_________________

Když přinesla madam Robinsonová Angele dopis, zůstala dívka dosti vyjevená. Za poslední rok druhý dopis, což bylo dosti podivné, vzhledem k tomu, že před tím nikdy v životě dopis nedostala. Nejprve si myslela, že se jedná o dopis z Bradavic s výpisem potřebných školních pomůcek pro druhý ročník, ale jakmile si dopis přečetla, zůstala v naprostém šoku.



Angie dost dlouho zvažovala, co dál, protože nikdy nebylo v jejím zájmu poznat otce, ale ten dopis v ní vyvolal hroznou zvědavost. Nechtěla do dopisu psát, oč jde, tak zkusila mlžící taktiku. Pokud otec na schůzku příjde, alespoň ho pozná a pokud ne, tak se vlastně vůbec nic nezmění.

_________________

Jednoho krásného, nejmenovaného pozdně letního večera, přiletěla takhle mladému panu Caydenovi pošta. Mohlo tím rozhodně začínat obsáhlé drama o tom, jak se prefekt a primus a pak praktikant a jinak všeobecně nadaný a nadějný mladý čaroděj vzápětí začal učit čarovat bez prstů; odesilatel rozměrného balíku ale zřejmě předpokládal, že se osoba těchto schopností bude schopna vyrovnat s letkou (jak zákon káže nevrlých) výrů velkých i bez ztráty rukou. No vážně. Stačilo je uplatit...

Krabice byla zabalena v nudném béžovém papíru se siluetami můr, tajemstvím ovšem zůstávala otázka nevkusu tajemného neznámého vůči jeho genialitě, s jakou balík zabalil do toho nejpitomějšího, co měl po ruce, aby se o něj raději nikdo nezajímal. Odpověď na otázku měl Patrick odhalit velmi brzy. Stačilo se prokutat světle hnědým odpadem, vrstvou kartonu - a octl se uvnitř.

Bylo nasnadě, proč že krabice nebyla chráněná vůbec ničím (i když se dalo se sáhodlouze polemizovat o tom, jestli to bylo tím, že byla plná krámů) - seděl v ní totiž beztvarý (nebo lépe až příliš mnohotvarý) shluk pevné zelené látky (odstínu už jednou snězené trávy), ze kterého se po vytažení vyklubal viditelně už používaný armádní batoh, který se po troše prozkoumávání ukázal jako absolutně neochotný nechat se otevřít kýmkoliv jiným než mladým panem Caydenem.

Jenže on mladým panem Caydenem byl - a vzhledem k tomu, že batohu tento fakt očividně stačil (a nehodlal rozlišovat, zda-li je Patrick Patrickem jen tehdy, má-li učesané vlasy, vyčištěné zuby a zapnutý horní knoflíček u košile), bylo mu dáno dostat se ještě hlouběji. Jestli už teď batoh vypadal neuspořádaně, uvnitř bylo boží dopuštění. Tedy, přinejmenším co tak Patrick mohl soudit. Byla tam strašlivá změť kovových a jiných kusů různých tvarů a velikostí, jejichž účel byl neurčitý - a mezi nimi ležely další věci. Byla tam knížka převázaná kusem motouzu, uzavřená krabička a podlouhlé kožené pouzdro. A dokonce i Patrickovu zmatenému mozku muselo velmi rychle dojít, že zelený batoh a černé dno nějak nejdou dohromady a že tedy pod vším tím harampádím musí něco být.

A taky že bylo. Ať už se totiž Patrick rozhodl věci vytahat v jakémkoliv pořadí, počet i druh zůstával konstantní. Na knížce vázané v kůži tmavě šedé barvy ležel pod provázkem lístek (Všechno nejlepší k 18. narozeninám, hlásal světu úzkým, droboučkým písmem - a kašlal u toho na všechny ozdobné kravinky, barvičky, obrázky... i podpisy.), tak příhodně (a naprosto nenápadně) skrývající vyražený nápis Příručka pro průzkumníky. V polštině. Někdo mu to očividně nehodlal ulehčit.

Očividně se od Patricka také čekala... no, nějaká dospělost. A někdo očividně přeceňoval křečka, co mu usnul na obličeji jeho mužný vous, protože v uzkém pouzdře byla břitva. Klasická fešná věcička se střenkou z tmavého dřeva. To, zda Patrick něco takového vůbec uměl používat... no, to bylo jen další otázkou do seznamu - takovou, která neměla zdaleka takovou prioritu jako jiné. Například kdo mu to poslal - a jak šílený musel být, když si myslel, že Patrick bude nosit... dlouhý, černý... měkký... kabát...

