Flannovi se i letošní prázdniny na Islandu moc líbily. Ve skleníku nad horkým pramenem se dařilo celé řadě čarovných bylin, měl spoustu času k prohánění trollů po kopcích a jediní lidé široko daleko byli jeho strýc a teta s dětmi. Pravda, nejmenší bratranec ještě nebyl k ničemu, protože ještě nechodil a dost často brečel, ale s tím starším už se pracovat dalo, viz níže. Taky psal dopisy Auroře, ale pochopitelně to musel trochu krotit. Jednak by ji některé události mohly poněkud rozrušit, druhak to bylo daleko a sovy začaly projednávat protestní stávku.
Trochu na prd byly dvě věci, z nichž obě se ovšem nakonec v dobré obrátily.
Předně umřel Buřt. Flann ho prostě jednoho rána našel zcepenělého a vlastně se ani moc nedivil; pokud si dobře vzpomínal, měl ho už víc jak čtyři roky, což znamená, že chudák myšák přetáhl průměrnou délku života svého druhu minimálně o rok. Vystrojil mu skvostný pohřeb hodný myšího skauta, chvíli držel smutek, čehož si ale skoro nikdo nevšiml, a taky o něm napsal runovou báseň, která už Finnianově pozornosti neunikla.
Ještě téhož týdne dostal Flann něco, v co už s postupujícím věkem pomalu přestal doufat: věrného oře. Nejednalo se však o proslulého islandského plnokrevníka, nýbrž o zvíře mnohem ušlechtilejší, nenáročnější a Flannovi vlastně v mnohém podobné. Abychom to zkrátili, před domem na něj jednoho rána čekala chundelatá oslice. Jmenovala se Benjamin (sic), její otec byl čistokrevný osel poitouský a Finnian ji shodou náhod našel v jednom anglickém cirkuse, kde se k ní nechovali zrovna pěkně a kde se jí za pár peněz vlastně docela rádi zbavili. Flannovi přišlo náramně vtipné překřtít ji na Salám, každopádně svou povinnost majitele rozhodně nezanedbával a vůbec mu nevadilo, že občas bez zjevného důvodu chodí v kruhu. Ještě víc si zvířete vážil, když se dozvěděl, že je potomkem vymírajícího druhu a že by snad teoreticky mohla přispět k jeho záchraně, a začal vymýšlet způsoby, jak ji propašovat do Bradavic.
A pochopitelně oprášil štít s erbem sira Tristana, chopil se dřevěného meče a na téměř koňském hřbetě prozkoumal velkou část okolí, v čemž mu bratranec Fróði ochotně dělal panoše. Draka nenašli ani jednoho, a tak se nakonec museli spokojit se ztrestáním kamene, co draka trochu připomínal.
Druhou nedobrou věcí byl výbuch sopky. Krafla, v jejíž blízkosti se nacházelo jak městečko Reykjahlíð, tak Finnianův srub, začala jednoho dne vypouštět do ovzduší nezdravě vypadající oblaka kouře a láva se dostavila taky. Teta Árný sice trvala na tom, že zažila horší erupce a ať se hodí do klidu, ale Finnian už tak nadšeně nevypadal a celá rodinka se preventivně přesunula do Reykjavíku k jejím rodičům, mudlům. Salám i Šunka jeli samozřejmě taky, ovce zatím zůstaly u srubu s tím, že je v případě nutnosti přenesou skřítci.
No a protože okolí hlavního města měl Flann a oslím hřbetu zmapované během chvilky a ani tamní krajina draky nepřekypovala, začal se trochu nudit, v čemž mu přišlo chystané mistrovství světa ve famfrpálu docela vhod. Neměl sice nejmenší tušení, kdo vlastně hraje a kde, ale nebyl problém to zjistit a on se vydal na cestu s přestupem v Londýně. Kupodivu sám, protože uznal, že Salám by se tam asi nelíbilo a Šunka by z toho stejně nic neměl.
To bylo předtím, než ho do tváře udeřil horký egyptský vzduch. Teď byla situace poněkud jiná, a ani malebnost panoramat s pyramidami mu nemohla zabránit v hození famfrpálu přes palubu.
„No ty vole, to jsem snad v pekle nebo co, to nedám,“ zhrozil se a fofrem mířil zpátky, než se rozpustí.

To ještě chudák nevěděl, že příští týden výletuje se strýcem po Namibii.

