Účastníci: RI.P. Friendshippers! (Riley, Patrick)
Časové zasazení: začátek školního roku 1974/1975 (4. ročník)
Místo konání: opuštěná a dávno nepoužívaná učebna v Bradavicích
Poznámka: Soukromý event sloužící ke vzkříšení našeho milovaného Patricka a zároveň k experimentálnímu doučování kouzla Riddikulus. Vzhledem k našemu časovému vytížení si netroufáme předem odhadovat rychlost dějového postupu. Děkujeme za pochopení.


Potemnělá učebna, jejímž jediným přísunem světla je okno zakryté prožranými, prachem pokrytými žaluziemi. Těch pár slunečních paprsků, kterým se nějakým zázrakem podařilo se těžkou látkou prodrat, dopadá na prkennou podlahu. Že by to tu potřebovalo pořádně vygruntovat, o tom není sporu. Jediným kusem nábytku je zde honosně vyhlížející psací stůl z ebenového dřeva, pravděpodobně už několik staletí starý, odsunutý k zadní stěně místnosti.

_________________

„Nastudoval sis pořádně tu stránku, co jsem ti říkala?“ prořízl ticho jedné z bradavických chodeb v pátém patře Rileyin hlas, když se nečekaně vynořila zpoza rohu. Byl tak akorát čas polední pauzy na oběd, což znamenalo, že se veškeré obyvatelstvo hradu nalézalo u stolů ve velké síni, zatímco učebny, komnaty jednotlivých kolejí a ostatní společné prostory zely až na pár výjimek prázdnotou. Právě tuhle dobu považovala mladá zmijozelka za ideální k uskutečnění svého skromnému plánu, díky němuž na sebe byla už několik dnů velice pyšná...
Všechno to ovšem začalo jako pouhopouhá náhoda. Když si Riley jednou v podvečer hledala materiály pro vypracování eseje do formulí, podařilo se jí v knihovně zcela omylem vyslechnout velice zajímavý rozhovor jakýchsi havraspárských páťaček.
„...a prý je vyděsil tak, že oba vzali nohy na ramena,“ sdělovala právě plavovlasá dívka své kamarádce s tichým zahihňáním. Její kolegyně se v reakci na ono konspirační sdělení uchechtla. Riley se vážně snažila je odstínit – vždyť potřebovala tu esej druhý den odevzdat -, ovšem hlásky havraspárek byly neskutečně pronikavé, což ji podstatně zdržovalo v její pečlivé studii obsahu jedné ze zdejších encyklopedických bichlí.
Konečně Riley shledala, že drží v rukou tu správnou a chystala se odejít, když tu...
„Kdybych věděla, že stačí bubák a ti dva blbečci se hned rozklepou jako osiky, pořádně bych je tehdy setřela,“ prohlásila druhá dívka s hořkým podtónem. Riley zpozorněla. Ne že by ji zajímalo, o kom nebo o čem se to ty dvě bavily, ale.... ,Bubák?´
Zmijozelka se nakonec rozhodla setrvat déle a neprohloupila... O hodinu později odcházela z knihovny s hotovou esejí a navíc informací, že v pátém patře se skutečně zabydlel bubák, o němž se vedení patrně ještě nedoslechlo. Však šlo také o dávno nepoužívanou učebnu...
Toho dne však ještě Riley nenapadlo, k čemu by jí mohla informace o bubákovitém sídle být. Až během konverzace s Patrickem si uvědomila její významnost...
„Protože jestli ne, dovnitř nemůžeme,“ mluvila Riley přes rameno dál a vrátila se tak zpět do přítomnosti, kdy si to kráčela rovnou vstříc opuštěné učebně se svým zmijozelským kamarádem v závěsu. „Bez řádné teoretické průpravy ti tu mezeru ve vzdělání totiž fakt nedoplníme,“ dodala, načež se zastavila před osudnými dveřmi a významně na Patricka pohlédla. „Akorát si odtamtud odneseš trauma nebo hůř a... Já se o tu tvou... Kočku starat fakt nebudu. Už teď kvůli těm jejím všudypřítomným chlupům musím chodit dvakrát tak často na ošetřovnu.“ Spolu s posledním prohlášením Riley nakrčila nos. Vážně nemohla Patrickova mazlíčka vystát.

