„No teda. To znělo, jako bys mě tu nechtěl,“ rýpla si Maeve do Darrela, když se tak nevěřícně ptal, co že tu dělá. Zle to ale nemyslela, což mohl Darrel poznat z toho, jak se pobaveně uculovala. „Jsem přijela tady s Leslie. Dokázal by sis tu snad představit moje rodiče? Ty by kleplo,“ broukla pak v odpověď a pokrčila rameny. Nebo je klepl někdo jiný. Pravda byla taková, že Maevinu tatínkovi by se tu určitě líbilo, ale Maeve ho sem nechtěla tahat z bezpečnostních důvodů, protože s tím vším, co se teď poslední dobou dělo, tak… Ne, takhle to bylo mnohem lepší.
„Leslie, no ták, trochu života do toho umírání, se dneska tváříš, jako bys spolkla citron,“ zahlásila Mae ke své kamarádce a zlehka do ní loktem šťouchla. „Objetí přece není plazení,“ dodala ještě rozumbradovsky a mrkla na ni. Na Darrelovy dotazy zvládla Leslie odpovědět sama, takže se Maeve do toho nemíchala a místo toho se pátravě rozhlédla kolem, aby viděla, kde co mají. Teda, ne že by jí to bylo co platné, mezi všemi těmi lidmi viděla s její výškou maximálně to, co mají ostatní na hlavě.
„A proč bych nemohla fandit oběma? Když ani do jednoho týmu nejsem nějak zvlášť blázen, tak je to fuk, ne? Asi si koupím skotskou šálu a zélanďanskou čepici…“ zauvažovala Maeve nahlas a krapet svraštila obočí. „No to musí bejt podívaná. Kdo by se chtěl maskovat za McLarkena? Teda neříkám, že hraje špatně, ale vždyť se furt tváří jako kaktus,“ poznamenala zrzka, ale i tak byla na tu masku zvědavá, a tak se tázavě zadívala na Darrela, jestli je k tomu nasměruje.

