Arsen už doma výrazem naznačil, že kdyby se náhodou chystal tohle zakázat, setká se leda s tím, že Arsen uteče zamřížovaným oknem. January se ten nápad líbil a byla pro všema deseti, aby mříže její bratr opravdu dostal, ale nakonec se všechno nahnulo docela přívětivým směrem, kdy Arsen dostal dokonce nějaké kapesné a spoustu drobných, aby mámě volal z každé telefonní budky, kterou najde.
Maledikt to vzal dobře. To máma skoro brečela. Na ministerstvu to měla nahnuté a držela se tam jen díky tomu, že Maledikt pocházel z totálně čistokrevné rodiny. Arsen a January byli tím málem taky čistokrevní a tím pádem se po mamce nedupalo naštěstí tolik, co mohlo, ačkoli to bylo asi nejkrušnější léto, jaké Arsen zažil.

Šíleně se těšil, až z domova na chvilku vypadne a provětrá si hlavy jinak než nad sekačkou na trávu. Batůžek ho na zádech tížil zatím jen tím příjemným způsobem (by ne, byl kouzelnickej a vevnitř bylo mnohem víc místa, než to zvenku vypadalo) a Arsen si to razil podzemkou ke King's Cross, kde se měl - jak doufal - sejít s Riley Butlerovou, aby pak vyrazili vysvobodit Patricka Caydena ze spárů Cambridge. Tedy, Arsen doufal, že nakonec nebude muset oba kamarády vysvobozovat sám. Riley disponovala přece mnoholičným lektvarem, určitě by nějak prošla pod ostřížím dohledem rodičů...
Arsen se zatvářil lehce pochybovačně. I jemu dávalo zabrat, když Riley ukecával k nějaké špatnost. Nemusela to být rovnou špatnost jako porušení školního řádu, ale zkrátka ne úplně běžná situace a... Riley byla slušňačka. Aspoň si to o ní hrdě myslel, i když tohle léto měl v úmyslu ji vyléčit ze všech těch holčičích nesmyslů, kterými se v Bradavicích nechala naočkovat. Kdepak, po týdnu kempování a plechovek fazolí určitě ocení pěkně po mrzimorsku hodnotu jídla...
Arsen si opravdu pečlivě nastudoval všechny mapy a na nádraží, kde už několikrát byl, dorazil bez potíží. Zhoupl se na špičkách a začal se rozhlížet jako obyčejný mudla kolem sebe.

_________________

Ještě před týdnem si Riley marně lámala hlavu s tím, jak obelstít mamku, aby jí dovolila vyrazit na plánovaný výlet s přáteli. Ještě před týdnem si sepisovala na papírky argumenty, kterými by ji mohla obměkčit a dostat tak vytoužené svolení. A právě před týdnem, kdy se konečně odhodlala maminku konfrontovat, přišla paní Butlerová domů s tím, že musí nutně odjet na pracovní cestu do zahraničí a že Riley bude pravidelně kontrolovat paní Brownová z bytu pod nimi. V tu chvíli bylo Riley jasné, že má vyhráno a z původního plánu plného žadonění a vytírání podlahy vlastními koleny rázem sešlo. Pokaždé, když totiž měla paní Brownová zmijozelku hlídat, poslala za ní tak akorát svou devatenáctiletou dceru Debbie, kterou měla Riley pod palcem. Stačilo starší dívce připomenout, jak ji loni tmavovláska kryla, když Debbie zalhala, že strávila noc u Butlerových, zatímco ve skutečnosti si nocovala merlinvíkde. Trocha vydírání s příslibem vzájemné výpomoci a už si Riley balila batůžek!
Debbie měla jasné instrukce držet paní Brownovou od jejich bytu co nejdál a jednou za čas poslat paní Butlerové sovu s jedním z dopisů, které pro ní Riley předepsala. Paranoidní Riley si dokonce vystlala postel polštáři, na stůl dala talíř plný drobků a sklenici způli plnou vody... Jako by v bytě pořád někdo bydlel a jen si kamsi ve spěchu odskočil. Myšlenku, že v katastrofickém závěru by jí nic z těchto drobotin nezachránilo, se snažila ignorovat.

