(nezávisle na mistrovství světa ve famfrpálu)

Sídlo rodiny Blancových se nachází asi kilometr od přístavního města Le Havre. Je to starý honosný dům, který rodina dědí již celé generace. Je to taková samotka. Rodina skoupila všechny pozemky v okolí, aby měli věčně klid. Paní Blancová nepracuje, protože peněz mají dost, i kdyby nepracoval žádný z manželů, a tak se stará o zahradu. Samozřejmě mají jednu služebnou, ale paní Blancová by se unudila a pečování o zahradu jí navíc velice baví.

| +

Rodinné sídlo (úplně nahoře, odmyslete si lampy a ten stožár na střeše...)
Zahrada:

Dům je dvoupatrový a má 11 pokojů, 3 koupelny a 1 kuchyň s jídelnou. V každém patře je jedna koupelna a pokoj pro hosty má koupelnu vlastní. Paní Blancová nevaří, na to mají služku, která se v kuchyňi umí opravdu ohánět. Zemřela jí jediná dcera a tak teď žije s rodinou a pracuje téměř nepřetržitě. V domě naleznete téměr cokoli, od obýváku, přes dětské pokoje až po malé domácí lázně, kterých si rodina opravdu cenní.

| +

Obývací pokoj:

Ložnice:

Léandrův pokoj:

Chandellin pokoj:

Pokoj pro hosty, ve kterém bude přebývat Patricia:

_________________

Na dnešní den jsem se hodně těšil. Kromě famfrpálového mistrovství to bylo vcelku jediné rozptýlení prázdnin. Dokonce i otec zůstal doma, aby přivítal hosta, pak samozřejmě okamžitě odjede. Absolutně nevěděl, koho bude vítat, ale když bude v jeho domě někdo cizí, musí ho alespoň vidět. Poslední dny služebná usilovně pracovala, aby vše bylo dokonalé. I když Patricia není bohatá návštěva, musí se uvést v dobrém světle. Maminka se služebnou se asi před půl hodinou vydaly k nejbližší veřejné letaxové síti. Doma máme svůj krb zvláštně kouzelně zabezpečen proti nečistokrevným. Tátovi jsem řekl, že chci, aby se svezla v kočáře. My teda nemáme kočího, ale veřejný kočár postačí. "A co ta tvoje kamarádka, jak se vlastně jmenuje? A co její rodina?" zeptal se mě otec. A sakra. Rodina. To nějak zvládnu... "Patricia Brennan." odvětil jsem, zhluboka se nadechl a pokračoval: "No, a je nečistokrevná. Vlastně je z mudlovský rodiny, ale to nevadí ne?" Bál jsem se otcovi odpovědi. Pozorně jsem se na něj zahleděl a všiml si, že začal rudnout. Chvilku to vypadalo, že se uklidnil, ale pak najednou vybuchl. "V mém domě bude přebývat mudlovská šmějdka?! Služebnou jsem překousl, přeci jen, je to podřadné zaměstnání, ale toto?! Ještě že to vím až od teď. Je krajně neslušné rušit návštěvu, když už návštěva přijela, ale to si vypiješ. Mělo mě hned napadnout, že se nepřemisťuje až do domu právě kvůli tomuhle, ale zapiš si že tohle prostě nebude bez trestu." Otec se nadechl. teď už nebyl jen narudlí. Byl totálně rudý, ale jak pomalu dýchal, vracela se mu původní barva. Měl v očích zlý pohled. Očividně vymýšlel trest. A brzy ho vymyslel. "Mistrovství světa ve famdrpálu ti nezakážu, to by zkazilo náladu zbytku rodiny. nedechl se a pokračoval: "Ale na slíbené koště můžeš zapomenout. A koupím ti maximálně šálku, ale nic většího. Ty si mě synu opravdu naštval. Já jsem po třech týdnech doma a slyším tohle! Vypadalo to, že žádný další záchvat již nebude. Mlčel jsem. Nevěděl jsem, co bych asi tak řekl. Koště jsem si přál a byl to hnusný trest, ale zasloužil jsem si to. Vsadím se, že až Pat odjede, bude otec chtít, aby se pečlivě vyčistil celý dům. Do toho slezla z patra Chandelle. Co se tu stalo? Tatínku vy jste se pohádali?" zeptala se a nasadila smutný pohled. Došla k otci a ten jí vzal do náruče. Už byl poměrně bledý. Rudost z něj téměř vyprchala. "Ale ne zlatíčko. Vůbec jsme se nepohádali, jen mi Léandre něco zatajil, ale už se to vyřešilo. Věnoval jí jeden ze svých milých pohledů, pak se otočil ke mně a věnoval mi jeden ze svých nejhorších pohledů. Pak vyšel z obýváku i se Chandelle v náručí a šel do jídelny, kde si sedl ke stolu a povídal s dcerou. Nahodil jsem neutrální výraz a šel do zahrady vyhlížet kočár s maminkou, služkou a Patricií.



