Maeve si poměrně oddechla, když se Leslie alespoň trochu přestala tvářit, jako by spolkla limetku, protože nerada viděla svou kamarádku nabručenou. Zvláště pak dnes, kdy se sama Maeve nedokázala mračit, ani kdyby se o to snažila. Je ale fakt, že pro Maeve byla návštěva mistrovství něco úplně nového a při tom se nedalo jinak, než být nadšený. Zrzka loupla pohledem k Darrelovi a pokrčila rameny, jakože nemá ponětí, co to s Leslie je, načež se pak ochotně nechala Dájou odvést k tomu stánku, kde prodávali masky famfrpálových hráčů. „Jo, je to ujetý,“ odsouhlasila Lesliina slova a pobaveně se zazubila. Maeve samotnou sice na rozdíl od kostýmů jako takových obličejové masky moc nelákaly, to ale neměnilo nic na tom, že když si Darrel nasadil masku s tváří Salema McLarkena a ještě ho navíc začal napodobovat, zrzka se málem smíchy zlomila v pase. „Seš boží!“ ujistila kamaráda skrz záchvat smíchu a vzápětí mu ukázala zvednuté palce. Dája ovšem jako by neměl dost, on je musel ještě oddělat vyměněním masek, nasazením paruky a prohlášením, že je McKayová. To už Maeve skoro smíchy slzela. „Víš co, Dájo? Vykašli se na školu, běž hrát někam do divadla,“ plácla Maeve, když se nakonec pomalu utišila, ačkoliv koutky úst jí neustále pocukávaly do úsměvu. Ten jí trochu zmrzl na rtech, když Dája odpověděl, že už má místa s dědou v čistokrevné sekci, nicméně vzhledem k tomu, že se to dalo čekat, nad tím jen pokrčila rameny a rozhodla se si z toho nic nedělat. Svým dalším návrhem ji Darrel ale překvapil, takže mu Maeve věnovala nejistě zamrkání, protože sice to představa byla pěkná, že by jejich trojka fandila společně, ale jak potom řekla Leslie, byly to zbytečně vyhozené peníze. Každopádně když to vypadalo, že Darrel od svého úmyslu nehodlá v žádném případě ustoupit, Maeve zazářila jako sluníčko a věnovala kamarádovi oceňující úsměv. Pak se tedy společně s ním a Leslie a zbytkem její rodiny vydala ke stadionu, ovšem cestou si nezapomněla pořídit tu avizovanou skotskou šálu a novozélandskou čapku plus do každé ruku vlaječku každého týmu. Maeve nerada fandila s prázdnýma rukama a vzhledem k tomu, že řehtačku si pořídila už Leslie, ona aspoň hodlala ze všech sil mávat.
Maeve byla samozřejmě celým stadionem ohromená. Tohle se s tím školním hřištěm fakt srovnávat nedalo a zrzka se jen stěží ubránila tomu, aby necivěla kolem dokola s otevřenou pusou. „Boží!“ zajásala nakonec a zatvářila se blaženě, jako by snad momentálně neexistovalo lepší místo, kde by se mohla nacházet. Po Dájově tichém dotazu vrhla nenápadný pohled na Leslie, načež pak pokrčila rameny. „Ty jo, já ti vůbec nevím, ale vypadá to, že už ji to naštěstí přešlo,“ zašeptala Darrelovi nazpátek a pousmála se. Pak ale začala věnovat pozornost představování hráčů a nadšeně skandovala při všech řečených jménech, přitom samozřejmě nezapomínala mávat příslušnými vlaječkami. Nadělení cukrové vaty přivítala spokojeným zavýsknutím. Když ji pak Leslie zatahala za rukáv, Maeve na ni hodila překvapený pohled, protože od ní zřejmě moc nečekala, že by se takhle začala rozplývat nad nějakým hráčem. Každopádně se na ni potutelně zaculila a přikývla. „Jasně že to je fešák,“ odsouhlasila jí to, ačkoliv tak moc jako její kamarádka rozhodně Tylera žrát nehodlala, a výmluvně se pak zadívala na Darrela, na kterého se i pobaveně zazubila. Po chvilce ale začala hra, tudíž Maeve přišpendlila oči na hřiště a hráče a střídavě s nadšením provolávala „Skotsko!“ nebo „Zéland!“, podle toho jak se jí zachtělo a kdo zrovna měl v držení Camrál.