A tak se Riley ocitla na nádraží King´s Cross celá nervózní v rafinovaném přestrojení (volné kostkované košili po tátovi, bílém tričku, šortkách a černé kšiltovce s kšiltem sraženým hluboko do obličeje), protože... Co kdyby si paní Brownová náhodou řekla, že trafika na druhé straně Londýna měla větší novinový výběr, a narazila tu na ni? To by její výlet skončil ještě před svým začátkem... Riley přišlo, jako by ji víc tížily obavy z prozrazení než skutečný obsah batohu, co si ho nesla na zádech.
Riley netrvalo dlouho Arsena na smluveném místě najít. (Čahoun. To už jsme si pověděli několikrát.) Nenápadně se k němu proto ve svém převleku přitočila a zatímco předstírala, že ji neskutečně zaujala reklama na žvýkačky, sykla na něj, aby upoutala jeho pozornost. „Pojď za mnou a tvař se nenápadně,“ instruovala ho rovnou bez pozdravu, zatímco se neustále ohlížela přes rameno. „Znám rychlejší a efektivnější způsob dopravy,“ dodala pak, když se bez čekání vydala napříč davem na opačnou stranu nádraží, než se nacházely peróny. Neomylně zamířila ke zcela obyčejně vypadající fotokabince, přidržela Arsenovi závěs, zatahala ho za rukáv, aby vlezl dovnitř, a hezky je odřízla od slídivých mudlovských očí. Až nyní na Arsena pořádně koukla.
„Nazdar,“ věnovala mu opožděné přivítání. „Ještě než se začneš ptát, ne, nechci se fotit... A ne, nepojedeme vlakem. Použijeme totiž tohle.“ Riley důležitě ukázala prstem na očividně nefunkční propisku ležící na stolku. Tvářila se velice vážně. Nevypadalo to, že by si z Quinna dělala dobrý den. „Přenášedlo,“ vysvětlila a jestli se Arsen tvářil nějak přihlouple, protočila nad ním netrpělivě očima. „Už o něm nějakou tu chvíli vím, ale ještě nikdy jsem ho nevyzkoušela. Na nádraží jich najdeš určitě fůru, ale já znám jenom tohle do Cambridge a pak ještě jedno, co tě prý dopraví kousek od Edinburghu.“ Riley se na moment odmlčela. „Přenášedlo jsem použila za život jenom jednou, takže s nimi moc zkušeností nemám a fakt tenhle způsob cestování nemusím, ale... Říkala jsem si. No však víš. V naší situaci je to to nejlepší řešení... Navíc jsme ve dvou, tak... By to nemuselo být tak hrozný.“ Mluvila trochu moc rychle, jak byla nervózní. „Mělo by nás dopravit někam do Cambridge, kde nejsou mudlové, že jo... Nejsem si úplně jistá kam, ale... To už se nějak vymyslí.“ Riley vážně doufala, že s Arsenem neskončí někde v nějaké pustině, odkud by se nevymotali.
No a jestliže Arsen plán B s přenášedlem odsouhlasil, ponechala moment, kdy se společně dotknou zbytku propisky na něm...

_________________

Budoucí zachraňovaná princezna alias Patrick si hověla ve své pohodlné věži alias pokoji v prvním a tedy posledním patře cihlového domku na Silverdale Ave, a pročítala si šifrovanou zprávu, která dorazila spolu s jednou uřvanou sovou (posléze atakovanou a málem ulovenou Popelnicí) včerejší noc.
Šifra sice dle Patrickova zasvěceného názoru nebyla úplně nutná, ale když už se Arsen s Riley rozhodli vzít jeho záchranu od podlahy, nic nenamítal - a aby tomu dodal atmosféru, vplížil se s papírem do dědovy pracovny, odkud nakonec vylezl vítězně.
Záchrana opravdu nutná byla - opatrný průzkum terénu ukázal, že další prázdninový výlet povolen nebude, ani kdyby se Patrick postavil na hlavu a odstrkoval se ušima. Ne že by si za to tedy nemohl sám - začínaly se u něj projevovat prvky puberty a tudíž nezbytného popírání autorit, s čímž se ani jedna z autorit neztotožňovala - ale o to víc ho to mrzelo, a v jeho opatrně rebelsky smýšlet začínajícím mozku se to okamžitě zařadilo do kolonek "křivda", "bezpráví" a "bezprecedentní útlak práv jedince".
Když tedy, jak si aspoň myslel, z příchozího papíru vytřískal ty informace, které z něj vytřískat chtěl a měl, nebylo divu, že se s uspokojením utlačovaného, jenž přelstil své věznitele, uchýlil na základnu. Ta totiž měla geniální výhled na předzahrádku a podstatnou část Silverdale Ave - kdyby záchrana přišla tudy, nemohl by ji přehlédnout.
Ještě téhož dne si do prehistorického batohu nacpal veškeré vybavení, o kterém se domníval, že ho bude na dobrodružné výpravě potřebovat, a pak nezbývalo nic jiného, než čekat. V průběhu dní, které ho od onoho, jistě brzy mezi památné zařazeného dne, dělily, přidával ke své výbavě další a další věci. Začínalo hrozit, že až spolužáci dorazí, tak to zavazadlo prostě neuzvedne.

Nicméně den přišel, a podlaha pod batohem se stále nepropadala. Patrick, znuděn již pozorováním té stejné scenerie (kytky na předzahrádkách sousedů vykazovaly pozoruhodný stupeň nezalitosti, zatímco na předzahrádce domu Caydenových schla jenom tráva; na silnici prozměnu přejetá myš. Z konce ulice zmizel tmavě zelený Ford, a jedna z lamp už několik nocí nesvítila. Mlékař stavěl před dveře lahve někdy kolem páté ranní, pošťák se stavoval o hodinu a čtyřicet minut později.) usínal nad překladem Vergiliových Písní rolnických.
Stihl se už ten den urazit na babičku, což bylo plánováno, tudíž mohl s klidným srdcem předpokládat, že ho ještě hodně dlouho nebude nikdo rušit. Měl koneckonců přemýšlet sám nad sebou, že ano. Předpokládáno, že následující den by mohl svou nepřítomnost ospravedlnit návštěvou knihovny, získával tak přibližně třicet hodin času, ve kterém se po něm nebude nikdo shánět.
No, rozhodně ne s příliš vážnými následky.