Konečně jsem je uviděl na příjezdové cestě. Maminka se služkou vylezly, a ta vyndala Patricii kufry z kočáru. Maminka mezitím došla ke kočímu a zaplatila mu. Pomalu, rozvážnými kroky jsem došel ke kočáru. Hádla s otcem mě pořád ještě trápila, ale nedal jsem to na sobě znát. "Ahoj mami, jaká byla cesta?" zeptal jsem se, když jsem k mamince dorazil. "Cesta byla dobrá, zlatíčko. Ta tvoje kamarádka je docela milá. řekla a usmála se. Došel jsem k Patricii a pozdravil ji: "Ahoj, dlouho jsme se neviděli co? Jaká byla cesta? Žádný problémy s letaxem? A co prázdniny, jak si je užíváš? Pojď ukážu ti tvůj pokoj. Jsem zvědavej, co na něj řekneš. A nelekni se tý zahrady. To víš, maminčina vášeň. povzbudivě jsem se usmál a koukl na mamku. Neslyšela mě. To je štěstí. Chvilku jsem vyčkal, a pak se po cestě, přes naší velkou zakvětinovanou zahradu, vydal k domu.

_________________

Mimo herně:
Zkusila jsem to v 1. osobě, no

Probudila jsem se jednoho dne s nádherným pocitem. Dneska. Už dneska! Ve svém kalendáři, si odškrtla křížkem jedno políčko, které bylo zakroužkované zelenou, s nápisem Blancovi! Převlékla jsem se do svého oblíbeného puntíkovaného tílka, jelikož jsem viděla, že venku je docela teplo. Pak jsem na sebe hodila nějaké ty kalhoty a rozletěla jsem se do koupelny. Tam jsem byla bezmála půl hodiny, jelikož jsem si přivstala. Udělala jsem si na hlavě vysoký culík a šla do kuchyně. Pozdravila jsem mamku: ,, Čau mami, tak co, jak ses vyspala?" Mamka se na mě usmála a odvětila, jako-by neslyšela mou otázku: ,, Ahoj zlatíčko. Je vidět, že už se nemůžeš dočkat, viď? Ani se ti nedivím. Mě by se to taky líbilo.." Pohladila mě po vlasech a ukázala na stůl. ,, Tady máš snídani." A tak jsem se usadila ke stolu a něco málo posnídala, jelikož jsem byla tak napnutá, jestli třeba nepřijedou dřív, nebo později, nebo jestli vůbec přijedou, ale moje obavy odpadly, jakmile někdo zazvonil na zvonek našich dveří. Usmála jsem se na maminku. Mamka už šla ke dveřím otevřít. Byla jsem napjatá, kdo pro mojí maličkost přijel. A hned jak jsem dvě paní uviděla bylo mi to jasné. To musí být paní Blancová a ... služka, asi? Budu se muset Léandra zeptat,... ,,Dobrý den, já jsem Emily Brennan. A tohle je Patricia." ukázala na mě a já se maličko začervenala. Bůh ví, proč. Pak se mamka zeptala: ,, Nedáte si něco? Třeba kávu nebo čaj,.." A jestli neodmítly, zavedla je maminka do kuchyně a udělala jim šálek toho, čeho si vybrali. A jestli odmítly, pomalu začaly odcházet z našeho bytu a tak jsem stihla vzít své kufry, dát mamce pusu na tvář a říct jí: ,, Ahoj mami, měj se tu hezky a neboj! já se ti vrátím!" což jsem potvrdila úsměvem, načež jsem došla paní Blancovou a jak jsem odhadovala, šli jsme k nejbližší letaxové síti.


***

Po letaxu, následoval kočár. A ne ledajaký kočár. Byl nádherný.

| +

Jeli jsme v -alespoň pro mě- přátelské atmosféře. Paní Blancová se mě sem-tam na něco zeptala a já jsem jí s úsměvem podle pravdy odpovídala. Přišla mi, jako moc hodná osoba, která je milující matkou. A pak ve mě hrklo. Léandrovo otec nemá rád nečistokrevné. Léandre to přece jednou říkal. Tak to je asi v pytli... Ale donutila jsem se uklidnit. Ono to přece nějak půjde. Tedy, snad.Po vcelku příjemné cestě kočár zastavil a já jsem se nemohla dočkat, až uvidím sídlo Blancových. Určitě to bude něco velkolepého. A taky že bylo. Vystoupila jsem druhá, hned po služce. Oněměla jsem jako poprvé v Bradavicích. O takovémhle sídle by se mi ani nezdálo. Pak jsem uviděla přicházet Léandra a uklidnila se. Promlouval k paní Blancové a o něčem si povídali. Já jsem to neslyšela. Pak přišel Léandre ke mě a já jsem mu odpověděla: ,, Ahoj, jo, docela dlouho jsme se neviděli, no. Ale jo, cesta byla dobrá. A tvoje mamka je moc fajn. " pak se mě zeptal na další otázku, ale při tom už se pomalu rozcházel a tak jsem šla vedle něj a odpovídala jsem mu: ,, Žádný problémy s letaxem. Naštěstí. A prázdniny,.. jsou zatím fajn, ale stejně se těším do Bradavic. A jak jsi na tom ty? Co prázdniny? Můj pokoj? No, dobře, ale doufám ,že to nebude nic moc honosného. Na to nejsem zvyklá..." A pak jsme šli přes zahradu. ,, Páni. To ale musí trvat, když to tu chce tvoje mamka vyplít, co? A je nádherná a obří. Taky musí dát strašnou práci to tu celý udržovat, aby to vypadalo tak hezky, ... jako to vypadá." Usmála jsem se na Léandra, který už jí předtím svůj úsměv opětoval. Už jsem se těšila na svůj nový pokoj a na všechno možné, co se tu bude dít.

