<<

Pršelo. Z dálky na ulici doléhal hřmot. "Ještě jednou, proč jsme venku zrovna teď?" Kail svíral deštník a proplétal se uličkami kousek za matkou a Charlesem, který od té chvíle, co se procházeli po kočičích hlavách Příčné ulice, nezavřel pusu a nadšeně se rozmachoval k obchůdkům lemující jejich směr cesty. "A tohle je vyhlášené zmrzlinářství, jen sotva najdeš někde tak široký výběr!" rozplýval se navzdory škaredému počasí, které mu nedokázalo vyhnat úsměv z tváře. "Skvěle, tati, nechceš někomu s tím mácháním omylem vlepit facku? Pardon, on tu žádnej blázen v tomhle hnusnu ani není,"ušklíbl se drze. "Jak to se mnou mluvíš, Kaile! Ty jeden-" zvýšil na něj hlas taťka a mamka nesouhlasně kroutila hlavou, ale Kail si jich snažil nevšímat, protože jinak by mu přívalem informací a šíleného optimismu, který nakonec po pauze pokračoval, praskla hlava. Kradmo přitom sledoval dění kolem. Na někoho, kdo se s kouzelnickým světem nesetkával tak často, se tvářil zbytečně chladně, ale oči se mu přesto mimoděk leskly zvědavostí a nenápadným nadšením, jako když dítě dostane vysněnou hračku, ale ještě by chtělo víc. I když, kdyby tak nehřmělo, bylo by to rozhodně mnohem lepší.
Protočil očima, když se mu otřel o nohu Měsíc, hned, co se schovali pod nejbližší okap a skoro kvůli tomu narazil do vysokého pána v klobouku, který si asi nenašel lepší práci než pozorování mračící oblohy..? Spolkl jízlivou poznámku, protože ho přemohla ta zatracená zvědavost. Kai vzhlédl na těžká mračna přišpendlená nad domky jako shlížející hladoví supi. Mamka mu upravila bundu a zvídavě pohlédla na Charlese. "To je jenom teď takhle hnusně, nebo je to v Británii mezi kouzelníky docela běžné?"zrzek jakoby skoro zapomněl, že jeho manželka se ve světě magie po několika letech teprve rozkoukává se ujal vysvětlování o tom, že magie teď skutečně neovlivňuje počasí, ale v jeho hlase vyčetl i Kail nepatrnou známku nejistoty. Protentokrát se to rozhodl nekomentovat. "Mohli jsme zůstal déle v Kanadě, do září je přece ještě čas," doléhal k němu maminčin hlas, když se od rodičů nenápadně vzdaloval.

_________________

>>

Posmutnělou ulicí se kromě trojice Kanaďanů procházel taky jeden Ir a je naprosto vyloučené, že by si ho dříve nebo později nevšimli. Měl na sobě totiž kanárkově žluté plesové šaty, které s tou šedivou bezútěšností kontrastovaly jako máloco, a vypadal trochu jako by mu to tu všechno patřilo. Prostě kráčel uličkou, jeho vysoké podpatky klapaly o dláždění a kapky deště se uctivě rozbíjely o deštníkové kouzlo nad jeho hlavou. Sem tam věnoval znuděný pohled některému z obchodů, ale jinak jenom kroutil hlavou nad zdejší situací a vypadal veskrze nepobaveně.
Bylo poměrně zřejmé, že ještě neví o jistých dramatických událostech v Bradavicích, ale sova s onou špatnou zprávou se v tomhle počasí prostě trochu zdržela. Brághadach si tak užíval poslední dny další pracovní cesty, i když to moc nešlo, a nechápal, jak mohla ta kdysi velká Velká Británie takhle upadnout.
Z úvah ho vytrhla až výše zmíněná trojice, kolem které záhy procházel. Respektive ne trojice, nýbrž jen a pouze Kailova matka. Nepokrytě si ji prohlédl od hlavy k patě, jako by byla jedinou zajímavou věcí v celé téhle depresivní ulici, dost možná i v tomhle depresivním království, a usmál se.
Zrzka vedle okázale ignoroval a dítěte opodál si nejspíš vůbec nevšiml.