_________________

Mimo herně:
protože si nevšimla reakce (a to to tady čekuje skoro pořád...fuuu...) smazáno a přepsáno...
Blb jeden se velice omlouvá A pokud neviděla ještě něco, tak už vážně metejte avadu, nemocnice asi způsobila ztrátu zraku

Vůbec mi nedocházelo, jak jsem mohla být tak hloupá, a vystavovat se takovéhle stresové situaci. Jenže co by hodná dceruška pro tatínka neudělala, že? Pohlédla jsem na otce, který spolu s Calvinem opodál konverzoval s postarším kouzelníkem a povzdechla jsem si. Kdepak, rozhodně jsem se sem nehodila. A vlastně ani moc do rodiny ne.
Když na mě promluvilo děvče, div jsem nenadskočila. Opravdu jsem si jejího příchodu nevšimla. "Umm..ehm... já jsem Stargazer," vypadlo ze mě s pokusem o úsměv. Následně jsem zrudla jako rajče, poněvadž dívka nechtíc objevila jedno z těch zaklínadel, která mi dělala opravdu potíže a nikdy jsem se je pořádně nenaučila. "Víš...totiž...promiň...já neumím colovariu," vymáčkla jsem ze sebe, a myslím že ani metamorfomág by se za tak dokonale rychlou změnu z bledé poožky na svítivě červenou nemusel stydět. Nepochybovala jsem, že ona chudák ovce by místo skotské kombinace skončila parádně fosforově růžová. Pokud by ovšem neshořela jako cvičná blůzka tehdy na hodině. Měla jsem pocit, že bych se malé měla ještě nějak víc omluvit, nějak tu svou neschopnost odčinit, jenže jsem netušila jak. A navíc si pro mě po chvíli nakráčel papá s tím, že zápas bude brzy začínat.
Kolem byla opravdu hrozná spousta lidí, a já jen doufala, že moje maska "rozhodně-mi-nevadí-takovýhle-davy-a-jsem-správná-čisokrevná-dcera-svýho-otce" nevypadá nijak moc porušeně a vydrží minimálně do poloviny zápasu. Ostatně, k takovým místům jako byl dav u toho nového koštěte jsem se vynasnažila nepřibližovat. Stejně nemám zdání, co bych na takovém koštěti vykoumala. Zaprvé by mi pravděpodobně připadalo jen jako další koště, jenom nechutně předražené. A zadruhé bych stejně viděla tak maximálně záda lidí před sebou, což si, upřímně, mohu prohlédnout i z větší a bezpečnější vzdálenosti. Klid. Dýchej. To bude dobrý, říkala jsem si v duchu, jako by to snad byla nějaká mantra, co mě před tímhle vším zachrání. Což nebyla. "Ale kdyby tu byl tamten Zmijozel, to by byla jiná, že jo? neodpustil si samozřejmě můj vnitřní hlásek popíchnutí. Neboj, tohle vážně není tak jak se mi tu snažíš podsouvat. On není ON, odpověděla jsem tentokrát v duchu sama sobě, zatímco jsem pomalu následovala otce davem k našim místům v hledišti. K mojí smůle přibližně v tu chvíli ztroskotal jakýkoliv plán úniku. Byli jsme doslova v obležení ze všech stran. A tak jsem udělala jediné, co jsem mohla. Prostě jsem zavřela oči a snažila se sama sebe přesvědčit, že ti lidé kolem se mi jenom zdají. A nebo aspoň přežít do konce zápasu. Ostatně, co se děje na hřišti jsem poznala z jásotu davu a i ze slov komentátora. Mně upřímně bylo úplně jedno, kdo ten zápas vyhraje (což asi nebyl zrovna nejlepší přístup), hlavně aby skončil a já mezitím neomdlela.