Paní Blancová samozřejmě nabídku paní Brennanové nepřijala.



"No jo, copak moje mamka." prohlásil jaem a zářivě se usmál. Svojí mamku mám moc rád. Je to ta nejlepší mamka na světě. "Hmm... Já žiju, ale žádná zábava tu není. U prarodičů v Irsku jsem byl jen týden a půl, a to už jso za námi tři týdny prázdnin. No já nevim, co tobě přijde honosného, ale podle mě je docela normální. Až na Chandellin pokoj jsou všechny pokoje vybaveny decentně." zasmál jsem se. Chandellen pokoj je opravdu něco mimořádného. Člověk by si ani nemysle, že se v tom dá bydlet, ale tak holkám se takovéto pokoje asi líbí, obzvlášt těm malým. Nepochopím. "Když na takovýhle věci, jako honosný, nejsi zvyklá, tak by sis je měla pořádně užít. Hlavně aby se ti u nás líbilo." řakl jsem povzbudivě. "No, my jsme čistokrevná kouzelnická rodina a mamka už je dospěla, takže to všechno sama nedělá. Kouzla jsou super věci." zaculil jsem se. Snad si Patricia nemyslela, že to tu mamka dělá celý ručně. Plení mamku vůbec nebaví a kouzlit jí jde dobře. Pomalu, ale jistě jsme došli ke vstupním dveřím. Sáhl jsem na kliku, ale pak jsem ruku zase stáhl. "Hale taťka asi bude trochu mrzutej, ale nevšímej si toho, to on je pořád a navíc před chvilkou zjistil, že nejsi čistokrevná. Chápeš viď? Neber si to osobně. Myslim, že kamarády můžu mít s jakýmkoli původem, ale táta je... no, jak to říct, aby to nevyznělo zle, nebo nevkusně... no, je to beran. Asi tak. Prostě tvrdohlavej a nemá rád nečistý." doufal jsem, že si to Pat nevezme špatně, nerad bych jí zkazil hned první den u nás. Přeci jen tu stráví ještě čtyři další dny, tak aby se tu měla hezky. Konečně jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Ocitli jsme se v chodbě. "No, tady někde si nech boty jo?" řekl jsem a sám se zul. Počkal jsem, až Patricia udělá to samé, a pak jsem se pomalu vydal do kuchyně. Mezitím nás došla maminka a služka s kufry, která hned zamířila ke schodům do patra a dala kufry do Patriciina pokoje. Já jsem zamířil na druhou stranu k jídelně. Maminka mě následovala, doufám, že to udělala i Pat. V jídelně stáli otec s Chandelle. "Ahoj." řekla Chandelle nesměle a usmála se. "Vítám vás slečno Br... Bre... B..." začal otec se značným znechucením. "Brennanová." řekl jsem otci. "Ach ano, slečna Brennanová." řekl otec ironicky. "Ignoruj ten tón, prostě ho jen obyčejně pozdrav." zašeptal jsem Pat do ucha tak, aby to nikdo jiný neslyšel. "Ale drahý..." řekla mamka a chytla otce za ruku. Po chvíli jsem řekl: "Tak já radši ukážu Pat její pokoj." Nečekal jsem na žádnou odpověď a rychle jsem se vydal do patra k pokoji.
"Tak tady to je." prohlásil jsem otvírajíc dveře. "To je náš pokoj pro hosty. Tvůj pokoj dokud u nás budeš přebývat." řekl jsem a nahodil pyšný úsměv od ucha k uchu. "Tak co, líbí se vám pokoj, mladá dámo." řekl jsem ironicky, ale s širokým úsměvem jednu z naučených frází a čekal, co má kolegyně na to.

