_________________

První Vánoce, které nestrávím v Bradavicích ale doma? Vůbec se mi nechce. Co mě jako čeká doma, večeře, plno lidí, hrozně moc hluku a minimum soukromí. Ano, čeká tam i moje lama Lama, ale ta to beze mě vydrží. No a pak už tam bude čekat jen strýček a plno dalších lidí, kteří se mě budou ptát na nesmyslné otázky, jako co si dám k snídani, kdy se odhodlám vstát dříve než na oběd, jestli mi není zima a tak. Mimo jiné budou všichni vážní kvůli toho s mudly a kouzelníky. Což mě přivádí k té blbé snůšce keců, Dennímu věštci, vydání, které mě oficiálně odstřihlo snad od všech v Bradavicích. Jane se pořád učí, mám pocit, že je na mě uražená, Ezra je taky uražený, s Ginger se nebavím, tudíž se mnou nemluví ani zbytek těch jejích podivínských kamarádů, Gwen se na mě pořád culí, jako by mě chtěla sníst nebo co, jako chytač taky nestojím za nic moc úžasného, navíc mám pořád pocit, že se co chvíli rozbrečím, než si uvědomím, že k tomu nemám důvod, pořád se musím cítit strašně ublíženě a přísahám, že mě hlava polí permanentně už minimálně tři dny. No kdo by z toho neměl špatnou náladu? Potřebuju prázdniny. Ale klidné. Prostě domů nepojedu, stejně si toho nevšimnou. A pokud ano, bude jim to jedno. Ale kdy naposledy se stalo, aby si mě někdo všiml a řešil mě přednostně, když má tolik dalších problému. Měla bych se přestat litovat...

❄

Vydám se tedy s osudným výtiskem Denního věštce si to tiše vyšlapu až do Astronomické věže. Není mi moc zima. Byť mám na sobě sukni, pod ní jsou tlusté černé punčocháče, na košili je navlečený černý svetr, všechno to je překryté docela teplým cestovním, černým pláštěm, takže jsem zahřátá až až. Kolem krku mám navíc na několikrát zavázanou zmijozelskou, dlouhou šálu a přes hlavu přehozenou kápi pláště, takže lačes, teplíčko a tak. Rukavice nevlastním, takže prsty jsou celé rudé a ledové, no, co nadělám. Jen nos mám rudý a podle občasného popotahování by se dalo soudit, že asi budu trochu nachlazená. Smetu z části zábradlí sníh a opřu se, odhrnu si z tváře vlasy a zkřehlýma rukama začnu pomalu z jednotlivých stránek skládat vlaštovky, no a když je jedna hotová, s očividnou zlostí je vyšlu směrem dolů. Občas se začtu do nějakého článku, ale pak stránku stejně poskládám a vypustím ven. Jindy se zase zarazím a pohled upřu na slunce, které pomalu, vážně pomalu zaplouvá za kopečky. Tedy není vidět, že zaplouvá, ale očividně zapadá, protože je večer, žejo... logika.

_________________

Ezra sa na vianočné prázdniny domov tešil. Bol rád, že konečne uvidí svoju rodinu, vypadne zo školy a hádam príde na iné myšlienky ako tie, čo k nemu neustále dobiedzali v tomto hrade. Po zelenosivom králikovi z hodiny Transfigurácie síce už dávno zostalo len brko, no dôvod jeho sfarbenia v Ezrovi stále prebýval. Síce o tom pred nikým ani len nemukol, (Ginger by ho za vyslovenie mena Ariana hádam prekliala a s nikým iným si tak dobre nerozumel, aby sa zveril) no nepochybne ho trápilo, že sa s Arianou nerozpráva a najmä, že si myslí to, čo si o ňom myslí. Preto bol rád, že po troch rokoch na škole konečne pôjde na prázdniny domov. Na to, že by sa mal aj tento rok zúčastniť na plese ani nepomyslel a tak bola voľba jasná. Vianoce strávi doma. Zbalil si preto kufor, obliekol sa teplo na cestu, kocúra zavrel do klietky a vykročil do snehu ťahajúc za sebou kufor smerom k stanici v Rokville. Ďaleko sa však nedostal. Znenazdajky pred ním pristála zadychčaná rodinná sova, ktorá sa zrejme z domu hnala ako mohla. Odopol jej lístok a mĺčky si ho prečítal.

| +

Ezra,
dúfam, že ťa táto sova zastihne ešte pred tým ako nastúpiš do vlaku. Pokiaľ si tak ešte neurobil, vráť sa do hradu.
Keď bola tvoja sestra u mňa na víkend, hrala sa s malým Cattermoleom, lenže to sme ešte nevedeli, že si chlapec domov priniesol dračie kiahne. Ali to od neho chytila a preto bude lepšie, keď zostaneš v hrade, aby si to nechytil. O sestru sa neboj, lieči sa a navyše malým deťom to zvyčajne prejde rýchlo. Opatruj sa, chlapče.
Pekné sviatky, synak.

