Bylo pozitivní, že Alexei necítil potřebu se na ni za její výlevy zlobit. Ale že by Eirlys byla nějak výrazně klidná, to se říct nedalo. Samozřejmě si na jeho péči nemohla stěžovat, byl zodpovědným otcem a snažil se jí všechno ulehčit. Někdy až moc. Možná i proto se Eirlys zatvářila poněkud prapodivně, když Alexei prohlásil, že by si své volno chtěl prodloužit. „Vážně?“ vypadlo z ní, a protože si sama byla vědomá toho, že to znělo ne zrovna nadšeně, zatvářila se relativně omluvně. „Chci tím říct… myslíš, že to je dobrý nápad? Samozřejmě tě nechci připravovat o čas strávený s Vanesskou, ale řekla bych, že by nám oběma prospělo,“ kdybys občas vylezl z domu, „když se naučím fungovat i bez tebe.“ Eirlys totiž nebyla zvyklá s někým trávit veškerý čas a musela si trochu zvyknout i na vlastní dceru, natož když měla pořád za zadkem Alexeie. „My ti nikam neutečeme,“ broukla pak konejšivě, aby trochu zjemnila svá předchozí slova. Následně se ovšem zatvářila poněkud kysele, když byli zmíněni Alexeiovi rodiče. Eirlys k nim neměla vysloveně špatný přístup, ale tušila, že z jejich strany to tak horké nebude. „Pokud chtějí přijít, tak s tím nemám problém. Ale jsi si jistý, že se jí třeba nebudou štítit dotknout?“ neodpustila si jedno menší rýpnutí. Protože kdyby se Eirlys měla dívat na jejich znechucené obličeje, asi by byla radši, kdyby si tu návštěvu odpustili.

_________________

| +

Alexei se zkoumavě zahleděl na Eirlys a opatrně přikývl, aby svá slova potvrdil. Změna v jejím hlase se mu ale ani trošku nelíbila, takže když se to snažila vysvětlit, pozorně jí poslouchal. Samozřejmě to chápal, nebyla zvyklá takhle s někým žít, zatímco on nebyl zvyklý být z práce tak dlouho, ale kvůli Vanessce to vydržet nějakou dobu chtěl. Především z toho důvodu se v poslední době moc nepouštěl do nějakých akcích s černými plášti, bohatě mu stačilo, když se sem tam objevil na nějaké schůzi. "Máš pravdu, asi by to oběma prospělo," broukl po chvíli a pohledem sklouzl z Eirlys na kočárek, ve kterém byla pečlivě zabalena jeho maličká dcera. "Však já vím, drahoušku, promiň. Možná jsem v tomhle směru byl maličko sobecký," tím myslel především to, jak si Vanessku nárokoval. Opravdu moc mu na ní záleželo a prostě nechtěl, aby se jí někdy něco stalo. Hodlal jí hlídat o sto šest.
No a pak došlo na zmíněnou návštěvu, na kterou se Eirlys tvářila vysloveně nadšeně. Alexei se vlastně nedivil, že o to moc nestojí, ani on sám přímo netušil, co od toho očekávat. "To nevím, Eirlys a už vůbec nemůžu slíbit, že se budou chovat normálně. Jedno vím ale jistě, znamenáte pro mě všechno," broukl s menším úsměvem a na chvíli sklouzl rukou do kapsy u saka, jen aby se o něčem ujistil.

_________________

Samozřejmě to Eirlys nemyslela špatně a nebylo to tak, že by nebyla ráda, že má Alexeie častěji doma. Jenže častěji se nerovnalo neustále a Eirlys potřebovala trochu dýchat. Obrazně řečeno, ne že by teď zapomněla, jak se dýchá nebo tak. Nicméně Alexei vypadal, jako že její pohnutky chápe, což ji trochu uklidnilo. Hádat se totiž nechtěla. „Nemusíš se omlouvat,“ zavrtěla pak Eirlys hlavou a pousmála se, „vždyť to je pochopitelné, ale… asi se ještě potřebujeme trochu najít. A potřebujeme k tomu trochu samostatnosti, hm?“ Eirlys se natáhla, aby mohla vtisknout svému milému políbení na tvář.
Že to s jeho rodiči neviděla moc dobře, to asi nebylo žádné překvapení. Ani jí tak nešlo o to, jak pohlíží na ni, ale neměla zájem o to, aby se s tím musela potýkat Vanessa, byť z toho zatím žádný rozum nemohla mít. „Takže když se nebudou chovat normálně, tak je vypoklonkuješ? Nemíním tobě ani Vanessce bránit, aby ses s nimi vídal, ale nehodlám trpět, aby se na mě nebo na ni dívali jako na kus hadru.“ Eirlys možná s Alexeiem a s Vanesskou trochu vyměkla, ale na škole nebyla ve Zmijozelu nadarmo, že.

