<<

Tamsin se potulovala Příčnou ulicí už od poměrně brzkého rána. Jednak proto, aby se vyhnula těm šíleným tlačenicím a také otravnému sluníčku, které tu pak v pozdější denní dobu děsně pražilo. A pokud Tam-Tam něco skutečně ze srdce nenáviděla, pak to bylo vedro. Právě proto také vyrazila docela nalehko – její oděv tvořily docela krátké džínové kraťásky (avšak dost dlouhé na to, aby jí z nich nelezlo celé pozadí), tmavé modré tílko a černé kecky, na nichž bylo znát, že toho pamatují už docela hodně.
Původně měla sice v úmyslu si ze všeho nejdřív zajít do knihkupectví, aby konečně dala dohromady všechny učebnice, které jí ještě chyběly, ale její dosavadní plány dost překazilo zmerčení jistého obchodu s famfrpálovými potřebami. Nejdřív pro učebnice, nejdřív musím pro učebnice. Na košťata se půjdu podívat potom, protože učebnice jsou přece důležitější, ne? Z košťat se přece teorii přeměňovacích kouzel nenaučím, opakovala si Tamsin v duchu statečným hlasem, přičemž nejistě přešlapovala pár metrů od výlohy Prvotřídních potřeb pro famfrpál. Užuž to vypadalo, že sama sebe přesvědčila, a chystala se sebevědomě odejít ke Krucánkům a kaňourům, ale vzápětí se otočila a s téměř omámeným výrazem ve tváři zamířila k výloze obchodu se smetáky. Košťata jsou důležitější. Mnohem důležitější, odtušila v duchu, načež souhlasně kývla hlavou. Hned na to si však veškerou její pozornost získaly vystavené modely nejnovějších košťat, nad kterými by Tam-Tam možná začala i slintat. To by se však nesměla nacházet na veřejnosti a zrovna mezi cizími lidmi chtěla blondýnka vypadat jako slušný a kultivovaný člověk. I když to bylo mnohdy těžké, především pak teď, v pubertě, kdy se v ní doslova bouřily hormony a ona čas od času ani nevěděla, co vlastně dělá a proč to tak dělá. Divné.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám, takže případná společnost je jedině vítána.

_________________

| +

<<<

Maeve se konečně dostala na Příčnou ulici sama a co víc, mohla tu strávit celý den. Čehož samozřejmě hodlala patřičně využít, když už měla jednou tu možnost, že. Nejvíc ale doufala, že se jí podaří narazit na někoho známého, protože tenhle výlet byl tak trochu nečekaný a Maeve tak nestihla dát někomu vědět, a toulat se po Příčné sama by možná mohla být sranda, ale zrzku tohle nebavilo, raději byla v obklopení přátel. Jasně že jejím hlavním cílem bylo dokoupení věcí do školy, ale to chtěla nechat až nakonec. Kouzlit ještě nemohla a přece s sebou nebude vláčet učebnice celý den, no ne? Navíc její pozornost si uzurpoval momentálně jiný obchod. Prvotřídní potřeby pro famfrpál. Samozřejmě všechno, co tak Maeve mohla dělat, bylo jen obdivování všeho vystavovaného, hlavně košťat, to ale zrzce ke štěstí zatím stačilo. Maeve se nejdřív zastavila před výlohou, aby se dostatečně pokochala, než naleze dovnitř, kde pravděpodobně nad vší tou úžasností asi omdlí. Omdlívání ale muselo počkat, protože když se zrzka přiblížila k obchodu, rozpoznala známou blonďatou kštici a okamžitě se rozzářila. „Tam-Taaaam!“ vyhrkla nadšeně a hned se jala kamarádku na uvítanou objímat. „To je super, že jsem tu na tebe narazila! Co ty tu, taky obdivuješ? Teda vlastně tu jsem na nákupech, ale tohle prostě nemohlo počkat, že jo,“ zazubila se Maeve a na chvilku loupla pohledem k výloze, než ho zase stočila k Tamsin, kterou viděla moc ráda. „Jak se máš? Cos dělala o prázdninách? Teda viděla jsem tě na mistráku, ale pak po zápase už ne, tak jsem se ani nestačila zeptat…“

