Lei opravdu nevnímala popotahující Mei a Hanah, brečící babičku, slzícího otce, dojatě se uculujícího bratra a vůbec všechny okolo, protože její svět se smrsknul do jediného člověka, a ten stál přímo před ní, měl na sobě oblek, strašně mu to seklo, a merlinvíproč Lei dojímal svým pohledem a vůbec vším k slzám. Věděla, že někde kousek od nich se v náruči svých prarodičů nacházejí i jejich děti, ale to vědomí ji naprosto stačilo, takže pohled z Eryho neodtrhla ani na chvíli. Vrátila mu pousmání, a kdyby svou pozornost nepřenesl k oddávajícímu, Lei by ho asi ignorovala i nadále, jako všechny ostatní.
Když odtrhla oči od Eryho, zase se jí zmocnila lehká nervozita, a na oddávajícího hleděla se staženým hrdlem. Skoro se až bála, že z ní nevyjde ani hláska, až na ni přijde řada. Konce skotsky zbarvené stužky ji lechtaly na krku, ale neudělala nic proto, aby je z ramen setřásla. Prsty totiž měla pevně sevřené okolo kytice, jakoby to bylo její záchranné lano, a nějaké lechtání jí bylo pro tuhle chvíli putna. Ani vlastně moc nevnímala, co oddávající říká, jen se nepřítomně a maličko nervózně usmívala. Poslouchat začala až ve chvíli, kdy se oddávající otočil k Erymu.

_________________

Zatímco oddávající mluvil, Erasmus měl co dělat, aby pohledem nezalétnul k Lorelei a zase se na ní dlouze nezadíval jako na svatý obrázek. Vypadala totiž dokonale a krom toho si chtěl zapamatovat každičký výraz v jejím obličeji. Přinutil se ale předstírat, že svou pozornost věnuje oddávajícímu a jeho proslovu, ačkoliv myšlenkami létal někde jinde a jeho slova pořádně nevnímal. Byl ostražitý jen natolik, aby nepřeslechl výzvu k složení manželských slibů, která se po chvilce skutečně ozvala.
Rázem byl Ery myšlenkami zpátky na zemi a přepadla ho nervozita. Bál se, že se přeřekne, že něco zkomolí, zapomene, že mu nebude rozumět… A tak chvilku mlčel, aby se uklidnil a začal se soustředit, načež si potichu odkašlal a otočil se čelem k Lorelei, protože následující slova patřila jedině jí a nikomu jinému. Upřeně se jí zadíval do očí a po chvíli konečně prolomil ticho zvučnou dánštinou: ~„Já, Erasmus Andersen, beru si tebe, Lorelei Charlotte McKay, za svou ženu. V přítomnosti Boží a před těmito svědky slibuji, že ti budu milujícím, věrným a oddaným manželem, dokud nás smrt nerozdělí.“~ Mluvil bez jediného zaváhání, dostatečně nahlas a zřetelně, ačkoliv zpočátku z jeho hlasu zazněla nepatrná nervozita. Čím déle se však díval své nastávající do očí, tím větší získával jistotu a nakonec jeho slib zazněl skutečně od srdce a bylo to znát. Když domluvil, kratičce se pousmál a srdce se mu zase divoce rozbušilo v očekávání Leina slibu.

_________________

Po celou dobu, co Ery mluvil, se na něj usmívala, a srdce jí sem tam vynechalo úder, asi aby nerušilo jeho slova, i když jim Lorelei vůbec nerozuměla. Moc dobře ale věděla, co její drahý říká, a ruce se jí začaly nepatrně třást, zatímco opět neměla daleko k slzám. Jakmile domluvil, zhluboka se nadechla a doufala, že se nezajíkne, že něco nepoplete, a že se jí Ery nebude smát, protože gaelština prostě zněla necvičeným uším… prapodivně. A směšně.
~„Já, Lorelei Charlotte McKay, beru si tebe, Erasme Andersene, za svého muže. V přítomnosti Boží a před těmito svědky slibuji, že ti budu milující, věrnou a oddanou manželkou, dokud nás smrt nerozdělí.*“~ pronesla bez zaškobrtnutí, zatímco oči upírala k Erymu, a hlas se jí maličko třásl nervozitou. Babička ani otec by jí neodpustili, kdyby nedodržela alespoň nějakou z jejich tradic, ačkoliv by byli ještě raději, kdyby i Erasmus upustil od rodné dánštiny a naučil se těch pár větiček v gaelštině. Ona ho do toho ale nutit nehodlala.

