mávnout. "Já myslela, že tu prodává takovej starej... ech, že tu prodává pan Ollivander. Vy jste jeho dcera? Nebo vnučka?" nevinně jsem se zazubila na tetu svírajíc hůlku stále v ruce aniž bych s ní zatím mávla. Holt jsem byla zvědavá, takže jsem se prvně ptala. Nicméně ještě předtím, než se paní prodavačka dostala k odpovědi, jednoduše jsem udělala ten pohyb, který byl po mě požadován, směrem k vyrovnaným krabicím. "Tohle se děje normálně?" kníkla jsem, možná i trochu vyděšeně, když krabice popadaly na zem a chtě nechtě jsem musela hůlku vrátit zpět. "A to vím, že si hůlka vybírá kouzelníka a ne kouzelník hůlku, maminka už mi to stihla sdělit," při téhle větě jsem zamrkala pobaveně na tetu Freyu. Moje máma mě sice většinu času ignorovala, ale občas z ní nějaká ta moudra vypadla. Což nebylo tak moc časté a většinu těch věcí, které jsem věděla třeba o Bradavicích, jsem zjistila díky knihám a právě tetě Freye.

_________________

Freya se pobaveně uchechtla a přikývla. "Jo, kočky jsou na pomazlení rozhodně lepší. Ale tak žábu můžeš taky pohladit, pokud si nekoupíš nějaký jedovatý druh," krčila jednoduše rameny. Jí to vesměs bylo jedno, na škole většinu času trávila v astronomické věži pozorováním hvězd. Což se ani po těch letech zase tak moc nezměnilo - pokud totiž zrovna netrávila čas u Wei-Dinga v kabinetu (nebo on u ní) u opravování písemek, byla zalezlá tam. "Mám dvě práce, to mi stačí," mrkla na Minu s menším úsměvem. Možná, že kdyby nebyla až taková workoholic, starost o nějaké to zvíře by zvládla, ale v tuhle chvíli byla ráda, že se dokáže postarat o svou bonsaj. O tu se samozřejmě starala svědomitě a musela seznat, že jí opravdu pěkně zdobí přes rok kabinet. No a možná by i v rozhovoru pokračovaly, kdyby se zničeho nic nezjevil ten, na koho čekali. Tedy, Freya vážně očekávala pana Ollivandera, takže při pohledu na mladou dívku (kterou ještě ke všemu od pohledu znala z Bradavic, jak by taky ne, když se střídaly v učení bylinkářství, že) se trochu zarazila, nicméně jí po chvíli věnovala menší úsměv.
Protože se její neteř neměla k tomu, aby k Jane přistoupila, Freya jí popostrčila blíže a snažila se u toho moc nešklebit. "Mino," zaznělo pak káravě, když pana Ollivandera chtěla nazvat starým páprdou nebo něčím podobným a lehce se zamračila. Na chvíli, protože zlobit se na někoho jí nikdy moc dlouho nevydrželo. Bylo ale jedině dobře, že se po pokárání i hned opravila. "Děje, zlatíčko, když jsem si šla pro první hůlku já, vypadalo to tu jako po výbuchu," ušklíbla se při té vzpomínce a mrkla po Jane, jestli se třeba taky nechce pochlubit tím, jak jí to na poprvé (ne)šlo.

_________________

Ollivanderovy hůlky

Vyděsit Jane nikoho nechtěla, ale na druhou stranu tohle byl také způsob, jak odhadnout lidi. Na Freyu se zazubila až potom, když se otáčela, tak ji přes rameno na první rychlý pohled nepoznala, až teď. Každopádně Jane vyletělo obočí mírně výš a snažila se udržet vážnou tvář (ale koutky úst jí zacukaly do pobaveného úsměvu ať se snažila jak chtěla), když se dívka zeptala na Ollivandra a rovnou ho označila za starého, ale pak se včas zarazila a opravila.
„Pan Ollivander tu je většinu svého času, ale i on si rád dopřeje volno, takže ho tu občas zastoupím. A dneska hlásili krásné počasí, vzal si dovolenou.“ Pravděpodobně rybaří. Určitě. Představa Ollivandera jak na sebe matlá opalovací krém a vyvaluje se na dece u bazénu byla… zatraceně divná, takže rybaří.
„A ne, nejsme spolu nijak pokrevně spřízněni slečno.“ Zavrtěla ještě hlavou. Zvědavá a nepřemýšlí nad otázkami. Ale když už je problém dokáže se rychle opravit. Proč tu je s dívkou Freya a nikoli její mamka, Jane neřešila, musela se soustředit na Minu a její hůlkové pokusy, naštěstí se stalo jen to, co ve většině případů, totiž krabice se rozletěly na všechny strany.
„Přesně tak, dějí se i jiné věci. Někdy horší, někdy se nestane vůbec nic.“ Pokrčila rameny Jane. „Já zničila lustr…“ Na okamžik mimoděk zvedla oči směrem ke krásnému leč zaprášenému skleněnému lustru. Pak si vyměnila krátký pohled s Freyou a opět jí zacukaly koutky. Jo vzpomínky... A že se ukázal v obchodu někdo známý, bylo milé.
„To je dobře.“ Přikývla jen když jí bylo řečeno, že tohle dívka. Zdálo se, že to vědí prakticky všichni. Jednou to neřeknu a chytnu dítě mudlů co neví vůbec nic... Zvědavá, otevřená, co na srdci to na jazyku… Hmmm. „Zkusíme teď… tuhle.“ Jane se otočila za sebe a váhavě vytáhla jednu ve světle fialové krabičce. Otevřela a podala dívce hůlku. „Zkuste to ještě jednou.“ Pobídla ji a opět si vyměnila kratičký pohled se svojí kolegyní.