Otec

PS: Dobrá správa je, že dračie kiahne sú čarodejnícka choroba. Ali sa už teší na Rokfort.

Po prečítaní správy Ezra nevedel či má byť rád alebo nie. Bál sa o sestru a vidina Vianoc strávených v škole sa mu tento rok priečila. Nemal však na výber. Vrátil sa do hradu a keď si sova oddýchla odpísal domov. Klubovňa bola takmer prázdna a tak sa podvečer vybral na potulky hradom. Zrovna sa motal okolo sochy jednookej čarodejnice, keď zbadal svojho kocúra ako si to štráduje chodbou priamo pred ním. "Tiger! Tiger stoj!" sykol na kocúra a rozbehol sa za ním. Keby tu kocúra prichytil taký Rodwell, mohol by sa s ním rovno rozlúčiť a tak vyštartoval za ním. Kocúr to očividne bral ako zábavu, nechať za sebou utekať pánička a tak sa rozbehol a to priamo do najvyššej veže v celom hrade.
Ezra vedel, že v Astronomickej veži nemá čo pohľadávať, no kocúra tam nechať nemohol, a tak sa začal škriabať hore schodmi za ním, až sa ocitol vo výhľadni. "Tiger! Kde si, Tiger? Toto vôbec nie je zábava! Keď nás tu načapá Rodwell, obaja poletíme z veže rýchlosťou padajúcej hviezdy dole!" zahundral ako sa rozhliadal, kde sa mu ten kocúr schoval. Pruhované mača sa však k Ezrovej nemilosti priplietlo priamo pod nohy jediného ďalšieho návštevníka veže, Ariany. Kocúr začal potichu vŕkať a obtierať sa dievčaťu o nohy. Ezra sa preľakol a potichu zalapal po dychu, keď si uvedomil, že vo veži nie je sám. Rýchlo začal cúvať k jednému zo stĺpov, za ktorý sa schoval, pretože osobu otočenú chrbtom k nemu zatiaľ nespoznal. Ariana však musela vedieť, že tam niekto je, pretože jeho predošlé volanie na kocúra sa nedalo prepočuť. Paráda. Tento deň už nemôže byť horší.. Zabedákal v duchu a prepálil kocúra spoza stĺpu očami. Za to všetko mohol on. Ak chrabromil príde o body, keď ho to dievča nažaluje, urobí z tej mačky myš a predhodí ju Maevinmu Gizmovi. Tak!

_________________

Další stránka Denního věštce zmizí kdesi v dáli, když mě z přemýšlení vyruší nějaké zvíře. Pomalu sklopím pohled dolů a jednou rukou si přidržím vlasy, aby viděla vetřelce. Druhá ruka mi nevědomky skočí k místu, kde je schovaná hůlka, jako bych se chtěla bránit. Nebojím se, že by to mohl být mazlíček nějakého profesora, nebojím se, že by mi strhli body. Ale jistota je jistota. Ještě pořád to tady můžu uhrát na psychicky labilní a udělat scénu, že chci spáchat sebevraždu. Kdo by strhával psychicky labilní blondýnce body? Vždyť by to bylo nelidský! Nakloním hlavu na stranu a zadívám se na kočku, načež se pro ni ohnu vezmu ji opatrně do náruče - pokud sebou nešije jako šílená. Slyšela jsem někoho volat, ale nedávala jsem pozor, takže jediné, co teď vím je, že někdo další je ve věži a že tohle je... může to být Ezrova kočka? "Co ty tady?" Zamumlám směrem ke kočce, pokud mě ještě neuškrábala k smrti nebo tak něco. Tedy vlastně je to kocour, ale to je nepodstatný detail. "Seš ty jeho kocour, že jo? Už tě omrzel, viď... Určitě ti nevěnuje dostatek pozornosti." Podrbu promrzlými prsty kocoura za ušima. Pak si ale uvědomím, že kromě předení kocoura jsem slyšela i něčí hlasy. Předstírajíc, že moc dobře vím, kdo se schovává - i když mě opravdu nenapadne, že zrovna Ezra by se hnal do věže za kočkou, ten je přece zakoukanej jen sám do sebe a do Ginger, duh -, odkašlu si a otočím se zády k zapadajícímu slunci. "Hodláš se schovávat dlouho?" Nadzdvihnu tázavě obočí a tiše potáhnu. Může to znít, jako kdybych tady nahoře brečela, ano, ale není to tak, fakt. Pak, ať už se vetřelec vynořil nebo ne, pustím zase kočku na zem a otočím se zpět, dodělám jednu vlaštovku, vypustím ji a zadívám se na poslední dvě dvojstránky Věštce a nakrčím nespokojeně obočí. "Neměl by si tady být, je tu zima." Poznamenám tiše, soudíc tak podle toho, že moje prsty jsou definitivně celé promrzlé až na kost, ale těžko říct, jestli je to k vetřelci, nebo ke kocourovi. Holt nemůžu za to, že Ezra není jednorožec, no... nebo snad raději nosorožec. Tak. Následně si stáhnu kápi víc do obličeje, packy zarazím pod plášť a... začnu si pískat. Ponurou, ale v celku rychlou melodii, místy trochu mimo rytmus, ale to jen proto, že v těch chvílích si potřebuju tiše potáhnout. Ne že by mi nějak extra valilo z nosu, ale takovej ten nepříjemnej pocit, však víme.

