Lorene vypadala, že jí Maevina nadšená pozornost není úplně po chuti, ale zjevně se jí podařilo posbírat odvahu, poněvadž nakonec se od ní zrzka dočkala odpovědí. „No jo, to chápu. To asi bydlíš v Londýně nebo někde blízko, co?“ odvodila si Maeve a zatvářila se trochu lítostivě. Kdyby ona bydlela v Londýně, to by jí bylo hej a na Příčné by byla klidně každou volnou chvilku. Pravda, od té doby, co věděla, že Pepperovi, rodina její nejlepší kamarádky z dětství, jsou kouzelníci, to bylo mnohem snazší, protože mohla občas použít jejich krb a letax. Ne že by toho využívala zase tak často, nechtěla moc otravovat. Než na chudáka Lorene stačila vychrlit další zvídavé otázky, zaznělo ulicí její jméno. Zrzka se roztěkaně rozhlédla v očekávání Darrela, jehož hlas bez problémů poznala, a jakmile kamaráda spatřila, hned mu začala s poskakováním mávat. „Nazdááár!“ houkla s veselým úsměvem, když se Darrel i Jane ocitli u ní a Lorene. Na rozdíl od nebelvírského spolužáka se ale Maevka nerozpakovala a skutečně mu skočila kolem krku na uvítanou; tak, jak to měla ostatně v oblibě u všech. „Jak se máš-te?“ opravila se v otázce, kterou položila, jakmile se zase Darrela pustila a uvědomila si, že je tam i Jane. Ona ji tedy zaregistrovala už předtím, vždyť ji i zdravila. A možná si ji i trochu podezíravě prohlédla, protože přece jen Maeve nebyla natvrdlá a Darrel s Jane dohromady plus to, jak byli vyšňoření, no, to by bylo, aby se nad tím jeden nezamyslel. Což bylo asi tak všechno, co Maeve udělala, protože vzápětí už se zase zvesela usmívala. „Kaštany jsou mhoc dhobhrý,“ poznamenala, když pak zaslechla Jane. Druhou část věty řekla s plnou pusou, protože samozřejmě nemohla nejdřív domluvit a teprv pak si do úst nacpat zbytek skořicového šneka. Když dožvýkala sousto, užuž se nadechovala, že doporučí něco dalšího, když tu koutkem oka zahlédla povědomou tvář. „Jéé, tamhle jde Pippa!“ vyhrkla, ačkoliv bylo silně pravděpodobné, že Maevinu mrzimorskou kamarádku nikdo jiný tak dobře už neznal, natož aby s ní vůbec někdo promluvil. „Hele, omluvte mě na chvíli, potřebuju jí něco říct.“ S těmi slovy a letmým mávnutím se za brunetkou rozběhla. V tu chvíli měla zřejmě skutečně v úmyslu se po pár minutách zase vrátit, nicméně se stalo, že se jí povedlo zapovídat víc, než původně chtěla, a s největší pravděpodobností to obsahovalo i návštěvu obchodu Pippina tatíka a jiná dobrodružství. S Pippou člověk nikdy nevěděl.

>>>

Mimo herně:
Omlouvám se, že jsem vás zasekla, každopádně předtím jsem nějak nestihla Maevku odejít a skutečně jsem kromě té krátké chvilky ve středu při čekání na vlak neměla přes ten týden přístup na internet (the horror!).

