Jane byla nervózní. Jednak nemohla zapomenout na fiasko se slimáky (rodiče se díkybohu nic nedozvěděli) a pak tu také byla kvůli jednoduché věci. Kvůli koštěti. A věcem okolo. Bábi se ochotně (nějak moc ochotně...) nabídla, že půjde s ní. Prý, že koupě koštěte není jak tak něco. Ha ha ha. Jasně, že to není, žádná sranda, jenže to bych taky na nějakém koštěti musela umět! Beztak, že mě chce spíše pohlídat. Letělo Jane hlavou, když se chystala na cestu (čti česala si vlasy). Nicméně jen co vešli do Děravého kotle, zasekla se bábi u Toma. A jeho pravé Domácí domácí polévky. A tak se Jane klidně šla do Příčné sama. Přeci jen se může podívat jak ten krámek vypadá aniž by něco kupovala, ne? I tak měla v menší tašce přes rameno pár mincí. Mohli by se hodit. Jinak tentokrát si na sebe vzala jednoduché triko na ramínka tmavě modré barvy a poněkud světlou kratší sukni. Vysoké boty nechala doma a vzala si svoje oblíbené sandálky, které stále vypadali dobře, i když už za sebou něco měli.
Ze zkušenosti už věděla, že ptát se na cestu je poněkud sebevražedné a tak si krámek (po několika minutách bloudění a koukání na všechny strany) našla sama. On jí k tomu víceméně pomohl i kluk, který se rozběhl tam rozběhl, jako kdyby mu hořelo za patami. To je nadšení pro věc. Ocenila to v duchu a zároveň si umínila, že na famfrpálové šílenství si bude dávat pozor. Chvíli počkala a pak otevřela dveře. Zrovna se trefila do chvíle, když se na Winfreda sesypala košťata. Zůstala stát nerozhodně ve dveřích. Jane povytáhla obočí. Vypadal vyděšeně. Z toho, že na něj spadla košťata? To je blbost ne? Kdyby na něj spadla kostra nebo mrtvý hraboš, tak budiž, ale když na fanouška spadnou košťata téhle kvality, neměl by spíše umřít štěstím?
„V tvém podání přísloví ‚potěš koště‘ dostává zcela nový rozměr“. Prohlásila zrovna to, co jí v tu chvíli přišlo na mysl. Nicméně sebrala jedno koště a podala ho prodavači, který s velmi starostlivým výrazem sbíral košťata. Nejspíše se bál víc o košťata než o budoucího studenta, nicméně se ho ze slušnosti zeptal, jestli je v pořádku. Po poslední Winfredově poznámce však bylo jasné, že se zcela určitě nejedná o fanouška hry ve vzduchu.
„Tak tímhle bych podlahu nezametala zcela určitě.“ Prohlásila Jane omámeně, když podávala prodavači poslední koště, které se válelo na zemi. Hladké, lehké a krásný odstín… Co na tom, že ostatní byli dražší (a tím pádem asi taky lepší) u Jane rozhodla barva. A pak taky název, prodavač s šíleným nápisem (a mírně bledý v obličeji po poznámce o zametání) na triku vyděšenému Winfredovi a okouzlené Jane začal sdělovat, že tohle je nová Kometa. Ale když opatrně zabrousil do podrobností typu, jak rychle dokáže zrychlit a jak se liší od minulých modelů, přestala Jane poslouchat. Poněkud rázně poděkovala s tím, že se ještě podívá po dalších a prodavač se stáhl. Ublížený výraz Jane pro dobro svých uší ignorovala. „Ahoj, já jsem Jane.“ Představila se krátce Winfredovi. „Tohle nejsou ledajaká košťata. Létá se na nich, jo je těžké si na to zvyknout.“ Krátce se zazubila. „Zvykneš si.“ Pokrčila rameny líně. Nebo taky ne. Já si nezvykla. Dodala v duchu po chvilce a jala se prozkoumávat obchod. Vonělo to tu po leštěnce a samozřejmě po dřevě. Rukavice se budou hodit… „Ahoj, Meave.“ Pozdravila Meaveku a zazubila se i na holčinou, kterou už někde… viděla? Asi. A úsměv byl míněn víceméně i ostatním. Tedy dalším budoucím prvňáčkům. Rozdávat dobrou náladu nic nestojí...

_________________

(Stieg Larsson)

