OLLIVANDEROVY HŮLKY

"Áách," obdivně vzdychne a plná údivu se rozhlíží po všemožných obchůdcích. Její pozornost hned upoutá krámek se zmrzlinou. Už, už chce jít dovnitř, ale v tom si vzpomene na dopis s instrukcemi, který ji přišel. Nahlas se napomene: "Ne! Nejdřív hůlku, pak hábit a pak mlsat!" No jo, jenže, kde je ten obchod?zeptá se sama sebe v duchu. Najednou uvidí nějaké děvčátko, jak jde do obchodu. Jde za ním, otevře dveře a strne v údivu.
"Pááni, tolik hůlek! Tak jsem to přece jen našla!" zašeptá a pozoruje holčinu před ní jak si vybírá hůlku. Představuje si, jaká hůlka to asi bude, a tak ani nespozoruje prodavače, který na ní volá: Haló, slečno, jdete si pro hůlku, že ano?
"Ano," odpoví nervózně a přistoupí k pultu.
"Vaše jméno?" optá se prodavač
"Lia Wright", odpoví Lia nervózně
Prodavač pokýve hlavou a zajde kamsi za těžký závěs. Zpoza závěsu je slyšet všeliaké bouchání a jedno zaklení. Lia nervózně přešlápne.
"Tak tady to máme, vemte si ji do ruky a mávněte s ní,"
Lia tedy vezme jednu z hůlek do ruky, jakmile s ní ale mávne, vše v místnosti začne hořet.
"Ááá," polekaně vykřikne
"To nic, to se stává" odvětí prodavač a jen mávne hůlkou a plameny zmizí "Zkuste to s touhle", podá Lie další hůlku
Jen co ji Lia vezme do ruky a mávne s ní, kytka, která byla v květináči, začala kvést a nádherně vonět.
" Ano, to je ona!" vykřikne radostně prodavač "Ať jste s ní dlouho spokojená." popřeje Lie a řekne jakou sumu galeonů má zaplatit.
Rozradostněná Lia zaplatí požadovaný počet galeonů a s úsměvem na tváři výjde z obchodu.


MADAME MALKINOVÁ

Prochází tedy dál Příčnou ulicí a stále si prohlíží svoji hůlku.
"Už se nemůžu dočkat, až s ní provedu nějaké kouzlo," poví si pro sebe a hledá obchod Madame Malkinové. Konečně uvidí zmiňovaný obchod a vleze dovnitř.
"Dobrý den, mohla bych prosím dostat školní uniformu?" sdělí paní prodavačce svůj požadavek
"Ale jistě drahoušku, hned to bude. Jedeš poprvé do Bradavic, že?"přívětivě se na Liu usměje a hned ji začne přeměřovat. Po chvíli kamsi odběhne a za chvíli se vrátí s hábity.
"Prosím, tady to máš, ať slouží," odpoví prodavačka.
Lia poděkuje, zaplatí a odchází z obchodu.

>>Uličky


Přišli jsme před obchod, který oznamoval velkým nadpisem „Madame Malkinová – hábity pro každou příležitost“. Usmála jsem. „Za pár dní budete mít hábit u sebe,“ řekla buclatá čarodějka ve středních letech, která měla na sobě purpurový hábit. „Dobrý den,“ řekla jsem. „Dobrý den, slečno. Poprvé do Bradavic?“ Zeptala se mě madame Malkinová, která mě už vedla na stoličku, která stála před několika zrcadly. Na otázku jsem jen přikývla, všimla jsem si, že si rodiče a dvojčata prohlíží spony. Katie s Jeremym chodí ode mě k rodičům. Madame Malkinová mi přeměřovala okolo pasu a další části těla. Zapisovala si je do bločku. Viděla jsem, jak mi měří obvod hlavy, zřejmě na klobouk. „Nějaká speciální přání na sponu u pláště?“ Zeptala se madam Malkinová. Podívala jsem se na rodiče, aby mi pomohli se rozhodnout. „Ne.“ Řekla rozhodnu tě maminka. „Ještě ti změřím ruce na rukavice.“ Řekla a už jsem cítila krejčovský metr na svém zápěstí. „Dobře, tak za pár dní budeš mít hábit u sebe, drahoušku,“ řekla mi a odložila bloček s krejčovským metrem. Jednoduše jsem seskočila ze stoličky. „Budu taky někdy stát na té stoličce?“ Zeptala se mě Katie. „Jasně, že budeš.“ Přikývla jsem. „Bude to 7 zlatých galeonů,“ řekla. Otec vyndal přesně 7 zlatých galeonů. „Přeji krásný zbytek dne a cestu do Bradavic, zlatíčko,“ řekla naposledy. „Na shledanou,“ řekli jsme cela rodina jedním hlasem. Mohli jsme jít pro hůlku.


Přišli jsme před ošuntělý obchůdek, který má nad dveřmi zlatý nadpis „Ollivadrovy hůlky /Výrobce vybraných hůlek od r. 382 př. Kr.“ Usmála jsem se. Otec mě pohladil po vlasech. „Tady si vybereš, teda spíš hůlka si vybere tebe.“ Řekl otec. Ve výloze jsem viděla pár hůlek, které ležely na červeně sametovém polštáři. Skrz výlohu jsem viděla, jak se tam pohybují pár rodičů s dětmi a ty si vybírají hůlky. „My počkáme tady venku,“ řekla mamka a počkala s dvojčaty venku před obchodem.
V obchůdku to vonělo s různým dřevem. Koukali jsme na různé krabičky, které byly různě popsané, jaká je v nich hůlka. „Budete si přát?“ Zeptal se starší hlas. Otočila jsem se a viděla staršího mužíka, který měl okolo krku krejčovský metr. „Ano, má dcera jede poprvé do Bradavic a sháníme pro ni nějakou hůlku,“ řekl táta. Mužíkovi se na obličeji objevil úsměv, který vyjadřoval radost a nadšení. „Chvilku počkejte. Nějaké Vám přinesu,“ řekl a zmizel do skladu. Stoupli jsme si k pultu. Rozezněl se zvonek u dveří. Přišla k nám moje matka s dvojčaty. „Ti dva se chtěli podívat dovnitř. Hlavně tady nic nerozbijte,“ řekla a po očku je sledovala. Mužík přinesl několik krabiček a všechny otevřel. „Hmm, zkuste tu první, slečno,“ vybídl mě mužík. Odhadla jsem, že je pan Ollivandr. Vyndala jsem první hůlku. Já i mužík jsme čekali nějakou reakci hůlky, ale nic se nestalo. „Nech ty hůlky, Jeremy,“ Uslyšela jsem, jak má matka volá na Jeremyho, který zrovna procházel hůlky. Katie stála vedle mě a snažila se vidět na pult. „Tak se podívej,“ řekl můj otec a vyzvednul ji, aby viděla. „Zkuste prosím další.“ Znovu mě znovu mužík. Vzala jsem další z krabičky, čekali jsme oba nějakou reakci hůlky. Nic. „Zkus další,“ přidal se táta. Vyndala jsem tedy další. Jiskry a světlo. „Výtečná volba, slečno.“ Řekl mužík a na tváři se mu objevil znovu úsměv. „Za pár dní bude hůlka u Vás,“ řekl mužík. Táta zaplatil za hůlku a pak jsme mohli jít.

