"Bydlím kousek za Londýnem," sdělila po chvíli stručně na otázku ohledně bydlení. Neměla už potřebu specifikovat kde přesně, že se sídlo její rodiny nachází a stejně pochybovala o tom, že by to Lartena nějak zajímalo. A i kdyby ano, nehodlala své bydliště prozatím více specifikovat. Ne, že by se bála nějaké nečekané návštěvy nebo tak, ale ostatní přeci nemuseli vědět kde bydlí, ne? "Ale myslím, že tady někde obytná část je," pronesla kapku zamyšleně, ale nakonec nad tím pokrčila rameny. Nikdy se nezabývala tím, odkud sem kouzelníci přicházejí a jestli tady někde bydlí. "Kde bydlíš ty?" Zeptala se po chvilince s menším úsměvem i když byla pravda, že jí to zas tolik nezajímalo.
Darya sklouzla pohledem ke klučinovi. Otázku A ty si jako myslíš, že se ti to někdy zlepší? si raději nechala pro sebe, protože by to mohlo Lartena urazit. Většinu věcí co jí papá(či někdo jiný z rodiny) zakázal stejně udělala, ale chlapec to doma mohl mít přísnější, že. I přesto by však sešit a tužku sebou nosila. Vždyť teď byl tady Larten sám, jak by to jeho tatíček mohl zjistit? "V tom má asi pravdu," kývla hlavou nakonec a pokrčila rameny. Doktory neměla nikdo moc v oblibě, tedy až na Evgenyho, ale to byl také její bratr, že. "Jak často k těm doktorům chodíš? Nebylo by lepší mít třeba jen jednoho doktora? Protože když jich je víc, tak každý potom řekne něco jiného, ne?" Tázavě pozvedla obočí a chvíli na to už se usazovala na jednu z posledních volných laviček. "Mě naštěstí nikdo po doktorech netahá. Můj brácha je lékouzelník," a to bylo asi tak jediné co se chystala v tuhle chvíli říci ke své rodině.
"Ty máš ten s papričkami," zahlásila k chlapci, jakmile v ní zmizelo první sousto hamburgeru. Z housky na ní přitom koukal salát, který právě změnil barvu ze zelené na modrou. "Že jsou výtečný?" Kdyby jí teď viděla Julinka s Romískem, asi by si klepali na čelo, protože naposledy odsuzovala mluvení s plnou pusou, avšak tentokrát to byla ona kdo mluvil s plnou pusou. Jakmile se Larten rozhodl, že chce ochutnat i onen s měnícím salátem, nezdráhala se a podala mu ho s širokým úsměvem.