„Ve skutečnosti není moc co závidět. Já totiž spíš ztloustla, než vyrostla. Mamka říkala, že je v mým věku úplně normální, že začínám přibírat, ale mně to moc běžný nepřipadá a docela mě to štve. Na druhou stranu ale žádnou dietu držet nebudu, to ani omylem ne,“ postěžovala si kamarádce, přičemž si neodpustila další kyselé ušklíbnutí a razantně zakroutila hlavou. Diety byly podle jejího názoru absolutně na nic – člověk se při nich jen omezoval v tom, co měl rád, a potom ta kila stejně nabral zase zpátky. A to ona nehodlala podporovat ani v nejmenším. Jakmile Mae začala mluvit o frontách, pokrčila rameny a kývla hlavou. „Snad máš pravdu. Ale vlastně bych se vůbec nedivila, kdybychom nějakou stejně chytily. Koneckonců, zákon schválnosti se dá použít úplně všude, za každých okolností,“ odtušila plavovláska zamyšleně, a to i přesto, že nemělo vůbec cenu to dál řešit. Stejně na tom ani tolik nesešlo a nějakou tu frontu si určitě někde budou muset vystát, takže co tady vlastně řešily, že jo?
Co ji však dokonale vykolejilo, to byla Maevčina slova o jejích loňských prázdninách a o zlomenině. Popravdě řečeno, zrovna minulé léto se jí podařilo dokonale vygumovat z paměti, protože stejně stálo za starou bačkoru. A Tam-Tam byla mistr na zapomínání ošklivých či otravných věcí, takže právě proto se zprvu zmohla jen na němé klapnutí pusou a povytažené obočí. Nakonec se však rozvzpomněla. „A jo, vždyť… Ehm, jo, byla jsem to já. A byla to fakt noha, pokud vím. V pohodě, já na to taky úplně zapomněla. Což možná zní dost divně, ale je to pravda,“ broukla na účet své letní zlomeniny a merlinvíproč jí utekl pobavený úsměv.
Z Maeve poté vypadlo, že taky nakonec fandila Novému Zélandu. To Tam-Tam docela potěšilo, protože pokud si to dobře pamatovala, loajalita většiny jejích přátel se nakláněla ke Skotsku. Když vzápětí začala popisovat svoje pocity ohledně Smithova chycení zlatonky a následnému zjištění, že i přesto vyhráli Skoti, Tamsin začala horlivě přikyvovat. „Přesně tak! Fakt, jako studená sprcha. Jinak, taky doufám, že nám to příští rok zase vyjde. Bylo by to super,“ zahučela s úsměvem a souhlasně kývla hlavou. Když Mae potom zmínila, že by si mimo to ráda našetřila na koště, užuž chtěla vytasit s tím, že měla něco takového taky v plánu, ale že potom dostala koště k narozeninám, a tak to teď nemusí řešit. Potom si ovšem uvědomila, jak nepatřičně a vychloubačně by to od ní mohlo znít, a proto se na Maeve jen soucitně usmála a přikývla. „Aha, jasně. Jéé, ty koukáš na Doctora? Já ho teda nesleduju, ale už jsem o tom něco málo slyšela. Pár mých mudlovských kamarádek na to kouká a prakticky nemluví o ničem jiném. O čem to vlastně jakože je?“ zeptala se a zaujatě povytáhla obočí.
„V Bradavicích je to absolutně úžasný! Mnohem lepší, než si dokážeš představit. Já chodím do Mrzimoru. Nikomu se s tím moc nechlubíme, ale jsme nejlepší kolej ve škole. Bydlíme blízko kuchyně a máme sušenky! To mi připomíná…“ spustila zapáleně, načež si začala rychle prohrabávat přední i zadní kapsy džínových kraťásků. Podle zklamaného výrazu ve tváři si však každý mohl dovodit, že nenašla to, co hledala. „Tak nic. Připomeňte mi potom ve škole nebo u vlaku, že vám všem dlužím sušenku, jo?“ oznámila zrzavé trojici… počkat, zrzavé?! Její modré oči se přesunuly zpátky k Ollymu a fascinovaně vykulila oči. „Já vím, kdo jsi! Něco jsem o tomhle četla. Ty jsi ten… metaforamág! Ne, počkej, jinak se jim říká,“ prohlásila a zamyšleně svraštila obočí. „Hmm, teď si nevzpomenu. Každopádně, naše bývalá prefektka, Gia, tohle uměla taky. Je to fakt krutopřísný! “ Uznale kývla hlavou a vesele se zazubila směrem k původně modrovlasému zrzkovi. Když potom zavelel, aby se přesunuli dovnitř, bez jediného slova ho následovala ke vchodu do obchodu a už teď v duchu plakala nad svou hloupostí, že si nevzala více peněz. Byla si totiž jistá, že si odtud bude chtít něco odnést. A taky že jo. Jen, co vstoupili do lokálu a uhodila je do nosu vůně leštěnky a dřeva, Tam-Tam se rozšířily zorničky a krátce těkla pohledem k podlaze, jestli se jí tam náhodou někde neválí čelist. „Ty bláho, tohle je ráj. Koukejte na ty pálky! Ty jsou naprosto čuprový…“ rozplývala se blondýnka. Kdyby si nedělala starosti o svou dobrou pověst, patrně by začala zcela nedůstojně poskakovat na místě a potom běhat po celém obchodu a nadšeně opěvovat každý chránič, leštěnku, a dokonce i ty nůžky na zastřihávání proutí. Zkrátka a dobře, Tamí byla tímhle obchodem úplně nadšená. K jejich skupince nadšených obdivovatelů (nebo spíš konkrétně k modrovlasému Ollymu) se potom přihnal jakýsi chlapec. V životě ho neviděla, a to dokonce ani ve škole. Musel tedy taky letos nastupovat do prváku. Měla v plánu ho podobně jako všechny ostatní přicházející počastovat přátelským úsměvem, jenže jeho slova a celkově jeho vystupování jí v tom okamžitě zabránila. Tamsin nejprve vůbec netušila, jak se v tu chvíli zachovat. Ačkoli se v Bradavicích nacházela spousta kouzelnických dětí, které neměly o mudlech a kouzelnících od nich pocházejících valné mínění, sama se s nikým takovým ještě nesetkala. Tedy, setkala, ale nemluvila s nimi. Tam vůbec nevěděla, jak se v tu chvíli zachovat – jestli by se měla stáhnout do pozadí (což by nejspíš měla udělat, vzhledem k tomu, že se ani nemluvilo na ni), nebo se začít Olafa zastávat, což její maličkost také hned udělala. „Netušila jsem, že se mezi kouzelníky fakticky najde někdo, kdo je tak děsně zakomplexovaný, že si svoje sebevědomí musí zvedat i na někom, jako jsou mudlovští kadeřníci. Fakticky ti gratuluju, rodiče na tebe budou stoprocentně pyšní. Taky by mě docela zajímalo, kde jsi vyhrabal, že je to určitě práce mudlů,“ prohodila téměř opovržlivě směrem k Tarenovi a tiše si odfrkla, když se odporoučel pryč. Sice si byla téměř jistá, že teď to bude nejspíš ona, do koho se ten kluk začne obouvat, ale co na tom? Většinu věcí si stejně nebrala vůbec osobně, a když už ano, tak už to muselo být hodně nepěkné.
Ať už Taren zareagoval jakkoliv, Tam-Tam mu nevěnovala ani trošku pozornost, protože za mnohem lepší objekt zájmu shledala dalšího chlapce, který… no, choval se jako šílenec. Problém byl v tom, že ne v tom dobrém slova smyslu. S troškou pobavení v očích sledovala jeho počínání a poplašeně sebou trhla, když to napasoval rovnou mezi vystavené Komety 220. Blondýnka taky v tu chvíli nevěděla, jestli se víc strachovat o košťata nebo o chudáka vyděšeného (a hodně hysterického) Winfreda. Bylo jí ho trošku líto, ale na druhou stranu ji svou reakcí docela dobře pobavil. Tohle se totiž nestávalo moc často. Nakonec ovšem usoudila, že by bylo moudré se mu vydat na pomoc. Místní prodavač a dívka, o níž si byla jistá, že ji už párkrát zahlédla ve Velké síni, byli ale rychlejší. Jenomže by to nebyla Tamsin, kdyby jenom zůstala hloupě stát a civět, proto taky vzápětí zamířila k těm dvěma. „Ahoj,“ pozdravila Jane i Freddieho a na oba se přátelsky zazubila. „Nestalo se ti nic? Uhm, co to do tebe vlastně vjelo?“ optala se ho s povytaženým obočím a koutky jí opět nenápadně cukly vzhůru. „Jo, jinak, jsem Tam-Tam,“ představila se a úspěšně ignorovala jeho pohrdavá slova ohledně košťat. Hmm, další, kdo by s tím zametal, pomyslela si a nepatrně zakroutila hlavou.

| +

Mimo herně:
Hotovo, umírám. Za případné nedostatky, chronologické nepřesnosti, whatever se omlouvám, ale je vás tu tolik, že v tom začínám mít trošku zmatek.

