O tom, že se nedaleko školy čar a kouzel v Bradavicích nachází Zakázaný les, ví i většina prvňáčků. Na jeho okraji, dostatečně stranou všech pěšin, je však i mnohem méně známý háječek, jehož nebezpečnost je o několik x chudší a vlastně se nijak neliší od běžného anglického lesíka.
Rozlohou není větší než famfrpálové hřiště, tvoří ho povětšinou břízy a další listnaté stromy, a od nedalekého Zakázaného lesa se liší jak celkovou světlostí, tak podložím, za nějž mu slouží suché listí prorostlé kopřivami a další sekundární vegetací. To na podzim hraje všemi barvami, v zimě je skryto pod sněhovou peřinou a po zbytek roku jen tak nějak rezignovaně šustí a tleje. Nejdůležitějším rysem lesíka není ostrovid, nýbrž neuvěřitelný klid, tak nepodobný tomu zděšenému tichu v Zakázaném lese.
Vlkodlaci sem pro nedostatek kořisti ani nepáchnou a kentauři zde jednou potkali Finniana, kterak svačí surströmming, načež začali místo považovat za prokleté. Na trolly je zde málo kamení, takže si radši hrají jinde, a testrály tu Islanďan nikdy neviděl, ač pro to předpoklady má. Největším a nejnebezpečnějším obyvatelem hvozdu je tedy datel Karel, jehož nebezpečnost spočívá především v zálibě kálet lidem na hlavy.


Toho listopadového večera, kdy zmíněný les začal být relevantní, čekal Finnian na mostě do bradavického hradu. V kapse měl pytlík drceného a zdánlivě plesnivého jílu, u nohy docela velký květináč a jinak nic. Opíral se o zábradlí, koukal na jezero a snažil se srovnat si všechno v hlavě. Událostí, které ho sem zavedly, bylo totiž docela dost.
Předně zašel na čaj s ředitelem školy, následkem čehož dostal povolení tu věc rozjet. Nebo tak něco.
Pak strávil nezanedbatelné množství času v knihovně, aby zjistil, jak moc se jeho oblíbený druh druidské magie liší od toho, co používají Britové. Studoval to velmi pečlivě a nehodlal nic podcenit; jednoduše nechtěl být tím druhem instruktora, u kterého se učil on, a to notoricky opilým kriplem odkudsi z Bretaně, který své učedníky mlátil násadou od koštěte a všechny je oslovoval Páťo. Kdepak, on zvolí mnohem důslednější přístup, ne že by neměl chuť na skleničku nebo dvě.
Důležitou součástí jeho přípravy byl rovněž výlet do Příčné ulice, kde nejprve navštívil pana Ollivandera. Ten se nejdříve sháněl po jeho synovi, ale rázem mu bylo vysvětleno, že Fróði má ještě na svou hůlku času dost a že návštěva má poněkud jiný účel. Za malý moment již Finnian odcházel se zdánlivě zbytečnou informací, že hůlka Maeve Gallagher je vyrobena ze sekvojového dřeva, a přišlo to hlavní martyrium. Naštěstí si vzpomněl, že syn kolegy Einara Einarssona, vrchního vulkanomága islandského ministerstva kouzel, je dřevorubcem v jednom národním parku na severu Kalifornie, a pak to šlo ráz na ráz. Letaxovou sítí si odskočil do Nového světa, prohodil s nadšeným drvoštěpem pár slov nad sklenkou whiskey a výměnou za dovezenou krajkovou podprsenku (neptejte se, Finnian se taky neptal) dostal, co potřeboval, aniž ho při tom chytila kanadská jízdní policie.

Pak už stačilo poslat Maeve dopis, aby se v určenou dobu a s krumpáčem dostavila na most, a nezbývalo mu než čekat, jak že se to vyvine.

