Abychom se dobádali toho, proč někdo jako Orianne – za každých okolností důstojně vystupující Orianne, čistokrevná čarodějka francouzského původu a všechny tyhle hezky znějící věci – skončil uprostřed pralesa v Jižní Americe s kolegou, kterého se čas od času přemáhala neuškrtit, asi bychom měli briskně zalétnout zpátky do událostí, které tomuto výletu předcházely.
Ori měla skutečně všechny důvody, aby se obávala návratu domů. Jen co totiž vkročila do dveří Dawsonovic sídla, už se na ní valila vlna křiku a hádek, z nichž některé byly… řekněme hodně ohnivé. Po týdnu podobného válčení se obě strany shodly na mrtvolně tiché domácnosti, ale věci se víceméně navrátily do starých kolejí. Tedy, navenek.
Faktem bylo, že Orianne se po roku nepředvídatelných událostí bradavických začala tak stereotypní čistokrevná smetánka zajídat. Stejně tak přetvářka. Večírek od večírku to bylo předstírání, že se v rodině Dawsonových nic nestalo, zdvořilostní pochvaly mahagonového nábytku a rozpravy nad tím, jak jsou děti hostitelů hvězdy nadcházející generace.
Ori tedy nervózně postávala ve štěbetající místnosti se sklenkou vína v ruce a popotahovala za látku jedné ze svých rukaviček. Ty měly čistě praktický účel, navzdory tomu, že se možná množství lidí zdály jako pouhopouhá marnivost. Většinu namodralých pozůstatků hádek se jí totiž podařilo odeslat do nebytí kouzly, nad poměrně velkým otiskem prstů na ruce však hůlka zklamala a Orianne se tak musela uchýlit k primitivnějším způsobům maskování.
Někdy v té chvíli jí definitivně povolily nervy. Jak tady může stát a tvářit se, jako že se dobře baví, když se na ni sype celý život? Neznatelně roztřesenou rukou položila nedopitou sklenku na stůl a rázným krokem vyrazila z místnosti pryč. Potřebuje čerstvý vzduch, to je ono.
Podpatky zaskřípaly na štěrkové cestičce a Ori se mohla konečně zhluboka nadechnout. Zahrada byla poměrně lidípustá, protože většina kouzelníků byla centrována do salónku s občerstvením – jako obvykle. Francouzka si dovolila na chvíli ulehčeně zavřít oči, když je ovšem znovu otevřela, jako by do ní hrom uhodil. Je to skutečně on, a jestli ano, co u všech trollů dělá zrovna tady?

_________________

John trpělivě převazoval proutí na svém koštěti. Málem cestou sem havaroval, a to byl jen malý kousek cesty - někde tady poblíž bylo přenášedlo, které si složitě vyjednal s Ministerstvem pod grantem pro učitele. Studijní účely dokázaly omluvit spoustu nadcházejícího dobrodružství. John se nemohl dočkat, aby koště bylo třeba dát trochu dokupy, aby se při cestě přenášedlem nerozpadlo - už teď vydávalo podivné zvuky, jako kdyby John neustále brzdil, i když nebrzdil. Stará košťata zkrátka a dobře vyžadovala trochu víc péče, ale to Johnovi nevadilo. Ještě měl čas.
Přenášedlo už našel a dokonce chápal, proč se Ministerstvo rozhodlo jej umístit právě sem - poblíž oslavy do osamělého parku. Nikdo by nevěřil, že by případný svědek toho, jak John zmizí, byl střízlivý, a navíc to byla oslava, kde figurovali čistokrevní kouzelníci. Zdálo se, že v létě měli takových techtlí-mechtlí hodně.
Budova naproti zářila a ozývala se z ní hudba. John si zaclonil oči a chvíli dokonce uvažoval o tom, že by si čekání zkrátil tím, že se podívá dovnitř. To, že oslava byla jen pro zvané, ho obvykle moc netížilo. Pobrukoval si klasickou skladbu, která se linula až ven v podání živého orchestru.

