Od prvního pohledu je Eden děvče naprosto průměrného vzrůstu a hubené postavy, přestože dokáže jíst za tři a rozhodně se nestává, že by neměla chuť k jídlu. Oválný obličej rámují poměrně husté vlasy barvy mléčné čokolády, které si nechává narůst většinou kousek pod lopatky, než je donucena shodit tři až pět centimetrů aby "nevypadala jako střapatá cácorka" a pokud má na výběr, obecně volí jeden ze dvou oblíbených účesů – rozpuštěné se saténovou mašlí pastelové barvy (většinou ladící ke květům na šatech), která drží pohromadě kratší prameny nebo zapletené do dvou pevných copů, což je spíše takový praktičtější, každodenní účes. Pokud má být celý den doma a jen si číst, nebo se jinak pasivně zabavit, udělá si nějaký daleko složitější účes, jen tak sobě pro radost. Na kulatém obličeji s mírně špičatou bradou není nic speciálního - sem tam by se na nose a tvářích našla nějaká piha, ale není jich ani zdaleka dost na to, aby si kvůli nich dělal někdo z Eden srandu, tudíž jim nevěnuje žádnou pozornost a patří tak tedy spíše k těm drobným detailům, které by na ní dokázali popsat jen ti nejbližší. Její kulaté, modré studánky často jiskří emocemi, které příliš neumí ovládat, a navzdory tomu, že modré oči často můžou působit chladně, ty její by se určitě jako ledové popsat nedaly. Nad nimi se klene tenké, světlé obočí, pravé je na samém konci přerušené maličkou, světlou jizvou. Mezi kukadly sedí malý, obyčejný nosánek a pod ním plnější rtíky, často roztažené do neutrálního úsměvu, který odhaluje ne úplně ještě dobře narostlé perličky, čištěné zpravidla pětkrát denně, protože jí paní doktorka vsugerovala, že když si nebude čistit zuby, budou jí bolet, a tak teď, když si po jídle nejde tesáky vyleštit, opravdu ji začnou bolet. Na pravda, trochu vyšším čele, se často objevují nespokojené vrásky (pokud se tak tomu dá opravdu říkat). V jejím věku toho na vzhledu moc víc popsat nejde, ruce to má, nohy to má, všech dvacet prstů zatím taky, ačkoliv přes ně dostává tenhle malý kleptoman tak často, že jí možná časem upadnou. I když je jí většinu času diktováno, co si má oblékat, rozhodně se už umí rozhodnout sama a má docela jasno v tom, co se jí líbí. Nemá ráda nic extra výrazného, mezi oblíbené kousky patří halenky s drobnými květy, jednobarevné sukně a jednoduché šaty - nic s výrazným potiskem, nic křiklavého, rozhodně nic typicky klučičího, třpytivého nebo jinak kýčovitého.
Piercingy žádné nemá, a to ani dírky v uších. Šperky celkově moc nenosí, kromě obyčejného stříbrného řetízku na krku s maličkou růží vykládanou diamanty. Podobných a dražších šperků vlastní více, ale neoceňuje to, jak výrazné jsou, tudíž si je nechává jen proto, že jsou to dárky. Co se nějakých velkých jizev týká, žádné nemá. Jediné zranění, které na ní nejspíše zatím najdete, jsou škrábance od koček, případně modřiny způsobené její mírnou nešikovností v oblasti šplhání a skákání.