_________________

| +

„Nekoukáš na Doctora? No to bys měla! Teda – pokud máš vůbec tu možnost, že jo… Je to fakt úplně boží, on ten Doctor je vlastně jakože mimozemšťan, Pán času, a cestuje ve stroji času. Teda on to není jenom stroj času, taky může cestovat různě po vesmíru a vždycky někoho zachraňuje. A taky s ním vždycky cestuje někdo další a tak, no. Ze začátku tam byly dost příběhy z historie, teď už tolik ne a spíš lítá po tom vesmíru. Což mi teda nevadí, páč cestovat ve vesmíru, to bych klidně brala!“ Maeve se trošičku při tom vyprávění rozvášnila, takže sem tam rozkládala rukama a možná trochu divoce s nimi gestikulovala. A to toho víc neřekla, než řekla, jenže ona to buď vždycky odvyprávěla hrozně stručně anebo naopak nechutně detailně a to je vždycky na dlouho, takže si to dnes odpustila. Každopádně i tak se jí oči nadšením rozsvítily, a když domluvila, tak se bezděčně rozhlédla, jako by snad náhodou ta modrá budka měla přistát někde nedaleko. A protože nepřistála, Maeve se opět zaměřila na Tamsin a své nově nalezené přátele. „No týýý jo, tak to je fakt hustý!“ vyhrkla zrzka, když si před nimi Olaf změnil barvu vlasů z modré na zrzavou. „Nene, metaforamág to není, to je přece metromág!“ opravila pak Maeve se suverénní jistotou Tamsin, aniž by tušila, že ona sama to spletla snad ještě víc. Ale vzhledem k tomu, že pocházela z mudlovské rodiny, s moc metamorfomágy se zatím nesetkala – a když jo, stejně pořádně nevěděla, jak se to jmenuje – tak se nebylo čemu divit. „A já teda chodím do Nebelvíru, kterej ještě o chloupek lepší než tadyhle Mrzimor,“ dodala pak Maeve a přátelsky pošťouchla Tamsin loktem. Jasně že si svou kolej hodlala hájit, ačkoliv vlastně proti těm ostatním nic neměla. Společně s ostatními se pak nahrnula dovnitř krámku a najednou měla pocit, jako by se ocitla v ráji. Maeve se vzmohla jen na zasněné povzdechnutí, jinak nebyla moc schopná vnímat, jelikož jí oči neustále létaly od jednoho k druhému, div si krk nevykroutila. „No páni, tak tady je to naprosto božský…“ hlesla zrzka nakonec, aby to nevypadalo, jakože přišla o hlas. Dobrá nálada jí ale neměla dlouho vydržet, protože po chvilce se u nich zastavil chlapec, který už od pohledu vypadal jako ten nafrněný panáček, které Maeve z duše neměla ráda. „Zato co se tvejch vlasů týče, tak i můj kocour vykašlává chlupy, co vypadaj líp než to, co máš ty na hlavě,“ zabručela zrzka, samozřejmě tak, aby to Taren pokud možno nepřeslechl a bylo jí naprosto jedno, jak to ten blbeček vezme. V její přítomnosti prostě nikdo nikoho – bezdůvodně – urážet nebude. Další nově příchozí chlapec byl zase jiná třída. „No páni, nestalo se těm košťatům nic?“ hlesla Maeve víceméně jen k Tamsin nebo Olafovi, ale až po několika vteřinách jí došlo, že to asi nebyla zrovna adekvátní reakce, takže se zatvářila kajícně a popošla blíže k Winfredovi. „Seš v pohodě?“ zeptala se Maeve chlapce poté, co mu případně pomohla se postavit na nohy a tázavě povytáhla obočí. „No… asi jo,“ usoudila poté, co Winfred spustil svou tirádu o tom, co že zrovna na těhle košťatech vidí. Zrzka se pobaveně zašklebila a odpověď radši přenechala Jane, na kterou samozřejmě přátelsky kývla a věnovala jí zářivý úsměv. „U vás v rodině nikdo nekouzlí, co?“ prohodila pak k Winfredovi a nasadila soucitný výraz. „Já jsem od nás z rodiny taky první. Se nemáš čeho bát, v Bradavicích to je fakt super, uvidíš, že se ti tam bude líbit a že si určitě rychle zvykneš,“ broukla Maeve nakonec a povzbudivě se na Freddieho usmála. A teda doufala, že ho nějakým způsobem nevyděsí ještě víc.