>>

_________________

Famfrpálové mistrovství byla jedna z mála kouzelnických událostí, která Septima o prázdninách potkala, ale tím pompéznější a neuvěřitelnější se mu zdála. I on se svým netečným obličejem plným úšklebků nechal pro dnešek skepsi doma a nadšeně si to rázoval na nástupiště, odkud zatím putoval jenom do školy.
Kupodivu mu nedělalo nejmenší problém najít to správné nástupiště, ale už cestou se dychtivě rozhlížel, jestli neuvidí nějakou známou tvář.
Jen pro pořádek, Septimus tu samosebou nebyl sám. Jeho oficiálně rozvedený rodič (oficiálně pak žijící na hromádce) v civilu se s rukama založenými za zády toulal hned za ním a obdivně zíral na všechno podivné (čti kouzelnické) - a že toho nebylo málo. Připomínalo to míjení srocujících se fanoušků hokeje, kteří se neuměli obléct. Tuhle měl stařík babičkovskou květovanou zástěru a tvářil se tak hrdě, že se přestrojil za mudlu, že Sep vyprskl do dlaně.
"Holky" měly dorazit možná později a dobrovolně, až bude stát stan - Sep neopomněl ohlásit, že některé famfrpálové zápasy se vlekly i celé dny.
Ráno se nasoukal neochotně do bílých tříčtvrťáků, světlého polo trička a především světlého klobouku. Septimus si v kloboucích začal pomalu ale jistě připadat jako idiot, ale protože letos už stihl jeden úpal, uznal, že další si už odpustí, protože ho to připravilo o týden tréninků.
Alespoň že v té bílé si nepřipadal cize. Na začátku léta to dotáhl na zelený pásek a nesl se... no, kousíček nad zemí.
Taťkovi všechno vysvětlil už cestou na nástupiště, takže když se oba postavili k cihlové přepážce, symbolickou chvilku počkali, až kolem nepůjde buď vůbec nikdo, nebo naopak hodně lidí najednou, a oba se svorně dotkli přepážky.

Egypt byl... horký a egyptovatější, než by měl být, i když to trochu rozbíjel tábor, kde půlku stanů tvořili oddaní příznivců finského týmu, nicméně pořádat zápas víceméně hned vedle pyramid... Septimus vytáhl s vážným výrazem fotoaparát.
"Komu budeme fandit?" prohodil k otci a zašilhal po jakémsi šejkovi, který vozil (většinou menší) děti na velbloudovi. Najednou se choval o dost méně dospěle, než když otci všechno důležitě a znale vykládal, rozměňoval u Gringottů kouzelnické peníze nebo mudrlantsky pátral po tom, jaké bude nejvhodnější oblečení na takovou cestu. Dokonce se naučil pár frází v místním jazyce, i když zanedlouho zklamaně zjistil, že kolem se ozývá směska jazyků, převážně lámaná angličtina nejméně ve třinácti akcentech, které napočítal jen po pěti krocích směrem ke stánkům.

_________________

Mezi návštěvníky letošního Mistrovství se úplně poprvé v historii celé rodinky objevili i Nakayamové, přitáhnuti víceméně nedobrovolně svou hyperaktivní nejmladší dcerkou, která jako jediná z rodiny byla opravdu zažraná do famfrpálu. A navíc chtěla vidět Egypt, že jo, protože kdo by nechtěl. A tak se k přenášedlu dostavila nejen ona, ale i pan a paní Nakayamovi, malá a skvěle anglicky hovořící Sayuri a sedmnáctiletá Eriko, která na tom s angličtinou byla asi podobně jako její drahá sestřenka. Rodinka ale ještě neodlétala směrem do slunné země, zdálo se totiž, že Nakayamové na někoho čekají.
"Ahój!" spustila radostně Suzu, jakmile spatřila mezi lidmi kštici výrazných vlasů, značících příchod jejich posledního spolucestujícího. Vlasy měla stále červené, sčesané do dvou rozverných culíčků, a na sobě dnes měla riflové kraťasy a bílé tričko s ručně malovanými rolničkami, které kdysi dostala od jedné kamarádky. Když už tedy byli všichni (zvlášť malá Sayuri na Olafa nepokrytě zírala, ale zatím se moc styděla na to, aby ho oslovila), proběhlo takové to klasické představování, které snad není nutno dopodrobna popisovat, obzvlášť když oba Suzučini rodiče se celou dobu zubili tak radostně, že by jeden řekl, že snad vyhráli v loterii miliony, a ne že právě dostali na krk dalšího špunta.

