Když si Edwin zrovna nehraje na skřeta nebo na futuristického templáře z jiné dimenze, vypadá vlastně jako docela normální člověk. Jeho obličeji dominuje kromě téměř permanentního šklebu dvojice modrozelených očí, nad nimiž se nachází obočí, jenž většinu času připomíná spíš chlupaté housenky zasažené elektrickým proudem. Pusu plnou bílých zubů prakticky nezavírá, naopak mu do ní běžně vlétává hmyz a drobnější ptactvo. Jen o pár (slovy dva) centimetrů převyšuje britský průměr, od přírody špinavě blonďaté vlasy si barví na světle hnědé a taky si je stříhá, aby nebyl za máničku. Ačkoliv to tak možná nevypadá, češe se, a dokonce si to vrabčí hnízdo na hlavě docela pečlivě udržuje, protože to jistá část fanynek děsně žere. Tělo míval vyloženě rachitické, ale poslední dobou už se tam nějaký ten sval najít dá. Pořád nicméně vypadá jako někdo, kdo neumí do pěti napočítat.
Problém s výše vypsanou charakteristikou je v tom, že on si na skřeta nebo na futuristického templáře z jiné dimenze hraje, kdykoliv je to jen trochu možné. První role se projevuje strašlivými grimasami a řevem, druhá pak slušivým kostýmem a tím, že má v ruce mikrofon nebo si u krku drží hůlku. Není žádným tajemstvím, že onen kostým, ve kterém s kapelou vystupuje, je jeho starší a decentně odlehčené služební brnění, do kterého už se po výcviku a nabrání svalové hmoty nevešel – všechny ty zelené pláty, kožené přezky a rafinované spony mu na míru vyráběli ministerstvu naklonění goblinové, totéž platí pro kožené, ale překvapivě pohodlné kalhoty. V celém tom setu vypadá sice trochu jako elf, ale taky má kladivo, takže není záhodno na to poukazovat.
Nějaký ten oblek sice vlastní taky, ovšem bere si ho jenom na rodinné sešlosti. Ani pak si ale nebere kravatu, leda že by ho o to explicitně požádal některý z rodičů.

Pro Edwina by bylo ideální žít dvojím životem – přes den hrát perspektivního mládence z dobré rodiny a v noci pak metalového poloboha, buřiče a rebela, ale bohužel je na to příliš otevřený, aktivní a blázen. Takže to musí zvládat oboje naráz a občas se mu to i daří.
Rozhodně se nedá popřít, že byl do Nebelvíru zařazen zcela právem – je odvážný, horkokrevný, umí si užívat života a je na své úspěchy zdravě hrdý. Extrovert, sangvinik, přirozeně. Na druhou stranu má sklony jednat bez přemýšlení, nedokáže se dlouhodobě přetvařovat a nevydrží jen tak někde sedět. Pokud tedy někdo dá na první dojem, zaškatulkuje si Edwina okamžitě do kategorie hyperaktivních šoumenů lomeno exhibicionistů, k čemuž výrazně přispívá i jeho asi nejdominantnější povahový rys: to, že strašně moc a strašně nahlas mluví. Jeho ráno vlastně většinou začíná tak, že si ještě v posteli začne nahlas prozpěvovat solmizační stupnici, a dost často nepřestává mluvit ani po usnutí. Dokonce někdy přímo řve, a to má sluch v naprostém pořádku. Když ještě chodil na školu, kolovaly o něm drby, že jako malý spadl do kotlíku s lektvarem hlasitosti, a i profesoři se shodovali, že by to hodně vysvětlovalo. Na koncertech se mu to hodí, protože vesměs nepotřebuje mikrofon, nicméně běžná konverzace s ním je pro některé útlocitnější povahy poněkud utrpením, a to i když je vlastně bez problému pouští ke slovu.
Řev se mu hodí i v práci pro ministerstvo, to samé nátura. Už několikrát se mu vyplatilo, že se dokázal zamyslet a chovat jako skřetí rebel, a drcení jejich lebek mu dělá stejně dobře jako potlesk na koncertě. Mezi kolegy je tedy nejen proto znám jako spolehlivý likvidátor, který má navzdory nízkému věku slušné zkušenosti a hlavně úspěchy. Jenom se trochu obávají, že se nemá šanci dožít povýšení, protože jde do všeho hrozně aktivně a má tendence vyprovokovávat konflikt i s těmi odbojnými gobliny, kterým by možná stačilo domluvit. Pravdou ale je, že na to oni slyší nejlépe...
Navzdory svému povolání a pověsti, kterou si v něm vysloužil, chová většinu skřetí populace, zejména jejich kováře, v hluboké úctě. Pracovnu mu zdobí několik zajímavých artefaktů, které si buď pronajal od těch hodných, nebo je dostal jako trofej za ztrestání těch zlých, a v hospodě se se skřetem opije úplně stejně rád jako s kouzelníkem jakéhokoliv původu.
Jeho postoj k alkoholu si pak zaslouží samostatný odstavec. Edwin pije nárazově – to je něco jako příležitostně, ale končí to v lepším případě nárazem jeho čela o podlahu, v tom horším pak naráží cizí pěsti do jeho zubů a obráceně. Na to, že s tím začal už ve vyšších ročnících, nemá nijak zásadně zvýšenou toleranci (ani snížený počet zubů) a opije se už po pár pivech. Výjimkou je takzvané scénické pochlastávání, kdy do sebe během představení na ex otočí půllitr při každé pauze, nicméně tam to okamžitě vyběhá, vypotí a vyřve a nejspíš by ani moc nenadýchal. Preferuje pivo nad čímkoliv jiným, ale v nejhorším nepohrdne ani vínem, jen pak celý večer držkuje, že je to šťáva pro princezničky.
Ačkoliv už za svou krátkou muzikální kariéru vystřídal docela dost partnerek, nedá se říct, že by to byl jeho záměr nebo že by byl nějaký sukničkář. Ve skutečnosti byl až do dvaceti panic a nic si nepřeje víc než potkat nějakou tu pěknou, ideálně čistokrevnou černovlásku a zůstat s ní do konce života. Je prostě jenom takový trotl, že s ním zatím žádná nevydržela víc než půl roku.