<<Uličky

Leslie měla obrovské štěstí, že cestou do obchůdku madame Malkinové neschytala pár facek a nevešla dovnitř s obtiskem matčiny dlaně na tváři. Opět totiž začala brblat a hrdě prohlašovala, že na sebe sukni prostě nevezme. Díky tomu došlo ke slovní přestřelce. Její otec by se tomu všemu jistě smál a dovolil by jí, aby si do Bradavic vzala kalhoty, ale matka ne. Paní Abrahamsová prostě příliš dbala na to, aby Leslie aspoň občas vypadala jako děvče. Na jediné dcerce si chtěla vynahradit, že chlapcům nemohla dělat copánky a navlékat je do šatiček. Jenže k její smůle tohle nemohla provozovat ani u Leslie.
Když v doprovodu své matky vešla dovnitř, znechuceně se rozhlédla. Ten obchod znala, doprovázela sem svého bratra Remyho, když si kupoval první školní uniformu. Už tehdy mu madam Malkinová přišla jako zcvoklá rašple, která to nemá v hlavě v pořádku. Teď tu ale naštěstí nebylo příliš narváno - přeci jen byl duben, do začátku školního roku ještě zbývalo pár měsíců a největší nákupní šílenství určitě vyvrcholí až o prázdninách. "Brej den," zabrblala k buclaté ženštině a zatvářila se nabručeně. Od matky si za nezdvořilý pozdrav vysloužila přísný varovný pohled, ale drze ho ignorovala. Zdálo se, že se to madame Malkinové nedotklo - zazářila totiž jako sluníčko. "Dobrý den, drahoušku! Určitě máš namířeno prvně do Bradavic, že?" zašvitořila a Leslie otráveně protočila očima. "Nejsem ničí drahoušek," sykla mrzutě a ani nepostřehla, že k ní míří matčina ruka, aby jí uštědřila výchovný políček. Takových už dneska dostala.
Madame Malkinová jí postavila na stoličku a Leslie mlčky trpěla, když jí prodavačka brala míry a zkusmo na ní přišpendlovala látky. Paní Abrahamsová přitom madame Malkinové ochotně odpovídala na otázky, protože od Leslie nikdo nemohl chtít, aby se zapojila do téhle příšerně nudné a důchodcovské debaty. Moc dobře teď chápala, proč jí bratři před madame Malkinovou varovali. Byla hrozná.
Nakonec přetrpěla proces měření a merlinví čeho a dozvěděla se od té tlusťošky Malkinové, že jí hotovou uniformu zašle domů. Hm, fajn. A pak náhodou ztratím tu pitomou sukni, pomyslela si kysele. "Díkec no," zahučela a pokrčila rameny. "Se mějte. Teda nashle," broukla hned vychovaněji, když si všimla, jak nasupeně na ní matka zírá. Nakonec s úlevou opustila tenhle příšerný krámek.


Do obchodu s hůlkami vešla Leslie s podstatně veselejší náladou, i když v zádech pořád cítila matčin nasupený pohled a v hlavě jí pořád ještě doznívala přednáška na téma "Mladá dámo, to ses zase předvedla. Měla by ses zamyslet nad svým chováním."
S očima navrch hlavy se rozhlédla kolem sebe - všude byly hůlky. Respektive krabičky s hůlkami. Všude. V regálech, na policích, vyskládané ve sloupcích všude kolem. Prostě úžasné. "Brý den!" houkla podstatně zdvořileji, než když zdravila madame Malkinovou. Odkudsi se během chvilky vynořil postarší muž, podle Leslie mnohem sympatičtější, než ta tlustá rašple. Nevypadal totiž, že by měl potřebu pořád mluvit a rozebírat hlouposti jako ta tlustoprdka od vedle. Než se Leslie stihla pořádně rozkoukat a víc si pana Ollivandera prohlédnout, už měla v ruce první hůlku a vyjukaně na ní hleděla.
"Na co tak koukáš? Mávni s ní!" vybídl jí a Leslie neváhala. Opatrně hůlkou mávla před sebe. Chudákovi panu Ollivanderovi se zježily vlasy a chytly podivný nazelenalý odstín. Zavrtěl hlavou, vzal jí hůlku z ruky a už spěchal pro další. "Ty jsi určitě poslední z rodiny Abrahamsových, viď? Doneslo se ke mně, že tvůj bratr Remy zlomil svou hůlku - je na tom něco pravdy?" mumlal, zatímco vytahoval z regálu další hůlku, delší, než tu, kterou držela v ruce předtím.
"Nezlomil jí, jenom nalomil. Pořád funguje," odvětila dívka a žasla nad tím, že si Ollivander jejího bratra pamatuje, když tu u něj každý den kupuje hůlku obrovská spousta kouzelníků. Ale on si podle všeho pamatoval snad všechno.
Ani další hůlka Leslie do ruky nepadla. A ani další, ani další. Strávila v obchodě mnohem více času, než jí bylo milé. I Ollivander už se začínal tvářit zoufale. Nakonec z náhlého popudu popadnul hůlku v krabičce, která se nacházela jen kousek od něj, a vrazil jí Leslie do ruky. Když s ní mávla, projel jí tělem příjemný pocit a z hůlky zvolna vylétlo několik barevných, veselých jisker. "To je ona! Výborná volba!" zahlásil pan Ollivander radostně, načež Leslie přislíbil, že jí hůlka brzy dorazí domů. Věnovala mu úsměv a poděkovala. Tentokrát si na její chování paní Abrahamsová nemohla ani trošku stěžovat. Zaplatila sedm zlatých galeonů, načež společně s dcerou vyšla zpět na ulici.

>> Uličky

_________________

Uličky >>>

Jestliže Příčná ulice byla pro Flanna neprozkoumaným teritoriem, obchůdek madame Malkinové se v jeho očích posunul někam do země za zrcadlem. Než se ale stihl pořádně rozkoukat a prohlédnout si všechny ty barevné hadry, z nichž většinu v životě neviděl a asi už nikdy neuvidí, stála u něj osoba vysloveně podezřelá a hned na něj šla s krejčovským metrem.
„Poprvé do Bradavic, drahoušku?“ spustila naučenou a poměrně zbytečnou otázku, na kterou ale Flann naštěstí nemusel odpovídat, protože to za něj ochotně udělal otec. Na následujících pár minut se tak role všech tří přítomných nádherně rozdělily: madame Malkinová prováděla jakési tanečky kolem Flanna, jeho otec s ní nezávazně konverzoval o počasí a nedávném zdražování zlobřích chlupů a Flann tam stál jako zařezaný, protože se bál.
Bál se hned několika věcí. Předně mu nebylo moc příjemné, jak do něj zručná švadlena neustále bodala nějaké jehly, tak se radši moc nehýbal, aby si je sám nezarazil ještě hlouběji. Ale hlavně se bál, že kdyby snobsky vypadající madam zjistila, co mu spí v kapse, asi by to tady museli spálit a vysvětit, pokud tedy kouzelníci mají potřebu světit. Že mají potřebu sem tam něco spálit, o tom celkem nepochyboval.
Dalších pár minut tedy jen sem tam zdvořile kývnul, z úcty ke starým lidem se usmál několika vyloženě infantilním vtípkům a celou dobu držel ochrannou ruku přes Buřta, aby na něj náhodou nepřišla, nebo hůř, aby do něj taky nevrazila nějaký ten vůdů špendíl.
Šaráda, jinak to Flann rozhodně neviděl, ale nakonec přece jen úspěšně skončila, otec zaplatil nekřesťanskou sumu peněz a dostal účtenku s tím, že hábit dorazí co nevidět. Flannovi to přišlo jako jasná levárna, ale nechtělo se mu vysvětlovat to zdlouhavě otci, když teď konečně přijde na řadu něco, na co se celkem i těšil: výběr hůlky.

