Ne že by jeho konejšení, či co to bylo, poslouchala, ale bylo fajn vědět, že se o to pokusil. Asi.
Algernnon každopádně brzy zjistila, že nehmotné slzy rozmazávají nehmotný make-up úplně stejně jako ty hmotné, takže toho nechala, aby nevypadala ještě víc ridiculement. To, že modrá je prý dobrá, už ovšem vnímala dokonale.
„Červená byla lepší,“ fňukla naposledy a nostalgicky si potěžkala podprsenku i s nákladem, aby jako viděl, co tím myslí. Krom toho ovšem mohl vidět taky pramínky něčeho vytékajícího, co mohla být krev stejně dobře jako inertní silikonová výplň implantátu, ale v tomhle odstínu to naštěstí nešlo moc rozlišit. Díru skrz aneb okno do duše zemřelé hraběnky bylo samozřejmě vidět dokonale. Každopádně to byl pohled plný skvostné ironie, který naštěstí nevydržel dlouho, protože se Aaron zeptal na docela logickou věc.
„Zavraždili mě tu,“ pravila správně dramaticky, aby ani na okamžik nemohl pojmout podezření, že to snad byla její chyba, a ukázala do nedaleké uličky. „Ten smradlavý Irčan, co krade dokumenty, a jeho povedený frère.“ A kdo by čekal, že se rozbrečí znova, konfrontována tou nepěknou vzpomínkou, dost by se sekl. Máloco totiž na Algernnon de Bray působilo jako lepší antidepresivum než vidina pomsty.
„Až ho chytí a šoupnou do Bastily, udělám mu ze života peklo comme Le Santé, ale do té doby tu asi počkám.“ Epizodku s mrtvým goblinem radši nezmiňovala a beztak už to pro ni byla minulost. „Leda že bys měl lepší nápad, mon ami,“ usmála se nakonec a i když to myslela spíš jako vtip, nějaké té inspiraci se určitě nebránila.

_________________

„Jo, to věřím,“ odkývnul Aaron poznámku, že červená byla lepší. Červená byla vždycky lepší než modrá, alespoň co se spodního prádla týkalo. Když očima zabloudil k průhledným přednostem, ze kterých navíc něco vytékalo, na chviličku se mu vzbouřil žaludek. Ano, opravdu žaludek, nic jiného. Bůhví, co to z těch krasotinek vytékalo, a Ron to možná ani nechtěl vědět. Rád by si zachoval psychické zdraví, nebo alespoň ten zbytek, který ještě měl.
Když se mu dušice svěřila, že ji tu zavraždili, Ron povytáhl obočí. „A kdy?“ vypadlo z něj velmi inteligentně. Tahle průhledná bytost totiž působila čerstvě a Ron o žádné vraždě na Příčné ulici nevěděl. Za to ale asi mohl fakt, že se celé prázdniny toulal mimo civilizaci a nečetl ani noviny, protože ho akorát prudilo, co se v nich píše. „Smradlavý Irčan? A kdo?“ Ron v tom měl totální maglajz a francouzská slovíčka, kterými ta ženština svou mluvu prokládala, mu vůbec nepomáhala. „A když víte, kdo vás zavraždil, proč to někomu neřeknete?“ zeptal se a tázavě se na dušici zadíval. On by to teda rozhodně udělal, kdyby měl tu možnost. Otázkou ale bylo, jak velkou váhu mají (nebo spíš nemají?) slova ducha. „Ehm… a vy odtud jako můžete jen tak odejít? Já myslel, že duchové jsou nějakým způsobem vázáni na místo, kde zemřeli. Nebo ne?“ brouknul Ron nejistě a zkoumavě se na dušici zadíval. Nechtěl jí naštvat, ale tohle byl fakt, který ve svých plánech přece nemohla opomenout. Ale Ron ve skutečnosti neměl tušení, jak to mají duchové ošéfované, tohle prostě někde slyšel a rozhodl se, že tomu bude věřit. „Pardon, ale na osnování pomst nejsem zrovna dobrej,“ zvedl ruce v obranném gestu a pobaveně se ušklíbnul.