_________________

S radostí jsem poslouchala, jak Léandre hovoří. Roztomile se přitom usmíval a to se mi líbilo. Bylo vidět, že v tomto tématu je ve svém živlu. Bylo dost dobře vidět, že Léandre svoji maminku má moc a moc rád. Jak tak kamarád hovořil sem tam jsem kývla nebo něco zamručela. Pak jsem ale napůl vykulila oči: ,,Žádná zábava? Vždyť tu máš Chandelle, s tou se přeci nemůžeš nudit, ne? A pomáhat mamce se zahradou,.. to musí být super.." a mile jsem se na zmijozeláka usmála. ,,Tři týdny,... taky už se těšíš do Bradavic? Já teda moc,... Honosné,.. Jak tak koukám na váš dům a zahradu, tak mi tu bude připadat honosné asi úplně všechno. A Chandellin pokoj taky musí vypadat super. Taky bych chtěla mít jednou takovýhle velký dům. Musí být bezva v něm bydlet. Už jenom z toho, hrát si v něm na schovku." načež jsem se krátce zasmála, a jelikož jsme se pomalu ale jistě blížili k sídlu Blancových začala jsem být čím dál tím nervóznější. Pak jsem přikývla: ,, Ale o to se nestarej. Já si myslím, že se mi tady ten pobyt bude moc a moc líbit. Jo jo,... kouzla. Už se těším až je skoro všechny budu ovládat. Vždyť to musí být vážně bezva.." Asi jsem teď vypadala drobátko špatně. Nezapírám to, že mě na chviličku napadlo, že by to plela paní Blancová ručně, ale jelikož byli kouzelníci a ještě ÚPLNĚ čistokrevní... Nejradši bych si dala pohlavek. A je to. Stáli jsme před dveřmi do sídla Blancových a já jsem si najednou připadala tak strašně malá a zanedbatelná, že jsem si málem nevšimla, jak Léandre zaváhal. Pak jsem si poslechla co měl Léandre na srdci. Jo, tak to jo. Moje obavy se vyplnily. přikývla jsem na na srozuměnou a hbitě jsem odpověděla: ,,Já to chápu. Ne každý má rád nečistokrevný jako jsem já a tak se vůbec divím, že mě tu tvůj taťka strpí. Ale chápu to a myslím si, že jinak to musí být opravdu skvělý člověk." Nakonec jsme tedy vešly dovnitř. Zula jsem si své balerínky a dala je vedle Léandrových bot. Všimla jsem si, že paní Blancová a služebná nás už došli.Zmijozelák se rozešel do jakési mě neznámé místnosti a tak bylo přirozené, abych šla za ním. ,,Ahoj Chandelle." reagovala jsem ihned na pozdrav Léandrovi mladší sestřičky. Její úsměv jsem jí opětovala. Slyšela jsem tón hlasu pana Blanca a tak jsem se rozhodla ho téměř ignorovat a odpovědět prostým a možná i trochu chladným: ,, Dobrý den, pane Blancu." Pak Léandre rychle odešel z místnosti a já za ním, jelikož jsem slyšela něco ve smyslu "Patriciin pokoj" nebo tak. Došli jsme před jedny dveře. Se zatajeným dechem jsme pozorovala kamaráda jak otvírá dveře. Vstoupila jsem v těsném závěsu za ním. Vydechla jsem: ,, Nádhera" a na nic víc se nezmohla. Doufala jsem, že za tu dobu co budu přebývat v domě Blancových kvůli mé osobě nedojde k jaderné katastrofě, nebo něčemu podobnému.