_________________

| +

>>

Billy Stone se po velmi dlouhé době objevil v Londýně. Londýnu se vyhýbal, a to nejen kvůli událostem, které pro něj jako pro člověka z mudlovské rodiny byly více než zlé. Bylo to i kvůli zaměstnání, chvíli po škole vypomáhal v obchodě, pak se přidal k Watfordským drakům (vidíte? Draci ho nepřestali fascinovat), což byla druholigová famfrpálová skupina, kde chvíli vydržel, než se mu záhadným způsobem povedlo sehnat místo v dračí rezervaci kde už zůstal. Místo měl stálé, svaly získané díky famfru taky, přibyly peníze a zkušenosti. A sem tam nějaká ta jizva, v obličeji žádná, ale ramena a záda to odnesla, což se Kath (ehm velmi pravděpodobně) moc nelíbilo. Další věcí, kterou Billy získal byl menší podnájem (zařízení zaplatil, ale jinak vše vybírala spíše Kath, Billy na tyhle věci rozhodně neměl vkus vlastně ani štěstí).
Teď seděl na zábradlí altánku a sledoval zataženou oblohu. Takhle si Ten den nepředstavoval. Mělo být slunečno a jasno. Vzduch měl být cítit květinami a trávou z čerstvě posekaného trávníku, mělo být teplo. Kath by se objevila v květovaných šatech s rozpuštěnými vlasy… Billy si v duchu vymaloval obrázek, nad kterým se chvilkově pozastavil, ale realita byla trochu jiná. Bylo spíše chladněji, obloha byla zamračená a cítil spíše vůni stromů a země skoro jako by bylo po dešti. Znovu se zhluboka nadechl, jak zjistil už dávno z famfrpálových zápasů, tak hluboký dech pomáhal na nervozitu. Ne že by byl někdy tak nervózní jako teď.
Ale na tom, co hodlal udělat neviděl nic špatného. Ostatně s rodiči Kath se znal (trochu ho tenkrát vyděsily oči Katuščiny mamky, kterými ho naprosto přečetla) a ona se znala s těmi jeho. Miloval ji. Takhle to bylo... správné. A zákony? O zákony, jistě. Tak ty byly Billymu vy víte kde. Letmo hodil pohled na košík v altánku, dnešní svačinu, která samozřejmě obsahovala i čokoládu, po které se mohla utlouct. Teď nebo až… pak?
Altánek kde se občas pořádaly koncerty nyní zel prázdnotou a skoro se nabízel k tomu, aby se někdo skryl pod jeho střechou. Billy také doufal, že zde bude příhodná atmosféra, sakra nějaký ptáček by mohl zpívat, ne? Nakonec si povolil jeden knoflíček navíc u tmavé košile (hádám že první věc, kterou Kath nemilosrdně zlikvidovala byly obří havajské košile, které kolemjdoucím vypalovaly sítnici). Vzal tu s delším rukávem, protože bylo chladněji, ale ne natolik, aby potřeboval svetr. Dneska chtěl zapůsobit. Takže košile a hezké kalhoty (a dopředu Kath varoval, aby se oblékla nějak podobně a mimo to zajistil i stůl v hospůdce Na konci duhy). A snažil se u učesat, fakt. A vyhlížel Kath, koho taky jiného, že? Měli se tu sejít… To že přišel s předstihem vůbec nevadilo (to je ta ctnost králů, ne?) až na to že teď musel čekat.

Mimo herně:
Snad to dává smysl, není mi moc dobře. A jen co si najdu čas aktualizuji kartu ehmmm.