_________________

Larten chápavě přikývl a potutelně se pousmál, když mu Stephanie potvrdila, že by tu nějaké obytné části mohly být. Chlapce to vážně zajímalo, proto se mimoděk rozhlédl po domech, na které v Příčné ulici dohlédl, a zamyšleně se uculoval nad myšlenkou, jaké by to asi bylo, kdyby tu s tátou bydlel. Nemusel by ho pokaždé nekonečně přemlouvat a prosit, aby ho doprovodil na Příčnou ulici, prostě by si mohl vyběhnout z baráku a skočit do toho skvělého zmrzlinářství, kde byl minule se Sam. "Jájá," otočil se zpět směrem ke své budoucí spolužačce, "da-daleko o-odsud, ale ta-taky v Lolo-ndýně," odpověděl s úsměvem, protože Londýn byl obrovský a Larten okrajově tušil, že on o proti Příčné ulici bude bydlet až někde na druhé straně města, což vůbec nebylo daleko od pravdy. Asi i proto tam jeho otec nerad jezdil, protože měl spoustu práce a takové zbytečné cestování pouze zabíralo čas.
Na otázku ohledně doktorů se dlouho odmlčel, jako kdyby něco zdlouhavě počítal, o čemž nasvědčovalo i to, že chvíli něco vypočítával na prstech a krčil čelo. "Teteď č-č-tyřikrát ty-týdně," odpověděl po chvíli a rád by možná něco dodal, ale pro vysvětlování to bylo příliš obtížné, proto se zase na krátko odmlčel a převzal si raději hamburger, který si chvíli zkoumavě prohlížel, než se do něho s chutí zakousl. "Jojo, to-to mmmáš ppprra-vdu, ale ta-tady to-to s nimi tttrénu-ju," zadíval se na ní o něco déle, jestli pochopila, co tím chce říct. Samozřejmě, že navštěvoval spoustu doktorů, ale taky logopedů a šarlatánů, kteří se mu s pomocí některých cvičení snažili pomoci. Jenže výsledky to bohužel už několik let nepřinášelo. Skoro zapomněl kousat, když se Darya zmínila o lékouzelníkovi. "Kk-do toto je? Dodoktor?" nechápal, i když měl okrajové tušení, když už se bavili o těch doktorech.
Pak už se konečně naplno zakousl do hamburgeru, a tak měl možnost pocítit i pálivou chuť papriček, které by Lartenovi možná až vhrkly slzy do očí, ovšem to by nesměl potom, co párkrát překousl sousto, začít chrlit oheň. Ze začátku to pouze tak zkusil, nevěřil, že by něco takového bylo možné, ale jakmile se mu to podařilo, nadšeně vyskočil z lavičky - na kterou se před tím usadil a rozzářil se jako žárovka. "Tytytyty joooo! Vvvv... vividělas toto? To bbbyla papaparáda!" zajásal s tak širokým úsměvem a tak nadšeně, že to skoro vypadalo, že se s dívkou nebude chtít o svůj hamburger podělit. Ještě jednou si kousl a zopakoval celý proces od chrlení ohně až po upřímné dětské nadšení, než se usadil zpět na lavičku a s úsměvem si s ní hamburgera vyměnil. "Mmmoc dodobrý," přikyvoval, když už zkoušel druhý hamburger, který mu také chutnal.
Ještě chvíli tak posedával na lavičce vedle své kamarádky, než se u nich ocitl vysoký starší muž s prošedivělými vlasy v padnoucím obleku, jemuž byl Larten nepochybně dost podobný. A tak byl chlapec nucen se se Stephanie rozloučit, protože s tátou měli v plánu vyrazit ještě do knihkupectví a koupit nějakou knížku a pak už zamířit domů. "Tatak se uuuvividíme v tom vvv... vl... eexpresu?" usmál se jejím směrem, nakrčil čelo a pak už ji pouze nadšeně zamával, než s Christianem vyrazili po Příčné ulici do knihkupectví.

>>

_________________

| +

[size=85]

<<<

Rodiče sice moc nechtěli pouštět Maeve do Londýna samotnou, ale dívka argumentovala tím, že přece bude na ulici plné kouzelníků (to, co se v kouzelnickém světě dělo, jim příhodně zamlčela, resp. většinu si pěkně přikrášlila) a že už je dost velká na to, aby se promenádovala bez doprovodu rodičů. A tak se stalo, že jeden den posadili zrzku na vlak, ta jim zamávala z okýnka a po určité uplynulé době se teď už Maevka nacházela na Příčné ulici. Na sobě měla svoje oblíbené džínové overalové šortky a triko s květovaným vzorem, vlasy jí volně povlávaly a místo čelenky v nich měla vsazené taktéž oblíbené srdíčkové sluneční brýle. Maeve se chtěla podívat do famfrpálových potřeb, to se rozumělo samosebou, ačkoliv její kapesné bylo momentálně docela zkrouhnuté, poněvadž zaprvé tu bylo před pár měsíci to nové koště a za druhé si teď na tatínkovi vydyndala kytaru, protože se zničehonic rozhodla, že se chce naučit na ni hrát. A i když to byla kytara z druhé ruky sem tam s lehkým škrábancem, někde se to projevit muselo. Ne že by si zrzka stěžovala. Na hamburger od Hladového draka jí finance dozajista ještě stačily. No, i když… „Jednoho skořicovýho šneka, sím,“ ohlásila zrzka své přání obsluze u okýnka, pročež vysolila všechen potřebný obnos v těch nejdrobnějších mincích, tedy svrčcích. Pak si převzala tu skořicovou dobrotu zabalenou v papírovém ubrousku a ulila se o kousek vedle. Co kdyby jí ten šnek natolik zachutnal, že by si chtěla dát ještě jednoho. Nebo by mohla třeba zkusit konečně kafe… S tou myšlenkou se každopádně zakousla do pečiva a blaženě se usmála. Takhle ještě teplé to bylo parádní.