_________________

Kouzlo Riddikulus patřilo k těm, za jejichž neznalost se Patrick doopravdy styděl. Že by se měl bát něčeho, co by jeho spolužáci dokázali zahnat líním mávnutím hůlky, bylo prostě.. k nesnesení. Považoval za div světa, že bez této základní praktické znalosti prolezl zkouškami - ale co měl dělat, když tu hodinu promeškal, a žádné doučování už se nekonalo?
Naštěstí pro něj se ukázalo, že Riley je poněkud vnímavější a akčnější, než si doposud myslel, a jeho problém se rozhodla vyřešit sama. Nicméně i tak ho otázka, na kterou se ho s takovou samozřejmostí zeptala, skoro urazila.
"Jistěže," kývl rázně beze stopy nervozity. Koneckonců bylo skoro pravé poledne - kdo by se v takovou denní dobu bál - obyčejného bubáka, v hradě plném učitelů? Přestože Patrick věděl, že se ono stvoření pokusí proměnit v jeho nejhorší noční můru, spíš než strach pociťoval zvědavost. Jistě, až přijde na lámání chleba, zábava to rozhodně nebude... jenže on nevěděl, čeho se bojí nejvíc. Bude to.. mrtvola? zapřemýšlel a pokusil se představit si vychrtlé umrlčí tělo s tváří zkroucenou a očima vytřeštěnýma v poslední smrtelné křeči.
Brr, oklepal se v duchu a obraz z hlavy zase vyhnal. Nechutné, to jo, ale strach z toho nemám.. uznal nakonec trochu zklamaně. Jeho morbidní zvědavost o něco vzrostla a on si zkontroloval, že má hůlku ještě pořád v náprsní kapse, jakoby snad potkali někoho, kdo by mu ji mohl cestou ukrást.
"Já se učit umím," prohlásil na další Rileyin výrok, a tentokrát mu ve hlase to uražení i zaznělo. "A taky to dost často dělám, pokud sis nevšimla," zabručel a důkladně si prohlédl bytelné dveře, před kterými zastavili.
"Co by mohlo být horší než trauma?" zapochyboval posléze řečnicky a stočil zrak na Riley, které se opět něco nezdálo na jeho kočce. Poprvé si uvědomil, že spolužačka je oproti němu nějak... menší, než byl zvyklý. Už už otevíral pusu, že se jí na to zeptá, ale naštěstí se mu v mozku rozsvítila poplašná kontrolka s názvem "společenský takt", a tak místo toho řekl:
"Náhodou ji vyčesávám, tak už tolik nepelichá. Není na to nějaký antialergický lektvar?" dotázal se a zvysoka ignoroval fakt, že se Riley musela přemoct, aby Popelnici označila za kočku. A ne třeba za bečku sádla, jak ji v poslední době označoval on. Spousta jídla, která se v Bradavicích dala najít, kočce holt zřejmě nesvědčila...
Patrick se probral ze zamyšlení, když si uvědomil, že už pěknou chvíli jen stojí před dveřmi do učebny a klábosí o zbytečnostech. "Jdeme?" pokrčil rameny a automatickým pohybem vytáhl ze záhybů hábitu hůlku. Nechtěl se nechat zaskočit nepřipravený, kdyby se něco pokazilo. Vzápětí vzal za kliku, pořádně se do ní opřel, a za chvíli se už dveře s zaskřípěním dávno nepromazaných pantů otevřely.
Když zevnitř nevyskočilo nic nepřátelského, jak Patrick podvědomě očekával, nakoukl do zaprášené místnosti a vešel. "Čistý vzduch," konstatoval směr Riley a kýchl, když se mu do nosu dostal prach zvířený jeho hábitem. "Relativně..."