_________________

Arsenovi chvilku trvalo, než v podivném mudlovském oblečení odhalil osobu Riley Butlerové. Když si uvědomil, kdo to na něj syčí, samozřejmě totálně zvoral tu správnou mafiánskou reakci a vyjukaně a zmateně se pustil za ní.
Z toho, jak měla Riley všechno promyšlené, byl naprosto paf, a taky mu samozřejmě padly veškeré jeho plány vlaků a jejich tras i odjezdů, což si uvědomil až o něco později, když je přenášedlo vyplivlo kdovíkde.
Těsně před tím byl totiž mnohem konsternovanější z něčeho jiného.
Ve fotokabince se ošíval a chtě nechtě ho napadlo, jak to asi vypadá zvenku. Dva páry nohou za černým závěsem? No bezva... Přejel si rukou roztržitě po zátylku a otevřel pusu, aby se zeptal, ale Riley ho zarazila.
"Jak víš o přenášedle?" stačil přispět do dialogu velmi skromně. Jinak ho vyplňoval především mírně přihlouplými pohledy.
"Propiska," popsal přenášedlo téměř hodorovsky tupě v kratičké pauze, kterou Riley udělala, než začala rozpačitěji vysvětlovat detaily plánu. Takové maličkosti, jako třeba že to nebylo vyzkoušené, byly móc zajímavé, kór třeba proto, že přenášedla nebývala nutně oboustranně funkční.
Jak je to ve dvou lepší? Povzbuzení při zvracení? napadlo ho, ale téměř automaticky ruku natáhl. ..

Na druhé straně z toho vypadl, několikrát se překulil do nějakém trávníku a jakmile se vyškrábal do jakž takž důstojného sedu, opřel se o kolena a pokoušel se nezvracet. Procházet zdí na nástupištích bylo mnohem jednodušší. Arsen snad nikdy jiné přenášedlo nepoužij a právě teď se snažil soustředit na zemitou vůni, jen aby uklidnil žaludek.
"Úspěch?" zvedl mátožně hlavu a koukl, kde skončila Riley. Vážně doufal, že u přenášedel nemůže dojít k tomu, o čem slyšel u přemisťování. Spěšně se doplazil blíž a pokusil se sebrat sebe i Riley na nohy.
Byli na travnatém plácku nedaleko něčeho, co by možná mohlo být předměstí, ale to důležité bylo, že tu nebylo snad ani živáčka. Arsen začal z kapsy lovit mapu, kde si označil, kde Patrick bydlí, a zamžoural po nejbližší ukazatelové ceduli.
"Asi tudy," obrátil pomačkanou mapku v rukou a zvolna se vydal po chodníčku vedle bloku domů. Nebyl si upřímně vůbec jistý, ale za chvilku už mu ulice tvarem začínaly napovídat a on se zorientoval. Vyrazil mnohem jistějším krokem k Silverdale Ave.
"Ty už... no, ty už jsi někdy byla u Patricka na návštěvě?" nadhodil cestou, aby řeč nestála. Něco málo si přečetl z dopisů a zase nebyl ten typ, co by uhodil a vymačkal ze své oběti každičkou informaci, včetně toho, co snídala. Samozřejmě ale neustále pokukoval po jejím nezvyklém odění. Nejspíš čekal, jestli k tomu nepoví něco sama.
Zatímco noha míjela nohu, Arsen přemýšlel, jak to navlečou. Patrick se určitě už o něco postaral a ostatní to byl velmi ospalý den. Co když ale budou muset improvizovat? Potkali ale jenom vetchou stařenku a jednu kočku, která na ně upřela dost přehlíživý pohled a dál si jich nevšímala. Vypadali prostě jako dvojka vyrůstků, co se klackujou po ulici a vzbuzují tak akorát zdravou pozornost okolí, teré je spěšně hodnotí, jestli nejsou chuligáni.
"Měl jsem se taky převlíct do něčeho takovýho?" napadlo ho, ale to už se jim naskytl výhled na dům, který měl patřit Patrickovi a jeho rodině. Arsen napnul zrak. "Tak jo. Popadneme ho a prostě mizíme? Vypadá to, že tu nikdo není, možná ani nebudeme potřebovat mnoholičný lektvar... Kde je to přenášedlo do Edinburghu?" Scénář, kde berou nohy na ramena a prachsprostě prchají, momentálně figuroval v Arsenově divoké představivosti docela vysoko. Myšlenka únosu byla vůbec celkem adrenalinová, i když Páťa s nimi samozřejmě chtěl jít dobrovolně - vlastně dělali jenom dobrou věc...

_________________

„Od mámy,“ odpověděla Riley Arsenovi na jeho dotaz ohledně přenášedla. „Ty snad nevíš, že na nádraží se pár takových nachází?“ otázala se ho s pozdviženým obočím, jako by o existenci veřejně užívaných přenášedel vědět měl. „Jen obvykle dost trvá, než je zase obnoví a vrátí na jejich místo, takže se spíš užívají jako plán B - jak říká máma.“
Vzápětí už se Riley ve stejný moment jako Arsen dotkla propisky a nechala se vycucnout z prostoru fotokabinky směr Cambridge...