_________________

<<

Kath si vyrazila do města v tmavomodrých letních šatech, ve kterých jí sice bylo chladno, ale ne tolik, aby to nevydržela. Billy jí řekl, ať si oblékne něco lepšího, a ona se mu opravdu chtěla líbit (moc dobře věděla, že jí tyhle šaty sluší, a proto se jich nevzdala ani za cenu občasné husí kůže). Strašně se na Billyho těšila - vídali se sice často, i tak ale měla pocit, jako by ho neviděla nějakých deset let. A taky uvítala jakoukoli záminku, aby mohla vypadnout z domu.
Situace doma teď nebyla nijak zářivá. Od té doby, co jejího taťku vyhodili z ministerstva, celou domácnost musela utáhnout její maminka. Kath jí pomáhala, jak se dalo, chodila na praxi za ní do nemocnice, kde vypomáhala jako taková ta holka pro všechno, uklízela, podávala, mluvila s pacienty a tak dále. I když to rozhodně nebylo povolání, které by ji ještě na škole lákalo. Peter odešel z domu, jakmile se naskytla příležitost, a krom dopisů, které jednou dvakrát za měsíc posílal matce, o něm rodina neměla žádné zprávy. Jediné věděla Kath jistě - určitě si nešel splnit sen a hrát závodně famfrpál. Jak ho znala, jistě vyrazil někam rebelovat a povstalcovat, spřádat velkolepé plány, které stejně nikdy neuskuteční, zkrátka si hrát na hrdiny s tou jeho partou. Možná si myslel, že je to něco obdivuhodného - Kath to ale připadalo spíš strašlivě hloupé a nezodpovědné. Psal, že bydlí u babči Parkerové. Nikdo nevěděl, jestli je to pravda. Kathina mamka se toho ale držela jako nezpochybnitelného faktu a tvrdila, že je to dobře, že se o ni alespoň postará. A všichni ostatní ji u toho nechali.
Ty časy byly na nic. Kath se už naučila žít s tím, že je manželství jejích rodičů oficiálně anulováno, že je její táta nezaměstnaný i že se její máma tváří pořád tak hrozně ustaraně, že je její brácha idiot, že noviny už se pořádně nedají číst, aniž by člověka nevyděsily nebo neznechutily, a že nakonec skončila v zaměstnání, které jí nic neříká a vlastně jí ani moc nejde… A ať se dělo cokoliv, dalo se to přežít, protože pořád měla Billyho, se kterým na ty hrůzy zapomínala.
Nejdřív uviděla altánek, pak Billyho. Po tváři se jí rozlil široký úsměv. Měl na sobě nóbl košili - proč si ji asi tak najednou vzal? Pomineme-li fakt, že mu zatraceně slušela… “Ahoj!” usmála se na něj vesele a lípla mu pusu na rty. Posadila se na zábradlí vedle něj a začala si pohupovat nohama. “Tak co, jak se máš?” zeptala se dychtivě, jako by se opravdu neviděli těch deset let. “Co dělají draci?” Nevšimla si jeho nervozity, asi byla moc nadšená z toho, že ho vidí. Jen tak mimochodem položila dlaň na jeho ruku. Asi aby jí hned neutekl.