_________________

I když byl Darrel ignorant, teď si rozhodně nemohl nevšimnout, že Leslie není zrovna příjemně naladěná a chová se k němu dost chladně s odstupem, což ho docela překvapilo a možná i trochu zamrzelo, když si uvědomil, do kolika slovních rozepří a hádek se dostával s Ginger, když svou dobrou kamarádku bránil. Proto střelil zmateným pohledem k Maeve, samozřejmě zcela nenápadně, jako by čekal nějaké vysvětlení, třeba se něco stalo a on o tom nevěděl. Jasně, že nemohl holkám poslat přes léto tucet dopisů, vždyť mu táta kontroloval poštu! Těch pár psaní, která jim došla, musel poslat přes Ginger, protože ta byla čistokrevná a mohl jí tudíž psát, pan Gall naštěstí nezvládl prokouknout, že v obálce byla ještě další obálka určená Maeve nebo Leslie. "Fajn," odtušil trochu otupěle, možná až moc zostra, když mu vysvětlila, že se po něm plazit nebude, a obě ruce si zastrčil hluboko do kapes džínů. Jako by ho to nadšení z ničeho nic přešlo. Zadíval se proto na Maeve, na kterou se zlehka pousmál a významně zamrkal na Leslie, protože i jemu se zdálo, že jí něco přelétlo přes nos a chovala se zbytečně nepříjemně. Což ho docela překvapovalo, protože na to nebyl zrovna zvyklý. A možná o to víc ho to štvalo, protože se opravdu dlouho neviděli a místo toho, aby měla radost, chovala se takhle.
"To je super!" rozzářil se, když mu potvrdily, že dorazily spolu a během vteřiny zapomněl na všechny předešlé rozporuplné pocity. Bylo na něm vidět, že kdyby mohl, hned by si to s nimi vyměnil, aby mohl také s nějakým kámošem vyrazit na mistrovství. Poslední dobou to bylo doma horší a horší, o čemž vlastně svědčila i ta scéna na nádraží na konci školného roku. "No to tomu teda nasadíš korunu!" zasmál se a zakroutil nevěřícně hlavou, když se dozvěděl, co si chce Maeve koupit. Každopádně, kdyby se mezi dvěma fanouškovskými tábory strhla nějaká mela, mohla by se rychle přizpůsobit situaci. "No to kecáš! Vy jste to ještě neviděly? U Salema, pojďte se na to podívat, no rychle!" vzal obě za ruce a prudce změnil směr, aby našel jeden z těch stánků, kde tu luxusní věcičku prodávali. Usmíval se už zase od ucha k uchu. "Maeve! To je právě na tom to vtipný..." protočil očima, když se zmínila, že se Salem obvykle tváří jak kaktus, a zastavil u stánku, kde nadšeně zamával na prodavače a natáhl se po první masce, jenž měla vzhled Salemova obličeje a po kouzelnicku se všelijak tvářila. Přetáhl si gumičku přes hlavu a pořádně si masku urovnal, než se podíval na holky a vypnul hruď. Pokusil se napodobit ten známý, čistokrevný odměřený styl chůze - dlouze protahoval kroky, nohy vysoce zvedal, vystrkoval bradu, takže to v Darrelově podání vypadalo spíš směšně, než tak, jak to vypadat mělo. "Vypadám jako on?" zajímal se zvědavě.
"A hele, McKay!" zavřískal, když si všiml dalšího známého hráče, kterého rychle vyměnil za Salemovu masku a chvíli se prohlížel v zrcadle, než si se smíchem půjčil tmavovlasou paruku, která měnila barvu jen na konečcích dlouhých vlasů. "Hele, jsem McKayová!" zakřenil se s nefalšovaným smíchem, div se za tou maskou nedusil.
Pak ale ze vteřiny na vteřinu zvážněl, protože mu Leslie položila otázku, které by se nejradši naprosto vyhnul. "S Ethan- s dědou, chci říct. A to... no, sedíme mezi čistokrevnými," zamumlal, mysle si, že když bude mít štěstí, skrz masku to holky neuslyší. Jenže on za to přece nemohl! Pak k nim ale z ničeho nic přiskočil a naklonil se k nim, což bylo docela děsivé, vzhledem k tomu, že díky masce s napodobeninou McKaye a parukou s vlasy až po ramena vypadal jako bradavická profesorka lektvarů. "Ale myslel jsem... no, víte... jsou tu určitě nějací překupníci s lístky, mám u sebe dost peněz, co kdybych si ho koupil a šel s vámi? Jako Ethan se po mně asi shánět bude, ale stejně jsme domluvení, že kdyby se cokoli stalo a nějak jsme se nenašli, setkáme se po zápase u Tardisu," uculil se od ucha k uchu, protože kdyby mohl jít s nimi opravdu na tribunu, byla by to naprostá paráda. Co na to, že ten vzácný lístek pro čistokrevné by hodil do koše a koupil si za všechny své galeony, které mu chrastily v kapse, tak desetkrát předražený lístek určený normálním kouzelníkům. "No tak! Že můžu s vámi? Prosím! Na Ethana fakt kašlu, je s ním hrozná nuda..." zatvářil se naprosto vážně, což stejně nebylo za maskou vidět, ale vzhledem k tomu, že maska zrcadlila pocity kouzelníka, který ji měl na sobě, Blaine McKay se teď netvářil zrovna mile.
"Beru tu paruku a McKaye," vtiskl prodavači do ruky pár srpců a pak vyrazil s děvčaty směrem ke stadionu, dalo se předpokládat, že po cestě narazí někde na pana Abrahamse a zbytek Leslie rodiny. Darrel si lístek opravdu dokázal sehnat, i když kvůli němu vysypal všechny kapsy v kalhotách - lístky na poslední chvíli byly vždy naprosto předražené, ale to mu nemohlo zkazit radost. Vykračoval si to, lokny hnědých vlasů mu skákaly na ramenech, masku měl přes obličej a přes to si ještě pořídil srdíčkové brýle ve skotských barvách. Když pak dosedl vedle děvčat, tvářil se nanejvýš spokojeně. "To je paráda!" hlesl s rozpustilým úsměvem, takže se rozpustile usmívala i Blainova maska na jeho tváři. A pak se Darrel nenápadně naklonil k Maeve a zašeptal tak, aby to slyšela jen ona. "Co se stalo Leslie?"