Riley celý přenášecí akt utvrdil v názoru, že přenášedla jsou prostě strašná. Jakmile se totiž s Arsenem za doprovodu poměrně hlasitého prásknutí objevila na místě, naprosto neelegantně se rozplácla na zemi břichem dolů. Celý obličej tak měla zabořený v hustém travnatém porostu. Černá kšiltovka skončila o kus dál.
„Tfujtajks!“ ozvala se Riley, zatímco se zvedala na všechny čtyři a plivala všude kolem trávu, co se jí dostala do pusy. „Nesnáším přenášedla. Fakt je nesnáším,“ postěžovala si, když se nakonec usadila na patách a hřbetem ruky si přejela přes pusu. Tím také zareagovala na Arsenovo prohlášení o úspěchu. Jakmile se vzpamatovala, začala se s jeho pomocí drápat na nohy a nakonec sebrala i svou kšiltovku, kterou si oprášila a narazila zpět na hlavu.
Quinn s mapou se mezitím chopil navigování, proti čemuž Riley neprotestovala. Jen tu a tam za chůze loupla po cedulích a ukazatelích, které míjeli, nedůvěřivým pohledem.
„Ne, nebyla. Ještě ne,“ odvětila Arsenovi. „Ale jeho tátu znám. Troufám si tvrdit, že jsem se mu i zalíbila, takže mě za žádnou cenu nesmí vidět, jak Patricka podporuju v... Tomhle.“ Riley učinila rukama výmluvné rozmáchlé gesto, protože tak úplně nechtěla danou situaci nazývat útěkem z domova. Už jen se vzpomínkou na pana Caydena si totiž začala připadat nesmírně provinile...
Ohledně oblečení pak Riley zavrtěla hlavou. „Kdepak. Ty jsi tu prakticky anonymně a předpokládám, že rodiče tě sem pustili... Takže jsi v cajku,“ odpověděla mu a sama si stáhla kšilt ještě hlouběji do obličeje. Víc se ale tématem svého převleku a důvody, které ji vlastně vedly k tomu, aby ho oblékla, zatím nezaobírala. Místo toho skláněla hlavu, když potkali onu starší dámu... Ne že by ji měla znát, ale... Jistota je jistota.
„Mnoholičným lektvarem bych fakt plýtvala jen velice nerada,“ prohlásila zmijozelka a když zahlédla dům, který odpovídal Patrickově popisu v dopisech, čapla Arsena zase jednou za rukáv a zamířila se s ním schovat za nejbližší křovisko, odkud mohli v klidu zhodnotit situaci.
„Myslím, že bude nejlepší dát Patrickovi nejdřív vědět, že jsme dorazili,“ začala spřádat Riley plán takzvaně za pochodu. Prstem pak z křoviska nenápadně poukazovala na jednotlivá okna, aby si odpočítala to správné. Tuhle akci udělala několikrát, aby nedošlo k omylu a nedávali signál panu Caydenovi namísto Patrickovi.
„Tamto... To bude jeho okno,“ šeptla směrem k Arsenovi a po americkém způsobu se sehnula k zemi, kde začala hledat nějaký ten kamínek. Vzápětí zamířila a hodila ho směrem k oknu, ale... Samozřejmě se netrefila. Zkusila to ještě jednou, ale... Nepovedlo se. A tak se Riley naštvaně otočila na Quinna. „Tak tu tak nestůj a hoď už tam něco taky!“ pronesla tónem ,to mám jako ženská odřít všechno sama?´. „Jinak tu budeme do zítřka,“ kapitulovala frustrovaně, když se potvrdil její střelecký antitalent, a vrazila mu menší oblázek do dlaně. „Ale opatrně, prosím tě,“ dodala pak smířlivěji. To aby se Arsen zase moc nerozvášnil a rovnou Patrickovi okenní tabuli nezlikvidoval... Nejenže by tím zcela určitě probudil pana Caydena, ale ještě ke všemu by museli platit nové vysklení a... Riley se obávala, že by ho ze svého kapesného asi nezaplatila. Rozhodně by jí potom nezbyl patřičný obnos liber na zpáteční vlakovou jízdenku.
„Přenášedlo do Edinburghu?“ zopakovala po Arsenovi zmateně, jestliže zahájil pokud možno šetrnou palbu. „No. Já vím jen o tom na nádraží King´s Cross. V Cambridgi to fakt neznám. Předpokládala jsem, že Patrick už nás odsud do Skotska nějak dostane,“ nechala se slyšet, zatímco si očima prohlížela bohatě větvený strom vedle cihlového domku. Mimoděk ji napadlo, jak Patrick sešplhává po jeho kmeni dolů. Upřímně doufala, že takovým extrémnostem se vyhnou...