_________________

Maevin lítostivý výraz mi mohl napovědět dvě věci - buď lituje, že nebydlí v Londýně nebo v jeho blízkosti, anebo že lituje mě, že takhle bydlím. Mohla bych se nad těmito dvěma naprosto rozdílnými fakty zamyslet, ale vzhledem k tomu, jak mi zrzka přišla celkem sympatická jsem pochybovala, že by mi takhle na rovinu vyjevila fakt číslo dvě. "Jo, na okraji Londýna máme rodinný domek. Je to výhodný, máš tam vlastní klid a celkem blízko k těm nejvíc potřebným službám. Londýn je ke všemu sám o sobě kouzelný, i kdybych nepočítala Příčnou a tak," rozpovídala jsem se nakonec. Bylo vidět, že pokud jsou lidé příjemní, neměla jsem sebemenší problém s nějakým vyjadřováním. Díky bohu za takové lidi.
Chtěla jsem se ještě Maeve zeptat, kde bydlí ona, jenže se najednou přes celou Příčnou ozvalo její jméno. Rozhlédla jsem se a po chvilce zahlédla původ toho křiku - nějaký chlapec s dívkou. Maeve se s tím chlapcem znala pravděpodobně dobře, když mu hned skočila kolem krku. Skutečně mi byli oba povědomí a vzhledem k tomu, jak se, alespoň ten kluk, hnali směrem k zrzce, patřili k bradavickým studentům. Vzhledem k tomu, že jsem ale moc nezapadala do nějaké skupinky (když nepočítám řeči ohledně havraspárských), potřebovala jsem chvíli čas, než jsem se rozpomněla na příjmení toho chlapce, protože to byl vlastně můj spolužák z ročníku. Trochu mě zaskočilo, když na mě začal zamyšleně koukat a ukazovat prstem, když se očividně nakonec rozpomněl taky. S menším úsměvem jsem přikývla. "Jo, a ty jsi Gall z Nebelvíru, jestli si to dobře pamatuju," odpověděla jsem stejně přátelsky. Nakonec se mi představila i blondýnka a doplnila i chlapcovo jméno. "Těší mě, já jsem Lorene," představila jsem se taky nakonec. Oba dva se poté rozhodovali, co si dají dobrého. Jane se rozhodovala mezi bagetou a kaštany. Sama jsem akorát svoji bagetu dojídala. "Tak si můžeš dát nějakou menší a k tomu jako dezert ty kaštany," poradila jsem jí s úsměvem.
Zatímco se tvořila fronta u okna, Maeve pravděpodobně zahlédla nějakou svoji kamarádku a rozloučila se. Zamávala jsem jí na pozdrav a zase si připadala trochu přihlouple, když jsem tam tak stále.

Jakmile mu Maeve nadšením skočila kolem krku, nadšeně se od ucha k uchu usmál a pevně dívku objal, než se s potutelným úsměvem zadíval směrem k Lorene, kterou samozřejmě od pohledu znal, ale na jména v životě nebyl génius. "V pohodě," mávl s úsměvem rukou, jako univerzální odpověď, ač pravda zrovna u Darrela byla trochu odlišná, ale takové věci se nevykládaly na potkání uprostřed ulice a ke všemu před cizími lidmi, i když zrovna Maeve Darrel dost důvěřoval. Rozpačitě se podrbal na hlavě a snažil se tvářit, jako že nic, když postřehl Maevin pozorný pohled k Jane a aby nenastalo delší ticho, které by ostatní uvedlo do vlastních myšlenek, rychle se otočil k Lorene. "No jasně, že jo! To si pamatuje každej," ukázal na ní ukazováčkem s pobaveným smíchem, i když mu z očí bylo poznat, že to nemyslí vážně a dělá si srandu. Ego měl sice vysoké, ale zase takové mínění o sobě neměl.
"Kaštany jsou fajn, ale prý tu mají hambáče, po kterým chrlíš oheň... ale je fakt, že to už je nuda," zamlaskal následně s nakrčeným obočím a střelil pohledem po holkách, "oheň jsem chrlil hned v prváku, když jsem dorazil do Bradavic, po pepřových kapslích. Dostal jsem sice trest, ale stálo to za to," zachechtal se nadšeně jako malý kluk a několikrát povyskočil na místě, takže při té příležitosti došel i rychle pro lísteček s nabídkou, aby si mohli s Jane vybrat.
"Jasně, jasně, upaluj a pozdravuj jí," zazubil se směrem k Maeve a otočil se zpět ke svému blonďatému doprovodu, aby se konečně rozhodli, co si dají dobrého, protože fronta se před nimi rychle krátila. "Vážně nechápu, jak můžeš na levitování nahlížet tak pesimisticky... je to bezvadný, hrozně bych to chtěl umět. Myslíš, že to někdo umí?" zajímal se zase, v mžiku na jídlo zapomněl, protože tohle bylo zajímavé téma. "Co myslíš Lorene? Netvař se, že tu nejsi, to ty jsi v Haraspáru, měla bys to vědět," zakýval k ní s úsměvem obočím, než se konečně trochu roztržitě pohroužil do čtení lístečku, který následně podal Jane. "Já si dám hranolky a kaštany si můžeme dát na půl, co říkáš? Nemůžeme se přecpat, když pak jdeme na tu zmrzku," usmál se a pokud Jane souhlasila, také tak učinili. Když nakoupili a naobědvali se, ještě chvíli pobyli s Lorene, se kterou si popovídali, ale nakonec se přeci jen odebrali dál, směrem ke zmrzlinářství, protože Darrel měl stále na mysli, že musí Jane pořádně zvednout náladu po tom vylekání od Rodwella, a tak ji nadále nadšeně vyprávěl, usmíval se od ucha k uchu a doufal, že už nic dalšího nepokazí.