Do Ollivanderova krámku vešel Flann sám. Otec, spatřiv v nedalekém krámku slevu na ropuší sliz, ho pouze nasměroval, vtiskl mu do ruky hroznou hromadu peněz a s tím, že to určitě zvládne sám, vyrazil doplnit zásoby pro svou laboratoř.
Sotva vrzly dveře a zacinkal zvoneček, vrhl se proti němu had, takže to Flann vzal úskokem doleva, o podlahu a následně zjišťoval, kde skončila ta zrůda. Teprve tam zjistil, že se nejedná o hada, kterými ho při odchodu z Irska všichni strašili, ale o očarovaný metr, takže rychle vyskočil na nohy, aby nevypadal jako pitomec, a tvářil se co možná nejnormálněji.
Asi už ale bylo pozdě, protože starší muž, co právě vykukoval zpoza regálu s krabicemi, se tvářil dost záhadně. Slezl ze žebříku, několika kroky překonal vzdálenost mezi regálem a Flannem a důkladně si jej prohlížel. Prohlížený bleskově pozdravil, ale nezdálo se, že by to na hůlkaře mělo nějaký zásadnější vliv, protože záhy zmizel kdesi vzadu a bylo slyšet přebírání krabic.
Aniž by se malého zákazníka zeptal, co vlastně chce, podal mu pan Ollivander jednu hůlku na zkoušku a dychtivě očekával výsledek. Flannovi to přišlo nanejvýš podezřelé a přemýšlel, kolika lidem asi takhle prodal první hůlku, kterou náhodně někde vyhrabal, ale pokrčil rameny a zkusmo švihl.
Následkem toho dostal ránu přesně takovou, jako když s kamarádem ze školy sahali na ploty kolem ovčích pastvin, a hůlku reflexivně upustil. Prodavač ji na své stáří chytil až překvapivě pohotově, znovu zmizel kdesi mezi regály a Flann jenom doufal, že to nebude trvat moc dlouho.
Na zkoušku tak dostal ještě dvě. Ta první neudělala vůbec nic, jen tím švihnutím probudil Buřta a musel ho chvíli honit po obchodě, druhá naopak mocným poryvem větru či čeho radikálně přerovnala krabičky v nejbližší skříni. Z nějakého důvodu se ale ani to hůlkaři nezamlouvalo, a tak podal ještě čtvrtou s tím, že jestli tahle nebude ta pravá, bude se hodně divit.
A tak Flann mávl, lehce zklamaně sledoval těch pár jiskřiček, co vyletěly z jejího konce, a nechápavě hleděl na prodavače, který měl zjevně velkou radost a nechal se slyšet, že to ta pravá opravdu je a že tu volbu vůbec neměl zpochybňovat. Flann sice netušil, o jaké volbě to mluví, a navíc mu přišla mnohem lepší ta předchozí, ale zaplatil, poděkoval a měl se k odchodu.
Jenže ani tady nedostal zaplacené zboží hned, nýbrž mu prý bude dodáno, a to mu dvakrát důvěry nedodalo. Ze všech těch peněz mu zbyly dva plíšky neznámé hodnoty a nemá ani hůlku, ani hábit, jenom spoustu slibů. Nakonec nad tím ale mávl rukou, že ono to nějak dopadne, a šel hledat otce s nadějí, že toho ropušího slizu nekoupil moc.

>>> Uličky

_________________

uličky >>

"Konečně, konečně, konečně!" křičela jsem jako zběsilá, když se má sestra a její manžel zastavili před obchodem pana Ollivandera. Už jsem se s nadšením rozbíhala otevřít dveře, když mne sestra zastavila a taktně mi oznámila, že musíme počkat na naše až se vrátí z banky s penězi. "Určitě také chtějí být u tvého prvního nákupu hůlky." mrkla na mne sestra. Ach jo... proč jen musí všechno tak trvat, řekla jsem si a ve snaze nekonečné čekání ukončit jsem kopla do blízkého kamínku. Pozorujíc trajektorii kopu jsem v dálce konečně spatřila své rodiče. "Tak co? Můžeme, princezno?" zeptal se mě taťka a na tuto otázku se stačilo jen usmát, kývnout a chytnout kliku obchodu. To jsem taky udělala a tak jsem vešla k panu Ollivanderovi. "Dobrý den", "Pěkné poledne," "Pochválen Merlin" ... pozdravila celá naše výprava v čele se mnou. Maminka mne držela za rameno a taťka seděl vedle mne na svém starém vozíku, který tlačil sestřin manžel. (Při pohybu po přeplněné Příčné ulici, je lepší když vozík tlačí jiná osoba. Pohyb vozíku pomocí kouzel ještě nezvládá tak dokonale úhybné manévry.) Má sestra stála za námi se svým synem přimotaným v šátku ke své hrudi. Bernard, můj bratránek, spal. Před námi stál jeden starší kouzelník s vysokým kloboukem a řešil s panem Ollivanderem nějakou vadu své hůlky. Netrvalo to dlouho a přišli jsme na řadu my. "Dobrý den, pane!" pozdravila jsem ještě jednou a nemohla jsem se přestat usmívat. "A, asi pro první hůlku,že?" mrknul na mne starý prodavač a jakoby ani neviděl tu celou rodinku za mnou, už se hrnul za závěs, zatímco ke mne přilétly všechny ty magické metry a měřiče. Tomu jsem se nemohla nesmát. Po chvilce přišel pán s náručí plnou krabic. Vyskládal je před nás na pult a začal je postupně rozbalovat. První hůlka v mé ruce nedělala nic. Byl to pouhý nudný klacík. druhá hůlka v mé ruce se chovala asi jako bratrova hůlka, když jsem si ji vzala do ruky. Začala mou rukou třást až mi nakonec z ruky vylétla a starý pan prodavač se pro ni beze slov musel vydat až k regálům. Třetí hůlka byla moc hezká, takovou bych si přála, ale když jsem si ji vzala do ruky a mávla ní, udělala jen tři chabé "puf... puf... puf...". To nebude ono" řekl pan prodavač. Chopila jsem se tedy čtvrté hůlky, když najednou jsem cítila takový příjemný šimravý pocit v ruce. Hůlka se rozzářila a z jejího konce pozvolna vylétlo několik pěkných jiskřiček. Usmála jsem se, když v tom mne do očí udeřil blesk. To můj taťka. Nemohl by si odpustit, kdyby mne s mou první hůlkou nevyfotil. I pan Ollivander se usmál. "Prosím, pane Ollivandere, mohla by se Gaëlle vyfotit i s vámi? Na památku" "Tati!" napomenula jsem ho, ale pan Olllivander jen pokrčil rameny. Tak jsem si stoupla, s hůlkou stále v ruce, pan Ollivander stál za pultem a tatínek nás vyfotil. Zatímco jsem si svou novou hůlku prohlížela a bavila jsem se o ní se sestrou a švagrem, pan ollivander chtěl vyřešit s maminkou obchod a prodebatovat následné zaslání hůlky. Maminka si ale stále není v angličtině jista, tak se bavili i s tatínkem. Když byl čas odejít, řekla jsem "Na shledanou!" a tomu milému pánovi jsem zamávala. Rozloučil se i zbytek rodiny a všichni jsme postupně z obchůdku odešli.



