Ne, premianti rozhodně nebyli, ačkoliv by si to Aaronův otec opravdu přál, ale Ronovi to vážně bylo jedno. Hlavně, že se mu zatím pokaždé podařilo prolézt do dalšího ročníku. Navíc pochyboval, že by mu známky v budoucnosti k něčemu byly, na to koukali snad jen na ministerstvu a tam vážně namířeno neměl.
Plácnul se dlaní do čela, když Brook prohlásila, že by jí neslušela zelená, a hned vzápětí zakroutil hlavou v reakci na tu protiskluzovou podložku. Ta holka byla blázen, fakt. „Nedělej ze mě vola, Addletonová. Si piš, že o holkách něco vím,“ zahlásil dotčeně, protože se v téhle oblasti považoval za vzdělaného. Na svůj věk měl dle svého mínění přiměřeně znalostí a stejně tak zkušeností. „Podle mě se nechaj ukecat akorát holky, co maj v hlavě piliny. Protože já bejt ženská, určitě bych ty O’Callaghanovo kecy nežral.“ Zavrtěl hlavou a zvedl pohled k Brook. „Zkoušet to na tebe? Ty jsi šáhlá. To by mě ani ve snu nenapadlo,“ zabrblal s úšklebkem. Pravdou sice bylo, že už ho to ve snu párkrát napadlo, za což nepochybně mohla puberta a bouřící se hormony, ale ve skutečnosti by na svou kamarádku nikdy nic nezkusil. Brook byla prostě… jen hodně dobrá kamarádka. Skoro něco jako sestra, dalo by se říct.
„Larry? To myslíš Bella? No, on působí trošku to… Jak to říct? Nechci říct přímo bojácně, ale… To je fuk, ty mě určitě chápeš,“ prohlásil, mávnul rukou do vzduchu a ušklíbnul se. „Jo, to vím. Z toho, jak po sobě pokukovali na závěrečný slavnosti, jsem málem dostal cukrovku. A máš pravdu, páruje. Nechápu, co je to všechny bere,“ zabrblal a potřásl nechápavě hlavou. Vzápětí zůstal na Brook šokovaně zírat. „Ty seš fakt prdlá, Addletonová. To teda fakt nehrozí.“ Aaron si zaťukal prstem na umouněné čelo a nezapomenul se znovu pořádně zašklebit. „Navíc, otec už mi určitě vybírá nějakou čistokrevnou flundru. Vůbec bych se nedivil, kdybych příští rok skládal OVCE se snubákem na ruce.“ Na chvíli se odmlčel, upřel pohled před sebe a vzápětí se zatvářil vzdorně. „Ale na to já mu kašlu, já si nikoho brát nebudu. A už vůbec ne někoho, koho mi on vybere, to bych dopadl. On si taky nevzal tu, kterou mu vybrali,“ zabrblal. Ne, Ron si vážně nehodlal brát někoho z donucení. Vlastně byl přesvědčený, že si nikdy nikoho nevezme, protože si nedokázal představit, že by přišel o svou svobodu. Manželství navíc byla pěkně trhlá věc.
Povzdechl si. „Škoda, že na obranu nebudeš chodit se mnou. Doufám, že aspoň Sybille z ní OVCE skládá. Nechci tý sani čelit sám,“ zahlásil sklesle. Nesnášel, když byl na hodinách sám a neměl ke komu nakukovat a s kým se radit nad otázkami. Připadal si jako pitomec. „Do Azkabanu se mi fakt nechce, to není zrovna oblíbená výletní destinace. Sice se můžeš líbat s mozkomorama zadáčo a bez závazků, ale prej to není nic moc.“ Azkaban, to by byla síla i na takového průšviháře, jako byl Ron. Aaron se naštěstí držel těch méně vážných problémů. Nebo se spíš ony držely jej.
Dnes už poněkolikáté natáhl ruku a dloubnul Brook do žeber. „Tys dneska jedla vtipnou kaši, co?“ tázavě vyklenul obočí. Zdálo se mu to, nebo dnes Brook rýpala víc a trefněji, než jindy? Aaron si to však nebral k srdci, za těch pět let, co se znali, si na to dokázal zvyknout. A navíc on sám rýpance moc rád oplácel.
Nesouhlasně zavrtěl hlavou, když Brook prohlásila, že se Lei s Erasmem museli vzít kvůli dětem. „To je blbost. Podívej se na takovýho Samíka s Fí,“ použil s úšklebkem ty její zdrobněliny, „ti mají taky prcka a nevzali se. Jasně, asi je to trošku jinej případ, ale je to důkaz, že manželství není povinností,“ zamudroval s vážným výrazem. „Ne. Fuj,“ odvětil vzápětí na její otázku a zkroutil rty do dalšího úšklebku, kterých měl v zásobě širokou škálu. „Na děti mám fakt hafec času. Ale Lorelei s Erasmem nevypadali, že by je to nějak užíralo, naopak. Přijde mi, že McKayová – teda Andersenová – zlidštěla. A Andersen se zase trochu zklidnil. Ne?“ Tázavě se na Brook zadíval, aby zjistil, jestli to taky stihla postřehnout.
„Ty, Brook, taky do tebe všude hučí, jestli už víš, co budeš dělat po škole?“ prohodil tázavě po krátké odmlce a skrz sluneční brýle zamžoural do slunce. „Je to pěkná otrava, nechápu, co s tím všichni mají.“ Aaron by se nejradši flákal a nic nedělal, ale zároveň chtěl co nejrychleji opustit rodné hnízdo a k tomu potřeboval peníze, tudíž si plánoval najít o prázdninách brigádu a posléze i práci. Nehodlal totiž o peníze neustále škemrat u otce nebo babičky.
Poposedl na lavičce, protáhl se a zazíval. Strašně rád by si sundal boty, ale věděl, že by asi museli Příčnou ulici nechat evakuovat, a tak mlčky trpěl. Chvilku jenom tak seděl a uvažoval, kam by měl ještě dnes zajít, ale poté vytáhl z batohu balíček poněkud rozdrcených sušenek a otevřel ho. „Dáš si? Vypadaj strašně, ale chutnaj mrzimorsky,“ podstrčil sušenky pod nos Brook.