_________________

Stál v mírném svahu a kolem něj rostla kam jen oko dohlédlo v dokonale šachovém vzorci vinná réva. Pravidelnost rozmístění rostlin byla podivně uspokojivá, a tak se Patrick chvíli jen kochal. Podle toho, jak pražilo slunce, muselo být vrcholné léto, ale kolem něj byl stín. Chvíli trvalo, než mu to začalo být divné, ale když se konečně rozhlédl, zjistil, že mu výhled cloní listí. Zamračil se. To přece vůbec nedávalo smysl...
Pokusil se pohnout, ale něco mu v tom bránilo. Když pohlédl dolů, viděl jen pokroucený kmen. To dávalo smysl ještě míň. Co tu, zatraceně, dělal? Potřásl hlavou, aby si ji pročistil - muselo přece existovat nějaké rozumné vysvětlení toho, co se tu děje - a do výhledu se mu jako zapomenutý pramen vlasů dostala větev obsypaná kromě listů i malými zelenými bobulemi ve tvaru oválu... najednou mu to došlo. Proměnil se v planou olivu! Ta přece nemá mezi révou co dělat!
Jako jediné rozumné řešení se v tu chvíli zdálo utéct - v dáli spatřil malou, rychle se přibližující postavičku, ve které po chvíli rozeznal rozzuřeného Vergilia mávajícího nad hlavou saturnovým zubcem, který normální srp připomínal pouze vzdáleně. Marně se Patrick pokoušel vytrhnout ze země kořeny a dát se na útěk, marně se pokoušel Vergiliovi sdělit, že nástroj, který drží v ruce, se používá výhradně ke zkracování úponků vína... Vzteklý básník se nebezpečně blížil...
"Přestaň mi žrát révu!" vyjádřil se hromovým hlasem, když byl nadosah, nebo spíš nadosek. "Nebo tě nau-" Patrick, čekaje s přivřenýma očima (aniž by se podivil, kde vzal jako planá oliva oči) poslední úder, se překvapeně díval, jak se údajnému průvodci Danteho podsvětím začíná podivně kroutit tvář. "Auuu...vauuuu...auauuuuuuurrr..JAUUuuumŇAUUU!!!"

Patrick se s cuknutím probral a odlepil tvář od konce druhého svitku Zpěvů rolnických, pojednávajícího o pěstování stromů, a zmateně mžikal. "MrrrrrrrňAÚÚÚ, ňauŇAÚÚÚÚÚ!!" neustávaly skřeky, které rozhodně Latinu klasického období nepřipomínaly. Chvíli to zpracovával.
Když mu konečně došlo, že není oliva, ztuhle se narovnal a promnul si rameno. Mozek nabíhal pomalu, ale jako správnou zombii navigoval Patricka po zvuku.
Očekával-li, že bude mít ve skříni ducha, nebo aspoň to strašidlo, mýlil se. Jakmile se dotkl dveří, vřískání zlověstně ustalo, a když otevřel, vystřelila ven jak namydlení blesk Popelnice, která si tam zřejmě do doby, než dostala hlad, hověla na čerstvě vypraném oblečení. Podle jejího výrazu sice v té skříni ještě něco jako mrtvola bylo, ale Patrick se to rozhodl nezkoumat a raději se dal do pokusů vymnout si z očí spánek.
To, že doopravdy usnul v okamžik, kdy rozhodně usnout neměl, ho praštilo až na půli cesty zpátky ke stolu. Vytřeštil oči a najednou byla veškerá ospalost ta tam - stejně jako Popelnice předtím ze skříně, vystřelil on teď k oknu. A samozřejmě - na ulici uviděl stát dvě postavy, které jako by tam čekaly jenom na něj. Patrick trochu trhanými pohyby otevřel okno a vehementně zamával, jakože už jde, a honem se zase ztratil v hlubinách pokoje, aby vzápětí zjistil, že ten batoh je vážně zatraceně těžkej.
Byl ale přesvědčen, že každou z věcí v něm vážně nutně potřebuje, takže s klidným srdcem udělal tu chybu, že své zavazadlo nechal tak, jak bylo. S tím se vyhoupl na okenní rám. Rileyino podezření, že výlet k jezeru Loch Ness započne seškrabováním Patricka ze seschlého trávníku, se tak, bohužel, ukázalo být zcela oprávněným.