_________________

Maeve byla od té doby, co proběhlo na mostě to setkání s Finnianem, jako na trní, a i když tomu Finnian dával tak měsíc do první schůzky, zrzka očekávala dopis snad každý den a nemohla se dočkat. Ten měsíc každopádně strávila sháněním krumpáče, protože ono se to sice řeklo jednoduše, ale když se to Maeve pak rozleželo v hlavě, popravdě vůbec netušila, kde se v Bradavicích dá takový krumpáč sehnat. Komnatu nejvyšší potřeby stále ještě nenašla, takže ta vypadávala z možností. Rodičům o tom taky ze zjevných důvodů nepsala… Školníka se taky neptala, ten na Maeve někdy působil, že by někoho spíš tím krumpáčem vzal po hlavě. No a nakonec to vlastně jednoduché bylo, to když se zašla zeptat Hagrida. Okecala to kdo ví čím, hlavní ale bylo, že když jí dopis o schůzce dorazil, byla připravená a v den D se mohla vydat na smluvené místo na mostě. Kdyby netáhla ten krumpáč, s největší pravděpodobností by si poskakovala, jak byla zvědavá a jak se těšila. „Ahoj!“ usmála se na pozdrav, jakmile se k Finnianovi přiblížila na slyšitelnou vzdálenost, kde nebyla potřeba křičet. „Poklad asi kopat nejdeme, co?“ nadhodila Maevka s pobaveným úsměvem, protože to bylo asi tak jediné co ji napadlo, i když ve skutečnosti si nemyslela, že by to byla pravda. Pohledem sklouzla k tomu květináči, ale pak se opět narovnala a s našpicovanýma ušima očekávala Finnianovy první pokyny. Byla už náramně zvědavá, jak to všechno dopadne a jak to půjde a jak moc dobře/špatně si povede.

_________________

Sotva ji zahlédl přicházet, odlepil se Finnian od zábradlí a ještě si naposledy prošel dnešní plán. Bylo tam totiž pár věcí, které by ho bez předchozího nahlédnutí do odborné literatury asi nenapadly.
„Nazdárek,“ odpověděl na pozdrav a její hádání, co že to dnes budou dělat, mu dost usnadnilo úvod. „Nebudeš tomu věřit, ale přesně to jdeme dělat.“ Mírně záhadně se usmál, sehnul se pro květináč a vzápětí se otáčel k lesu. Jeho gesto, aby ho následovala, bylo patrně zbytečné, každopádně si jej neodpustil a za okamžik už si to Finnian, Maeve, krumpáč a květináč štrádovali k té méně nebezpečné části zdejšího lesa.
„Ovšem než dojdeme na místo, potřeboval bych vědět ještě pár věcí ohledně tvojí rodiny. Máš mezi příbuznými někoho, kdo zvěromagii ovládá?“ Tou dobou ještě nevěděl nic o mudlovském původu Maeve, případně to možná zapomněl, takže odpověď byla asi rychlá, ale rozhodně to zjistit musel. Co kdyby se totiž ukázalo, že by to i jako holka třeba mohla mít v krvi, že?

Když se pak ocitli v lese, Finnian se hned na okraji zastavil a chvíli jen tak koukal do zeleně.
„Jo, dneska by to šlo,“ odtušil, když se dostatečně nalokal místního vzduchu, a opět se dal do pohybu. Tentokrát už ale nešlo o žádný dlouhý pochod, přesunuli se jen o pár desítek kroků hlouběji do lesíka a zastavili se na plácku, který asi dříve býval mýtinou, než ji zarostly kopřivy a kdejaký další plevel.
„Když jsem se přeměnu ve zvíře učil já, instruktor nás seřval, že jsme kreténi, co se potřebují naučit disciplíně a trpělivosti, načež nás poslal překopat asi šest hektarů lesa lopatkou, co by i zahradnímu trpaslíkovi přišla malá. Nemůžu říct, že by to byla lekce, kterou člověk zapomene, ale přeci jen bych asi zvolil poněkud modernější způsob výuky, zejména s přihlédnutím k faktu, že ty se vlastně budeš učit něco trochu jiného.“
Už během posledních pár slov začal obcházet onu mýtinu, zkusmo prošlapával cestičku mezi kopřivami a díval se, jak moc velká hrůza to tady je. A jakkoliv dokázal ocenit, že se všechny ty rostliny dokázaly porvat s osudem a vyrůst na místě, které by si rozhodně nevybraly, jeho druidský smysl pro uklízení lesa tady fakt trpěl.
„Na tomhle místě si v následujících týdnech vybuduješ takový menší hájek. Je to trochu nestandardní, vím, ale je to veskrze prospěšná práce a trpělivosti tě to určitě naučí. Nechám plně na tobě, co tu budeš chtít zasadit a pěstovat, ale uprostřed bude růst tohle.“
V tu chvíli se přestal přehrabovat v kapse a vytáhl na denní světlo takovou dost divnou šišku. Vypadala jako něco mezi cypřišovou a modřínovou, vešla se tak akorát do dlaně a za tu dobu, co ji měl Finnian v kapse, se mírně pootevřela. Zatím sice neprozradil, co to je za zázrak, ale pokud se Maeve zeptala, nebo to dokonce poznala, určitě na to dříve nebo později došlo.
„Samozřejmě toho drobečka nebudeme sázet rovnou do země, když to tu ještě není uklizené a vůbec, ale proto jsem ti přinesl tenhle květináč.“ Kývl hlavou k místu mimo kopřivy, kde ho nechal stát, a zkusmo botou odkryl vrchní vrstvu mechu a ižší vegetace, aby se dostal na podloží.
„Ten květináč je naší dnešní prioritou. Naplníš ho tu zeminou, provedeme takovou menší symbiotickou magii a ukážu ti, jak nechat naklíčit semínka.“
To, že ji během kopání čeká menší přednáška o ekosystému lesa, bylo zcela jisté.
A taky už se moc těšil, až jí bude vysvětlovat, že ten květináč pak bude brát i na záchod, aby se s malým stromečkem náležitě sblížila.