_________________

Riley Patricka pozorně sledovala. Neunikl jí jeho uražený podtón, kterým reagoval na její jednoduchou a pouze kontrolní otázku, zda-li si načetl vše, co měl. Inu ona se musela zeptat. Nemohla zkrátka vejít dovnitř bez toho, aby se ujistila o Patrickově maximální připravenosti.
„Netvrdím, že se neumíš učit,“ oznámila Riley nezaujatě. „Jenom ti dávám šanci si to ještě celé promyslet a zvážit, jestli do toho chceš pořád jít,“ dodala s pokrčením ramen. Ona sama si nebyla jistá, jestli by si troufla na bubáka zcela sama a jen s Patrickovou asistencí v případě, že by si ti dva měli prohodit role. Ne že by Patrickovi nedůvěřovala, ovšem poté, co skutečně viděla, v co se ten zákeřný tvor proměnil, když vycítil její strach, a jak opravdově vypadal, si zkrátka nemohla s klidem v duši říct, že by tuhle výpravu za dobrodružstvím podnikla... Na druhou stranu. Tehdy by se na celou záležitost jistě dívala jinak. Možná dokonce stejně jako Patrick. Riley sice nebyla zrovna nejvnímavější osobou pod sluncem, ovšem dokázala si velice živě představit, jak Patricka muselo drásat, že neuměl tak zásadní kouzlo. Na jeho místě by po šanci doučit se Riddikulus jednoznačně skočila také... Bylo by to ovšem moudré rozhodnutí?
Riley nad sebou zavrtěla hlavou. Zdálo se, že z jejich výpravy byla více nesvá než Patrick, což bylo vcelku ironické. Vždyť to on tu měl bubákovi čelit... Riley hodlala jen zakročit v případě největší nouze.
Na jeho otázku se pak rozhodla raději nezareagovat. Napadlo ji hned několik věcí, které by byly podstatně horší, ovšem takové řeči Patrick zrovna teď poslouchat vážně nechtěl. Tím si byla jistá, ačkoliv se zdál poměrně klidný.
„Kdyby na to nějaký byl, už bych si ho dávno obstarala,“ informovala Riley Patricka. Následně se trochu zamračila, když viděla, s jakou horlivostí se chopil kliky a následně i vstoupil do opuštěné učebny. Neváhala však a vydala se rovnou za ním. Cestou si podobně jako on připravila do ruky hůlku. Kdyby náhodou...
Jakmile se Riley ocitla uvnitř, spěšně se rozhlédla a tiše za nimi zavřela dveře. Ještě než se vydala na průzkum, střelila očima po kamarádovi a poznamenala: „A teď si představ, že takhle kýcháš skoro pořád.“ Zdálo se ovšem, že tímto zdramatizovaným výrokem celou alergenní debatu uzavřela, protože se pomalým krokem vydala do osvětlenějšího rohu místnosti poblíž okna, aby nechala Patrickovi volné pole působnosti.
„Tak dobře,“ ozvala se po chvíli tiše ze svého nového stanoviště. „Budu tě jistit odsud... Formuli znáš, švihat hůlkou taky umíš... Nebo to chceš radši ukázat ještě jednou?“ optala se nejistě. Ve skutečnosti mu demonstrovala celé kouzlo už několikrát, ale... Co kdyby o to Patrick vážně stál? „Každopádně... Hlavně nezapomeň, že to nebude skutečné,“ udělila Riley Patrickovi poslední radu a s tím se definitivně odmlčela.