_________________

"Och, tak promiň, ale to bych měla místo na milá slova a komplimenty letět jenom po sexy těle?" povytáhla výhružně obočí. Nebyla naštvaná, ale přeci jenom se jí to malinko dotklo. Samozřejmě, že ani ona by nenaletěla na lep zrovna O'Callaghanovi, ale byla si naprosto jistá, že kdyby se do ní byl zakoukal takový Fulton ze Zmijozelu, také by mu nakonec podlehla. Vždyť s ním Rosenová chodila už skoro rok a že ta holka měla pověst! "No jen aby!" dodala pobaveně. Ona taky občas uvažovala nad tím, že jí je s Aaronem dobře a že si dost rozumí, a že by vlastně nebylo tak špatné s ním strávit zbytek života. Ale když se dostala k fyzické blízkosti, vždycky takové myšlenky zametla pod koberec. Ne, že by Ron nebyl pěkný a vůbec, ale prostě by to s ním nešlo. Někdy v pubertě se jen tak zkusmo políbili a dopadlo to tak, že oba dostali záchvat smíchu, a pak ještě několik dní nedokázali v přítomnosti toho druhého udržet vážnou tvář.
"Jo, myslím, že vím naprosto přesně jak to myslíš," řekla na téma profesora Lektvarů a pobaveně se uculila. Larry byl ještě víc ztracený než Ron, ale pořád míň než Johnny. "To chceš jako říct, že pro tebe nejsem dost dobrá?" nadhodila naoko uraženě, ale prozradil jí smích, který se jí prodral ke rtům. "Bože, Brook Pärnojová, to zní příšerně! Skoro stejně příšerně jako fakt, že bych měla být vdaná," prohlásila poté a zašklebila se podobně jako předtím Ron.
"Musíš to brát z té pozitivní stránky - ten snubák bude určitě ze zlata, a když ho prodáš, budeš mít finance na útěk někam do dáli," navrhla pobaveně a povzbudivě na něj mrkla, když prohlásil, že se vdávat nechce a že se vzepře svému otci, o čemž Brook v duchu pochybovala. Ne, že by se Aaron nevzepřel, to snad ani jinak nešlo, ale i on musel dost dobře vědět, že mu to neprojde. Byl čisté krve, a tedy v této věci neměl na výběr. "Možná bys měl být rád za to, že se vůbec můžeš ženit," podotkla polohlasně a sklopila zrak ke kolenům. Momentální situace nevypadala pro nečistokrevné kouzelníky dobře, a ona byla na tom nejnižším stupínku, hned po obyčejných lidech. Nikdy jí to nevadilo a vždy byla na svou rodinu a svůj původ pyšná, ale teď se to z ní Ministerstvo snažilo vymlátit. Jaké měli právo soudit ostatní kvůli původu?
"Jo tak Sybille, jo?" rýpla si pobaveně, ale poté si nenápadně zevnitř skousla koutek spodního rtu. Pravdou bylo, že na Sybille z Havraspáru vždycky tak trochu žárlila. I když mezi ní a Ronem nic nebylo, pořád na něj byla zvyklá a ráda s ním trávila čas. Zato Sybille na tom byla jinak. Ta s Ronem mohla mít něco víc, než bylo pouhé přátelství. A Brook žralo, že ji žere takováhle prkotina. Vždyť přátel měla víc a všechny je měla moc ráda!
"Bože, Pärnojo, ty seš fakt pako!" vyhrkla poté a plácla ho dlaní do ramene, zatímco smíchy zaklonila hlavu dozadu a zadupala nožkama do země.
"Jauvajs! Přeci by ses nezlobil, Lonánku?" protáhla provokativně a nevinně na něj zamrkala. Když použil jejích zdrobnělin, spokojeně se na něj uculila. "Povinnost to samozřejmě není, ale společensky je to pořád bráno jako nekorektní," pokrčila rameny na téma manželství. Jí osobně to bylo vážně jedno, ona se do vdávání opravdu nehrnula a rodiče taky jí taky neplánovali svatbu hned jak dostuduje. "A to ti nepřijde jako dostačující důkaz užírání?" nadhodila a pobaveně se ušklíbla. Nic nedokázala člověka změnit tolik, jako jeho děti, o které se musel starat ať se dělo cokoli. Proto jí přišlo tolik líto dětí z dětského domova, které i když se sebevíc radovaly v sobě vždycky měly kapičku smutku.
"Jo! Jako by se nedokázali bavit o něčem jiném!" protočila otráveně očima a rozhodila rukama, "Skoro tě ani nepozdraví a hned je to "Brook, a co vlastně hodláš dělat, až dostuduješ? Máš už nějakou představu? Ne? Ale to už bys měla začít, vždyť už jdeš do šesťáku!" řekla fistulí, "Vždyť je nám šestnáct, proboha! Kdo má čas přemýšlet o tom, co bude dělat za dva roky? Jak to mám vědět?" zasténala. Samozřejmě, že občas přemýšlela o budoucnosti, ale vždycky z toho dostala maximálně pocit bezmoci a motala se jí z toho hlava. Byla zvyklá žít pro přítomnost a být jakž takž připravená na cokoli, co jí do cesty vítr zavane. Navíc, co tak mohla dělat mudlovská šmejdka jako ona? Už i na ty vdavky měla pramalou šanci! A ačkoli kouzelnický svět milovala, ten mudlovský k ní prostě neodkladně patřil a cítila se v něm jako doma, takže stejně předpokládala, že bude pomáhat rodičům a nebo si založí svůj vlastní malý podnik...
"Sušenky!" zaradovala se, když jí Aaron nabídl ty rozdrobené nebohé, ale i přesto lahodně vypadající krasavice. Jestli se dalo říct, že Broočino srdce vyloženě pro něco bije, bylo to jídlo. To byla její potěcha a radost, protože nic pochroumanému člověku nepomohlo tolik, jako dobré jídlo. "Nechceš na oplátku půjčit klobouk? Mám pocit, že se ti začíná pálit čelo...a růžový kobereček jsem si sice přála jako malá, ale teď jsem z toho už vyrostla," řekla a pobaveně se na kamaráda uculila.

