>> Děravý kotel (Gweeny, Kath)

Gweeny, vedoucí jejich dvoučlennou výpravu, to přes Příčnou ulici tentokrát střihla velmi rychle. Kdyby to totiž dělala jinak, jisto jistě by se zasekla u nějakého krámu a hned si něco koupila. Ta různorodost zboží totiž byla úplně božská.
Konečně se obě dívky protlačili na zahrádku cukrárny. Zasedli k jednomu z bělostných stolků, zrovna pod červeným deštníkem. To bylo fajn, protože sluníčko takhle po ránu pěkně svítilo, a bylo docela teplo. Takhle teplo tedy rozhodně ve Skotsku nemívali.
Gweeny se jala objednat zmrzlinu pro sebe i pro Kath. "Dvě čokoládové zmrzliny, prosím, a dva sirupové košíčky." vyhrkla automaticky. Pranic jí nevadilo, že se své kamarádky ani nezeptala, jestli si dá zrovna čokoládovou- to je přece jasné, každý má rád čokozmrzku!
"Jestli chceš, určitě bys k nám někdy mohla přijet." navázala malá dívka na hovor z Děravého kotle, když už vesele chroustala jeden sirupový košíček.
"Máme doma hromadu zvířat, jako i těch mudlovských, a asi patnáct sov. Nevím na co, táta prej šlechtí nebo co." pokrčila Gwen rameny.
"Proto taky koupil tady Peruťáka, hodí se mu do chovu." ukázala palcem na obří šedou sovu, která jakoby nic seděla vedle její židle a koukala po kolemjdoucích.
"Je to divná sova, připomíná mi spíš psa. Pořád chodí se mnou." usmála se, na chvíli odložila košíček na stůl a láskyplně svého mazla podrbala pod zobáčkem (zobákem), tam to měl přeci nejradši.
Pak si Neyrianne vzpomněla na to, o čem taky toužila s nějakým svým vrstevníkem mluvit. Vytáhla z kapsy svojí hůlku a položila jí na stůl.
"Už máš taky svou hůlku, že jo? A jaký jádro, z jakýho dřeva?" vyzvídala rychle, a kupodivu se u toho ještě stíhala ládovat zmrzlinou.
"Vyštrachala jsem v babiččině knihovně nějakou starou knížku o hůlkách a strašně moc si toho načetla." pochlubila se Gweeny ještě. Ale pak už nechala svoji kamarádku taky kloudně promluvit a hltala každé její slovo.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Jelikož pan Gallagher musel být velmi brzy ráno v Londýně, malá Maeve se k němu drze vetřela a argumentovala to tím, že by do hlavního města stejně museli ještě jednou na nákupy do školy, a že přece je výhodnější, když to vezmou při jednom. No a že jí taky slíbil tu kočku, které se už zrzka nemohla dočkat. Původně sice chtěla sovu – anebo taky potkana – ale nakonec usoudila, že na posílání dopisů jí bude stačit školní sova a že kočka bude mnohem lepší na mazlení, což by se s tím opeřencem neprovádělo moc snadno. A tak se teď akorát procházeli po Příčné ulici, pan Gallagher se stejně jako minulý rok rozhlížel na všechny strany, aby mu něco neuniklo, zatímco Maeve se spokojeně uculovala na svého nového zrzavého kocourka, který si hověl v přepravce. Vlastně přitom vůbec nedávala na cestu, a tak se nejednou stalo, že zakopla a musel ji zachytávat tatínek.
„Tatííí, mě bolí nohy!“ Prohlásila zrzka po chvíli. To, že se před nimi akorát objevilo Fortescueovo zmrzlinářství, bylo samozřejmě čistě náhodou. Vždyť chudinka musela vstávat tak brzo a opravdu toho nachodila docela dost. Byla přesvědčená o tom, že má nárok na odměnu. „Tatííí, koukej, tamhle si můžeme sednout a ty budeš moct ochutnat i nějakou zmrzlinu se zvláštní příchutí. Učebnice můžou počkat, ty nám nikam neutečou a aspoň si odpočineme,“ lákala dál dceruška svého tatínka a nasadila přitom takový štěněcí pohled, že by jí odolal jen málokdo. I pan Gallagher podlehl, i když zdráhavě, aby to nevypadalo, že vzdal tak snadno. Maeve nadšeně vypískla a už už tahala svého otce dovnitř, snad jako by se bála, aby jí někdo tu zmrzlinu nevykoupil. „A že si budu moct koupit ještě čokoládové žabky, že jo? Mohli bychom vzít i mamce, tý se moc líbily,“ zaškemrala (a samozřejmě to nezapomněla zaonačit tak, jako že to přece vůbec nechce pro sebe), když si nejdřív řekla o melounovo-malinový zmrzlinový pohár – s deštníčkem! – zatímco její otec zůstal u vanilkové klasiky. Pan Gallagher s povzdechem přikývl a k objednávce tedy přidal i pár čokoládových žabek. Zrzovláska se na něj andělsky uculila a pak se k němu přitiskla, aby ho objala. „Ty jsi vážně nejlepší!“ Vyhrkla a ignorovala otcův shovívavý úsměv. Společně s ním se pak usadila u jednoho z venkovních stolků, přepravku s čičinou si položila k nohám, a pak se mlsně zadívala na zmrzlinový pohár, který už jen čekal, až ho ta malá kyselina spořádá.