>> Společně i s Jane

_________________

>> z obyčejného Londýna

Spokojeně jsem se zahleděla na Hladového draka - můj nejoblíbenější obchod na Příčné. V poslední době jsem to tu poměrně často navštěvovala. Cesta od našeho domu až sem byla sice úmorně dlouhá, ale zabila jsem velikou část dne a nemusela jsem poslouchat ty dva uřvance. Zvědavě jsem obhlédla situaci. Pár lidí tam bylo, ale žádná Feely ani Summer. Ať prosím přijde první Feely...
Zabrala jsem jeden ze stolečků, dala nohu přes nohu a relativně v klidu čekala. Pokukovala jsem po všemožném jídlu a uvažovala, co si dnes dám. K snídani jsem měla kakao a buchtu, kterou jsem si sama upekla, takže můžu sníst cokoli, protože napůl strávená buchta se hodí ke všemu. Nikde nevaří líp než tady. Vlastně ani moc nejím jídlo, které není odsud. Tyhle procházky mi ale nedělaly moc dobře. Pohybu jsem samozřejmě měla spoustu, to je fajn, ale přibrala jsem a vyrostla jsem. Je mi dvanáct a už měřím 158 centimetrů! Jsem oproti Feely hotová anténa. Už ani pořádně nevím, jak vysoká je Summer. Omluvit se mi ještě nepřišla. Soustředěně jsem si strčila do pusy párátko a snažila se ho "roztřepit" v takovou tu metličku. Obvykle bychom touto dobou asi byli na famfrpálu, ale když jsou ty mimina... Prostě vůbec nikam nechodíme, nejezdíme. Akorát jsme byli u babičky. Fakt mám horu zážitků... Vytáhla jsem párátko z pusy a pečlivě z něj otřela sliny. Začala jsem si párátkem demolovat kůži na rukou. To čekání...

_________________

Pokukoval jsem po lidech ve frontě a když jsme došli na řadu, nechal jsem Aleka, aby nám koupil něco k večeři. Už mi padaly ruce, jak se mi do prstů zařezávala nákupní taška. Oddaně jsem ji ale odvlekl až domů a slíbil si, že se tu zase brzy zastavíme.


Příležitost navštívit můj oblíbený stánek s jídlem na naskytla za pár dní. Tentokrát mě netížil žádný nákup, před Hladovým drakem nestála žádná fronta, jen tam seděla nějaká vysoká dívka, asi o něco starší než my, a mně se podařilo vyprosit, že si dnes můžu dát kterýkoli hamburger.
Alek šel se mnou, ale to nevadilo - až bude mít narozeniny on, já si taky budu moct dopřát to samé, co vyškemrá on. Byl to výjimečný den, kdy jsem mohl do Aleka dloubat.
"Je mi deset, dohnal jsem tě. Je mi teď stejně jako tobě," holedbal jsem se rozjařeně. Potrvá jenom do října, kdy mi zase uteče, ale připadal jsem si tím díky tomu míň jako ten mladší bratr, na kterého se musí dohlížet. "Deset už je zodpovědný věk. Určitě bych si mohl domů přinést nějakou kočku," rozhlédl jsem se, jako bych doufal, že v nějaké vedlejší uličce spatřím odloženou krabici plnou koťat.