_________________

Olaf kmital očima mezi Maeve a Tamsin a snažil se neposlouchat, o čem se ty dvě baví, protože mu do toho nic nebylo. Jenže co jiného měl dělat, když se s ním nikdo další nebavil? Po chvilce stočil pohled ke kryse na svém rameni, uculil se a pošimral jí prstíkem na hlavičce, což Sandy odměnila zakmitáním vousků a tichým vypísknutím, které zřejmě mělo být nějakým projevem spokojenosti. Když se ovšem Tamsin začala rozplývat nad Bradavicemi a Mrzimorem, Olaf zbystřil a zazubil se od ucha k uchu. „Páni, bydlet blízko kuchyně, to musí být super!“ zahlásil a oči mu zazářily nadšením. V očekávání se k Tamsin naklonil blíž, ale když se nakonec žádná sušenka nekonala, zase se narovnal. Nevadilo mu, že nic nedostane, obzvlášť když jim dívka slíbila, že se mají připomenout a tu sušenku nakonec dostanou.
Když obě starší holky začaly tipovat, co že je Olly vlastně zač, pobaveně se zaculil a zakroutil hlavou. „Ne, metromág fakt nejsem,“ odvětil skoro dotčeně. To bylo tak těžké zapamatovat si jedno slovo? Ale na druhou stranu, metamorfomágové nebyli příliš běžní, takže bylo pochopitelné, že to budou neznalci komolit a zamotají se v tom. Olaf jim to ve skutečnosti vůbec neměl za zlé, určitě to nemyslely špatně. „Jsem metamorfomág,“ vysvětlil, pokrčil ramínky a pomalu změnil barvu vlasů zpátky na svou typickou modrou. „Páni, a jsou na škole ještě další takoví?“ zeptal se zvědavě, když Tamsin prohlásila, že to nějaká holka uměla taky. Olly by byl moc rád, kdyby v tom nebyl sám. Trošku se totiž bál, že se na něj všichni budou dívat jako na nějaký zajímavý exponát.
Jakmile vešli do obchodu, Olaf se začal s očima navrch hlavy rozhlížet kolem sebe. Něco takového ještě nikdy neviděl. Jistě, pár menších obchůdků s košťaty navštívil, ale nikdy tam neměli tolik tak bezvadných věcí. „No páni, tak to je paráda,“ vydechl omámeně a skoro nábožně natáhl ruku k násadě nejbližšího koštěte, načež ji opatrně pohladil a ručku zase stáhl. „Vidíš to, Sandy?“ broukl ke svému rameni, kde se zvědavě natahovala pískově zbarvená krysa. Ze svého zasnění se ale probral ve chvíli, kdy se v obchodě objevil další chlapec a měl hloupé narážky na jeho vlasy. „Já jsem u mudlovského kadeřníka nikdy nebyl,“ přiznal Olly popravdě a nechápavě zamrkal. Zmateně se ohlédl k děvčatům, která se do toho kluka hned pustila, a raději udělal krůček vzad. Nijak se nevyjadřoval. Jednak nechápal, proč ten kluk něco takového vůbec řekl, a jednak nepobíral, proč jsou holky hned takové. Vždyť určitě o nic nešlo a ten chlapec to nemyslel nijak zle, ne? Nikdo nemá důvod jen tak sem napochodovat a urážet něčího kadeřníka, nebo ano?
Olaf nakonec jen zakroutil hlavou a odvrátil od toho negativně naladěného kluka svou pozornost. Neměl rád negativně naladěné lidi. Rodiče mu vždycky říkali, ať se s nimi raději nebaví, a sami takovým osobám rozdávali takové zelené koláčky, po nichž pak ti bručouni byli veselejší. Olly chtěl takový koláček vždycky moc ochutnat, ale rodiče mu říkali, že je veselý dost.
Během chvilky Olaf nabyl dojmu, že je většina lidí kolem naprosto bláznivá. Ten další kluk jeho domněnku docela potvrzoval – zamotal se do košťat, půlku jich shodil a navíc to vypadalo, že z něčeho šílí. Olly to nechápal, opět. Taje lidského chování mu byly zcela neznámé. „Co se mu stalo? Nepraštil se do hlavy?“ syknul potichu k Maeve, ke které se podvědomě přesunul. Byla starší, takže kdyby se něco dělo, určitě si s tím zvládne poradit, ne? Navíc vypadala odvážně. Ale to asi dělaly ty zrzavé vlasy. O košťatech, která létají, ale nic neříkal. Sám to dobře věděl a vysvětlování se ujala nějaká další dívka. Olly ani neměl tušení, kde se tu vlastně vzala. Najednou tu bylo nějak moc lidí.

Mimo herně:
Moc lidí, moc dlouhý posty, moc guinnesse včera večer. Takže za případné nedostatky se omlouvám.

_________________

Taren s úšklebkem uvažoval, zda by k Olafovi neměl cítit spíš lítost, než odpor, protože chodit s něčím takovým na hlavě, muselo být určitě utrpení a pokud se mu takto posmívali i ostatní - o čemž naprosto nepochyboval, musel si užívat opravdu krásné dětství. Stačilo však pár vteřin a jakmile se chlapce začali zastávat ostatní přihlížející, znovu v Tarenových očích klesl a ten drobný náznak empatie se vytratil tak rychle, jak ho jen Taren pocítil. Naopak se začal ze zlomyslného pohledu cítit dobře, že Olaf má takovou hrůzu na hlavě, a nepochybně za to mohl také fakt, že od ostatních dívek dostal takové zastání. Už se pomalu nadechoval, nenechal se jen tak rozhodit hloupými řečmi a ani teď to tak nevypadalo, ruce měl povýšeně v kapsách společenských kalhot a bradu hrdě vystrčenou, v tom však do obchodu vrazil další chlapec a tak Taren přeci jen líně odvrátil hlavu a podíval se na to budiž k ničemu, které na sebe svalilo vystavená košťata.
"Máš štěstí, že na tebe dopadly Komety, těch taková škoda není," ušklíbl se k Winfredovi povýšeně a povytáhl obočí, zatímco k němu skláněl zrak, když se chlapec povaloval na zemi v jeho blízkosti. To Tarenovi pochopitelně nahrávalo do karet, nehnul se však ani o centimetr, ač už se jedna z těch dívek ke chlapci přihnala a rozhodla se mu pomáhat. To Taren se uráčil sklonit k jednomu z ležících košťat na zemi, mírně se ušklíbl. "Odřela se, jaká to škoda," zkonstatoval a vrazil Kometu panu prodavačovi do rukou, když akorát procházel a už tak měl plné ruce.
Taren už se se samolibým úsměvem zabodával zpět do Olafa, avšak Winifredova slova mu doslova sebrala dech z plic. Prudce k němu otočil hlavu, až mu několik světlých pramenů spadlo do tváře, nijak se však nepohnul, ani je neposunul. Přimhouřil oči, možná to vypadalo až výhružně, jak se trochu naklonil směrem ke chlapci a nevěřícně si ho prohlédl, jako by měl na hlavě něco mnohem horšího, než měl Olaf - to už asi nešlo, ale Taren se rozhodně tak tvářil. "Posedlí proutím?" zopakoval po něm znechuceným, chvějícím se hlasem. Nebyl hlupák, stihl si uvědomit, že to bude do morku kostí mudla a než Tarenovi došlo, že je v blízkosti takové přemudlovštělé existence, už se znovu šklebil. "Asi jsi ve špatné společnosti, chlapče," vyhoupl se trošku na špičky, čímž kompenzoval svou malou výšku, což byl v případě tyrana a despoty většinou problém. Nevypadalo zrovna dobře, když nějaký prcek všem rozkazoval a choval se povýšeně, ale Taren s tím očividně neměl zase takový problém, sebevědomí a drzosti měl více než dost.
Pomalými, dlouhými kroky došel až k Fredovi, zastavil se před ním a foukl si do tváře, takže pramen hedvábných vlasů odlétl stranou a on se mohl na chlapce zadívat naprosto zpříma, aniž by mu něco překáželo. Ruce měl stále v kapsách, asi se z Mistrovství dostatečně neponaučil, když tam dostal od toho jednoho kluka facku. Nepřipouštěl si, že by na zemi chodil ještě jeden takový idiot, co by měl odvahu to udělat. "Ty pojedeš do Bradavic, že?" pousmál se sladce, falešnost z jeho slov doslova odkapávala. "Tak to se nemusíš bát, tam dlouho nevydržíš," dokončil už bez úsměvu, zcela normálním hlasem, v němž se možná mohla odrazit i nějaká ta snaha o útěchu, protože si stačil všimnout, že chlapec z toho prostředí nebyl zrovna nadšený. Každý normální člověk - i ten mudla by byl u vytržení, když by se dozvěděl, že se na košťatech může lítat, tohle byl však asi zcela ojedinělý exemplář mudlovského snoba, což Tarena dopalovalo a zároveň upoutávalo jeho pozornost mnohem víc, než ten chlapec s modrou hlavou za ním.
Pan Hart však rozhodně nezapomněl na Tamsina slova, která mu ještě stále zněla v hlavě a on se na ně snažil dvakrát odpovědět, avšak pokaždé jeho snahu zmařil Winfred. Tudíž... "A teď laskavě uhni, chci si tu něco vyřídit," doslova chlapce odstrčil rukou, čehož vzápětí zalitoval a vytáhl z kapsy ubrousek, aby si ruce mohl pečlivě utřít. "A co se týká těch rodičů - rozhodně na mě budou pyšní víc, než ti tví na tebe, když tě tak vidím," zvedl k Tamsin nenuceně zrak a nonšalantně zastrčil kapesníček znovu do kapsy saka, než přesunul pohled k zrzavé dívce. Její slova na něho očividně zapůsobila o něco více, než ta Tamsina, ale to bylo poznat pouze z toho, že nakrčil čelo. "Jsi si jistá, že je s tvým kocourem všechno v pořádku?" zeptal se, aniž by bral na vědomí, že to vlastně měla být urážka. On byl o svém dokonalém vzhledu přesvědčený, nějaké shazování ho rozhodit nemohlo, ne teď. Byly jiné věci, které měl za Achillovu patu, tyhle to merlinžel nebyly.
Co ho však opravdu zaujalo, to byla reakce samotného Olafa, kterého si Taren neodpustil znovu prohlédnout. Pravdou bylo, že Taren měl potřebu obklopovat se lidmi (nebo alespoň s nimi navazovat kontakty), kteří nekladli moc odpor a nedokázali se zastat sami sebe, nebo svého názoru. Zkrátka takové ovečky v davu, od kterých se nedal očekávat žádný odpor, vzdor a podobně. Netušil, že Olaf se svou modrou hlavou bude zrovna jeden z nich, jak stihl vydedukovat z jedné pouhé reakce - tudíž se také mohl snadno plést, ale nakonec celou situaci přehodnotil. "No dobrá," pronesl nakonec milosrdným hlasem, "asi jsem nezačal úplně dobře. Jsem Taren Hart," přistoupil ke chlapci se vzpřímenou hlavou a napřáhl k němu pravačku. "Nastupuješ do Bradavic?"

