<<<< z hůlek a hábitů

"Já bych mu to tam klidně i uklidila, fakt, ale rozhodně ne zadarmo." Prohlásila jsem rozhodně, protože jsem fakt neměla problém s tím, aby někde s něčím pomohla, ale proč bych to měla dělat bez nějaké odměny? Jako vážně, přiznejte se, kdo by makal zadara! I když, dobře, mě by bohatě stačilo, kdybych dostala nějaké to občerstvení a mohla bych pomáhat třeba i s prodejem. Nebylo by husté, mít brigádu u pana Ollivandera a pomáhat mu prodávat hůlky? A dobře, ještě tam trochu uklízet, no.
Že jsme šli první do knihkupectví mi vlastně vůbec nevadilo, knížky totiž byly opravdu super. Některé, ne všechna témata mě totiž bavila, ale zaručeně jsem dokázala sedět u knížek o astronomii, bylinkářství a zahradničení. Chytila jsem se tedy vesele strýčka, abych se mu někde neztratila, a mohli jsme razit ke Krucánkům.
"Strýčku? Myslíš, že budou mít konečně to nové vydání Za Mléčnou dráhou, protože na tu knížku čekám snad už měsíce a ještě se mi nepodařila sehnat. Taky jsem prosila mamku o Pozor, padá hvězda, ale asi na to zapomněla," nakrčila jsem nosík, protože tohle byly dvě knihy, které má sbírka postrádala. Tedy, chyběla mi jich ještě spousta, ale teta Letty měla taky spoustu knih, které mi půjčovala, takže jsem neměla proč si je znovu kupovat, když jsem si je mohla přečíst kdykoliv jsem chtěla. Jen se jim nesmělo nic stát, takže jsem je střežila jako oko v hlavě a četla jsem je jen ve svém pokoji.
Prachu jsme očividně neměli dost, protože jakmile jsme do Krucánků vešli, mou pozornost i hned upoutal jeden postarší výtisk zaprášený takovým způsobem, že to nebylo hezké. Vážně, lidi by si měli uklízet. A nebo aspoň najít nějakou levnou pracovní sílu, která by to udělala za ně. Třeba mě! Já teda nevím, jak dlouho bych to vydržela, ale.. no, každý penízek by se hodil. "Asi nevíš, jaké budu mít profesory, co? Jestli jsou jako nějak hodně přísní nebo tak," optala jsem se po chvilce s menším úsměvem, protože tohle by dost možná mohl strýček vědět, ne? Aspoň jsem v to doufala, protože mě to opravdu zajímalo. Víte co, abych se psychicky mohla připravit.

_________________

<<

Do knihkupectví chodil Finlay vždycky moc rád. Už jenom procházet se mezi knihami bylo jistým způsobem dosti uklidňující a člověk se tu vždycky dokázal ztratit na dlouhou dobu. A samozřejmě – Finlay si konkrétně Krucánky spokojoval hlavně s tím, že právě tady zřejmě došlo k tomu něco jako zlomovému bodu mezi ním a Letty, když tenkrát naprosto nezištně pozval ji i jejího brášku k nim na venkov, aby se Teo ve městě nenudil.
Teď tu byl každopádně s neteřinkou, takže se nehodilo se příliš zasnít, žeano. „To nevím, Harlee, ale zeptáme se, ano? A kdyby ji tady teď neměli, tak určitě aspoň poskytnou bližší informace, hm?“ I ohledně toho druhého výtisku pokrčil Finlay bezmocně rameny, protože o tom skutečně neměl přehled, ale pokud by tady obě dvě knihy náhodou objevili, neměl problém s tím, aby je Harlee koupil. Třeba jako dárek k nástupu do školy.
Finlay si moc dobře všiml neteřina pohledu ke starému – a hlavně zaprášenému – výtisku a neubránil se pobavenému uchechtnutí. „Poslyš, ty jsi tím prachem trochu posedlá, nemyslíš?“ neodolal, aby Harlee lehce nepopíchnul, protože to bylo vcelku vtipné.
„No, možná nějaké tušení bych i měl, ale radši ti nechci nic slibovat, kdyby se to pak zase na poslední chvíli změnilo, to se stává docela často,“ odtušil pak na otázku ohledně profesorů, „ale myslím, že ať dostaneš kohokoliv, tak se nic špatného nestane. Většina vyučujících je fajn.“ Kromě Dragomirova, na kterého byl alergický i jinak (relativně) bezkonfliktní Finlay, ale ten snad zůstane u končících páťáků. Toho by Harlee skutečně nepřál. „Navíc pokud nebudeš nějak zlobit, tak určitě nebude důvod, aby ti někdo z nich přitápěl víc, než to bude potřeba, hm?“

_________________

| +

Koho učil: (číslo odráží počet vypsaných hodin, duh)

7× - ročník 76-83 (Dante, Verunka, Darya...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)
1× - ročník 71-78 (Riley...)