_________________

Maeve se vzmohla jen na překvapené zamrkání, když jí Finnian naopak hledání pokladu potvrdil místo toho, aby ho vyvrátil, jak původně čekala, ale nakonec jen pokrčila rameny. Když Finnian říká, že jdeme kopat poklad, tak jdeme kopat poklad. Popojedem. Nebo by to tedy mělo spíš být popojdem, protože další otálení se nekonalo, Finnian se rozešel do lesa a Maeve za ním. „Ee, no já teda nevim, jestli mezi příbuznýma mám někoho, kdo ovládá vůbec nějakou magii,“ odpověděla popravdě a trochu rozpačitě, i když si nemyslela, že by Finnian patřil mezi ty, kteří odsuzoval kouzelníky mudlovského původu.

„Co?“ vypadlo natvrdle z Maeve, když se zastavili hned na kraji lesíka, a Finnian vypustil tu průpovídku. „A ty jo, Finniane? Tohle je ještě nějaká část Zapovězeného lesa? Moc zapovězeně to tu nevypadá… vlastně to tu vypadá docela fajn,“ podivila se posléze, když se přesunuli na onen zabordelený plácek.
Maeve se trochu nervózně zahihňala, když ji Finnian obeznámil s jednou praktikou svého bývalého instruktora a teda jenom doufala, že ona se podobného titulu nedočká. Resp. že nevyvede nějakou kravinu, kterou by si to vysloužila. A zatímco profesor přecházel sem a tam a vyšlapával cestičku, Maeve přešlapovala z jedné nohy na druhou, nejistá, jestli by neměla něco dělat. Každopádně rozhodně trpělivě vyčkávala, než se Finnian dostane k jádru věci. „Hájek? A tak proč ne,“ pokrčila rameny a protestovat ji nenapadlo. Maeve to prostě brala vážně, vybrala si Finninana za instruktora, tak bylo přece jenom logické, že bude následovat jeho pokynů. A Maeve nepochybovala o tom, že Finnian věděl, co dělá (nebo minimálně věděl, že zrovna tenhle směr je ten správný), tudíž nemínila zpochybňovat každé druhé slovo. „Z čeho to je šiška?“ zajímala se přirozeně, jakmile se s ní Finnian vytasil, protože se jí maximálně zdála jen něčemu podobná, ale s určitostí to poznat nedokázala. „A hele, ještě mě tak napadlo, kdyžtak se předem omlouvám, jestli ta otázka bude blbá, ale když jsi říkal, že necháš na mně, co tady bude růst, tak je něco, nějakej okruh rostlin nebo bylin, který se k sobě nehoděj? Nebo to je fakt úplně jedno? Nechci udělat nějakou koninu,“ dodala poté Maeve a tázavě svraštila obočí, protože sice si mohla něco nastudovat, ale tak proč se rovnou nezeptat odborníka při ruce. Každopádně pak sklouzla pohledem k tomu květináči. „A co že přesně znamená symbiotická magie?“ zeptala se ještě, připravená začít.

_________________

Finnian samozřejmě nepatřil mezi ty, co odsuzuje kouzelníky na základě jejich původu, ale její odpověď mu moc nepomohla a bylo to na něm asi trochu znát. Na druhou stranu tu pořád byl ten problém, že je holka, takže by jí vlastně ani sebelepší druidské geny nepomohly, ale to už si takticky nechal pro sebe. Sám měl navíc minimálně jednu sestru, která magii neovládala, a mezi starými irskými rody to nebyla žádná výjimka, takže kdo ví, třeba má Maeve mezi předky alespoň někoho takového. Každopádně se brzy ocitli v lese a na programu měli zajímavější věci než nudnou genealogii.