_________________

<<

Olaf hopsal Příčnou ulicí jako na pružince. Rodiče se zdrželi v Kotli, ale jeho to tam nebavilo, a tak se prostě vytratil ven. Nic se mu přece nemohlo stát – kolem chodilo spoustu kouzelníků a všichni určitě uměli kouzlit, aby ochránili děti, jako byl on. Na rameni mu seděla pískově béžová krysa, která zatínala drápky do jeho barevné tuniky s kapucí, v níž vypadal jako modrovlasý skřítek, a ze všech sil se snažila nespadnout. Olly se zvědavě rozhlížel kolem sebe, oči mu zářily jako reflektory a ve tváři mu seděl široký úsměv. Byl přesvědčený, že dnešní den nebude mít chybu. Bylo na jeho vkus sice docela horko, ale to ho neodradilo od zkoumání Příčné ulice.
Jeho pozornost zaujala výloha opodál, za níž byly vystavené nové modely košťat. „Tý jo, Sandy, podívej!“ houknul nadšeně a dohopsal k obchůdku, kde se zastavil kousek od Tamsin. „Pááááni,“ vydechl, opřel se rukama o výlohu a naklonil se, aby na košťata líp viděl. Olaf na koštěti už párkrát letěl, ale nikdy ne na takovém, jako bylo tohle. Ta vystavená košťata vypadala dokonale. „Ty už jsi někdy na takovým koštěti letěla?“ zeptal se bez rozpaků dívky vedle sebe a zvedl k ní zvědavý pohled. „A půjdeme dovnitř? Prosííím, já tam nechci jít sám!“ zaškemral. Ne že by se bál sám vejít do obchodu, ale ve dvou to bylo vždycky lepší. Sandy jako plnohodnotnou společnici bohužel nepovažoval – vyjadřovala se totiž jenom občasným písknutím.
Jenže než stačil nebohou dívku uškemrat k smrti, objevila se další, zrzavá, a nějak moc se k té jeho oběti měla. Olaf trošku svraštil obočí a založil si ruce na hrudi, protože si mezi nimi připadal malý a snadno přehlédnutelný. Nehledě na to, že měl modré vlasy. „Ty se taky půjdeš s náma podívat na košťata?“ zeptal se zrzky a tázavě vyklenul obočí. Vzápětí se přestal mračit a přátelsky se uculil.

_________________

<< z Příčné

Poté, co si veškeré své nově nakoupené věci bezpečně uložil do pokoje v Děravém kotli a ubezpečil se, že má zamknutý nejen kufr, ale i klíček o pokoje leží bezpečně jeho v kapse (co kdyby chtěl jeho novou hůlku ukrást?) vydal se zkoumat taje Příčné ulice. Nakoukl do každého krámku a v každém na všechny ty novoty čučel s otevřenou pusou a skoro nic nechápal. Dokonce se i díval, kam se dají strčit baterky, nebo kde mají zásuvky na elektřinu… ale nevypadalo to, že by kouzelníci elektřinu používali na všechna ta… kouzla?
Jak tak postupoval po Příčné a nemohl se vynadívat na všechny ty divy, tu konečně zahlédl obchod, který mu něco říkal.
„Košťata!“
Vykřikl a hned šel k výloze. Ale jako vždycky, i teď se zarazil. Jo jasně, byla to košťata… ale na co by někdo měl tolik druhů košťat? Na zametání přece bohatě stačí jedno obyčejné z březového proutí! Tyhle, co teď viděl, vypadaly skutečně draze. Poškrábal se na hlavě a trošku vyjeveně si nějaké kousky nalakované namodro prohlížel. Opravdu to bylo, jedním slovem, divné. Ostatně, jako celá Příčná ulička.
Spíše nechtěně vyslechl celý Olafův proslov a rovnou se na něj poté i otočil.
„Na košťatech lítají jenom čarodějnice v pohádkách pro děcka, ne? S košťaty se obvykle zametá, nebo se vyhánějí cizí kočky ze zahrady,“
prohlásil, ale jistý si tím vůbec nebyl. Vždyť ještě před pár týdny netušil, že by mohl být kouzelníkem.
„Nebo… ono se na nich dá opravdu letět? A neřeže to do zadku? Taková ta tyč? A řekni, když na nich letíš… je to kouzlo?“
Bylo toho tolik nového… a jemu to nikdo pořádně nevysvětlil. Toho zřízence, co přišel k nim domů, vyhodila máma, že prý to všechno zvládne Dmitry sám, ale chlapec měl pocit, že se ho sama bála. Vždyť od té doby na něj nikdo pořádně nepromluvil… tedy z rodiny. Vlastně, matka začala po sousedech dokonce rozhlašovat, že dostal stipendium na jedné soukromé škole ve Skotsku, aby sousedé nevěděli, co vlastně má doma. Jenže Dmitry sám necítil rozdíl před a poté, co dostal dopis z Bradavic.