_________________

"Když už sis dala tu práci toho bubáka najít.." pokrčil Patrick rameny. Teď už přece couvnout nemohl, i kdyby chtěl. Riley by ho měla nadosmrti za zbabělce. Na okamžik dokonce zaváhal, jestli by ji neměl požádat, aby ho s bubákem nechala o samotě - čistě pro případ, že by jeho kouzlo dopadlo naprosto nemožně. Nakonec ale uznal, že nechat se zavřít v temné místnosti a zkoušet pouze teoreticky nastudované kouzlo nejenže bez odborného dozoru, ale dokonce bez jakéhokoliv, mohlo dopadnout velmi nedobře.
Na informaci o nedostatku lektvarů na poli boje proti alergiím jen pokrčil rameny. Možná že na to něco měli mudlové, ale za a) si tím nebyl jist, za b) netušil, jestli Riley netrpí nějakou předpojatostí vůči mudlovským léčícím praktikám. Párkrát viděl zhnusené reakce i na koncept sádry, a to to podle něj byla naprosto běžná věc..
Potřásl hlavou, aby se této vlezlé myšlenky zbavil - hodlal momentálně čelit o něco nebezpečnějšímu protivníkovi, než je alergie. Znovu se zamračil nad tím, čeho by se asi tak mohl bát nejvíc, ale nedokázal si představit, jak by se třeba bubák měnil například ve věrohodný vyhazov ze školy, a tak toho zase nechal. Pocit, který z toho získal, byl ale víc než optimistický. Některé strachy se přece zhmotnit prostě nedají.
Místnost, do které vstoupili, si vzápětí pečlivě prohlédl. "Tak kde..?" začal, ale v tu ránu se ozvalo z jednoho z šuplíků důkladné zarachocení. Bubák, vyburcován ze své nečinnosti jejich příchodem, o sobě dával vědět sám. Když mu vzápětí spolužačka nabídla, že mu kouzlo Riddikulus ještě jednou ukáže, Patrick zaváhal. Nezněla zrovna sebejistě, a i když její jistota nebyla to, co k poražení bubáka potřeboval, přece jen ho to trochu nakoplo k opatrnosti.
"Proč ne," souhlasil váhavě a dával si pozor, aby to neznělo, že se bojí. "Pro klid duše," doplnil raději vysvětlení.
Jen co Riley dokončila názornou ukázku, přikývl na znamení, že se všechno naučil a našprtal správně, a pak se usmál: "Tak já jdu na to. Přej mi štěstí," protočil hůlku mezi prsty, což u něj značilo mírnou nervozitu. Za její poslední radu poděkoval vděčným kývnutím, a pak už se otočil k rachotícímu šuplíku.

Jelikož žádné efektní kouzlo na otevírání věcí z dálky neuměl, ke stolu musel po svých. Jak přecházel ze světlého koutu místnosti do tmavého, přece jen mu přeběhl po zádech nepříjemný pocit a cestou ježil všechny chloupky, na které narazil. Patrick pár kroků od stolu získal silný dojem, že je tu něco v nepořádku, a pochopil, že to, co je v rachotící zásuvce, je skutečně bubák. Co jiného mu taky mohlo ten pocit vsugerovat, kromě něj samotného? A on se přece nebál..
Natáhl prsty k bohatě zdobenému knoflíku zásuvky, když ta věc uvnitř náhle umlkla. Patrick polkl. Ještě byla přece cesta zpět.. mohl říct Riley, že raději ne, že se na to necítí. Sama se přece ptala, mohla by mu tedy vyčítat, že od toho odstoupil?
Přemohl nutkání to udělat a být za zbabělce, a s hůlkou namířenou na šuplík ho rychlým cuknutím otevřel. Zároveň chvatně ustoupil, a tak mohl sledovat, jak se ven valí podivná, kouřová hmota, převaluje se, tvaruje, mění a uskupuje. Rozeznával postavy v bílých pláštích - cože, nemocnice..? - hrůzyplný obraz z knížky z Oddělení s omezeným přístupem, dav s řečnickým pultem čekajícím jen na něj.. kouř o něco ztemněl a před Patrickem stálo nejmíň tři metry vysoké a metr široké... zrcadlo.
Zrcadlo? užasl a prohlížel si svůj odraz, ale já přece ze zrcadel nebojím... Polkl. Něco tu nehrálo, něco bylo v nepořádku. Bubák se musel zmýlit, ale jak to? To přece nebylo možné. Prostě nebylo. Špatně.. něco tam bylo vážně strašlivě špatně.
Trvalo mu skoro celou vteřinu, než mu došlo, co to je. Ten odraz v zrcadle totiž byl on.. a zároveň - nebyl. Patrick-odraz byl vyšší, natolik vyšší, že mohl na pravého Patricka shlížet shora. Jeho tvář byla dokonale symetrická, oči jasnější, výraz tvrdší a nepřístupnější. Z celého jeho vzezření čišelo sebevědomí, autorita... a pohrdání, když pochopil, že jeho nedokonalému protějšku to trvalo tak dlouho, než mu došlo, co že se to děje.
Nehezky se na Patricka ušklíbl, a pohled se mu zastavil na hůlce, která mladému kouzelníkovi málem vypadla z prstů bezvládně visící levačky. Zřejmě spokojen sám se sebou Patrick-bubák svůj úšklebek o něco rozšířil. Naklonil hlavu na jednu a pak nadruhou stranu, až se ozvalo nechutně hlasité zapraskání krční páteře. Nevypadalo to, že by spěchal, ale zároveň se zdálo, že se pohybuje neskutečně rychle, tak rychle, že ho žádné kouzlo světa nedokáže zastavit... Bubák položil dlaň na vnitřní stranu zrcadla, a jeho úšklebek se změnil na andělský úsměv, jakmile ruka bez jakýchkoliv potíží sklem projela.
Patrick dokázal jen němě zírat a polila ho čirá hrůza, když jeho bubák s nedbalou elegancí vykročil ze zrcadla.