_________________

Ron pokrčil rameny a nakonec potřásl hlavou na znamení nesouhlasu. „To jsem neřekl,“ vypadlo z něj. „Ale neříkej, že sexy tělo není jeden z faktorů, podle kterýho si vybíráte chlapy.“ Povytáhl obočí a provrtal Brook pohledem. Kdyby se ho snažila přesvědčit, že to není pravda, nezblajznul by jí to ani omylem. „Navíc já neříkám, že je každej chlap vůl, já jsem toho konec konců příkladem,“ dodal po chvilce, andělsky se uculil a zamrkal na ní. A aby jí trochu potrápil, našpulil rty, natáhl se a vtisknul jí hudlana na tvář. To si prostě nemohl odpustit. Ale rozhodně to nebylo nic víc, než přátelské popíchnutí. Nedokázal si představit, že by s Brook začal chodit, jakože se vším všudy. Byli dobří kamarádi, byli si blízcí, pomáhali si a stáli při sobě, ale tím to haslo. Dál to nikdy nezašlo, pokud opomeneme ten jediný polibek, a ani nezajde, tím si byl Ron celkem jistý. Ne že by se mu Brook nelíbila, ale prostě to nešlo.
„Říkám, že jsi prdlá,“ brouknu potom s pobaveným úšklebkem. „Zní to příšerně,“ odkývnul ochotně její prohlášení, protože Brook Pärnojová, to prostě příšerně znělo, a znovu kývl hlavou na souhlas, když zmínila, že zní příšerně, že by byla vdaná. „Povídej mi o tom. Hele ale máš recht, snubák bych někde prodal a zmizel hodně daleko, nejlépe s falešnou identitou. I kdybych si měl koupit pas nějakýho černýho plantážníka z jižní Ameriky.“ Vlastně to vůbec neznělo špatně. Napadlo ho, že by to tak možná skutečně skončilo, kdyby se vážně oženil s tou, kterou by mu dohodil otec. Jenže to nehrozilo, Aaron se prostě nehodlal nechat utlačovat a hodlal si ubránit svou svobodu, i kdyby si měl vzít půjčku, zmizet za ty peníze na druhou stranu zeměkoule a celý život to splácet. Před oltář s ženou, kterou nemiluje, ho zkrátka nikdo nikdy nedostane, tím si byl stoprocentně jistý. Když Brook podotkla, že by možná měl být rád, že se může ženit, pomalu přikývl. „To asi jo, ale já se ženit nechci. Ne s někým, koho nemám šanci milovat,“ zabručel a zatvářil se přitom děsně dramaticky. Aaronovi bylo fuk, že ministerským hrabe a chtějí čistokrevnou a nečistokrevnou část společnosti zřejmě úplně oddělit, ale dotýkalo se ho, jak to lomcovalo s životy těch, které měl rád. Povzdechl si, posunul se k Brook blíž a objal jí rukou kolem ramen. „Hele, netrap se tím.“ Víc neřekl, protože tušil, že kdyby pronesl něco jako že ministerstvo třeba dostane rozum, musel by si za tak očividnou lež pořádně nafackovat. Těm pitomcům zřejmě nedocházelo, jakou hloupost dělají, a Aaron pochyboval, že se celá situace v nejbližší době zlepší.