Mimo herně:
Kdybych psala blbosti, omlouvám se, jsem dost mimo

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

Billy chvilku lelkoval a tvářil se jako vždycky, totiž měl mírný leč neupřímný úsměv na tváři, kterou nastavoval sem tam mezi mraky probleskujícímu sluníčku. Byla to maska, kterou se naučil nosit… Když se to tak vezme kolem a kolem vlastně mohl být rád, že nějakou práci vůbec má a že neskončil v mudlovském zaměstnání… Ale jakmile uviděl Kath černé myšlenky zmizely. Bylo to jako když se část přáníčka splnila, neuvěřitelně jí to slušelo a jemu poskočilo srdce. A poskočilo o něco víc, když se k mu tak přirozeně věnovala polibek. Ale ne, hned ji jít nenechal. Sklouzl ze zábradlí, aby se s ní mohl náležitě přivítat. „Ahoj.“ Zamumlal do rtů, vtiskl letmý polibek na čelo, usmál se a pak si její rtíky opět přivlastnil, ovšem na dobu delší, než byla ta předtím. A pokud jde o ruce tak těmi si ji šikovně přivinul do náruče, aby mu jen tak neutekla tedy ne že by to měla v plánu… Když ji měl takhle blízko mohl cítit její jemný parfém a šimraly ho její vlasy.
„Dobře.“ Další jemné zamumlání, protože Katuška byla blízko, proč mluvit nahlas? „Ale s tebou je vždycky líp.“ Pousmál se, pravda a mini kompliment v jedné podobě. Skvělá kombinace. „Dneska ti to sluší.“ Tak když jsme u těch pravdivých komplimentů… Nechal ji se usadit na zábradlí i když… hm na lavičku ještě dojde. Tak nějak si umínil v duchu. Jemně uchopil její ruku, když si ho tak hezky chytila. Její ruka se v jeho dlani skoro ztratila a on po ní mimoděk přejel palcem. Kath měla neuvěřitelně jemné dlaně, zatímco jemu dlaně naopak zhrubly.
„Ještě se nevylíhly, nebuď nedočkavá.“ Zavrtěl hlavou, ale lehký úsměv neopouštěl jeho rty, tentokrát však nebyl neupřímný. „Až se něco bude dít, dozvíš se to… Určitě. A Veronica se vyléčila, takže dobré zprávy.“ Víc nějak dodávat nemusel, protože zrovna o téhle dračici (ne člověk) mluvil poslední dobou často a Kath proto byla s případem obeznámena (a možná si i konečně vydechla, že Billy bude mluvit o něčem jiném). „Jak se máš ty?“ Vyzvídal, věděl, že u nich doma to je na draka a zároveň doufal, že se to zlepší. Bylo by to dobré pro všechny… Lehce se k ní naklonil a jemně ji políbil na tvář, ale také ji nechal mluvit.
„Není… ti zima?“ Zeptal se náhle, ne protože by ji neposlouchal, ale protože si všiml husí kůže na jejích rukou. „Nemám nic na ruce, ale zamluvil jsem místo v té irské hospůdce… Na oběd, ale můžeme přijít dřív… akorát jsem vzal tohle.“ Hlesl a ukázal na košík v altánku. Byl menší, ale bylo tam menší pohoštění, tak akorát na svačinu. Nemohl přes její ramena nic přehodit, protože nic neměl, to byl problém…

_________________

Byla tak strašně ráda, že Billyho vidí, a bylo jí ještě líp, když ji objal a přitiskl k sobě. Nejen proto, že jí hned bylo o něco tepleji, to bylo to nejmenší… Potěšeně se usmála, když řekl, že s ní je mu líp, ostatně ona to měla úplně stejně. “Díky.” Už si dávno zvykla se při jeho komplimentech nečervenat, to by pak vypadala jako semafor vlastně permanentně. “A jindy jako ne?” ohradila se naoko uraženě. Pokus o vtip. Přece věděla, že jí to sluší vždycky, že ano. “I ty ses nějak vyfikl.” Odtáhla se od něj, aby si ho mohla znovu pořádně prohlédnout. “Měl bys takhle chodit častěji, no vážně.” Opravdu mu to slušelo. Kath konečně začalo vrtat hlavou, proč jsou dnes oba tak slavnostně oblečení. Lekla se, jestli náhodou nezapomněla na nějaké důležité výročí nebo narozeniny nebo něco podobného. Billy ale nevypadal nijak naštvaně ani rozladěně, ani po ní nevrhal žádné významné pohledy, navíc se rozmluvil (jak jen se Billy uměl rozmluvit) o dracích, takže to Kath pustila z hlavy.
Od té doby, co Billy pracoval u draků, vypadalo jeho tělo jako omalovánka. Samá modřina, škrábanec, jizva… No, pokud to nevadilo jemu, nemohla Kath říct nic proti. Dokud mu tam teda něco neukousne nohu nebo tak. To by už bylo trochu horší.
Na druhou stranu vypadal, že je u draků opravdu spokojený. Alespoň tak Kath usuzovala z toho, že takřka nemluvil o ničem jiném. A jí to (alespoň ve většině případů) nevadilo. Bylo to mnohem lepší než bavit se třeba o nemocnici, o tom, jak jsou doma všichni vystresovaní, nebo podobných lahůdkách. “To je dobře,” reagovala na zprávu o Veroničině uzdravení. Věděla o ní od Billyho první poslední, věnoval té dračici hodně pozornosti, až Kath jednou mimoděk napadlo, jestli by náhodou neměla začít žárlit. Musela se usmát.
“Já? Nic moc novýho. A už vůbec ne zajímavýho.” Musela se zamyslet, jak se vůbec má. “Brácha ve čtvrtek napsal mamce, nic důležitýho v tom dopisu nebylo, ale stejně se pár dní doma zase neřešilo nic jinýho.” Nechtěla ho unavovat nedůležitými hloupostmi, ale tím pádem už neměla o čem mluvit. “Začala jsem číst novou knížku, je teda z mudlovského knihkupectví, ale je opravdu zajímavá. Jmenuje se to Jméno růže a je to něco jako historická detektivka, ale taková zvláštní…” Ano, protože mluvit o knížkách bylo přece mnohem lepší než mluvit o hloupém bratrovi.
“Zima?” Teprve teď si znovu uvědomila svou husí kůži. “Ne, ne, to je dobrý.” Snažila se to zamluvit. “Můžeme tu ještě chvíli zůstat. Vlastně jsem docela zvědavá, co máš v tom košíku,” usmála se. Pak ho vzala za loket a přehodila si jeho ruku kolem ramen. “Takhle mi taková zima nebude,” prohlásila. “Tak co? Co budeme dneska dělat? Vidím, že to máš naplánovaný, tak mi pověz, co mě čeká.” Ať zase chvíli mluví on. Určitě má v rukávu lepší témata než knížky.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