„Jo, jeho úplný okraj,“ potvrdil její domněnku stran zapovězenosti lesa a pohled, jenž věnoval kopřivám, jasně nasvědčoval, že to tady považuje jen za trochu civilizovanější místo. Bylo zjevné, že je tady oba čeká dost práce, ale proto si ostatně vyhlédl zrovna tuhle mýtinu a nebál se použít ani těžší techniku. Za oba následující dotazy byl rád, protože navzdory jejím obavám dokazovaly, že nad tím přemýšlí, a z praktických důvodů si k odpovědi vybral nejdřív ten druhý, komplexnější.
„Můžu ti na to půjčit nějaké knížky,“ začal, zatímco jemným pošťouchnutím špičkou boty vyháněl z trávy spícího ježka, aby mu při práci náhodou neublížili. Pak se samozřejmě směl vrátit, klidně s celou rodinou. „Ale idea je taková, že bys měla zapojit vlastní intuici a vybudovat tady takový lesík, který by se líbil tobě jako zvířeti. Samozřejmě ještě nevíš, jak bude tvoje přeměněná forma vypadat, ale druidští teoretikové se většinou shodují na tom, že podvědomě to tušíš už od narození a s trochou meditace ti nápady naskočí samy.“
Na chvilku se zasnil, protože vzpomínal na svá studentská léta. Na to, jak tou pitomou lopatkou, která byla snad menší než příborová lžíce, překopával tu šíleně velkou oboru a ke zděšení mistra tam vysázel snad všechno, co se dalo sníst, od malin až po duby. A že se to vyplatilo, když pak jako novopečený rosomák dostal strašný hlad a nikde ani mršina.
„A tahle šiška je z jedné konkrétní sekvoje vždyzelené,“ vrátil se ke stěžejnímu bodu dnešního programu a s náležitou úctou jí tu věc ukazoval, ovšem zatím nepodával. „Podle tradice by to měla být ta, ze které máš hůlku, ale k tomu jsem bohužel nenašel dost podkladů. Mateřský strom tohohle drobečka měří skoro tři sta padesát stop, u kořene je široký přes dvacet, jeho objem se odhaduje na čtyřicet tisíc kubíků a říkají mu Melkor.“ To, že se nejedná o jeden strom, ale o srostlý kmen několika menších sekvojí, už nezmiňoval, protože tak nějak tušil, že fanynka Pána prstenů se chytne hlavně toho jména.
„Z té šišky si necháš naklíčit jedno semínko, to pak přesadíš do připraveného substrátu a budeš se o něj starat, jako by to bylo tvoje vlastní dítě. Nespustíš ho z očí, budeš mu vyprávět pohádky a meditovat s ním, prostě cokoliv, aby z něj vyrostla silná, zdravá rostlina a ne další pán zla, jasné?“
S těmito slovy zakotvil na místě, kde bylo kopřiv a dalšího plevele pomálu, a po chvilce špárání odhrnul tenkou vrstvu mechu, takže bylo vidět přímo na lesní půdu: sem tam větší zetlelý list nebo větvička, ale jinak celkem klasická hnědá hlína, žížaly nevidno. Pokynul Maeve, ať jde blíž, a vytáhl z kapsy onen zdánlivě plesnivý jíl.