_________________

Sedla jsem si ke Gweeny a obdivovala už po tolikáté krásu zahrádky u cukrárny. Jakmile kamarádka objednala, žasla jsem, jak ví, že mám nejraději čokoládovou zmrzlinu. Pokukovala jsem po ostatních návštěvnících a při pohledu na všechny ty lahůdky, co měli, se mi sbíhaly sliny.
"Jo, to by bylo super," usmála jsem se na Gweeny. Docela mě lákalo podívat se, jak Gweeny bydlí, jak vypadá Skotsko, zajímal mě konečně i ten hipogryf.
"Mně připadá roztomilý," namítla jsem a pohlédla na sovu. "Jak se vůbec jmenuje?" Nevěděla jsem, jestli mi její jméno už náhodou neříkala, ale nevzpomínala jsem si.
Sledovala jsem, jak kamarádka vytahuje hůlku, a přitom jsem lízala čokoládovou zmrzlinu tak dobrou, že bych její chuť slovy těžko popsala. "Jo, taky už ji mám," přitakala jsem a vyndala ji z kapsy. Tahala jsem ji všude s sebou, měla jsem totiž takový dobrý pocit, že bych kdykoli mohla čarovat, kdybych chtěla. Co na tom, že nemůžu a navíc to ani neumím. Důležité bylo pro mě to vědomí, že mám možnost.
"Je z jabloňového dřeva a má v sobě žíni z jednorožce," prohlížela jsem si svou hůlku se zalíbením. Dle mého soudu jsem dostala tu nejlepší hůlku, v jakou jsem mohla doufat. Bráška si mě dobírá, že bych byla takhle spokojená úplně s každou, hlavně že je to hůlka. Asi má pravdu. Nahlas bych mu to ale nikdy nepřiznala. "A ta tvoje?"
Snažila jsem se v různých knížkách sehnat, co mé hůlce přináší jabloňové dřevo a co znamená žíně z jednorožce, ale upřímně řečeno, nenašla jsem nic. Možná to Gweeny sehnala...

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

_________________

>>> Hůlky, a tak.