„Jsi úžasná vždycky…“ Rychle se hájil Billy. „I když po ránu, když máš rozcuchané vlasy… tak moc ne.“ Poškádlil ji nazpět. Nebo se spíše snažil, upřímně? Dneska měl pocit, že mu to nějak nejde… Lehce se zasmál, když ho pochválila. „Není to úplně moje… Jsem rád, že už nemusím mít povinně kravatu.“ Přiznal upřímně (ale stejně kravatu ve škole moc nenosil co si budeme...), ale samozřejmě mu kompliment mu zalichotil. Trocha nervozity z něj spadla, ostatně pořád to byla Kath. Milovaná mrzimorka. „A v práci tak chodit nemůžu…“ Nadhodil s úsměvem i když moc dobře věděl, že Kath to zrovna takhle nemyslela. Ale její radu si vzal k srdci, ostatně když se jí to líbilo… proč ne? Ale kravata ne.
Billy se lehce zachmuřil, když se Kath zmínila o bratrovi. Určitě už spolu o tom mluvili a on jeho chování neschvaloval, tedy ano jít proti ministerstvu jakože ano, ale ne přidělávat rodině starosti, to bylo špatné. Celkově to vzal za špatný konec. Alespoň podle Billyho. „Tak alespoň se ví, že je v pořádku.“ Sevřel její ruku o něco málo pevněji, aby cítila jeho podporu. Motat se do toho nemohl a vlastně ani moc nechtěl.
„Hmmm…“ Zamyšlené, ano poslouchal ji, i když se náhle zakoukal do prázdna. „Tu neznám, ale… jestli je dobrá, třeba si od tebe pak půjčím. Jak bude čas.“ To totiž všechno záleželo na tom jak a kdy se vylíhnou ti dračí prcci.
„Hádej. Máš tři pokusy.“ Zašklebil se pobaveně. „Nevzal jsem toho moc, jen něco málo na snídani… pak máme ten domluvený oběd.“ Připomněl ten zamluvený stůl, ale otázkou bylo, jestli hospoda ještě bude stát až se tam půjdou podívat...
To, jak se k němu Kath přitulila docela vítal, tohle bylo lepší než takové to romantické držení za ruku. Nechal ji, aby se o něj lépe opřela, jemu zima nebylo, ale je taková klasika, že holkám bývá zima více. „Dobře…“ zamumlal. Teď, když byla tak blízko se k ní ani sklánět nemusel, stačilo jen pootočit hlavu. „Já si nestěžuju.“ Dodal s náznakem úsměvu v hlase. Ale když se pak optala, prudce se mu rozbušilo srdce. Netušil, že to přijde tak brzy, vlastně mu vyhovovalo, že se to pomaličku oddalovalo mluvením a jídlem… Ale když se zeptala, nebylo zbytí. A Billy nebyl z těch, kdo by couvl před výzvou, problém byl že rizika a problémy bude zvažovat až-
„Mám plán… Vzala by sis mě?“ Vyletělo z něj, aniž by nad tím víc přemýšlel. Což prostě byla klasika a jak jinak to udělat? Prostě se zeptal a pak mu došel ten zbytek. Možná pak asi nastalo ticho, nebo taky ne, každopádně to zvoral, kardinálně. A pak se to pokusil napravit. „Počkej… já si kleknu.“ Vyhrkl a opatrně sundal její ruku z ramen, pak rychle sklouzl ze zábradlí, klekl si jako rytíř na jedno koleno a z kapsy vyštrachal Tu krabičku. Na té tolik nezáleželo, takže se znovu nadechl a... vydechl. Zvedl zrak, aby mohl Kath pohlédnout do tváře. Jemné rysy, hluboké oči a buď překvapení nebo úsměv. Ale už to bylo venku.
„Katherine… Hannah Parkerová.“ Pomalu vyslovoval její jméno, protože stále mu mohla dát košem. Což bylo něco z čeho měl předtím strašlivý strach. Ale když se tak díval do její tváře, jako by ho nejistota opouštěla. Tohle přece byla Kath, pokud by ho odmítla, tak se mu alespoň nevysměje…
„Vzala by sis mě?“ Zeptal se znovu se vší vážností, vědom si toho, že na tomhle záleží zbytek jeho života (a vzhledem k tomu co se v Anglii dělo doufejme, že ten zbytek života nebude krátký). Nicméně nehody se stávají dnes a denně a Billy krabičku vzal špatně a špatně ji i otevřel, totiž vzhůru nohama. Prstýnek byl položený hezky ale ne napevno a zemská přitažlivost po chviličce udělala své. Prstýnek (a Billy si dal záležet, aby Kath padl, to ani netušila, ale vysledoval, jaké prstýnky nosí a které ne a podle jednoho z nich ho nechal udělat) se zablýskl na sluníčku, které vykouklo, pak zvonivě cinknul o zem a vzal to přímou dráhou z altánku pryč do trávy…