Večerní hodiny se překlonily v pozdní noční a minuta, kdy mělo přenášedlo odcestovat, se blížila.
John si natáhl pláštěnku. Typické britské počasí... Zkušebně šťouchl botou do přenášedla a s rukama v kapsách se snažil potlačit pocit, že mu v břiše poletují motýlci. Cestování!
Když ovšem zvedl hlavu, trochu ztuhl. Na protějším chodníčku naproti parku stála ta nejneočekávanější osoba a vypadala, že je podobně zaražená.
"Orianne!" prolomil jako první ticho, protože měl dar se rychle vzpamatovat za každých okolností, jakmile se přenesl přes tu dlouhou chvilku, kdy na sebe vzájemně nejistě pomrkávali a oba přemýšleli, jestli se jim to nezdá.
"To je náhodička... Ty jsi... ty jsi tady," zkonstatoval, zhoupl se na špičkách a uteklo mu i hvízdnutí. Byla to trošku trapná situace, protože John neměl čas vyložit, proč je tu a co se chystá dělat, leda by spustil kulometné tempo, kterému ale obvykle stejně nikdo nerozuměl. Než by stačil uvést věci na správnou míru, byl by pryč - nebo by mu přenášedlo přestalo fungovat.
"Bavíš se dobře?" zeptal se místo toho poněkud hloupě, protože si samozřejmě všiml Orianniných večírkových šatů i toho, že kdyby se bavila dobře, byla by tam uvnitř a ne tady.

_________________

„Johne.“ Ori se stále ještě snažila vyrovnat s tím, že zrovna teď, zrovna tady a zrovna Wells. Nedalo se popřít, že nebesa vyslyšela její zoufalé prosby o změnu, stalo se tak ovšem tím nejroztodivnějším možným způsobem. Francouzka se poposunula o řádný kus blíže k druhému kouzelníkovi a poplašeně se ohlédla k velkým, proskleným balkónovým dveřím, protože raději nechtěla domyslet následky toho, že by ji někdo – manžel? – viděl s neznámým a poněkud odrbaným kouzelníkem v zahradě. Zdálo se ovšem, že jsou všichni příliš zaujatí oslavou a ódami na mahagon, než aby se dívali jejím směrem. Otočila se zpátky na Wellse, od kterého ji v tuhle chvíli dělila už jen tradiční konverzační vzdálenost.
„Co tady děláš?“ sykla šokovaně a nervózně popotáhla rukavičku, která sahala až kamsi k lokti. Její logika odmítala přežvýkat, proč že potkává Wellse zrovna v tenhle okamžik. Vždyť nebyl ani čistokrevný, tak daleko, dokud její vědomosti sahaly! Trochu mimoděk se zachvěla, protože počasí nebylo zrovna nejpřejícnější, a koktejlové šatičky vás před chladem můžou ochránit jen do určité míry. Johnovo hvízdnutí by jí za normálních okolností nejspíš trochu hnulo žlučí, ale zrovna v tenhle okamžik byla Orianne moc perplex na to, aby se stihla už tak předvídatelně zlobit.
„Vypadám na to?“ zkroutila koutek úst v patetickém pokusu o úsměv. Nebavila se. Merlin věděl, že se nebavila. Kdyby bylo po jejím, už dávno by se stulila do klubíčka v koutu postele, pohřbená pod několika vrstvami dek, a snažila se na nic nemyslet, toho jí ale nebylo dopřáno. Odolala nutkání si povzdechnout a zvedla posmutnělé oči k Johnovi. Kdo ví, jestli se příští rok vůbec vrátí do Bradavic. Všechno zatím nasvědčovalo opaku.

_________________

John se narovnal pro případ, že by ho paní Dawsonová chtěla něčím praštit, aby mohl snáze uhnout dozadu, a shlížel na ni trochu jako na bombu. Kam se poděla ta odtažitost a nepříjemnost?
"Já? Co tu děláš ty?" sykl nazpět s rozhořčením a zmatkem, kterým se úmyslně nechal nakazit, aby si byli kvit. "Myslel jsem, že učíš bylinkářství, ne pití šampaňského. Vypadáš v tom směšně," dodal s přezíravým nadhledem.
Co tady dělal on? Měl přece stejně právo být tu jako... jako kdokoli jiný!
"Vždyť se v tom nedá ani nikam jít. Moc nepraktické. Co kdybys najednou musela utíkat?" pršela z něj další a další slova, která nejspíš nikomu jinému nedávala smysl, a John přecházel sem a tam. Pak se najednou zastavil a uhodil jednou dlaní do druhé. Heuréka!
"Ty se nebavíš a jsi na večírku," podíval se po Orianne a povytáhl obočí, aby potvrdila jeho konstatování. Od něj to znělo jako diagnóza... "Proč?" rozhodil rukama udiveně.