"Jasně no, Chandelle tu je, a je to opravdu super sestřička, ale jsme sourozenci, že, ti se obvykle občas hádají. A perou." prohlásil jsem a zavzpomínal na naše rvačky. Nebyly sice nikdy nijak velké, kvůli našemu rodu, vzdělání, a tak dál, ale přesto jsme se občas poprali. "No, já mamce se zahradou nepomáhám, ale určitě to super bejt musí, když to říkáš..." řekl jsem a mile se usmál, přeci jen zahrada není můj koníček, stejně jako vaření a uklízení ne. Domácí práce. Ble. "Ale tak jo, do Bradavic se těším, ale ani by mi nevadilo zůstat doma. Mám tu všechno, co potřebuju, ale jo, těším se." řekl jsem. Až zase pojedu do Bradavic, bude se mi celý rok stýskat. "Neboj, ono si časem stopro zvykneš. Mě už tady nepřipadá honosné nic, ale líbí se mi ten břečťan, co obrůstá náš dům." prohlásil jsem a zazubil se. "Tak velký dům ti samozřejmě přeju. Možná ti to i jednou vyjde." zazubil jsem se. Myslel jsem to vážně. Přál bych to každému. Asi. "Na schovku tu moc nehrajem, ale můžem si třeba k večeru zahrát. I se Chandelle. Co ty na to?" Jo schovka. To je moc fajn hra, ale když se hraje jen ve dvou, není to takový. "No jo, taky už se na to těšim, až budeme moct čarovat, jak se nám zachce." přitom pomyšlení jsem se pohroužil hluboko do svého mozku. Budu chtít noviny, přivolám si je kouzlem. Budu chtít opravit třeba brýle na čtení, když je budu mít, a prostě jen vytáhnu hůlku a zamumlám kouzlo. Nebudu muset chodit někam do opravny. Panečku, to bude život. Ještě aby mi naši domluvili někoho normálního. Už jsem zase u toho. Jako čistokrevný si musím vzít čistokrevného a naši mi jí domluví. Nevadí mi to, ale bojím se, že si nebudeme rozumět. Teď to ale pustím z hlavy. Je to až za šest let. Hodně dlouhá doba, ale uteče to asi rychle. Vždyť i ten první rok utekl tak rychle. Ani jsem se nestihl rozkoukat a už jsem zase doma.
"No, táta určitě je opravdu skvělý člověk." prohlásil jsem s trochu ironickým tónem hlasu. Tátu respektuji a vážím si ho, ale že bych o něm prohlásil, že je skvělý? To ne. Na to je moc upjatý. Asi se s ním budu hodně přít, až budu starší.
Pat vzala přivítaní dobře. Táta prostě milej být nemůže, a tak jsem ráda, že to Pat vydržela a neřekla mu něco ošklivého, protože to by ji otec okamžitě vyhodil a to bych nechtěl. Navíc by pak následovala obrovská hádka mezi mnou a otcem, a to jsem taky nechtěl. Hádku jsem nechtěl možná ještě trochu víc. Přeci jen, z otce jde trochu strach a rákosku pořád vlastní.
Rád jsem slyšel, že se pokoj líbí, a tak jsem vešel do pokoje a prohlásil: "No a tady je tvoje vlastní koupelna." Otevřel jsem dveře a nechal do ní Pat nahlédnout. "Máš tam mýdlo a nějaký přípravek na vlasy. A samozřejmě taky ručník. Snad ti to bude stačit. Kdyby ne, tak si samozřejmě řekni." povzbudivě jsem se usmál. Kdyby se Pat styděla o cokoli říct, cítil bych se divně, a tak doufám, že s tímhle problémy nenastanou.
Když Pat celý pokoj dostatečně prohlédla, zeptal jsem se: "Co bys chtěla teď dělat? Nemáš třeba hlad? Určitě máme něco k jídlu, a nebu se můžeme projít po zahradě, a nebu si můžeme zahrát s Chandelle na tu schovávanou. Záleží jen na tobě." Usmál jsem se. V tom přiběhla zespod Chandelle. Asi mě slyšela. "Hrát hru?" zeptala se nadšeně. Milovala hry. Co takhle na princezny? Nebo ti můžu uplést cop. Nebo můžem hrát na piráty. Možná i na schovku, ale museli bysme se rozhodnout, jestli budeme hrát v domě, nebo na zahradě, protože v obojím hrát nejde. To je moc veliký... začala rozumovat, až jsem jí musel zastavit. "Patricia si sama vybere, co budeme dělat, nemyslíš?" řekl jsem vážně a pocuchal Chandelle upravené vlasy. Ta se na mě zlezašklebila a začala si vlasy upravovat do původní podoby.

_________________

Super sestřička..... To bych taky chtěla říct o svém sourozenci, respektive o své sestřičce ať mladší, nebo starší, bylo by mi to fuk. Chtěla bych nějakého mít. Nejednu noc jsem jako malá proplakala buď schovaná pod postelí, nebo u maminky na rameni, ale nejčastěji jsem tiše plakávala pod peřinou své postele. Ale to sem přece teď nebudu tahat.. okřikla jsem se v duchu. Vždyť tohle bylo přece to, co jsem chtěla téměř ze všeho nejvíc. Být někde o prázdninách s kamarádem a příležitostně někým jiným. A teď tu byl Léandre a Chandelle.. A já jsem byla šťastná. Jedním uchem tam a druhým ven mi proběhla informace o rvačkách. Já jsem to prostě nechápala. Sourozenci.. Se prostě nemůžou pořád, nebo klidně občas hádat. Vždyť každé sourozenectví musí být bez poskvrnky. Nebo alespoň u mě by to tak bylo. Já bych svého sourozence určitě měla strašně, ale strašně ráda. Ale huš. Nech toho! ,, Já bych mamce pomáhala. Ale zase chápu, že jsi kluk a ti na to moc nejsou.." a aby věděl, že to nemyslím zle, šibalsky jsem na něj mrkla. ,,Mi máme doma jenom takový mini-kytičky v květináčích a nějaký bylinky, z kterých mamka vaří. Jsou super!" a zazubila jsem se při vzpomínce na mamky nakládané maso s bylinkami a tak. Ale teď budeš už zase poslouchat Léandra.. ,, Tak ty to máš dobrý. Kamarády, minimálně u babičky a dědy a pak tu máš Chandelle, mamku, taťku, zahradu,.." při slově "zahrada" jsem se rozesmála. Jinak by si asi myslel, že jsem ho předtím vůbec neposlouchala a tak jsem se tedy zasmála. ,, Jo jo, břečťan je super. Nám taky obrůstá kus domu zrovna kousek od našeho okna. To seš hodnej, že mi to přeješ. Já bych ti to taky přála, kdybys ho už neměl.." Což jsem doprovodila milým a možná i trochu nesmělým úsměvem. A zase jsme u kouzlení.. Myslím si, že normálním dětem se do školy nikdy nechce ani za mák, ale mě se tam teda chtělo. Rozhodně lepší, než to doma. Jasný, mamka je super, ale kamarádi,.. jsou kamarádi. ,,Jo, to kouzlení bude vážně bezva" Pak bylo na hodnou chvíli ticho. Ticho. Toho jsem si u nás doma moc neužila. Nebydleli jsme sice na úplně nejrušnější ulici ve městě, ale auta tam jezdila dost často. Koukla jsem na Léandra. Vypadal zamyšleně. Hm, o čem asi přemýšlí? Někdy by mě zajímalo, co si kdo myslí, ale asi by to byla velká ztráta soukromí, takže jsem jen zavrtěla hlavou a vyhnala si ty myšlenky z hlavy. Chtěla jsem přerušit to tíživé mlčení, ale nakonec se toho ujal náš mluvčí a trochu i kecálek Léandre. Když to řekl na první pohled jsem nepoznala, že jde o ironii, i když to bylo nejspíš naprosto očité. Ale nakonec.. ten tón v hlase. A zase ticho. Jelikož jsem nevěděla o čem by měla být řeč, nechala jsem Léandra pohrouženého do svých myšlenek. Vykoukla jsem z okna. Poslouchala jsem a celkově vnímala okolí a přírodu. Bzučení hmyzu, vůni květin, šustění listů,.. fantazie. Mírný vánek mi pročechrával vlasy a to byl více než příjemné. Nakonec jsem okno zavřela a otočila se, jelikož Zmijozelák už zase začal mluvit. Pak vešel do vedlejšího pokoje a já přirozeně za ním. Moje vlastní koupelna, jak mi hned oznámil kamarád. Znenadání jsem ho objala. Prostě mě to tak popadlo. ,,Ehm, promiň,.. Já,... díky moc je to tu strašně super." pustila jsem ho a zčervenala jsem se. Když mi pak říkal o různých věcech v koupelně, bylo vidět, že je v tom trochu rozpačitý. No jo, kluci. Ty to nechápou. a usmála jsem se sama pro sebe. Hned jsem se šla kouknout na šampon. Na vlasy, normální mýdlo,.. bezva. To mi stačí. Hned jsem přivoněla k přípravku na vlasy. Byl úplně nový. A voněl krásně. Po růžích. Pak jsem se koukla na Léandra. ,, Ne neboj,.. Hlad nemám. Zatím." a následoval úsměv. ,, Něco hrát klidně. S Chandelle bych se ráda seznámila. Teda, jako blíž, než pozdravem, chápeš..." Chandelle. Vtrhla k nám jako vítr. [b],,Ahoj Chandelle, mě to je vcelku jedno. Jsem tu přece za hosta a tak je mi to jedno. Co vymyslíš, to si zahrajeme, teda jestli to nebude vadit Léandrovi.." a usmála jsem se na oba. Chandelle byla fajn. Ostatně i Léandre.. Všichni tu byli fajn, až na pana Blanca s kterým jsem se zatím moc nepohodla, respektive ani neseznámila. Jo, bylo to tu super. Tak co asi sourozenci Blancovi vymyslí?...