_________________

Ezra sa schovával za stĺpom a nenápadne spoza neho nakúkal na nevítaného okupanta veže. Ešte stále nemal ani len potuchy, koho tvár sa pod kapucou ukrýva. Jeho pohľad skĺzol na kocúra, ktorý sa až príliš familiárne obtieral o to dievča. Mal riskovať útek z veže a nechať tu Tigra napospas tej osobe? Kocúr mohol predsa poslúžiť ako celkom kvalitná identifikácia jeho osoby. Pohľad mu zaletel ku schodom, z ktorých prišiel no v tom momente začul tiché poťahovanie nosom. Žeby plakala? Čo tu vlastne robila? Astronomicka veža nebola zrovna vychyteným miestom medzi študentmi a už vôbec nie v čase treskúcej zimy. Mrzlo tu. A poriadne. Ezra mal na sebe síce hrubý pletený hnedý pulóver a teplé menčestrové nohavice, no aj tak sa triasol od zimy a to sa vo veži nachádzal sotva pár sekúnd.
Takmer potichu sykol, keď sa dievčina v kapucni zohla a chytila si do náručia jeho kocúra. Bol to predsa jeho kocúr a nikto iný nemal právo sa ho dotýkať. Teda aspoň nie, pokiaľ mu to nedovolil. Kocúr sa síce spočiatku ľakol, že ho chce Ariana vyhodiť z veže a tak sa drápami silno prichytil na jej oblečenie, no keď pochopil, že mu nebezpečenstvo nehrozí, opäť začal potichu priasť. Zradca. Ezrovi nikdy nepriadol.
Vo veži bolo ticho ako v hrobe až na občasné zavýjanie vetra a tak celkom čisto zachytil, čo dievča hovorilo jeho kocúrovi. Znelo to, akoby ho to dievča poznalo, aj keď nechápal, kde to dievčisko nabralo, že svojmu kocúrovi nevenuje dosť pozornosti. Veď ho ani nepoznalo. Chlapec však všetko pochopil, keď sa k nemu dievča otočilo tvárou a prehovorilo o niečo hlasnejšie. Na okamih v ňom niečo hrklo, keď ten hlas a nejasné obrysy tváre priradil k jednej osobe, Ariane. Musel tu stretnúť práve ju? A čo tu vlastne robila? Naozaj plakala? Čo ak prišla do najvyššej veže z nejakého temného dôvodu... "Neschovávam sa," odvetil jej a konečne vykročil z tieňa stĺpu do zlatavého západu slnka. Jeho vlasy boli neupravené ba až strapaté, takže za ním vrhali špicatý tieň, límček pod pulóvrom mal pokrčený od toho ako nedbalo si pulóver na seba navliekol a aj pulóver samotný mal trocha nakrivo oblečený. "Len som nechcel vyrušovať. Utiekol mi kocúr," dodal na svoju obhajobu a na okamih zavadil pohľadom o svojho mazlíčka, ktorý sa opäť ocitol na zemi, kde si sadol a začal sa nezúčastnene lízať. Záležitosti dvojnožcov sa ho netýkali. Ariana sa Ezrovi otočila znova chrbtom a tak sa mu na tvári objavila medzi obočím nesúhlasná vráska. "A ty tu byť môžeš?" ohradil sa okamžite. Mal predsa rovnaké právo zmrznúť tam ako ona. Ariana však mala pravdu. Chlad prichádzajúceho zimného večera bez väčších problémov prekonal vrstvu teplej vlny a zabodol sa mu do tela ako tisícky drobulinkých cencúľov. Chlapcové telo sa striaslo chladom a tak si založil ruky na hrudi a dlane schoval pod pazuchy. Aj malé dieťa podvedome vedelo, že pod pazuchami sa mu vždy dostane tepla. "Čo to tam robíš?" spýtal sa zvedavo, keď Ariana vypustila do vetra poslednú vlaštovku. Odpovede sa mu však zatiaľ nedostalo. Dievča sa totiž pustilo do pískania nejakej pochmúrnej melódie. Ezra zasa raz nechápal. Vlastne toto dievča takmer nikdy nechápal, ale dnes nemal ani tucha. Nevedel, prečo tam bola, čo znamenali tie vypustené lietadielka a už vôbec netušil, prečo si tu pískala takmer pohrebnú melódiu. "Ty plačeš?" spýtal sa zrazu, keď sa vežou už po niekoľký krát ozvalo tiche potiahnutie nosom. Zmätene pozrel na kocúra, ktorý mu na okamih nehybne pohľad opätoval, no žiadneho prevratného vysvetlenia sa mu od neho nedostalo a tak sa opäť zahľadel na Arianu. Asi by mal odísť, pomyslel si. Niečo ho tam však držalo a nebol to len pohľadný západ slnka.