* | +

V originále: Tha mise Lorelei Charlotte McKay a-nis 'gad ghabhail-sa Erasmus Andersen gu bhith 'nam chéile pòsda. Ann am fianais Dhé 's na tha seo de fhianaisean tha mise a' gealltainn a bhith 'nam bhean phòsda dhìleas ghràdhach agus thairis dhuitsa, cho fad's a bhios an dìthis againn beò.

_________________

Erymu se ulevilo, když slib odříkal bezchybně, a konečně se o něco více uvolnil, protože si řekl, že teď už se prostě nic zkazit nemůže. Prsteny se nevypaří a svědkové snad neutečou. A jestli se něco pokazí na hostině, to už mu bude víceméně jedno – hlavně, aby obřad proběhl tak, jak měl.
Mlčky upíral pohled do Leiných očí a čekal, až spustí. A jakmile se rozmluvila v gaelštině, objevil se mu ve tváři úsměv. Ne výsměšný, zkrátka jen přešťastný úsměv. Gaelština jeho uším zněla trochu komicky, ale kouzlo okamžiku ho pohltilo natolik, že ani nepomyslel na to, že by se třeba mohl začít smát. Koutkem oka zaznamenal, že opodál stojícímu Markovi cukly koutky úst výš, než bylo normální, a bylo mu jasné, že kdyby se nacházel v jiné situaci, než v roli ženicha, společně s ním by vyprsknul smíchy. Ale teď mu na těch prapodivně znějících slovech nic vtipného nepřišlo. Nepotřeboval rozumět gaelštině, aby věděl, co Lei právě říká, a srdce mu bušilo radostí.
Sliby dozněly a Ery slzel dojetím, nemohl si prostě pomoct. Přemlouval sám sebe, aby ještě chvilku vydržel, ale nešlo to. Cítil se tak šťastný, jako snad nikdy, a tenhle den v jeho očích neměl chybu, jakkoliv nervózní předtím byl. Během chvilky je oddávající vyzval k výměně prstenů a Erymu okamžik trvalo, než se probral ze zasněného civění na svou milovanou. Když se natahoval pro menší zlatý kroužek, ruka se mu rozklepala. Stejně rozklepaně se pak natáhl pro Leinu levačku. A ačkoliv si myslel, že už se nic pokazit nemůže, v tu chvíli by se nejradši do země propadnul. Trvalo mu, než se trefil na správný prst, a nakonec se tomu musel pobaveně zazubit, ani se svůj úsměv a červenající se tváře nezkoušel skrýt. Slyšel, že i někdo z přihlížejících se pobaveně zahihňal.
Krátce se zadíval na prstýnek lesknoucí se na Leině levé ruce a znovu se široce usmál. Už to skoro bude, pomyslel si napjatě a zároveň nadšeně. Od toho, že se Lorelei konečně stane paní Andersenovou, už je dělila jen nepatrná chvilička.