_________________

"Měla jsem zůstat, třeba mě budou potřebovat," stála si na svém Rachel. "Nic ti přece nepředhodili, kapitán to stejně doporučil a navíc ti výlet jedině prospěje," Charles se pousmál, naprosto ignorujíc vlastní dítě, které se vzdalovalo, zato Rachel si všimla docela něčeho jiného – teda konkrétně někoho, kapitánka se nachytala, že úsměv oplatila a tak nějak ji sebevědomý chlap v žlutých plesových šatech rozhodil, což na sobě jako voják takticky nedala znát, i když na něco podobného z vojska fakt zvyklá nebyla. Zrzek konečně zachytil její mírně nepřítomný pohled a otočil se přes rameno...
S tím bláznem venku se Kail tak trochu netrefil. Jak se vzdaloval od svých rodičů zanícených v hovoru, v posmutnělém šeru mu kanárková žluť skoro vypálila oči a Kail se tvářil dost podobně jako Charles, přinejmenším hodně překvapeně a skepticky, když si osobu prohlédl pozorněji než cestu lemující obchody. "Dobrý den, vy to tu dneska ale krásně projasňujete," vypadlo z Rachel trochu kostrbatě, protože když už na někoho zírala trojice Kanaďanů, nějaké to vysvětlení by se asi hodilo. A nebo ne. Kail věnoval jeden tázavý pohled tátovi. A tohle jako nosí všichni kouzelníci? pokrčil nad tím imaginárně rameny. "Páni, to je nová kouzelnická móda, jo? Nebo jsou všichni tady tak šílený...ale jinak moc pěkný šaty," zašklebil se Kail, který si to nemohl odpustit, protože konečně viděl něco, čím by se dokázal zabavit. Rachel se omluvně usmála a věnoval klukovi vražedný pohled stejně jako Charles, který už málem zanadával nahlas."Ne, tak se to, my se omlouváme... a" podívala se vybízivě na Kaila, ale ten se nějak už ke slovu neměl. Jen zvědavě zíral.

_________________

Brághadach si mohl pogratulovat, že jeho úbor zase jednou slaví úspěch, ale v hnusné uličce v hnusném království to až tak neznamenalo. Rozhodně ale ocenil úsměv protistrany a byl by hlupák, kdyby se s ní nedal do řeči.
„Děkuji,“ odtušil pouze, protože přát dobrý den mu v tuhle chvíli přišlo poněkud sardonické, a zastavil se u Rachel, „ale vy si rovněž nevedete špatně.“ Zopakoval svůj předchozí pohled, aby nemohla být na pochybách o tom, jak to přesně myslí, a byl by se jistě zeptal, co dělá taková pohledná dáma v tak odporném městě, případně ji rovnou pozval do Irska, ale do věci se vložil její potomek. Brághadach ho pořádně zaregistroval až teď, ale jeho slova vnímal navzdory blízkosti zajímavějšího podnětu celkem pozorně a mohl tedy bez váhání odpovědět.
„Nebudeš tomu věřit, chlapče, ale já jsem ve skutečnosti jedním z těch příčetnějších kouzelníků, co teď můžeš v Londýně potkat.“ Nebyl uražen ani náhodou, ostatně vůči poznámkám ohledně šatů musel být po všech těch letech imunní, ale spíš smutný, k čemuž měl docela dobrý důvod – o jeden ostrov vedle od jeho milované domoviny se k moci dostali pošuci, mentálové a psychopati a on s tím prostě nemohl nic dělat. Nad následnou omluvou tedy mávl rukou.
„Netřeba se omlouvat, ale dávejte si pozor, prosím. Potuluje se tu dost těch, co by vám za takové řeči mohli něco udělat, a to by byla velká škoda.“
Přičemž samozřejmě nemluvil ani na Kaila, na kterého nejspíš stihl zapomenout, ani na Charlese, jehož existenci nejspíš ještě nezaznamenal.