_________________

Pozvedla obočí. “Tak teď sis to zkazil, hochu. Jen doufej, že máš v tom košíku něco naprosto skvělýho, jinak odcházím,” prohlásila žertem. Pak se uvolněně rozesmála. “Ale že máš tu košili, odpustím ti to.”
O těch vážnějších tématech se bavit nechtěla. Přinejmenším dneska ne. “Jasně, že je. Já myslím - teda aspoň doufám - že se doopravdy nepustí do žádnýho průšvihu. Má přece rozum. Snad.” Peter byl vždycky o trochu zbrklejší... a o hodně lehkomyslnější než Kath… Ale pořád měl výchovu své matky. Kath se sice trochu bála, co za ta léta na škole pochytil od strejdy Bennetta, ale pořád věřila, že mu nějaký pud sebezáchovy zůstal.
“Jo, zatím vypadá dobře. Ale počkej, uvidím, až ji dočtu. Třeba si to ještě pokazí.” (Což se sice zase tak často nestávalo, ale přece jen nemohla s čistým svědomím doporučovat knihu, kterou ještě nedočetla.) Co se knížky týkalo, ani to ale nebylo úplně téma, které by s Billym toužila probírat. Ze všeho nejradši by byla, kdyby se rozpovídal on a ona mohla poslouchat, chtěla vědět, co všechno je u něj (byť za tu chvilku) nového a jak se má. To by pro ni bylo mnohem zajímavější než povídání o ní, její rodině nebo dokonce jejích knížkách.
Ale Billy byl ještě méně výřečný než ona. Musela se spokojit s jeho konstatováním, že “si nestěžuje”. Ale ani ona si nemohla stěžovat - jak ji objímal, bylo jí mnohem tepleji a celkově daleko příjemněji. Přitulila se k němu a usmála se. “No jestli je v tom košíku jídlo, tak jsem spokojená,” prohlásila napůl žertem. Jen napůl, protože to vlastně byla pravda. Bylo jí vlastně jedno, co má Billy v plánu dělat dál. Právě teď, v té chvíli, jí bylo nejlíp a klidně by s ním takhle seděla na zábradlí až do večera.
Jenže to nevěděla, že ji dnes čeká ještě plno dost zajímavých věcí. Později nedokázala pochopit, že ji to nenapadlo dřív. Ne, nenapadlo ji to. Takže když se Billy tak zničehonic zeptal, vyrazilo jí to dech. Tedy, nejdřív jí muselo dojít, co tím vlastně myslí. To zabralo nějakou tu vteřinku. A pak jí to vyrazilo dech. “Cože?” vypadlo z ní, než to stačila zastavit. A pak ji Billy pustil a zatímco ho pořád zaraženě sledovala, klekl si před ni. A vytáhl krabičku s prstýnkem. Panebože, on má i prstýnek.
Vzala by sis mě? Cítila, jak se jí do tváří hrne krev, ani pořádně nevěděla proč. Dál ho jen konsternovaně pozorovala, jak je najednou celý vážný, a pravděpodobně zapomínala dýchat. Upřímně, ta její strnulost začínala pomalu děsit i ji. Začala přemýšlet, jestli když bude teď chtít promluvit, vydá ze sebe aspoň hlásku, a tyhle myšlenky plynule přešly v panické volání o pomoc, co má sakra asi tak říkat… A pak prstýnek vypadl z krabičky a vesele si to kutálel po podlaze altánku, až se nakonec uvelebil v trávě. Ta situace byla tak bizarní, až to Kath konečně probudilo z tranzu. Zacukaly jí koutky úst, pak se tiše uchechtla - nechtěla se smát, protože by to Billymu asi moc nepřidalo. Najednou jí ale bylo tak lehko a veselo, takže se začala aspoň přihlouple culit. Sklonila se ke klečícímu Billymu a objala ho. “Vezmu si tě,” zašeptala mu do ucha. Bylo to spontánní a trochu hloupé, zkrátka něco, co se v té divné době prostě slušelo udělat. Najednou z toho měla zatraceně dobrý pocit.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