"Já si stejně myslim, že každý den v týdnu, každý týden v měsíci a každý měsíc v roce plení záhonů, nebo třeba pokojových kytek by tě zabil." řekl jsem suveréně. Znělo to skoro jako sázka, ale to by si Pat svůj velký květinový záhon musela tahat do školy, a pak po učení každý den ty zatracené kytky opečovávat a rychle by se z ní stala špatná čarodějka, a nebo by sklouzla ke kouzlům, takže by stejně sázku prohrála. O tomhle nemělo smysl se dohadovat. Měl jsem jednoznačně pravdu. "Hmm, bylinky jsou super, hezky voní." řekl jsem neurčitě, protože kytky nebylo moje témá. Že bych se v nich nějak vyznal se říct nedá. "Zahradu..." zopakoval jsem s úsměvem. Copak zahrada. Nejlepší byl ten strom za domem, ten co se na něj dá dobře vylézt. "Ty nemáš kamarády? A mamku máš taky? A proč si tvoje mamka nenašla někoho dalšího, můžu-li se zeptat..." Tohle asi nebyla úplně nejlepší otázka, ale Patriciinu matku jsem nechápal. Teď je doma přece pořád sama, ne? Když je Pat teď přes rok v Bradavicích. Musí jí tam být smutno a co člověk celou dobu sakra dělá, když je sám? "Ono je to docela těžký, když začínáš prakticky na nule se vypracovat tak vysoko, ale to chce cíle a píli. Myslím, že k tomu máš docela předpoklady a v každém případě si vždycky můžeš najít někoho, kdo takový velký dům má." Existuje hodně možností, jak toho velkého domu dosáhnout a Pat to jistě nějak zvládne. Je to šikovná holka.
"To jsem rád, že ti teď nic nechybí, ale fakt, kdybys něco potřebovala, tak si řekni. My tě nesníme, ani taťka, slibuju." povzbudivě jsem se usmál. Byl bych fakt nerad kdyby se Pat bála o cokoli poprosit. "Tak jo, to je dobrý. K věčeři bude Husa a houskovými knedlíky. Nevadí?" Kdyby to vadilo, tak by Pat ssamozřejmě dastala něco jiného. Klidně by se pro ní vařila i nová večeře, ale myslím, že na to je Pat dost slušná. "Chandelle se s tebou taky ráda seznámí. Si holka a máš dlouhý vlasy. To jí k radosti stačí." řekl jsem s úsměvem. "Budeš to muset nějak vydržet." Copak Chandelle. Ta když se pustí do vlasů, tak nepřestane, dokud není účes dokonalý, nebo dokud člověku nevypadou vlasy. Ale podle mamky je to sladký. Nechápu. Podíval jsem se na sestru. Jsem rád, že se Pat chová slušně, ale hru by si vybrat mohla... "Tak bysme si tedy mohli zahrát tu schovku, ne? Česat se můžete po večeři. Co vy na to?" zeptal jsem se s nadšením a očekáváním. Schovku už jsem nehrál pěkně dlouho. Fakt už se na to schovávání a na to, jak vyhraju těším. "Já bych si docela zahrála." řekla nesměle Chandelle. Na víc už jsem nečekal a seběhl po schodech dolů. Slyšel jsem, jak Chandelle dupe za mnou po schodech dolů. Rychle jsem si obul tenisky a čekal na obě holky. Chandelle byla dole jen chviličku po mně a obula si svě polobotky, pak si stoupla vedle mě a čekala na Pat.