_________________

"Ahoj." pozdravil zvesela malý Kean neznámou dívku. To, že ji nikdy v životě nevyděl mu bylo očividně ukradené. "Zdravím i tebe." prohlásil s úsměvem a otočil se k tomu vysmátému klukovi. Rychle jsem k němu doběhla, abych situaci urovnala. "Ehm, ahoj, já jsem Evelin a to je můj bratr Kean." představila nás slušně. "Já sem hrdina." prohlásil Kean na to, že je roztomilý. On jednou bude zachraňovat krásné dívky v nesnázích. Vesele jsem se na něj usmála, mám toho kluka fakt moc ráda. Je to takovej malej blbej bráška. TMBB. Bylo by bez něj doma strašně smutně. Sestra je nudná. "A jak se jmenujete vy?" zeptala jsem se a otočila dozadu, abych si všimla, že se naši se sestrou již blíží k nám. "No a to jsou naši." prohlásila jsem, když k nám přišli. "Amelia, moje sestra." řeknu a ukážu na sestru. Toho nejnudnějšího a pro mě nejdivnějšího člena rodiny. "Kde sedíte na mistrovství? Jste čistokrevní? A jestli ano, sedíte v kouzelnické zóně nebo smíšené? My v kouzelnické." řekla jsem mile. Nevím sice, jestli mohu, ale tak mám jenom otce. Moje matka neexistuje a nikdy neexistovala. "Možná se ještě někdy uvidíme. Ty nastupuješ do školy tenhkle rok, že? Víš, vypadáš tak stejně stará. Taky jdeš do Bradavic?" zeptala jsem se, protože to mě hodně zajímalo. Budu tam mít vůbec nějaké kamarády? Nebudou mě tam šikanovat kvůli rodině? Přeci jen můj bratranec, který vlastně není můj bratranec o tom ví. Je sice hodný a milý, ale člověk nikdy neví, co když mu to pomůže? Zradil by kvůli tomu? Vytrhla jsem se z přemýšlení a prohlásila: "No tak se snad ještě někdy uvidíme. Nashledanou vespolek." Matka, otec a sestra něco zabručeli a Kean prohlásil: "Tak nazdárek kašpárek, čauky, zdar." Přitom se smál jako malé dítě. On sice je malé dítě, je mu teprve šest, ale někdy to trochu přehání.
Nakonec jsme se celá rodina, včetně malého Keana dostali ke vstupu na stadion. Pořadatelé nám pomohli se usadit a matka vytáhla nějaký koláč, který doma upekla. Pak se konečně ozval hlas komentátora a představil hráče. Když představoval skotského chytače táta se k nám se sestrou obrátil a prohlásil: "Takového ženicha bych pro vás chtěl." Sestra zrudla jako rajče a odvrátila pohled směrem k matce. "A proč tati? Protože je známej, nebo protože je bohatej?" řekla jsem kousavě a otec se na mě přísně a ukřivděně otcovsky zatvářil, ale nic neřekl. Při představování tamních začalo z oblohy něco padat. Nevím, co s tím prováděli ostatní, ale já svůj pohled raději obrátila ke Keanovi. Ten nezklamal. Nemohl tušit, jestli je to k jídlu, ale stejně se zvedl a začal to chytat pusou, a pak nadšeně výskal, že je to moc dobré a já netušim, co ještě. Možná to bylo k jídlu, ale já to stejně do pusy nedala. A pak už konečně začal zápas. Kean přestal blbnout a společně jsme začali fandit.

_________________

V poslední době pro mě nebylo neobvyklé vidět přes rudý závěs, ačkoliv jsem přesně nevěděl, proč se tomu tak děje – tenhle mrňavý parchant mě ale dokázal naštvat způsobem, který by si měl dát patentovat.
Abych řekl pravdu, celá ta věc o mudlech a neurvalém chování by mi byla dost ukradená, protože jak právě viděl na vlastní oči, člověk nemusí být dvojí krve, aby se mohl chovat napřesdržku. To až jeho druhá poznámka zasáhla do citlivého místa, které sdílel každý mrzimorský. Jakkoliv se mi nepozdávalo Arsenovo rýpnutí do Leslie (koneckonců, byla pravda, že nebelvírka dneska nějak neměla náladu, a bylo to na ní poznat), věděl jsem, že není myšleno zle. To samé ale neplatilo o pohrdavém odfrknutí ze strany toho světlovlasého kluka, který dělal, jako by byla čistá krev to jediné, na čem v životě záleželo. Došly mi nervy.
Arsen sice držel jednu moji ruku, tu druhou ale nehlídal. A já je byl z famfrpálových tréninků zvyklý používat obě. Moje levá paže sebou tedy mrskla jako útočící kobra a klukovi na tváři přistála s uspokojivým plesknutím facka. Možná trochu ostřejší, než by bylo záhodno – jak jsem měl ale vědět, co je ještě v normách a co už ne? Nikomu jsem ještě facku nedal, pokud se tedy nepočítá camrál, a to se tak nějak očekávalo. S morbidním zájmem jsem čekal, kdy ho jeho modrá krev přijde pomstít. „Ještě jedno křivý slovo a letí další,“ zasyčel jsem varovně, s výrazem, který na tvář mrzimorského studenta nepatřil ani omylem.
Věděl jsem, že Quinn pravděpodobně nebude nadšený. V tu chvíli jsem se ale rozhodl, že čert vem Quinna, tohle je nutné, a jestli se na mě pak bude Arsen zlobit, tak ať. Šlehnul jsem po klukovi posledním vražedným pohledem a nehledě na kamaráda, který mi stále ještě preventivně držel ruku, zmizel od Tardis dál. Hra měla každou chvíli začnout, a já si nehodlal nechat mistrovství zkazit kvůli takovému parchantovi, jakým byla osoba, kterou jsem právě potkal.