_________________

Byly Willovy narozeniny, a Alek se vší silou snažil působit nepřístupně a přimět tu mrňavou potvoru, aby sebou moc nemlela, protože to má být překvapení, sakra už.
Když maminka svolila k tomu, že můžou jít k Hladovému draku, a ano, můžou vyluxovat klidně i to nejnezdravější, co se najde, nebyl si Alek jistý, jestli má slavit, nebo naopak panikařit. V tu dobu už měl totiž dárek schovaný pod mikinou a chtěl ho bratříčkovi slavnostně předávat, jenže to muselo počkat, protože se konala narozeninová hostina u okna s burgery.
"V tom chybí logika!" lamentoval, když na něj Will vybalil, že už jsou stejně staří. "Vždycky budu starší než ty, a je jedno, jestli máme nám je oběma deset, nebo ne!" Musel si ale neochotně připustit, že kdyby byl on v roli mladšího bratra, asi by se taky chytal stébel a byl celý šťastný, že staršího dorostl. Dorostl. Alek vztekle nakopnul kamínek.
Byl by radši, kdyby bráška nevytahoval kočky - v předneseném slova smyslu - a raději se ani neohlížel, protože kam Will šel, tam se za ním táhla opuštěná zvířata jako ptáčci za Sněhurkou. Alek by byl docela nerad, kdyby oslavenec narazil na řečenou krabici opuštěných koťat z jednoho prostého důvodu, a to že by to zkazilo celé překvapení.
Existence pod červenou mikinou sebou znovu zamlela, a Alek v mírné panice zvažoval, jestli tam má dost vzduchu. Necvičenému oku celá tichá výměna názorů mezi desetiletým klučinou a zvířetem, které schovával pod oblečením, mohla docela snadno ujít, tomu cvičenému se to ale mohlo docela dobře zdát jako líhnutí vetřelce.

_________________

Alek měl štěstí, protože jsem byl moc zaujatý pročítáním křídových názvů burgerů a baget, a když už jsem se otočil, pohyb v červené mikině vždycky náhodou zrovna ustal. Všiml jsem si sice, že se tváří i v takových chvílích Alek podezřele, ale přičítal jsem to tomu, že byl nabroušený a přál si být aspoň o dlaň vyšší, aby bylo pořádně vidět, kdo že tu má být starší.
Rozhodil jsem rukama. "Nedokážu si vybrat! Je tu toho moc... A teď ráno mají višňové taštičky, skořicové záviny s tou hrozně dobrou polevou..." Vyjmenoval jsem beznadějně všechno, mezi čím jsem si neuměl zvolit. "Co myslíš ty, Aleku? Slané, nebo sladké? Spíš asi slané, mamka určitě zase tajně peče dort," mínil jsem a za chvilku už jsem si zase rval vlasy. Měli bychom si pospíšit, abychom tu neprostáli celý den, nebo spíš abych se mohl co nejdřív na dort podívat, jenže příležitost dát si u Hladového draka naprosto cokoli? To po mně nikdo nemohl chtít, abych ukázal jenom na jednu věc. Bylo to jako chtít, abych si vybral jenom jednu nejoblíbenější knih. Kousl jsem se do rtu a kriticky se zadíval se čím dál podezřelejšího Aleka.
Najednou mě něco napadlo. "Mohli bychom se zeptat třeba té holky, co je tu nejlepší, vypadá, že sem chodí často," ztišil jsem hlas.

_________________

<<

Lesliina nálada dnes za moc nestála a důvod byl jednoduchý – bylo mistrovství světa ve famfrpálu a ona tam nebyla. Abrahamsovi se zkrátka rozhodli, že letos na mistrák nevyrazí. Jednak to bylo drahé, jednak bylo v Egyptě určitě příšerné vedro, a jednak se tam možná poperou čistokrevní kouzelníci s těmi nečistokrevnými. A tak bylo naprosto nedemokraticky rozhodnuto, že se nikam nejede. Leslie samozřejmě vztekle vybouchla, protože se to dozvěděla až na poslední chvíli a neměla ani možnost vetřít se k někomu z kamarádů. A protože byla na rodiče ještě pořád naštvaná a nechtěla se mučit doma myšlenkami na to, že teď mohla fandit v Egyptě Finsku, vyrazila na Příčnou ulici.
Už nebyla malé děcko, takže vyrazila sama. Dobře, výškou malá děcka moc nepřesahovala, ale už na ní bylo poznat, že rozhodně nechodí do prvního ročníku. Čtvrťák! Čekal jí čtvrtý ročník. Sama tomu nechtěla věřit, ten čas nějak moc rychle utíkal. Protože snídani moc nedala, zamířila nejprve k Hladovému drakovi. Možná trochu doufala, že tam potká někoho známého.
Známou tvář skutečně uviděla, takže Evelin mávla na pozdrav a dokonce se donutila k neupřímnému úsměvu. Pak postoupila blíže k hladovému okýnku a zamžourala na tabule, kde byla vypsána lákadla dnešního dne. „Ze sladkýho jsou super ty ovocný taštičky,“ ozvala se směrem k jednomu z mladších kluků, co tu taky okouněli. „A ze slanýho doporučuju některej z burgerů. Záleží na tom, co máte rádi, maj tu spoustu kombinací,“ pokrčila rameny. Pochopila, že se asi nechtěli ptát jí, ale když už je zaslechla… Prostě neudržela jazyk za zuby. Leslie totiž k Drakovi chodila ráda a měla tu své oblíbené pochoutky, které moc ráda doporučovala dalším mlsounům.