_________________

(Stieg Larsson)

"No jo, ale ani s těmi se nepomazlíš," krčila jsem rameny a pobaveně se na tetu Freyu šklebila. Přeci jen, jak se dalo pomazlit s prací? A člověk občas potřeboval náruč někoho jiného, zvlášť ve chvílích, kdy mu bylo smutno nebo měl nějaké problémy. O tom jsem občas věděla své.. No a že Freya takovou uklidňujicí náruč našla ve svém kolegovi z Bradavic, o tom jsem fakt neměla sebemenší ponětí. Jak bych taky mohla? Nicméně, zpět k hůlce.
Když mě teta káravě oslovila, nevinně jsem se pousmála, a pak jsem dělala, že tam radši nejsem. Však co kdyby tu pan Ollivander byl a slyšel mě? To bych si asi musela jet vybírat hůlku až někam na Nový Zéland a to se mi fakt nechtělo. "Já se mu nedivím," kývala jsem děsně důležitě hlavou, jako kdybych snad i já nějakou dovolenou potřebovala, abych si odpočinula od nějaké práce. "Takže to tu máte jako brigádu?" střelila jsem pohledem mezi tetou a paní prodavačkou, které se na sebe tak divně usmívaly, až jsem z toho byla nervózní. "Já si totiž myslela, že tady pracují jen ti, co jsou nějak pokrevně příbuzní s panem Ollivanderem," dodala jsem na vysvětlenou, aby chápaly, proč se ptám, a pak už jsem si zkoušela tu hůlku, což moc nevyšlo, víme.
Že se tohle stává mě fakt uklidnilo a představa toho, že to tu vypadalo jako po výbuchu, když odsud odcházela teta se svou první hůlkou, nebyla ani moc nereálná. Byla jsem v její skříni, očividně si odnesla tu hůlku, která dělala jen potíže. "Tak to můžu být ráda, že jsem shodila jen pár krabic, co?" broukla jsem pobaveně, a pak už jsem si radši vzala druhou nabízenou hůlku, to abych náhodou nezdržovala, nebo tak něco. Než jsem mávla, všimla jsem si opětně toho divného úsměvu mezi tetou a onou ženou, což se mi nelíbilo, ale řešit jsem to mohla později. Teď jsem prostě mávla a světě div se.. žádná katastrofa se nestala.
Místnost se náhle provonila jasmínem a má první myšlenka patřila k tomu, že bych si strašně zelený čaj právě s touhle rostlinou dala. Krom toho se po místnosti prohnala kočka, která vypadala spíše jako duch, než jako opravdové zvíře, ale tak moc pěkně u toho mňoukala, že mi to bylo jedno. Já byla spokojená, teta očividně taky, takže jsem se podívala po oné slečně, jestli je tohle všechno.