Poté, co ho Brook začala popichoval se Sybčou, se zase odtáhl a potřásl hlavou. „Co ti zase hrabe? Sybille je kamarádka, nic víc,“ prohlásil s úšklebkem. Možná občas přemýšlel nad tím, že by bylo fajn, kdyby byla i něco víc, ale podobné myšlenky ho napadaly u více slečen. Zkrátka a dobře, mlátila s ním puberta. Pořádně.
Když se kamarádka rozesmála, zazubil se i on, protože její smích byl strašně nakažlivý. „Neříkej mi Lonánku, Bručindo,“ odvrknul sladce, zamrkal na ní a cvrnknul jí do nosu, což byla zřejmě odveta za to tahání za tváře. „Vždyť je přece fuk, co si společnost myslí,“ pronesl potom a ledabyle máchnul rukou do vzduchu. Jemu to teda rozhodně fuk bylo. Vzápětí pokrčil rameny. „Nevím. Ne? Užírání si představuju jako… Rodiče v depresi, nevyspalí, propadající alkoholu, děti jako utržený z řetězu… Pokud to u nich vypadá takhle, dost dobře to maskujou.“ Ron se dál nehodlal ve vztazích profesorů dloubat, což dal najevo nezaujatým výrazem. Zamžoural znovu do slunce, spokojeně vydechl a zauvažoval nad tím, že ačkoliv má hlad, bolí ho nohy, nemá skoro žádné peníze a je stovky mil od domova, má se skvěle.
„Přesně!“ zahučel souhlasně na Broočina slova, když začala vyprávět, jak do ní pořád všichni hustí, jestli už ví, co bude dělat po škole, a že by se měla rozmyslet, protože už je přece v šesťáku. „Nechápu, co to do všech vjelo. Navíc, mně určitě naplánuje zářnou budoucnost tatík. Na to mu ale taky kašlu. Příští prázdniny si seženu brigádu, něco málo našetřím, a jakmile dostuduju, beru roha z domu.“ V tomhle měl Ron celkem jasno – zůstat doma o něco déle, to bylo poměrně nebezpečné. Buď by mu otec sehnal nějakou šíleně nudnou práci, nebo by ho oženil. Nebo hůř – obojí.
Zazubil se, když se Brook tak rozzářila kvůli sušenkám. Mrzimoři se prostě nezapřou. Sám si kousek rozdrobené sušenky uzmul, smlsnul ho a natáhnul se pro další. Protože si zacpal pusu, jen přikývl na její nabídku, drze se natáhnul a nabízený klobouk jí ukradl, aby si ho vzápětí posadil na hlavu. Sice v něm vypadal celkem komicky, ale vůbec ho to nežralo. „Vlastně přemýšlím nad tím, jestli by nebylo dobrý zdejchnout se třeba do Kotle, než se tu úplně upečeme,“ prohodil, jakmile polknul sousto. „Navíc mám příšernej hlad. A ty nákupy si obstarám nejdřív zítra, dneska už na to nemám energii, připadám si jak velbloud po překonání Sahary.“