Mimo herně:
Vítám kohokoliv, ale předem upozorňuji, že to za prvé nebude nejrychlejší hra (ve smyslu post do dvou hodin od posledního a tak) a za druhé příští týden tu pravděpodobně nebudu, viz omluvenky.

_________________

Vstala jsem ještě za svítání. Celkem brzy, řekli byste. Teda, o prázdninách brzy. Mohla bych se vymluvit ještě na školní režim, na brigádu nebo na ranní procházky. Ne, tohle nebyl ten důvod, proč jsem vstala tak brzy. Zaprvé, takhle brzy moc lidí městskou dopravou nejezdí. Zadruhé, vážně jsem měla chuť na vynikající snídani. A tu jsem měla ozkoušenou u Hladového draka.
Hned jak jsem vstala a vykoukla ven, došlo mi, že dnešní den bude skutečně krásný a snad ne moc horký. Hodila jsem na sebe ošoupané džínové šortky s vysokým pasem, k tomu černé tričko s potiskem Queenů. Kolem pasu jsem si uvázala vytahanou kostkovanou košili v modrých barvách, kdyby třeba nebylo zas takové teplo, a na nohy si obula jak jinak než martensy. Celou dobu se mi kolem nohou motal Fumus a žádostivě mi drcal do nohou. Pravděpodobně očekával velkou misku plnou mléka. Bohužel jsem už tak nestíhala, byla jsem ráda, že jsem si stihla vyčistit zuby, rozčesat si vlasy a popadnout batoh s peněženkou a dalšími potřebnými věcmi. Autobus mi jen tak tak neujel a dovezl mě do centra Londýna. Byla jsem ráda, že zase po nějaké době můžu vidět některé památky a stavby.
K Děravému kotli jsem si už vystačila pěšky. Pak už jen stačilo projít do Příčné ulice, kde se k životu probouzelo jen málokterých obchodů či občerstvovacích míst. A Hladový drak už měl otevřeno. Díky Roweně.
"Dobré ráno, jednu kuřecí bagetu s ananasem, k tomu zelený čaj a ještě croissant s pudingem," objednala si své oblíbené a počkala, dokud se neozvala konečná cena za celou snídani. Vytáhla jsem peněženku a zaplatila si snídani. Po chvilce už na mě čekala jedna z těch nejlepších snídaní, jakou bych v celém Londýně našla. Ještě teplý croissant jsem do sebe hodila ihned. Pak jsem raději poodstoupila od okna, abych když tak nepřekážela a omylem jsem drcla do zrzavé dívky, která stála kousek vedle. Vykulila jsem polekaně oči. "Omlouvám se, nevšimla jsem si, že tu stojíš," vypadlo ze mě rychle a nahodila na vteřinu nervózní úsměv, pak jsem pohled sklopila do země a poodstoupila jsem ještě kousek. Nechtěla jsem být v moc velké blízkosti někomu, do koho jsem právě omylem vrazila. Vždycky jsem do někoho vrážela, pozdravte mé nemotorné tělo. Proto jsem se rychle zakousla do té výborné bagety a přemýšlela, kam bych se se svou snídaní asi tak mohla přemístit.