Amarilla se ve svých květovaných, lehkých šatech prohání po uličkách tak dlouho, dokud ji Sutton s veselým "Už jsme tady" nestáhne ke zmrzlinářství. Co ji na první pohled zaujme jsou kromě barev dvě dívky sedící venku pod červeným - oblíbená barva - deštníkem. Vypadají obyčejně ale sympaticky. Bez optání se tedy posadí k jejich stolu a přeměří si je veselým pohledem, pošle Suttona pro dva poháry a pak spustí. "Ahoj! Vy jdete taky do prváku? Je teplo, že? Jsem Amarilla, a tamto je Sutton, právě nám šel pro poháry. Máte jména? Jasně že máte, bylo by to divný, kdyby jste neměly jména, ale to je jedno. Páni, ty máš hezký vlasy," natáhne ruku k tmavovlásce (Kath) a lehce se jich dotkne. Samozřejmě pak nadšeně pohodí vlastní, hnědou hřívou perfektně natočenou díky středně velkým natáčkám a zachichotá se. "A ty máš, ty jo, strašně velký oči! Co by za tohle daly kámošky mý mámy, teda alespoň ty co fotí do časopisů a tak, protože na mole to zas tak moc není vidět, ale to je jedno. Tak co řešíte? Doufám, že nevadí, že jsem si přisedla, ale jak asi vidíte," dá si zase hrdě ruku na srdce, "nejsem místní a kromě Suttona tady nikoho neznám, a víte, on je..." Zacvaká zuby, v tu chvíli se za ní zjeví blonďáček s dokonale psím pohledem. "On je co, Princezno?" Nazdvihne tázavě obočí a nakloní se přes Amarillu aby mohl před ní postavit velký pohár plný různých druhů zmrzliny, spíše ale těch normálních jako je citronová, pistáciová, hodně čokoládové a tak. "On je zlatíčko. Ty jo, to celý nesním, ty nemáš pohár?" Nadzdvihne tázavě obočí a Sutton jen zakroutí hlavou. Asi to nechal dát do jednoho velkého a bude jí teď ujídat. "Zdravím. Jsem Sutton, ale to vám Princezna už asi řekla, že?" Zasměje se a oběma dívkám podá zdvořile ruku - jako to dělají dospělí. Trochu divný, ale budiž. "Těší mě." Dodá vesele a pak se slova zase chopí Am. "Kde jsem to skončila... Jo. No, vypadáte, jakože jste místní, jako ne z Londýna, to nepoznám, ale chápete, z tohodle ostrova, jakože z Velký Británie, chápete. Moc se v tom nevyznám, ale to snad nevadí. Já - my - jsme z New Yorku. Je to docela daleko, ale to víte, cestování je super. Už jste někdy o Bradavicích slyšely? Mě pořád nikdo podrobně nevysvětlil, jak to tam chodí, ale moc mě myšlenka uniforem nepumpuje, jestli víte, jak to myslím." Pohodí opět vlasy a konečně jim dá prostor mluvit. Celou dobu si přitom drží takový ten Hollywoodský postoj, úsměv a gesta, jako by byla nějaké televizní hvězda a taky to tak nějak vypadá, že předpokládá, že dívky budou vědět, kdo je a kdo jsou její rodiče a tak. Protože si prostě myslí, že se sláva její rodiny donese až za moře, že. "Jeden kluk mi tady říkal, že prý to zařazování strašně bolí, myslíte, že je to pravda? Já se na to docela těším. Jen mě trochu děsí představa, že si s sebou musím vzít zásoby VŠEHO, jakože fakt VŠEHO," zdůrazní důležitě, jako by čekala, že i ony používají strašně moc kosmetických přípravků a druhů hřebenu a tuny oblečení, "na rok. Když budeme tedy v hradě. Koho napadl hrad?" Vypustí nakonec do vzduchu řečnickou otázku a pustí se do svého poháru. "Princezna patří do hradu, ne?" Ozve se Sutton, očividně pobaven Amarilliným proslovem. "To je pravda." Zamumlá zamyšleně mezi tím, co do pusy zaplouvá lžička s citronovou zmrzlinou. Amarilla svým sebevědomým, veselým chováním může působit díky Suttonovi, jakože je vážně princezna, protože je stejně rozmazlená, zároveň se ale chová přátelsky k oběma dívkám, tudíž se snaží o to nadělat si na začátek skupinku přátel, alespoň nějakou. Navíc tmavovláska má vážně hezký vlasy a ta druhá fakt hustý oči, to se počítá! Nebo možná chce aby se to počítalo. No a Sutton, ten svým přátelským, zdvořilým a uvolněným chováním může působit jako chlapec z lepších vrstev, ale ne rozmazlený, tudíž z přísné rodiny. Kdo ví, co si tedy o těch dvou dívky pomyslí.

_________________

#800000

I will kill your friends and family, to remind you of my love!