Co následovalo, bylo jako vystřižené z akčního filmu. Patrick opatrně protáhl všechny své pavoučí končetiny oknem, ne zrovna elegantně se posunul pozadím až na kraj parapetu, zapřel se nohama o zeď a natáhl ruce po větvích... následovalo cosi na způsob odrazu, aby vzápětí s heknutím, až moc evokujícím vyražený dech, přistál zmijozelský na jedné z těch tlustších větví. Ačkoliv se za ni pevně zahákl lokty, nebylo mu to moc platné; pomalu ale jistě se začínal sesouvat a při tom špinit košili, co měl zrovna na sobě, což bylo maskování snad ještě lepší než to Rileyino. I to by mu ale pravděpodobně nepomohlo, kdyby bábi Caydenová vyhlédla z okna a uviděla tam ze stromu viset jeho nohy...
Původní plán byl samozřejmě elegantně doskočit až do koruny, jenže Patrick jaksi nezapočítal přídavnou váhou batohu. Zatímco tedy napůl visel ze stromu a přemítal nad řešením problému chybějící opory nohou, vyřešil se onen sám za něj způsobem, který byl ve famfrpálovém prostředí znám pod názvem "Walterův držkopád". Jelikož už měl v padání praxi, bylo Patrickovo přistání celkem bezproblémové a dokonce na všechny čtyři. Překvapivě ani cestou dolů nevzal hlavou žádnou další větev, což se k vítězství samozřejmě připočetlo. Aspoň doufal. Nechtěl před spolužáky vypadat jako pytel brambor.
Jeho dopad měl ovšem ještě dopad další - a to neblahý. Ta rána musela být slyšet až u protinožců, a tak nebylo divu, že se v přízemí otevřelo okno, z něhož vykoukla osoba vysoce nebezpečná; s přísnou kolmou linkou na čele a dlouhými šedými vlasy staženými do ještě přísnějšího drdolu, rozhlédla se bábi Caydenová po ulici, kde k Patrickovu nesmírnému štěstí utkvěl její pohled na dvou pochybných individuích, která jí stála před domem, jako by se ho chystala vykrást.
Samozřejmě nelenil a jak nejtišeji uměl se přitiskl ke zdi, aby, než se po čtyřech začal plížit pryč, naznačil gestem směr, což mělo zřejmě znamenat, že se s nimi potká na daném konci ulice. Šedé oči jeho babičky mezitím probodávaly vetřelce a samy je vyprovázely spánembohem kamkoliv, pokud to nebude Silverdale Ave.

| +

Mimo herně:
Chyběl jsem vám? Teď už rozhodně nebudu... omluvte to dramaqueenění a vůbec všechno, nemoh jsem si to odpustit... za to může ta půlnoc, přísahám. A Vergilius.

_________________

Kromě stěny na nástupišti sedm a půl neměl Arsen tušení o tom, která další přenášedla fungují, nikdy se o to moc nezajímal, takže nechal Riley u jejího zdvihání obočí a těšil se na příležitost, kdy on něco vědět bude a ona ne. V ruce tiskl teď už asi zbytečnou mapu, protože pokud cestují jinudy...
Zatímco ale ťapkali po dlouhé ulici, kupodivu si uměl představit, že si Riley oblíbí nějaký dospělák. Tím spíš neměl o seznámení s Patrickovými rodiči moc zájem, protože diametrální odlišnost by ho nejspíš okamžitě zařadila na opačný konec žebříčku. I tak ho uklidnilo, když Riley vysvětlila svůj převlek. Jemu by vůbec nevadilo, kdyby ho pak pan Cayden na nádraží proháněl a řval po něm, co si to dovolil. Při té představě se naopak docela potěšeně ušklíbl.
Nakonec podle všeho narazili na Dům. Dům, odkud si pěkně odnesou Patricka, klidně i na zádech a sprintem, když to jinak nepůjde. Riley ho okamžitě stáhla stranou za ozdoný keřík, aby nebyli moc na ráně, takže Arsen na zlomek chvíle zíral zblízka na téměř neexistující pihy na jejím nose, než zatřepal rukávem, aby ho pustila, a odtáhl se.
"Co je? Čekáš hlídacího psa?" zasykl, aby zakryl vlastní překvapení, které pokračovalo v okamžiku, kdy Riley mrštila na okno přes slušné rozsáhlý trávník malý kamínek. A podruhé. Arsen z ní nespouštěl oči a víceméně si udržoval ze všech sil neutrální výraz, protože se chtěl začít smát, ale ne Riley - jenže ona by si to určitě tak vyložila. Na její popíchnutí se poušklíbl, vzal si kamínek a po rozvážlivé chvilce (protože by byl trapas, kdyby on netrefil) maličký šutřík hodil... - trefa. Samozřejmě se otřásla celá okenní tabule, ale jako zázrakem zůstalo sklo celé, až na titěrný škrábanec, ale to od keře nebylo vidět.
"Spokojená? A teď doufej, že Patrick se taky připravoval, jinak musíme zpátky do Londýna a já taky nevím, jestli další přemisťování vydržím bez zvracení," zašeptal, aniž by rozpitvával číkoli střelecký um, a společně s Riley vykoukl, jestli se Patrick chytil na návnadu.

Patrick se opravdu za chvilku v okně objevil. Světlá hříva sčesaných vlasů, to by tak mělo odpovídat. Arsen se přiměl nezvedat ruku na pozdrav pro případ, že si je Patrick podobný se svým tátou (což by taky nebyla úplně žádaná situace), a napjatě sledoval jeho útěk, kterému mohli oni dočasně jenom přihlížet. Zatajil dech...
No, nebyl to žádný útěk ve stylu Jamese Bonda, ale měl rozhodně něco do sebe. Zdálo se, že Patrick si sbalil cihly, které musely nějak ovlivnit jeho rovnováhu i odhad. Jinak to ale šlo. Trochu v něm povolilo napětí, když patrick v pořádku dopadl na zem, ale vmžiku se rozhrnula záclonka a Arsen byl zase jako na trní. Vůbec mu nedošlo, že během Patrickova slézání zůstali uprostřed ulice jako největší idioti.
Šedá důchodčí tvář působila jako stoprocentní plácačka. Arsen byl rád, že se její pozornost upíná k nim, zmizel by i bez pobízení. Zatímco Patrick se podél zdi plížil pryč, Arsen s hvízdáním vyrazil po ulici dál s vědomím, že Riley tu nenápadnost nejspíš taky zvládla o něco líp...

