Jonathan G. MorganMladý Morganovic dědic se kupodivu nevracel z práce, nýbrž z vyjížďky na koni, protože při této činnosti vypadal jako dědic celého Ministrestva kouzel... no, a taky proto, že měl volno a nechtěl trávit všechen volný čas s Angelou, kterou měl sice docela rád, ale... manželka! Přece nebude pořád s manželkou, která se na něj dívá, jako by jí snědl kočku.
Košili měl dokonale upravenou tak, aby vypadala pokud možno ne příliš upraveně, o dlouhých kalhotách ani nemluvě (v dětství si koneckonců užil dost 'mladý muži, kam chceš vyrazit v
kraťasech?! Na skládku nepovedených artefaktů?'). Zkrátka, vypadal dokonale, jak si s uspokojením pomyslela Ylva Morganová, která jako obvykle ve světlých šatech a slušivém kloboučku předstírala, že se těší péčí o své milované bílé růže (čtení Čarokrásné čarodějky na lehátku u umělého jezera měla ještě před sebou).
Příchod manžela Angela jistě poznala lehce - i kdyby neviděla otvírající se dveře, nemohl jí uniknout hlas, který se kolem ní rozléhal.
"Tady jsi, můj Andílku! Škoda, že ses nechtěla také projet, tohle léto je nádherné," zacvrlikal - zněl sice slušně jako obvykle, člověk, který s ním ale trávil tolik času si ale nemohl nepovšimnout ostnu provokace v hlasu. Vysvětlení bylo nasnadě - manželka. A nasírání manželky bylo mezi mladými čistokrevnými chlapci kultovním sportem. Z téhož důvodu široce rozpřáhl ruce a pomalou chůzi si to ke své lásce namířil.
"Angie, dnes vypadáš přímo úchvatně, jen záříš!" Vnímat jemné nuance dívčí povahy nebyla jeho silná parketa - i kdyby v tu chvíli Angele zbývalo do vizáže nasraného nosorožce jen málo, ani Jonathanovo podvědomí by nenapadlo, že se něco děje.