„Tady si nakopej hlínu do květináče, ale než ji upěchujme, vmícháme do ní tenhle zázrak,“ povídal, pytlíkem decentně zamával, a protože mu přišlo, že teď vypadá trochu jako Flann při prodeji nejnovějšího matroše, radši vysvětlil, co v tom vlastně je. „Většina jehličnatých stromů potřebuje ke zdárnému růstu kulturu mykorhízních hub, a i když sekvoj na ní není závislá nijak zásadně, rozhodně jí to prospěje. Houba se přichytí ke kořenovému systému mateřské rostliny, bere si od ní trochu energie z fotosyntézy, kterou sama neovládá, ale na oplátku jí pomáhá se vstřebáváním složitějších látek, které zase umí jenom ona.“
Zatímco Maeve tvrdě makala a zpocenýma rukama plnila květináč, Finnian jako správný mírně šovinistický tradicionalista přisýpal za každou hrstí hlíny trochu jílu s hibernující houbou a vyšlo mu to tak akorát. Výsledkem byla nádoba naplněná celkem suchou zeminou, kam stačilo vyhloubit mírný důlek a bylo hotovo. Dokud nebude, co tam zasadit, mohl být celý květináč bezpečně uložen někam na suché místo a nebylo třeba se o něj jakkoliv starat. A o to, aby tam Maeve něco zasadit mohla, se začali snažit vzápětí.
„A teď další důležitá věc,“ oznámil, jakmile spořádaně vrátil prázdný sáček zpátky do kapsy. „Jak jsem říkal, s tím semínkem budeš mít jeden jediný pokus, takže je potřeba vybrat to nejsilnější. Tady, drž tu šišku,“ pokynul, tu věc jí opatrně podal a radši nezmiňoval, že statisticky vzato mají sekvojová semínka klíčivost necelých patnáct procent. Ani to, že na zlepšení výsledků, urychlení růstu a další existuje celá řada kouzel, protože to by přeci jen bylo proti zásadám celého tohohle cvičení a trpělivosti by ji to moc nenaučilo. Následně ji odvedl přibližně do prostředka celého plácku, chvíli se rozhlížel a teprve pak spokojeně pokračoval.
„Stejně jako všechny ostatní šišky, i tahle se otvírá teplem. Po tobě teď budu chtít, abys ji vzala do rukou, udělala si tady pohodlí, srovnala dech a pořádně si vyčistila hlavu. Zapomeň na starosti, soustřeď se jenom na dýchání a tenhle okamžik, nespěchej. Máme na to celý den a podobných cvičení tě čeká ještě spousta. Ta šiška se ti v ruce otevře pouhým teplem, ale pokud půjde všechno jak má, poznáš sama, které semínko nechat klíčit.“
Tentokrát pro změnu zamlčel fakt, že vůbec neví, jak takové poznání vypadá, protože sám to nikdy nezažil; inu, ony duby s téměř absolutní klíčivostí žaludů mají něco do sebe. Věřil ale, že společnými silami to nějak zvládnou a přinejhorším byl ochoten se dopustit menšího podvodu, kdy by jí to semínko v nestřežené chvíli přeci jen trochu cinknul magií.
Místo dalších keců už ale zaujal pozici kousek stranou, aby ji příliš nerozptyloval, a dal jí tím snad jasně najevo, že se nemá čeho bát. Trollové do těchto končin nechodili, kentaury Finnian sám vyhnal rafinovanou svačinou a profesor Hulkern tenkrát ještě neexperimentoval s lektvarem, který jej měnil v smrtící zelenou mašinu, takže se vážně nebylo čeho obávat.