_________________

Když vetřelec vykročí ze stínu, překvapeně nakrčím obočí. Jasně. Ezrova kočka, mohla jsem předpokládat, že ten vetřelec bude Ezra, ale nahoře je zima, navíc ex-kamarád vypadá vážně, vážně divně. Jako by právě vstal z postele a šel, nebo tak něco. "Co se ti stalo?" Vyletí ze mě automaticky, když ho tak vidím, než si uvědomím, že jsme právě ve fázi nenávisti a pravděpodobně předtím téměř ustaraný pohled na chvíli ztvrdne a pak se z něj veškeré emoce vytratí a zůstane jen to staré známé prázdno. Nechce se mi věřit, že zrovna on by nechtěl vyrušovat. Vždyť Nebelvírským je vždycky jedno, jestli ruší nebo ne. Vím to. Vídám to u Gingerajzny. "Kde máš svýho zrzatýho páníčka, hm?" To bylo hnusný, Ari... no co. Zeptám se možná trochu kousavým tónem a tázavě nadzdvihnu obočí. "Ne." Odvětím jednoduše na jeho otázku ohledně toho, jestli tam můžu být. Jasně, že nemůžu. Nemám tady co pohledávat, ale to není jeho věc. On o body nepřijde, teda, když odejde. "Ale na rozdíl od tebe," znova tiše potáhnu, stojíc už zády k němu, "jsem alespoň oblečená tak, abych neumrzla." Pokrčím rameny a pohled mi padne na rudé, promrzlé prsty. Jo, Ariano, zas kecáš... Pomyslím si sama k sobě a protože nestojím k Ezrovi čelem, můžu si dovolit letmé pobavené uculení.
Ignorujíc jeho otázku o tom, co to dělám, dál si spokojeně pískám. Nejsem si jistá, jestli chci ignorovat jen tu otázku, nebo rovnou kompletně jeho přítomnost. Z přemýšlení právě o tom, co tedy budu ignorovat mě vyruší jeho další otázka. Popravdě mě víc než vyruší, taky mě překvapí. Znova tiše potáhnu a pomalu se zase otočím k Ezrovi čelem. Nutno podotknout, že vypadá strašně. "Vypadám snad jako někdo, kdo by někdy brečel?" Nadzdvihnu tázavě obočí a nakloním hlavu na stranu, odhrnu si z obličeje vlasy a rychle trochu ohlodám zimou bledé rty. Proč bych jako měla brečet? Kdy já naposledy brečela, tseh. Teda jako jo, včera v noci ve sprše, ale to se nepočítá. Prostě to na mě přišlo, jako ten pláč na mě přišel, no. Se stává každém. Ale proč bych zrovna já měla brečet, to spíše on by měl ronit slzy nad jeho vzhledem. Jasně, kluci normálně chodí celí pomačkaní a tak, ale vždyť Ezra ječí jako malá holka když mu někdo sáhne na jeho účes, tohle vypadá jako po srážce s Hagridem. Pokud se kocour dál nepřítomně olizoval, ohnula jsem se pro něj a následně ho ještě jednou rychle "přiobejmula" (přizabila, hug version) a pak udělám malý krok k Ezrovi, podávajíc mu opatrně kocoura. Ne že bych mu chtěla pomoct nebo tak něco, ale upřímně, kdo by nezneužil kočku jako hřejivý štuclík, což? Zjistila jsem totiž mým asi tříminutovým výzkumem, že když jsem jeho kocoura držela, bylo mi teplo na ruce, potvrdila jsem si to tím, že když jsem ho pak položila na zem, ruce mi zase mrzly. Taky proto toho kocoura k Ezrovi nějak moc nenatahuju, prostě ho držím a tvářím se, že mu ho co chvíli vydám. I když se mi to moc nelíbí. Nicméně, bohužel jsme prostě ve fázi nenávist na obou stranách, takže ten kocour u mě prostě zůstat nemůže. Lehko se zapomíná na to, že se mnou nemluví, ale bohužel.