Jakmile byl poslední člen přijat do skupiny, výprava se posunula k přenášedlu, aby se mohla po klasickém ne moc příjemném letu ocitnout pod pražícím sluncem nedaleko pyramid.
"Páni, páni, páni!" výskla nadšeně Suzu, jakmile se rozhlédla od špičatých obrů přes rostoucí stanové městečko až po barevné stánky a děti na velbloudech, a začala lovit v malém barevném batůžku, který měla na zádech, aby vytáhla úplně obyčejný mudlovský fotoaparát, kterým hned začala dokumentovat všechno kolem. Dokonce došla i tak daleko, že obešla každého zúčastněného z její výpravy a s radostným "sýýýr!" si je všechny vyfotila, ať už se tvářili sebenaštvaněji. Čekala, až se všichni vzpamatují z cesty (která jako by zrovna jí nic neudělala), jen aby vzápětí mohla hučet do tatínka o galeony. Pak se obrátit na Ollyho: "Jdem se tady porozuhrídnout?"
"Ne že se tu ztratíte," okomentoval celé nadšení pan Nakayama, jelikož mu bylo naprosto jasné, že jak si dcera něco umanula, neupustí od toho, a pak k ní dodal ještě něco v rychlé japonštině, zřejmě instrukce kdy a kde se sejdou.
V tu chvíli se teprve perfektní angličtinou ozvala mladší Sayuri: "Můžu s vámi?" a evidentně tu otázku nemířila vůbec na sestru, nýbrž na mrzimorského chlapce, který byl pro ni prostě momentálně mnohem důležitějším k poslechnutí než drahá sestřička. Poněvadž slyšela, že umí měnit barvu vlasů, a rozhodně nehodlala propást to, až se do toho pustí.

_________________

Maeve si ani letos nemohla nechat ujít Mistrovství světa ve famfrpálu. Ze malé části to také bylo i proto, že doufala, že se tam potká s těmi kamarády, se kterými jinak přes léto v kontaktu nebyla, ale ten hlavní důvod byl samozřejmě famfrpál, ačkoliv zrovna letos nebyly ve finále týmy, mezi kterými měla vysloveně nějakého favorita, nicméně atmosféru si hodlala užít tak jako tak, o ni šlo přece především. Že se to mělo odehrávat v Egyptě, Maeve si nedělala iluze, že by umírala zimou, spíš naopak, proto se i patřičně připravila – lehké plátěné tříčtvrteční kalhoty doplnila zeleným tílkem (a na naléhání maminky si do tašky přihodila letní bundu, protože co kdyby pršelo, až se bude pak vracet domů) a samozřejmě nechyběly ani již snad tradiční sluneční brýle. Tentokrát kulaté, rádoby jednoduché a černé, nicméně obroučky byly tématicky zdobeny jemně vykreslenými drobnými Zlatonkami. Vlasy splést do dvou copů, nasadit si kšiltovku a mohlo se vyrazit do Londýna na nádraží King’s Cross a nástupiště číslo sedm. Ačkoliv ji rodiče doprovázeli až skoro k přepážce, do Egypta se už Maeve přenesla sama. Chvíli si sice myslela, že to s ní šlehne, když ji ovanul horký egyptský vzduch, každopádně se poměrně rychle v rámci možností aklimatizovala a pak už s nadšeným úsměvem vyrazila ke stánkům. Jako spousta dalších, ostatně. V prvé řadě si Maeve chtěla koupit pití a ty datle taky nevypadaly špatně, i když zrzka neměla příliš ponětí, co že to vlastně datle je a jak to vůbec chutnalo, nicméně zkusit se mělo všechno. A i když si dost její pozornosti uzurpovaly pyramidy, nezapomínala kroužit pohledem kolem dokola, kdyby se náhodou objevil někdo známý. Pár jich už viděla – jako Septima a Suzu, kterým mávla na pozdrav, ačkoliv bylo otázkou, jestli si oni všimli jí – ale někoho ze svého ročníku nebo starší nebelvírské kamarády by nejspíš ocenila nejvíc.