Cestou k Madame Malkinové se od nás sestra i její manžel odpojili. Museli si něco zařídit. Do jejího obchůdku nás tedy vlezlo podstatně méně. Madame Malkinová se mi hned zalíbila. Všechny nás uvítala "Dobrý den. Určitě vedete dcerušku prvně do Bradavic, že ano?". A okamžitě si mne odvedla k zrcadlům na stoličku, aby nechala několik další kouzelnických metrů, aby si mne přeměřili. Sama mi přitom změřila obvod hlavy. Všechny ty metry měřící mé tělo hrozně lechtali. Nedovedla jsem tedy stát rovně a musela jsem sebou cukat. "To šíleně lechtá!" smála jsem se a s tím se smála i Madame MalkinPro krásu se musí trpět, drahoušku." řekla a nechala metry, ať už mě nechají být. Potom si něco napsala na kus papíru. "A madame? Jak se to dělá s kolejema? Když si jakože teď koupím uniformu, tak to přece nemohu mít v kolejních barvách, ne?" "Jistě že ne, drahoušku. Nikdo neví v jaké budeš koleji. To se řeší až na hradě." "Ale -... " "Jen se neboj, milánku, určitě ti bude ta uniforma krásně sedět a bude na ní barva tvé koleje." Madame přešla za pult a poslala mne ke šteláři s krabicemi polobotek. V tom se do toho vložili naši. "Polobotky nebudeme potřebovat. Máme nějaké staré doma. Naše děti už do Bradavic chodili. Ani kloubouk nebo nové rukavice nepotřebujeme." řekl tatínek a já se na něho vykuleně podívala. Nevěděla jsem, že nebudu mít všechno nové. "Aha, a jak jsou ty vaše děti staré?" "už vyšli školu." "No ale teď vyšlo nařízení o nových kloboucích pro studenty." Mamka s taťkou se na sebe podívali. "No co, tati, tak budu mít nový klobouk!" pravila jsem nadšeně a usmála jsem se na Madame Malkin. Ta se usmála na mě a ještě něco poškrtala na papírku. "Tak se na to pojďte podívat, pane..." Koukla se na mého tatínka a zaváhala. "jsem pan Underwood" představil se ji otec a dojel k pultu. Madame Malkin mu ukázala papírek a říkala "Takže jsem si napsala míry vašeho děvčete. A k tomu teda ten jeden klobouk. Polobotky a rukavice máte, ano? Uniforma vám přijde v letním i zimním provedení. Mohla bych vám ukázat nějaké pěkné přezky k zimnímu plášti. K uniformě je dostanete, ale kdyby vaše dcera chtěla - " v tu ráno jsem zpozorněla a místo prohlížení si konfekčních hábitů pro dospěle jsem otočila hlavu k našim. "Ne, to nebude potřeba. Nějaké máme doma." řekl tatínek a poté zaplatil vše, na čem se s Madame domluvili. "A dáme mi svou adresu nebo se zítra pro uniformu stavíte?" "Spíš se stavíme, když jsme teď v Londýně, ne?" řekla jsem, když jsem se k našim blížila. Ale přeci jen jsme madame Malkin dali adresu mé sestry, u které teď pár dnů přebýváme. Madame Malkin nás potom vyprovodila ke dveřím, rozloučila se s rodiči a pak se otočila ke mě. "Uniformu budeš mít zítra, zlatíčko, a užij si to v Bradavicích" popřála mi a já ji už z ulice zamávala a houkla na ní: "Děkuji a nashle!"

Uličky >>>
Madame Malkinová
S prudko búchajúcim srdcom Jiley vošla do obchodu. "D-dobrý deň," povedala trochu iným hlasom než zvyčajne. Spoza stolu ju sledovala usmievavá, plnoštíhla žena. "Och zlatíčko, ty si od Nahnovcov, všakže?" opýtala sa ihneď a pritom si ju pozorne prezerala. Ona ma pozná. Čo? Odkiaľ? Ako to je možné? preblesklo Jiley v tej chvíli hlavou. "A ty zas Astrid Nahn, teba si pamätám," žmurkla na spokojnú sestru. "Áno, darí sa výborne. Malá ide prvýkrát.." pokývla hlavou smerom ku Jiley. "Takže prváčik," zamumlala pani Malkinová zamyslene. "Poď sem, premeriam ťa," zavolala dievčatko. Vystrelilo ku nej hádam zo desať metrov a meradiel, skúmala celú postavu 'budúceho prváčika'. O pár minút bola za pomoci kúzel hotová. "Takže, Astrid, čo to bude?" Namiesto Astrid však odpovedala pomocou listu Jiley. "Poprosím Vás kompletnú školskú uniformu zloženú z pracovného habitu, rukavičiek z dračej kože, zimného plášťa a špicatého klobúka." Madam Malkinová súhlasne pokyvkala hlavou a skonštatovala: "Proste všetko základné pre prváka. Dám niečo navyše?" Keď sa Jiley chystala už-už niečo povedať, zasiahla do toho staršia sestra: "Ach nie, netreba, veď ak niečo bude chýbať, zastavíme sa tu pred začiatkom roka. Ďakujeme veľmi pekne!" povedala a prísne sa pozrela na malú. Dievčatko jej opätovalo psí pohľad, no Astrid to nepohlo. "habit šitý na mieru Vám dorazia zajtra priamo domov, len mi nechajte adresu. Ale zvyšok Vám dám teraz, no chvíľočku vyčkajte, slečny." Astrid jej pomaly nadiktovala adresu a Jiley netrpezlivo čakala. Za dve minúty bola naspäť aj s plnou taškou. Malá do nej zvedavo nahliadla. Aké krásne veci, už aby som bola vo vlaku! celá natešená si to hovorila Jiley. S tou milou a výrečnou pani bola spokojná. Škoda, taká škoda, že ju sestra zastavila. Bolo tam toľko úžasných doplnkov! Veď ja sa sem vrátim, sľúbila si... "Tak dovidenia, moje milé, ešte sa hádam uvidíme!" rozlúčila sa predávajúca. "Určite, majte sa." tentoraz už veselo odvetila Jiley a Astrid len nebadane kývla a potom vykročili ďalej...

>>> Ollivanderove prútiky
Ollivanderove prútiky
Teraz už Jiley bola pokojná a kráčala rýchlym tempom. Bola zvedavá na druhý obchodík. Vyzeral síce trochu ošarpane, no zvnútra to mohlo byť úplne iné. A navyše tam predávali prútiky! Dievča ešte nebolo na žiadnej kúpe a Astrid jej to tiež nechcela prezradiť - vraj nech má nejaké prekvapenie. A tak tu vstúpila s veľkým očakávaním. Pri otváraní dverí sa rozozvučal zvonček a spoza rohu vyšiel starší pán. Volal sa Ollivander. Bol presným opakom madam Malkinovej. Iba ich potichu pozdravil a pokynul Jiley ku stoličke. Tá sa po obchode nevedela vynadívať. Všade samé krabice a prútiky. Síce zvonka bol taký, aký bol, no vo vnútri bolo všetko na poriadku a čisté. Každá vec mala svoje miesto.
To už Ollivander podával dievčatku prvý prútik. Slabo ním mávla, no nič sa nestalo. S druhým už mala väčšiu smolu. Mávla silnejšie a prútik od nej odskočil a pri tom zhodil jednu krabicu. Tu Ollivander nesúhlasne pokýval a hneď sa všetko akosi upratalo. Po treťom neúspešnom pokuse už Jiley strácala sebakontrolu a všetky očakávania boli preč. Ako dlho už bude trvať? Začína ma to už hnevať! Asi takéto myšlienky blúdili hlavou malej. Keď sa už chcela od hnevu rozkričať, zrazu jeden prútik zasvietil a rovnako zasvietili aj oči pána Ollivandra. "Tento bude pre teba, akoby ti ho namieru vyrobili!" Astrid sa na sestru - ktorá si už teraz vydýchla - pobavene usmiala, lebo vedela, ako Jiley nenávidí čakanie. No vyplatilo sa. Za odmenu si z obchodu odnášala nový prútik. "Ďakujem a dovidenia!" zakričala pri východe. Starček pri pulte bol zrazu vysmiaty od ucha k uchu.