| +

Mimo herně:
Hod napřed:

Patrick Cayden rolled 1d10:
7

+2

_________________

Riley bedlivě sledovala Patricka, jak se přibližoval ke stolu na opačné straně místnosti. Sama zůstávala poblíž okna tak, aby se náhodou nedostala do bubákova hledáčku. Tuhle výpravu přeci podnikali kvůli Patrickovi. Celé to měla být jeho velká akce a zkouška odvahy. Ona si tou svou už prošla loni v rámci výuky. Riley se tehdy bubáka přemoct podařilo, a tak nějak podvědomě očekávala totéž i od svého zmijozelského kamaráda. Věřila, že to bude probíhat do puntíku stejně. Patrickův bubák se změní v nějakou příšeru - pokud možno ne v její osobu -, on se lekne, po chvíli se jistě vzpamatuje a vyšle proti nestvůře dobře mířený Riddikulus. Kdyby nevěřila v Patrickovi schopnosti, ani by ji nenapadlo ho sem tahat, vždyť by je tím oba akorát tak dostala do průšvihu.
Přesto Riley učinila pár podvědomých kroků vpřed, když se Patrick přiblížil k zásuvce, v níž se bubák patrně ukrýval. Měla tak výborný výhled na mlžné stvoření, které se po Patrickově zásahu rozhodlo svou skrýš opustit. Vypadalo to, že bubák značně váhal, v co se proměnit. Riley dokonce spatřila řečnický pult. Mimoděk ji napadlo, že je možná lepší, když tohle uvidí jenom ona. Jen co si to ovšem pomyslela, pult se rozplynul a namísto něj se před blonďatým klučinou objevilo... Zrcadlo?
Zmijozelce to nedávalo smysl. Zvědavost ji tak přiměla udělat dalších pár kroků směrem k němu, aby se mohla podívat na celou věc více zblízka. Přeci se Patrick nebál vlastního odrazu, nebo ano? Riley do zrcadla ovšem nemohla pořádně nahlédnout, dokud se neocitla těsně za kamarádovými zády. Odtud konečně spatřila Patrickův odraz, který ovšem... Jako by Patrickovi ani nepatřil. Riley několikrát zmateně zamrkala. Zrcadlový Patrick působil velice nepřirozeným a cizím dojmem. Vždyť se to šklebilo a... Tvářilo pohrdavě. To její Patrick prostě nedělal! Čeho se ale tedy bál, pokud ne sám sebe? Co mohlo zrcadlo znázorňovat? Riley jeho bubák vážně mátl a to natolik, že málem sama zapomněla, proč tu dnes byli a co bylo třeba učinit. Až když ruka toho podivného Patricka prošla skrze zrcadlo, se Riley probudila ze svého zamyšlení a rozhodla se spolužákovi připomenout, co dělat... Zdálo se totiž, že se sám k žádné akci neměl a... Riley se mu nemohla divit. Jí samotné běhal mráz po zádech už jenom z toho, že samu sebe uvnitř zrcadla neviděla... Velice bizarní podívaná.
Trochu se proto předklonila – avšak stále zůstávala za Patrickem, aby se bubák nezaměřil na ni - a šeptla: „Bubák, Páťo. Je to jenom velký a moc ošklivý bubák.“ Riley z přibližujícího se tvora nespouštěla oči. „A co děláme s takovými ošklivými bubáky?“ zeptala se ho skoro jako učitelka v mateřské školce a vážně doufala, že ho to přiměje k činu. Nechtěla Patricka zbytečně připravovat o jeho šanci bubáka zesměšnit, ovšem pro jistotu se připravovala v nejhorším případě zakročit...