_________________

„Jsem netušila, že tu je něco podobnýho,“ zamumlala Maeve ještě stran toho hájku, který byl v Zapovězeném lese příjemným překvapením. Zrzka v lesích kolem Bradavic prostě čekala samé nebezpečné potvory, které by dostály pověsti, která provázela to jméno lesa.
„Aha,“ přikývla pak na odpověď ohledně pěstovaných rostlin, zatímco pozorovala, jak Finnian vystrnaďoval ježka a pak mírně svraštila obočí. „No a když jsi zmínil tu přeměněnou formu… co jsem si tak předtím něco přečetla, tak mi nebylo moc jasný, jestli se to nějak zjišťuje předem, to zvíře, a teda hlavně jak případně. Jakože aby si to člověk mohl nastudovat, páč nevim, to se asi musí vědět nějak předem, ne? Není k tý přeměně potřebný vědět anatomii? A co kdyby se ten někdo měnil ve vodního živočicha – dá se vůbec měnit v rybu a tak? - tak aby věděl, jaký prostředí vybrat, ne?“ Maeve to ze sebe vysypala a ani snad neměla v plánu se původně takhle vyptávat, minimálně ne teď, protože si myslela, že k tomu dojde dříve nebo později, ale holt k tomu ta Finnianova odpověď přímo sváděla a tak toho tedy využila.
Když pak došla řada i na tu šišku a Maeve se dozvěděla, co to je tedy zač, pochopením se jí rozsvítily oči. Měla tendence se po ní natáhnout, ale zatím se spokojila jen s okukováním. „Fíha!“ vyjádřila se k oněm rozměrům, které byly skutečně obří, a vzmohla se jen na zamrkání. Předpokládaně ji ovšem zaujala informace o jménu. „Jasné,“ zazubila se a odolala pokušení zasalutovat a položit otázku, jestli se to vztahovalo například i na chození na záchod. Jakmile jí Finnian pokynul, hnedle k němu přiskočila blíže a pohledem zatěkala k tomu pytlíku, ovšem než se stačila zeptat, na co to je dobrý, Finn jí to sám vysvětlil, plus s informacemi navíc, kterým Maeve naslouchala stejně pečlivě jako všemu ostatnímu. „Ee, chápu,“ řekla pouze, aby dala najevo, že ho slyšela, než se tedy pustila do práce. Maeve nebyla citlivka, aby skučela, že se jí zachytává hlína pod nehty nebo že to je nuda a že jí to nejde, a tak jí to šlo docela pěkně od ruky a s Finnianovou spoluprací bylo za chvíli hotovo.
Jakmile dostala šišku do rukou, neodolala, aby si ji zkoumavě neprohlédla ze všech stran, ale pak zase věnovala pozornost hlavně Finnianovi. Po jeho slovech se Maeve zatvářila mírně zmateně, protože si to trochu nedokázala představit, jak že pozná, které semínko je to pravé. „No, tak dobře,“ prohlásila nejistě, než se nakonec usadila na zemi v tureckém posedu, šišku položenou v mističce z dlaní. Maeve byla ráda, že tu je jenom Finnian, protože si dokázala představit, že někdo nezaujatý by si tak maximálně klepal na čelo, co to tu provádí a proč se snaží o meditaci s nějakou šiškou v rukách. Ne že by na tom zrzce nějak záleželo, protože vzápětí už následovala Finnianových pokynů a zhluboka se nadechla. Spíš instinktivně přivřela oči, aby vyprázdnila myšlenky, odehnala plížící se starosti a soustředila se na sekvojovou šišku. Dobře, nešlo jí to tak úplně hladce, protože Maeve občas mívala problémy vydržet v klidu na jednom místě, ale snažila se a byla ochotná se snažit, dokud se jí to nějakým způsobem přece jen nepovede.
Přišlo jí to jako docela dlouhá doba, když nakonec otevřela jedno oko a loupla pohledem k šišce, jako by snad čekala, že z ní vypadala semínka, z nichž to jedno bude nějak zářit nebo kolem něj budou poletovat šipky s nápisem 'vyber si mě'. No, nic takového. Maeve se vlastně zatvářila trošičku zoufale a začala si připadat trochu hloupě, když k Finnianovi hodila bezradným pohledem. Už? ptala se v duchu, protože na hlasitou otázku neměla moc odvahy. Zkusmo zkusila otevřenou šiškou zatřepat a dávala si přitom dobrý pozor, aby nějaké semínko neskončilo na zemi. Stejně si tam jedno tu cestu našlo, ale bylo vidět, takže se po něm Maeve natáhla a i když jí trvalo asi tři pokusy, než ho sevřela mezi prsty, nakonec se podařilo. „Takže… tohle?“ nadhodila a v hlase se jí přitom odrážela ta nejistota, kterou i cítila. Bylo by sice hezké říct, že ji k tomu uprchlíkovi něco vnitřně táhlo, ale ve skutečnosti to bylo spíš tak, že si řekla, že když k ní tohle konkrétní semínko nechce, asi na něm musí být něco zvláštního. A jenom doufala, že to po ní Finnian nebude chtít odůvodnit, páč ono jí to i jen v myšlenkách znělo hloupě.

Mimo herně:
Jestli je v tom konci nějaká blbost, tak do mě kopni. Jemně.