Billy sledoval ztuhlou Katuščinu tvář. Ona vážně vypadala jako socha, to že nejdřív byla překvapená, to čekal, ale tahle ztuhlost… Čas jako by se natáhl, skoro slyšel vlastní tlukot srdce a kdyby býval spadl špendlík, jistě by ho slyšel. Byla to chvilka, než se ozvalo cinknutí a Billy s hrůzou sledoval, jak jeho budoucnost mizí v nenávratnu. Kdyby byl pověrčivý, byl by řekl, že se na ně řítí zlá budoucnost a že si ji nikdy nevezme, ale na to teď vážně nemyslel. V Billym by se prostě v tu chvíli krve nedořezal.
Protože upřeně sledoval její tvář neušlo mu pousmání, ani její smích a ona pro změnu musela vidět, jak ve tváři zesinal. Ale pak se vše obrátilo. Kath se k němu sklonila, takže mohl cítit její teplo, parfém a do ucha mu pošeptala souhlas. Svět nabral barvy, náhle jako by vážně zaslechl ptačí zpět. Znovu mohl dýchat. Srdíčko se mu rozbušilo a koutky roztáhly do zatraceně širokého úsměvu.
„Vážně?“ potřeboval se ujistit ještě předtím, než ji pažemi objal a než se vyhrabal na nohy. „Protože to je úžasný, suprový, prostě…“ a místo toho dalšího nadšeného blábolení si ji hezky pažemi držel u sebe a lehce ji tělem popostrkoval k zábradlí, zatímco ji líbal. „Nevím, jestli jsem vám to, kdy řekl,“ zamumlal mezi ústy. „slečno Katherine Parkerová…“ a dalších pár polibků mezi řečí, protože proč s nimi šetřit „nebo spíše budoucí paní Stoneová,“ Billy odhrnul několik pramínků vlasů které mu překážely a naklonil se nad ucho. „ale jste úžasná.“ Znovu se pousmál a pak už o poznání jemněji a klidněji zašeptal: „A já vás miluji.“
Pak se o něco oddálil, ne o moc, jen tak aby mohl Kath pohlédnout do tváře. Tohle byl jeden z těch doopravdy šťastných okamžiků, minimálně on to tak viděl a hodlal si to vrýt do paměti. Nakonec se ještě s úsměvem sklonil, aby jí mohl vtisknout polibek na čelo. Po celou tu dobu ji pevně objímal a když si vezmeme, že k tomu ještě i navíc sem tam vysvitlo to sluníčko byl tak nějak celkově námět přímo pro červenou knihovnu. Ale ona červená knihovna může být i červená, protože v ní někdo zabije knihovníka…
„Tohle budeme muset řádně oslavit.“ Zamumlal. Ještě měl jedno téma, které chtěl nakousnout, ale pro teď si užíval. "Co ten prstýnek? Já... tě nechci pustit." Bránicí mu probublal smích, protože ztracený (a když nad tím tak přemýšlel i vlastně docela zbytečný, neužitečný kroužek kovu) prstýnek bude třeba najít.

_________________