_________________

"Čo by sa mi malo stať?" spýtal sa nechápavo. Sklopil na seba zrak a troška si pri tej príležitosti napravil sveter. Že Ariana naráža zrovna na jeho výzor, mu ani len na um neprišlo. "Hovorím, že mi ušiel kocúr," pretočil otrávene oči a pohľad zabodol kamsi na strojček hodín vo veži. Ruky si strčil do vreciek nohavíc a so stisknutými perami upieral zrak na hodiny až do okamihu, keď k nemu Ariana tak nepekne prehovorila. Prebodol ju očami, v ktorých bolo možné na okamih zazrieť ublížený pohľad. Rýchlo ho však zatvrdil, aby Ariane nedoprial to potešenie vidieť ho tak. "A kde máš ty nejakých kamarátov? Žiadny nie sú? Nedivím sa," odvrkol jej podráždene. Oči mu ochladli a pery sa mu skrútili do znechuteného úškľabku. "Tiger, ideme!" zavelil kocúrovi a uprel na neho prenikavý pohľad, akoby nebodaj čakal, že ho bude počúvať. To sa však samozrejme nestalo a kocúr si ďalej pokojne lízal brúško. Ezra si otrávene odfrkol a znova uprel svoj chladný pohľad na Arianu. "Čo sa staráš? Mala by si byť predsa rada, že umrzne aspoň jeden muklovský šmejd, nie? Na svete bude viac miesta pre čistokrvnú nadradenú rasu," dodal bez akéhokoľvek citového zafarbenia. Snaď len ku konci vety sa mu hlas zatriasol znechutením alebo možno hnevom. Ezra si znova pomyslel, že tam nemá čo pohľadávať a obzvlášť, že jeho spoločnosť nie je ani v najmenšom vítaná. Vydal sa preto k Ariane po kocúra s úmyslom zbaliť ho či už chce, alebo nie a to aj za cenu zopár krvavých škrabancov. Kým sa k nemu však dostal, Ariana ho na okamih vyviedla z miery odpoveďou na jeho otázku a tak zastavil na mieste, kde sa momentálne nachádzal. Kocúr ešte stále ležal na zemi medzi nimi. "Každý niekedy plače," odvetil jej to, čo si naozaj myslel a sledoval ako sa k nemu otáča. Žeby Ariana naozaj plakala? Odvetila mu predsa otázkou, čo bral ako jasné vyhýbanie sa odpovedi. Ezra sa zamračil, keď sa Ariana opäť chopila jeho mačky a až podozrivo láskyplne si ju objala. Chlapec nechápal, prečo Ariana stále gniavi jeho mačku. Ona sama predsa nemala rada, keď sa on dotýkal jej mačky. A teraz navyše nemohol odísť. Po kocúra sem predsa prišiel a tak bez neho neodíde. Zhlboka vydýchol obláčik bielej pary a trocha sa striasol od zimy. Teplota vo veži klesala hádam každou minútou. V Arianiných rukách kocúr ležal nehybne, akoby ho niekto udrel po hlave odrážačskou pálkou, no Ariana zrazu natiahla kocúra pred seba, akoby mu ho podávala. Podozrievavo po nej skĺzol pohľadom, v očakávaní nejakého triku a potom si kocúra chytil a pritiahol si ho na hruď. Tiger bol naozaj teplý. Až to Ezru prekvapilo a skĺzol na neho neveriacim pohľadom. "Tak ja ťa už nebudem vyrušovať," zamrmlal a skĺzol po nej pohľadom.