_________________

Freya s menším úsměvem přikývla na slova Miny, která rozhodně měla pravdu, že s prací se pomazlit zrovna nedalo, ale radši se k tomu moc už nevyjadřovala. A to přesněji z toho důvodu, že by se mohly dostat k jejímu kolegovi a to zatím nechtěla. Co kdyby něco zakřikla?
Nad otázkami, které Mina chrlila na Jane, kroutila Freya jen hlavou a byla ráda, že jimi nebyla zasypána sama. No a protože Freya věděla, že Jane ještě pracuje v Bradavicích, hádala, že tohle skutečně jako brigádu má - i když bylo pravděpodobný, že sem chodila i během roku. Do toho jí samotné nic nebylo (navíc i ona sama měla dvě práce, že), takže se na ní jen šklebila a čekala, jestli Minu s těmi otravnými otázkami nějak odpálkuje, nebo ne.
"To rozhodně jo, drahoušku," pokyvovala pak hlavou ohledně krabic, protože čekala, že si Mina povede podobně, jako ona sama. Tedy, že krámek bude v dezolátním stavu, což se naštěstí nestalo a těch pár krabic mohla s klidem narovnat i ona, což taky udělala, pokud to Jane nevadilo. Stejně tam totiž celou dobu jen postávala a takhle jí připadalo, že udělá alespoň něco zajímavého.
No a pak už se dostaly k druhé hůlce, a když se po krámě rozlila příjemná vůně jasmínu a prohnalo se po krámku průhledné kotě, Freya se s úžasem podívala prvně na neteř, pak na Jane, a pak se zeširoka usmála. "To byla paráda, co? A hned si tě vybrala druhá hůlka, to je úžasné! Já tu tvrdla skoro půl hodiny." Což možná přeháněla, ale vážně se jí to tehdy zdálo jako šílená doma.

_________________

Ollivanderovy hůlky

„Přesně tak.“ Přikývla Jane a na pomazlení s prací raději nereagovala, ne protože by měla v práci milence, jako spíše, že práce dávala důvod být akční. Neválet se doma. Pocit nějaké užitečnosti. Jane věděla, že to je špatně, ale zároveň si nedokázala pomoci.
„Proč by to tak mělo být?“ Naklonila hlavu lehce ke straně. Byla zvědavá, co jí dívka odpoví. Rodinný podnik? Jenže tahle práce byla jako každá jiná…
Jane se jen na rozletění krabic kývla, Freya tak nějak odpověděla za ni. Může být hůř. Vždycky. Když to nejsou plameny je to potopa. Ale Jane musela Ollivanderovi něco uznat. Na to, jak dlouho tu krámek stál, ještě nikomu se z něho nepodařilo udělat kůlničku na dříví. Musel to tu mít nějak kouzelně ošetřené.
Druhá hůlka vykouzlila přízračné kotě a vůni po které Jane zatoužila po šálku čaje. Kotě se prohnalo krámkem, aniž by způsobilo nehodu, zamňoukalo a zmizelo.
„Výborně slečno.“ Pochválila Jane dívku, i když vlastně hej měla chválit sebe, ne? To jsem to odhadla sakra dobře. Hodit tohle číslo v jiné situaci by bylo na nic, ale takhle to bylo super. „Někdo vybírá déle, měli jsme štěstí. Možná to v budoucnu bude podoba vašeho patrona... těžko říct.“ Oživlé zvíře měla v krámku poprvé. Věnovala oběma širší úsměv. „Bude to sedm galeonů a hůlku si teď od vás vyžádm zpět, přijde vám poštou.“ Udělovala Jane instrukce. „Dávejte na ni pozor, žádná další hůlka totiž nebude jako tahle první. A taky mi nadiktujte svoje jméno.“ Na ta kouzelná slova vyletěl ze šuplíčku brk s poznámkami a netrpělivě čekal, až mu někdo začne diktovat.
„Mějte se hezky.“ Rozloučila se s nimi ještě Jane, když odcházeli z krámku. Sama se pak vrátila k práci mezi regály a příležitostně vyhodila hůlkou prach z regálů oknem ven...

_________________

(Stieg Larsson)

"Tak obchod se jmenuje po panu Ollivanderovi, což skoro nějakým rodinným podnikem zavání," krčila jsem jednoduše rameny a šklebila se od ucha k uchu. Nečekala jsem, že by pan Ollivander zaměstnal někoho jiného, než své krve, ale všechno bylo možné. A vlastně mi do toho taky nic nebylo, že. No a pak už jsme se dostaly k tomu zkoušení hůlek a tak.
Tvářila jsem se spokojeně, že si mě hned vybrala druhá hůlka, což prostě bylo naprosto dokonalý. Alespoň jsme tu nemusely s tetou tvrdnout tak dlouho, bohatě stačilo, že ještě musíme pro hábit a pár dalších věcí, to byl celý den zabitý. Což mě nevadilo, já s Freyou trávila ráda čas, ale radši, než po nákupech, bych ho trávila někde jinde. Třeba v obchodě se zmrzlinou, nebo u těch koťat.
"Jsem Mina Alexis Xavier," zamrkala jsem na paní prodavačku, poděkovala jsem a chytla jsem se i hned tety Freyi za ruku. "Tak nashle!" kdybych věděla, že budu slečnu Edwardosovu vídat i v Bradavicích, asi bych se na ní pokusila trochu zapůsobit, takhle jsem se jen ušklíbla, a protože teta toho už moc neměla co říct, mohlo se vyrazit dál. "Takže teď pro hábit?" optala jsem se ještě tety zvědavě, než jsme z krámku vyrazily na ulici.