Mimo herně:
Omlouvám se, že to tak trochu chronologicky nedává smysl a je to různě přeházené, ale v tomhle počtu už to fakt nedávám.

_________________

"Cože?" nechápal Winfred Janinu narážku, ale to už mu nově příchozí blondýnka pomáhala z hromady klacků spolu s prodavačem, který vypadal jako blázen. Ale tak mu tady připadali vlastně všichni bez výjimky - co měli s těmi košťata? Vždyť to byla... no, prostě jenom košťata! Lehce zavrtěl hlavou nad dotazy ze všech stran, jestli je v pořádku, a ustaraný výraz prodavače zcela ignoroval - pokud měl nějaký problém, jeho rodiče to vyřeší.
Pak už jenom přelétával pohledem mezi všemi těmi dětmi a malinko si přitiskl paže blíž k tělu, protože ho nesmírně znervózňovalo, že se u něj tak zhlukují. Nehledě na to, že to skoro všechno byly holky a pokud mohl odhadovat, tak vypadaly starší, a celkově mu z toho na tvářích naběhl lehký rumněnec. "To jste všichni slepí? Jaký komety, vždyť to jsou obyčejný zastaralý košťata! Takovýhle měli ve středověku," prohlásil rázně a malinko se zamračil, protože si připadal jako jediný normální člověk mezi blázny. Specificky se zadíval na Tarena, který jako jediný vypadal nějak na úrovni, ale bohužel to byl taky lunatik, co říkal proutěným košťatům komety. Za tím budou určitě nějaké nové chemikálie ve vodě nebo něco ve vzduchu. "Winfred Garland," řekl poté opatrně a podezřívavě k Jane vzhlédl, načež se mu na tváři rozlil přezíravý výraz, který jasně značil, že si myslí, že si z něj všichni dělají blázny. "Na košťatech se přece nelítá! To je strašná hloupost - vy tomu vážně věříte?" prohlásil a shovívavě přejel všechny ostatní pohledem. Byli tak strašně naivní! Určitě ještě věřili na Ježíška, chudáci, zřejmě se jim nedostalo té správné výchovy.
"Tak ve špatný společnosti jsem rozhodně," řekl poté a sjel Tarena pohledem, načež se zase podmračeně soustředil na věty a dotazy, co na něj chrlili ostatní. Nebyl zvyklý na tolik rozruchu a požadavků, a tak z toho byl trochu rozhozený a začínal být mrzutý, nehledě na to, že si při tom pádu malinko natloukl loket, ale v přítomnosti tolika ostatních dětí si najednou netroufl tolik vyvádět. Ale rodiče se měli na co těšit, protože tento fakt hodlal použít proti odjezdu do Bradavic.
"Co do mě vjelo? Támhleten kluk má modrý vlasy, to se mi stalo. MODRÝ! To vám to nikomu nepřijde divný?" prohlásil a cukl špičatou bradou k Olafovi, jehož bytí vlastně ignoroval, kromě těch vlasů. Stejně byl takový nenápadný a čím dál se od něj takhle divná existence bude držet, tím lépe. "Tam-Tam? A to se tvoji sourozenci jmenují třeba Tady-Tady? Ty musíš mít dost praštěné rodiče," podivil se tentokrát naprosto upřímně a bezelstně - u nich nikdy divná jména nezazněla. Ani se neptal, jestli je to jenom přezdívka, protože divní lidé svým dětem jistě dávali divná jména, ony ty geny byly stejně dědičné. "Díky Bohu, ne," vydechl poté na dotaz Maeve, jestli u něj v rodině nikdo nekouzlí, načež se na všechny vážně zadíval. "V tom je právě ta potíž - já si NECHCI zvykat. A rozhodně se mi tam NEBUDE líbit!" prohlásil rázně a na všechna záporná slova dal zvláštní důraz, jak měl ve zvyku. Poté opět přimhouřil oči na Tarena, díky jehož slovům ve Fredovi svitla jiskřička naděje. "Můžu tam nenastoupit? Nebo je něco, za co mě můžou vyhodit - pokud možno co nejdříve? Před Vánoce tam rozhodně zůstávat nehodlám," zeptal se se zcela upřímným zájmem a přejel pohledem po všech přítomných. Jestli už na té divné škole studují, určitě musí znát školní řád nebo jestli tam něco takového vůbec vedou, a mohli by mu říct, jak se z toho vyvléct! Poté se však Taren - jehož drsňácký výstup Winfred tak nějak přešel za A) proto, že se bál konfliktů s cizími dětmi a za B) proto, že mu dal tu malou naději na únik z tohohle blázince - rozhodl věnovat někomu jinému a Winnie se od něj poněkud odtáhl, když se ho dotknul, a ve stejném momentě jako Taren vytáhl kapesník si s nespokojeným úšklebkem ometl místo, kde se ho Tarenova ruka dotkla. Neměl rád, když na něj cizí lidé sahali, i když Taren aspoň vypadal čistě.