_________________

Zamrzlý strachy Patrick pozoroval, jak ta vysoká postava, co byla a zároveň nebyla on, o něco rozšířila úsměv, když pozorovala jeho vnitřní zmatek a rozrůstající se paniku. Nechápal. Nechápal, jak se povedlo bubákovi docílit toho, že nebyl schopný zdvihnout hůlku a provést primitivní zaklínadlo, nechápal ani, co přesně má bubák znázorňovat. Ten strach tam ale prostě byl, ať Patrick chtěl nebo ne, a sžíral ho zevnitř jako kyselina. Bylo to tím horší, že tomu nerozuměl, nedokázal si logicky odvodit co a proč - a to jeho hrůzu jedině posilovalo.
Trhl sebou, když se za ním ozval známý hlas. Riley.. úplně zapomněl, že tam byla. Strnulost o něco polevila, jakmile si uvědomil, že zadržuje dech, a rychle to napravil. Bubák, jenom bubák, slyšíš? Nic, s čím by sis neporadil, četl jsi o tom, zkoušel sis to nanečisto snad tisíckrát, víš, jak to řešit, bubák, jenom bubák!
I přes hlodající strach se zatvářil odhodlaně a stiskl hůlku. Riddikulus, zopakoval si v duchu a podzvihl ruku, aby svůj odraz poslal tam, kam patřil a nezaváhal, ani když se bubák beze změny výrazu neměl k žádné obraně. Pootevřel pusu.. a pak mu to došlo.
Tak takhle to je...
Anooo.. jenom bubák, protáhl nato ukňouraně Patrickův protivník, dováděje Rileyin tón do extrémních měřítek. To přece zvládneš, Páťo... pokračoval posměšně a trošku se nahrbil, aby se mohl Patrickovi podívat přímo do očí. Chvíli jakoby se kochal dokonalostí toho okamžiku - tedy aspoň pro něj -, a pak pomalu vykročil.
U Merlina, já.. to nedokážu, uvědomil si zmijozelský vzápětí a v dalším návalu paniky se pokusil před bubákem ucouvnout, nedbaje spolužačky, která se k němu zezadu nakláněla. Patrick číslo dvě se simultánně s ním pohnul o krok vpřed. Nebo ne..? nadhodil tiše a sledoval, jak student vyděšeně polkl, a posléze zabloudil ke kapičce potu stékající mu po tváři.
Jak je možné, že to nedokážeš? položil řečnickou otázku a mírně se předklonil. Jak to, že to nedokážeš, když já ano? zasyčel s přimhouřenýma očima a posunul se o další krok, mnohem delší, než o jaký Patrick couvl.
"R.. ridi.. riddikulus!" vykvíkl zmijozelský, vyděšený bubákovou blízkostí. Ruka s nataženou hůlkou se mu klepala, ale formuli vyřkl přece správně! Muselo to fungovat!! Vzápětí se ozval zvuk tříštěného skla, když se zrcadlo v tisíci malých střípků vysypalo z rámu. Bubák nedbale otočil hlavu, a když ji vrátil zpět, mile se usmíval.
Kouzlo se nepovedlo. Patrick prostě nedokázal zesměšnit sám sebe - ani svou dokonalou verzi ne. Ještě ke všemu před Riley. Ztráta vlastní identity, nevědomost, neschopnost, vlastní nedokonalost a nahraditelnost, to všechno se zařezávalo hluboko, zůstávalo tam a bolelo, ale ještě ke všemu ze sebe udělat kašpara...
Já ti to předvedu, řekl bubák dobromyslně a sáhl za hábit pro hůlku.