_________________

Nikdo se nesmál, nebo alespoň ne moc okatě, a kdyby náhodou, zpražil by dotyčného odvážlivce pohled pana McKaye, který – co se týkalo jeho domoviny – žertoval jen velmi nerad. Proto taky on, Blaine, babi Debb i Vicky měli ke korsáži či myrtě připnutou i snítku bílého vřesu, aby novomanžele provázelo při svatbě i po ní štěstí, jak se u nich ve Skotsku tvrdilo. A něco málo toho vřesu se babi povedlo propašovat i Lei do kytice, ačkoliv ta trvala výhradně na jasmínu. Teď jí to bylo zcela jedno.
Když Ery popadl její ruku tou svojí, která se mu klepala nervozitou, unikl jí pobavený, šťastný úsměv a neudržela slzy. Její úsměv nabyl na šíři ve chvíli, kdy se jejímu snoubenci nedařilo natrefit kroužkem na ten správný prst, a v očích se jí zračilo dojetí i něha, se kterou svého drahého pozorovala při jeho zápolení. Nejraději by ho políbila už teď, ale věděla, že ta chvíle ještě nenadešla. Opatrně si převzala druhý prstýnek mezi prsty a uchopila do své Eryho ruku, načež pomaličku a soustředěně navlékla lesklý kroužek na jeho prsteníček. Kdyby se nesoustředila, zcela určitě by se netrefila ani po deseti minutách. Svou ruku však už neodtáhla, ale ať už se to smělo nebo ne, propletla si s Erym prsty a přešťastně se na něj uculila. Pokyn k polibku by ani nepotřebovala, protože se ke svému milovanému natáhla zcela automaticky, aby stvrdila jejich pouto prvním novomanželským polibkem, který nakonec nebyl tak letmý, jak plánovala. Jenže kdo byla, aby Erymu odolala?

_________________

Ery napjatě sledoval, jak se nasazování prstýnku ujala pro změnu Lei. Na ten zlatý kroužek se podíval jen krátce, protože sledovat svou nejmilejší a vědět, jak se při výměně prstýnků tváří, bylo daleko úžasnější, než kousek zlata. Pravda, Ery tomu kroužku přikládal nemalý význam, ale Lorelei byla zkrátka důležitější než milion takových prstenů. Široce se usmál, když se jí podařilo snubní prsten dopravit na jeho prsteníček, a vzápětí si s ní ochotně propletl prsty. Cítil se neskutečně šťastný a po tváři se mu skutálela zbloudilá slzička dojetí, kterou nedokázal a ani nechtěl zadržet.
Očividně ani jeden z nich nepotřeboval pobízet, aby stvrdili manželství polibkem. Jakmile se k němu Lei natáhla, v očích mu zajiskřilo a vyšel jí vstříc, aby jí polibek opětoval. A nebylo to žádné letmé políbení, protože Lorelei se jen těžko odolávalo. Vlastně jí odolat nešlo. Ery si tu chvíli užíval, jak to jen šlo, a na chvíli úplně zapomněl na okolní svět. Nakonec se však neochotně odtáhnul.
Upřel na Lei rozzářený, dojatý pohled, a široce se usmál. Její ruku stále nepouštěl, naopak na chvilku stisknul ve své dlani i její tlapku, ve které držela kytici. Notnou chvíli svou drahou pozoroval, aby si ten dokonalý obrázek vryl hluboko do paměti, a nepřestával se uculovat jako měsíček na hnoji. Vzpamatoval se až ve chvíli, kdy si oddávající potichu, decentně odkašlal, aby dal novomanželům i svědkům najevo, že je ještě čeká podepsání dokumentů. Jakmile i tohle měli za sebou, mrknul na Marka, načež se otočil čelem ke svatebčanům a nastavil paní Andersenové rámě. Z jeho výrazu se dalo snadno vyčíst, že ho nervozita už dávno opustila a tohle je pravděpodobněji nejšťastnější den jeho života.
Poté, co očima přelétl dojetím slzící příbuzenstvo i nepříbuzenstvo, včetně svých dětí, které sice neslzely, nebo alespoň ne dojetím, uculil se a pohledem zabloudil k Lei. Koutkem oka už zahlédl jak otec, který se z dojemného obřadu vzpamatoval celkem rychle, už organizuje své syny a zaměstnává je jakožto sypače rýže. Na déšť rýže se Ery zrovna dvakrát netěšil, ale věděl, že se tomu nevyhne. Stejně jako celé řadě ujetých dánských zvyků, ve kterých se Markus přímo vyžíval.

