Jesse Valentině pohled oplácel bez mrknutí oka a přitom mu na rtech pohrával letmý úsměv, který byl u člověka, jenž měl být psychicky na dně, poněkud zvláštním jevem. Jenže Jesse v rámci flirtování zapomínal, že má vlastně zlomené srdce a takhle by se vůbec chovat neměl. Jen na okamžik ho bodlo kdesi v hrudním koši, když mu před očima bleskly vzpomínky, ale rychle je zahnal a raději se věnoval krasotince před sebou. „A jakou příležitost byste si představovala, slečno?“ zeptal se s upřímným zájmem.
Na popíchnutí, že je slečinka, se ušklíbl a na svou společnici se vzápětí zadíval celkem vyzývavě. „Mě by zajímalo, jak byste reagovala na čokoládu s mentolem,“ popíchl ji. On ji měl rád, ale co tak slyšel, ve světě se moc velké oblibě netěšila. A Jesse absolutně nechápal proč, protože kombinace čokolády a mentolu byla absolutně nejlepší možnou kombinací.
Co se těch zajímavých věcí v kouzelnickém Londýně týkalo... Jesse si nebyl jistý, jak moc dvojsmyslně (vícesmyslně?) to má chápat. Úsměv ze rtů mu ale nemizel, stejně jako nemizely nezbedné jiskřičky z jeho očí. „No, třeba to máte přímo před nosem,“ prohodil jako by nic, pokrčil rameny a dopil zbytek svého kafe. „Vracíte se ještě do nemocnice, nebo už máte padla?“ zeptal se pak. Třeba by jí ty zajímavé věci (nejen) na Příčné ulici mohl ukázat, že...

_________________

Valentině se na rtech usadil pobavený křivý úsměv a v očích se jí zajiskřilo. „To nevím,“ pokrčila rameny, „až taková příležitost nastane, tak se uvidí. Ale rozhodně bych nepila šampaňské uprostřed Příčné ulice někdy těsně po poledni.“ Ušklíbla se nakonec, když zjistila, že čas od snídaně utekl až nějak moc rychle a slíbené rande z ošetřovny nikde. Ale aby si stěžovala na společnost někoho jiného, to ne.
Už jen představa spojení chutě mentolu a čokolády jí hnula se žaludkem dostatečně na to, aby se jí udělalo zle. „Věřte mi, že to by vás nezajímalo,“ ujistila ho urychleně. Čokoláda a chilli byla mnohem lepší kombinace. Pokud se nepočítala kombinace čokolády a jahod. Zoufale se zadívala na místní menu, ale čokoládu a jahody na něm nenašla, což ji v tuhle chvíli docela naštvalo.
Ať už jejich narážky měly nebo neměly více významů, Val se dobře bavila, a tím spíš, když s ní Jesse opět nepokrytě zaflirtoval. „Nevracím,“ zavrtěla hlavinkou a pak poprosila obsluhu o sečtení útraty, aby mohla zaplatit. „Ale dostala jsem strašnou chuť na jahody s čokoládou, takže mi buď můžete i nadále dělat společnost při jejich hledání, nebo dál hledat štěstí na dně lahve s chlastem. A jen pro vaši informaci...“ ušklíbla se pobaveně, „pokud tam někdy nějaké spadlo, tak pravděpodobně dávno chcíplo na otravu alkoholem.“

_________________

„V tom případě není váš život dostatečně bohémský, slečno,“ podotkl Jesse pobaveně a rozhodně to nebylo myšleno jako urážka – taky si dal záležet na tom, aby to tak nevyznělo. Jenže on bohém byl, takže popíjení šampaňského na Příčné ulici někdy kolem poledne mu fakt nepřišlo jako něco nereálného. Naopak si to dokázal dost dobře představit.
Další pobavený úšklebek v jeho tváři vykouzlil fakt, že Valentina na čokoládu s mentolem reagovala přesně tak, jak očekával, že bude reagovat. No, nevěděla, o co přichází – vždyť ta čokoláda byla fakt vynikající. Pisatelka může potvrdit.
Slova „chlast“ a „chcíplo“ vyřčena tak křehkou kráskou, jako byla Valentina, Jesseho upřímně překvapila, ale o to víc dotyčná vzbudila jeho pozornost, takže společné hledání jahod s čokoládou nehodlal odmítnout. „Rád vám s tím hledáním pomůžu, slečno,“ zazubil se, „ale obávám se, že pokud je neseženeme ve zdejší cukrárně, budeme muset překročit hranice kouzelnického Londýna.“ Ne že by mu to vadilo. „Ale když už se nevracíte do nemocnice, tak máme času dost,“ dodal a neodpustil si další laškovné mrknutí.