_________________

John byl podobně šokovaný jako Ori sama, a ještě měl tolik drzosti, že zpytoval Francouzčinu přítomnost na večírku. Za normálních okolností by Orianne Wellsovi za všechny ty nemilé poznámky už jednu přišila, nebo jí alespoň hrozila, tohle ovšem nebyly normální podmínky. „Bylinkářství je vedlejší účinek toho, že jsem se učila pít šampaňské,“ sykla na Johna zpátky, „a pohni sebou, než tě někdo uvidí.“ Nekompromisně kolegu odmanévrovala za nejbližší živý plot. Jednou tu byl, a očividně z nějakého důvodu – Ori nechtěla riskovat, že ho někdo ze soukromých pozemků hostitele vyhodí, a co hůř, že ona s celou aférou bude spojovaná také.
„Děkuju za podporu,“ ohradila se poněkud uraženě, když ji John začal netaktním způsobem kritizovat. „Na něčem se domluvme. Já nebudu kritizovat proužkované obleky, ty nebudeš kritizovat koktejlové šaty.“ Ostrý pohled, který Wellsovi věnovala, dával dost dobře najevo, že odmítnutí není jednou z možností.
Z Johna posléze vypadlo, že je plavovláska na večírku, přičemž se nebaví. Řečená plavovláska obrátila oči v sloup. „Ano, děkuju za zkonstatování očividného, sama bych na to nepřišla. Protože musím, proč jinak?“ hodila na tmavookého kouzelníka pohled doplněný o povytažená obočí, pro větší důraz. „Existuje něco, čemu se říká čistokrevní kouzelníci. Ti pozvánky na večírky neodmítají,“ povzdechla si, náhle unavená. „A stále ještě jsi mi nevysvětlil, co tady děláš. Ven s tím,“ založila si Orianne nekompromisně ruce na hrudi a netrpělivě poklepala nohou o zem.

_________________

John se nechal nechápavě odtlačit za živý plot a bránit se ho napadlo, až když zastavili.
"Za podporu neděkuj... Ty se za mě stydíš?" otočil konsternovaně hlavou k zářícím oknům večírku, pak zpátky k Orianne a nakonec své pozorovací talenty doplnil pokrčením ramen. "Já ti svůj oblek nepůjčím," přistoupil svým způsobem na Oriannin návrh a trochu bláznivě se zeširoka zaculil.
Vyslechl si důvody paní Dawsonové, proč je na večírku, který se jí nezdá zábavný, ale z jeho výrazu se dalo vyčíst, že z toho není o moc moudřejší. Při jedné z vět, které se z paní Dawsonové sypaly jak z knihy, se velmi nenápadně vítězoslavně usmál a s rukama v kapsách se zhoupl na špičkách conversek.
"Co tu dělám? Samozřejmě, že ti to řeknu. Proč bych to měl tajit... Tak tedy, když tě to tak zaujalo, vyšel jsem si zkrátka ven na vzduch," rozpovídal se, pak se v ostrém kontrastu odmlčel a znovu se zhoupl. Zadíval se při tom na potemnělé nebe zakryté černými obrysy větví plných listů a pozdního hmyzího cvrlikání. Vlastně to opravdu bylo hezké místo na vycházku, jen kdyby v rozumnější hodinu.
"Právě jsi řekla, že pozvánky na večírky neodmítáš," obvinil ji najednou a tvářil se, jako kdyby právě setřel výherní los. ""Víš, mohl bych ti zachránit trochu toho ztraceného času... projednou. Shodou okolností se taky chystám na jeden večírek," prohlédl si okatě nevtíravě knoflíček na rukávu košile, což by snad u každého rozječelo červená alarm, že John něco chystá.

_________________

Orianne si založila ruce v bok. „Ne, jen nemám moc touhu působit povyk kolem toho, že na zahradě přístupné jen členům… ehm, večírku se prohání cizí člověk. A že mu v tom od pohledu pomáhám, což samozřejmě nedělám, ale nerada bych, aby si to ostatní mysleli.“ Proč na ni Johnova všudypřítomná, jaksi nechápavá personalita působila tím způsobem, že se zaplétala do vlastních slov, to netušila. Odsuzujícím pohledem přelétla proužkovaný oblek – jeden z mnoha proužkovaných obleků. „Děkuju, to je přesně to, co jsem chtěla slyšet,“ povytáhla koutek úst v ironickém úšklebku, a dokonce to myslela vážně. Představa, že se jí Wells pokouší vecpat část svého šatníku, Orianne upřímně děsila.
Nad neobratně podaným sdělením, že se John přišel jen nadýchat čerstvého vzduchu, jen skepticky povytáhla obočí. „Aha. V noci. Na cizí zahradu.“ Ori nebyla hloupá, a tuhle výmluvu mu nemohla spolknout, ani kdyby se moc snažila. „Výborně. Teď ale pravdu.“
Celý autoritativní postoj byl ale v troskách v tu chvíli, co Wells začal mluvit… divně. Tím ‚něco chystám‘ způsobem divně. Francouzka nejistě zatěkala pohledem, jako by jí potemnělá zahrada mohla vyložit, co tmavovlasý kouzelník kuje, aby vzápětí dospěla k názoru, že toho nejspíš bude hrozně litovat, ale rarach to vem. „Když bude zajímavější než tenhle,“ pokrčila rameny ledabyle, „možná se nechám přesvědčit.“ Bylo jí sice jasné, že zmiňovaný „večírek“ dozajista žádný večírek není, ale kdyby skutečně věděla, na co právě kývla, asi by ji křísili.