_________________

"Tak samozřejmě, že je. Podle těla poznám, jestli dotyčný sportuje, a nebo se jenom cpe vitamíny a machruje v posilce," prohlásila samozřejmě Brook, načež se malinko přikrčila, když se k ní Aaron natáhl a vlepil jí pusu, až to mlasklo. Okamžitě ho rukama nevybíravě odstrčila a pobaveně prohlásila: "Ne, ty nejsi vůl, ty jsi jenom děsný pako, Pärnojo! Fakt."
"No, zatím to bohužel vypadá, že se jenom pálíš místo toho, aby ses opaloval dohněda, takže to by ti asi neprošlo," poznamenala, když Ron prohlásil, že by si nechal udělat novou identitu, klidně i černošskou. "Jsem nevěděla, že jsi takový romantik," vykulila na něj oči v hraném překvapení a údivu. Samozřejmě, že to věděla - i když byl Aaron navedek děsně cool a v pohodě, uvnitř to byl úžasný člověk. Koneckonců, kvůli něčemu do Mrzimoru patřit musel. Kromě toho, že se, stejně jako valná většina Mrzimorských, rád tulil. Když ji konejšivě objal kolem ramen, Brook se k němu o něco víc natiskla a položila mu hlavu na rameno, ignorujíc to, že jim je oběma vedro a zrovna dokonale nevoní. Tohle byla další vlastnost, kterou na Ronovi oceňovala - dokázal vycítit, když potřebovala podržet nebo obejmout, a nedělal kolem toho hala bala jako ostatní kluci. Povzdychla si a malinko se zavrtěla, aby se jí k němu tulilo příjemněji, načež zamumlala: "Když to je tak strašně nespravedlivé...a nejhorší na tom je, že proti tomu nemůžu nic udělat." Když se zase vrátili každý na své místo, Brook na chvilku spočinula pohledem na Ronově tváři, a sotva znatelně svraštila obočí. Působila dojmem, že mu chce něco říct, ale nakonec se na něj letmo usmála a stočila pohled před sebe. Ne, na takový rozhovor bylo moc brzy a moc hezky. Brook alespoň doufala, že je na něj brzy, ale Ministerstvo ve své nesmyslné činnosti pokračovalo nezastavitelným tempem.
Na téma Sybille pouze významně povytáhla obočí, jako by mu nevěřila ani slovo, ale každopádně už se k tomu dále nevyjadřovala. Ostatně ona tu byla ta, které vadilo bavit se o Havraspárce víc. Když ji Ron cvrnkl do nosu, nelibě ho nakrčila, načež s pobaveným smíchem prohlásila: "Já ti dám Bručindu!" a dloubla ho ukazováčkem mezi žebra.
Ohledně společnosti jenom pokrčila ramena. Jí byla společnost většinou také ukradená, ale poslední dobou o tom dost přemýšlela. Společnost totiž mohla být nebezpečná, zvlášť, pokud na vás státní orgán ukáže prstem jako na nicotu, na špínu, kterou je třeba vymítit pro dobro lidstva. A uvnitř Brook se usídlilo ledové klubíčko černého, čistého strachu o to, co by Ministerstvo mohlo udělat její rodině. Doufala, že kouzelníci do svého bojového programu nebudou zatahovat mudly, tedy že se všechna zloba bude vztahovat pouze na ni a její rodinu nechají na pokoji. Ne, že by to bylo něco, na co by se měla těšit, ale jistá trocha útěchy v tom byla. Následně si pobaveně odfrkla, protože představa zdeptaných a opíjejících se Andersenových s plačícími dětmi prostě měla něco do sebe. Ne, že by jim to přála, ale dokázala si představit, že vychovávat dvojčata, když oba rodiče pracují, není procházka růžovým sadem.
"Tak hlavně, abys dostudoval, Rone," prohlásila suše a pobaveně mu pocuchala vlasy prsty. Ronových vlasů se mimochodem dotýkala moc ráda, ale nikdy by to kamarádovi nepřiznala. Měly takovou tu dobrou strukturu a hladkost, kterou chcete cítit mezi prsty a hrát si s nimi, když jste smutní. I když, co se Aarona týče, celkově to byl univerzální lék na Broočiny špatné nálady. "A máš už představu, kam bys chtěl jít?" zeptala se poté vážněji a podívala se mu do očí. Nechtěla se jí líbit představa, že by Rona ztratila. Vždycky tu pro ni byl, když potřebovala utěšit, a ona tu zase byla pro něj, když se nad něčím moc rozohnil, nebo když bylo třeba zalhat u rozzlobeného profesora. Zároveň však věděla, že pokud se situace v kouzelnickém světě ještě zhorší, bude to ona, kdo s ním přeruší kontakt; přátelení čistokrevného kouzelníka s mudlovskou šmejdkou by na něj vrhlo špatné světlo, a to ona nehodlala dopustit. Na to ho měla příliš ráda.
Když si Aaron nandal její klobouk, se smíchem mu stáhla krempu do očí a chroupala polámanou sušenku, která jí momentálně přišla dost vhod. Sušenky dělaly svět přijatelnějším. "Ale to mě asi budeš muset zvednout. Tady s tou milou a přátelskou lavičkou jsme totiž navázaly pouto, které nemůžu jen tak přetrhnout..." broukla a andílkovsky se na chlapce uculila. Každopádně byla pro to jít do Kotle, protože vedro začínalo být nesnesitelné a ona měla pocit, že se jí začíná motat hlava a po úžehu opravdu netoužila.