_________________

V Egyptě je teplo. Jakože fakt hodně teplo. Spíše vedro, fakt krutý vedro. A právě proto se Melody už od rána motá po stanovém městečku v džínových šortkách v bílé barvě a dost úsporném volném tílku světle modré barvy s nápisem 'Cookies for Rodwell the Hamster'. Vlasy smotané do drdolu, některé poletují kolem obličeje a jiné se lepí vzadu na krk, přes ramena přehozený bavlněný šátek bílé barvy. Jak to, že ho ještě neztratila? No protože jí ho mamka stihla přišít k ramínkům tílka! S velkou sklenicí a brčkem se motá všude možně a baví se s lidma, i když jim nerozumí - i když ti by jí nerozuměli, ani kdyby mluvila stejnou řečí -, sem tam někoho obejme a je dost možné, že se stihla v rychlosti i za nějakého egypťáka provdat. Kdo ví. Vypadá o něco rozjařeněji než normálně, ale to nikomu nepřijde divné. Je fakt, že nemá šajna, co je v tom pití, ani kde to koupila, ale je to dobroučký, tak proč ne. Navíc s tím super deštníčkem to vypadá, jako nějaký exotický koktejl, i když je ta tekutina čirá. Dohromady teda Melody spíše než famfrpálového fanouška připomíná nějakou holku na hudebním fesťáku.
Hezky si to motá dokolečka až se stane, že začne směřovat ke stánkům. Chvíli se motá a motá a pak kdesi, těžko říct kde, vrazí do - věřte tomu nebo ne - do Septima! "...thihihi hi sori!" uculí se na něj a plácne ho do ramene. "Já neviděla, že tu velbloudy cení ucho sloní," pokračuje v omluvě, mezitím se opatrně napije a krapet se zašklebí. "Wow! Tady ti Měsíc svítí, co? Téda, moje Fluffy si myslí, že je to docela jakože hustý, že," mávne rukou k jednorožci, kterého ale vidí jen ona, protože... je to Melody? "Ale já bych řekla, že kdyby tady bylo zakouřeno, asi by to smrdělo jinak než trpasličí šatny, že." dokončí hlubokou myšlenku a poskočí na místě - lehce zavrávorá - a stihne ještě udělat psí oči na procházejícího týpka, který vypadá, jakože ji brzy unese a ožení se s ní a přidá si ji do harému, nebo co to vedou v Egyptě, nebo že ji pak prodá za třicet velbloudů, protože na těch pár blond pramínků, které vypadly z drdolu, si už sáhlo tolik lidí, že kdyby za to vybírala prachy, měla by na tři nimbusy - které by sice hned zničila, ale hey, who cares. "Oo ty nemluvit jako já. Hoj! Já," ukáže na sebe, "být... já." zazubí se, snažíc se nedávat moc najevo, že neví své jméno. "Ty, být exotická želé!" ukáže na Sepa, pokud ještě nezdrhnul a sama sobě zatleská - samozřejmě v rámci možností, pořád si drží to pití.

_________________

Olafovi bylo dovoleno, aby na mistrovství světa ve famfrpálu vyrazil se svou kamarádkou Suzu a její rodinou. To byl důvod, proč už od rána hyperaktivně pobíhal po domě a strašně se těšil, až vyrazí. Na nádraží King’s Cross nakonec dorazil společně s rodiči, ale dál měl pokračovat s Nebelvírkou a její rodinou. Vesele dohopkal až k čekajícím Nakayamovým, které hned zdvořile pozdravil a mrknul na Suzu. Řeči se ale ujal Olafův táta. „Dobrý den, jsme moc rádi, že jste se uvolili vzít Olafa s sebou,“ prohlásil hned a natáhl k panu Nakayamovi pravačku, ačkoliv v Japonsku možná byly zdvořilostní zvyky jiné. „Jön Björksson, těší mě. Tohle je má žena Beatha,“ představil sebe i Olafovu mamku. „Olaf je hodný kluk, ale kdyby se vám zdálo, že moc zlobí, klidně mu dejte pohlavek,“ ozvala se Bea vlídně a pocuchala synkovi vlasy.
Björkssonovi se ale dlouho nezdrželi, jen dali instrukce Ollymu, aby byl hodný a nevyváděl hlouposti, věnovali mu nějaké kapesné, a jeho lístek svěřili dospělému doprovodu. Pak se rozloučili a zase odešli. Olaf je chvilku pozoroval, ale když zmizeli v davu, otočil se ke své dnešní vypůjčené rodině a zatvářil se trošku stydlivě. Protože mu bylo řečeno, že bude v Egyptě určitě šílené horko, oblékl se do plátěných kraťasů, modrého trička a plátěných tenisek. Do menšího batůžku ale pro jistotu schoval ještě lehkou bundu, protože až se bude vracet domů, určitě bude chladněji, a mamka mu taky přibalila nějaké sušenky.