_________________

Jak tak Mei pozorovala obřad a poslouchala popotahování nejen od Hanah, sama začala vidět trošku rozmazaně. Prostě se tomu nátlaku nedalo odolat. Na chvilku odtrhla od nastávajících oči, aby se povzbudivě usmála na Hanah a stiskla jí ruku, za což si vysloužila vděčný úsměv a stisknutí nazpátek, a pak už se ozval nastávající a oba snoubenci pronesli svůj slib v rodném jazyce. Mei si mohla jenom domýšlet podle toho, jak se nikdo z příbuzných nebouřil, že slib pronesli oba správně. Následovala výměna prstýnků, u které se musela pousmát, když se Erymu rozrušeník rozklepaly ruce, a pak už chyběl jen polibek, který byl o něco vášnivější než jaké jsou na svatbách k vidění, každopádně to celé završil a Mei s Hanah páru tleskali spolu s ostatními.
Zatímco ostatní se zásobili rýží, Hanah s Mei vytáhly svůj košík plný květů, kouzelně upravených do duhových barev, které se mísili s modrozelenými. "Paní Andersenová...to je nezvyk, co? zavrtěla Hanah hlavou, zatímco se široce usmívala.
"To teda. A představ si, jak zmatené z toho budou děti na škole!" řekla Mei a taky se smála. S lítostí přemýšlela, jak by to asi slušelo ve svatebních šatech Hanah a že by si určitě vybrala nějaký nekonvenční model, a poté ji napadlo, jestli to i mezi ní a Larrym jednou skončí svatbou. Ta myšlenka však byla tak moc předbíhavá a tak se za ni styděla, že si radši začala opět všímat šťastných novomanželů, kteří vykročili uličkou a kteří budou brzy bombardováni vším možným.

_________________

Když došlo na ten vášnivý novomanželský polibek, pan McKay si otřel slzící oči a decentně si odkašlal, nicméně se neustále usmíval. Vyměnil si pohled se svou matkou, která se posléze ještě víc rozplakala, a i Blaine měl problémy udržet slzy. Vicky se nesnažila skrývat nic a po tvářích jí stékaly slané potůčky, které rychle utřela, když mělo dojít na podpisy dokumentů. Ve chvíli, kdy jí Lei podávala tužku, svou kamarádku pevně objala, ale protože nechtěla narušovat atmosféru, rychle ji zase pustila, aby se paní Andersenová mohla věnovat svému manželovi.
Lei pořád ještě nemohla uvěřit tomu, že se právě vdala. Teprve teď, když čelila všem svatebním hostům pohledem, si uvědomila, že tu s Erym nejsou sami, ale ani to nezabránilo slzám, aby se jí vedraly do očí. Zachytila se nastaveného rámě svého muže a věnovala mu šťastný úsměv. Dokázala by se takhle usmívat i na někoho, koho by jí našla její matka? Dost silně o tom pochybovala.
Blaine mezitím ukradl několik kvítků jasmínu z babiččina koše, kterými Debbie hodlala zasypat svou vnučku od hlavy až k patě, protože rýže se strašně špatně dostávala z vlasů. A Debbie moc dobře věděla, jak je Lei háklivá na svůj účes, který by pod sprškou rýže mohl utrpět vážné škody. Útrpně si prohlédla všechny ty natěšence s rýží a povzdechla si, ovšem vypadalo to, že její vnučka má více než povznesenou náladu, takže by nemusela na vlastní svatbě nikoho proklít. A když Lei s Erym vykročili uličkou, Blaine i Debbie se jali házet své kvítí na jejich hlavinky.