_________________

Jane si povzdechla. No jasně, že jí nebude Winfred chápat, když se s kouzly dosud nesetkal. A to, že Meave pocházela z mudlovské rodiny Jane nevěděla. Je dobrá, že o tom mluví nahlas. Prolétlo jí hlavou. V poslední době se jí bábi snažila vsugerovat několik životně důležitých věcí a mezi prvními z nich bylo, aby přespříliš nemluvila o své rodině. Na druhou stranu lvíčci se na tohle asi nedívají tak přísně, to je asi fakt.
„Odřená?“ Vyhrkl prodavač a zatvářil se zděšeně jako by nastal konec světa, div že neupustil košťata, která nesl, jak utíkal někam dozadu do krámku, pravděpodobně se to pokusit nějak napravit. A náhodou Komety nevypadali tak špatně… Příchozí kluk byl rovný jako svíčka s dokonale uhlazeným chováním vyšší vrstvy. Což bylo něco, co Jane upřímně z duše nesnášela. Ale třeba to je jen špatný první dojem. Třeba.
„Nepleť sem středověk.“ Zavrtěla hlavou Jane. Ve středověku bys nepřežil, tam se kouzelníci z mudlovských rodin dožívali poměrně nízkého věku. Je záhadou, že ti čistokrevní nezdegenerovali, když se to tak vezme. Další bábina myšlenka. „Doopravdy létají, ale až budeš mít hodinu létání tak spíš pochopíš než, abych ti něco vysvětlovala.“ Obratně to zaobalila Jane. Původně chtěla říci, až to uvidíš na vlastní oči, tak pochopíš. Jenže v tom byla ta slabina. Až na lekci s Arianou Jane dosud na koštěti neseděla a to byl by kapku problém, kdyby zrovna teď chtěl Winfred názornou ukázku.
Po výkřiku modrý vlasy Jane zabrejlila do míst, kam ukazoval. Bylo tu nějak moc lidí a tak zrovna tohle napoprvé přehlédla. Ale…
„Wau…“ Hlesla. „To je naprosto boží odstín.“ Vydechla. Modrou měla Jane ráda, sice tmavší, ale to nevadilo. „Chci říct, že colorvaria dokáže hodně, ale tohle je fakt hezký.“ Naklonila hlavu. „To rodiče nebo starší brácha?“ Zeptala se majíc za to, že barva je způsobená kouzlem. „Nebojíš, že se toho co se stane, až to začne vyprchávat? Já měla jednou vlasy temně červené, a když to kouzlo bledlo, byly růžový, nic hezkého.“ Teď už to Jan mohla v klidu přiznat. Jediné co přiznat nedokázala bylo, že chodila s kapucí, ale to už je pryč. Počkala si na Olyho odpověď a pak se otočila zpátky k Winfedovi.
„Nepoznáš přezdívku?“ Otočila se na Fredyho a nechápavě zakroutila hlavou. Tady-Tady? To myslel vážně? A pak ještě s poněkud nevěřícným výrazem sledovala jak kolem prošel ten druhý kluk. Původně to vypadalo jako by chtěl dělat problémy, ale upřímně řečeno k tomu vůbec nedošlo. Ubrousek a kapesník. To jako doopravdy? Navenek si zachovala letmý úsměv ve tváři, ačkoli normálně přetvářku neměla ráda. Neměla ráda ani škatulkování. Jenže tohle bez škatulkování ani náhodou nešlo. Snobové. Prolétlo jí hlavou. Lepší bude se do jejich problémů nemíchat. Ale tohle vzápětí tak nějak pohřbil Fredy s tím, že by vlastně radši ani nenastoupil. A ačkoli otázka nebyla směřovaná jí odpověděla na ni.
„Neslyšela jsem o nikom, kdo by nenastoupil.“ Pokud se někdo zakope na pustém ostrově nebo umře tak zcela určitě nenastoupí, ale jinak měla Jane povětšinou za to, že lidi nastupovali. A rádi. Jane částečně prohlížela rukavice (a cenovky) a občas koukla na Fredyho, aby se ujistila, že ji poslouchá, protože mluvit do prázdna jen tak by byl trapas.
„Můžeš z Bradavic odejít na jinou, kouzelnickou školu.“ Jedna z možností. „Nejznámější je Kruval a pak také Krásnohůlky.“ Tyhle rukavice vypadají dobře. „Druhá škola je ve Francii, jinak nikdo neví, kde přesně leží Kruval, ale slyšela jsem, že to je někde na severu.“ Pokrčení ramen. „Ať uděláš sebevětší pitomost, tak tě podle mě nevyloučí. Navíc když budeš dělat problémy, tak tě většina lidí z tvé koleje – v Bradavicích jsou čtyři – nebude mít zrovna v lásce. To by nebyl dobrý začátek.“ Pokrčení ramen. „Ale jestli ti to pomůže, můžeš se nechat zabít, pak už ti škola nehrozí.“ Zamrkala očima. Neděs prvňáčky. Ale je to pravda nebo ne? Je, tak vidíš. Přeli se v ní dva různé názory, takže nechala Winfreda, aby se s tím popasoval sám.
Otočila se k místu, kde stála Meave. Ona přeci také létá ne? „Meave…?“ Nadhodila otázku. Ono je taky poněkud zvláštní, když po někom mladším chce radu, ale… Košťata byli košťata a ona ji moc nerozuměla. A to, že se zeptala Meavky a ne Tamsin bylo dané tím, že Tamsin moc neznala nikoli tím, že by s ní nechtěla mluvit. „Kdybys měla vybrat nějaké koště do Bradavic, jaké bys vybrala?“ Přeci jen se zeptat nic nestojí… „Mimochodem… co je s tvým kocourem?“

| +

MH: 'Vypůjčila jsem si prodavače je barva je: color=#0040BF. Jinak se za případné nesrovnalosti v textu omlouvám jednak nás je kapku víc a pak mi není moc dobře.