Otec Oliver Edward Thawne (*1923), ošetřovatel u sv. Munga
Oliver Thawne je rozumný, zásadový člověk a především starostlivý otec a dědeček. Za všech okolností klidný muž, který navzdory nepopiratelné inteligenci dodnes nedokázal pochopit, co jeho dcera viděla a vidí na tom mizerovi Aldwincklovi, se kterým má teď už dvě děti. Přesto se zetěm uzavřel nepsanou dohodu, že ho bude v zájmu jejich štěstí tolerovat. Cení si upřímnosti a i když je schopen se chovat jako příkladný studený čumák, nedělá mu to žádnou radost a radši se tomu vyhýbá. Nechutná mu kaviár, radši si dá masové kuličky s pivem.
Narodil se jako Oliver Howells, díky čemuž je Edwin něco jako ztracený strýček Romea, Anabelle a Olivie Howellsových, nicméně vztahy mezi těmito dvěma rody jsou už od svatby na bodu mrazu.
Edwin ho plně respektuje, snažil se mu prací na ministerstvu dělat aspoň tolik radosti, aby tím vykompenzoval to hulákání, a dokonce si kvůli němu občas vzal kravatu. Až v roce 1983 to trochu poštval.

Matka Emily Jane Thawne (*1926), žena v domácnosti
Vlídná žena z ne tak docela čistokrevné rodiny, která se ale za Olivera vdala z lásky a podle toho jejich soužití taky vypadá – je i po letech harmonické a manželé si v těžkých chvílích byli velkou oporou. Vychovávala svoje děti tak, aby neměly žádné předsudky vůči mudlovským kouzelníkům a jejich rodinám. I ona nesla Christininu situaci celkem těžce a dodnes podezřívá Veroničina otce z toho, že to s nimi nemyslí tak docela upřímně.
Edvin ji plně respektuje, snaží se jí nedělat zbytečné starosti a nejspíš hlavně díky její výchově se dosud úspěšně vyhýbá drogám.

Sestra Christina Iris Aldwinckle (*1947). Je o deset let starší, nicméně jako vzor ji moc brát nemohl, když si upekla děcko s neznámým otcem a doma se o tom ještě dneska nesmí žertovat. Svou neteř Veronicu pak díky tomu, že se narodila v jeho sedmi letech, vnímal spíš jako další sestru, tentokrát mladší, se kterou si ale vzhledem k rozdílným zájmům nerozuměl o nic víc než s tou první. Ta se naštěstí v roce 1979 za Veroničina otce vdala a rodinný strom tak obohatil Edwinův oblíbený učitel z Bradavic, Keilan London Aldwinckle.