_________________

_________________

Matt byl asi tak nervózní jako sáňky v létě a ta chvíle, než mu Tess odpověděla, se mu zdála nekonečná. Po prvních pár vteřinách už si stihl zanadávat do pitomečků, ale když z Tess vypadlo, že s ním půjde a ráda, tvář se mu rozjasnila zářivým úsměvem, takže teď vypadal jako letní sluníčko. Bylo mu úplně jedno, jaký stánek Tess vybere, protože by s ní momentálně šel kamkoliv, kam by jen řekla, takže když ukázala na jeden konkrétní, přikývl a vykročil, ovšem v půlce kroku se zarazil, aby se na Tess ohlédl a natáhl k ní ruku. Nevěděl, co ho to popadlo, ale popadlo ho to, a navíc mu přišlo divné se courat jen tak vedle ní s rukama v kapsách.
Ať už ho Tess za ruku popadla nebo ne, tak jako tak se rozešel ke stánku, aby jí koupil slíbené kakao, což nebyl vzhledem k chladnějšímu počasí vůbec žádný problém. Z kapsy své baseballové mikiny vytáhl pár drobných a o chvilku později už předával jeden z kouřících hrníčků s logem famfrpálové ligy Tess, aby se záhy mohl věnovat tomu svému. Zálohu na hrníček moc neřešil, hodlal si ten svůj nechat a docela ho při tom těšila myšlenka, že od něj Tess kromě kakaa dostane ještě něco strašně epesního navíc.
Jak předtím čas běžel neskutečně pomalu, teď ho zase nebylo nazbyt, protože se ani nestačil pořádně napít, a areálem se rozlehl hlas komentátora zvoucího na stadion. Teprve v tu chvíli si Matt vzpomněl, že má někde svého zcela mudlovského otce se skotskou šálou, a docela v něm hrklo, ovšem stačilo, aby se ohlédl a pan Cooper si to štrádoval skrz zástup kouzelníků přímo k nim. „Tady seš! Já už jsem se bál, jestli tě nesežral nějaký ten tamten… hufflepuffoň!“ - „Hafoň, tati.“ - „A co jsem řekl? Nevadí, ty,“ pousmál se pan Cooper na Tess, „musíš být ta Mattova Tess, co umí tak skvěle hrát frmpafál. Simon Cooper,“ představil se a drcnul rudnoucího Matta pěstí do ramene, načež na něj ještě nepokrytě mrknul. „Tatiiiii!“ Dostalo se mu otrávené reakce, nad kterou pokrčil rameny, a omotal synkovi okolo krku skotskou šálu. „Měli bychom jít, jestli chceme stihnout začátek. Tess půjde s námi?“ Začal se zajímat a tázavě se na oba zadíval. Matt hodil po Tess váhavým pohledem a v duchu samozřejmě doufal, že půjde, ovšem po tom, co tu jeho otec tohle předvedl, si nebyl jistý, jestli se jeho kamarádka nevyděsila. S Tess (což byla ta varianta, kdy se Matt zase rozzářil jako sluníčko) nebo bez Tess (varianta, kdy se pro změnu zatvářil jako kakabus a vrhl po otci vyčítavým pohledem) se nakonec vydali na stadion, aby si mohl vychutnat začátek zápasu, kdy Matt hvízdal na prsty pokaždé, když se na scéně nebo u camrálu objevil nějaký Skot, ale musel uznat, že Tyler Wilson je excelentní odrážeč, takže na něm mohl z profesionálního hlediska oči nechat.