Anna Pavaga (starší: Maria Zhgenti) | +

Účel světí prostředky – tak by se dal v mnoha případech popsat Edenin náhled na svět, ačkoliv její účel nutně nemusí být v souladu s obecně přijatými morálními zásady. Má svůj vlastní pohled na to, co je nebo není neetické, a ačkoliv rozhodně není žádný psychopat, rozhodně se občas stává, že správnost jejího chování je přinejmenším zpochybnitelná. Například jí přijde naprosto v pořádku někoho shodit ze schodů, ale jen v případě, že to bude sloužit jejímu vyššímu cíli. Pokud danou osobu vnímá jako slabší, už je to pro ni trochu dilema, a stejně tak pokud někdo někoho shodí ze schodů jen tak pro srandu, daného zabedněnce silně odsoudí a automaticky přesune do složky „odpad“. Celkově se za běžných okolností jedná o milé děvče, které je raději posluchačem (tedy nasávačem informací) než tahounem konverzace. Nesrší humorem, přesto se dokáže zasmát (málokdy ale na svůj účet, na to je příliš hrdá), nevidí důvod být bručoun jen tak pro nic za nic. Ráda se dozví něco nového, nemá problém přiznat, že něco neví. Lhaní a přetvařování považuje za něco, co by se mělo dělat jen ve velmi specifických situacích, nemělo by se tím plýtvat na nějaké šplhání společenskou pyramidou – něco takového podle ní ve výsledku nedokáže opodstatnit množství energie vynaložené k uskutečnění dané decepce. Neuznává autority čistě jen proto, že jí někdo řekne, že by měla, zároveň ale nemá problém dodržovat určitá pravidla, dokud se nekříží s jejími cíli. Těch má mnoho a většinou se nemění – je dostatečně tvrdohlavá na to, aby to, co si vezme do hlavy, dotáhla do konce a nemá ráda, když se musí vzdávat, často to nedělá, občas ani v případech, kdy by to bylo moudřejší než pokračovat. Její ambicióznost je tedy jako mnoho jiných vlastností jak silnou stránkou, tak slabinou. Udržuje si pečlivý záznam o svém pokroku a často večer před spaním přemýšlí, co by mohla v nejbližších dnech udělat, aby se posunula blíže ke svým snům. Ráda věci takhle plánuje, v nejistotě a vrtkavosti nenaplánované nejbližší budoucnosti vidí jen hrůzu a katastrofu. Nějak v hloubi duše tuší, že nejde vše naplánovat, ale radši bude mít hrubou představu o tom, co se bude dít, no a pokud se naskytnou nějaké změny, poradí si s nimi na místě. Není to tak, že by šla přes mrtvoly v každém případě – pokud se vyskytne nějaká vážná překážka, první se na situaci podívá z dálky, zhodnotí, jestli je nějaká jiná cesta a až pak jedná. Nevrhá se do věcí bezhlavě, přesto to neznamená, že se nejedná o extrémně emocionální mladou dámu, která se dokáže urazit rychlostí zlatonky a občas je těžké se z její černé listiny dostat. Odpouštění nepatří mezi vlastnosti, které by někdo u ní v rodině uznával, a tím pádem je takového názoru i ona. Eden pevně věří, že je důležité držet se toho, co funguje a pečlivě zvažovat kroky vpřed, protože právě v těch tkví neurčitost a nebezpečí. Rozhodně nevěří na „zkoušení nových věcí“ bezdůvodně, nevidí nic atraktivního na tom vystavovat se zklamání. Takovou filozofii aplikuje často na věci, ve kterých se cítí pohodlně a silně oponuje nápadu vystupovat ze své komfortní zóny. Není to tak, že by nikdy nevyzkoušela něco nového, ale nikdy ji neuslyšíte říct blbost jako „dejme si na večeři něco nového“ nebo „pojďme vyzkoušet něco potenciálně nebezpečného jen tak v zájmu osobního růstu“. Eden je hrdě ne-příliš-odvážná a nebojí se dát najevo, že její existence a její zájmy, potažmo zájmy její rodiny/nejbližších jsou pro ni nejdůležitější. Nemá mnoho kamarádů, ale těch pár, co nasbírá, o ty si pečuje a je ochotná se za ně postavit. Naopak má mnoho známých, kteří možná po nějaké době dostanou pocit, že jsou její kamarádi, přesto že ona k nim necítí nic speciálního.