_________________

Aaron zakroutil hlavou, když mu Brook vysvětlila, co všechno dokáže z mužského těla vyčíst, a pobaveně se zašklebil. Tohle dost dobře nechápal, ale na druhou stranu mu to bylo upřímně jedno, i kdyby podle těla hodnotila zrovna jeho. Na to, že je pako, jen přikývnul a pobaveně se zazubil. „Jsem a nestydím se za to,“ prohlásil hrdě. Zastával názor, že kdyby nebyl pako, byla by s ním docela nuda. Navíc byl pako v rámci mezí, pokud možno nic okatě nepřeháněl a rozhodně na sebe nepřitahoval pozornost úmyslně.
Ušklíbnul se, když Brook podotkla, že se pálí, než že by se opaloval, a bezmyšlenkovitě si sáhnul na červený krk, na kterém se ty toulky rozpáleným Londýnem podepsaly nejvíc. Potichu zasyknul a zalitoval, že s sebou nemá alespoň nějakou chladivou mast. Aaron nebyl žádný simulant ani citlivka a leccos vydržel, ale spálená kůže byla velmi nepříjemná záležitost. „V Estonsku takový horko nebylo, netušil jsem, že si sem mám vzít opalovací krém,“ zabrblal kysele.
„Nejsem romantik,“ namítnul a zavrtěl hlavou. Jestli bylo romantické, že balil holky hloupými narážkami, místo vína s nimi popíjel pivo a místo západu slunce poslouchal rock ze starého rádia, kouřil a choval se jako frajer, tak budiž. „Jenom si nedovedu představit, že bych si vzal někoho, ke komu nic necítím. Ty si to dokážeš představit?“ Tázavě vyklenul obočí a zadíval se na svou kamarádku. Celkem ho zajímalo, jak se na to dívá ona, o tomhle se totiž zatím moc nebavili. Aaron měl až donedávna pocit, že má na podobné myšlenky ještě spoustu času, jenže jak ubíhaly další měsíce, dobře věděl, že dřív nebo později mu otec předloží návrhy na nevěsty. A on bude muset znovu utéct z domova, tentokrát definitivně.
Nijak neprotestoval, když se k němu Brook přitulila. Konec konců, nebylo to prvně. Aaron to však vždycky bral jako projev přátelství, nic víc v tom z jeho strany rozhodně nebylo. „Je to nespravedlivý, ale jak říkáš – nic s tím nezmůžeš. Ani ty, ani já, ani žádnej další obyčejnej smrtelník. Jenom ti pitomci na ministerstvu,“ zabrblal s úšklebkem a v rámci možností pokrčil rameny. Všimnul si, jak se na něj Brook zadívala, a tázavě povytáhl obočí, jako by se ptal, co má na srdci. Nakonec z ní však nic nevypadlo a Ron nad tím v duchu mávnul rukou. Určitě na to někdy dojde a dozví se, co kamarádku trápí. Tahat to z ní totiž rozhodně nechtěl.
Neuniklo mu ani to, jak povytáhla obočí poté, co prohlásil, že je Sybille jenom kamarádka. Byla to pravda, Brook neměla důvod myslet si cokoliv jiného. Nepatrně se ušklíbnul a pokrčil rameny. Vzápětí se ovšem zazubil a ohnal se po její ruce, když ho dloubla do žeber. „Když já můžu být Lonánek, tak ty jsi Bručinda,“ zahlásil umíněně – od toho odmítal ustoupit.
„Dostuduju. Když už jsem v šesťáku, tak to do konce nějak doklepu,“ zamumlal celkem přesvědčeně a pobaveně se zašklebil, jakmile mu pocuchala vlasy. Nejradši by udělal to samé, ale věděl, že by ho za to asi zabila. „Kam bych chtěl jít? Nevím, asi zůstanu někde v Británii. Rozhodně se nechci usadit v Estonsku, to je pro mě moc nebezpečná zóna,“ vysvětlil. „Tady v Británii náš rod nikdo moc nezná. Pärnojové nejsou moc významní, naštěstí.“ Už nedodával, že jejich pověst ještě klesla, když si Elías Pärnoja vzal ženu, kterou si vůbec brát neměl. Sice byla čistokrevná, ale nebylo to v plánu.
Cvrnknul prsty do krempy klobouku, aby ho trošku zvedl a viděl před sebe, načež se zazubil a poměrně energicky se postavil. Chytil Brook bez varování za ruce, donutil jí zvednout se na nohy, batoh si přendal dopředu a postavil se k ní zády. „Vlez mi na záda, Addletonová!“ zahlásil hraně naštvaným tónem, ale ve skutečnosti to byla pobídka k činu. A jestliže mu Brook na záda skutečně vyšplhala, pevně jí chytil pod nohama a vydal se s ní směrem ke Kotli. Sice ho bolely nohy a byl unavený z cest, ale na podobné blbnutí našel energii vždycky.

>> Děravý kotel (Brook, Ron)