_________________

Rachel se skromně usmála s tichým díky do pršivého rána a obvykle tvrdý pohled bouřkových očí poroztál. Charles přešlápl na místě, snad se rozhodoval, jestli na sebe upozorňovat, nebo už se vymluvit k odchodu, protože z veledruida před sebou byl trochu nesvůj. Zato Kailovi bylo všechno docela fuk. Koneckonců on nebyl ten, kdo chtěl hned ráno vyrazit do města jenom proto, aby poznal Příčnou ulici ve své nekonečné pršivosti. "Vážně? No tak to mám ale štěstí," opáčil Kail s nepatrným náznakem ironie, ovšem nehodlal se tu teď hádat, už jenom z toho důvodu, že ho bavilo pozorovat, jak ten srandovní chlápek dostal Charlese do pozice, ve které si nebyl úplně jist, co se od něj očekává.
Rachel byla ráda, že kvůli synovým poznámkám nevypukla hádka a sama pak nemusela zasahovat. Něco jí přesto říkalo, že v upozornění bylo něco víc, než si myslela. O situaci v Británii věděla jen tolik, kolik se dalo vyčíst z kouzelnických novin, které jí přítel obstaral, na druhou stranu nebyla kouzelnice, nikdy o politice nevěděla tolik co Charles. "Dáme si pozor, už jenom proto, že se tu teprve rozkoukáváme, jsem tu po spoustě letech teprve podruhé,"prozradila jakoby mimochodem, ale k tomu, že je mudla se přímo nepřiznávala. Asi ani nechtěla, kdoví, možná by si tím pobyt v Británii zbytečně zkomplikovala a ohrozila.
Veledruid se nenaštval, o to ani Kailovi vlastně vůbec nešlo, jen konstatoval pravdu, jízlivě se ušklíbl."Takže navíc urážliví a možná agresivní, to si radši zapamatuju," vypadlo z něj s uchechtnutím skoro šeptem, jak ho přehlušily kapky deště a on se trošku víc zamyslel. Protože jenom za tohle? Prosím vás... Říkal pravdu. Svojí pravdu, ale přesně to je to nejdůležitější. Možná by měl ty kouzelníky líp poznat. Třeba jim jde o podobnou věc jako jemu - dosáhnout uznání. Kail sice nebyl hloupý, ale k celé věci se stavěl dost skepticky, navíc byl stále ještě dítě a rodiče mu ne na všechny zvědavé otázky odpovídali, což byla věčná chyba, samozřejmě. Něco mu ale říkalo, že ten pán asi ví, o čem mluví. "Situace se zhoršila, něco málo jsem ti o tom už říkal..." procedil Charles suše. Tmavovláska nasadila odhodlaný výraz, který přímo křičel, ať si na ni kdokoliv něco zkusí. "Změnilo se tu v posledních dnech snad něco, o čem bychom měli vědět?" pak se sama nad sebou zamračila. "Málem bych zapomněla, jsem Rachel Moriarty," podala ruku k potřesení. "Tohle je Kail a můj přítel Charles Flaherty," představila všechny, aby se neřeklo, že nemají žádné vychování.