Maeve se nestačila projíst ani k polovině, když jí bylo pečivo málem vyraženo z ruky. Pravda, mohla se taky postavit o kousek dál. Ale tak co, k žádné škodě naštěstí nedošlo ani na jedné straně, a tak se Maevka na dívku jen přátelsky zazubila. „Hele, to je v pohodě, asi jsem stála blbě,“ mávla nad tím rukou, protože nemělo cenu se nad tím rozohňovat, zvlášť když to neznámá neudělala schválně, že. Hm, neznámá… Maeve si Lorene zkoumavě prohlédla a pátrala v paměti, ale ničím jí povědomá nepřišla. Ne že by to tedy bylo něco zvláštního, ve škole Maeve neznala plno lidí, zvláště pak těch starších a o jiných kolejích, než byl Nebelvír ani nemluvě. Každopádně zrzka nebyla taková, že by se ostýchala a klopila oči k zemi, tudíž se od ní nejdříve ozvalo: „Dobrou chuť!“ a pak po chvíli, pokud Lorene už nestačila utéct, nadhodila Maeve otázku: „Dneska je docela fajn počasí, co říkáš? Jsi na Příčný jenom tak, nebo školní nákupy? … No a teda já jsem Maeve,“ dodala Nebelvírka nakonec, když jí došlo, že by nemusela být nezdvořilá a když už se pokoušela někoho zatáhnout do rozhovoru, tak by se taky mohla představit.

_________________

Zrzka mě ujistila, že se nic neděje. Jí nejspíš ne, zněla totiž dost v pohodě. Cítila jsem nervy až v konečcích prstů a taky, že se mi trochu třesou kolena. Pravděpodobně to bylo i tím, že jsem měla pocit, že si mě ta dívka prohlíží. Nezmohla jsem se na nic víc než na slabé přikývnutí. Vážně jsem si připadala dost hloupě, když byla mladší než já a já se tu třásla nervozitou jako ratlík. Nikdy jsem ale nedokázala tu svou fobii, či jak bych to měla nazvat, ovládnout.
Rozhodla jsem se tedy soustředit mozek na to, kam uteču před zraky kterýchkoli lidí. Jenže v Londýně byla pro mě bezpečná snad jenom moje postel. Už už jsem se pokoušela zvednout nohu a zamířit k odchodu, když mi znovu zkameněla pod "dobrou chuť". To mě vyvedlo z míry ještě víc. Pokusila jsem se otočit k dívce čelem, spíš jsem se málem ale přerazila o vlastní nohu, a tak jsem po ní hodila letmý, snad přátelský pohled. "Děkuju, tobě taky," vypadlo ze mě ještě tichým hlasem. Vážně jsem někdy tyhle stavy proklínala.
Pak se od ní navalilo pár otázek. Teď už se mi podařilo stabilně k ní otočit i tělem. Snad jsem na ní nekoukala nijak vystrašeně nebo vynerveně, i když jsem cítila, jak mi cuká dolní ret. Totiž, většinou když jsem do někoho vrazila, sjel mě zamračenýma očima plných výhrůžek, natož aby konstatovali, jak krásně svítí sluníčko. A ani se vám nepředstavují. Po chvilkovém váhavém tichu jsem se ale nějak dokopala k názoru, že nevinné přátelské otázky jsou lepší než nevraživé pohledy.
"Jo, jo, vypadá to na pěkný slunečný den," přitakala jsem s náznakem úsměvu. "Spíš jsem chtěla začít prázdniny tou nejlepší snídaní. Dělám to odmalička, mezi prvními prázdninovými dny sem zavítám na snídani. Školní nákupy mi ještě přijdou brzy... a já jsem Lorene," úsměv se mi nakonec trochu rozšířil a popošla jsem k ní blíž s napřaženou rukou, abych si sní mohla zdvořile potřást.