_________________

Darrel měl radost, že se Leslie konečně přestala šklebit a začala se smát, což, jak musel uznat, jinak ani nešlo, když se na okamžik shlédl v malém zrcadle a všiml si, že se McKayové opravdu podobá. Ještě aby ne, když měl na sobě masku jejího bratra a sourozenci si byli ve tváři většinou alespoň trochu podobní. Vlasy tomu dodávaly další rozměr. Také se neudržel a pobaveně se rozesmál, i když nemohl vidět napodobování chůze a známých pohybů profesorky, smích děvčat byl ale natolik nakažlivý, že se také neudržel, takže chvíli vypadal jako McKayová, která má záchvat smíchu, což byl pohled k nezaplacení. Navíc Darrel byl moc rád ve středu pozornosti, což se o něm všeobecně vědělo, takže bylo znát, že si tohle užívá.
Jakmile si nakoupili u stánku věci, nadšeně se usmál na Maeve, masku si ale nesundaval. "Myslíš?" vyhrkl ohledně toho divadla, protože představa to byla zajímavá a Darrel přeci jen poslední dobou přemýšlel o svém uplatnění po Bradavicích, sice to bylo v jeho věku a především v jeho případě opravdu brzo, ale on se vždy chtěl živit famfrpálem. Teď, když mu minulá sezóna nevyšla podle představ, automaticky mu vyskakovala na mysli otázka, co bude místo famfrpálu.
Nakonec si na paruku nasadil tu bílou kšiltovku, kterou musel před tím trochu vzadu povolit, aby se mu na hlavu vůbec vešla, a tím té masce dodal třešničku na dortu. Vypadal naprosto otřesně, ale cítil se spokojeně, což šlo poznat z toho, jak připitomněle se McKay - McKayová šklebil/a. Docela ho překvapila reakce obou dívek, a tak se na ně překvapeně zadíval a zamyslel se. Pravda byla, že on tak nad věcmi nepřemýšlel, ale hodnotu peněz nikterak zvlášť neznal, protože z domova byl zvyklý, že peněz bylo a je vždy dost. Nešetřilo se na ničem, proč by si teda nemohl koupit nějaký lístek? I když od překupníků? "Ale no tak!" mávl s úsměvem rukou. "Zbytečně vyhozený peníze, když budu moct bejt s váma? To se mi moc zbytečný nezdá," zakřenil se, jelikož pokud měl možnost možná poprvé a naposled strávit zápas mistrovství světa s Leslie a Maeve, zaplatil by za to cokoli. Ne každý rok se stávalo, že táta zůstával doma a on na Mistrovství cestoval s Ethanem - i když u toho také bude mít malér, ale o tom ještě nevěděl.
Darrel poprvé v životě poznal, jaké to je sedět v normální sekci, kde byly sedačky až moc blízko sebe, všichni se mačkali, ale za to tam panovala o dost odlehčenější a věrohodnější atmosféra, než v tom čistokrevném sektoru. Chlapec tudíž bezproblémově zapadl, koneckonců i tím svým neformálním oblečením a maskou. "Skotskoooo! Jedem brácho!" řval na McKaye, což bylo tak moc autentické, když vypadal jako Andersenová. Smíchem se rozkašlal.
Začal mávat skotskými vlaječkami a křičel pokaždé, když někdo ze Skotských hráčů proletěl blízko místa, kde seděli. Snad jen v případě McLarkena utichl, i když pravda byla, že vítězství týmu záviselo především na něm. "Jo, už to tak vypadá, to je dobře," zašeptal Darrel zpět k Maeve a McKayovsky na ní s úsměvem zamrkal, než se zase narovnal na své sedačce a začal zběsile mávat rukama. "Nemáte gumičku? Ty vlasy mi lezou do očí," postěžoval si k oběma dívkám. Samozřejmě si tu paruku mohl sundat, byl by to ten nejjednodušší způsob, ale byl to Darrel, ten chtěl být výstřední a originální vždy a všude a pak tu také byla ta věc, že sundání paruky ho vlastně ani nenapadlo.
Když pak začala bláznit Leslie kvůli nějakému tomu hráči z týmu Nového Zélandu, Darrel se ze začátku jen uchechtl. "Zrádkyně," zašeptal tiše, co ho pak ale začalo dopalovat ještě víc, bylo rozplývání nad tím hráčem. Darrel si ho samozřejmě pozorně prohlédl, ne že by mohl usoudit, jestli si obdiv holek zaslouží, ale absolutně nechápal, proč jsou z něho tak paf a už jen kvůli tomu mu začal být nesympatický. "Namachrovaný frajírek," odfrkl směrem k holkám a když ani to je neodradilo, Darrel už se musel na Leslie zděšeně podívat, protože v životě u ní nezažil, že by se jí někdo takhle líbil a ona to tak dávala najevo. Darrela ani nenapadlo prohlédnout si hráčky soupeřova týmu, ale to proto, že to byl soupeř, s tím on neměl žádný slitování!