_________________

Paní Quinnová vlekla Arsena málem za ucho po ulici a rousavým krokem je následovala January, která měla za měsíc nastoupit do Bradavic.
"Ta hrůza půjde dolů!" lamentovala paní Quinnová.
"Ale mami!" protestoval Arsen s rozšířenýma očima a dokonce i on musel občas popoběhnout, aby své matce stačil. Už jí doslova přerostl přes hlavu.
"Ne! Žádná mánička! Miláčku, vždyť přes tu ofinu nemůžeš nic vidět! Uděláš Janny ostudu..."
"Mně se brácha s delšíma vlasama líbí," mínila Janny, ale od paní Quinnové se tenhle argument odrazil jako nic.
Arsen zmokle matku následoval. Zabavila mu koště a vyhrožovala, že už ho nikdy neuvidí, když se nenechá zavlést do Kouzelného kadeřnictví madame Střihoruké. Celou cestu paní Quinnová mluvila o tom, že ta dnešní móda je příšerná a mladík jako on by měl mít přece krátké vlasy, i ostatní hráči famfrpálu je mají (Arsenovu poznámku, že létá dost hráčů s delšími vlasy a nic to s jejich aerodynamikou nedělá, zavrhla studeným pohledem) a zkrátka a dobře se nechá ostříhat. Tečka, konec diskuze.
Arsen si na své poněkud přerostlé vlasy docela zvykl a dost úzkostlivě se s nimi dopředu loučil. Vysloveně se bál, že ho madame Střihoruká ošmiká na směšně krátko, takže bude vypadat, jako kdyby nastupoval vojenskou službu, a to ještě ani pořádně nedomutoval.

_________________

V Příčné ulici bylo možné vidět mě, Jamese a Fellixe, kterak vycházíme ze zmrzlinářství - potřebovala jsem povzbudit svoje odhodlání k velkému kroku, který pro mě v tu chvilku znamenal téměř tolik, jako vstup do dospělosti (ať už to bylo.cokoli). Poslední.dobou mi začínaly překážet dlouhé a husté vlasy, které jsem sice měla v oblibě, ale.do pusy mi při létání lézt nemusely. A kdyby jenom to! Překážely téměř při každé.činnosti, neb za dobu strávenou v Bradavicích poporostly o tak notný kus, že... No, jaksi zavazely i na místě, kam a císař pán musí pěšky (a je zde osamocen, ehm).
Poměrně v klidu jsem si tak hopsala po ulici, následujíc svého staršího bratra a táhnoucí toho mladšího, dokud jsem nespatřila známou tvář. A známé vlasy, samozřejmě.
"Quinne! No tak, Arsene!" zařvala jsem na kamaráda a urychleně se vydala k jeho maličkosti a, ehm, její matce. A sestřičce. "Dobrý den, jsem Gwen. Kamarádka. Spolužačka. A taky spoluhráčka. No, prostě Gwen. Ty jsi určitě January, viď? Tohle je James. Taky jde do prváku." představila jsem sebe a bratříčka, který ze sebe vyloudil plachý pozdrav. Fellix se rovněž slušně představil a já mezitím natáhla ruku - nejdříve k Arsenovo mamince, která byla určitě moc fajn, a pak jeho sestřičce, co byla fajn docela určitě. No a nakonec Arsenovi, o kterém jsem to sice věděla, ale nechtěla jsem, aby mu to bylo líto.
"Kam se chystáte?" zeptala jsem se potom, když bylo všem společenským zásadám učiněno za dosti. A bylo naprosto jasné, že nemají ani tu nejmenší šanci se mě, tedy nás, zbavit - alespoň v blízké budoucnosti.

_________________

Když se Gwen objevila jako velká voda, celá výprava Quinnových se na chvilku zastavila a Arsenovi poskočil srdce - vypadalo to, že by se ještě mohl vyvléct, ale protože paní Quinnová zpozorněla a bylovidět, že si okamžitě prohlíží Gweninu hřívu, za chvilku pustil takové nadějné myšlenky z hlavy.
Jinak ale Gwen nejspíš udělala dobrý dojem - paní Quinnová si s ní mírně opatrně potřásla rukou a January z ní vypadala úplně na větvi, nejspíš proto, že Arsen se během prázdnin zmiňoval o svém týmu. Okamžitě začala Arsena bez komentáře dloubat loktem do žeber a protože Arsen uhodl, na co myslí, okamžitě zrudl.
Naštěstí brzy Janny mžourala na Jamese a začala couvat za svého bratra. Ani ten plachý pozdrav ze sebe nevyloudila a na Jamese zírala jako na stvoření z jiného vesmíru.
"Ahoj, zlatíčko. Tak spolužačka? Ráda tě vidím - jdeme shodit ty jeho příšerné vlasy, viď, zlatíčko?" odhrnula paní Quinnová Arsenovi vlasy z čela. Mrzimor se zatvářil dost otráveně a nenápadně mamčinu ruku rychle sklepal.
Arsen byl na Gwen docela zvyklý, paní Quinnová se dokázala rychle přizpůsobit, ale January se vyjukaně držela schovaná, přičemž jen občas koukala na Gwen jako na svatý obrázek. Ne že by fandila famfrpálu tolik jako bratr, ale hráči za kolej pro ni pořád představovali něco jako elitu. Zkrátka krůček od všech těch mezinárodních týmů.
"No jo, jdu se stříhat," zahučel Arsen trochu nerudně, zatímco se opět dali do chůze s úmyslnem natrefit na velký vývěsní štít s nůžkami, o kterého je dělilo posledních několik metrů. "Co tady vyvádíte vy? Poslední nákupy do školy?" zajímal se čistě proto, aby nějak odvedl hlavně mamčinu pozornost od neustálého lamentování nad tím, jak vypadá.