"Ale nevím kdy. Letos o prázdninách by se to už asi nestihlo. A na Vánoce bys určitě chtěla jet domů.. Tak leda příští léto. Jindy v Bradavicích prázdniny nejsou, aspoň podle Patricka." Gweeny rozebrala situaci ohledně Kathina příjezdu na Jelení vrch. Byla pravda, že moc možností se neskýtalo. Jak ale mluvila o Bradavicích a svém bráškovi, napadlo ji, kam vlastně chodí Peter? Ten určitě ještě do školy musel, vždyť mu nebylo sedmnáct.
"A do jaké školy vlastně chodí Peter?" zeptala se ihned. Pak však naoko kritickým pohledem sjela ke své sově. Roztomilý? No, je pravda, že nejmladší McGrathová tak obří sovu v životě neviděla, a dokonce si už ověřila, že když se Peruťák naštve, budí podobný respekt jako buldok s pěnou u tlamy.
"Gandalf Šedoperuť, řečený Peruťák." představila Gwen sovu slavnostním tónem a místo poplácání jí pleskla po hlavě. Za to se jí dostalo pohledu oranžových očí, který říkal cosi jako: "Ty si cvok."
Pak Gweeny nechala sovu sovou, protože se konečně dostala řeč na hůlky. Se zájmem si prohlídla kamarádčinu hůlku- každý měl přece jinou, každá byla originál. "Hmm.." kývla uznale, když jí Kath řekla, jaká že to vlastně hůlka je.
Na otázku "A ta tvoje?" odpálila odpověď, nacvičenou a zautomatizovanou, rychlostí blesku. "Černý bez, 11 palců, blána z dračího srdce." usmála se. Samozřejmě si taky myslela, že její hůlka je stoprocentně perfektní. I když jí nejdřív trochu vyděsilo, co se dočetla v té staré knížce o bezových hůlkách- jakože bývají prokleté a tak. Ale někde si přečetla vyjádření jednoho z rodu Ollivanderů, který tvrdil, že je to mimořádné hůlkové dřevo. Zatracené Bajky Barda Beedleho, pletou lidem hlavu.
"Žíně z jednorožce je prej hodně na dobrou magii, že tu černou nebere." posoudila znalecky s pohledem upřeným na Kathinu hůlku. Zrovna si ale nevybavila, co v té knize psali o jabloních.

A pak si k nim zčistajasna přisedla nějaká hnědovláska, od pohledu upravená a o sebe pečující. Gweeny se pořád vždycky trochu zdráhala mluvit s cizími lidmi, a když mluvili víc než ona, tak to vůbec. I když s mnoha takovými se zatím nepotkala.
"Ahoj." stihla jenom říct, když příchozí, představující se jako Amarilla, začala pálit jednu otázku za druhou. Hodlala odpovídat hlavně ona, protože jak před měsícem, když přijela nakupovat na Příčnou, zanalizovala Kath, tak ta taky nebyla moc výřečná v přítomnosti nových lidí. Tedy, k té jejich stohlavé skupince v Kotli se moc netlačila, no.
"Ahoj." stihla rychle Gweeny pozdravit i chlapce, který přišel s pohárem zmrzliny. To musel být ten Sutton. Pak ale Amarilla našla dech na další sérii otázek a vět, a tak dívka (ano, pořád nejmenší u stolu) čekala, až se na chvíli odmlčí.
"Jo, dneska je celkem pěkně." souhlasila, když se konečně ujmula řeči. Samozřejmě dávala prostor i Kath, aby odpověděla. "Jo, jdeme do prváku, do Bradavic. Já jsem Gweeny McGrathová." představila se. Na nějaké podávání ruky asi nezbýval čas.
Trochu překvapeně vytáhla obočí, když se Američanka rozplývala nad jejíma obříma očima. Nikdy jí nenapadlo, že její kukadla se někomu mohou líbit, jako, no prostě tamtím způsobem. Jí sloužila hlavně k praktickým účelům, jako jsou například psí očiska.
"Ne, nevadí, to je fajn." odpověděla na trochu pozdní "otázku", jestli si ti dva mohou přisednout. "No, právě jsme řešili hůlky, sovy, prázdniny.." pokrčila rameny. Byla trochu zmatená z těch Amarilliných slov o focení, molech a časopisech, ale pak to nechala plavat. Hlavně jí v tu chvíli těšilo, že nikdo nehlodá do její sádry.
"Já jsem ze Skotska, tam na severu." přikývla. "New York? To je daleko. A o Bradavicích, samozřejmě. Chodil tam brácha, ale ten už je dospělej, a rodiče, a pak ještě tátova rodina asi pár set let dozadu."
Gweeny z jejich dvou společníků, hlavně z té dívky, pobrala pocit, že jsou z vyššího okraje společnosti. Možná proto jí, opravdu podvědomě, ujela poznámka o stáří rodu McGrathů. Hned si za to v duchu vynadala- po Mistrovství si přece slíbila, že to nebude řešit.
"Bradavický uniformy jsou náhodou fajn." řekla Gweeny. Mínila tím, že jí je absolutně jedno, co má na sobě. "No, podle mě akorát ty starší straší prváky. Určitě to nebolí." řekla znalecky hnědovláska. Nebyla si tím samozřejmě úplně jistá, ale..
Pak jí to ale hodně zarazilo. A zároveň vyprskla smíchy. "Kdo vymyslel hrad?" To snad ne! Gween se nadklonila nad stůl a díky bohu že nevyprskla kus zmrzliny. Rychle se však uklidnila a nasadila omluvný úsměv.
"Bradavický hrad tu školu hostí už přes tisíc let." řekla jako citaci z encyklopedie. Samozřejmě, že si o prázdninách přečetla dějiny Bradavické školy.
Nemohla se zbavit pocitu, že Sutton je takový menší Amarillin přisluhovač. Ale to byla samozřejmě jejich věc, no. Hlavně se nevyznala v tom, jestli jsou jako kamarádi, sourozenci, příbuzní nebo co.
"A u vás v rodině jsou nějací další kouzelníci?" zeptala se jich obou na oplátku ona. Tušila, že první odpoví dívka.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