_________________

Darrel se jevil jako přátelský kluk a očividně neměl problém se začít vybavovat se skoro cizími lidmi, což pro mě bylo plus. Zatímco už byla Maeve pryč a Darrel s Jane si vybírali, co si dají, vytvořil se tu hlouček mladších dětí. Jen jsem se přelétla pohledem a popřemýšlela, jestli jsou nebo budou studenti Bradavic, ale jinak jsem jim moc pozornosti nevěnovala. Sama jsem nesnášela, když na mě někdo někde blbě civěl, tak to pochopitelně u sebe praktikovat nebudu.
Darrel s Jane probírali něco o levitování, moc jsem tomu nevěnovala pozornost, protože jsem slíbila doma, že se vrátím co nejdřív a hodiny už ukazovaly víc než dost. Proto jsem na Darrela pohlédla zprvu zmateně, když mi položil otázku. Překvapilo mě, že se zeptal i na můj názor. A že bych to měla vědět. Pokrčila jsem ledabyle rameny. "Nevím, nic jsem o tom nečetla," přiznala jsem. "Ale myslím, že kdyby bylo možné se to naučit, tak už by to asi někdo praktikoval a viděl bys to na vlastní oči," řekla jsem mu svůj názor s malým úsměvem ve tváři. Nakonec, když si oba objednali a ještě se mnou chvilku pobyli, jsme se rozloučili. Já už měla stejně naspěch, ale nechtěla jsem pokazit pro mě takovou dobrou příležitost seznámit se, takže jsem to nechala v rukách osudu. Po jejich odchodu jsem se i já vydala rychlejším krokem do Kotle, kde jsem se pomocí letaxu přesunula domů.

>>>

Feely už se nemohla dočkat až se s Evelin setká. Byla docela ráda, že konečně vypadla z domu. Potom co se do rodiny McCourtneyových přirodily ty dvě obludy, nebylo to s Opheliinou matkou k vydržení. Megan byla mateřský typ, takže z narození dvojčat měla velikou radost. Samej dudlík sem, dudlík tam Megan (matka) tím byla dokonce tak posedlá že, někdy zapoměla uvařit večeři vlastnímu dítěti. Chyba byla v tom, že i kdyby Megan chtěla pro Feely sourozence sebevíc asi by to nevyšlo. Ophelia ani po sourozencích nijak zvláště netoužila. Poslední dítě, které kdy držela v rukách jí kouslo. Další věc Feely využívala bylo matčino rozmazlování a nehodlala ses někým dělit. Ona sama měla ještě právo být dítě a nechtěla aby jí ho někdo bral. Feely kroužila v uličkách jako světlo majáku na moři. V příčné dlouho nebyla, takže předpokládala, že se zde ztratí.
Konečně došla k Drakovi. Viděla tam stát Evelin, velikánskou Evelin. Poslední dobou Eve rychle rostla, takže Feely vypadala jako by rostla do země. Došla k Evelin a objala ji. Byl to přesně rok co se zde s Eve seznámila. ,,Ahoj, víš že dneska máme výročí?" Koukla se na Evelin, ale kromě výšky se na ní nic nezměnilo. Její obličej vu alá "Sem expert" se ani drobet nezměnil. V tom jí prolítlo hlavou jestli přijde Summer. Věděla že je to nějaká doba co se Evelin se Summer pohádala. Eve jí ani neřekla důvod proč je na Summer naštvaná. ,, Budem tu čekat na Summer ?"