Nové smetáky si Tamsin získaly natolik, že se zmohla jen na zasněné civění a přemítání, kolik věcí ze svého osobního vlastnictví by musela prodat, aby si mohla alespoň jeden model (a to ještě z druhé ruky) dovolit. Užuž se chtěla rozejít směrem ke dveřím od obchodu s úmyslem se pokochat odrážečskými pálkami, leštěnkami na násady a klidně i nůžkami na zastřihávání proutí, jenže vtom se zničehonic odněkud ozvalo její jméno. Respektive její přezdívka. To blondýnku maličko zarazilo. Sice si už od vstupu do Příčné přála potkat někoho známého, ale nečekala, že by se jí to opravdu poštěstilo. Tak či tak se s tázavým výrazem ve tváři otočila za oním hlasem, načež se málem nechala sejmout drobným zrzavým tornádem. A najednou se jí rozsvítilo v hlavě. „Maeeev!“ vypískla rozradostněně a automaticky sevřela kamarádku v objetí. „Taky jsem moc ráda, že tě vidím! No, obdivuju, ale taky bych měla spíš nakupovat. Ještě mi chybí pár učebnic a taky se mi nějakým způsobem povedlo rozbít pár skleněných lahviček. A ještě jsem zjistila, že je mi malá školní uniforma, takže si budu muset koupit novou, ale to mě čeká až jindy. Merlindík,“ odvětila kamarádce s úsměvem, ačkoli zrovna u poslední věty jí utekl maličko otrávený úšklebek. Nakupování nového oblečení ji sice začínalo docela bavit, ale rozhodně se to nevztahovalo na kupování školní uniformy. Na druhou stranu byla ale madame Malkinová rozhodně lepší a příjemnější než kdejaká mudlovská prodavačka. Jen by nemusela každému říkat drahoušku, že jo… „Každopádně, máš pravdu, tomuhle se nedá odolat, takže nákupy budou muset ještě chvíli počkat. Jen doufám, že v Krucánkách nebude nějaký nával. Ty fronty u pokladen jsou totiž někdy fakticky na zabití,“ přisvědčila se souhlasným kývnutím hlavou a podobně jako Nebelvírka krátce zatěkala pohledem k výloze obchodu. Když Maeve vytasila s otázkou ohledně prázdnin, blondýnčin úsměv se ještě o něco rozšířil a v očích jí poskočily nadšené jiskřičky. „Mám se fajn, prázdniny jsou zatím dobrý. Dva týdny jsem strávila u babičky a dědy v Yorku, což teda samo o sobě není úplně odvaz, ale bylo to tam docela v pohodě. Potom jsem na týden jela na plavecký soustředění. To jsem si taky docela užila. A taky jsem se