"Notak, teoreticky, kdybys z něho neměla strach, asi by ses tak nevyděsila a nehodila tu krabičku na zem, jako já to vyráběl sám, to není žádná laciná věc z obchodu a jako narvat tu postavičku na pružinku dalo docela zabrat a to nemluvím o pružince, my jako žádný mudlovský věci doma nemáme - chápeš, čistokrevní, takže jsem neměl co rozebrat, ale když jsem jednou utekl do Londýna, jako vážně do Londýna, ne sem, tak jsem ji v jednom obchodě sehnal... no a kdyby si z něho neměla strach, nebyla bys tak vyděšená. Jako na mě je taky zasedlý a já ho fakt nesnáším, je to hroznej parchant, ale nikdo ti nestojí za to, aby ses kvůli němu nějak nervovala a děsila, ne?" rozpovídal se tak dlouze, že sám ztratil v polovině přehled, o čem chtěl původně mluvit, každopádně věděl, že Jane se Rodwella až nepřirozeně vyděsila a to určitě muselo mít důvod.
"Jasně, že si ji můžeš nechat... na špendlíky? Jako fakt?" vytřeštil nevěřícně a vlastně i nadšeně oči, protože to byla hustá představa, i když Darrel si okrajově uvědomoval, že to má co dělat s černou magií, což bylo poměrně děsivé, když si uvědomil, že to nadnesla Jane. "Koneckonců, byl to dárek pro tebe, je tvá," pokrčil po chvíli přemýšlení rameny a usmál se.
"Obyčejné? Už si viděla něco na Příčné obyčejné?!" rozhodil rukama a usmál se. Nechápal, jak tam Jane nemohla nebýt, hodlal to brzo napravit a taky dohnat všechno, co zmeškala, což znamenalo, že zařídí, aby Jane dostala ten největší zrmzlinový pohár se všemi skvělými příchutěmi na světě Spokojeně se uculoval a to už vykročili směrem k Hladovému drakovi.

->

Hladový drak

"Máš pravdu, dáme si nejdřív oběd. Skvěle si to vymyslela," mrkl po ní pohledem a doširoka se usmál, než zastrčil ruce do kapes a zamířil k Hladovému drakovi, protože Darrel opravdu začínal být hladový jako drak, vlk teda. "Jo ták," přikyvoval, "a jsou od sebe daleko? Jako jestli necestuješ za bábi třeba do Číny, to by byla ale docela zábava, ne?" zakřenil se na ní opět od ucha k uchu, než si pocuchal s úsměvem vlasy a shlédl Příčnou ulici a v dálce Hladového draka.
"Já?" Jako kdyby tu otázku nečekal, když už se zeptal on, ale popravdě, Darrel o svých plánech nic nevěděl. Vzhledem k tomu, co se dělo doma... co dělal otec, byl rád, když takhle utekl na Příčnou, byl rád, když mohl vyrazit s Donnou ven. Byl rád za každou vteřinu mimo ponuré sídlo, mimo dosah despotického otce, jenž ho bil a nutil kouzlit. Darrel krátce zamrkal.
"Ty bláho, není to Maeve?! No jo, jeee. Žejo?" využil toho, i když spíše nevědomky, protože svou spolužačku vážně rád viděl a nadšeně se zakřenil, než Jane popadl za ruku a začal ji táhnout (ale samozřejmě ohleduplně vzhledem k vysokým botám) směrem k nebelvírské spolužačce. Chudáka Darrela ani nenapadlo, jak to teď mohlo vypadat, obzvlášť, když oba byli tak vyšňoření, on v padnoucí košili a Jane v šatech.
"Maeeevee! Tady jsme," zahulákal přes celou ulici jako neandrtálec, než se nadšeně rozesmál a pohledem si přeměřil dívku, s kterou se nebelvírka bavila. Během mžiku už byli u nich. "Ahoooj - nezvrkla sis na tom nohu? Jako já bych na tom chodit nemohl, to bych se radši naučil levitovat," otočil se roztěkaně k Jane, jejíž ruku rychle pustil, když si uvědomil, že tento úkon měl udělat už před pár vteřinama a nadšeně se usmál směrem k nebelvírce, které měl chuť skočit kolem krku - pokud to tedy neudělala ona, ale ovládal se. "Hele, tebe já znám," ukázal ukazováčkem na starší dívku a nakrčil zamyšleně obočí, jak jen přemýšlel. "No jo, havraspárská Wolfoodová, že jo?" zeptal se přátelsky s úsměvem od ucha k uchu, než se otočil k nabídce Draka a přemýšlivě semkl rty.
"Tak co si dáme?" zašeptal, když se naklonil k Jane.