Madame Malkinová

Andy nervózně žmoulal kus nažloutlého papíru. Divil se, že ještě vůbec drží pohromadě. V Příčné ulici byl skoro každý den. Jenže to byl teď trochu rozdíl. Pokaždé zde byl s rodiči. Chtěli totiž omrknout jak to bude asi tak vypadat když z jejich syna teď bude "kouzelník." Tentokrát, ale měli moc práce takže se sem Andrew vydal sám s tím, že si konečně sežene nějaké věci, které byli vepsané v onom dopise, který právě teď žmoulal v ruce. "Takže prvně pro školní uniformu," zamumlal si tiše pro sebe, hledíc na dveře krámku před kterým právě stál. Nervózně přešlápl než se konečně odhodlal otevřít dveře vedoucí k madame Malkinové..
Hned jak vešel do obchodu a zavřel za sebou dveře, přivítala ho buclatá dáma. "Dobrý den, drahoušku," než se Andy zmohl na to, aby také slušně pozdravil, ocitl se na jakési židličce a madame Malkinová už mluvila dál. "Poprvé do Bradavic?" Optala se žena se zájmem. "Brý den," pozdravil Andrew konečně. Byl trochu nervózní. "No.. Ehm, ano poprvé," odsouhlasil nakonec s menším úsměvem.
"Dneska je, ale nádherný den, že ano?" Optala se madame Malkinová když chlapci podávala několik rukavic, aby si je ozkoušel. Jenže než stačil odpovědět, začala mluvit o jiné věci.
Andrew si ještě ozkoušel několik čapek, aby zjistil která mu nejvíce padne. Konečně bylo všechno vybráno, klučina se usmíval od ucha k uchu. "Nejpozději do zítra máte uniformu u sebe, zlatíčko!" Zamumlala k němu ještě rychle. Hned na to Andy zaplatil a s tichým rozloučením odešel krámku ven. Alespoň o pár tašek méně. Pomyslel si a s menším úsměvem se podíval na dopis, aby si přečetl co si má ještě sehnat. Jako druhá věc na seznamu byla napsaná hůlka, a proto se Andrew rozhodl vyrazit pro ní.

Ollivanderovy hůlky

K obchodu s hůlkami to nebylo moc daleko, a proto po chvíli chůze se chlapec objevil před obchůdkem. Andy opět nervózně přešlápl než se konečně rozhodl pokračovat do krámku. Příchod chlapce oznámil s tichým zazvoněním zvonek nad dveřmi. "Dobrý den," prohlásil Andrew trochu rozpačitě, hledíc na všechny krabice. Kolik jich tak mohlo být? "Dobrý den," prohlásil čísi hlas a teprve teď si chlapec všiml muže, který vyšel ze zadní místnosti. "Prosím posaďte se," vyzval chlapce ukazujíc na jedinou židli v tomto obchodě. Andrew přikývl a vyšplhal se na židli. Hned na to mu pan Ollivander vložil do ruky jednu z mnoha hůlek, kterou vyndal z jedné z krabic. "Mávněte s ní," poradil chlapci, protože si všiml, že Andy nechápe co s ní má dělat. Tak tedy s ní mávl, ale nic se nestalo. Pan Ollivander mu jí zas jednoduše sebral a do ruky mu vrazil jinou. Tentokrát už chlapec nečekal na to až bude zas vyzván a mávl s ní rovnou. "Omlouvám se," promluvil chlapec potom co spadlo mnoho krabic. Ovšem podle výrazu pana Ollivandera poznal, že se to děje až moc často. Vrátil tedy i tuto hůlku a do ruky i hned dostal jinou. Hned poté co Andrew sevřel hůlku v ruce, se hůlka rozzářila jasným světlem a vyletělo z ní několik jisker. "Skvělá volba, úžasné," promluvil k němu s úsměvem pan Ollivander. Rychle na pul vyskládal sedm galeonů a s menším úsměvem zamířil ven z krámku. I zde mu bylo přislíbeno, že brzy svou hůlku dostane. Alespoň o další tašku méně, pomyslel si když procházel uličkami, dívajíc se na seznam věcí.

>> Zmrzlinářství

_________________

>> Příčná ulice

[Madame Malkinová]

"Dědečku, já chci napřed hůlku!" Pronesla jsem při vstupu do obchodu a tvářila se při tom značně nadurděně. On mne totiž děda snad vůbec neposlouchá. Co na tom, že madam Malkinová je po cestě? Já chci tu hůlku už teď! "Ty pitomý hadry můžeme poř…" Nedořekla jsem, neboť jsem dostala takový štulec, že jsem musela udělat dva kroky, abych nespadla, čímž jsem vlastně i vběhla pořádně do obchodu.
"Ještě slovo, Parvati, a vrátíme se domů! Nevíš snad, jak se máš chovat?" Děda ten pohlavek ihned doprovodil výhružkou, která se rozhodně nedala brát na lehkou váhu.
"Dobrý den," pozdravil, sotva spatřil madam Malkinovou.
"Má vnučka jede poprvé do Bradavic. Potřebovala by všechny věci. Plus o dva obyčejné hábity víc, než bývá obvyklé. Má totiž sklony neustále své oblečení ničit."
Ihned začal vysvětlovat, neboť jsme v krámě byli náhodou sami.
Já se postavila do bezpečné vzdálenosti, založila jsem ruce na hrudi a dívala jsem se někam nad dědovu hlavu. Nyní jsem totiž uražená. A to do takové míry, že jsem ani nepozdravila, čehož si děda naštěstí nevšiml, neboť kdyby ano, určitě bych dostala lepanec druhý. Nebo, a to by bylo horší, bychom se opravdu vrátili domů.
Madam se na mne jen usmála. "Tak pojď, drahoušku."
Poslechla jsem, ale když jsem se blížila k dědovi, odvrátila jsem od něj hlavu s typickým výrazem pro smrtelně uražené malé děcko.
"Parvati, nepřej si mne. Jestli toho ihned nenecháš, tak ti dám skutečně důvod k tomu, abys mohla být pořádně uražená."
Sotva jsem novou výhružku zaslechla, raději jsem kolem dědy rychle proběhla, aby ji náhodou nesplnil.
"Ale no tak, vážený pane, nikoho zde přece nebudete bít,"
ozvala se madam a zřejmě se snažila celou situaci trochu uklidnit.
Děda se jen mračil, ale už mlčel.
Při zkoušení nových hábitů jsem velmi ochotně spolupracovala. Dokonce jsem ani nevypískla, když jsem byla píchnuta špendlíkem.
Výběr klobouků byl oproti úpravě hábitů celkem jednoduchý. Všechny byly stejné, takže šlo spíš jen o to, aby mi dobře seděly na hlavě.
Jakmile přišli na řadu pracovní rukavice, tak jsem úplně zapomněla, že jsem uražená, neboť jsem objevila jedny v růžové barvě. Dokonce mi i seděly, ale když jsem se otočila s tázavým výrazem ve tváři na dědu, tak jen lehce zavrtěl hlavou.
"Stejně je ušpiníš od hlíny a hnoje, takže jejich krása velmi brzy pomine. Navíc jsou o tři galeony dražší než ty v normální barvě. A pokud se nepletu, tak jsi chtěla ten deníček se zpívajícími deskami. Kolik, že stál? Dva galeony?"
Děda promluvil celkem rozumně, to jsem musela uznat. Takže jsem se spokojila s těmi normálními. Koneckonců, já ten deníček vážně chtěla. Takže jsem jen přikývla a nijak to dál nerozebírala.
Když už jsem měla všechno odzkoušené, děda to celé zaplatil.
"Dědečku, a teď už tu hůlku!"
Zatahala jsem ho za hábit. Nemá to rád, takže po mne loupl pohledem, zatímco si kontroloval vrácené peníze a dával je do peněženky.
Oba jsme se s madam rozloučili. Já se už zase usmívala, na ten pohlavek jsem dávno zapomněla a táhla jsem dědu rovnou k Olivanderovi.