_________________

Kailovo štěstí bylo Brághadachovi upřímně řečeno úplně ukradené, ale když už to mladík konstatoval, veledruid souhlasně pokrčil rameny a nehádal se. A to ten náznak ironie moc dobře postřehl.
„Pak sama vidíte, jak moc to tady upadlo,“ povzdechl si po tom prohlášení o návštěvě po spoustě let a skoro až znechuceně ukázal prstem kolem sebe. To, že byla mudla, vůbec říkat nemusela, to Brághadach díky prastaré druidské magii poznal a dost možná proto ho tak zaujala. Zaujal ho ale i chlapcův šepot, ke kterému nemohl nedodat vlastní názor.
„A taky hloupí, xenofobní, nabubřelí, nudní, degenerovaní a s horou komplexů tak velkou, že tenhle ostrov nejspíš brzo spadne do moře.“ Kdyby se nesnažil udělat dojem, asi by podotkl i něco o tom, že určitě taky mají malá péra, ale tentokrát o tom pomlčel.
Když konečně promluvil i zrzek, Brághadach se poprvé podíval jeho směrem a přikývl, ale nijak to nerozváděl. Možná tušil, že jí některé informace zatajil schválně a nechtěl ho kompromitovat. Když se zeptala na podrobnosti posledních dní, snažil se nejprve zařadit jejich přízvuk, jestli nevyposlouchá, odkud přesně jsou a proč že tedy asi nemají takový přehled, ale nebyl mu povědomý, tak to vzal genericky.
„Myslíte kromě toho, že zdejšímu ministerstvu už definitivně přeskočilo? V tom případě vesměs nic. Samozřejmě se co pár dní najde nějaká ta rodina, kterou pobilo státem financované komando smrti jenom proto, že neměli dost incestní děti, ale to už tady moc lidí netankuje. A pak jsou tu ještě ty řeči o plánovaném odhalení kouzelnického světa tomu mudlovskému za účelem jeho podmanění, ale to víte, fantazie některých lidí je bezbřehá.“ Brághadach nevypadal nijak výrazně konsternovaněji než předtím, ale úsměv mu trochu povadl, takže navzdory odlehčenému tónu to asi myslel smrtelně vážně. Naštěstí pak došlo na představování, kde samozřejmě absolutně ignoroval to slovo na p, protože se mu nehodilo do krámu.
„Brághadach Ó Branagáin, moc mě těší,“ opáčil, ruku jí i políbil, jestli se nechala, a titul si nechával pro sebe. Těžko říct, jestli nechtěl machrovat, nebo chtěl zjistit, jestli jeho jméno znají, aby si je lépe zaškatulkoval. S tím nicméně pomohlo už její představení, protože obě zmíněná příjmení byla výrazně irského původu a on si tak byl skoro jistý, že jsou to potomci emigrantů nejspíš odněkud ze severní Ameriky, protože kdyby byli přímo Irové, nejspíš už ho dávno poznali.
Než se ale stačil zeptat, jeho pohled upoutala blížící se sova.

_________________

"To počasí to zrovna moc nevylepšuje," konstatovala Rachel, která si zatím udržovala docela neutrální názor, protože přeci jenom Británie a kouzelníci nebyla tak docela její parketa, vlastně ani Charlesova, ale to by mu radši neřekla. Zato Kail na Brághadachův dodatek zvědavě zbystřil jako hladová šelma a uchechtl se. "Sebevražedná skupina? Začíná to být lepší a lepší," ucedil a doufal, že význam všech slov pochopil správně, protože to by byla jinak ostuda. "Tati, tohle jsi mi měl říct ještě před odjezdem, třeba by mi to nezhoršilo náladu a ještě bych se nad tím zasmál," věnoval Charlesovi sardonický čtvrtúsměv, což patřilo mezi jeho pokusy o odlehčující gesta. Protože aby se Kail zařadil mezi velké fandy zbytečných úsměvů bylo asi stejně pravděpodobné, jako že se tenhle ostrov fakticky potopí. I když člověk nikdy neví… prej se schyluje k velkým změnám.
Otec byl evidentně spokojený s tím, že mu Brághadach nepřekazil jeho neúplné a zatajované zprávy z kouzelnictva ve prospěch Rachel, která si dle Charlese neměla ještě zatěžovat hlavu dalším světem. Už teď toho věděla příliš a navzdory zrzkově optimismu se o ni stejně nadále strachoval. Koneckonců je mudla, musel si smutně připustit. Jenže Rachel se bezostyšně zeptala, což vlastně ani nebyl problém, protože všechno, co jim Brághadach prozradil buď tušila, nebo bohužel už dávno věděla, ale slyšet tak shrnutě nepříjemné zprávy nahlas nikomu nadhled a klid nepřičarovalo. "Jedna hrůza za druhou, jak vidím, i když se to snažíme brát s nadějí, tohle nevypadá vůbec dobře," souhlasil Flaherty s pokulhávajícím optimistickým názorem. "Ještě se tak dostat do fáze, kdy se kompletně všichni pokusíme vyhladit, to doufám nezajde až tak daleko," přidala se Rachel. Sice moc nevěřila tomu, že by mudlové vůbec někdy našli zbraň, se kterou by se v jakýchkoliv situacích mohli rovnat kouzelníkům, nicméně, o tom se jí nechtělo ani uvažovat.
Kail všechno tiše poslouchal a hltal informace jako houba. Co jiného mu taky zbývalo. Možná ho kouzelnická politika příliš netankovala, to ale neznamenalo, že by se ho nastávající změny netýkaly a tušil, že všeobecnému rozruchu neunikne. Ale to už se matka ujala představování a tak se aspoň klukovsky zazubil a věnoval mamce lehce tázavý pohled, když si nechala políbit ruku. Vážně, od čeho takové nechutné zvyky jsou. "Nás taky těší," opětovala s úsměvem, ale jméno jí nic moc neprozradilo, snad jen, že mají tu čest s Irem.
Ale to už si brzo i ona všimla přilétající sovy. Kailův kocour, který do té doby jen mhouřil na čtveřici žlutá kukadla, vycenil na poletující zvíře zoubky a varovně zasyčel.