ujistila, že kopnout do stěny bazénu je vážně dost bolestivá záležitost. Nic se mi ale nestalo, takže dobrý,“ poreferovala o svém prázdninovém programu a vesele se usmála. „Potom jsme s taťkou byli na tom mistráku, že jo. Tam se mi teda líbilo zatím nejvíc, bylo to absolutně boží! Jen mě trošku mrzelo, že Zéland nakonec prohrál. Ten jejich odrážeč, Wilson, tam absolutně válel, Komu jsi vlastně fandila ty? A vůbec, jaké byly tvoje prázdniny?“ optala se kamarádky se zájmem a tázavě vyklenula obočí vzhůru. Vzápětí zaregistrovala příchod jistého modrovláska, který se zdál být stejně nadšený jako ona, takže jen co si doposlechla Maevino vyprávění o prázdninách, svou pozornost na chvíli přesunula právě k Olafovi. „Já? Na takových košťatech jsem nikdy nelétala, ale rozhodně bych si to chtěla někdy zkusit,“ broukla k němu s milým úsměvem. Když se poté zeptal, zda se s ním nepůjde podívat dovnitř, trošku zaskočeně povytáhla obočí a mimoděk střelila pohledem po své nebelvírské kamarádce. „Ale jo, proč ne. Stejně se tam chci jít podívat. Půjdeš taky, Mae?“ zahučela nejprve k budoucímu prváčkovi a poté modrýma očima střelila opět k zrzce, co ona na to. V dalším momentě se k jejich triu přiřítil další chlapec, který se zdál být košťaty spíše překvapený než nadšený. „Věř mi, že s těmihle poklady by tě ani nenapadlo zametat nebo vyhánět kočky,“ odtušila směrem k nově příchozímu zrzkovi, přičemž se pobaveně uculila a kývla hlavou směrem k výloze. Hned na to se však na oba dva chlapce přívětivě usmála. „Mimochodem, vy dva letos půjdete do Bradavic poprvé, viďte? Já jen, že jsem vás ve škole ještě nikdy neviděla a to si pište, že bych si vás všimla. Minimálně tebe a tvých vlasů. Jsou pěkné… a modré. Ty máš od přírody?“ optala se Olafa zvědavě. Pravda, cítila se trošku nepatřičně, když se zeptala zrovna na takovouhle hloupost, ale ji to prostě zajímalo. Modrá totiž nebyla úplně typická barva vlasů, ale na druhou stranu si byla jistá, že si je chlapec nebarví. Proč by to taky dělal, že? „Jinak, já jsem Tamsin a tohle je Maeve. Půjdeme do třeťáku,“ informovala Dmitryho i Olafa s přátelským úsměvem, čímž jim vlastně nepřímo dala najevo, že pokud se potřebují na něco zeptat, jsou na správné adrese.