_________________

Scotty výrazy toho obtloustlého kluka i ostatních celkem okázale ignoroval, nebo to alespoň předstíral, a předstíraně zíral na figurku svého bratra, která kroužila té zrzce kolem mašle. „Mimochodem, pěkná mašle,“ brouknul po chvíli, když se narovnal, a přátelsky na Bree mrknul. Ta modrá hezky kontrastovala se zrzavými vlasy. A vůbec, zrzaví lidé byli prostě ti nejlepší, takže Bree měla Scottovy sympatie.
Když se ten tlouštík skácel k zemi, Scotty překvapeně zamrkal a sklouznul očima ke Killimu, kteréhož považoval za zodpovědnou osobu. „Co je mu?“ ušklíbnul se a nechápavě zatřásl hlavou. Ještě nikdy se mu nestalo, že by kvůli němu někdo omdlel, nepočítáme-li fanatické fanynky jeho bratra, kterým se rozhodl dokázat, že pod tím kiltem vážně nic nemá. Killi však jeho falešnou identitu prokoukl, takže Scott pokrčil rameny a potřásl hlavou – neměl v plánu někoho přesvědčovat o tom, že je skutečně McKay. Což o to, McKay byl, ale ne Blaine. „Ne, to nejsem. Já jsem Scott,“ brouknul a pobaveně se ušklíbnul. Svoje příjmení úmyslně nedodával, protože měl ještě pořád hrát roli utajovaného nemanželského syna.
Brzy se stadionem rozneslo, že zápas každou chvílí začne, takže Scotty mávnul té trojici na rozloučenou. „Hele, mějte se,“ zahučel, otočil se na patě i se svým Nimbusem, a vyrazil mezi stánky, aby nakoupil zásoby whisky a našel své povedené kamarády, s nimiž se během zápasu i po něm hodlal trochu zlískat, ať už Skotsko vyhraje, či nikoliv. Společně s nimi se pak odebral na stadion, aby mohli v kotli pořádně hlučně fandit, a aby se podíval, jak jeho bratr na koštěti válí. Novinkou pro něj bylo, když se dozvěděl, že se jeho bratr bude ženit, a pobaveně se ušklíbnul, když ho napadlo, jestli ho pozve na svatbu. Brzy to ale pustil z hlavy, protože ho zcela strhla atmosféra v kotli, a tak fandil z plných sil.

_________________

Zatímco Hayley s Wadem bez zaváhání přikývli na Peterův dotaz, Aniyah s úsměvem na tváři vyprávěla Kath dál o svém pobytu v Řecku. „Moc jsem toho neviděla. Stejně už něco z toho znám od mala,“ poznamenala a pokrčila rameny. „Pokud chceš, můžu ti je někdy nechat ochutnat. Sice nejsou lepší než snailešenky, ale budou ti chutnat.“ Aniyah náhle zamrzelo, že si s sebou nevzala plechovou krabičku napěchovanou sušenkami, i když by to nejspíš někde ztratila.
„Rytíři kulatého stolu? Není to náhodou o tom Artušovi?“ zeptala se a očkem loupla po Kath. Aniyah by neznala Artušovi legendy, kdyby nevěděla, že v nich vystupuje Merlin, nejmocnější čaroděj všech dob. „Zní to suprově. Já bych taky ráda šla, ale rodiče mě nejspíš nepustí… Víš, za koho půjdeš?“ otázala se ji a zklamání ji z hlasu rázem zmizelo. Dívku vážně mrzelo, že nejspíš nedorazí na dřevárnu, ale veselá nálada se ji držela jako klíště.
Aniyah vykulila oči na Gweeny. „Kecáš! Nimbus 1001? To se máš. Já bych ho taky chtěla, ale rodiče prej nechtějí zbytečně za nějaký kus dřeva utrácet. Hlavně mamka,“ zabručela tiše a nenápadně pohlédla na matku. Aniyah s neskrývavým zaujetím poslouchala Gweeny, když v tom se zamračila nad její poznámkou. „Ale vždyť ty určitě zůstaneš v týmu. Jsi skvělá brankářka. To já spíš v něm nezůstanu.“ Zahanbeně svěsila hlavu. Připadalo ji, že po celý rok svému týmu byla k ničemu. Po chvilce se odvážila zvednout pohled k dívkám a pomalu ji pověděla to stejné, co vyprávěla Kath.
„To určitě. Skotsko už jednou nedávno vyhrálo, ne?“ Pan Harris se usmál a poněkud jej zmátlo, když od nich babička McGrathová poodešla.
Aniyah si nevšimla, že se ostatní kouzelníci odebírají do stadionu. Byla příliš zabraná do rozhovoru se spolužačkami. „Jasně, taky ti napíšu a samozřejmě tobě taky… Jo, jasně. Snad se pak najdeme!“ Společně se zbytkem rodiny se rozloučila s Parkerovými a McGrathovými. Následovně se celá rodina Harrisových pomalu přesouvala s davem lidí do stadionu, kde se později usadila na svá místa. Aniyah si div nevyřvala hlasivky, když společně s fanoušky zdravila hlasitým jásotem skotský tým. Poté se klidně usadila na místo a nervózně sledovala čmouhy pohybující se na hřišti. Několikrát se při sledování zajíkla a také radostně ječela, když střelci ze skotského týmu hodili gól. Tento zápas prožívala o něco více než ten minulý.

| +

Mimo herně:
Omlouvám se za zpoždění, ale neměla jsem prostě čas a za nesrovnalosti. Napsala jsem to narychlo.