Eden není žádná ledová královna, ani kompletní asociální krtek a v žádném případě není robot. Přeci jen je to celkem mladé děvče s pohledem na svět silně ovlivněným rodinou a názory hlavně jejího otce. Mohla by se zdát perfektní poslušnou holčičkou, faktem ale je, že pokud by si měla přiznat jeden hřích, rozhodně je to fakt, že ráda bere věci. Ráda sahá na to, na co nemá, krádež je její oblíbená forma pomsty, je to jedna z těch mála věcí, ve kterých je dobrá, a ocenit to dokáže asi jen její otec. Přestože byla nazvána kleptomanem (tatínek jí tak říká, když je na ni hrdý, chůva a matka tak na ni křičí, když ji přistihnou), není to tak, že by Eden byla mentálně chorá. Je to jednoduše jeden z prostředků, které podle ní světí účel, a tudíž s nejedná o nic špatného. Samozřejmě pokud někdo něco vezme jí, daná osoba jde rovnou na spodní část černé listiny – je to pokrytecké (jedna z jejích špatných vlastností), ale jakmile někdo krade její věci, je to téměř smrtelný hřích, který neodpustí.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že má na svůj věk extrémně vyspělé myšlení, zas tak dramatické to není – není geniální, ani žádný mladý Mozart, kluci jsou z velké většiny jako blízcí kamarádi velké nene (fuj, kluci, že?), růžová je jedna z nejlepších barev a kdyby mohla, jí od rána do večera bramborovou kaši, protože to je v posledních dvou letech její nejoblíbenější jídlo. Spí s růžovým medvídkem velkým skoro jako ona – věřte nebo ne, ten samý medvídek s ní byl od narození a je to její kotva, když se cítí zahlcena emocemi a podobně. Nemá ráda mořské plody a ryby celkově. Když řekne, že něco je cítit rybinou, je to z jejích úst urážka nejvyššího kalibru. Ráda hraje na piano nebo housle, ale ani v jednom není nijak extrémně dobrá, takový průměrný level, přestože její učitelé tvrdí, že kdyby opravdu chtěla být dobrá, mohla by – disciplinovanost jí rozhodně nechybí. Ve škole má spíše průměrné výsledky, ještě nenašla tu motivaci na to, aby chtěla mít dobré akademické výsledky. Je inteligentní, možná i trochu nadprůměrně, ale na šprtání dlouhých textů ji moc neužije. Že by měla oblíbený předmět, to se vyloženě říct nedá. Počítání jí jde, ale pokud něco hnedka nechápe (to platí obecně), docela ji to frustruje a často nevidí důvod vynaložit tu energii na to naučit se to. Literatura ji příliš nezajímá, alespoň ne ta, co ji učí ve škole. Má ráda fantasy, občas sci-fi, často utíká z reality do cizích světů, protože ačkoliv se jí její svět líbí, má pocit, že jí tam něco chybí, a kriminální činnost její rodiny jí nepřijde nijak extra adrenalinová, či přitažlivá. Nemá v duši skrytého dobrodruha, přesto svým způsobem touží po něčem víc – možná to něco víc je magie, kdo ví.


Edenin otec, Luther Kingston (*1935) je obchodník všeho druhu, podnikatel, businessman, doopravdy spíše gangester vyšší třídy. Hlava rodiny plné kriminálníků, která už po tři generace soupeří o nadvládu nad Londýnem a Británií jako takovou s ostatními gangy s povahou benevolentního, často nepochopeného umělce. Nebyl dědečkovou první volbou na vůdce klanu po jeho smrti, ale Lutherovi starší bratři, kteří stáli v cestě k jeho trůnu, záhadně zemřeli rukou rivalského gangu. Její matka, Ashleigh Kingston (*1938) si Luthera vzala z lásky a přestože vlivem její divoké povahy je jejich vztah často v plamenech, ještě se nikdy nestalo, že by se proměnil v popel. Luther vždycky chtěl potomky, a těchu mu dala opravdu hodně.