Ze širšího příbuzenstva nesmí být opomenuti bratranec Paul, s nímž se mrtě dobře kalí, i když je to dědek, sestřenice Ashley a synovec Dylan, ze kterého jednou určytě něco bude. A s trochou štěstí se tady jednou ocitne i spolužák z Bradavic, Aaron Pärnoja, který už to docela dlouho táhne s výše zmíněnou sestřenicí.

Ačkoliv vám možná bude tvrdit, že k Zemi přiletěl, drže se za chvost rudé komety Thay z galaxie Andromeda, ve skutečnosti se docela obyčejně narodil. V nemocnici, kde už tou dobou pracovala velká část rodiny, takže na to je docela dost svědků. A to ani nemuseli být ve stejné místnosti, protože jakmile začal řvát, bylo to nejspíš slyšet až v té Andromedě…

Jeho dětství probíhalo docela normálně, i když se občas jakožto hyperaktivní dítko konzervativní rodiny poněkud nudil. Měl sice starší sestru, ale ta už měla v době, kdy on pobíhal po sídle s dřevěným mečem a hledal draky, docela jiné starosti, takže si kamarády hledal spíš venku a pak už mu to nějak zůstalo. V jedenácti naštěstí dostal zvací dopis do Bradavic, protože o rok dříve pouhou myšlenkou zapálil jednu knížku, co ho děsně nebavila, takže se jeho aktivita přesunula tam a Moudrý klobouk ho celkem zaslouženě šoupl do Nebelvíru.

Následující léta byla veselá. Edwin se trochu učil, trochu blbnul, dost si užíval života a kupodivu při tom ani moc nedělal ostudu zbytku rodiny. Sem tam možná schytal nějaký ten trest za obvyklé dorostenecké vylomeniny, nicméně nikdy neprováděl nic vyloženě zákeřného a hlavně měli rodiče stejně plnou hlavu starostí se sestrou a jejím nemanželským dítětem, takže jemu se dostalo relativní volnosti pod podmínkou, že se bude co nejlépe učit. A on se učil skutečně co nejlépe, ovšem ani s nejvyšším nasazením to nevytáhl výš než na trochu lepší průměr. Už ve druháku se tehdejší sbormistr pokoušel rozvíjet jeho vokální talent, nicméně pro nedostatečnou zvukovou izolaci zkušebny často zkoušel na okraji Zapovězeného lesa, aby nerušil zbytek hradu. V následujících měsících si na něj ale příliš často stěžovali kentauři a došlo i k masivnímu odsunu tamní populace vlkodlaků, takže bylo přeci jen rozhodnuto o přestavbě zkušebny. Šla mu obrana proti černé magii a celkem i runopisectví a bavila ho studia mudlů, ale začínal být čím dál tím přesvědčenější o tom, že jeho budoucnost neleží na akademické půdě. Na konci páťáku se snažil dost neobratně a pochopitelně marně sbalit Persefonu z Mrzimoru, trochu delší dobu byl zakoukaný do profesorky astronomie a určitě by se byl účastnil kamelotské dřevárny, nicméně tou dobou na něj zrovna jako na potvoru konečně skočily dračí spalničky.
V šesťáku se taky společně s několika dalšími adepty pokoušel o zvěromagii pod dohledem profesorky Bellové, ale jeho pokus skončil tak katastrofálně, že strávil skoro půl roku na marodce a mohl být prý rád, že nepřišel o obě nohy. Tak rád byl a znovu už to nezkoušel. Místo toho se plně opřel do zpívání, založil kapelu a než se nadál, odcházel ze školy jako absolvent.