_________________

Příval otázek Finniana vlastně vůbec nepřekvapil. Co si tak pamatoval, měl jich taky dost a většinou podobných, takže s nimi vlastně tak trochu počítal. Horší bylo, že z odpovědí bude asi stejně nadšená jako kdysi on, to jest vůbec.
„Předem se to s jistotou nedozví nikdo,“ řekl prostě, pokrčil rameny a snažil se vzpomenout si alespoň na pár dalších vtipných historek z jeho výcviku, „a znal jsem hned dva druidy, co když zjistili, v co se proměňují, s výukou prostě sekli a věnovali se něčemu jinému. Jeden se měnil tuším v zajíce nebo tak něco a druhý právě v rybu, docela impozantní štiku. Podvědomě to ale asi oba tušili, protože zatímco ten první měl v hájku docela normální keře a trávy, ten druhý tam vykopal i pár jezírek a to mu zachránilo krk. U tebe to ale bude ještě větší risk, protože zatímco druidi se mění do docela omezené množiny evropských zvířat a mají to víceméně v krvi, ty se budeš muset snažit mnohem víc a kdo ví, jestli z tebe nakonec nebude třeba nějaký exotický papoušek.“
Teprve po vyřčení té poslední věty mu došlo, že by si to možná mohla nějak blbě vyložit, a tak radši pokračoval, protože urážet ji vážně ani trochu nechtěl.
„Obecně se ale soudí, že by to zvíře mělo vystihovat tvoji osobnost, takže ukrákaná barevná slepice asi nepřichází v úvahu, co?“ Usmál se, načež následovalo předání šišky a tak vůbec a hlavně plnění květináče. Bylo fajn vidět, že se toho Maeve nebojí, protože kdyby ucukla teď, jak by asi překopala les k obrazu svému? Finnian se snažil ji nevyrušovat, když se začala soustředit, a místo dalšího povídání vzpomínal na sebe, když byl před lety ve stejné pozici. Bylo jich tenkrát šest, co v tom hlubokém lese meditovali nad hromádkou semínek, zatímco na ně ten bretaňský tyran řval a obcházel je s násadou od koštěte. Maeve to v tomhle ohledu bude mít mnohem lepší, i když trpělivosti a odpovědnosti se musí naučit taky.
Netrvalo dlouho a měla vybráno. Finnian se na toho vyvoleného mrňouse podíval, usoudil, že by snad mohl být dost životaschopný, a dál se v tom nepitval. Jak již bylo řečeno, sám to tenkrát měl podstatně jednodušší a vlastně mohl sáhnout po náhodném žaludu, protože ty vyklíčí skoro vždycky. Sekvoje, to byla jiná liga, ale s náležitou péčí a přinejhorším s trochou nenápadného dopingu v podobě podpůrné magie se taky zadaří.
„Vypadá slušně,“ konstatoval a plynule přešel k tomu, jak přeměnit semínko v sazenici. „Naklíčení bývá u všech jehličnanů skoro bez práce, ale teď jsme mimo sezónu, takže to úplná sranda nebude. To semínko budeš muset nechat pár dní v hodně vlhké vatě nebo tak něčem, aby se probralo ze zimního spánku. Jakmile uvidíš první kořínky, omezíš zalévání tak, abys tu vatu jen udržovala trochu vlhkou, a do dvou týdnů budeš mít sazeničku hotovou k přesazení do květináče. Ten pak budeš mít neustále pod dohledem, budeš s ním chodit na hodiny, na jídlo, na záchod, prostě všude; ten květináč sice není nejlehčí, ale aspoň si trochu zaposiluješ. Sekvoje rostou relativně rychle, často i metr za rok, ale to je pořád docela dost času, během nějž to tady trochu zkultivuješ, abys ho pak měla kde usadit natrvalo. Rozhodně tedy nespěchej, klidně si sem občas zajdi jen tak zapřemýšlet, vyčistit si hlavu a zaposlouchat se do zvuků lesa. Kdo ví, třeba tě během toho napadne, jaké zvíře v tobě dřímá. A až bude tady prcek trochu větší, popojedeme trochu v té magičtější stránce věci, hm?“
Bylo to docela dost informací, ale nepochyboval o tom, že jestli něco nestihla, určitě se nebude bát na to přeptat. A i když to byl běh na dlouhou trať, pořád bude většinu času někde nablízku, kdyby potřebovala konzultaci.
„Zapomněl jsem na něco?“ zeptal se ještě, čímž dal zároveň pokyn k položení jakýchkoliv dalších otázek. Nepochyboval o tom, že mu možná něco uniklo, a byl připraven to neprodleně napravit, plus samozřejmě zodpovědět všechny možné otázky, které by mohla mít stran meditace, povinné četby a vůbec všeho.

_________________

„Hmm… takže podle toho, jakým způsobem se člověk učí přeměňovat, tak má nějak více či méně omezený výběr zvířat, jo?“ Maeve se neurazila, když Finnian nadhodil, že by z ní klidně mohl být i exotický papoušek, ačkoliv se nedalo říct, že by zrovna o tohle tak úplně stála. Ale donutilo ji to k zamyšlení. „Já jsem si nejdřív totiž myslela, že to je normálně omezený podle toho, jaký zvířata se na tom kontinentu vyskytují, ale když jsem v nějakém seznamu zahlídla i zvířata, co pocházej třeba z Afriky nebo Ameriky, tak jsem si řekla, že v dnešní době to je asi stejně jedno. Myslíš, že s tím můžou mít co do činění třeba zoologický zahrady, který tam ty exotický zvířata chovaj?“ nadhodila Nebelvírka a zamyšlením svraštila obočí. „A nevíš, jak to je s vyhynulýma zvířatama? Na ty se to asi nevztahuje, co? Ty jo, kdyby nám tu tak pobíhal nějaký dinosaurus...“ Maeve možná mohla na chvilku působit, že se zasnila.