_________________

Freya s pobaveným úšklebkem sledovala Minu a Jane, jak se baví o zajímavých věcech, ale sama je nijak nerušila. Myšlenkami totiž na chvíli utekla ještě k něčemu (tedy spíše někomu) zajímavějšímu, takže se začala přiblbe usmívat, ale moc dlouho jí to nevydrželo. Ostatně se Mina dala do mávání klackem a brzy se dostala k tomu, že si jí hůlka vybrala a to znamenalo, že odsud brzy zmizí.
"Ráda jsem tě viděla," mrkla Freya na Jane pobaveně, podala jí těch sedm galeonů a chytla za ruku svou neteř, která očividně moc nechápala, proč teta nakonec paní prodavačce tyká, ale nehodlala to v tuhle chvíli řešit. "Taky se měj hezky, ahoj," rozloučila se i ona a ve společnosti neteře vypadla z krámku. Ještě předtím však zvládla Mině odsouhlasit, že jdou pro hábit, a pak už po nich nebylo vidu ani slechu.


"Musím tě ale varovat, drahoušku, madame Malkinová je.. poněkud ukecaná," šklebila se na Minu pobaveně, protože tentokrát se pozornost Malkinové neměla obracet k ní, což pro Freyu bylo poněkud uvolňující. "Ale to ty jsi občas taky, tak bych řekla, že si budete rozumět," dodala a pobaveně se uchechtla. Následně se však na svou drahou neteřinku pousmála, aby jí dala najevo, že to nemyslela nijak zle, což určitě musela Mina vědět.
"Dobrý den," pozdravila Freya jakmile otevřela dveře a strčila Minu dovnitř. "Vy určitě jedete poprvé do Bradavic, co, drahoušku?" pozornost obtloustlé paní se i hned stočila k Mině, na kterou se Freya pobaveně zašklebila a stoupla si kousek stranou, aby měla madame Malkinová dostatek prostoru k těm svým věcem.
Dle Freyi to celé pak trvalo poněkud dlouho, dokonce se jí chvílemi zavírala očka, ale nakonec bylo doměřeno a zbývalo už si jen vybrat sponu. Jakmile si Mina vybrala tu, co se jí líbila nejvíce, mohly zaplatit a z krámku zmizet. "Děkujeme a nashledanou," mrkla Freya s úsměvem po madame Malkinové, a pak se zadívala na Minu. "Tak skočíme pro to koťátko, co ty na to? Nebo chceš prvně něco k snědku?" a ať už se její neteř rozhodla jakkoliv, z krámku společně zmizely do rušných ulic.

_________________

Popravdě mě trochu děsilo, že je ta ženská u hábitů ukecaná, a když mi teta začala tvrdit, že si budeme rozumět, zamračila jsem se. "Hele, jo, já ukecaná vůbec nejsem," neurazilo mě to, protože jsem věděla, že to teta myslí v žertu, nicméně to neměnilo nic na tom, že jsem se do toho krámku moc netěšila. To bych si radši zašla ještě jednou pro hůlku.. a nebo bych to celé přeskočila a šla si rovnou pro to vysněné zvířátko.
Do dveří mě tak musela teta strčit, stále jsem se obávala toho, co mě tam čeká. A jakmile jsme vstoupily a pozdravily, madame Malkinová se na mě vrhla. Achjo, chtělo se mi začít brečet. "Jojo, jedu poprvé. To je to tak poznat?" povytáhla jsem tázavě obočí, ale místo odpovědi se mi dostalo jemného popostrčení k židličce, na kterou jsem se měla postavit. Což jsem taky udělala, protože stejně jako teta, ani já se tu nechtěla zdržet kdovíjak přehnaně dlouho. Zvlášť, když madame Malkinová mluvila a mluvila a mluvila. Odpovídat na její dotazy jsem vzdala hned u třetí otázky, protože to nemělo smysl - ať už jsem řekla cokoliv, mlela si stejně svou. A prej že já jsem ukecaná, haha.
Konce jsme se ale nakonec dočkaly, takže jsem se spokojeně usmála, slezla jsem dolů, vyzkoušela jsem si čapku a rukavice.. a pak jsem si vybrala sponu ve tvaru jasmínu, protože nějaký s kočičí hlavou neměla, což byla fakt škoda. No a pak už jsme se rozloučily a mohly jsme jít. "Sice se na kotě moc těším, ale dostala jsem z toho nakupování hlad," a bylo rozhodnuto, kam se půjde jako první, ale pro to zvíře jsme nakonec skočily taky.

>>>

_________________