Odesilatel mu to nehodlal ulehčit ani se změtí železa a... dřeva? Možná to byl další divný druh zkoušky, která tomu šílenci vyvstala na mysli, ale ať se věc měla jak chtěla, bylo nutno dodat, že zmíněnou věc by i v tomto chaotickém stavu poznalo průměrné nekouzelnické dítě. Vždyť spousta z nich se je povinně učila skládat ve škole na čas. Mírumilovnost, s jakou ležely kusy v batohu (a s jakou jedna větší rovná plocha nesla nápis "S láskou strýček Patryk"), by průměrnému čaroději, neznalému věcí mudlovských, naprosto nenapovídala, že to, co tu leželo, opravdu byl rozložený kalašnikov (do kterého byly nasypány s jistou pomstychtivostí - pro případné čisto-čisťáčky, netušící, co ta hezká lesklá věcička je, a o mudlovské krámy se okatě nezajímající - narozdíl od cizí pošty - ještě kusy hlavolamu ze stejného materiálu). Nutno podotknout, že ač byl zásobník přítomen, zel prázdnotou.

A když už by si Patrick myslel, že svět se kolem něj zbláznil dočista, v poslední krabičce byly úplně normální šachy.

Patrickův poslední den na Příčné byl v mnohých ohledech zajímavý. Nejenže mu přišel od Brumbála poštou lístek na vlak (který ovšem využít nehodlal; nějak nestihl o poslední změně plánu - tzn. krom pokračování ve studiu začít i učit - informovat Gwen, a upřímně řečeno se docela bál. Naprosto netušil, jak se k ní, jakožto nově její profesor, bude chovat, aby to vyhovovalo všem společenským pravidlům), ale ještě předtím... no. Poněkud překvapivý dárek k narozeninám, řekněme.
Nejdřív si myslel, že je to nějaký blbý vtip - Ezry, Flanna, Arsena, nějakého takového podobného šílence, zbraň a polská příručka by seděly; pak ale narazil na nápis, který ho vykolejil. A to pořádně.
Nemohl si vybavit, že by se kdy komu zmínil o strýci. Málokdy mluvil o máti, natož aby to rozpitvával takhle dopodrobna... ne. Nikdo nemohl tušit, jaký je Patryk šílenec.
A tak se mladý Cayden rozhodl, že se do toho vloží se šťouravostí sobě vlastní. Ne že by s tím mohl dělat mnoho, ale aspoň to něco málo... čistě technicky vzato se nemusel ani uchýlit ke lži.




Ne že by už od začátku netušil, že jeho snaha přijde vniveč, ale kdyby to nezkusil... no, to by to nesměl být on.

_________________

Slečně profesorce McTreeové jen několik dní po příjezdu do Bradavic zaťuká na okno sova pálená, která nese sympaticky vyhlížející pergamen, trochu nemotorně srolovaný do trošku hranaté ruličky. Jako by se tomu, kdo pergamen roloval, trochu klepaly ruce. Ostatně, o jisté rozhozenosti pisatele svědčí i křivost písma a řádky, utíkající sem a tam.

_________________

_________________

| +

I'll love you long after you're gone... ♪♫

_________________

_________________

_________________

Léandre měl bohužel celé dopoledne volné. Stihl si tedy dojít v klidu na snídani, do syta se najíst a napít a do začátku hodiny mu zbyla ještě spousta volného času. Mladý Blanc odjakživa miloval čaj a potom prvním měl tak dobrou náladu, že si s chutí dal u stolu ještě jeden a do zmijozelské společensky odnesl ještě další, protože ho u snídaně napadla náplň onoho euforického volného dopoledne, k psaní dopisu vždycky rád popíjel čaj…



Psaní dopisu zabralo Léandremu téměř hodinu, protože si dal záležet opravdu na každém písmenku. Dlouho uvažoval, jestli nemá do dopisu přidat i pár srdíček a kytiček, ale to by se dost dobře mohlo spekulovat o pravosti onoho dokumentu, tak dopis konečně strčil do obálky, zalepil a jal se ho dotyčné ještě toho dopoledne poslat.

_________________