Když jsme dorazili na tribuny, měl jsem už o poznání lepší náladu. Všude kolem nás totiž neuspořádaně poskakovaly modrobílé vlajky, šály a další předměty symbolizující náklonnost ke skotskému týmu. „Hele, Sean!“ stihnul jsem Arsenovi referovat a pro jistotu na bývalého nebelvírského prefekta ještě ukázat, kdyby ho náhodou kamarád nezaregistroval, což bylo stejně nepravděpodobné, jako že by přehlédnul velblouda ve Velké síni. „A Hunterová se do toho patriotismu docela obula,“ podotknul jsem v pauze mezi nadšeným vřískáním na adresu modrých vlasů. Když se na scéně objevila McTavishová, nedokázal jsem skrýt trochu přiblblý úsměv. No a pak tu byl Salem. Na jeho adresu jsem skutečně nemínil omdlévat, ani se přiblble culit, a chraň Merlin, abych na něj křičel věci, jako některé ze starších holek, které se na tribunách vyskytovaly. „Hlavně si neber Lockheartovou,“ omezil jsem svoje nadšení na pouhé zabrblání a šťouchnul do Arsena loktem. „Co myslíš, chytne zlatonku?“
Nástup novozélanďanů byl doprovázen cukrovou vatou, což okamžitě zlepšilo můj názor na jejich famfrpálový tým. Chňapnul jsem ze vzduchu jeden chomáč a nedokázal si odpustit drobnou provokaci, když jsem Arsenovi půlku vaty prakticky připlácnul k puse. Na rozdíl od skotského nároďáku jsem ovšem většinu hráčů z novozélandského týmu neznal, ani s nimi nechodil do školy, a už vůbec nehrál famfrpál. Na druhou stranu… Thompsonová, nebo McTavishová? Dospěl jsem k názoru, že obě, obě jsou fajn.

_________________

Leslie se zašklebila a zavrtěla hlavou. „Já se netvářím, jako bych spolkla citron. Tvářím se, jako bych spolkla limetku,“ zabrblala, ale koutky úst jí nakonec přeci jen cukly do úsměvu, protože kamarádi jí náladu vylepšovali a ona navíc nechtěla, aby se její špatná nálada přenesla na Maeve s Darrelem. Zamrzelo ji, jak se Darrel zachoval, když ho odmítla obejmout, a tak se zatvářila omluvně a povzdechla si. Dnešek nestál ani za starou bačkoru.
Společně s přáteli se víceméně jen tak ploužila kolem stánků, alespoň dokud jí i Mae nechytil Darrel za ruce a nevyrazil ke stánku, u nějž prodávali tu příšernost v podobě masky Salema McLarkena a spousty dalších. „Tak tohle je fakt ujetý,“ zahučela a vykulila oči, když k onomu stánku dorazili a měli konečně šanci prohlédnout si sortiment. Masky byly celkově děsně ujetá věc, ale maska, která vypadala jako bývalý Zmijozelák a dokonce se tak i šklebila? To byla ujetost všech ujetostí, a Leslie nechápala, jak si to někdo může koupit. Ona by si totiž nekoupila ani masku Blainea McKaye, a to bylo co říct.
„Vypadáš jako trotl,“ zkonstatovala pobaveně, když si Darrel masku nasadil a začal se nakrucovat kolem nich. „Ale ta chůze ti fakt jde,“ uchechtla se a zakroutila nad Dájou hlavou. Když kamarád masky vyměnil a ještě si k té Blaineově tváři nasadil paruku, Leslie už to nevydržela a vyprskla smíchy. „Tak to je síla,“ zahučela a začala se smát na celé kolo. Nejen, že byl dobrý herec, ale kombinace masky, paruky, čistokrevné chůze a prohlášení, že je McKayová, jí prostě dostalo do kolen. Ještě nějakou chvíli se smála, takže to konečně vypadalo, že ji přešla ta šílená nálada, ale nakonec se uklidnila a nepatrně se ušklíbla, jakmile Dája potvrdil její domněnku, že sedí někde v čistokrevné sekci a ani náhodou tu není sám.
Co však nečekala, co bylo prohlášení, že by si mohl schrastit vlastní lístek a být na zápase s nimi. „Dájo, neblbni!“ vyhrkla. Sice by byla moc ráda, kdyby vyměnil svého dědečka za jejich společnost, ale připadalo jí jako hloupost, aby takhle rozhazoval peníze. „To jsou zbytečně vyhozený peníze. Teda ne že bych nechtěla, abys byl s náma, ale lístek je strašně drahej, obzvlášť ten od překupníků!“ zahlásila a sjela Darrela pohledem. Jenže ten vypadal, že to myslí naprosto vážně, a Leslie se s ním nehodlala hádat. Konec konců, byly to jeho peníze. A jestli je chtěl takhle hloupě vyhodit, tak budiž. Nakonec tedy svolila s tím, že tátovi ani bráchům určitě nebude vadit, když se k nim přidá, a když se stadionem rozneslo, že zápas brzy začne, společně s ostatními zamířila ke stadionu. Cestou si koupila skotskou šálu a řehtačku a porozhlížela se po otci, kterého nakonec v davu zahlédla, a tak se s Maeve i Darrelem úspěšně prodrala ke zbytku jejich výpravy.
Když se konečně dostali na svá místa, Leslie se s úžasem v očích zadívala na stadion. Vždycky jí uchvátilo, jak je obrovský, a jaký je shora výhled. „To je paráda, co?“ hlesla k Mae a Dájovi a široce se usmála. Chmury byly zřejmě ty tam. Představovačku obou týmu sledovala s úsměvem ve tváři, a když se na hřišti objevil Sean, dloubla do kamarádů loktem. „Zírejte, von fakt hraje Sean. To je cool,“ pronesla pobaveně a zamávala mu, jako by ji v tom davu lidí snad mohl rozeznat. Zélandský tým si prohlížela se zájmem, a když se na hřišti objevil nějaký Tyler Wilson, brada jí poklesla. „Oukej, asi začínám fandit Zélandu,“ prohodila a zatahala Maeve za rukáv. „Řekni, že je to fešák, dělej! Že je hezkej?! A podívej, jak ho žerou diváci!“ Leslie se rozbušilo srdce pod náporem platonické lásky a okamžitě si usmyslela, že hned po zápase musí sehnat Wilsonův plakát, aby si ho mohla pověsit nad postel. A jeho figurka by taky nebyla špatná. Zéland – respektive Ty Wilson – si zasloužil, aby mu fandila. Konec konců, Skoty přece táta neměl rád, ne? Sice měli hezčí dresy, ale Zéland měl Wilsona.
Během chvíle se camrál ocitl ve vzduchu a hra začala. „Zééééláááánd! Wilsone jeeeeeď, sejmi jeeee!“ zahulákala a zatočila řehtačkou ve vzduchu.