Jakmile bylo po představování, Olaf s ostatními zamířil k přenášedlu. S cestováním tímhle způsobem měl už docela dost zkušeností, protože z rodného Švédska nejčastěji cestoval pomocí staré očarované rukavice. Špatně se mu tedy neudělalo, ale hlava se mu chvilku přeci jen točila.
„Fuj, tady je fakt horko,“ byla první slova, která z Olafa vylétla téměř okamžitě poté, co se vzpamatoval z cesty. Když se narovnal a rozhlédl se kolem sebe, pohled mu padl na pyramidy. „Páni,“ vydechl užasle, a znovu se takhle projevil, když spatřil stadion. Ani nepostřehl, že ho Suzu fotí.
Když se kamarádka zeptala, jestli se půjdou porozhlídnout, nadšeně přikývl. „Neztratíme, budeme za sebou sypat drobečky,“ uculil se na pana Nakayamu, načež sklouzl pohledem k starší dívce a pokrčil rameny. „Jasně, proč ne,“ broukl přátelsky a přikývl. Koutkem oka ale juknul na Suzu, jestli se náhodou netváří nesouhlasně.
Po chvilce s oběma dívkami vyrazil směrem ke stánkům a nepřestával se s očima navrch hlavy rozhlížet kolem sebe. „Komu budete fandit?“ zeptal se těch dvou, protože on měl jasno od samého začátku. Finský národní tým zbožňoval, možná dokonce stejně, jako ten švédský. „A kam vůbec jdeme? Já bych si rád dal támhletu ledovou tříšť,“ broukl a ukázal k jednomu ze stánků, kde prodávali chladivé občerstvení. Olafovi začínalo být vážně příšerné vedro a už teď litoval všech Finů, ale hlavně těch, co v tomhle počasí budou muset hrát.

_________________

Salem se v odpovědi pouze jenom ušklíbl, jak bylo ostatně jeho zvykem a zanechal Lysandru v nevědomosti, užívaje si jejích výrazů a snad možná i té viditelné zuřivosti či naštvanosti, kterou mohla pocítit z jeho chování a z toho, že s ní nadále odmítl prohodit byť jediné slovo. Na to si až moc užíval toho pocitu pobavení s myšlenkou, jak se asi bude slečna Lockheartová tvářit až zjistí, že na ní tak trochu více ušil boudu a že se zanedlouho octnou na místě, které by nejméně čekala. A zároveň očekával, že se na něj spustí lavina výčitek a že mu dost možná skončí její deštník zapíchnutý v hrudi. A že opravdu nepochyboval o tom, že by toho byla Lysandra schopna, a to jen proto, aby se mu pomstila za všechny útrapy, které ji způsobil a ještě nesčetněkrát způsobí.
Každopádně za všeho nejdříve se museli dostat k přenášedlu, ke kterému mířili a Salemovi u toho cukaly koutky úst do pobaveného pokřiveného úšklebku. Nic neříkal, pouze nechal Lysandru, aby se držela za jeho rámě a sem tam varovně shlédl na kolemjdoucí a protože už dopředu prozíravě tušil, že se Lysandře nebude tohle líbit, tak zvýšil svou ostražitost vůči ní a jejímu tak trochu nevyzpytatelnému chování společně s reakcemi, které by mohly ještě nastat těsně před osudným okamžikem, než je přenášedlo vyplivne na horkém slunci Egypta. Proto raději zvolil o něco rychlejší postup, aby se slečna snad ani nestihla nadechnout nebo snad připravit a spěšně ji přitáhl k sobě, aby se společně přemístili na místo, kde se mělo odehrát Mistrovství světa ve Famfrpálu.