"Jasně, v létě by to šlo," pokývala jsem nadšeně hlavou. Vyhlídka plánů na léto mi hned připadala růžovější. Alespoň se nebudu nudit. "A Peter chodí do Kruvalu. Nevím proč, prostě tam chtěl. Šel tam totiž jeho nejlepší kámoš a taky ho asi lákalo porušit rodinou tradici chození do Bradavic," sdělila jsem jí svůj názor. Brášku jsem znala líp než kdokoli jiný.
"Ty máš bezovou hůlku?" vyhrkla jsem šokovaně. Samozřejmě jsem ji znala z pohádky z Bajek barda Beedleho. "To je... zajímavý." Jasně, není to přece TA hůlka, je to hůlka jako každá jiná, jen z bezu.

Než jsem stačila odpovědět na narážku na žíni z jednorožce, přisedla si k nám dívka přibližně v našem věku. Na první pohled na mě působila dojmem někoho, kdo rozpaky rozhodně netrpí. Byla voňavá, upravená, načesaná a vypadala sebevědomě. Představila se jako Amarilla.
"Ahoj," stačila jsem ze sebe vypravit a pak mě zaplavil vodopád vět, které chrlila snad bez nadechnutí. Obecně mám ráda výřečné lidi, v jejich společnosti nemusím moc mluvit. Někdy mám ale problém udržet s nimi krok.
"Jsem Katherine Parkerová," vyhrkla jsem rychle, abych to stihla. Vzápětí natáhla ruku k mým vlasům, čehož jsem se málem lekla. Při lichotce jsem ve tvářích zrůžověla. To mé pitomé červenání!
Pak přišel ten její kamarád. Působil mile, přijala jsem jeho ruku a pokusila se co nejzářivěji usmát. "Katherine," představila jsem se i jemu.
Všimla jsem si, jak dívka neustále pohazuje svými hnědými kadeřemi. Líbily se mi. I na ní bylo znát, že je stejně jako já na své vlasy pyšná.
"Vždycky jsem se chtěla podívat do New Yorku," odvážila jsem se vzít si slovo. Už jsem ale neřekla, že bych se nejraději jela podívat po celém světě. "Určitě je to tam jiné než tady." A to mě právě lákalo, poznat jiné kultury. Ovšem, až na její typicky nebritský přízvuk bych ani nepoznala, že není odtud.
"Jo, do Bradavic chodili mí rodiče i prarodiče," přitakala jsem. "A jsem si naprosto jistá, že zařazování nebolí." Mamka ani taťka mi sice nechtěli nic prozradit, prý se mám nechat překvapit, ale babička se jednou omylem zmínila o jakémsi klobouku. Odmítla to sice více rozvést, i tak jsem si ale domyslela (ač mi nebylo moc jasné, co má klobouk co dělat se zařazováním do kolejí), že by nic, co se týká školy, zrovna bolet nemělo.
Představa, že budeme žít na hradě, a ke všemu celý rok, mi přišla vzrušující. "To je na tom to kouzelné, ne? Originální, učit se na hradě," namítla jsem. Už jsem ale nedokázala říct, čím je to kouzelné. Prostě jsem to cítila.
Zároveň mi tak trochu vrtalo hlavou, proč Sutton říká Amarille princezno, ale to je koneckonců jejich věc a mně do toho nic není. A navzdory jejímu šíleně sebevědomému chování mi připadala sympatická. Přišlo mi, že oproti ní mluvím zoufale málo.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