_________________

"Si se asi do zrcadla ráno nedíval..." Zamumlám jen tak mimochodem. Ezrovi zřejmě nedochází, že mluvím o tom, jak vypadá, což je ještě divnější. Zrovna on by si měl svého vzhledu všímat primárně, ne? No, pokud má hlavu plnou tý zrzatý příšerky, docela ho i chápu.
"Nepotřebuju kamarády." Pokrčím lhostejně rameny. Lhářko... "Nemám je, a je mi bez nich dobře." Dodám a probodnu Ezru nepříjemným pohledem. Lež jako věž... Ozve se do toho moje svědomí, trpaslík v hlavě, říkejte si tomu jak chcete. Protočím sama nad sebou oči, ale jeho velmi... příjemné poznámky nekončí. Nadechnu se, že mu na to něco hezkého řeknu, ale nehodlám se tu s ním hádat. Vím jak by to skončilo - a na to fakt náladu nemám. "Já jsem o tobě NIKDY neřekla, že si mudlovský šmejd. To sis teďka vymyslel. Neřekla jsem to nikdy o nikom!" Přimhouřím oči, uklidňujíc sama sebe, že to bude v pohodě, že se nemusím rozčilovat. Nemám to zapotřebí. "A abys věděl, tvůj otec a jeho rodina jsou přesně stejní jako moje rodina nebo rodina jakéhokoliv jiného čistokrevného spolužáka, kterýho tady najdeš."Zamračím se, nespokojeně našpulím rtíky, tón mého hlasu se ale stále drží v neutrální rovině, navíc nekřičím, ani nemluvím extra potichu, takže z toho jak mluvím opravdu nejde poznat, jestli jsem naštvaná, nebo to říkám jen tak, abych něco řekla. "To že si Olssonovi hrajou na mudlomily akorát uškodí jim." Prohlásím, to už na něj naštvaně zírám. Předpokládám tedy, že všechno soudí podle jeho milovaný zrzajzny. Stejně nechápu, na co si hraje. I ona je provinilá čistou krví, je prostě vina i její rodiny. Ale to by nebyla drama zrzka, aby na sebe nepoutala pozornost alespoň tím, že lituje všechny kolem a tváří se, že všechny chápe. Ale nebudu se litovat a už vůbec se s ní nebudu srovnávat. Tečka. "Ale co ty o tom můžeš vědět. Tvoji rodiče se rozvedli už dávno, týká se tě to asi tolik jako se to týká toho kocoura!" Dodám nakonec už lehce silnějším tónem, semknu rty naštvaně k sobě a chvíli ho propaluju vražedným pohledem. Možná je pravda, že mi nezáleží na ostatních, ale proč by mělo. Kdyby se něco stalo mě, taky by jim to bylo jedno. Lítost je pro hlupáky. A korunu tomu nasadí jeho prohlášením, že každý někdy pláče. Chudák Ezra, neřekl vůbec nic špatnýho... jenže to je prostě moje divná pubertálně holčičí logika. "Ne! Já nikdy nebrečím! Nejsem žádná tvoje blbá zrzavá kámoška, abych brečela! Brečí jen slabý ufňukaný lvíč-kuřata! Proč bych jako měla brečet? Nemám nejmenší důvod brečet!" Obořím se na něj s očividnou vzteklostí v očích. Kdo ví, jestli se mi do hlavy pořád plete Ginger jen proto, že je to prostě ona a nebo proto, že snad žárlím, že se chová snad ještě hůř než já a všichni ji za to zbožňují. Přitom já nejsem žárlivý typ. Naposledy jsem žárlila, když měla strýčkova pracovna hezčí stěny než moje. Ale aby mi tady vykládal zrovna on, že každý někdy pláče? Zrovna on, co jako ocásek běhá všude za nejvíc ufňukanou holkou v Bradavicích? Jasně. Houby ví. Ale teď už z něj prostě na krajíčku mám. Prostě to není fér! Zadržím slzu v oku a střelím po něm posledním nevrlým pohledem, načež ho nechám, ať si toho kocoura třeba sežere, ruce zarazím do pláště, což sice není moc pohodlné a nemůžu se s nimi opírat, ale je to teplejší, klidně, pomalu se otočím zase čelem k pomalu zapadajícímu slunci a znova tiše potáhnu. Tentokrát to ale asi nebude tím, že mám rýmu. To už ale Ezrovi může být jedno. Ani ze sebe raději nedostanu nějakou hezkou poznámku o tom, že už nehodlá rušit. Zůstanu prostě stát, zády k němu, pohled upírajíc před sebe, ignorujíc tu jednu blbou slzu, která mě studí na tváři, naštvaně zatínají zuby i pěsti, opřená o zábradlí.