[Olivanderovy hůlky]

Do toho trochu zaprášeného obchodu jsem vpadla jako velká voda.
"Dobrý den, dobrý den, dobrý den, já zcela urgentně potřebuju hůlku!"
Trochu zadýchaně jsem pronesla, neboť jsem celou cestu obíhala dědu a teď mu dokonce i utekla. Určitě se bude zlobit, ale na to jsem ani nepomyslela.
Opírala jsem se o pult a nakukovala do prostor, které byly zaskládány až po strop hůlkami.
"Parvati!" Děda mne už zřejmě dohnal, neboť právě otevíral dveře. Na rozdíl ode mne však nebyl zadýchaný ani trochu. Zcela evidentně se za mnou nijak nehonil.
"Kolikrát ti mám říkat, že se mne máš držet? Neumíš poslouchat? Co kdyby ses ztratila? Co bych řekl doma babičce?"
Ihned mne začal plísnit. Krátce jsem se na něj otočila
"Promiň, dědečku, ale já se hrozně těším!"
Děda jen cosi zabručel, přešel ke mně a prohrábl mi rukou vlasy. Vlastně mi je trochu zacuchal, ale to mi bylo zcela fuk. Stejně si je češu jen občas.
Mezi tím se za pultem objevil Olivander. Skoro jsem se ho polekala.
"Á, slečna Russell! Váš otec byl daleko trpělivější. Javorové dřevo, žíně z jednorožce. Dlouhá 13 a půl palce, neohebná. Promluvil pan Ollivander."
Když přijde řeč na mého povedeného tatínečka, tak děda má vždycky sklony hlasitě klít. To proto, že si můj otec pořídil lepší děti, než jsem já. Takže mne zcela netypicky rukou trochu přitiskl k sobě. To obvykle nedělá, jen mne občas pohladí. Já si toho ale příliš nevšímala, ty hůlky byla zajímavější.
"Páni!" Vydechla jsem údivem. "Dědečku, ale já chci mít třešeň jako ty a pero ptáka Fénixe, jako má babička. Šlo by to?"
"Nedělej mi ostudu. Neříkal jsem ti snad několikrát, že hůlka si vybírá kouzelníka?"
Zareagoval děda dřív než pan Olivander a své sdělení zdůraznil lehkým poplácáním mého boku, protože mne pořád držel. Ale potom mne pustil. Konečně. Vždyť už nejsem malá, jsem velká a pojedu do Bradavic. A toto objímání neveřejnosti je tááák trapné.
"Já vím, ale já chci třešeň a to pero!"
Mezi tím pan Olivander vyskládal na pult několik hůlek. Já už byla instruována dědou, takže jsem automaticky po jedné šáhla a pokusila se s ní mávnout, ale než jsem to mávnutí dokončila, Olivander mi ji sebral a dal mi do ruky jinou. Tak to chvíli pokračovalo, dokud jsem neucítila nějaké divné teplo a po mávnutí nevylétlo z hůlky několik modrých jisker.
Děda mi opět trochu nemotorně prohrábl vlasy.
"Výborně, takže už nebudeš krást babičce hůlku, že? Teď máš svoji a je z tebe velká kouzelnice."
Jen jsem přikývla na souhlas. Stejně jsem to udělala jen párkrát, a když se na to přišlo, tak děda sundal ze zdi lepačku a... au, raději nevzpomínat.
Nadšená ze své nové hůlky jsem v závěsu za dědou vyšla z obchodu. Dokonce jsem si ji i směla nést. A taky musím být po zbytek července a celý srpen hodná, nebo mi děda tu hůlku zabaví a vrátí mi ji až prvního září ráno. To mi už slíbil a děda v těchto věcech nikdy nežertuje.

>> Ulice

<<<Ericův Londýnský byt

Po Příčné ulici si to vesele poskakovala malá zrzavá holčička s copánky, oblečená v obnošených jeansech a bílém tričku. Za ní se, už ne tak potěšeně, plahočil mladík, s pohledem upřeným do země. Podle rudých vlasů každý na první pohled mohl odhadnout, že se jedná o sourozence. Starší bratr evidentně nebyl nadšen z toho, že mu rodiče s prarodiči nechali sestřičku na starosti, zatímco si sami odjeli Merlinvíkam na dovolenou. Jak on k tomu přijde, muset vypravovat tohle třeštidlo poprvé do Bradavic?!
"Ericu, Ericu, já chci tuhle kočku!" volalo děvče na svého bratra a nadšeně tisklo drobný obličejík na výlohu obchodu s kouzelnými zvířaty, kde se na sametovém polštáři líně převalovala jakási zrzavá míca, "Ona má chlupy jako já vlasy! Koukej, koukej! A tahle zase vypadá, jako by jí někdo naschvál oholil všechny chlupy!" to už ukazovala na další vystavené zvíře. Mladík si jen povzdechl, než zamumlal něco v tom smyslu, že babička přeci říkala, aby jí kočku nekupoval, tak maximálně sovu, ta je přeci aspoň trochu užitečná. Děvče nafouklo uraženě tvářičky a více-méně násilím bylo bratrem odtaženo do blízkého obchodu, nesoucího název "Madame Malkinová - hábity pro každou příležitost".