Edenin nejstarší bratr, Pierce Kingston (*1954) pracuje pro otce a je jeho obrovskou pýchou. S Eden má neutrální vztah, nijak zvláště se nezbožňují, ale nepanuje mezi nimi ani nenávist. Irwin Beckahm (*1955), je druhým nejstarším synem a celý jeho život spočívá v dokazování, že je stejně dobrý jako Pierce – mají toho s Eden dost splečného a rozhodně si rozumí o něco lépe, než oba s Piercem – na druhou stranu Pierce si doopravdy nerozumí s nikým ze sourozenců. Jejich třetí bratr, Ernest Kingston (*1957) vychází naopak dobře se všemi. Ačkoliv není nejmladší, pořád je takový benjamínek rodiny, každý ho má rád, on má všechny rád, pro život kriminálníka příliš dělaný není, ale stejně zůstává v rodinném byznysu. Po tatínkovi zdědil uměleckou duši, a přestože rozhodně nemusí, rozhodl se bydlet na ulicích a přivydělávat si malováním lidí na náměstí. To mu otec dovoluje jen proto, že tak může mít pod dohledem dění v ulicích. William Kingston (*1960) je taková velká neznámá. Je němý, většinu času tráví zavřený v rodinné knihovně a veškerý jeho život se točí kolem studia. Jinak jde o racionálního, ale občas trochu křehkého chlapce, který si lépe rozumí s knihami, než s lidmi. Posledními bratry jsou dvojčata narozená přesně na přelomu roku. Humphrey Kingston (*1969) a Clyde Kingston (*1970) jsou povahově hodně podobní Eden a protože jsou si věkově nejblíže, mají spolu asi nejlepší vztah. Skvěle si všichni tři rozumí a dvojčata Eden vždycky za všech okolností chrání jako dva bodyguardi – ačkoliv to reálně dělají všichni bratři, včetně Williama, i ten stráží spíše jen koutkem oka.

Do rodiny jinak patří i babička Georgiana, která se stará hlavně o rozmazlování vnoučat. Edenin otec mezi členy rodiny počítá i její sestřičky, které se téměř všechny nedožily ani dvou let. Everleigh a Imogen se narodily živé a zemřely před dovršením dvou let, Isabella zemřela krátce po narození. Neví se proč, kolují akorát fámy, že mu rivalové nechtějí dopřát dceru, případně že je prokletý za své nelidské zločiny.


Jednoho krásného večera, v úplně prázdném nemocničním křídle se narodila malá Eden. Poklad rodiny, tatínkův malý drahokam, první děvče, které mu nikdo nesebral. Taky za to pěkně zaplatil, doslova. Edenino narození stálo otce víc peněz, než celé jeho manželství, což je velká částka, protože Edenina matka má tak lehkou spoušť, že nejspíše nebylo večera, kdy by po něm něco drahého nehodila. Údajně se v prvních dvou letech jejího života párkrát někdo pokusil o její život, co je na tom pravdy Eden neví, protože celá rodina se ji vždy snažila držet co nejdále od toho nejhoršího a nikdy jí nebyly sděleny žádné morbidní detaily. Někdo by tvrdil („někdo“ myšleno otcovi nejbližší pourčníci, kteří tu noc hlídali malou Eden), že se Eden ochránila sama, ale to je silně zpochybnitelné a těžko doložitelné, tudíž tomu nikdo, ani sama Eden, nevěří. Jeji matka na ni v průběhu prvních pěti let života začala tak žárlit, že brzo dostala chůvu, aby se o ni nemusela starat – myšlenka toho, že Luther má rád jinou, ji prostě příliš rozčilovala. Tím ale jakákoliv rodinná nenávist končí. Bratři, ačkoliv ne vždy chovající vřelé pocity, Eden strážili celý její dosavadní život. Když šla do školky, vždycky alespoň jeden z nich byl někde za branami hřiště, čekal u dveří, případně jezdil na všechny výlety a chodil na všechny akce. Nebyla minuta, kdy by Eden nebyla pod dohledem někoho z bratrů. Ona se to po čase naučila ignorovat, oni to z velké části vždycky brali jako povinnost vůči rodině. A tak, strážená jako nejdůležitější osoba na světě, Eden se prokousala školkou až do školy. Celkově se jí za její krátký život nestalo nic zvláštního – a přesně to Eden vždycky