_________________

Ery, ačkoliv byl sám dojatý a měl potřebu bulet jako želva, se musel pobaveně culit, když si všimnul, jak se téměř všem lesknou oči a někteří to bez kapesníčku prostě nezvládají. Jen Peter s Erikem zvládli udržet slzy, i když i z jejich tváří se dalo vyčíst dojetí. Mark už slzel nepokrytě, stejně jako všichni přítomní Anderseni. Kromě těch úplně nejmenších.
Erasmus pohledem na okamžik zabloudil ke své ženě a šťastně se pousmál. Já jsem vážně ženatý, problesklo mu hlavou. Bylo to zvláštní, protože kdo by řekl, že se zrovna on, havraspárský cvok, v devatenácti ožení a bude mít dvě krásné děti? Ještě nedávno by se tomu sám od srdce zasmál, ale teď to byla realita. Moc pěkná realita, mimochodem. Ery si rozhodně nestěžoval, naopak – skutečně si připadal jako nejšťastnější člověk na světě. Pohledem ještě jednou přelétl svatebčany a tváří mu prokmitl pobavený úšklebek, když si všimnul otce, který přes slzy skoro neviděl, a stejně verboval sypače rýže. Naštěstí nevařené.
Když vykročili uličkou a začaly se jim na hlavy snášet kvítky, Erasmus se široce usmál a očima na chvilku zabloudil k Lei, protože chtěl zjistit, jak se tváří. Trošku se bál, jak překousne tu rýži, protože i jemu byl tenhle zvyk trochu proti srsti, ale rýžová sprška byla nakonec jen drobná, aby se neřeklo. A téměř všechna zrníčka zázrakem opadala z jejich oblečení, jen pár se jich udrželo v Eryho nyní již opět rozčepýřených vlasech.
Ačkoliv kráčeli pomalu, po chvilce došli na konec červeného koberce a Ery se zastavil, protože si dobře všimnul, jak netrpělivě se k nim hrne uslzená Inge, zřejmě s gratulacemi. A bylo jí celkem jedno, kdy a kde by gratulace měly proběhnout, zkrátka byla ohromně dojatá a nemohla se dočkat, až novomanželům popřeje všechno nejlepší do společného života. A brzy jí následovali ostatní, nakonec i Mark, který se zubil jako blázen a zřejmě byl za svého kamaráda jaksepatří šťastný.

_________________

Lei snášela rýžový i jasmínový déšť statečně a byla ráda, že její oblíbenou květinou není třeba tradiční skotský bodlák nebo kaktus, protože to už by se asi tak široce a dojatě neusmívala. Plakala by možná ale ještě víc.
Když se k nim nahrnula Eryho maminka s její tchýně v jednom s gratulacemi, vyhrkly jí slzy do očí a málem přes ně ani neviděla. Její obvyklá ledová maska byla pryč a Lei s úsměvem a pláčem zároveň objímala kohokoliv, kdo byl ochoten ji sevřít na chvilku v náruči. Když se k ní dostala i jejich dvojčátka, Lei Ninu i Mikka políbila na čelíčka, a nemohlo v tu chvíli být v dosahu několika stovek kilometrů šťastnější osoby. Blaine sice slzám hrdě odolával, ale i jemu se leskly oči, když sestru objímal a přál jí všechno nejlepší do života, načež Eryho po chlapácku poplácal po zádech a přivítal ho do rodiny jako svého právoplatného švagra. Pan McKay byl o něco odtažitější, ale i on se na Eryho usmál a ještě jednou mu připomenul, že se má o jeho dceru dobře starat, jinak mu udělá ze života peklo na zemi. Debbie neřekla nic. Vrhla se na oba novomanžele jako tornádo, stiskla je v náruči, div je neudusila, a usedavě plakala. Když plakat přestala, zadívala se na ně, a rozplakala se znovu. Vicky se po gratulacích přemístila zpátky k Markovi, popotahovala a vůbec působila značně naměkko.
Když gratulace ustaly, byl čas se přesunout ke stolům a slavnostní hostině, ovšem od jídla je ještě dělilo pár dojemných proslovů, které zákonitě musely přijít hned z několika stran, jinak by to nebyla správná svatba.

_________________