_________________

Gweeny se na Aniyah vesele zazubila. "Prázdniny jsou rozhodně super, teda, zatím. Na začátku léta jsme byli na Příčný koupit nový koště, dostala jsem ho opožděně k narozeninám. Novej Nimbus 1001! Nebylo to nic levnýho, ale už jsem ho doma zkoušela," (zapomněla dodat, že každý boží den) "a lítá naprosto skvěle. A využiju ho i u obručí, protože dobře zatáčí a tak. Teda, pokud ještě budu hrát v kolejním družstvu, ale doufám, že jo," dodala rychle. Pusinka jí trochu jela, ale nedivte se - byla na mistráku, hráli Skoti a ještě měla mluvit o svém novém koštěti!
"A co tvoje prázdniny?" usmála se na Aniyah. S Kath se přeci jen relativně nedávno viděla u pana Fortescuea.
"Díky," zazubil se Patrick na Petera úplně stejně, jako se zubila jeho mladší sestřička. Celkově si byli docela podobní - Patrick McGrath se teď zdál úplně uvolněný, tak, jako dřív býval vždy a poslední dobou už tolik ne. "No, jestli můžu říct, tak nový Nimbusy taky svištěj dost dobře," usmál se blahosklonně. Byli i kouzelníci, kteří si nemohli zalétat ani na zánovním Zametáku - a co teprve na Tardis! Jenže tenhle mazlík byl pro smetánku, asi takové, kde měla své "přátele" Jane McGrathová. "Každopádně, pro tohle koště by každej profík vraždil. Jsem zvědavej, jestli ho někdo bude mít na zápase," prohodil potom. Možná jo, možná ne, uvidí se.
Calvin McGrath se na Parkerovi a Harrisovi zazubil naprosto stejně, jako děti. Gweenin tatínek takové úsměvy nerozdával poslední dobou cizím kouzelníkům moc často. "To jsem rád. Doufám, že vyhrajeme," poté jeho úsměv trochu opadl. Nechtěl se před dětmi bavit o žádných kouzelnických krizích a podobných tématech. "Snad to letos dopadne dobře."
I ten krátký živý zájem, který Jane McGrathová projevila nad rodinou Harrisových odumřel. S ledovým: "Ach, ano, těší mě," odpověděla Parkerovým i Harrisovým a trochu se vzdálila od skupinky.

Pak už se přiblížil začátek samotného zápasu.
"Dobrá, děti, už asi půjdeme. Rád jsem vás zase potkal," obdařil Parkerovi úsměvem, "a s vámi jsem se rád seznámil." Poté sebral děti, zvlášť Gweeny se dlouho loučila, slibovala dopisy ("určitě vám napíšu!") a to, že se ještě určitě uvidí ("po zápase vás určitě někde chytnu, abychom to oslavili!").
Dohonili babičku. Patrick se se sestřičkou zasekl u stánku, kde si koupili nějaké kouzelnické pamlsky na zápas.
"Mohla bys aspoň působit mile, mami," vyčetl Calvin McGrath tiše své matce. Měl obavy, že si někdo bude vůči jeho dceři dělat předsudky kvůli chování Jane. Už nebyli čistokrevní a významní, i kdyby na tom záleželo. Ale jeho matce na tom záleželo a jejich názory se v tomto tématu stále více rozcházely. Dřív, než mu však stihla odpovědět, se děti vrátili a zamířili na stadion.

Byli usazení, a netrvalo dlouho, než zápas začal. Z jejich míst se ozýval hlasitý pokřik a jásot, když nastoupil skotský tým. Gwee ke svému úžasu poznala Seana O´Calaghana, který ještě minulý rok chodil do Bradavic a hrál proti ní. A unikla jí jenom jedna její střela! Pak byl představený i tým Nového Zélandu a zápas začal...