_________________

„Asi by to bylo vtipnější, kdyby za sebou nenechávali hromady mrtvých,“ ucedil Brághadach a věnoval Kailovi lehce káravý pohled, nicméně i nadále ho považoval za dítě a tedy za entitu nehodnou větší pozornosti. Což se ovšem rozhodně nedalo říct o jeho matce.
„Naděje umírá poslední,“ připustil, znovu se rozhlédl po tom hnusu kolem a přistihl se při myšlence, že se fakt těší domů do Irska, kde sice mají pár problémů, ale s tímhle se to vůbec nedalo srovnávat. Do spekulací o tom, jestli mají mudlové se svými jadernými zbraněmi aspoň šanci kouzelníkům to podmaňování znepříjemnit, se ale pouštět nechtěl, a tak už brzy došlo na to olíbávání ručky a přílet sovy.
Když Brághadach zaslechl syčící kočku, věnoval jí varovný pohled doplněný o důrazné vycenění vlčích špičáků, ale pak už se zvěromagií nemachroval a nabídl ptákovi ruku k přistání. Ne snad že by se egoisticky domníval, že každá sova musí nezbytně nést poštu právě jemu, ale tuhle konkrétní prostě poznával, tak.
„Pardon, tohle vypadá důležitě,“ dovolil si ještě u trojice, ne že by snad čekal na nějaké povolení, a začetl se do dopisu. Zprvu vypadal vysloveně nezaujatě, jak u toho tak postával s rukou v bok a tvářil se jako profesionální hráč pokeru, ale již brzy začalo být zjevné, že jsou ty zprávy ještě důležitější než sám čekal. Brághadach byl za všech okolností klidný druid, ale teď sevřel volnou ruku v pěst, téměř slyšitelně skřípal zuby a v očích se mu objevilo cosi nebezpečného. Když dočetl, zůstal pohledem stát na posledním řádku a zdánlivě se uklidňoval, ale pořád vypadal trochu jako bomba těsně před výbuchem.
Přinejmenším proto, že docela dlouho nepromluvil a vlastně se vůbec nepohnul.