_________________

Arsenova rodina vypadala, dle očekávání, moc fajn, a tak jsem je všechny tři poctila ještě jednou dávkou úsměvu. Obzvláště January se mi líbila, i když se zdála být dost plachá - no, ale na druhou stranu neexistuje moc dětí, co by se s radostípozdravily se skoro-spolužačkou svého staršího bratra. A to, že já jsem k této skupince zřejmě nepatřila, vůbec nic neznamenalo.
"Ano, prosím." potvrdila jsem svou příslušnost ke kouzelnickému národu a mrzimorské koleji s úsměvem, který jsem během dalších slov přesunula ke kamarádově tváři - a že to bylo zatraceně vysoko. "Já vám nevím. Mně se docela líbí i takhle... Teda, jakože... Mně se vůbec nelíbí. Vlastně... Merline, no prostě, abych ho pak ještě poznala." pokusila jsem se nějak dokončit tu děsně praštěnou větu, co působila dost nebezpečně, protože jsem rozhodně nechtěla, aby si někdo ze zúčastněných myslel něco mylného o tom, co já si myslím - zamilovanost do Arsena. No fuj. Svá slova jsem samozřejmě nezapomněla doplnit živou gestikulací.
"Já vás také ráda vidím." dodala jsem ještě pro jistotu, ačkoli to byla pravda pravdoucí. Zvědavě jsem oplácela pohledy malé Quinnové, která se na mě dívala tak trochu zvláštně, a samozřejmě jsem nezapomínala ani na zářivé úsměvy. Ty se ještě rozšířily ve chvíli, kdy se Arsen zeptal na naši cestu. "Nebudeš tomu věřit, ale jdeme se ostříhat. Teda já se jdu ostříhat a tohle je můj doprovod. Moje dlouhé a super vlasy totiž hrozně překáží při..." zarazila jsem se právě včas a lehce jsem zrůžověla. "Ehm, při různých věcech. A při famfrpálu, někdy. Dost." dokončila jsem usměvavě, doufajíc, že si mnoho lidí má původní slova nedomyslí. Například Fellix okamžitě vyprskl smíchy, načež se huhlavě omluvil.
Já se jen zářivě usmála na Arsena, který vypadal, že potřebuje povzbudit a pokusila jsem se ho poplácat po rameni. Se stoupnutím na špičky to docela šlo. "Děsně ses vytáhl. No nic, ty to určitě zvládneš." prohlásila jsem optimisticky a přistoupila jsem ke dveřím kadeřnictví. "Až po vás."

_________________

Paní Quinnová si jen nevěřícně odfrkla s rukama založenýma v bok, zato Arsen střídavě nabíral různé barvy v obličeji, když ho Gwen začala komentovat.
"Tak díky," broukl s povytaženým obočím, jako kdyby si nevěděl, co si o tom má myslet, což byla taky pravda. "Jo, vidíš. Ale není nad to udělat si pořádnej cop a omylem s tím fláknout McLarkena do ksichtu-" Paní Quinnová Arsena okamžitě zatahala za ucho.
"Jak to mluvíš o svých spolužácích?"
"Auu!" zavyl Arsen. "Prostě jsem chtěl naznačit, že to je škoda. A já ani nemám tak dlouhý jako Gwen," chytal se posledních stébel, ale paní Quinnová se mezitím už jen usmála na sourozence Alwullovy a nastrkala Arsena dovnitř.
January je s uculováním následovala a mžourala při tom na Gweniny bratry. "Do jaký půjdeš koleje?" začala tak nějak automaticky vyzvídat.

Interiér kadeřnictví byl docela obyčejný, ale na Arsen v tu chvíli působil jako dům hrůzy. Nikdy si moc nezakládal na tom, co mu samovolně rostlo na hlavě, ale moc ho netěšilo, že by mu najednou mělo foukat na uši a prostě... nedalo by se nikam schovat. Když se chtěl ztratit, doteď vždycky sklonil hlavu. S výškou to bylo čím dál horší, a mamka ho teď chtěla připravit o poslední obrannou linii kromě zimní kukly na celý obličej. Koukl vyděšeně po Gwen a nechal se zaparkovat na vysoké židli před zrcadlem.
"Tak jak to chcete?" zatrylkovala kadeřnice a zacvakala ve vzduchu naprázdno nůžkami.
"Nijak," vybafl, ale matka ho předešla: "Ofinu, vzadu, u uší... vždyť přes to vůbec nevidí!" Arsen se zavrtěl a útrpně poslouchal přání, která se ve výsledku vážně blížila tomu, že ho madame Střihoruká prostě vezme mašinkou.
Budu vypadat jak idiot, zakoulel v duchu očima a střelil pohledem dozadu po Gwen. Ona šla dobrovolně. Musel si udržet tvář, a tak jen mírně ztuhl, když mu na ramena začaly padat první prameny vlasů. Rezignovaně už se smiřoval s tím, že letos bude celý rok nosit kouzelnický klobouk, než to trochu doroste.

_________________