Když Maeve olízla lžičku, kterou předtím zabořila do melounového kopečku, zatvářila se, jako by se ocitla v sedmém nebi a spokojeně zamlaskala. Až ji tatínek napomenul, ať se chová slušně a jí jako normální člověk. „Ale když ono je to ták dobrý,“ zahuhlala skoro nesrozumitelně s plnou pusou, nehledě na předchozí tatínkovo napomenutí. Už už si chystala nabrat další lžičku a strčit ji do papuly, když v tom se vedle nich ozval známý hlas. Maeve šokovaně upustila lžičku na zem, když si uvědomila, že na ni mluví Pippa, kamarádka od sousedů, a o které samozřejmě neměla nejmenší tušení, že by snad také oplývala kouzelnými schopnostmi. „Pípo?! No to mě podrž! Co ty tady děláš? Jak ses sem dostala?“ Vychrlila zrzka několik otázek za sebou a vykuleně se zadívala na svého otce. „Tati, tati, koukej, kdo tu je!“ Vypískla směrem k němu, jako by pan Gallagher neměl své vlastní oči a nemohl malou brunetku vidět. „To vidím, má milá. Ahoj, Philippo, jakpak se ti daří?“ Optal se děvčátka až nadmíru klidně. Uvnitř ale rozhodně tak klidný nebyl. Přece jen se nestává tak často, že by se ukázalo, že jedni z jejich sousedů mají v rodině kouzelnické schopnosti. Ale od té doby, co dostala dopis Maeve, už ho na druhou stranu dokázalo překvapit jen málo věcí, pomalu si začínal zvykat, že svět – tak jak ho dosud znával – je skoro naruby. Zdržel se ovšem podrobných otázek, které už stihla zaobstarat jeho dcerka a namísto Pippu pobídnul k volné židli. „Posaď se k nám, abys jen tak nestála,“ pronesl s úsměvem. Malá zrzka se přitom stále tvářila nevěřícně a kroutila u toho hlavou, načež si vzpomněla, že jí spadla lžička a tak se pro ni sehnula, aby ten šok z nenadálého objevení kamarádky mohla zajíst tou nadmíru dobrou zmrzlinou, která je podle ní nejlepší lék snad na všechno.