Mimo herně:
Doufám, že nevadí takový vpád a propojení, kdyby snad jo, tak to samozřejmě smažu.

_________________

<<< Krucánky a kaňoury

Mé jméno je William A. Faust a vždycky, když opouštím Krucánky a kaňoury, moje nohy je magicky mění v olovo.
Ne, kdepak, jen žertuju. Ploužím se ale opravdu s těžkým srdcem, že opouštím svůj svět papíru a tištěných písmen, i když čerstvý vzduch mi udělá pokaždé dobře a připomene mi, že bych měl od čtení vstávat častěji.
Cestou jsem se protahoval a nechával si na kůži hřát šimravé sluneční paprsky. Bylo tu mnohem větší teplo a já byl skoro překvapený, že vládne ještě naoranžovělý pozdní den a ne noční hodina, takové bylo v knihkupectví přítmí. Pomrkával jsem na sluníčko a nepřítomně si natáhl zpátky spadlé ramínko tílka.
U Hladového draka bylo plno, takže se zdálo, že budeme muset chvilku počkat ve frontě. Většina byli nejspíš starší studenti. S vykulenýma očima jsem drcl do Aleka a stoupl si nenápadně kousek za něj. Frontu bych s ním vystál ochotně a rád, ale hrozně nerad jsem objednával od dospělých lidí věci - zmrzlinářství bylo čestnou výjimkou.

_________________

Stále ještě v uličkách…

Kdybys z něho neměla strach, tak by ses tak nevyděsila… Jane na Darrela ostře pohlédla. Nevypadá tak, ale má zatraceně dobrý pozorovací talent. A postřeh. Uvědomila si. Jakože když je hráč famfrpálu, tak ho asi musí mít, ale stejně ji to překvapilo. Nebo jsem prostě jenom moc průhledná. Nicméně Darrel se do svého vyprávění, tak trochu zamotával… Počkat… On to vyráběl sám? Představa Darrela jak se nimrá s pláštěm a ještě k tomu plastovým obličejem panáčka, byla… zvláštní. Muselo mu to dát zatraceně hodně práce, protože vážně měla za to, že to bylo koupené jako tím myšleno, že se mu to povedlo. Možná si toho Darrel (zaujat svým proslovem) nevšimnul, ale na chvilku jí přes tvář přelétlo něco, co bylo tiché uznání. Jane si prostě nedokázala představit, kde našel tolik trpělivosti... A času. Pak tu samozřejmě byla otázka, proč o prázdninách dělal zrovna tohle namísto toho, aby si užíval volna… Znovu se vrátil k Rodwellovi.
„Tak dobře…“ Jane se nadechla, ale prostě Darrel nemohl tušit, že Jane ačkoli se Jane neuvěřitelně těší na to, až se zase zpátky vrátí do Bradavic, tak ji poměrně děsí ten fakt, že bude začínat každé ráno opisováním školního řádu v jeho přítomnosti. „Mám z něho strach, jo?“ Věnovala mu obezřetný pohled, moc často se nestávalo, že by něco takového uznala, ale Darrel to poznal a navíc to přiznání bylo zvláštně… osvobozující. Prakticky nikomu to neřekla, takže měla pocit, že je najednou o něco lehčí. Ale na druhou stranu tu stále bylo riziko, že tahle informace se od Darrela dostane dál k někomu kdo toho využije. Jo, jo Jane panaroia sama.
„Já prostě jen…“ jen se ho prostě děsím, máš naprostou pravdu, je to parchant a jsem z něj nervózní, protože mě pokaždé strašně naštve a já pak udělám chybu. Jo v jednu chvilku mu to chtěla říct i tohle. Moc. Jenže… jenže něco neznámého ji přinutilo sevřít rty pevně k sobě. Vlastně ani pořádně nevěděla proč. Namísto těch skrytých myšlenek, které měly být řečeny a nebyly, nakonec jen slabě zavrtěla hlavou. Nechtěla řešit Rodwella, ne dneska, Darrel měl pravdu, proč by si měla dělat nervy, kvůli někomu jako byl on? „Můžeš si to nechat pro sebe?“ Upřela na něj psí pohled, velké modré prosebné oči. „Prosííím.“ Protáhla slovíčko do určité komičnosti, aby lehce odlehčila atmosféru. Nicméně možná se to nezdálo, ale dost jí na tom záleželo.
„A jinak…“ Stočila zrak ke krabičce. „Muselo to dát děsnou práci…“ Zopakovala svoje myšlenky nahlas. A pro mě… „Díky.“ Takový neurčitý pocit, který neuměla pojmenovat prostě… dal si s tím strašnou práci. Kvůli ní chápeme? Jako určitě mohl vyrábět i panáčky pro někoho jiného, jo jasně, ale… Ale i tak.
„Co je na tom špatného? Budu opatrná…“ Zamumlala (ačkoli se zapichování špendlíků do Rodwella a opatrnost navzájem vylučovali), když viděla jeho údiv (žádné ponětí o černé magii, Januška se zrovna konkrétně o tohle nezajímala). Když budu opatrná, tak ho moc nepoškodím. Pokud se tam krabička vešla, skončila bezpečně v kabelce.