Strýček nevěděl, což se zas tak moc často nestávalo, ale napadl ho celkem dobrý nápad - zeptat se obsluhy. Přikývla jsem proto s širokým úsměvem, že to beru na vědomí. "Beru," že je strýček bezva, to jsem věděla už od mala a tušila jsem, že až jednou budou mít s Letty svoje děti, bude úžasným tátou. Navíc jsem se děsně těšila na další děcka v domě. Ne že by mi moji sourozenci nestačili, ale děti byly bezva. No a kdybych si doma nezapomněla seznam s knihami, které nutně potřebuji, dost možná bych si odsud odnesla několik tašek. Jenže jsem ho měla doma na stole a fakt jsem si nepamatovala, co všechno jsem si tam dopsala. Škoda, no.
Posedlá prachem? Já? Určitě ne. "Haha, děsně vtipný." Zabručela jsem nespokojeně a našpulila jsem rtíky, na znamení, že jsem naštvaná. To jsem totiž uměla celkem dobře. "Jen mi přijde celkem smutný, že se tu o to moc nestarají. I na těch novějších výtiscích najdeš kupu prachu, vidíš?" dodala jsem rychle a ledabyle jsem ukázala na jeden z výtisků, který vypadal jako nějaký ten novější, i když ne zas tak moc. Já knihy měla fakt moc ráda, nikdy bych je zaprášené nenechala.
Co se týkalo profesorů, mávla jsem nad tím ledabyle rukou. Pochopila jsem z toho, co mi právě strýček řekl, že se tam celkem rychle střídají. No, o to víc jsem byla zvědavá, koho dostaneme a co to bude zač. Vážně jsem nestála o někoho šíleně přísného, byla jsem mnohem radši, když s těmi lidmi byla sranda. Jako se strýčkem! Proč nemůžu mít zrovna jeho? To bylo nespravedlivé. "To je dobře. Hlavně se těším na astronomii," přiznala jsem pak s širokým úsměvem, protože jsem moc dobře věděla, že zrovna astronomii učí Letty. A teta Letty byla fajn, musela jsem uznat, že můj strýček má dobrý vkus.
"Já přece nezlobím!" ohradila jsme se rychle, protože já přeci opravdu nezlobila. Většinou. No dobře, celkem často jo, ale to přeci nevadí. Jenže když se mi někdo nelíbil, proč bych ho pak měla poslouchat? "Doufám, že ty prázdniny utečou jako voda. Už se tam fakt děsně těším," přiznala jsem po chvilce, protože jsem se už vážně nemohla dočkat, až budu jako Teva se Sawyerem chodit do Bradavic. Podle jejich vyprávění to tam bylo úžasné!

_________________

„Myslím, že to vidíš moc černě, Harlee,“ pokrčil Finlay rameny, „za prvé to tu není zrovna nejmenší a uhlídat, kde všude si sedá prach, asi nebude nejjednodušší, za druhé to tu určitě mají nějak ošetřené kouzly, aby knihám ten prach neublížil, hm? Klidně se na to zeptej.“ Docela by mě zajímalo, jak by se na tebe tvářili, dodal v duchu s jistým pobavením. Těžko říct, jak to dopadlo, ale Finlay nepochybně jen stěží odolávala facepalmovat, když se na to Harlee s bezelstným výrazem nakonec opravdu zeptala.
Prohlášení, že se Harlee těší hlavně na astronomii, Finlay vlastně tak nějak čekal a musel se tomu usmát. „To je dobře. Tak ne abys dělala Letty ostudu, hm?“ povytáhl přitom obočí a snažil se tvářil vážně, nicméně mu to moc nešlo. Jen totiž žertoval. „Ty nezlobíš, jasně. Tak to jsem si tě asi s někým spletl, viď?“ uculil se Finlay následně, ačkoliv ani teď to nemyslel moc vážně. Harlee určitě nepovažoval za takové číslo jako třeba jiné výtečníky. Konejšivě ji povískal ve vlasech, aby si nemyslela, že on si o ní něco takového myslí, načež pokýval hlavou. „Však neboj, uteče to, ani nebudeš vědět jak. Udělej si odškrtávací kalendář, třeba to pak uplyne rychleji, hm?“ navrhl, nicméně pak byl čas se poohlédnout po těch učebnicích do školy, které Harlee potřebovala nové, neboť ty poděděné po sourozencích byly už v takovém stavu, že by s nimi ani kouzla nic nezmohla. Po knihkupectví následovaly další školní pomůcky a pak třeba to zelinářství, než byl čas zamířit zpátky domů.