_________________

„A přesto jsem s ním celkem spokojená,“ uculila se na něj, protože nepotřebovala ke štěstí bohémský život ani šampaňské na ulici. Možná kdyby to bylo po nějaké velmi vydařené párty - tady si dovolila na chvilku zmizet ve vzpomínkách a pousmát se nad představou sebe sama, jak s lahví rumu balancuje na povaleném kmeni kdesi uprostřed amazonského pralesa - ale jen tak vysedávat na lavičce a pít šampaňské, to prostě nebyl její šálek čaje.
Jesse hledání jahod s čokoládou odsouhlasil a přidal se, což Val ocenila úsměvem a mrknutím, načež se mu drze zavěsila za rámě, natáhla se, aby mu vtiskla pusu na tvář a vyrazila s ním hledat jahody. Prý vážně jen ty jahody, Jesse měl pro jednou železnou vůli nebo prostě moc pil a nešlo mu to, dle mého názoru.

>>>

_________________

<<

Hospody byly fajn, hlavně po ránu, když měl člověk za sebou náročnou šichtu. Šichta obsahující skřety a jejich mlácení po hlavách kyjem (v tom lepším případě) byla totiž vždycky náročná.
Athanasius rozrazil dveře Duhy se slovy „Dneska platím já!“, poplácal kolegu skřetobijce (který ho snad následoval) po zádech, načež zamířil k prvnímu volnému stolu, který mu padl do oka - naštěstí takovému, který nebyl příliš na očích. Letmo se rozhlédl kolem sebe, seznal, že se tu zatím nachází jenom snídající lékouzelníci, a že je dobře, že je obsluha zatím plná života, a o chvíli později už se usazoval na volnou židli a šklebil se na Edwina. „Tak co si dáš, brachu? Je libo snídani, nebo upřednostňuješ tekutý chleba?“ On sám by si nejradši dal obojí, takže na okamžik nepokrytě zašilhal k vedlejšímu stolu, kde do sebe zrovna někdo házel typickou anglickou snídani, a zakručelo mu v břiše. Po tom nočním zátahu měl totiž hlad jako vlk. Možná tak i smrděl, ale o tom až jindy.

_________________

>>

Edwin Rumuna samozřejmě následoval, protože měl takový pocit, že se to dneska vyplatí, a taky mu ještě nedopověděl tu historku s mámou jednoho ze skřetů. Byla děsně zábavná, poučná a v jistém ohledu i dojemná, nicméně její závěr bude nejspíš navždy ztracen, neboť jakmile zaznělo to o placení, Edwinovy myšlenky se přesunuly od skřetích matek k chlastání a to byla momentálně konečná.
„Tekutej chleba je dobrá snídaně,“ spustil pak, když se usadili, a kupodivu ještě ani moc neřval. Asi šetřil síly na později, nebo možná regeneroval hlasivky po tom zásahu. „Ale úplně nejlepší snídaně je, a to mi teda vysvětli, jak tě to mohlo nenapadnout, když jsi Rumun, rum!“
To poslední patřilo jak Athanasiovi, tak obsluze, a protože už to bylo pronášeno jeho obvyklejší hlasitostí, nemohla to neslyšet. Pro jistotu ale zvedl ruku s prsty do V, jakože si to dají dvakrát, a kdyby kolega náhodou nemohl, Edwinovi by to vlastně nijak zásadně nevadilo.
Ostatně byl to předkrm.

_________________

Athan měl tušit, že když jde do hospody s Edwinem, pravděpodobně neodejde vzpřímeně... a už vůbec ne ten samý den. Nedalo by se říct, že by ho návrh rumu k snídani nějak překvapil, spíš v koutku duše srabácky doufal, že na tvrdší alkohol dojde až později, až stihne aspoň trošku zaplácnout prázdný žaludek snídaní. Jak vidno, doufal marně.
Ale byl chlap a rozhodně neměl v plánu vypadat jakkoliv změkčile, takže na ten rum kývnul, ať ti nerdi za obrazovkami mají o čem psát drabbly. „Schváleno,“ zabručel pobaveně a nechal tedy Edwina, ať objedná i jemu.
„Hele, a proč s náma vůbec nešli i ostatní chlapi z tý tvojí skřetobijný tlupy?“ povytáhl obočí po chvíli. Ne že by mu vadilo, že tu sedí ve dvou, ale ve více lidech je větší zábava, víme. I když Edwin určitě vydal za celou svou bandu. Nicméně když jim obsluha donesla panáka rumu, Athan už víc nežvanil, připil si s kolegou skřetobijcem, a pokud k tomu Edwin hodlal pronést nějaký určitě dost teatrální přípitek, Athanáš neprotestoval. On sám ale žvanit nehodlal, lepší hlas tu beztak měl právě Edwin.