_________________

Dívka se zdvořile představila jako Evelin a svého bratra jako Keana a ačkoliv o sobě prohlásil, že je hrdina jevil se jí čím dál víc roztomilejší.
"Já jsem Summer Morganová a tohle je můj mladší bratr Kirk Lee též Morgan." Vstala a na oplátku představila sebe a svého brášku. Načež nám Evelin představila i zbytek svojí rodiny. "Ráda vás poznávám," pronesla Summer vznešeně, aby bylo poznat, že její rod je velmi prestižní. (Minimálně Summer to takhle vnímala.)
"Ano, jsme čistokrevní, tím pádem sedíme v kouzelnické zóně." Řekla příjemným hlasem. Evelin se jevila jako příjemné a upovídané děvče. Neustále se na něco ptala a očividně jí vůbec nevadilo, že na ní čeká celá její rodina.
"Ano, taky letos nastupuji do Bradavic. Takže hádám, že se ještě potkáme." Řekla s úsměvem.
Evelin se narozdíl od svých rodičů a sestry mile rozloučila a Kean se nerozloučil jinak než roztomile. "Nashledanou," pozdravili Summer s Leeem jednohlasně.
"Ty byli docela fajn, viď Lee?" Usmála se Summer směrem k bráškovi. "To byli, ale ten kluk se rozločil pěkně trapně!" "No tak Lee!" řekla a i když k tomu nebyl žádný velký důvod, dala mu facku.
Sice nestihly nakoupit jídlo, ale i přesto se vrátily zpátky k rodině. Společně obsadili místa v hledišti a poslouchali moderátora představujícího hráče obou týmů. Po chvíli byl vypuštěn camrál.
Zezačátku to bylo tak rychlé, že Summer téměr nestíhala sledovat míče. Na(ne)štěstí seděla vedle otce, takže zápas ani nemusela sledovat. To bylo samé "tohle udělal špatně, tohle bylo hezké, ale tohle bych udělal lépe... proboha kde ti se novozélanďani učili hrát? Díky bohu, že fandím skotsku. Jinak bych se asi zcvoknul!"
Ano, zbytek rodiny toto místo považovala za příšerné. Zároveň si, ale dávali pozor, aby vždy seděl uprostřed. Domnívali se, že by jim to zkazilo pověst...