Madame Malkinová

Stále ještě nabručená, vešla Anabelle se svým bratrem do obchodu s hábity. Dívka měla ještě stále uraženě nafouknuté tvářičky, protože jí bratr odmítl pořídit chlupatého mazlíka. Tvářila se, jako že je celý svět momentálně jejím největším nepřítelem - a nejvíce samozřejmě ten zlovolný starší bratr. Vtom ji však z nabručenosti vyrušil přátelský hlas, přicházející od baculaté dámy, která už si to k nim šinula. Dobrý den, drahoušci, zářivě se na ně paní usmála, "slečna jede poprvé do Bradavic, že?" Dobromyslný úsměv na její tváři nezmizel ani, když si po bratrově odkývnutí Anabelle převzala, postavila si ji na stoličku a začala jí přeměřovat míry na hábit a následně na ní cosi špendlit. Dívce došlo, že tohle asi musí být ta madame, jejíž jméno nese i celý obchod. Pomalu začínala zapomínat na to, že by vlastně měla být uražená kvůli kočce, a začala se rozhlížet kolem. Krom spousty nepořádku, nebo spíš neuspořádaně uskladněných věcí na šití, se tu vyskytovalo i několik figurín, na nichž byly vystavené různé barevné hábity, některé i v docela křiklavých barvách, pošité různýmy kanýry. "Líbi se ti, zlatíčko?" samozřejmě si madame Malkinová všimla Aniiných pohledů, které po těch hábitech vrhala. "Bude-li pan bratr ochotný připlatit, mohla bych ti třeba i na ten tvůj hábit něco pěkného---" ... "To nebude potřeba," přerušil jí ale s mírně strojeným úsměvem Eric. "A proč ne?" zajímala se Anabelle, "já chci fialový kanýry!" a vztekle dupla nožkou, takže madame musela hbitě ucuknout špendlíkem, aby děvče nepíchla. Ve skutečnosti děvče žádné hloupé kanýry na hábit nechtělo, jen prostě hodlalo nějak potrestat brášku za tu patálii s kočkou. Eric si znovu jen povzdechl. "Tak si vyber, buď tu tvojí kočičí bestii, nebo kanýry. Obojí mít prostě nebudeš," řekl hlasem, který nesnesl námitek, a dál pokračoval ve vybírání vhodných rukavic a špičaté čapky. Anabelle se jen potutelně usmála - dosáhla svého. "Kočku," zavýskla radostně a obdařila nejen bratra, ale i poněkud zmateně se tvářící madame Malkinovou, veselým úsměvem...
Netrvalo dlouho a s příslibem zaslání hábitu v nejbližší možné době odcházeli sourozenci z obchodu ven, vyprovázené dalšími drahoušky a zlatíčky z úst usměvavé buclaté dámy. Mířili si to přímo k blízkému obchodu s hůlkami, kam se snad dnes Anabelle těšila ze všeho nejvíce.

Ollivanderovy hůlky

Do ošuntěle vypadajícího obchodu, jehož vnitřek byl z velké části zarovnán staře působícími, zaprášenými krabicemi a nad jehož vchodem hlásal oprýskaný nápis: "Ollivanderovi / Výrobce vybraných hůlek od r. 382 př. Kr.", vstupovala Anabelle sama. Nechápala proč, ale na otázku na důvod se jen její bráška zasmál a prohlásil něco v tom smyslu, že tady to bude na dlouho a on zatím sežene ostatní věci ze seznamu pro první školní rok. Když pak místo rozloučení s poněkud zlomyslným výrazem dodal: "A jestli uvnitř něco rozbiješ, tak se s tou svou mícou můžeš rozloučit," začala Anie tušit něco nekalého a pociťovat nepříjemný nervózní pocit v žaludku. I tak ale do obchodu neohroženě vešla a rozezněla tak starý zvonek nade dveřmi. Bylo tu šero, cítila tu prach, a nebýt toho, že ošuntěle působící pult, u nějž stála jediná stolička, se leskl čistotou od pravidelného leštění, bývala by přísahala, že už tady hodně, hodně, ale opravdu hodně dlouho nikdo nebyl. Dívka se po chvíli trochu nervózně, jako by se snad plížila na nějaké zakázané místo, vyhoupla na onu stoličku. Seděla a čekala a snažila se spočítat všechny ty podlouhlé krabice, které se vršily, kam jen jste se podívali, popřípadě hleděla zaprášeným oknem na mumraj v Příčné Ulici. Zdálo se jí, jako by z nějakého černobílého snu pozorovala oknem skutečný, barevný svět.
Slečna Howellsová, vyrušil ji náhle tichý hlas, "čekal jsem, že vás tu dnes uvidím."
Když ho Anabelle zaslechla, nadskočila na stoličce o dobrých deset centimetrů, jak se lekla. Zároveň provedla otočku směrem, odkud hlas vycházel, a po chvíli se zpoza jednoho z regálů vynořil stařík. Působil stejně ošuntěle jako zbytek obchodu, jen v očích měl zvláštní, jasné světlo. V ruce držel několik krabic, dvě z nich tmavě modré, jednu smaragdově zelenou a tři v odstínu podivné, světlé hnědé. Šouravým krokem došel k pultu, na nějž krabice položil. "Vy jste pan Ollivander?" zeptalo se děvče nejistým, zvědavým hláskem. Stařík se ale tvářil, jako by ji neslyšel a beze slova vytáhl z kapsy kouzelné metry, které dívku začaly přeměřovat. Brk opodál zaznamenával na kus pergamenu naměřené informace. "Pamatuji si to jako včera, když si tu váš otec s bratrem kupovaly své první hůlky, ach ano..." povídal si stařík spíše pro sebe, než aby mluvil k Anie, zatímco zkoumal naměřené hodnoty a následně nahlížel do jednotlivých krabic, které předtím přinesl. Bez dalšího slova pak vzal do ruky jednu z těch modrých, kterou otevřel. Jak už si dívka stihla domyslet, byla v ní hůlka. Hůlka, která působila, na rozdíl od zbytku obchodu naprosto nově, div se neblýskala. Ollivander uchopil hůlku jemně do prstů a podal jí dívence, která jí s obdivným výrazem ve tváři a s jakousi posvátnou úctou uchopila do ruky a dívala se na ni... a dívala... "Na co čekáte?" pobídl ji stařík, "mávněte s ní přeci!" "M-mávnout?" podivila se Anabelle, ale když se jí nedočkalo žádného dalšího slova ze staříkovy strany, rozhlédla se, zda na pultu není nic, co by mohla shodit, pokud se rozpřáhne, a prudce švihla rukou, v níž hůlku držela. A v tu chvíli pochopila, čemu se bratr tak potutelně smál, když se s ní před obchodem loučil. Roh pultu, na nějž mířila, se totiž vzápětí odlomil a odlomená část se rozpadla na droboučké částečky, které se přidaly k už tak existující vrstvě prachu všude kolem. Dívka poděšeně upustila hůlku zpět na desku pultu, kde ji pohotové ruce pana Ollivandera okamžitě zachytily. "Omlouvám se," píplo děvče, ale nezdálo se, že by tím, co se stalo, byl stařík nějak znepokojen. Prostě jen hůlku položil zase na saténový polštářek v krabici, kterou vzápětí zavřel a dívka dostala do rukou další hůlku z jiné modré krabice. Vypadala téměř stejně jako ta předešlá, jen se dívce zdálo, že už od první chvíle, kdy ji vzala do ruky, není něco v pořádku. Jako by se její ruce samotné chtělo hůlku prostě odhodit. I tak ale znovu pořádně hůlkou mávla. Tentokrát byl účinek snad ještě horší než předtím, neboť vlasy pana Ollivandera, kterých už tak neměl moc, začaly doutnat a vzápětí se rozhořely. Mužík jen něco zamumlal, a plamen zmizel. Anabelle celkem ochotně hůlku položila zpět do krabice. Další z krabic, které pan Ollivander předtím přinesl, poté přišly na řadu - tentokrát to byly ty hnědé. Hůlky, které z nich byly vyndány, vypadaly jinak než hůlky z krabic modrých, sobě ale zase byly hodně podobné - minimálně barevně, stejně jako jejich krabice. První z nich po letmém mávnutí vypustila z konce proud horké vody, druhá rozházela jednu z oněch pečlivě srovnaných řad krabic a třetí, ať s ní dívka mávala jak chtěla, nereagovala vůbec nijak. I tyto tři hůlky byly děvčeti odebrané a na řadu přišla krabice zelená. Když dívka mávla hůlkou, uloženou v ní, kdoví proč se roztříštila skleněná výloha obchodu, k níž Anabelle seděla zády. Pan Ollivander si jen povzdychl, přistoupil k výloze a vlastními kouzly ji zase uvedl do původního stavu. "A to je konec?" pípla smutně Anabelle, "znamená to, že pro mě žádná hůlka není ta pravá?" a už se zdálo, že se rozpláče. "Hůlka si vybírá kouzelníka," řekl ale prostě pan Ollivander tím svým tichým hlasem, "a někdy trvá, než si vás najde právě ta vaše," načež odešel do opačného rohu místnosti, než z jakého vyšel. Tam se nacházely krabice, vybarvené mnohem tmavšími barvami než ty, z nichž si dívka předtím zkoušela hůlky. Z dálky se zdálo, jako by to všechno byly jen krabice černé, když se ale člověk podíval blíže, mohl krom černé rozeznat i temně rudou, indigovou a dokonce i zvláštní tmavý odstín fialové, jehož barva se děvčeti neuvěřitelně zamlouvala. A právě jednu z těch fialových krabic, kterých tady ve předu moc nebylo (kolik jich mohlo být vzadu, dívka netušila, vlastně ani nevěděla, jak velký obchod ve skutečnosti je, nebo zda má nějaký sklad), pan Ollivander pomalu vytáhl a položil ji na pult před dívkou. "Zkuste tedy tuhle," řekl prostě a sundal z krabice víko, čímž odhalil naprosto jinak vypadající hůlku než ty, které děvče doposud zkoušelo. Dívce se zdálo, že je tahle hůlka mnohem, ale mnohem hezčí, než všechny ostatní a už se nemohla dočkat, až se jí dotkne. Jakmile se její prsty dotkly dřevěného povrchu, pocítila takové příjemné teplo, procházející jejími prsty a téměř instinktivně hůlkou mávla v až podivně ladném gestu. Ze špičky hůlky vylétlo několik zlatých a fialových jiskřiček, které se roztančily vzduchem a prosvětlily obchod, jenž se náhle nezdál zas tak ošuntělý jako dříve. A Anabelle už věděla, dřív než jí to pak Ollivander potvrdil, že tohle je ona. Hůlka, která si ji vybrala. "Výtečně," pousmál se mírně stařík, "velice zajímavá volba." Poté už jen od dívky odebral jak hůlku, tak sedm zlatých galeonů a přislíbil, že hůlka bude doručena co nevidět. "Děkuji vám mnohokrát," usmála se šťastně Anie a vyšla ze dveří zpět na ulici, kde už na ni čekal bráška Eric a spolu s ním odešla vybírat tu slíbenou kočku...