_________________

| +

„Tobě je už malá uniforma? To se máš, mně je furt skoro pořád stejně,“ pronesla Maeve a otráveně zakoulela očima. Maeve se od prváku zrovna moc viditelně nevytáhla a v podstatě byla pořád stejný prcek. Ne že by jí to nějak moc překáželo, ona byla vždycky menší, spíš jí jen trochu vadilo, jak jí polovina těch mladších studentů pomalu přerůstá. Každopádně výhody se na tom nějaké daly najít, takže to zrzka po chvíli pustila z hlavy a zvesela se zazubila. „No jo, fronty taky nesnáším, ale tak hele, zase nejdeme úplně na poslední chvíli, tak by tam tolik narváno taky být nemuselo,“ zauvažovala zrzka nahlas a pokrčila rameny. Nakupování Maeve fakt moc nemusela, ale zase proti tomu úplně neprotestovala a snažila se to vidět aspoň trochu optimisticky místo toho, aby si jen stěžovala.
„To je fajn, že se ti nic nestalo. Bylo by blbý, kdybys měla zase o prázdninách zlomenou nohu, co? Teda… bylas to ty a byla to noha, že jo? Nebo ruka? Tý jo, mně nějak vynechává paměť,“ zabručela Maeve a zamyšleně nakrčila čelo. No, pokud si to nespletla, tak dobrý, pokud to kardinálně pomotala, tak co, nic se nestane a Tamsin ji určitě opraví. „No hej, o tý prohře mi ani nepovídej! Ze začátku jsem teda fandila oběma týmům, ale pak jsem se přesunula k tomu Zélandu – a ne, Wilson na tom zásluhu neměl – a pak mě hrozně naštvalo, jak to nakonec dopadlo. Jakože chápeš, když Smith chytil tu Zlatonku, tak jsem tam málem začala poskakovat a pak promluvil ten komentátor a taková studená sprcha. Jako fakt, to snad není možný. Ale jinak to bylo naprosto boží, jsem ráda, že mi to letos konečně vyšlo a příští rok bych ráda znovu. Jenže on ten lístek teda nebyl zrovna levnej a já bych si ráda ušetřila na koště.“ Maeve si povzdechla a znovu vrhla k výloze toužebný pohled. Už si sice myslela, že letos o prázdninách by se vlastního koštěte mohla dočkat, jenže rodiče se nějak k něčemu neměli. „A jinak prázdniny jakože nic moc. Teda já jsem byla spokojená a užívala jsem si, jen jsme nikde nebyli a většinu času jsem strávila doma. Teda doma jakože jsem nikam necestovala, ne doma jako uvnitř baráku. Akorát když jsme s kamarádem dokoukávali Doctora Who, to se venku moc nedalo, že jo,“ broukla Maeve a pobaveně se zazubila. Ani si neuvědomila, že by Tamsin nemusela vědět co že to ten Doctor je, ale protože měla matné povědomí o tom, že minimálně zčásti mudlovská Tamsin je, tak trochu doufala, že to nebude muset vysvětlovat. Ne kvůli sobě, ale kvůli Tamsin, protože Maeve si nebyla jistá tím, jestli by ji ten nával informací neomráčil.
„Ahoj!“ pozdravila pak zvesela Olafa a až po chvilce jako by si uvědomila, co že to je na něm zvláštního, takže na něj vykulila oči a zatvářila ohromeně. „No wooow, boží vlasy!“ vydechla Maeve nadšeně a doširoka se usmála, než se zarazila. „Teda, jestli ti takový projevy vadí, tak se omluvuju, ale fakt máš moc pěknou barvu,“ dodala zrzka už trochu mírněji, aby náhodou chlapce ještě nevyplašila. Moc tedy nevypadal, že by se dokázal nějak hrozně urazit, ale zdání dokáže klamat, takže radši pro jistotu. „Jasně že půjdu dovnitř, obdivovat jenom takhle venku je hrozná nuda, no ne?“ prohlásila Maeve tónem, jako by to snad nebylo jasné a pokrčila rameny. Už se těšila na to, až to tam uvnitř prozkoumá a když vedle sebe bude mít pár lidí, tak tím líp, vždycky je pak větší sranda.
Jakmile se pak u jejich trojice objevil Dmitry a začal se nad košťaty udiveně vyjadřovat, Maeve se zkrátka musela uchichtnout. Ale vůbec to nemyslela posměšně, naopak, jen jí to připomnělo ji samotnou před dvěma roky. „Než mi přišel dopis ze školy, myslela jsem si úplně to stejný, ale věř nebo ne, ono se na tom fakt dá lítat,“ zasvětila Maeve Dmitryho a spiklenecky na něj zamrkala. „A náhodou to není tak nepohodlný, pokud na tom teda nelítáš několik hodin, to se pak na… ehm, na té sedací části asi projeví snadno, ale jinak jsou ta košťata vybavená polštářovým kouzlem. Teda aspoň myslím, že to je tím,“ zamyslela se Maeve. Ovšem jak se ta košťata udrží ve vzduchu, to už se vysvětlovat neodvažovala, protože i když se toho ve škole nalítala docela dost, občas jí to pořád přišlo hrozně neskutečné. Její představení a nevyřčené pobídnutí, že se můžou kdykoliv na cokoliv zeptat, už zaobstarala Tamsin, takže ji Maeve nehodlala opakovat a místo toho se na oba chlapce zeširoka zazubila v očekávání jejich jmen.