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Arsenovi zacukalo obočí. Co je tohle za blbečka? Než stihl zareagovat, vzal to Cassidy. Arsen se nejdřív zatvářil zaskočeně, pak se zamračil a nakonec zakoulel očima.
"Fackujou se holky, Cassidy, tu dlaň máš zavřít," poznamenal a skoro pobaveně se zašklebil. "Pršelo ti do nosu," vysvětlil cizímu klukovi, jako kdyby facka byla nějaká terapie, a i když nebyl ani trochu hrdý na to, že Cass flákl mladšího klučinu, sám rozhodně necítil potřebu nějak zasahovat. Ani v dobrém, ani ve zlém.
Neštvěte jezevce.
Když se Cassidy odklidil jako mašinka, která se porouchala a každou chvilku zovu vybuchne, chvilku na blonďáka zvědavě mžoural, jestli náhodou ta čistá krev nezačne dělat kotrmelce, nebo tak něco. Nakonec sáhl do kapsy pro čistý kapesník a podal mu ho. Jestli si ho kluk nevzal, pokrčil by rameny, otočil se na patě a odešel.
Zápas měl každou chvilku začít.

Arsen si stihl koupit jen skotskou šálu a nadšeně shlédl krátké představení maorských fanoušků, kteří řvali, mlátili se do prsou a byli bezvadně namalování na obličeji. Když se vrátil do stanu, January se tam houpala na špičkách, tiskla k sobě ovci a Maledikt Quinn zrovna emotivně telefonoval skrze červený telefón - domů, podle všeho.
Slyšel změněný mamčin hlas.
"Miláčku, běžte na ta místa pro příznivce čist-"
"Ani omylem, miláčku, to tě máme zapřít?"
"Ale já jsem doma a vy jste všichni jinak žádouc-"
"Tak takhle tomu teď říkají?" Proud ruských nadávek. Mamka se na druhém konci drátu zalkla. "Nic takového! Zlato, my tě nedáme. Sedíme v té druhé části, viď, Janny?"
Pomalu zavěsil telefon, protože mamka se rozeštkala, že už nedokázala mluvit. Arsen na druhé straně slyšel i cosi jako zvuky, ze kterých vyvodil, že její kamarádky ji poplácávají po ramenou a nabízejí jí čokoládové bonbony.
"Ahoj," prohlásil trochu otupěle. Vzpomněl si na kluka tam venku a na okamžik ho zalil pocit, že by si klidně sám praštil. I když ten kluk za to sotva mohl. Rodinka si vyměnila němé pohledy.
"Hele, Janny, vytáhni hřeben. Jdeme na to," vyhrkl Arsen najednou, aby odvedl pozornost k něčemu jinému. Janny se rozesmála a utekla do kufru pro kilt.

Arsen se k hledišti dral vedle táty i Janny trochu omráčeně. Nemohl uvěřit, že se nechal... Měl na sobě kilt. Faktickej kilt i s těma blbýma ponožkama a sotůrkem, který mohl dost dobře sloužit rovnou jako suspenzor. Taky se červenal až za ušima...
Nicméně kilt byl černý, Arsen k němu měl černý kabát se stříbrnými knoflíky a žlutou košili. Nebylo to tak šílené jako fialovooranžové kilty s potiskem, které viděl z dálky. Aby to bylo trochu divočejší a nebylo toho málo, Arsen si k tomu nechal od January zaplést vlasy do šílené spleti culíčků a copánků.
Když konečně našel sedadla poblíž Finleyho, napůl úlevně si vydechl a napůl úzkostně zadržel dech.
Přišli akorát včas. Během pár minut zápas začal a na hřiště začali nalétávat hráči. Arsen ječel jako o život u každého jména hráče za skotský tým.
"Hunterová, máš skvělý vlasy!" Nadšeně mával Seanovi i Blaineovi, i když si nemyslel, že by si McKay ještě pamatoval, jak je bral jako prcky na zmrzlinu. Když ho Cass upozornil, drcl mu loktem do žeber. "McTavishová je hezká. Není tvoje příbuzná?" zeptal se se smíchem. Když vyletěl na hřiště McLarken, Arsen nadšeně zahulákal. "Blázníš? Fandíme přece Skotsku, musí ji chytnout!"
Arsen odmítal variantu, že se po čtvrté zmýlí ve výsledku mistrovství. Jedním ouškem zaslechl, co to zahulákal Finley, a i když to přes fanynky byl sotva slyšet, vrhl na něj tázavý pohled. "To jako tamtu Zmijozelku, jak ho poslala přes síň? Kdo by chtěl jí, u Merlinovejch vousů? Určitě by ho psychicky zdeptala a úplně mu zničila kariéru," usoudil mudrlantsky a pokýval hlavou. Jo, holky byly zkáza famfrpálu. Kromě několika výjimek.
Stáda třpytících se oveček naprosto dostala Janny, která se okamžitě dožadovala nového přebarvení své vlastní ovce. Arsen na ni vrhl ošklivý pohled.
"Zrádkyně!"
Jeho nařčení mu dost zkazil Cassidy. Arsen se na chvilku dusil.
I on ale brzy skrz růžovou vatu mžoural na Emmu Thompson a Peyton Hall. Sophie Wood vypadala taky v dobré kondici - a chytač bohužel taky. Arsen snaživě zabučel a ukázal palec dolů. Vážně nechtěl, aby Smith získal pro Zéland 150 bodů. Obvykle, v drtivé většině případů... to rozhodlo zápas.