_________________

(Stieg Larsson)

„Páni, to zní zajímavě! Možná bych se na toho Doctora mohla začít koukat,“ podotkla Tam-Tam zamyšleně, když jí Maeve ve zkratce popsala, o co běží, a po vzoru zrzavé spolužačky zatěkala očima kolem sebe, ačkoli k tomu vlastně neměla jediný důvod. „Jo, je to naprosto čuprový. A hlavně se to hrozně hodí, když dostaneš pozdě večer hlad,“ přisvědčila s andělským úculem a poté se na Ollyho uličnicky zazubila. Když Maeve poté zmínila, že Nebelvír je ještě o něco lepší než Mrzík, pobaveně se uculila, ale nic neříkala. Přeci jen, každý bral tu svojí právě za tu nejlepší, a tak nemělo vůbec cenu se hádat, nebo jo?
„Metromág? No to se mi nějak nezdá, Mae. To už mi přijde přesnější i ten metaforamág,“ prohodila s pobaveným úsměvem a zavrtěla hlavou. Tamsin by ještě chvíli možná prznila slovo ‚metamorfomág‘, ale Olly naštěstí přišel se správným tvarem toho slova, a tak se nic takového nedělo. „Metamorfomág, to je ono! Asi bych si to měla někam napsat, jinak to za chvíli určitě zapomenu,“ zahučela skoro vítězoslavně a plácla se do čela. „Jó, tak to nevím. Možná tam někdo takový je, ale neznám ho,“ odvětila na otázku modrovlasého chlapce a pokrčila rameny.
Draco Malfoy sedmdesátých let na její slova nejprve nezareagoval, protože měl evidentně spoustu práce s hysterickým Winfredem, ale nakonec se blondýnka přeci jen dočkala jeho reakce. Založila si ruce na prsou a posměšně si odfrkla. „Tak tohle pro jistotu nebudu vůbec komentovat. Já totiž děsně nerada mluvím sprostě,,“ odtušila neutrálně, ačkoli udržet si lhostejný tón jí dělalo trošku potíže, především pak poté, co zmerčila to jeho divadýlko s kapesníkem. Věřte totiž nebo ne, Tam-Tam nebyla tak blbá, jak se občas zdála, a došlo jí, co tím jakože myslel. Snobe, prolétlo jí hlavou a nepatrně zakroutila hlavou. Následně svou pozornost přesunula k Winfredovi. „No, modré vlasy sice nejsou moc běžné, to je pravda, ale věř mi, že v kouzelnickém světě je spousta mnohem podivnějších věcí. Třeba mluvící obrazy,“ broukla a znovu trhla rameny vzhůru a pokusila se o povzbudivý úsměv, i když si byla jistá, že mu svými slovy asi příliš nepomohla. Když se však začal tak strašně divit její přezdívce, nechápavě povytáhla obočí a překvapeně zamrkala. „Nemám sourozence, a i kdyby jo, tak by se určitě nejmenoval Tady-Tady. A naši nejsou zase tolik praštění!“ zahučela téměř dotčeně a zkrabatila čelo. „Ale pokud ti moje přezdívka dělá tak strašný problém, tak mi říkej Tamsin. Nebo Tam. Nebo Tami. Nebo… nebo nijak,“ pustila se do vyjmenovávání dalších zkrácených variant svého jména a neubránila se dalšímu pokrčení rameny. Posléze mimoděk střelila pohledem ven skrz výlohu, a když zjistila, že se začíná zatahovat obloha a ještě k tomu stmívat, malinko v ní hrklo. To už je jako tak pozdě? Hlavně, že jsem chtěla nakupovat, pomyslela si a otočila se k ostatním. „No, já už bych asi měla jít. Taťka se po mě už bude shánět. Tak se mějte. Uvidíme se u vlaku,“ rozloučila se, většinu svých společníků počastovala přátelským úsměvem a u Maeve si neodpustila objetí na rozloučenou. Hned na to se otočila a zamířila k východu. Mezi dveřmi se ještě jednou zastavila a mávla na ně. Poté už doopravdy vyšuměla pryč.

>> do fuč, nejspíše domů

| +

Mimo herně:
Omlouvám se za zdržování a za případné nesmysly. Na svou obranu ale musím říct, že za to protentokrát nemůžu já jenom já, ale i horečka. Reklamace samozřejmě provádíme, ale peníze nevracíme.