Jen co se ocitli na horkém pražícím slunci, tak měl co dělat aby se nerozesmál, protože si znovu uvědomil, že je Lysandra notně zababušená v oblečení a že s tímto výletem skutečně nepočítala. Asi to od něj nebylo zrovna nejvychovanější, a to i sám věděl, ale nemohl prostě této legraci odolat, zvláště pak s vidinou toho, jak se na něj bude tvářit. Nicméně nebyl zase až takový hlupák a necita, takže počítal s tím, že si ji nejspíše bude muset trochu udobřit. I když proč by to on vlastně dělal? Bylo mu tak nějak jedno, co si o něm myslí a jestli bude naštvaná po celou dobu, protože předpokládal, že i jí by to bylo v opačném případě absolutně jedno. Jenže on měl v plánu ještě jednu věc, takže potřeboval, aby se Lysandra případně, co nejdříve uklidnila – i když musel uznat, že když se vzteká, tak vypadá poněkud roztomile. „Tak jak se ti tu líbí, drahá Lysandro?“ Pohlédl na ní s výmluvným úšklebkem a možná mu u toho i tak trochu uličnicky zajiskřilo v očích. „Mimochodem, než se mě začneš chystat zabít, ocenil bych, kdybys mi ještě chvíli věnovala pozornost, protože si s tebou potřebuji o něčem důležitém promluvit. A to myslím opravdu vážně,“ promluvil nakonec i s vážně staženou tváří a zadíval se jí pronikavě do světle zelených očí. V jeho hlase však zazněl… ne přímo rozkaz, ale samotný tón dával tušit, že by bylo nejlepší, kdyby tak skutečně učinila. Opět jí nabídl rámě, aby se mohli společně rozejít a přitom si konečně dopřál pohled na okolí, které začal o něco více zkoumat. U obchodníků s velbloudy se krátce zastavil pohledem a odolával pokušení, že by snad mohl Lysandru opravdu prodat…

_________________

>>

Flann měl původně skutečně namířeno zpátky na Island, ale svět je malý a o náhody v něm není nouze.
Nestačil tedy ani pořádně opustit budovu nádraží, když v davu cestujících zahlédl Septima. Což by nebyla žádná pecka, ovšem kde byl jeden Strange, mohl se přeci jen s trochou štěstí vyskytnout další a to už za tu chvíli na slunci stálo. Vůbec ho nenapadlo, že by Aurora třeba mohla mít famfrpál zakázaný, a otočil se na patě.
V davu sem tam možná zahlédl i někoho známého, ale rozhodně nebyl poznán. Proč? Protože, a to jsem měl možná zmínit už v předchozím příspěvku, byl oblečen dost nezvykle a hlavně neprokouknutelně. Na sobě měl kromě něčeho, co osobně považoval za modrý župan, taky další nedílnou součást oděvu saharských Tuaregů: tagelmust. Strýc totiž trval na tom, aby se Flann v Egyptě taky něco naučil, a kromě modrého hábitu mu sehnal i tuhle podivnou kombinaci šály a turbanu, která mu teď halila celou hlavu kromě úzkého pruhu kolem očí. Když protestoval, že se v tom uvaří ještě v Londýně, bylo mu vysvětleno, že se v tom neuvařily celé generace kočovníků a pouštních Berberů a ať to hned neodsuzuje, načež strýc přešel k výkladu o tom, kteří štíři jemu osobně nejvíc chutnají a kde je najít. Taky se nezapomněl zmínit, že tuhle modrou parádu smí nosit jen muži, co úspěšně prošli zkouškou dospělosti, která ovšem dost často spočívá v takové trivialitě, jako je správné naporcování kozla a snědení jeho varlat. A to by přece Flann zvládl levou zadní, no ne?
Každopádně se teď prodíral davem v něčem, co by lidé o pár desítek let později považovali za oděv teroristy nebo prodavače kebabu, a doufal, že Auroru neklepne, jakmile se jí v tom ukáže. Pokud ji tedy vůbec potká.