_________________

Olaf těkal očima mezi staršími dívkami a hlavou přitom kroutil jako na tenisovém zápase. Protože ale nebylo slušné poslouchat cizí rozhovory, brzy toho nechal a pohledem se na okamžik vrátil k výloze s košťaty. Když si ale holky vyříkaly, co potřebovaly, a začaly znovu věnovat pozornost jemu, zvedl k nim pohled a potěšeně se zazubil. „Super!“ zazubil se radostně, jakmile mu obě slíbily, že půjdou taky dovnitř. O společnost měl tedy postaráno. Natáhl ruku, pohladil Sandy po kožíšku a pak se zadíval na ty dvě.
Pak se u jejich skupinky objevil nějaký zrzavý kluk, asi tak v jeho věku. Olaf se na něj zvědavě zadíval – vypadalo to, že je ten chlapec z mudlovské rodiny, protože se očividně moc nevyznal. „Na košťatech se hraje famfrpál!“ oznámil mu zvesela, aby vyvrátil tu domněnku, že se na košťatech létá jen v pohádkách. Pche, to určitě! Tam čarodějky určitě neměly Nimbusy.
Na otázku Tamsin Olly přikývl. „Jo, já teda jo,“ odvětil, aby potvrdil, že pojede do Bradavic prvně. „Hrozně se těším. Je to tam fakt tak skvělý, jak všichni říkají? A vy už tam studujete? V jakých jste kolejích?“ vychrlil na děvčata několik otázek s očima navrch hlavy a zatvářil se zvědavě. „Jo, narodil jsem se s nima,“ odvětil na téma svých vlasů a nejistě se zazubil na Maeve, která kvůli těm vlasům začala trošku vyšilovat. Nebo to tak Ollymu aspoň přišlo. „Ty máš ale taky hezký vlasy,“ zamumlal stydlivě, protože Maeviny zrzavé kadeře se mu vážně líbily, barva to byla moc hezká. A tak ji vzápětí s menším úsilím napodobil, takže tu z ničeho nic stáli tři zrzaví lidé. Olaf se zazubil a zatvářil se jako andílek.
„Tak už pojďte!“ zavelel po chvíli netrpělivě, protože už ho přešlapování před výlohou přestávalo bavit. Nakonec se opřel do dveří a vešel do obchůdku. Udělal sotva pár kroků a zastavil se s pusou otevřenou dokořán. Vypadalo to tu fakt úžasně. Všude košťata, famfrpálové pomůcky, ale i fanouškovské předměty. A Olly se rozhodl, že neodejde s prázdnou a koupí si aspoň nějakou měnící se placku, nejlépe vázanou ke švédskému famfrpálu.