_________________

"Blbosť. Pozrel som sa do zrkadla." Ezra sa ráno do zrkadla kupodivu naozaj pozrel, tomu sa človek v kúpeľni proste nevyhne. Svoj pohľad však sucho odvrátil, pretože nemal ani najmenšiu chuť venovať sa svojmu výzoru. Takto prebiehalo stretnutie zoči voči zrkadlu posledných pár týždňov a nijak sa to nezlepšovalo, skôr naopak. Ezra vyzeral každým dňom horšie a horšie až to prišlo do štádia, keď zrazu nebolo žiadneho rozdielu medzi ním a takým Darrelom, ktorý hrebeň videl v živote asi len na obrázku (no offence). "A aj keby, tak čo má byť?!" namietol chlapec a s otráveným úškľabkom pokrčil ramenami.
"Každý potrebuje kamarátov," odvetil jej bezvýrazne, ale popravde.. na okamih zaváhal, lebo si nebol istý či sa aj Ariana ráta medzi "každého". Predsa len, aj on si všimol, že Ariana nikdy nemala zrovna veľa kamarátov, nie žeby on na tom bol inak. "To síce nie, ale ani si nemusela. Stačila mi tvoja reakcia na ten plátok a to, že si myslíš, že som niečí poskok." Zašklebil sa a otrávene odvrátil zrak. Ariana síce naozaj nikdy nepovedala, že je muklovský šmejd, ale podľa neho k tomu veľa nechýbalo. "Môj otec taký nie je!" namietol. Keby taký jeho tatko bol, tak by si predsa nevzal jeho muklovskú mamku, nie? "Ocová rodina taká možno je, ale on taký nie je, aby si vedela." Prebodol ex-kamarátku pohľadom. Obočie sa mu zvráštilo do krivej čiary, ale viac jej na to nepovedal. Sám poriadne nevedel ako to je. Zatiaľ nemal príležitosť zistiť, nakoľko čistokrvný a namyslený rod Delijah je. "Čo tým myslíš?" nechápavo na Arianu pozrel. "Prečo by im to malo uškodiť? Olssonovci sú predsa čistokrvní, nie? Nemôžu ich rozviesť..." odvetil zmätene. Ezra ešte nechápal, že to čo sa tam vonku deje, časom naberie väčších rozmerov a uchránení nebudú ani mnohí čistokrvní. Tušil síce niečo zlé, ale nemal ani potuchy, čo všetko sa ešte môže udiať. A navyše, čistokrvní boli očividne Ministerstvom chránení, takže naozaj nechápal, prečo by to malo Olssonovcom uškodiť. Keď potom Ariana spomenula, že jeho rodičia sú tak či tak rozvedení, nedokázal na to povedať vskutku nič. Len stiskol pery do rovnej čiary a uprel na Arianu tvrdohlavo nesúhlasný pohľad. Na tento argument nemohol vskutku nijak namietať.
A vtedy prišlo k najhoršiemu. Ariana vybuchla do podivne hystericko-vražedného výbuchu. Ezra na ňu šokovane vykulil oči a podvedome o krok ustúpil vzad, akoby mal chuť zutekať. Doma sa naučil, že keď ženy majú v očiach taký výraz, je lepšie s nimi nebojovať. Potichu preglgol a spýtavo pozrel na kocúra vo svojom náručí. Takmer, akoby sa ho pýtal, čo má teraz akože robiť. Kocúr mu odpovedal tichým zamiaukaním a Ezra opäť pozrel na ex-kamarátku. Zdalo sa mu to, alebo sa jej v očiach naozaj zaleskla slza?? Ezra tam stál ako kus polena, ktoré malo s citmi dievčat vlastne nepochybne rovnaké skúsenosti ako on. Mĺčky sledoval ako sa Ariana otáča a z toho Petrificus totalus, v ktorom sa náhle ocitol, ho prebralo až Arianiné popotiahnutie nosom. Opäť naprázdno preglgol, poškrábal sa rukou vo vlasoch a očami tekol hádam do každého tmavého kúta, ktorý tam bol. Áno, najradšej by zutekal. No nemohol. Rozplakal svoju kam.. bývalú kamarátku. Ako mohol? Nech už si o ňom Ariana myslela, čo chcela, Ezra nebol rozplakávač dievčat a tak sa rozhodol, že to musí napraviť. Zhlboka sa nadýchol a s tichým klopkaním jeho topánok o podlahu prešiel až k nej. Tekol k Ariane pohľadom a potichu si odkašľal. Pohrabal sa vo vreckách, lebo si bol istý, že v niektorom má bavlnenú vreckovku. To ho naučil ocko. Džentlmen by mal mať vo vrecku vždy čistú vreckovku, aby ju mohol v prípade potreby ponúknuť slečne v núdzi. A tá chvíľa konečne nastala. Po troch rokoch bezcieľneho vláčenia vreckoviek po vreckách to konečne prišlo. Vytiahol bielu čistú vreckovku, chvíľu na ňu vo svojej dlani hľadel ako na malý zázrak a potom natiahol ruku Ariane pod nos a mĺčky jej ju podal.