>> (i s Harlee)

_________________

| +

Koho učil: (číslo odráží počet vypsaných hodin, duh)

7× - ročník 76-83 (Dante, Verunka, Darya...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)
1× - ročník 71-78 (Riley...)

<<
Rose měla na druhou půlku prázdnin (nebo alespoň jejich část) naplánovanou brigádu, a tak bylo jen logické, že tu první půlku hodlala strávit tak, že si bude užívat volna a vůbec. Což samozřejmě neznamenalo nic jiného, než že se nutně potřebovala zásobit nějakým čtivem, jelikož doma jí nepřečtené knihy pomalu docházely (čti jejich počet se snížil pod dvacet). A tak se Rose rozhodla udělat si výlet na Příčnou ulici, aby si pořídila pro změnu něco kouzelnického. Žádnou určitou představu sice zatím neměla, ale vždycky se mohla zeptat prodavače na nějaké doporučení, žeano. Dalo by se sice říct, že by se taky mohla dát s někým v Krucáncích do řeči a vyměnit si pár tipů, ale byla to Rose. Přehnaně extrovertní vážně nikdy nebyla.
Do Krucánků a kaňourů tedy Rose vkročila s neurčitým očekáváním. Hned po vstupu se každopádně zhluboka nadechla, aby nasála tu atmosféru knih všude okolo (pokud by si Rose měla nějak představit nebe, tak by určitě vypadalo hodně podobně), než s tichým pozdravem věnovaným prodavačce nasměrovala svoje kroky mezi police s knihami. Zatím to nebylo daleko od vchodu, ale dalo se očekávat, že to přijde a zanoří se někam hlouběji.

Mimo herně:
Nečekám na nikoho.

_________________

<<

I když bylo v Londýně o mnoho víc zajímavějších míst k navštívení (tak to podal táta, já teda rozhodně ne), naše kroky jako první mířily do knihkupectví. Bylo lehké si jednoduše zavelet, protože máma se mnou byla ochotná jít kamkoli. Od příchodu toho dopisu se celá chovala tak nějak podivně. Ale na co bych si nakonec vlastně měla stěžovat?
Rodiče mi nikdy knihy nekupovali, a tak pro mě knihkupectví bylo něco jako vysněné království. Všechny jeho podoby, které jsem si stihla cestou tam vybájit, se skutečnosti zdaleka nepřibližovaly. Hned po příchodu jsem rozhodně zaplula do davu nakupujících a kukadlama jsem šmejdila všude kolem. Nevěděla jsem, kam zamířit jako první, protože všechny seznamy školních potřeb měla máma, a tak jsem se protahovala od jedné police k druhé a zběžně jsem četla tituly na hřbetech knih.
Žádný svazek mě nezaujal dost na to, abych ho zkoumala nějak obšírněji, takže jsem skončila přesně, jak se dalo očekávat.
Ztratila jsem rodiče- protože já sama bych se samozřejmě neztratila. Co si člověk neudělá sám... myslela jsem si, když jsem se rozhlížela po někom, kdo by mi snad mohl poradit. Jenže tu všichni vypadali tak vážně a děsivě, možná proto, že hodně z nich bylo... dospělých?
Věděla jsem, že překonat samu sebe a na někoho promluvit bude možná trochu moc velké sousto, ale co se dalo dělat, ne? Jako první mi padla do zorného pole blondýna, která moc staře nevypadala. Chvilku jsem jí pozorovala, jestli se z ní nevyklube vrah nebo tak něco, ale pořád mi připadala celkem neškodná, až na ten nepřístupný výraz ve tváři.
"Brý den! Nevíte, kde tady seženu knížky pro prvňáky?" Vychrlila ze sebe dřív, než si to stihla rozmyslet, a snažila se přitom působit co nejvíc nevinně.