Jakmile se všichni tři sešli v bezpečí mimo dohled na konci ulice, pěkně v závětří dalších okrasných rostlin, Arsen si vážně zhluboka vydechl a plácl Patricka po rameni.
"Pěkný," kývl uznale, i když z celého útěku se o něj spíš pokoušel infarkt. Nic takového jako "únos" kamaráda přímo z jeho domu ještě nepodnikal, ale matně si dokázal domyslet důsledky. Teď ale na řadu přišlo řešení jiných věcí. "Tak jo, nějak se odtud potřebujeme dostat do Edinburghu. Jede tu něco?"* Docela ho zajímalo, jestli náhodou nebudou mít brzy v patách opravdu nějaké pátrací psy, ale otázku, jak se Patrick doma zařídil, zatím nevyslovil. Riley to taky neměla moc oficiální, takže Arsen si logicky připadal jako zločinec.

* Vychází to mým odhadem asi na 2 - 3 hodiny vlakem

_________________

„Psa?“ zopakovala po Arsenovi trochu zmateně. „Patrick má kočku,“ informovala ho tónem, jako by to snad měl vědět. Jak tak nad tím ale přemýšlela, napadlo ji, jestli jí třeba přítomnost hafana u domu zmijozelák nezatajil. Tuhle myšlenku ovšem hodila za hlavu. Křoví by jim tak či onak před psem nepomohlo.
Během svých neúspěšných pokusů o správný hod kamínkem si u Quinna nevšimla, že přemáhal smích. Naštěstí. A vzápětí už měla zase úplně jiné starosti, jako například sledovat jeho geniálně vyvedenou trefu - jak jinak - a děsit se rány, kterou odraz kamínku způsobil. Riley se instinktivně v křoví přikrčila.
„Mluvíme o Patrickovi,“ upozornila Riley Arsena vážně a taktéž se vděčně vyhnula jakýmkoliv komentářům ohledně házení, míření a tak dál... „O klukovi, co je schopný se tě zcela vážně zeptat, kolik zrníček soli přesně dělá jednu špetku. Si piš, že se připravoval.“

V následující chvíli už Riley taktéž upřela veškerou pozornost k oknu od Patrickova pokoje, které se pozvolna začalo otvírat. A vida. Páťa. Riley málem vypadly oči z důlku, když začal vylézat po parapetu ven. Tak nějak do posledního okamžiku doufala, že k tomuhle vážně nedojde. Že má dům třeba nějaký zadní východ, který by byl bezpečnější. Když pak Patrick prakticky vyskočil z okna, aby si přelezl na nedaleký strom, Riley málem kleplo. Aniž by si to uvědomila, rukou se chytla toho nejbližšího, co měla v dosahu. Tedy opět Arsenova rukávu, který i s předloktím uvnitř začala s nevídanou silou někoho, kdo je ve stresu, tisknout. „U všech druidů. Vždyť je jak párátko! Spadne a hned si něco zláme,“ lamentovala Riley, zatímco se zatajeným dechem přihlížela Patrickovu akrobatickému sešplhávání po větvích. „Já se na to nemůžu dívat!“ A s tím definitivně zavřela oči, dokud nezaslechla dutou ránu dopadu něčeho těžkého... Tehdy jí instinkt samozřejmě zavelel si Patricka - Riley se v duchu obávala, že jenom jeho ostatky - zkontrolovat. Když to vypadalo, že zmijozelák přežil, úlevně vydechla a pustila nebohého Quinna, kterému v ruce během uplynulých momentů narušila krevní oběh...
Úleva jí ovšem nevydržela příliš dlouho, protože to už čelila pohledu bábi Caydenové. Riley ani netušila, jak se z křoviska dostala do jejího hledáčku. Tak či onak ji ovšem nenapadlo nic lepšího než si odkašlat a Arsenovu pískací taktiku doplnit slovně. „Máme to ale krásně, že?“ A vzápětí už pelášila za Quinnem, co už byl o dobré tři metry napřed.

Na konci ulice, kde na ně už Patrick čekal, pak podmračeně sledovala, jak k němu Arsen hned přistoupil a s poplácáním ho pochválil za jeho výkony ve šplhu. V Riley to vyvolalo taky potřebu Patricka plácnout... Přistoupila proto k němu, stoupla si na špičky a rovnou mu dala pohlavek zezadu do vlasů. „Příště... Příště mě můžeš aspoň předem varovat, že... že... Že tu budu koukat, jak se snažíš zmrzačit!“ pronesla dopáleně a umanutě nechala veškeré plánování cesty na těch dvou, protože ji svou lehkovážností nesmírně namíchli. Poznámku o tom, že jsou v Cambridgi a ne v nějakých kotěhůlkách, kde nic nejezdí, spolkla a zůstala na Arsena jenom nesouhlasně koukat. No vážně. Takhle Patricka ještě podporovat. Že se nestyděl... ,Kluci...´