Druhý nádech na druhé straně přenášedla ho donutil znovu zvážit taktický ústup. Krucinál, vždyť tady muselo být nejmíň sto padesát tisíc stupňů ve stínu, bez stínu.
Co nejrychleji uhnul stranou, jednak aby ho neušlapali další příchozí, druhak aby si to znovu nemohl rozmyslet. Potlačil nutkání znovu to tu přirovnat k peklu a rozhlédl se. Stánky ho nezajímaly ani trochu; možná si změnou rodiny finančně dost přilepšil, ale rozhodně toho nehodlal zneužívat. Stačilo mu už to, že dostal peníze na lístky a ani tu nemusel prodávat párky jako předloni v Peru...
Do stanových městeček se taky nijak nehrnul. Vlastní stan s sebou neměl naprosto programově, protože v případě, že by se zápas protáhl, měl v plánu spát na váguse mezi velbloudy. Dokonce měl od Finniana i pár tipů na to, jak spát ve velbloudovi, ale tak nějak doufal, že je nebude muset využít.
Rozhodně ale koukal po lidech a docela si užíval, že byl navzdory té dost křiklavé modré prakticky neviditelný. Občas na něj sice někdo z domorodců promluvil, ale po rychlé a zmatené odpovědi na způsob „salam alejkum, as-Sahara hašiš akbar“ všichni pochopili, že bude lepší si pokecat s někým jiným. Netrvalo dlouho a zahlédl Maeve, ovšem než si dostatečně pohrál s myšlenkou, že na ni bafne, vymotal se z davu i Septimus. A pokud existovala šance, že se tu vyskytne i Aurora, bylo v jeho zájmu nepustit havraspárského z očí.
Přesunul se tedy blíž, nenápadně jako hovado, a byl z první řady svědkem toho, jak něco podobného provedla i Melody. Když následně s elegancí sobě vlastní překřtila Septima na exotické želé, musel se držet, aby nepropukl v záchvat smíchu, protože to by ho dokonale prozradilo.
Ovšem vzhledem k tomu, že Melody se k odchodu zjevně neměla a toho čarovného pití měla ještě dost, bylo spíš otázkou času, kdy se buď začne smát, nebo bude muset zasáhnout v zájmu ochrany lidí a zvířat.

_________________

Septimus s poklidným tepem chladnokrevného detektiva cvakal spoušť a pořizoval spoustu zajímavých záběrů. Pyramidy, támhle nějaký pár, kde byla ženská nesmyslně nabalená i na místní poměry, velbloudi, onde nějací ti silně fotogeniční domorodci, kteří měli tu výhodu, že jim nebylo vidět do obličeje, malá Japonka s křiklavě červenými vlasy a modrá čupřina... Hele, nezná toho kluka náhodou? Oktavián...? Ne, Olaf, kupoval si přece krysu...
Vždycky považoval za mnohem lepší možnost, že se sám schoval za objektiv a přičiňoval se o momentky, než kdyby se na nich měl objevit sám.
V dalším záběru se mu najednou objevily modré oči, po nich nosní dírky, načervenalé rty a spousta zubů. Holka! Septimus uskočil a přes fotoaparát maličko rozhozeně zazíral na Melody. Tohle starší děvče vypadalo i hezky, dokud se nehýbalo a nemluvilo. Jen co spustila a ještě ho plácla do ramene, Sepův osobní prostor se smrkl na hemisféru o pár mizivých centimetrech.
Chvíli na ni zíral, jako by zkoušel rozluštit, jestli nemluví v šifrovaném kódu, ale nakonec beze slova natáhl ruku, vyškubl jí sklenici a přičichl k obsahu. "To je piña colada, nebo jsi potkala Pippu s občerstvením?" uhodil na ni, i když vzhledem k tomu, jak se na závěr zakývala, začal mít obavy, jestli náhodou teď nenese nějakou zodpovědnost, když se mu tu před očima sesype. Rozhlédl se, jestli tu někdo nevypadá jako butler nebo poručník, co by se k ní mohl přihlásit.
"Já nejsem exotické želé, jmenuju se Septimus Strange. Ty jsi Melody Queenová." Zapátral v davu po modrých vlasech - třeba u sebe všichni mrzimorští nosili nějaké léky pro případ, že takhle blázní...? Místo toho si všiml, jak na něj mává Maeve Gallagherová, a okamžitě se chytil příležitosti.
Natáhl se na špičky a zamával zpátky. "Hééj! Čau, Gallagherová!" houkl docela přátelsky, i když kapička potu na skráni prozrazovala, že kdyby mu někdo pomohl s Melody, asi by se vůbec nebránil. Výjimečně.
Septimus byl docela vysazený na to, že si se vším chtěl poradit sám, jen aby si sám dokázal, že by to zvládl. Měl pocit, že na Melody mu chybějí nejmíň dva diplomy z psychologie, a navíc zrovna v sociálním kontaktu nebyl dobrý vůbec.

_________________