_________________

Amarila zcela vychovaně, slušně a hlavně hlasitě pískne. "Gweeny? A to je přezdívka, nebo se tak fakt jmenuješ? Je to hustý! Úplný husto-kruto-monstrózně-božsky-boží!" Zdůrazní schválně každičké slovo, načež se Sutton se spikleneckým pohledem nakloní ke Kath. "Katherine je taky hezké jméno - ale to Am neříkej." To s Am samozřejmě myslí jako vtip. Zazubí se vesele na tmavovlásku, aby jí nebylo líto, že o jejím jméně si Amarilla nemyslí, že je hustokrutomonstrozněbožskybožský. Jenže Am ani Kath moc času na sebelítost nedává moc šanci, už ji přátelsky strká do lokte a zubí se na ni. "Že váháš. New York je úžasný," začne znova a zase a asi všichni tušíme, co bude následovat. Nebyla by to totiž Am, kdyby si domů hned nepozvala cizí lidi, že? Holt vejtaha to je, no. "Možná tě někdy vezmu s sebou. A tebe třeba taky! Je to něco úplně jinýho než Londýn, víc to tam žije a tak. Na Broadwayi samý celebrity, Manhattan je plnej všemožných restaurací, normálně jídlo kam se podíváš, skoro se divím, že ještě nejsem tlustá jako velká koule." Zasměje se, ale opatrně vrhne varovný pohled na Suttona, čímž se mu snaží naznačit, jakože teď s ní musí nekompromisně a bezvýhradně souhlasit, nebo si to odskáče. Samozřejmě, že tlustá není, ale tak která holka by nechtěla slyšet ujištění."Samozřejmě, Princezno." Pronese neutrálním tónem, ale Am to ke spokojenosti stačí. "Sovy?" Zareaguje hned na to na Gweeny a vyvalí nadšeně oči. "A vy už máte svoje sovy? A nejsou sovy nebezpečný? Já nikdy sovu neměla, ale prej to v Bradavicích chodí tak, že sovy nosí poštu jako holubi, no, takže tak. Bohužel, žádný pošťák ani nic podobnýho, ale já asi domů posílat dopisy nebudu, vy asi jo, že?" Zamrká na obě holky a pak se nakloní k Suttonovi, následuje tichý a rychlý rozhovor jen mezi nimi:
"Proč nemám sovu?" Otáže se šeptem Amarilla.
"Nechtěla si nakupovat." Pokrčí Sutton rameny.
"Já chci sovu!" Zaprotestuje tiše Am.
"Tak ji půjdeme koupit, až dojíme pohár." Navrhne Sutton, i když předem zná odpověď.
"To se mi nechce." Zamručí Am a odkloní se od něj, na obě holky hodí zářivý pohled a ují z čokoládového kopečku.
O chvíli později valí oči na Gweeny. A to hned ze dvou důvodů. Kvůli uniforem a kvůli jejích vědomostí. "Počkat počkat počkat. Co je super na tom, že jsou všichni stejně oblečení a těžko rozeznáš ty lepší," sebestředně si položí ruku na srdce, "jako jsem já, Sutton nebo pravděpodobně i vy, od těch obyčejných a absolutně trapných looserů, kteří se nehodí ani k hippiesákům?" Nadzdvihne nechápavě obočí, čímž vysvětlí svůj postoj vůči uniformám. "Celkově trochu nechápu tuhle kouzelnickou módu, nějaký pláště a hábity, vždyť je to nepraktické. No se nad tím zamyslete - koukejte. Jdete si takhle po chodbě, když zjistíte, že jdete pozdě na hodinu, která je o několik pater níže, nedej bože někde ve sklepě nebo tak něco. Musíte utíkat, ale běžíte daleko pomaleji, protože na sobě musíte mít ten divnej hábit. Cestou vrazíte do nějakého sladkého kluka," zasněně se zadívá před sebe, nastupuje její odborné já, "který ale nepozná, jestli jste ubohý looser který za jinách okolností smrdí jako papuče, nebo někdo na úrovni, protože máte stejný oblečení jako ostatní lůzy a lišíte se od některých jen barvama na těch proužcích a té kravatě. No není to divný? Víte, oblečení člověku hodně o druhém řekne, ale to je jedno. To chápe asi jen Flavi." Povzdechne si na oko smutně na konci svého monologu a pak se zase na chvíli dá do zmrzliny, mezitím Sutton se zatajeným dechem čeká, kdy to děvčata přestane s Am bavit a pošlou jí do háje, protože zrovna tyhle dvě netipuje na ten druh holek, které s úsměvem všechno přejdou a nic neberou vážně.
Am pak hodí veselý pohled na Kath. "Hele to je pravda. I když některý univerzity vypadají trochu jako hrady, z vyprávění vím, že tenhle hrad je fakt E-P-I-C-K-E-J." Zaculí se a nadšeně se zavrtí, po tom smutném pohledu co tu byl před chvílí ani stopy. Hérečka, no. "Nějak chytrá, né?" Rýpne si zvesela do Gweeny. "Mi očividně táta neřekl všechno. Jenže je pravda, že já jsem v naší rodině úplně první." Hrdě se usměje, Sutton si tiše odkašle, jako by na sebe chtěl upoutat pozornost. "A jo, promiň, Suttonova máma a pár předků byli kouzelníci. Vy dvě vypadáte tak... jako míšenky, moc čistokrevně ne díky bohu." Zasměje se, Sutton si znova tiše odkašle a modlí se, aby dívky nebyly čistokrevného původu, protože už tak si do nich do obou Amarilla rýpla natolik, aby to nějaká slabší - hodně slabší - povaha mohla vzít špatně a kdo ví, co by řekla, kdyby obě holky byly té krve, kterou ona nenávidí. Nicméně zatím Am nic z toho nemyslela nijak špatně, no. Když Am usoudí, že položila dost otázek a zodpověděla všechno, co zodpovědět chtěla, odmlčí se a věnuje se poháru, občas podá lžičku i Suttonovi.