_________________

Rose obvykle nebývala lekavá, ale jakmile se do něčeho pohroužila, byla to jasná věc. Nebylo tedy divu, že když se až nebezpečně blízko ní ozval čísi dětský hlásek, který ji zdravil a o chvilku později (to už naštěstí vnímala a knihu, kterou předtím četla a málem upustila, bezpečně svírala v náruči) už zjistila, že jde o dívenku a podle jejího dotazu o potenciální budoucí bradavickou studentku. „Ehm,“ znejistěla Rose, protože interakci s nějakým člověkem v nejbližší hodině nebo dvou v plánu neměla, a tak ji tohle trošku rozhodilo. „Ahoj,“ upamatovala se na slušné vychování, když už na něj nezapomněla ani ta dívenka, než se vyjádřila k oněm knížkám pro první ročník. „Nějaké kupičky jsem viděla u pokladen, myslím, to je ta nejjistější možnost, ale můžeš si to posbírat i sama z jednotlivých oddělení. Což je na dlouho a většina to stejně řeší tak, že se zeptá rovnou prodavače, ti s tím koneckonců mají už dostatek zkušeností,“ zamumlala Rose a přitom si holčičku prohlížela. „Ty jsi tu sama? Kdyžtak bych ti asi mohla pomoct, kdyby se ti nechtělo ptát prodavače…“ Podívejte, do řeči s vrstevníky se Rose tak úplně často nepouštěla a když už, rozhodně nešlo o tolik slov najednou, ale s dětmi o několik let mladšími jí to zase tak problém nedělalo. Naštěstí. Bylo by trapné, kdyby téhle mladé slečně ani nedokázala poradit, zvlášť když šlo o knížky, žeano.

_________________

Zatímco jsem se snažila z blondýnčina výrazu vypozorovat její záměry, tedy jestli se na mě vybodne a nebo ne, nenápadně jsem házela očko po knize, kterou držela. Možná byste to neřekli, ale podle čtiva dokážete kdekoho odhadnout mnohem snáz, než se zdá. Bohužel jsem i přes nakonec zřejmě očividné civění titul nedokázala rozluštit, a tak mi musela stačit její odpověď.
Z jejích slov jsem se pokusila sestavit si mozaiku možností, které se teď nabízely, ale ani jedna mi nepřipadala přijatelná. Brala jsem to vyřazovací metodou, a to následovně: pořídit si potřebné knihy hned u pokladny znamenalo, že bych odtud zase brzo odešla (což v mém plánu pro dnešní den rozhodně nebylo).
Neboť mě stálo dost sil oslovit tuhle mladou holku, těžko jsem si dokázala představit, jak se tu navíc ptám těch starých prodavačů. A bez seznamu jsem si mohla knihy těžko najít a seskupit sama. Co nám tu tedy zbylo, Beth?
Lhaní možná nebylo úplně na místě, ale v nouzi poznáš přítele. Tak jsem nasadila rozpačitý výraz ve stylu tobystebylamochodná. "No jo, rodiče mi dali peníze, ale pak si šli někam sednout..." Najednou mi úplně vypadl název toho podniku, o kterém vyprávěla máma, a narychlo jsem se pokusila zalovit v paměti, "do Děravého klobouku?"
Hned mi bylo jasný, že to nebyla trefa do černého, ať už se v dívčině tváři promítla jakákoli reakce. Aspoň budu vypadat víc věrohodně, uklidňovala jsem se. "To by bylo moc fajn! Víte co, prodavači by mi to všechno akorát cpali za víc peněz."
A už jsem jí táhla hloub do knihkupectví, i když jsem vlastně neměla tušení, co tam je. "A já jsem Beth, a vy?" Ptala jsem se jí přes rameno. "Vy taky chodíte tam do školy? Prej je to hrad." Poslední větu jsem pronesla spíš jako otázku, protože i přes mámina ujišťovaní jsem tomu pořád odmítala věřit.