>>>Obchod se zvířaty a následně Ericův byt

_________________

Ulicí se prohnala zelenozrzavá čára jménem Maeve. Pravda, zase tolik nepospíchala, protože přece jen ji krotil její otec, který ji pro jistotu držel za ruku. Ale těžko říct, zda to bylo kvůli tomu, aby se neztratila Maeve, nebo aby se neztratil on.
„Tati, tati, tati! Teď oblečení, já chci hábity!“ Vyhrkla Maeve, jen co spatřila výkladní skříň obchodu Madame Malkinové. Pan Gallagher si povzdechl nad hyperaktivitou své dcerky. Bylo vidět, že se už oklepala z návštěvy banky plné skřetů a teď už má opět problémy s tím, že neví, kam se podívat dřív. Škoda že on nic takového zatím říct nemohl. Tak jen pokrčil rameny a společně s Maeve vkročil do obchůdku.



Jen co Maeve spolu s otcem překročila práh krámu a pozdravili, hned se jich ujala přívětivá žena. „Dobrý den, drahoušku, poprvé do Bradavic? Před chvílí jsem akorát vyprovodila jinou mladou slečnu, kdo ví, třeba zrovna budete kamarádky,“ spustila hned vlídně, zatímco si odváděla Maeve stranou, aby se mohla pustit do práce.
„Vážně? A jaká byla? Jak vypadala?“ Vyzvídala hned Mae nedočkavě, poté co přitakala, že akorát nastoupí do prvního ročníku. To je celá ona, vždycky potřebuje mít co nejvíc informací. Prodavačka se její zvědavosti zasmála a po celou dobu, co Mae měřila, si s ní přátelsky povídala. Občas prohodila slovo i s jejím otcem, který stál opodál a krapet starostlivě svou dceru pozoroval. Přece jen to byl první den v úplně novém světě, že ano.
Když bylo všechno měření a vybírání hotovo, nasázel pan Gallagher na pult potřebnou sumu – tedy až poté, co se v těch kouzelnických mincích znovu zorientoval – a následně se za stálého Maevina štěbetání vrhli do víru dalších nákupů.

OLLIVANDEROVY HŮLKY

„Tatí? Když už máme všechno ostatní, tak teď konečně tu hůlku, jo?“ Pronesla Maeve kupodivu poměrně v klidu. Zjevně už svou energii stačila vyčerpat při ostatních nákupech. „Samozřejmě, zlatíčko, určitě už na tebe čeká,“ odpověděl jí otec, který se zcela očividně nemohl dočkat, až už bude všechno za nimi a on se dostane domů, do svého normálního světa.
Jakmile vstoupili do krámu – který Mae trochu nedůvěřivě sjížděla pohledem – Maevinu pozornost hned upoutaly vysoké police plné krabic. Ze zaujatého prohlížení jí však vytrhl pozdrav postaršího pána.
„Dobrý den,“ pozdravila Maeve způsobně a hned se znovu zatvářila zvědavě, vždyť konečně dostane nejdůležitější součást kouzelníka! „Vy pro mě máte hůlku? Jakou jste mi vybral?“ Vypadlo z ní, zatímco na pana Ollivandera upřela svá hnědá kukadla.
„Hůlka si vybírá kouzelníka, mladá slečno,“ poučil ji pan Ollivander. Maeve trochu nakrčila nosík, dost dobře nechápala, jak to vlastně může fungovat. Ale pak pokrčila rameny a soustředila se na hůlku, kterou jí pan Ollivander podal. Ani si ji nestihla pořádně ohmatat, když ji nahradila druhá. A třetí. A pak i čtvrtá. Vtom sebou jak Maeve, tak i její otec trhli, znenadání se totiž rozletěla stará lampa. Jen pan Ollivander vypadal, jako by z toho snad byl i nadšený.
„Jsme trochu temperamentní, že ano?“ Zeptal se s úsměvem. „Myslím, že pro vás bude tahle ta pravá hůlka.“ S těmi slovy jí podal další, kterou akorát donesl. A skutečně – hned jak ji Maeve uchopila, prostoupilo jí příjemné teplo a z hůlky vyletělo několik načervenalých jisker.
„Výborně, výborně, tahle vám přesně padne!“ Zaradoval se pan Ollivander. Ani Maeve nedokázala zadržet veselý úsměv a bylo jí skoro až líto, když musela hůlku zase pustit. Ale nedalo se nic dělat.
„Tati, tati, můžu to zaplatit já?“ Zašeptala Maeve nahlas svému otci. Ten jí bez protestů podal peněženku a s úsměvem pozoroval svou nadšenou dceru, jak podává panu Ollivanderovi příslušný obnos. Když pak byla peněženka opět bezpečně uklizená, s příslibem, že hůlka určitě brzy dorazí, se jak Maeve, tak i pan Gallagher, rozloučili s panem Ollivanderem a pak se společně vydali z obchodu ven. Maeve už se rozhodně těšila domů, byla plná dojmů a nemohla se dočkat, až bude všechno vyprávět mamce.

_________________