_________________

#800000

I will kill your friends and family, to remind you of my love!

"Ehm, no, jako přezdívka, jmenuju se Gwen." odpověděla Gweeny Amarille trochu vyvedená z míry. Co že to je? Husto-krůto-maso-božeboží? Nějak ten výraz nepochytila. Celkově bylo na jejich společnici poznat, že není z Británie, a skutečně ne jen kvůli přízvuku.
Když se holka s perfektními vlasy dala do líčení perfektního New Yorku, to město se Gweeny přestávalo zamlouvat. I Londýn na ni byl moc frekventovaný a velký, a to se pohybovala vždy v těch méně rušných čtvrtích. Byla zvyklá na život na venkově (Grathsgow skutečně bylo malinkaté městečko), jak ve Skotsku tak v Irsku na dědečkově farmě. Amerika jí nepřipadala moc přitažlivá.
"Jo, sovy." přisvědčila trochu vyvedená z míry. Amarilla se zřejmě k jejich stolu hnala tak horlivě, že chudáka maličkého Gandalfa přehlédla. Ten jako by zbystřil a věděl, že se mluví o něm, vylezl zpod stolu a máchl křídly, až kolem prolétla peříčka. Sedl si Gweeny na klín (při jídle trochu nehygienické, budiž) a na dva neznámé přátelsky houkl a zamrkal oranžovýma očkama. Jeho majitelka ho láskyplně podrbala pod zobáčkem.
"Tohle je moje sova. Gandalf." oznámila trochu zbytečně. "Nejsou nebezpečný, ani trochu. Prostě mazlíček, trochu jako pes." usmála se Gweeny. "Domů určitě psát budu, do Irska i do Skotska." odpověděla skálopevně. Možná právě zapříčinila další příval otázek, ale prostě to z ní vypadlo. Jí to přišlo jako samozřejmost, nechtěla se chlubit nebo tak. Mamce a dědovi na Smaragdový ostrov už Peruťáka několikrát poslala.
Pak ale Gweeny jen valila oči. Už o tom nepochybovala, Amarilla byla rozmazlená, a zřejmě docela silně. Prostě to z jejích slov vyplynulo- že je zvyklá všechno mít, být první, být na vrcholu. To se Gwen moc nezamlouvalo.
"O to právě jde, ne? Všichni studenti si mají být rovni!" hájila svůj názor a pravděpodobně i účel uniforem. A snažila se i Am trochu poučit, pokud to ovšem od takové malé holky mohl někdo brát jako poučení.
"A pláště a hábity nejsou nepraktický. My to nosíme pořád." promluvila jménem své rodiny. Zrovna dnes o tom ovšem její oblečení nevypovídalo- bylo teplo, tak měla jen zelenkavou košili, černou sukni a pruhované podkolenky. A samozřejmě tu hrozně divnou mudlovskou sádru, no.
"Flavi? Jako Flavius Eöbergsson?" uculila se Gweeny. Flaviho měla ráda, ale přece jen měl trochu holčičí názor na svět. Docela věřila tomu, že s těmi uniformami souhlasí.
"Aha." poznamená Gwen, protože si stále není jistá, jestli teda je Sutton s Amarillou příbuzný nebo ne. Ale o nějakých kouzelnících řeč byla, to stačilo.
Další větou ale Gwen byla šokována ještě víc. Že mají čistokrevní kouzelníci něco proti těm z mudlovských rodin bylo celkem běžné (nikoli ne správné!), ale naopak?
"Není to náhodou jedno, kdo má jaký původ?!" vyprskla rozhořčeně. Její cholerická povaha se jednoduše nedala dusit pod pokličkou. A tohle bylo to samé, co na Mistrovství světa. Principově, tedy.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080