_________________

Stánek se zdál v pořádku a tak k němu vyrazili. Ruku samozřejmě neodmítla, i když stihla v obličeji docela zčervenat, protože to nečekala a tak zarazila na chvíli bradu do límce a skryla tak úsměv, který se jí samovolně protlačil na rty. S tím samým blbým úsměvem docupitala až ke stánku, kde se stále ještě blbě usmívala i na chlápka u stánku, který jim kakao prodával. Úsměv zmizel až ve chvíli, kdy si brala hrnek kakaa a nahradil ho lehce soustředěný výraz, aby kakao nevylila. Sotva věděla, že má hrnek bezpečně v rukou, blbý úsměv byl zpátky, ale Tess to nevadilo.
Sotva komentátor oznámil, že by se lidé měli odebrat na stadion, úsměv jí ze rtů rychle zmizel. "Sakra," zašeptala a začala se rozhlížet. Bohužel ale vzhledem k ostatním byla celkem malá a tak se jí zbytek její rodiny hledal těžko. V tuhle chvíli ji někde hledá táta s bráchou. Nejspíš u Tardisu. Než se stačila, ale rozhlédnout líp nebo popřípadě odkráčet zpět na místo, kde viděla Liama naposled, stačil přijít pan Cooper.
Rychle se otočila zpět, když zaslechla někoho dalšího mluvit k Mattovi. Hufflepuffoň? Zvedla pobaveně obočí a podívala se na Matta, který už nejspíš vzdal snahu naučit rodiče vše, co souvisí s kouzelnickým světem.
Pak se málem udusila kakaem a vyprskla 'Co?', ale udržela se a jen překvapeně zamrkala. Mattova Tess, co umí výborně hrát famfrpál? Cítila, jak jí pomalu začínají hořet tváře. "É, jo. Tess Ravengoodová. Dobrý den," pozdravila zaskočeně a pak pohledem zajela k Mattovi. Pobaveně se něj podívala. Mattova Tess, co umí výbroně hrát famfrpál. Skutečnost, že tohle Matt o ní doma někdy řekl jí neskutečně potěšila a kdyby se na ní pan Cooper právě teď v podstatě nedíval a ona z toho nebyla nervózní, nejspíš by se zase blbě usmívala. "Já? Jo, možná, když najdu bráchu," přikývla panu Cooperovi na otázku. Ani nezvážila možnost, že by hledala tátu, na toho byla pořád naštvaná. Než se stihla po LIamovi nějak více shánět, on si jí našel sám.
"U Merlina, Tess, kde si? Sem tě hledal!" přihnal se k ní najednou její bratr a nechápavě rozhodil ruce, jako kdyby nechápal, jak mohla odejít z místa, kde jí hledal. "Co? Promiň," protočila oči. "Tak jsem tady. A už jdu na zápas," podívala se výmluvně na bratra a těkla pohledem k Mattovi vedle ní, aby jejímu bráchovi laskavě došlo, že právě v tuhle chvíli ho tu nechce a že může jít a říct tátovi, že je v pořádku, nikdo jí neušlapal a může nerušeně sledovat zápas. Liam si teprve pak všiml Matta a pana Coopera. "Brý den," pozdravil rychle dospělého a pak mu docvaklo, kdo je ten vysoký kluk vedle ní. Možná by mu nedošlo, že je to Matt, pokud by na něj Tess neupozornila. "No, je pravda, že mi mohlo dojít, že se tu nebudeš hihňať s kámoškama a radši si najdeš svého - au," zatvářil se ublíženě, když ho Tess kopla do holeně jako varování, aby větu nedokončoval. "Kamaráda," dokončil větu nečím jiným, než měl původně v plánu a ještě k tomu to řekl dost sarkasticky. Za to si od své sestry vysloužil výraz, který jasně říkal, že ho zabije, sotva k tomu bude mít příležitost. "No tak já zas jdu," rozloučil se se všemi, kteří tam stáli. A i když původně chtěl říct nakonec ještě něco na ztrapnění své sestry, raději si to rozmyslel, už tak to vypadalo, že ho jeho sestra zabije. "Nashle!" křikl na ně ještě a zamával zatímco odbíhal do davu.
Tess se na něj dívala, dokud definitivně nezmizel z davu, zavrtěla hlavou, a teprve pak se s rozpaky podívala na Cooperovi. "Brácha," vysvětlila panu Cooperovi, jako kdyby to omlouvalo kopanec do holeně a jeho až moc přátelské vystupování a omluvně se usmála a pokrčila rameny, jako kdyby tím něčemu pomohla.
Takže pak společně s Mattem vyrazila na stadion. "McLarken?" ušklíbla se a podívala se na Matta, protože jí strašně pobavilo, jak se najednou všechny holky rozhodly vzít si ho. Možná, že vypadá hezky, ale chová se jak ledová královna, je to na něm vidět. Pak hodila kritický pohled na dívku, asi o dva roky starší, která seděla vedle ní a ječela něco o tom, jak moc Salema miluje. Zavrtěla hlavou. Tak tohle snad nikdy dělat nebude. Nebo, snad už to nedělá. Jestli už to dělá, nebo to někdy udělá, asi sama dobrovolně zastřelí.
Nadšeně ukazovala na hřiště. "Viděls to? Proutím!" Toužebně se podívala na McKaye, protože by to samé taky chtěla umět jen tak, jako kdyby to nic nebylo. Bylo to těžší, než to vypadalo.
"To jednou budu umět, stejně dobře jako McKay," řekla odhodlaně, i když to byl spíš sen. Aby jednou byla tak dobrá jako někdo z těch, kdo tady hrál, musela by ještě hodně cvičit a mít nehorázné štěstí. Jí by stačilo být v jednom z anglických týmů a byla by neskonale šťastná.

_________________