| +

Patrick Cayden rolled 1d10:
7

+2

_________________

_________________

Riley i nadále setrvávala ve své pozici přímo za Patrickovými zády a se zaujetím pozorovala bubákovitou projekci, která se rozhodla jejímu zmijozelskému kamarádovi vysmívat přímo do očí. Když pak bubák vykročil vpřed, Patrick udělal v tutéž chvíli krok vzad. Podařilo se mu tak šlápnout Riley na špičku nohy.
„Auvajs,“ postěžovala si automaticky a rukama se zapřela do Páťových zad, aby před bubákem neustupoval, ale postavil se mu jako chlap! Nebo alespoň budoucí chlap...
V momentě, kdy Patrick napřáhl klepající se ruku i s hůlkou před sebe a zamířil na bubáka, aby hned vzápětí nejistým hlasem vyřkl samotnou kletbu, Riley nevědomky zatajila dech. A bohužel jí nebylo dovoleno úlevně vydechnout, protože Patrick zasáhl pouze bubákovité zrcadlo, které se tak akorát efektivně roztříštilo po zemi...
Riley sebou začala šít. Vážně doufala, že nebude muset zasahovat. Vlkodlačí nestvůru vidět znovu nepotřebovala. Patrick ovšem nevypadal, že by byl v nejbližší době schopen bubáka zpacifikovat sám, a tak musela něco udělat... Fungovalo by, kdyby se pokusila Patrickova bubáka zneškodnit za něj? Riley se rozhodla to alespoň vyzkoušet a v případě neúspěchu alespoň o trochu oddálit onen okamžik, kdy se před nimi objeví přerostlý vlčí chlupáč.
„Riddikulus!“ pokusila se tedy vyslat kouzlo přes Patrickovo rameno, přičemž si v duchu usilovně představovala, jak se bubákovo oblečení mění v tradiční skotský stejnokroj, který jí prostě odjakživa přišel směšný... Naneštěstí se ovšem stalo to, co se dalo jednoduše předpokládat. Její kouzlo na cizího bubáka nezapůsobilo. Namísto Patricka oděného do tartanové suknice se Patrick šklebivec začal sápat po vlastní hůlce.
Riley se rozšířily oči hrůzou. Mohl na ně bubák vážně zaútočit? Bezmyšlenkovitě proto do Patricka strčila a skočila na jeho dosavadní místo tak, aby se ocitla v bubákově hledáčku sama. Patrickův podivný dvojník se v prvním okamžiku zatvářil velice zmateně. Jeho obrysy se ale rázem začaly rozplývat. Během několika krátkých vteřin se v nepoužívané učebně objevil obrovitý tvor podobný přerostlému vlkovi. Krvelačný výraz ve žlutých očích, zrádné sliny odkapávající z dlouhých tesáků a dvakrát tak velké tlapy ovšem napovídaly, že tohle bude spíš vlkodlak. Nebo alespoň jeho vyobrazení z některé z těch mnoha chytrých učebnic, do nichž Riley za svůj krátký život stačila nahlédnout.
Riley hlasitě polkla a znovu - tentokrát pořádně - se pokusila vlastního bubáka zneškodnit představou o vlkovi z pohádky o Karkulce tak, aby se před nimi objevil hezky s brýlemi na nose, v růžové noční košili a samozřejmě i se stejnobarevným roztomilým čepečkem. „Riddikulus!“

Mimo herně:
Známý Riddikulus podruhé
Bonus: +2

Riley Butlerová rolled 1d10:
5

_________________

Mimo herně:
Předně bych se rád veřejně omluvil Riley za tak odporně dlouhou prodlevu. Slibuju, že po tomto se pokusím o zázrak dokopnutí se k psaní.

+2

_________________