_________________

Jak moc "nenápadný" Arsen je, si mohl domyslet podle toho pohledu, kterým ho Sofie Caydenová probodávala, jako by se mu snažila zrentgenovat mozek do posledního závitu a vydrhnout z něj veškeré nekalé úmysly. Možná by to bývala byla i dokázala, nebýt Rileyina kolegiálního pokusu o rozptýlení její pozornosti.
Stará dáma si mladou zmijozelku změřila a tvářila se, že se snaží odhadnout, jestli to Riley myslí vážně, nebo si z ní utahuje - přimhouřené oči a dobře známá vráska na čele nicméně bezproblémově ubezpečily každého v okolí sto metrů, že ani na okamžik nezapochybovala o skutečnosti, že se jedná o druhou variantu.
"Nádherně," opáčila studeně a z obou dvou výtržníků nespustila oči, dokud se nedostali mimo omezený výhled, které jí skýtala její pozorovatelna.
Netušila, že se jí mezitím pod oknem proplížila mnohem chutnější kořist. Kdyby Patricka načapala, pravděpodobně by si na něm doopravdy smlsla, a nejspíš by si aspoň ten křik odnesli i druzí dva bradavičtí studenti, nicméně nebesa byla dnes zmijozelskému zjevně nakloněna. Ze sledovaného perimetru se sice dostal s lehce natlučenými a odřenými koleny, nicméně nepozorován, a nevytrousil ani žádný kus absolutně nezbytného vybavení, kterým disponoval jeho batoh.
Když se konečně mohl narovnat a počkat na kamarády v pro jeho druh mnohem přirozenějším postoji, na tváři se mu i přes veškerou špínu a odděrky usadil výraz, který se dal popsat jedině jako triumfální. Byla sice pravda, že ne všechno mu vyšlo tak, jak plánoval, ale pocit prvního skutečného průšvihu, na který si možná zadělával, byl až překvapivě opojný. Ne jako ta hrůza z odhalení ve dnech minulých. Bylo mu sice jasné, že po návratu se bude cítit velice provinile, ale tohle neslo nádech dobrodružství, kterému prostě nešlo odolat.
"Díky," zazubil se na Arsena. Než stihl dodat, že měl v plánu to udělat trochu elegantněji, už se k němu přihrnula Riley. Od té zrovna gratulace neočekával, ale to, co udělala, bylo v množině věcí, které si dosud nedokázal snad ani představit. Vážně mu právě dala pohlavek?
Patrick na kamarádku zazíral nejdřív překvapeně, pak trochu nechápavě a nakonec mu pohled ustřelil k Arsenovi, jestli se Riley cestou sem něco stalo, že se chová tak divně. Moc nevěděl, co na to má říct, tak se zatvářil rozpačitě a jeden koutek se mu podezřele zkroutil vzhůru. Z nějakého důvodu ho jeho tímto nově nabytý prvek rebelství tím víc nadchl. Nebo za to taky mohlo to neformální oblečení, které na sobě zas projednou měl.
"Nesnažím se zmrzačit," oponoval smířlivě, neb ten pohlavek připsal spolužaččině nervozitě, zatímco mu v očích tančila jiskřička potměšilosti. "Příště to naplánuju líp," ubezpečil ji posléze, když si všiml, že to Riley asi myslela vážně - vzhledem k tomu načuřenému výrazu, co měla. "Ale bylo to úplně bezpečné, doopravdy. Nic se mi nestalo, vidíš?" rozhodil rukama. Jelikož byl gentleman, nepřipomněl jistou událost v Sherwoodu; i tak si ale byl jistý, že si na to Riley taky vzpomene.
A jelikož byl též naprosté a totální dřevo, vůbec mu nedošlo, že se zmije vzteká z obavy o něj. Zůstalo tak otázkou, jestli by ho její majetničnost urazila, pobavila nebo potěšila.
"Nejdřív musíme na autobus," odkýval Arsenovi, jakmile považoval svou povinnost vysvětlit mylně vyloženou situaci Riley za splněnou, a rovnou vykročil. Nemuseli přece ztrácet čas tlacháním na místě, když už mohli být na cestě. "Ten nás zaveze rovnou na nádraží, kde bychom měli nastoupit do expresu číslo 9011, jezdí každých padesát minut... a za dvě hodiny dvacet sedm minut tam budeme," vylovil pro jistotu z kapsy kouzelnický jízdní řád, aby do něj rychle nahlédl. Logo v pravém horním rohu hlásalo, že má případný čitatel jezdit rychle, spolehlivě a komfortně stejně jako další kouzelníci už od poloviny devatenáctého století.
Druhou rukou zalovil v kapse číslo dvě a vytáhl tři ještě neprocvaklé, dokonale mudlovské lístky na autobus. "Tohle se vám bude hodit. Na," pronesl inteligentně a jeden podal Arsenovi. Po Riley nejdřív hodil trochu opatrný pohled, než udělal to samé. Pořád vypadala jak bouřkový mrak těsně před tím, než spustí blesky.

_________________