Popravdě si Maeve oddechla, když se Finnian kromě poznámky „vypadá slušně“ jinak k tomu výběru nevyjádřil. Zrzce to celé přišlo jako náhodný výběr, i když nahlas by to nepřiznala, a asi by nevěděla, jak to nahlas odůvodnit, ale to se po ní naštěstí nechtělo. Místo toho se od Finniana dozvěděla soubor rad, které si v duchu souhrnně nazvala „vstávej, semínko, holala, bude z tebe sekvoja“, a samozřejmě netřeba zmiňovat, že si to všechno pečlivě ukládala do paměti a přitom pokyvovala hlavou a zamyšleně si okusovala ret. Znělo to dost jasně, a i když toho bylo dost, Maeve nedělalo problémy to všechno pobrat. A kdyby si něčím později nebyla jistá, přece nebude problém za profesorem zaskočit, aby se na tu danou nejasnost raději přeptala. Pro teď ale asi žádné otázky neměla, minimálně žádné, které by ji napadly takhle zpatra. Trochu bezradně pokrčila rameny, protože jí to na jednu stranu přišlo blbé, že se na nic neptá. „Asi ne?“ broukla váhavě. „Jenom teda… co když to nenaklíčí? To se asi bude vybírat pak jiné semínko?“

_________________

„Jediné, co tě omezuje, jsi ty sama,“ pravil Finnian filosoficky hned poté, co Maeve zarazila proud myšlenek, ale samozřejmě to hodlal trochu rozvést. Zen mu možná místy nebyl cizí, ale jsou prostě situace, kdy napáchá víc škody než užitku.
„U druidů je ten omezený rozsah určen hlavně tradicí a taky smýšlením: většina jich chce zůstat doma, splynout s přírodou a chránit ji zevnitř. A irský les se mnohem snáz hlídá lišce než nosorožci. Plus je to hodně dědičné a každý klan se většinou přeměňuje do podobného druhu zvířete, my například do lasicovitých šelem. Děda i otec se přeměňovali do jezevců, stejně tak Flannův táta, než se definitivně usadil ve městě a přišel o hájek. Hádám, že můj rosomák je způsobený tím, že jsem vždycky rád vymetal Sibiř, nemám rád zimní spánek a nevadí mi žrát mrtvoly.“ Poslední věta byla samozřejmě vyřčena s notnou dávkou nadsázky, ale rozhodně z jistého úhlu pohledu dávala smysl.
„A o přeměně do vyhynulého zvířete jsem jaktěživ neslyšel, ale kdo ví, třeba budeš po sedmdesáti milionech let první velociraptor na Zemi.“ Ne že by na to spoléhal, ale magie měla někdy fakt zvrácený smysl pro humor a už viděl i pár věcí, které by ho asi překvapily trochu víc.

Když se pak dnešní hodina, plus mínus, chýlila ke konci, přišla celkem očekávatelná otázka, na kterou ale Finnian ve vší upřímnosti neznal odpověď. Rozhodně nezažil nikoho, komu by se to kdy nepovedlo, takže se nabízela možnost, že třeba už samotný výběr ono semínko nějak očaruje a vyklíčení prostě zajistí. Ale boty by na to tedy nevsadil, a to se bez nich celkem obešel.
„To uvidíme, pokud se to stane,“ odtušil záhadně, aby ji trochu motivoval k náležité péči, a přemýšlel, u koho by asi takovou informaci sehnal. Na druhou stranu to bylo celé jen takové divadýlko a k výuce zvěromagie tak, jak ji znají neirští kouzelníci, nebylo potřeba, takže byl odhodlán se s tím nějak v případě prvního neúspěchu porvat sám.
„Každopádně ti po Žížovi pošlu nějaké knížky a dejme tomu za měsíc se tady sejdeme znovu, hm?“ Na odpověď už ale nečekal, v případě potřeby ostatně věděla, kde má kabinet, a po krátkém gestu, kdy si přiložil ukazovák ke spánku a jakoby zasalutoval, se přeměnil v rosomáka.
A rosomáci jsou zvířata do větru a hladová, takže vzápětí vyfičel někam něco sežrat a Maeve tam zůstala se šiškou a krumpáčem sama.

_________________

Maeve pokývala hlavou, jakmile jí Finnian vysvětlil, jak se to u druidů mělo s různými podobami a uculila se na návrh, že by mohla být prvním velociraptorem po milionech let. „Já bych byla radši protoceratops,“ mínila nakonec, než pak pokročili.

„Tak fajn,“ zareagovala na odpověď ohledně naklíčení a umínila si, že se bude o semínko starat tak, aby naklíčilo stoprocentně. „Jasná věc, za měsíc tu,“ přikývla na srozuměnou a zaujatě pozorovala, jak se Finnian měnil a mizel pryč. A protože už jí nezbývalo moc slov, po posledním obhlédnutí lesíku se i se šiškou, krumpáčem a květináčem vydala nazpět do hradu.

_________________