Rodiče už dávno pochopili, že z něj nebude lékouzelník, ale to, co si nakonec vybral, je přeci jen poněkud překvapilo. Edwin naštěstí nezkoušel žít jenom z muziky, protože je to sice krásná, ale poněkud naivní představa, a hned po škole si na otcův popud prošel nabídku práce na ministerstvu. A okamžitě tam našel flek svých snů: likvidátorský sbor oddělení styku se skřety hledal posily, neboť jich při nějaké nemilé věci pár zařvalo, a on po tom skočil jako po životní příležitosti. Prošel jak fyzickým testem, tak (poněkud překvapivěji) psychologickou prověrkou a záhy nastoupil na výcvik v povolání, o jehož existenci nemá velká část kouzelnické společnosti ani tušení. Bylo to náročné, musel si koupit pořádné brnění a většina starších kolegů prorokovala, že umře nejpozději do tří měsíců, ale všem jim vypálil rybník. Nejen že si brnění osobně vylepšil runami a s kladivem se brzy oháněl tak, že to nahánělo hrůzu, taky se ukázalo, že má na tuhle práci vrozené předpoklady a že bude jednou dost možná nejlepší ze všech likvidátorů.
Přes den tedy cvičil a účastnil se lehčích zásahů, po večerech pak chodil na intenzivní zkoušky s kapelou a všechno šlo jako po másle. Na podzim roku 1977 se z něj stal plnohodnotný likvidátor a byl pověřen potlačením rebélie gobliních kolonií v československých Tatrách, které začaly vyhlašovat nezávislost na skřetech britských a plánovaly rozjet džihád proti tamním horským mudlům. Využil toho, že měli jako kapela zrovna naplánované turné po Evropě, s částečným krytím tam vyrazil a trvalo mu skoro půl roku, než ty proradné zmetky srovnal do latě. Zabil při tom šéfa skřetího odboje Klotebu, zesměšnil generála Danka a sesadil samozvaného krále Orbáňa, ale skřet poslední a nejhorší, Babiš, mu se štěstím uprchl. Nezávislí věštci se nicméně shodovali na tom, že teď nemá cenu po něm pátrat, že ho jednou budou plné noviny. Tak se vrátil domů a pokračoval v obou nadějně našlápnutých kariérách, které ho do zahraničí dostaly ještě mnohokrát.
Od jara 1980 strávil prakticky celé dva roky v Americe, kde střídavě pomáhal kosit paskřety a válel na hudebních festivalech, a vrátil se až s ochlazením mezinárodních vztahů po nových prezidentských volbách. POWERHAMMER začali pracovat na nové desce, kde se k jeho vokálům přidala ještě jedna externistka ze Sovětského svazu, a všechno vypadalo docela pohodově. Dokonce se tak nějak z nudy nabídl, že bude v Bradavicích učit skřetobijectví, nebo v horším případě alespoň obranu proti černé magii, a bylo mu vyhověno.

Ve školním roce 1982/83 tak učil nejen čtvrťáky a páťáky, ale později za kolegyni Cosminu i druhák a třeťák, čímž si mohl odškrtnout achievement „odučil nadpoloviční většinu ročníků“ a samozřejmě se s tím nezapomněl pochlubit před švárou. A taky toho tak trochu zneužil v tom směru, že nechal svoje žáky zjišťovat informace o dostupných kolegyních, načež jako ideální kandidátku vyhodnotil právě kolegyni Corneu. Pravda, první kytku mu omlátila o hlavu, ale protože s tím počítal a vzal takticky měkké luční kvítí, přežil to a mohl to zkusit znovu, což už vyšlo. A dokonce vyšlo i pozvání na medovinu, s čímž ani moc nepočítal.
Jakkoliv nezodpovědně, exhibicionistsky a improvizovaně přistupoval k celé té věci s učením, nelze upřít, že to na něj mělo značný vliv – když totiž došlo k převratu a masakru na famfrpálovém hřišti, Edwin zapochyboval o tom, že je dobrý nápad podporovat vznikající diktaturu prací pro ministerstvo. Zejména druhá událost mu vnukla myšlenku, že kdysi tak vzorného pana Tinkerbella ovládli skřeti, protože takovéhle kokotiny přece člověk vůbec nemůže vymyslet, a že by možná bylo dobré s tím něco aktivně dělat.
Když tedy Brumbál otevřeně vystoupil proti ministrovi a opevnil Bradavice, Edwin ve škole zůstal a učil děcka bránit se. A jenom trochu ho mrzelo, že tím přišel o práci a asi kazí jméno rodině, která se jinak pořád tvářila, že je na straně čistokrevných.

Inventář
služební kladivo