>> Hladový drak

Pokrčila drobnými ramínky nad jeho udiveným zvoláním, ale pak se uculila. „Tak dobře, neviděla.“ Musela to uznat. Jediná věc, která se kdysi tvářila na Příčné normálně, bylo kotě, které koupila bábi a nakonec se z něho vyklubal psychotický kocour, co rád terorizoval okolí. A jinak bylo fajn, že to spíše viděl na draka, protože taky začínala mít trošku hlad a oběd by docela bodl. Ono není moc pěkné, když člověku nekontrolovatelně kručí v břiše.
„Naši nejsou daleko od Londýna, ale lepší je cestovat letaxem než autem. V létě je v autě šílený vedro a trvá to taky strašně dlouho.“ Vysvětlila mu jednoduchý problém. „Ale víš, že do Číny bych se i ráda podívala?“ Nadhodila, protože Velká čínská zeď a takové ty vozíčky, kdy vás veze člověk, to by bylo něco, co ráda viděla na vlastní oči. A kdo řekl, že by to nešlo, když vezmeme ten fakt, že by stačilo jen využít bábin krb a něčí v Číně… Ne to nezkusíš. Fajn, pro chvilku byla myšlenka uložena k ledu, ale Jane se k ní jednou vrátí...
O Darrelových rodičích toho moc nevěděla, jenom to co jí řekl v kupé. Nicméně věděla, že se domů moc rád nevrací, ta zelená v obličeji pokaždé, když jeli domů, musela být něčím způsobená a pak si nemohla nevšimnout, jak se teď zarazil.
„Darrele…?“ Jane naklonila hlavu lehce na stranu. Zeptala se opatrně. Nebo si to alespoň myslela, protože… A pak… jsem jako takhle šel po ulici, domů… Zaznělo jí náhle v hlavě. A díky tomu se jí v hlavě objevila jistá myšlenka, která byla dost neodbytná, která říkala, že Jane asi nebude zrovna ten nejlepší posluchač na světě, protože… Kousky zvláštního puzzlete se skládali pomalu, ale vzor se Jane nelíbil. Ale už se znovu nestihla zeptat, protože Příčná je prostě Příčná, známí lidé na každém rohu. „Asi jo.“ Vyhrkla, ale i kdyby to Maevka nebyla, tak Jane neměla šanci. Rychlá chůze a podpatky to moc k sobě nejde, takže prostě neměla čas přemýšlet nad ničím kromě chodníku, bacha výmol, drží tě za ruku, bacha špatně položená dlažební kostka a tak.
„Ahoj Maeve.“ Usmála se Jane na nebelvírku. Prostě na ni zakřičel přes celou ulici, jen tak. Jane prostě dostávalo, jak nenuceně se Darrel choval. Ona by jen tak odvahu nesebrala a vůbec… Nebo možná jo, ale... Dělají tohle všichni nebelvírští? Ginger byla taky hrozně upřímná a tak, ale jsou takový všichni? A neměla bys už dávno vědět, že jo, když s nimi chodíš čtyři roky na hodiny? Ironie že.
„Nezrtla.“ Opravila ho znovu stejně jako předtím ve vlaku. „Levitací by člověk zlenivěl, ztloustl by a pak by umřel, raději budu chodit pěšky.“ Opáčila rychle a možná i kapičku drze. To, že stále držel její ruku si uvědomila, až ve chvíli, kdy ji pustil…
„My se asi neznáme, takže… Já jsem Jane a on je Darrel.“ Představila Jane sebe a pak Darrela (říci a tohle je Darrel by bylo nebo nebylo proti společenským pravidlům, jakože on není tohle, ale osoba a vůbec neměla jsem představit nejdřív jeho?). Možná jí Lorene byla kapku povědomá, ale… tím to taky skončilo, že by ji znala jménem nebo příjmením to ne.
„No… nejraději bych si dala nějakou bagetu, prý jsou tady strašně dobré jenže zase… proč nezkusit třeba ty jejich kaštany co myslíš?“ Nadhodila a naprosto nevědomky se k němu lehce nahnula, on v tom nebyl nijaký špatný úmysl, spíše šlo o to, že ztišil hlas, takže aby mu dobře rozuměla. To, co by někoho mohlo něco napadnout, když se tu takhle zjevili Jane, stejně jako Darrelovi, tak nějak unikalo hlavně z toho důvodu, že byla zvědavá na toho draka a že prostě jen začínala mít hlad… A ten drak, není ono to týrání zvířat, náhodou? „A možná bychom sebou měli asi hodit, za námi se dělá fronta…“ Zamumlala, když se za ně do fronty zařadili dva, s největší pravděpodobností, budoucí prvňáčci.