_________________

Ještě že s sebou Edwin při tom schvalování neměl kladivo, to by totiž v Duze asi přišli o stůl, jak by to schválení náležitě odbouchl. Spokojil se tedy s tím, že to udělal rukou, čímž ho skoro vůbec nepoškodil, a pak už se mohli vesele věnovat čekání na snídani. Což se pochopitelně nedalo dělat v tichu a je jedině dobře, že se Athanasius na něco zeptal, jinak by mu Edwin začal vymlouvat díru do hlavy úplně irelevantními věcmi.
„Protože maj místo lebek cedníky a v prdelích násady od košťat,“ zněl lehce pohrdavý úvod, který byl pochopitelně obratem rozveden. „Teda ne že by to byli špatný klucí, to ne, jen tu byrokracii trochu moc žerou, víš jak. Prej že to chtěj mít sepsaný v hlášeních dřív, než zapomenou detaily. Jaký detaily? ptám se. Prostě jsme dostali echo, vždyť jsi u toho byl, že skřeti kujou něco nekalýho, vzali jsme zbraně, šli jim vysvětlit, že je to fuj, oni si nedali říct, tak jsme je seřezali jak hady, i když teda spíš víc. Nevim, co je na tom k zapomenutí, já jsem skoro pro pokus, jestli to zapomenout dokážem, když se o to budem trochu snažit tadyhle tou snídaní, děkuju, slečno, uctivě. Co ty na to? Zkusíme si to vychlastat z hlavy a schválně, jestli zejtra někomu bude jedno nebo dvě hlášení navíc chybět!“
To už měl Edwin samozřejmě v ruce panáka, za kterého předtím bez přerušení poděkoval servírce, a nabádal kontinentální výpomoc k přípitku, kterým měl být zahájen nejunikátnější pokus za… no, minimálně tenhle týden.

_________________

Jakmile se Athanasius dočkal odpovědi na svou otázku, nemohl jinak, než se pobaveně zašklebit. „To zní, jako bys s nima moc nevycházel,“ podotkl, přestože mu bylo jasné, že kdyby spolu nějak výrazněji nevycházeli, navzájem by se pomlátili a skřeti by pak měli pré, a Edwin sám řekl, že to nejsou špatní klucí.
No a pak se jeho společník rozpovídal, což u něj zřejmě bylo naprosto normální, a Athanáš měl po té náročné noci docela co dělat, aby jeho řeč zvládl sledovat a neztratil se v ní už po několika prvních slovech. „A nejsou oni trochu řitní alpinisti?“ ušklíbl se, když se tedy dozvěděl, že ti Edwinovi skřetobijní kluci museli hned běžet sepsat hlášení, nebo co, aby nezapomněli, co do něj chtěli uvést. To Athanáš považoval minimálně za ujeté.
Popravdě, Athanasius se tu nehodlal opít do němoty, ale teď mu bylo jasné, že to asi jinak nepůjde... i když, možná by se časem zvládl nějak nenápadně vzdálit, ne? No, uvidíme. Na Edwinova slova ale přikývl a rezignovaně pokrčil rameny. „No, proč ne,“ usoudil, připil si s kolegou a vyklopil do sebe prvního a zcela určitě ne posledního panáka. Na prázdný žaludek to bylo něco parádního a Athanáš zadoufal, že jim obsluha brzy donese i snídani poněkud... sytějšího rázu.

_________________

Athanasiovu poznámku o nevycházení s kolegy přešel Edwin velkorysým mávnutím ruky a mluvit začal až pak. Naštěstí tam stačilo nechat ten monolog o tom, jak nejsou špatní kluci, a nemuselo se nic duplikovat.
Ovšem k řitním alpinistům už se vyjádřit musel.
„No, trochu jsou,“ připustil, souběžně s tím na Rumunovo „proč ne“ kopl rum a skoro to vypadalo, že se u toho zamyslel, ale ve skutečnosti jenom čekal, jestli to udrží nebo ne. Udržel, takže mohl pokračovat. „Ale kdo v týhle době není, žejo? To leze do zadku kde kdo kde komu, jenom aby v nějakým byl, až se to začne rubat. Já teda neříkám, že se to rubat začne, kdyby tady náááááhodou někdo poslouchal, žejo, ale lidi už prostě jsou takoví, to nemůžeš popřít. A ty taky ne!“ To poslední platilo na jakési individuum o pár stolů vedle, které se začalo otáčet za hlukem a které Edwin postřehl.
„Ty, hele, jak je to vlastně tam u vás v Rumsku?“ nadhodil pak, aby řeč nestála, protože to s ním hrozilo, žejo, haha, „máte tam taky drzý skřety a takhle drsný ministerstvo, nebo je to spíš jak v knížkách, samej upejr, sem tam vodník a jinak v podstatě takový špinavější Slovensko?“ Na zeměpis sice Edwina moc neužilo, ale ve východní Evropě už jednou byl, tak ho zajímalo, jestli je to tam všude stejné.
A pak už objednal dalších osm rumů a nějakou tu snídani, protože přece nebyli u Suchánků, a poctivě pil. Netřeba tedy jistě dodávat, že byl poněkud negentlemansky na krupici nejen před polednem, ale zhruba tak do čtyřiceti minut, protože v tomhle on prostě kdoví jakou výdrž neměl.

_________________