_________________

<<
Taren se svým otcem vykračoval Příčnou ulicí, ruce měl hluboko v kapsách a tvářil se, jako by mu patřila každá dlaždicová kostka, po které se uráčil přejít ve svých vyleštěných a rozhodně nesmírně drahých polobotkách, zatímco jeho otec vedle něho kráčel v průměrném obleku, jenž o proti tomu Tarenovýmu vypadal mdle a zastarale. Nezdálo se, že by Taren bral ohled na další nakupující v kouzelnické obchodní třídě, vyšlapoval si to přesně uprostřed ulice a jen výjimečně se obtěžoval stočit světle modré oči ke kouzelníkům, či dokonce výlohám jednotlivých obchodů. Doma to poslední dobou bylo všelijaké, otec doma netrávil zrovna moc času a matka se jevila jako opět závislá na alkoholu a propadající depresím, což odnášela především Laurel. Ač to Tarenovi nebylo zase úplně tak ukradené, rozhodně se tak po většinu času tvářil a rozhořčení na sobě nedával znát. Neviděl k tomu důvod, sice Laurel merlinžel musela snášet ošklivé věci, ale, ruku na srdce, poslední dobou si to za své chování docela i zasloužila. Taren však zpozoroval i několik dalších věcí, kvůli kterým už nedokázal zůstat úplně v klidu a udržet si nadhled s mírným úšklebkem, to když matka častokrát nepříjemně odsekla i jemu, což si v životě před tím nedovolila. On byl Taren, otec i matka ho nosili na rukách, všechno mu dovolili a v životě mu neřekli křivého slova, tak co se teď měnilo? Možná to bylo matčiným stavem, šlo to z ní z kopce, především tím se snažil uklidnit.
Pan Hart se svým synem strávil dopoledne v bance u Gringottových, kde měli Hartovi a poté i samostatně Taren pochopitelně trezor. Bylo potřeba vybrat trochu financí a podepsat pár důležitých formulářů. Chlapec očividně nesl velmi těžce, že svůj trezor může spravovat až od své plnoletosti, do které měl opravdu daleko. Neustále na účet skřetů něco znechuceně brblal. "Ta opatření mi připadají naprosto zbytečná. Přece se dokážu postarat o své finance," pokračoval dál neúnavným hlasem, pan Hart pokaždé přikývl, nebo zamumlal samozřejmě, jistě, ovšem, máš pravdu. Možná by Taren pokračoval ve stěžování si dál, kdyby zcela ojediněle neodvrátil hlavu a nevšiml si obchodu věnovanému famfrpálu. Koutek rtu mu vyletěl do nevěřícného ušklíbnutí, lehce přimhouřil směrem k výloze. "To snad nemyslí vážně. To se ten Tardis opravdu uchytil na trhu?" prohlédl si plakát, na kterém byla ukázka nového koštěte a pod ním nějaká reklama. Nemohl uvěřit svým očím, jako správného nadšence famrpálu ho výloha přeci jen přitáhla k sobě, pan Hart si až po chvíli všiml, že se Taren zastavil u famfrpálových potřeb a se zájmem si prohlíží sortiment za sklem.
"Jdu se tam podívat. Ty tu počkáš, rozumíš?" propálil otce přísným pohledem a vydal se ke dveřím, chytl za kliku a proklouzl dovnitř.
Byla příjemná změna, že v obchodu nebylo úplně narváno a uvnitř se potulovalo jen pár ztracených existencí, které Taren ledabyle přehlédl a sebevědomým krokem zamířil okamžitě k vyskládaným košťatům, jako by chtěl svému vyděšenému srdci dosvědčit, že Nimbus se stále drží na první příčce největší prodávanosti a oblíbenosti. Ovšem, skupinu dívek minul poměrně bez povšimnutí, ale chlapce s modrou hlavu přehlédnout nemohl. Taren si v životě nelámal hlavu tím, jak se ostatním vryje do paměti a zda zapůsobí v dobrém, či špatném smyslu, takže se uprostřed kroku zarazil hned vedle dívek a bez jakéhokoli náznaku čehokoli zůstal na Olafa zírat. Doslova. Musel si ho pořádně prohlédnout a také popřemýšlet nad tím, jestli to ten chlapec má v hlavě v pořádku, když na ní to očividně neměl. Přeci jen mu na vážné tváři zacukalo v koutcích, ale upřímnost se tam hledat nedala, posměšnost mnohem snáz. "V životě bych nesvěřil svou hlavu mudlovskému kadeřníkovi, tys na to očividně doplatil. No nevadí, třeba se pro příště ponaučíš," ušklíbl se škodolibě, ještě jednou si toho hocha prohlédl a pak došel k těm košťatům, aby od nich mohl chlapce sledovat. Bylo to zkrátka něco zvláštního, něco, co do dnešního dne moc neviděl a co ho nutilo z Olafa nespouštět pohled.