_________________

,,Když myslíš,..." přikývla jsem, ale v duchu jsem si stejně myslela své. Vždyť to musí být a) Bezva b) Super c) Strašně úžasný. Jiná slova jsem pro to prostě neměla. No dobře, plení sice nebylo tak super, jak jsem se snažila Léandrovi vtlouct do hlavy, ale někdo jako já to prostě musel udělat. Navíc, miluju kytky. Jsou boží ze všech stran. Například voní. Čuchat ke každé kytce dá zabrat, ale ta odměna, ta vůně, je prostě boží. Co dodat. Navíc každé kytka vypadá jinak. Mysli trochu, teď nejsi někde v rajský zahradě nebo co... okřiknu se. Nic většího jsem v té větě neviděla. A tak jestli měla nějaký hlubší smysl, prostě jsem to nepochopila. Pohlédla jsem na Léandra. Neviděla jsem v jeho pohledu nic zvláštního a tak jsem jen pokrčila rameny. Znovu jsem se v myšlenkách zatoulala ke kytkám a jejím vůním. Růže. Nasládla. Až skoro hnusně, ale ne hnusně pro mě. Fajn, už začínám bláznit. Normálně si můžu povídat s pár lidmi od sousedství a matkou, ale teď mám vedle sebe kamarád. Co kamaráda, moc dobrého kamaráda! A já si v duchu povídám sama se sebou. ,,Jo, jasně,.. hezky voní." zamumlala jsem možná drobátko nepřítomně. Bylo ticho. Nevím proč, ale asi jsme si neměli co říct. Což bylo dost smutné. Já jsem měla Léandra ráda a doufám, že i on má rád alespoň trochu mě. ,,Což to, kamarády. Spíš v Bradavicích, než doma. Znám sice pár lidí a dětí ze sousedství, ale jestli je můžu nazývat kamarády,.. To asi spíš ne. Snažila jsem se s nimi skamarádit, ale oni proti vytvořily jakous takous alienci,.. Ale to je jedno, to sem teď nebudu motat." a pokusila jsem se usmát, což nejspíš vypadalo jako super-kyselý úšklebek. Pak jsem odpověděla na další Léandrovo všetečnou otázku: ,, Jasně že mám mamku.." řekla jsem se zamračeným výrazem ve tváři. Když byla vyřčena další otázka, chvíli bylo ticho. Přemýšlela jsem, jak zformulovat otázku. ,,Víš, moje mamka to měla těžký. Ona se do táty fakt zamilovala a když jí začal bít a podvádět strašně jí to zlomilo." na chvilku jsem se odmlčela. Lezlo to ze mě úpřímně řečeno jako z chlupaté deky. ,, Pak, když si našel tu další ženskou a měl s ní dítě odešel. A v tu chvíli byla mamka úplně na dně ale zároveň strašně rozzlobená. Složila se na několik dní a mě jí bylo fakt líto. Ty si to nedokážeš představit, ale.. Když se vybrečela a uklidnila tak začala být téměř naprosto chladná ke každému mužskému pohlaví. Už bylo pár těch, kterým líbila a chtěli s ní.. s náma zůstat, ale ona je vždycky odmítla." po tomto proslovu jsem se otočila, aby Léandre neviděl, že jen stěží zadržuji slzy a první už se mi kutálí po tváři a já netuším proč. Nakonec jsem si je otřela a otočila se zpátky. ,,Tak tady to vidíš." a pokusila jsem se o mdlý úsměv. Pak začal mluvit o tom, že si někoho najdu. Někoho bohatého. Ale to jsem téměř neposlouchala. ,,To jsem ráda, že mě nesníte. Jasně že vůbec nevadí. Proč by mělo?" zeptala jsem se ho pořád s úsměvem, který už nevypadal tak mdle jako předtím, ale pořád to nebylo ono, ale alespoň něco. ,,Ale prosimtě. Chandelle je moc fajn. Tak na schovku,.. Jo fajn. A Chandelle mě teda učeše po večeři." Léandre seběhl ze schodů a jeho sestřička jako blesk za ním. A tak jsem nelenila a běžela za nimi. Téměř jsem musela, jinak bych se v tomhle velkém domě nejspíš ztratila a pak někde narazila na pana Blanca a to bych OPRAVDU nechtěla. Tak jsme seběhli až dolů. Tam už přešlapoval Léandre s Chandelle. Obula jsem si své balerínky a i když jsem věděla, že lepší by byly tenisky v duchu jsem pokrčila rameny. ,,Tak půjdem?" usmála jsem se a čekala jsem, až se někdo z nich pohne.