_________________

| +

„Ale metromág zní taky dost dobře,“ zamrmlala Maeve, když ji Tamsin a posléze i Olaf opravili, že metromág to fakt není, a Olly jim navíc prozradil to správné pojmenování. „Hmm… no jo, to už zní mnohem líp. Tak promiň,“ usmála se zrzka přátelsky na modráska. Přece to nepopletla schválně a uměla uznat chybu, když nějakou udělala. Většinou.
„No, to možná taky. Ale jak to tak vypadá, spíš se ještě s kouzelnickým světem nesetkal,“ odpověděla Maeve Olafovi a následně vrhla nejistý pohled na Tamsin. „Nevím, jestli ho představa mluvících obrazů zrovna uklidní,“ podotkla a nechala koutky úst nepatrně cuknout do úsměvu. Ne moc, aby si Winfred nemyslel, že se mu snad vysmívá. „Jane!“ vyhrkla zrzka poplašeně, když zaslechla jak blondýnka „dává tip“, kterak se vyhnout nástupu do školy. „Zabíjet se rozhodně nemusíš, neboj,“ ujistila Maeve Winfreda a trochu nervózně se zahihňala. „A proč vlastně nechceš do Bradavic nastoupit? Tys nikdy nechtěl umět něco víc, než ti ostatní? Vždyť kouzla jsou naprosto úžasný, prostě… kouzelný!“ Maeve zagestikulovala rukama, protože nemohla najít vhodné slovo, kterým by vyjádřila, jak moc bezva je držet v ruce hůlku a kouzlit s ní. „Navíc já ti teda nevím, ale když už jednou víš, že v sobě tu kouzelnou moc máš, tak bych se jí radši naučila ovládat, bůhví co by se mohlo stát, kdybys to neuměl, hm? Třeba by sis mohl ublížit… A navíc nemusíš zůstávat na Vánoce ve škole, můžeš jet i domů, já jsem to tak v prváku taky měla,“ dodala zrzka a pokrčila rameny. Protože ale neměla tušení, čím dalším by mohla Winfredovi pomoct a ujistit ho, že Bradavice fakt nejsou tak špatný (tím spíš, že Winfred navíc nevypadal, že by si chtěl nechat pomoct), radši svou pozornost zase na chvíli otočila k tomu nafoukanci. Ne že by se s ním ona sama chtěla dál zahazovat, na jeho poznámku se jen ušklíbla, ale měla nutkání dávat pozor na Olafa, aby náhodou Taren zase neprohodil něco rádoby chytrého. Teoreticky to vypadalo, že Taren chtěl svou předchozí poznámku napravit, ale Maeve si stejně nemohla pomoct a probodla chlapce podezíravým pohledem. Zkus mu říct ještě něco a fakt tvoje vlasy skončí mnohem hůř než Gizmovy vykašlané chlupy, pomyslela si zrzka v duchu, ale protože k tomu – zatím – neměla důvod, veškeré další útočné poznámky si pro teď odpustila. Nechala tedy Olafa, ať si s Tarenovým nabubřelým představením poradí sám, a zaměřila se na Jane, která se jí ptala na košťata. „No neříkej, že půjdeš do týmu! Jsem myslela, že moc nelítáš?“ Zatvářila se trochu nejistě, ale pak jí oči zasvítily nadšením. „Tak můžeš jít klasicky po Kometě, tu má v Bradavicích docela dost lidí, pokud vím, anebo Nimbus, ale jestli to nemyslíš s lítáním nějak moc vážně, tak to asi bude zbytečný. Teda jasně, Nimbusy jsou fakt dobrý, ale ta cena tomu taky odpovídá, že jo. Možná Zameták? Ty jsou dost podobný Kometám… Ale určitě bych nebrala Povětroň nebo Žíznivou čáru, ty jsou po čase prej dost opotřebovaný a dost zpomalujou… Teda četla jsem to, vyzkoušený to fakt nemám.“ Maeve se rozpovídala a snažila se přitom neznít moc fanaticky. Číst o famfrpálu a košťatech ji totiž neskutečně bavilo a ještě víc ji samozřejmě bavila praxe, ale k tomu v létě příležitost moc neměla, tak si to připomínala aspoň takhle. „Můj kocour je naprosto v pořádku, teda, no… ale jo, je v pořádku, jen ten nafrněnec nemohl přenést přes srdce, že jsem jeho účes přirovnala k vykašlaným chlupům,“ svěřila pak Maeve Jane tiše a nepatrně se uculila.
Když pak Tamsin poznamenala, že bude muset jít, Maeve taktéž stočila pohled k oknu. „Wow, nějak ten čas utíká,“ poznamenala udiveně, ale pak samozřejmě Tam-Tam objetí ochotně oplatila a usmála se na ni. „Jasně, ve vlaku ahoj!“ houkla za ní na rozloučenou a pak zatěkala pohledem po obchodě. „Hele, já asi taky nakonec budu muset jít. Mějte se pěkně, Olafe, Jane…“ K zbylým chlapcům Maeve jen kývla hlavou, k Tarenovi jen opravdu z čiročiré zdvořilosti, a pak po chvilce se zamáváním následovala Tamsin z obchodu pryč.

>>>

| +

Mimo herně:
Já se teda taky omlouvám za případné nesrovnalosti či blbosti, ale přidávám se k těm, kterým není zrovna nejlíp, takže tak.

_________________

Olaf se culil na Tamsin s Maeve, protože aspoň tyhle dvě mu přišly normální, a poslouchal, jak se dohadují o jeho vrozené metamorfomagii. Další okamžiky Olafovi tak nějak proklouzly mezi prsty. Těkal očima mezi všemi lidmi v krámku, především mezi Tarenem a hysterickým Winfredem, a snažil se předstírat, že neexistuje, protože na něj toho všeho bylo moc. Olly byl zkrátka člověk, který byl zvyklý na klid a nepříliš rušnou společnost, a tohle byla společnost rušná až až, navíc se o ní vážně neprosil.
Když si jeho modrých vlasů všimla i Jane, chlapec k ní zvedl bezelstný pohled a zvlnil rtíky do úsměvu. „Ale tohle není žádné kouzlo!“ namítl a zakroutil hlavou. „Já jsem se s tím narodil. A myslím, že by mi vlasy samy od sebe do růžové nevybledly, kdyby k tomu neměly nějaký to… podnět?“ zamumlal a zamyšleně svraštil obočí. Jistě, bledly mu, když se bál, a měnily barvu, když si to přál, a tak dále, ale že by z ničeho nic zbledly do růžové, to snad ne.
Olaf po chvilce stočil pohled ke svému rameni, protože chtěl něco prohodit k Sandy. Jedinou krysu považoval za jakž takž normální. A ty holky byly vlastně taky fajn, ale ti dva ňoumové? Olaf si nebyl jistý, jestli to mají v hlavě v pořádku. Minimálně Winfred neměl. Hrklo v něm, když si všiml, že na rameni žádná krysa nesedí, ale jakmile si uvědomil, že mu nějak ztěžkla kapsa, kterou Sandy používala jako svůj úkryt, zase se uklidnil. Zvedl pohled a spatřil Tarena, který se ocitl před ním a svými slovy potvrdil Olafovu domněnku, že v sobě všichni lidé mají něco dobrého. Olly prostě neuměl poznat přetvářku, protože se s ní nikdy pořádně nesetkal. „Olaf Björksson,“ představil se na oplátku a opatrně stiskl jeho ruku. Svou packu ale hned stáhl zpátky k tělu. „Jo, letos pojedu do Bradavic prvně. A ty?“ zeptal se a vlídně se pousmál.
Odcházejícím zamával a věnoval jim úsměv. „Doufám, že se brzy uvidíme!“ zazubil se na holky, ale pak obrátil pohled zpátky k Tarenovi a čekal, co dalšího z něj vypadne. Po chvilce se ale zatvářil omluvně. „Promiň, ale já už bych měl asi taky jít,“ zamumlal. „Tak se měj, uvidíme se v Bradavicích,“ rozloučil se, otočil se na patě a jako namydlený blesk vyběhl pryč z obchodu, aby našel rodiče a mohli vyrazit domů.

>>

Mimo herně:
Trochu víc jsem to zazdila, ale dneska na lepší post asi nemám, pardon xD

_________________