vyhovovalo. Stejná rutina, stejní lidé, všechno perfektně pod kontrolou, a pokud ne, vždycky se s tím nějak vypořádala, žádné velké výkyvy. Pokud jí někdo ublížil, vrátila to dané osobě, povedlo se jí občas dostat do nějakého průšvihu, jezdívala na prázdniny na rodinný statek na venkově, naučila se plavat, často pobíhala po zahradě a snažila se dohonit dvojčata, dalo by se říct, že její dětství až doteď bylo velmi bezstarostné, daleko od rodinné kriminální činnosti, obyčejné. Dostala všechno, na co si vzpomněla, ale nikdy jí to tatínek nedal zadarmo, pro všechno musela něco udělat. To poslední, co kdy chtěl bylo, aby byla rozmazleným frackem. Tím vždy opovrhoval a ona časem začala taky. Namyšleným holkám ve škole kradla jejich drahá růžová pera, přestože nikdy nebyla nouze o peníze, čistě jen proto, aby jim dala lekci. Našla si i pár kamarádek, z těch za pár let zůstaly jen dvě – Cecily a Natasha. Ty pak jezdily vždycky na prázdniny s ní, nebo ona k nim, život si užívala, přesto v hloubi duše tušila, že jí něco chybí. Jednou se s Cecily pohádala ohledně toho, kdo na školním výletě bude v chatce spát na větší posteli – hrozné drama, že? Hádku prohrála, Natasha se postavila na stranu Cecily (konfliktů mezi nimi tou dobou bylo více, tedy jejich přátelství se už tak rozpadalo a Natasha s Cecily byly kamarádky dříve než s Eden), což Eden naštvalo natolik, že si uraženě lehla do té menší postele a pravděpodobně magií tu jejich velkou podpálila - nic obrovského, co by nešlo uhasit kyblíkem vody (spíše dvěma), ale škody to nadělalo hodně. O své dvě kamarádky Eden tu noc přišla – sice nikomu nic neřekly, dokonce zalhaly a řekly, že to podpálily ony, ale bály se jí natolik, že nebyly schopné se s ní dál bavit. Eden tehdy nezavrhla nad všemi lidmi jak by se čekalo, ale řekněme, že své magické tajemství nikdy nikomu neřekla a dávala si vždy dobrý pozor, aby se od té doby už nic takového nestalo. Její úplně první projev magických schopností však přišel už když byla malé batole. Onen plyšový medvídek totiž začal růst s ní tak, aby vždycky byl velký téměř jako ona. Ze začátku si toho nikdo nevšímal, dokud nebylo jasné, že ten medvěd prostě mění velikost. Tehdejší chůva, která to zjistila jako první, kvůli toho přišla o život a otec všem pod výhružkou smrti přikázal, aby se o tom nikdy nezmiňovali. Od té doby její chůvy byly, více či méně, nějak vázané na magii – alespoň tak si to otec myslel, tak si za to zaplatil. V realitě se jednalo jednou o motáka, jednou o mudlovskou matku kouzelnického dítěte která si chtěla přivydělat a několikrát o šarlatánky, které otec po zjištění, že lžou, nechal okamžitě popravit. Žádná z nich se nedožila toho, aby mohla někde roznést, že Kingstonovic dokonalé děvče je čarodějnice. Věci se trochu vyjasnily když přišel dopis z Bradavic, přesto bylo po otci vrženo mnoho drahých váz, než se s matkou dohodli, že ji tedy do těch Bradavic pošlou. Eden z toho byla od začátku docela nadšená, přestože to byla jedna obrovská neznámá, což se docela vymyká její povaze. Nějak začala tušit, že tam patří, že tam najde to, co cítí, že jí chybí.
První rok v Bradavicích by se dal popsat jako... oukej s výhradami. Rozhodně si ani za ten rok nezvykla, a možná právě proto, že si celou dobu připadala jakože tam nepatří, nedokázala zatím navázat žádné silnější přátelské vztahy, ačkoliv pár adeptů by se dalo najít. Kluci už nejsou 100% fuj, což je dobrá zpráva, jinak se naučila plno životních pravd, třeba že život není fér, a že nemůže být ve všem nejlepší, což asi už tušila, ale těžko říct, jak se s tím srovná v budoucnosti. Zatím to nese jakž takž, neztrácí motivaci, ale je třeba přiznat, že je toho na ni hodně.