_________________

Stejně jako ho Brághadach lehce pokáral, Kail konečně sklapl, ostatně smát se tomu vyloženě nechtěl, ani když si vážnost situace nedokázal představit v těch správných barvách a rozměrech a převést si to do verze, která ovlivní jeho život. Moc pobaveně se už nešklebil. Musel si přece zachovat fasádu chytrého kluka, který nehazarduje s životem. Snad mu v tom nezabrání ani přílet sovy...
"Aspoň si společnost konečně bude náležitě vážit toho, co má," pokusil se zrzek. "Pokud to nebude znamenat trosky vlastního domu, ale hej, ještě stále máme dost zásob javorového sirupu z Kanady, dům se zahradou..."zauvažoval Kail nahlas. "Budeme věřit, že se dostaneš do Bradavic," přidala se mamka s pousmáním, snažíc se nepadnout do zbytečných úvah o jejich vyhlídkách v Británii a neuvažovat o předčasném návratu do Kanady. Jo, třeba se naučit bránit jinak, než na první dobrou využít zápasnických chvatů. pomyslel si Kail s jistou dávkou skepse.
Ale to už se sova usadila na Brághadachově ruce jako na bidýlku. Trojice Kanaďanů okamžitě zaznamenala veledruidovu změnu z profesionálního výrazu hráče pokru, aby společně s ním Rachel po tváři přeletěl stín a Charles Kailovi stisk rameno, aby se ujistil, že se mu synek na místě nevypaří, nebo pro někoho ještě hůř, nevhodně promluví.
Ups? Předpokládaně se málem ozval nahlas a poněkud vybíravěji si prohlížel osobu s novým zájmem, jako kdyby neměl nic lepšího na zábavu, než se bavit cizím neštěstím, ale to byl jen takový drobný klam. Nejspíš. Kail se koneckonců snažil brát celou věc s nadhledem a ledovým klidem, ale pokud dost rapidně ztrácel bezpečnou půdu pod nohama, už se zas tak moc nesmál. Možná si z toho dělal srandu navenek, ale situaci bral docela vážně. Asi by přeci jenom nebylo od věci se rozvážně taky tvářit a odhánět škodnou sebevědomými pohledy, nebo smutnými a děsně ztracenými. S trochou štěstí by si ho nikdo ani nevšiml. Taková myšlenka se mu zrovna moc nelíbila, ale stále se to řadilo mezi nejlepší nápady, co si v plánu b - útok ze zálohy, mohl dovolit. Rachel se netvářila už tak vesele, jako před chvilkou a koneckonců ta na všechno nebezpečí nahlížela smrtelně vážně. "Špatné zprávy?" ozval se Charles a hned toho hluboce zalitoval, pokoušel se přitom (a docela marně) rozhodnout, jestli smutnit, nebo se s jeho nestoprocentními úspěchy pokusit atmosféru pozvednout na duchu.

_________________

„Tam by to podle všeho ještě mělo být bezpečné,“ přikývl Brághadach na ty kanadské naděje, že se jejich robátko dostane do zdejší školy, ale to ještě nevěděl, co se tam docela nedávno stalo a jak to i s ním osobně zamává.
Než však stačil přijít s nějakou mládeži nepřístupnou poznámkou o tom javorovém sirupu, na scénu nastoupila sova se špatnými zprávami a on neměl chuť ani na sirup, ani na cokoliv jiného. Dokonce i na Rachel na chvíli dočista zapomněl, což už něco znamenalo. Až po dobrých několika dlouhých vteřinách, kdy ho z přemýšlení vytrhl Charles, dopis důkladně zmačkal a zdálo se, že se mu vrací jeho původní klid. Jenom působil jaksi… odjištěněji.
„Vskutku,“ přikývl, ale o tom, že mu smrtijedi zabili nejnadějnějšího vnuka, se s cizími lidmi skutečně bavit neplánoval. Vřelo to v něm, mimo jiné proto, že Étiennovi ten přesun do Bradavic vlastně sám navrhl, aby tam skrz něj měl přístup k aktuálnímu dění, ale zatím se celkem držel.
„Každopádně to není nic, s čím bych vás chtěl obtěžovat,“ dostal ze sebe vzápětí a loučil se s přítomnými stejně jako je prve vítal, opět včetně případného políbení ruky, „takže si užijte nákupy, třeba i přestane pršet, já se omlouvám, ale musím jít vyhlásit válku téhle zkurvené zemi.“
A než se stihli zeptat, co tím jako myslí, přeměnil se ve stokilového vlka s lehce kanárkovitě žlutou srstí a utíkal kamsi do dáli. Vytí slyšet nebylo, ale ti tři mohli vzít jed na to, že tuhle náhodou známost uvidí v příštím vydání Denního věštce.

>>

_________________