_________________

<<<

Winfred nechtěl jet do Londýna. Zásadně proto, že celkově dost nerad jezdil z domu, ale především pak proto, že do Londýna se teď jezdilo jenom kvůli jeho nové škole, kam nechtěl, pro školní potřeby, které taky nechtěl. No posuďte, normální lidé prostě nemohli vysolit tolik zlata za obyčejný klacek. Ale Winnie musel uznat, že ten pan Ollivander má celkem solidní byznys, vzhledem k tomu, že mu to všichni ti pomatenci evidentně žrali. Jeho rodiče nevyjímaje, bohužel. Ale však on si s tím nějak poradí.
Plán na dnešní den byl následovný: zaparkovat limuzínu v jedné z postranních uliček, následně se vydat na Příčnou ulici, a tam nakoupit zbylé potřeby a mazlíčka, kterého - můžete hádat - Winfred nechtěl. Chlapec nejdřív prošel záchvatem úzkosti, kdy nechtěl překročit práh Příčné ulice a již tradičně se zuby nehty (a pořád všechno doslovně) držel dveří, pak ho popadl vztek, kdy kopl jakéhosi pána s tím divným špičatým kloboukem na hlavě do holeně, protože se ho snažil uchlácholit, a rodiče mu v tom nestihli zabránit, a pak s nimi nasupeně absolvoval výběr "životního společníka" a "dobrého kamaráda" žabáka, kterého Winfred pojmenoval Romeo. Rodiče si mysleli, že je to náramně nápadité a dojemné. Winfred to bral čistě z praktického hlediska. Nemohl bohužel doufat, že by se Romeo dokázal sám zasebevraždit, ale on už se nějaký způsob jistě najde.
Pak ho ale přestalo bavit skákat, jak rodiče pískali, a při první příležitosti, když už rodiče byli jednou nohou v obchodě s učebnicemi a na okamžik ho spustili z očí, vzal roha. Běžel, co mu síly stačily (a nutno říci, že na to musel být asi vtipný pohled, protože drahý Freddie rozhodně nebyl atletický typ, každopádně nezakopl, a to byla výhra), a zaplul do prvního obchůdku, který mu padl pod ruku. Prudce rozrazil dveře a stejně prudce je za sebou zabouchl a rozprostřel před nimi ruce, jako by tím pádem byly najednou neotevíratelné. Až poté pohledem přejel interiér Prvotřídních potřeb pro famfrpál, zběsile oddechujíc. Jakkoli mu přišla košťata nezajímavá, modrou hlavu přehlédnout nemohl, a tak vytřeštil už tak vytřeštěné oči a zařval: "BOŽE!" Jak tak couval, pochopitelně zavadil o jednu násadu Komety 220, a strhnul ji s sebou na zem, stejně jako pár dalších košťat, a zatímco vstřebával trojitý šok - z toho, že tu byl sám mezi divnými lidmi, že jeden z těch divných lidí měl modré vlasy, a že je v obchodě, kde se prodávají košťata - z plných plic vřeštěl: "Sundejte to ze mě!"
Ať už mu byla nabídnuta odborná pomoc prodavače, či mu vyhrabat se z hromady košťat pomohlo některé z přítomných dětí, Winfred se oklepal, bleskově si urovnal oblečení, ulízl si vlasy, pohodil patkou, hrdě vztyčil hlavu, a celkově se tvářil, jako by se vůbec nic nestalo. "To jste vážně tolik posedlí proutím? To nechápu. U nás se dá koště pořídit určitě levněji a bude modernější, s plastovou násadou a plochým spodkem, nikdy jsem neviděl, že by naše pokojské zametaly s něčím takovým," prohlásil s neskrývaným pohrdáním a strčil si ruce do kapes, aby nebylo vidět, jak moc se mu třesou a potí, protože ve skutečnosti v něm byla malá dušička. Zběsilý úprk před rodiči se mu zdál jako skvělý nápad, ale bohužel to tak úplně nedomyslel a opravdu nepočítal s tím, že tu na něj bude civět tolik ostatních dětí. S nimi si prostě nevěděl rady, vzhledem k tomu, že svým vrstevníkům byl ve svém životě vystavován jen minimálně, a i ta krátká setkání pro něj byla utrpením, protože nechápal, jak ostatní děti může bavit například bezcílné kopání do míče, u čehož se mohly nejenom zranit, ale i UŠPINIT!

_________________