_________________

Bezva. Poskok zrzatý tam dál stojí jako sloup a já tady roním slzy. To si to fakt vyřešila, Ariano. Bude tam stát dlouho? Bude zírat dlouho? Doufám, že je spokojenej z toho, co udělal, protože takoví Nebelvírští prostě jsou. Teda, myslela jsem si, že takoví jsou až do chvíle, kdy mi pod nosem přistál... kapesník? Běžně s sebou tahá kapesník pro případ, že by potkal ubrečenou Arianu? Upřu na něj svoje už tak poměrně velká, teď trochu od pláče zarudlá očka a překvapeně je vykulím. Ne jako nakopnuté štěně, ne ublíženě. Spíše jako smutné kotě na ulici, které někdo najednou vezme pod střechu do tepla. Mlčky od něj vezmu kapesník, ale kromě toho, že si s ním otřu slzy z tváře a očí s ním nic nedělám. Jak mám sakra vědět, jestli chce kapesník zpět? Mi nikdo neřekl co se dělá s kapesníkem, kterej není můj, Salazare. "...íky." Sípnu tiše a hned se za to v hlavě zmlátím pánvičkou. Jasně, rozbreč se jak nějaký mimino a ještě sípej, jo, Ariano, chováš se jako dokonalá zmije. Jo. Vynadá mi k tomu ještě škodolibý hlásek a já mám co dělat, abych nad tím neobrátila oči v sloup. "Tobě to nikdo neřekl, že?" Promluvím zase po chvíli mlčení, načež se rozhodnu, že bych mu kapesník měla vrátit. Přeci jsem do něj otřela jen slzy, nevysmrkala jsem se do něj. Může ho použít znovu nějaké další ubohé duši jako jsem já. Protože pláč JE pro ubožáky. To mi nikdo nevyvrátí. "Když se s nimi bavíš," odmlčím se a sklopím pohled od něj směrem k rukám, které ještě stále svírají bílý kapesníček a chvíli přemýšlím, přičemž si nerozhodně ohlodávám spodní ret, "tak tě berou jako jednoho z nich." Dokončím nakonec, uvažujíc, jestli mě vůbec pochopil. "Jako mudlu." Dodám ještě, o poznání tišeji než když jsem se předtím rozčílila. Nakonec k němu natáhnu ruku s kapesníčkem, počkám, až si ho vezme a pak ji zase zahrabu do pláště, protože si přeci kvůli Ezry nenechám umrznout prsty. Chvíli sleduju velmi pomalu zapadající slunce, načež natočím hlavu zase k Ezrovi. "A to s tím poskokem jsem tak nemyslela..." Semknu rty nespokojeně k sobě do jedné úzké linky. "Jen jsem to prostě řekla." Dodám a hodím po něm jeden štěněcí omluvný pohled, načež mě rozum zase v hlavě zmlátí imaginární pánvičkou za to, že se tu omlouvám, teda ne přímo, ale ten omluvný výraz stačí. Co mu mám vykládat, že sem to řekla proto, že jsem ho chtěla alespoň trochu naštvat? By si mohl myslet, že žárlím. Já NIKDY nežárlím. Není na co. Vždyť jsme téměř příbuzní! Jo, ale to on neví, žejo. Prostě by to blbě pochopil, tak to můžu nechat tak, jak to je. Ať si myslí co chce. Poslední pohled, poslední zamrkání a pak už hlavu zase otáčím směrem k západu slunce. Hřbetem ruky si otřu nezbednou slzu z tváře - to, že mi dal kapesník opravdu moje pocuchané neuklidní -, potáhnu a zadívám se prázdným pohledem před sebe. Už se těším až poběží Cácoře říct, jak se Harringtonová složila, yay. Nakonec se ještě pod pláštěm rukama obejmu kolem ramen. Protože to prostě holky dělají. Objímají se, aby se cítily lépe. Teda běžně to dělají jejich kamarádky nebo matky, jenže moje matka je daleko a kamarádka taky. Jestli vůbec ještě nějakou mám.

_________________