_________________

"Já nejsem cizí," usmál se John vědoucně, jako by šlo o tu nejpřirozenější, logickou věc. "Tohle je zahrada? Myslel jsem že veřejný park, jak je velká... Co se ti nelíbí? Říkám ti pravdu - možná ne tu se všemi detaily, ale..." udělal netrpělivé gesto rukou, jako kdyby odháněl mouchu, přestal přecházel sem a tam a luskl prsty.
"Je to na delší povídání a na to teď není čas. Jak moc ti záleží na tom, co si budou oni myslet?" ukázal za rameno ke svítícím oknu a tlumeným siluetám a zvukům večírku. "Podívej, já vím, že mě pořád máš raději než všechny tam uvnitř dohromady," pokrčil rameny a i kdyby se Orianne chystala protestovat, nejspíše by ani nehnul brvou a dál si myslel svoje. Na rtech mu hrál podnikavý, nedočkavý úsměv. Toliko k přesvědčování.
Natáhl ruku.
"Chceš jít se mnou?"
Druhou rukou se mezitím dotkl přenášedla, malého kovového koše na odpadky, který na stojánku zadrnčel, když vypršel čas...

_________________

„Pro ně ano,“ podotkla Ori suše a ukázala palcem ruky k veselící se terase. Většina z přítomných kouzelníků by se moc potěšeně na Johna Wellse netvářilo, tím si byla jistá. Ono se častokrát netvářili zrovna přátelsky ani jeden na druhého, to byla pravda, ovšem nic nesvádělo čistokrevnou smetánku dohromady tak, jako kouzelníci s mudlovskou krví.
Z Johna vypadlo prakticky jen to, že nejspíš neříká celou pravdu, na kterou prý stejně není ani čas – tady se od Orianne ozvalo zoufalé povzdechnutí – a že jak moc prý Francouzce záleží na tom, co si o ní bude společnost myslet. „Docela dost, děkuju pěkně,“ ohradila se Ori podrážděně, protože status a hrdost byly dvě věci, o které žádná čistokrevná rodina nechtěla přijít. Ale skutečně se jich tak moc chtěla držet zrovna ona sama…?
Wellsovo samolibé přesvědčení o tom, že jí je stejně víc po srsti, než valná většina večírku, by jí asi měla hnout žlučí, kupodivu se tak ale stalo podstatně vlažněji, než by čekala. „Víš, že tam uvnitř je moje rodina?“ protestovala Ori bezbarvě a mimovolně sevřela prsty pravé ruky. Dobrá rodina.
Pak přišla ta natažená ruka. Francouzka zaváhala. Vážně chtěla jít s Wellsem… no, kdovíkam? Nebo chtěla zůstat tady, mezi lidmi, kteří ji svojí společností ubíjeli? Vnitřní rozpor ji zaměstnal natolik, že se vůbec nevšimla, jak se John druhou rukou dotknul koše, tudíž ji ani nenapadlo, že je v celé věci zapleteno přenášedlo.
Boj nakonec vyhrála zvědavost, a Orianne nejistě natáhla ruku k Wellsovi, ačkoliv si pořádně nebyla jistá, jaký myšlenkový pochod by ji k tomu vedl. V momentě, co se jí ale dotkla, se ozvalo zahučení, plavovláskou něco škublo dopředu a ona se po kouzelníkově dlani vrhla jako po poslední záchranné kotvě, kterou ostatně do jisté míry i byla. Ori se vždycky dělalo z přenášedel špatně.
Když pak ustalo svištění vzduchu a Francouzka si dovolila pootevřít oči, její myšlenky se náhle rozdělily na několik částí. Ta první ji nabádala, ať Johna zabije za to přenášedlo. Další se obávala toho, co se stane, až osazenstvo večírku – a manžel především! – zjistí, že zase zmizela. Pak tu byla jedna, která se radovala jako malé dítě z toho, kde je, a schopně jí oponovala další, jež se bála. Všechny proudy myšlenek ale překryla logika, která říkala, že koktejlky a boty na podpatku rozhodně nejsou dobrou volbou oblečení do amazonského pralesa.

_________________