_________________

Nečekal, že se ten nižší z chlapců bude tolik vztekat a dovolovat si mu oponovat na slova, o kterých Taren ani na okamžik nepochyboval. Aby toho nebylo málo, znechuceně se k nim ušklíbl. Zeptal by se, zda nějakou čistokrevnou Leslie znají, ale vzhledem k tomu, že vypadali na mudlovský páreček, těžko by mohli znát někoho takového z vysoce postavených kruhů. Naopak čekal, že se oba uklidní, až si uvědomí, že Taren není jen tak někdo, kdo od nich bude snášet nevraživé pohledy a vzteklé výrazy, tak se ale nestalo. Ač to na sobě nedal znát, trochu ho to znepokojovalo, protože od mala vyrůstal ve světě, kdy se mu všichni klidili z cesty, dávali mu za pravdu a omlouvali se mu, ač k tomu vůbec neměli důvod. Teď snad poprvé čelil svým vrstevníkům, kteří nehodlali stáhnout uši a zamumlat si omluvu pod nosem, nýbrž mu vzdorovali a Tarenovi náhle začalo docházet, že přehlížet fakt, že čelí přesile a ke všemu starším kouzelníkům, byla dost naivní věc. Že by však dal najevo slabost nepřicházelo v úvahu, a tak stále se samolibým úšklebkem mírně zakláněl hlavu a propaloval pohledem oba chlapce, zatímco měl ruce dané v kapsách. Pro větší klid na duši by už je radši vytáhl, aby se mohl bránit, ale nechtěl dát najevo, že tuhle variantu bere v potaz. Přece se jako neandrtálci nebudou mlátit mezi lidmi, tolik energie by se vydat neuráčil a navíc špinit si ruce o někoho takového, jako byli ti dva? Ne, děkuji.
Pokud to snad nestačilo, Taren se nadále spokojeně šklebil a přemýšlel nad tím, jak to asi tak rychle nasírací člověk musí mít v životě těžké. Nestačil ani mrknout, ani se nadechnout k další štiplavé a rozhodně hrubé poznámce, facka mu na tváři přistála tak rychle, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že sklání zrak k zelené trávě kousek od něho a po celé líci se mu rozlévá štiplavá bolest. Jako by ho náhle polil chlad od konečků prstů, až do nejhlubšího vnitra sebe samého. Doposud se choval klidně a s nadhledem, koneckonců tak to míval, když se nad ostatními povyšoval, ale teď s ním začal cloumat vztek tak vysokých hodnot, div se netřásl v ramenech, když na Cassidyho pohlédl. "Tak za to zaplatíš, ty parchante," zavrčel s pevně zaťatými čelistmi, ruce zatínal v pěst, ale samozřejmě si nedovolil vůbec nic. Byla v něm malá dušička, která se děsila každého dalšího Cassidyho pohybu. Nevypadalo to tak, ale Taren se za tou vzteklou a nepříčetnou maskou měnil ve vyděšeného kluka, kterému Cassidy evokoval vlastní matku, jenž na něho a především svou dceru až moc často vztahovala ruku. Kdyby měl tu moc, ty fyzické přednosti, nejradši by Cassidymu zakroutil krkem - respektive, nenamáhal by se tak moc, párkrát by mávl hůlkou a ukázal by mu, co je to bolest. "Otče!" zavřískal z ničeho nic, když se oba chlapci začali otáčet a Arsen k němu ještě natáhl ruku s bílým kapesníčkem, na což Taren pohlédl naprosto zděšeně a rychle jeho ruku odstrčil. Nehodlal používat něco, co držel v ruce člověk, jako byl on, a vůbec, na své dokonalé věci si potrpěl. Byl perfekcionista, který se nezapřel.
Pan Hart se objevil zrovna v okamžiku, kdy už Cassidy s Arsenem byli otočení a mířili pryč. Taren na ně rychle ukázal prstem, než se začnou plést mezi ostatní. "Zjistíš mi jejich jména," zahlásil ještě mírně třesoucím se hlasem a promnul si tvář, pan Hart věnoval svému synovi mírně zmatený pohled. "A je mi jedno, jak to uděláš. Chci vědět, co jsou zač," dodal ještě nekompromisním hlasem a podíval se na něho smrtelně vážně, k čemuž pan Hart jen něco odvětil a přikývl, ač absolutně nechápal, proč měl něco takového zjišťovat. Taren se ale cítil na tolik ponížený a ublížený, že svému otci nepřiznal, co se stalo. Cítil se tak hluboce trapně, že ještě stále zavrtával pohled do zad těch dvou a pro jistotu si snažil zapamatovat každý charakteristický rys na jejich vzhledu. Nepochyboval o tom, že Laurel už bude vědět, co jsou ti dva zač. Možná se Taren teď nezmohl na vůbec nic, ale to nic neznamenalo. Až se jednoho dne rozhodne vracet lidem dluhy i s úroky, Cassidy bude figurovat v žebříčku na předních místech.