Patricia byla nějak trochu mimo. Pořád tak nějak tam byla jenom ona sama pro seme. Možná byla unešená z našeho sídla, nebo z naší zahrady. Třeba myslela na to, jak toho všeho dosáhnout. Možná byla zamilovaná. Možná byla hladová a možná se jí stýskalo. Do hlavy jí bohužel nevidím. "Je ti dobře? Nebolí tě hlava?" zeptal jsem se stejně pro jistotu, protože by bylo dost pitomé, kdyby Pat přijela a zrovna byla nemocná. Měla mi přece oživit prázdniny a ne vyležet důlek v posteli pro hosty, nebo blízké nemocnici. To by bylo opravdu mrzuté. "Tady v okolí moc domůnení, jak sis jistě všimla." podotkl jsem. Vlastně v okolí nebyl žádný dům. Město bylo téměř dva kilometry daleko a na samotě nikdo nebydlel. Teda alespoň na téhle straně od města. "Počkej, to nechápu. Jak jako, že vytviřili jakous takous alianci? Jak proti tobě sousedi mohli založit alianci?" Pořád mi to prostě neleze do mozku." Fakt někdy nechápu, co Pat říká, ale když se jí člověk zeptá, tak to, co říká občas dává smysl. Možná se tím nechtěla zabývat, já to ale vědět chtěl. To, že Patriciin táta její mámu byl mi vyrazilo dech. U nás se taky vedlo pár hádek, ale otec by na maminku ruku nevztáhl. "Ty si na tu dobu ale naštěstí nepamatuješ ne?" řekl jsem. Myslím, že věta 'To je mi líto' nemá v tomto případě absolutně žádný smysl. "To je v pořádku, už je to dávno pryč a nemá smysl bejt smutnej kvůli něčemu, co nevrátíš." řekl jsem trochu rozpačitě, protože mi bylo jasné, že se tahle věčně pozitivní dívka neodvrací jen tak. Nevěděl jsem, co udělat, a tak jsem jí nejistě objal. Myslím, že obejmutí je dobrý lék na všechny bolístky. Ukáže to člověku, že není sám, že jsou lidé s ním. A ti lidé, v tomto případě já, ho (Pat) na holičkách nenechají.
"To jsem rád, že nám věříš." řekl jsem s úsměvem od ucha k uchu. "No mohlo by ti to vadit ze spousty důvodů. Husa není tvoje oblíbené jídlo, knedlíky nejsou tvoje oblíbené jídlo, nerada večeříš, ráda večeříš, ale ne nic velkého, třeba jen chleba, nesnášíš smrad pečeného masa, nesnášíš sezení na židli, chceš pryč, nesnášíš naší kuchyni... No považ, možnoistí je dost, tak se radši ptám." to už možná bylo trochu přehnané a maličko mimo etiketu, ale tak což Pat to snad nepozná. Jsem trapnej.
"Jasně jdem." prohlásil jsem rázně a vyrazil se sestrou v závěsu k jednou ze stromů. "Tak já objasním pravidla. Budu pikat jako první. Vy se zatím schováte. Bude se hrát jenom na zahradě. Z našeho pozemku nevycházejte. I tak je ta zahrada dost velká, tak to snad zvládnete." podíval jsem se na holky. Nebylo na tom co nechápat a Chandelle se na mě usmála. "Tak já jdu pikat. Do čtyřiceti, jo? Jedna, dva, tři..." otočil jsem se ke stromu a zavřel oči. Chandelle se otočila na Pat a chytila ji za ruku. "Pojď, ukážu ti místo, kde se schováme. Místo o kterém bráška snad neví." a pak pomalu šla. Přesně tak rychle, aby to stihla než dopočítám a tak pomalu, aby ji Pat stihla. Dovedla ji téměr do rohu zahrady ke keři z růží. Oddálila od sebe větve a vytvořila tak "branku" rovnou do středu keře. "Na tomhle jsem pracovala hodně dlouho." řekla pyšně a vlezla dovnitř. V keři bylo místo akorát tak pro dva, takže jestli děvčata nebudou mluvit, tak je nikdo nenajde, ale Chandelle by to nikdy nevydržela. "Máš nějaký panenky, a nebo plyšáky? A máš je sebou?" zeptala se Chandelle se zájmem. Panenky a plyšáky vždycky milovala. "Čtyřicet. Už jdu." zařval jsem, ale nevím jestli to holky slyšely. Přeci jen celou zahradu nepřekřičím.

_________________