_________________

(Stieg Larsson)

<< Krucánky a kaňoury

Alek se táhl jako sliz a mračil se jako deset čertů. Jako by nestačilo, že museli zmizet z pohodlného čtecího koutku a bouře divokých teorií, ale nakonec v nákupu přeci jen skončilo i mléko, navzdory tomu, jak moc se snažil ho zbavit. Will byl neoblomný, a Alekovi to bolestivě připomnělo, že i když byl jeho bratr o rok mladší, dokázal si stát neoblomně za svým. To mu ale stále ještě nebránilo v tom, aby se pokoušel Willa ochraňovat před okolním světem. Will... nebyl zas tak nadšený.
Na rozdíl od něj ale neměl problém si říct o jídlo - především ne o jídlo. Ve frontě tedy už tradičně stál Alek, a Will dělal morální podporu. A když už se teda takhle vyvlékl z celé záležitosti objednávání, Alek mu alespoň přišil tašku s nákupem.
U Hladového draka nebyli sami, postávalo tam několik mladých lidí, kteří podle rychlého pohledu stále ještě zapadali do věkové kategorie studentů Bradavic. Dvě z nich měly dokonce zrzavé vlasy, což sice v Anglii nebylo zas takové terno, ovšem stačilo to na to, aby se jejich pohledem upřel Alekův zvědavý pohled. Dobře, asi by měl s lidmi větší štěstí, kdyby se na ně občas nedíval jako na chodící směsky vody a uhlíku, ale měl i své světlé chvíle - jako třeba teď. Momentálně totiž jenom líně propočítával, kolik procent lidské populace může mít zrzavé vlasy, na základě článku, který si přednedávnem přečetl. Zrzci prý vymírali. No, zatím jich bylo evidentně stále dost, když se dva z nich dokázali sejít před jedním oknem rychlého občerstvení.

_________________