Jakmile se protlačili davem kouzelníků, kteří čekali na vpuštění do své obyčejné a nečisté sekce, Taren ještě s kyselým úšklebkem vystoupal kovové schodiště a upravoval si za chůze své trochu tmavší blonďaté vlasy. V ruce svíral všechnohled a malou brožurku, která přinášela zajímavé informace o obou týmech, než se usadil na měkkém pohodlném sedadlu, opřel se a nechal, ať mu někdo kabát dojde pověsit na háček, on si ho při sezení nehodlal zmačkat. Pak si ještě poručil něco dobrého k pití a vzal si pár chuťovek, s kterými se u něho objevil jeden skřítek, Taren mu vzápětí poručil, aby zařídil na chuťovkách víc sýra, že to jinak nehodlá jíst, a pak už se začal věnovat zápasu. Že byl chlapcovým vzorem Salem McLarken, o tom se nedalo pochybovat. Nemohl z něho pustit oči a zatímco ostatní chlapci a muži určitě vyseli pohledem na hráčkách novozélandského týmu, Taren se provrtával pohledem jen do Salema a nepatrně se uškleboval, zatímco ucucával svou dokonale vychlazenou brusinkovou šťávu a sem tam si vzal chuťovku s výborným a teď už i dostatečným sýrem.

_________________

„No já doufám, že nepusinkovala.“ Zabručel Killi ponuře, protože představa toho, že mu sestru oblejzá zrovna Sean, který na škole dle drbů oblézal kdekoho, se mu vůbec nelíbila. Bree se ale jen vědoucně uculila, protože ona na rozdíl od bratra věděla, že se s ním Colleen pusinkovala, protože jí to Colleen řekla. A ona by jí určitě nelhala.
„Když spadneš z koštěte při zápase nebo na tréninku, tak tě někdo zpomalí kouzlem nebo tak. Ale jestli na to někdo umřel, to nevím,“ zašeptala zrzunka na jeho otázku, protože hovory o umírání jí nedělaly zrovna dobře po tom zážitku z Příčné. Dokázala záchvat paniky potlačit ještě dřív, než se vůbec stačil projevit, ale to jen proto, že si neustále dokola opakovala, že se jí to jen zdálo a nic takového se vlastně nestalo.
Epizodka s čistokrevným chlapcem zanechala na Bree daleko větší následky, než představa mrtvé ministerské pracovnice uprostřed ulice. Zrzunka zmlkla a sklopila oči, načež se nechala vláčet Killim ke stánku s pivem, a jedinou radost jí dělala Tomova společnost a malý famfrpálista, kterému se líbila její mašle. Bree se taky líbila a začala uvažovat nad tím, že by skvěle doplňovala její školní uniformu, i když nebyla zrovna nebelvírských barev.
Když se kousek od nich snesl k zemi nějaký zrzek, zvedla k němu oči, ale dřív než se stačila zamyslet nad významem jeho poznámky, vytasil se Tom s teorií, že ten dotyčný je Blaine McKay, což upoutalo i Killiho pozornost. Bree zvládla na mladíka s koštětem jen nevěřícně zírat s otevřenou pusou, takže si vůbec nevšimla, že se její kamarád svezl do trávy. „Nepoved.“ Odsouhlasil za děti Killi a na rozdíl od nich měl tu výhodu, že Blainea McKaye znal ze školy, takže si byl celkem jistý, že tohle Blaine není, ačkoliv mu byl až neuvěřitelně podobný. S úsměvem se tedy sehnul k Tomovi, aby mu propleskl tváře, a vytáhl ho nohy. „Vy nejste Blaine, co? Ale podobnej mu jste, to jo.“ Uznal, že takovou chybu by mohl udělat každý, kdo McKaye neznal.
O chvilku později se areálem rozezněl zvučný hlas komentátora, který všechny svolával na stadion, takže Killi hodil pohledem po Tomovi a maličko se ušklíbl. „Hele, ten stánek je támhle, a nebo můžeš jít s náma, jestli chceš. Já ten zápas nechci prošvihnout,“ oznámil mu, protože času opravdu neměli nazbyt. Ať už se Tom rozhodl jakkoliv, Killi se rozloučil s falešným McKayem a popostrčil Bree kupředu, protože ta ještě pořád zírala na muže před nimi, jakoby to opravdu byl nějaký slavný famfrpálista. Nakonec mu mávla a vydala se společně s Killim (a případně Tomem, pokud šel s nimi) ke stadionu, kde se brzy ocitli na místech nedaleko Cassidyho s Arsenem. Casse Bree znala, takže mu energicky zamávala a věnovala mu široký úsměv, Arsenovi jen mávla. A pak jí přišlo, že ho zbytečně ochudila o nadšení, takže přidala další úsměv.

_________________