_________________

Do Krucánků a kaňourů se pravděpodobně krapet záměrně ztratila jedna malá zlatovlasá nezbednice. Ač to v tomhle obchodě zbožňovala, protože tu ráda sháněla všechny možné obrázkové knihy, teď vypadala krapítek ztraceně s jejíma velkýma tmavýma očima slídícíma po regálech obchodu a lidech právě nakupujících potřeby do školy, nebo zkrátka ke čtení.
Nenápadně procházela kolem s Hektorem hřadujícím na jejím rameni a upřímně doufala, že se mu nestane nehoda na její šaty, protože to by máti asi dostala infarkt. Cí si samo sebou všimla také dvou dívek zhruba jejího věku, ale přijít se k nim zatím bála. Jí stačilo být doma a ve svém světe se svým vlkem, který s ní kráčel pomyslně i knihovnou. Proskakoval dokonce jako by byl duch regály, protože se do některých uliček ani nevlezl a hlídal si svou malou kouzelnici Fí, která momentálně koukala zpoza regálu na dívky.
Ty jsou skoro tak malé, jako ty konstatoval její vlčí druh, zatím co Fí dala hlavinku na stranu a párkrát těkla očima vlčím směrem, ovšem protože o něm nikdo nevěděl, mluvila s ním nahlas, jen když byla sama.
K jejímu neštěstí se však Hektor rozhodl vydat na průzkum, vzlétl z jejího ramene a přiletěl přímo na hlavu malé Beth, neboť se mu patrně líbily její vlasy a začal je svými pařátky lehounce prohrabovat. Fí se za ním samozřejmě hned rozeběhla s nesmírně nálehávě proneseným "Hektore!!" Úlek z kontaktu s těmi druhými malými však pro ni byl až příliš děsivý a tak vypadala jako by šla spíše na nějakou popravu.
"Promiň on má strašně rád vlasy.... a lidi," kníkla, když se snažila sovákovi vnuknout nápad, aby se jí vrátil na rameno. Nefungoval - "nečekaně".

Rose se krátce uculila, když se dívka svěřila s tím, kde nechala svoje rodiče. „Asi myslíš Děravý kotel,“ opravila ji s laskavým úsměvem, ovšem chvilku poté svraštila obočí. „A to si máš všechno nakoupit sama?“ nedalo jí to, aby se nezeptala, protože přece jen jí to přišlo trochu zvláštní, aby někteří rodiče nechali své jedenáctileté děti nakupovat školní pomůcky samotné. Mohlo se stát přece cokoliv! Od toho, že to dítě utratí peníze za něco jiného (ale na tohle přišla Rose tahle konkrétní dívka docela zodpovědně vypadající) přes zabloudění na Obrtlou ulici až po to, že se zrovna dneska něco zvrtne mezi rebely a ministerskými. Takže bylo jen přirozené, že se Rose odhodlala dívčině pomoct, i když si nemyslela, že by se prodavači snažili na ní přiživit a nacpat jí co nejdražší věci. Jenom tedy doufala, že si ty potřebné učebnice pamatuje ještě pořád dobře. Ale Sky byl nedávno v prvním ročníku, takže nějakou vzpomínku ještě měla.
„Já jsem Rose… a jestli ti to nevadí, tak mi tykej, prosím tě. Ať si nepřipadám tak hrozně staře,“ pousmála se blondýnka, když se dozvěděla jméno své mladé společnice. „Po prázdninách půjdu do posledního ročníku, bohužel,“ povzdechla si, zatímco se loudala za Beth. „Počkej, pojď sem, tady mají přeměňování,“ zarazila ji o vteřinku později, protože to ona by koneckonců měla být ta, co vede cestu.
„No a jo, Bradavice jsou ohromný a starý hrad. Jen počkej, až je uvidíš poprvé!“ Rose na ten pohled, když se plavili lodičkami přes jezero a poprvé rozsvícený hrad spatřili, nikdy nezapomněla. „Poblíž je ještě les a jezero… vypadá to tam skoro jako z pohádky. Tak, přeměňování bychom měly,“ oznámila Rose, když spatřila požadovanou učebnici. Ještě že na regálech byly přilípnuté cedulky, které ukazovaly, které knihy figurují na studentských seznamech. „Chodil někdo od tebe do Bradavic? Nebo vůbec ještě nevíš, co tě čeká?“
Nicméně krátce na to se stala katastrofa v podobě… sovy? Rose se popravdě zděsila, protože sova – potažmo jakékoliv jiné zvíře, které se mohlo volně pohybovat – podle ní do knihkupectví prostě nepatřila. A taky tu samozřejmě byla ta věc, že se sova posadila Beth do vlasů. Naštěstí se vzápětí objevila asiHektorova majitelka, drobná dívka, kterou Rose také odhadovala na budoucí prvňačku. Rose se podívala na Beth, jestli je v pořádku, a pak sklouzla pohledem k nové dívce. „Poslyš, já vím, že tohle je kouzelnické knihkupectví a to všechno, ale ani tady by zvířata neměla co dělat, nemyslíš?“ Rose to myslela dobře, nechtěla být na dívčinu ošklivá nebo ji vystrašit, ale bylo lepší ji upozornit dřív než později a až si ji všimne některý z prodavačů.

Mimo herně:
Vzhledem k tomu, že se jedná o podruhé psaný post, tak prosím o shovívavost, kdyby to někde vypadalo blbě. O:)

_________________