_________________

„Na začátku prázdnin,“ odpověděla na první z dotazů bez jakékoliv známky emocí v hlase. Vypadalo to, že se velmi intenzivně zamyslela, a rozhodně ve vzpomínkách na smrt našla něco uklidňujícího. A protože další dotaz byl rovněž zaměřen na poslední událost v jejím životě, stihla se uklidnit víc, než by kdo čekal. „Já jim nemusela říkat nic, všechno zjistili od bratra toho špinavce a pár svědků. Problém je, že utekl a nemůžou ho najít, takže ho ani nemůžou po zásluze zavřít, až zčerná.“ Teď už pro změnu zase trochu fňukala, protože vědomí, že po světě volně běhá nejen ten lotr, ale i bratr a syn, kteří v tom bezpochyby taky měli prsty, ji prostě nebetyčně frustrovalo. Co tak zaslechla při vyšetřování, měl onen rádobyspolupracující bráška začít učit v Bradavicích, ale nebyla si moc jistá, jestli je to odměna nebo trest.
Dotaz ohledně stěhování ji trochu zaskočil. Je sice fakt, že jakožto pracovnice ministerstva by takové věci asi znát měla, ale pravdou je, že neměla nejmenší tušení. Musela tedy začít spekulovat na základě svých dosavadních zkušeností.
„Byla jsem u soudu a po Příčné taky cestuji à volonté, takže stěhovat se asi můžu. Myslíš, že bych ho mohla zkusit najít sama?“ pravila s nefalšovanou dávkou zájmu a v očích se jí zablesklo. Napadlo ji totiž, že když nemůže strašit přímo svého vraha, mohla by aspoň řádně prudit jeho příbuzné, čímž by ho možná vylákala na světlo. Spravedlnost a pomsta v jednom, co může být sladší?
Tedy, krom té jedné věci, na niž si teď mohla nechat zajít chuť.

_________________

"Takže nebudu moci ověřit, že se do naší rodiny dostatečně hodí, škoda," broukla Amanda spíše tišším hlasem, přeci jen nemuseli všichni vědět o tom, že si hodlala svého nejmladšího sourozence, během různých prázdnin, převychovat k obrazu svému. Nechtěla z ní nebo něho mít další dvojčata vychovávané v dívčí škole, což jí přišlo strašně... holčičí a pro ní nevhodné. "Nemáte zač, star... dospělý pane!" odvětila na jeho poděkování se zářivým úsměvem, jelikož jí objal. Která dívka by nebyla v takové chvilce šťastná, že ano?
Na jeho další otázku zavrtěla hlavou. "Ne, nemám!" pronesla vážným hlasem a chvilku si počkala, jak na to zareaguje. Nakonec jí však zajiskřilo v očičkách a sáhla do kapsy jeho oděvu, odkud vylovila obálku s pečetí Bradavické školy. "Měl jsi ho ty," usmála se lišácky a ještě psaní na chvíli odložila, měla přeci zmrzlinu a nechtěla si to pokydat. "A speciální přání mám! Chtěla bych koště, i když ho prváci nesmějí, ale to je jedno. A taky jsem stále nedostala toho poníka," zkusila naoko zaprosit o své dětské přání, které si stále přála vyplnit. Ale kdyby nebyl poník, mohl by to už klidně být kůň. Její geny jí už dopřály dostatečnou výšku, aby si mohla zajezdit i na něčem větším. Co se týkalo její maminky, nějak neměla nápad, co by se jí líbilo. Chvilku se nad tím zamýšlela a nakonec se raději zeptala: "Co myslíš, že by jí nejvíce potěšilo? Abych byla ještě víc vzorná dáma?"
Konečně se dostavila babička, která jí hezky pozdravila, což měla Am ráda, přeci jen, kdo by neměl rád hezké uvítání. Ale ještě než se na ní vrhla, zvedla levou ručku, ve které nedržela kornoutek, na znamení "stop" a pomalu zkousla zbytek kornoutku. Až pak vyskočila na nohy a pevně babičku objala. "Ahoj, babíííí," zvolala dívka a nad dobou čekání jen pokrčila rameny a zamumlala: "Za každou vteřinu to bude jeden bod pro mojí kolej, jsme domluveny?" mrkla na ní spiklenecky, i když měla takové podezření, že tohle u babičky neprojde. Ale zkusit to musela, soutěživost zase jednou zvítězila.
Těkavě pak přelétla pohledem mezi tatínkem a babičkou, párkrát mrkla, zatímco se oni poměřovali a zkoumali, ale raději se do jejích vztahů a pozorování nezapojovala, stejně by jí řekli, že je na to ještě moc malá. "Ano, hůlku! Doufám, že si mě vybere nějaká hezká, se kterou si užiji spoustu legrace," odsouhlasila jejích společný návrh a rozešla se směrem doprava, aniž by věděla, že to je druhým směrem. Asi jí museli opravit. "A mimochodem, jdu první!" pronesla důrazně, když zastavili před obchodem. "Myslíte, že budu vybírat dlouho? Ten seznam nevypadal krátce," zeptala se ještě než vlezla dovnitř.

>>>

_________________

"To tedy nevím, jedině že bys byla zařazena do Nebelvíru," řekla Amelia a potutelně se na Amandu usmála. Samozřejmě své vnučce nehodlala nadržovat ani kdyby spadala pod její kolej, ale vůbec by proti tomu nebyla a upřímně to tak trochu očekávala. Každopádně, kdyby šla její vnučka do Nebelvíru, alespoň by na ni mohla dohlédnout, a to by zrovna v jejím případě rozhodně nebylo na škodu. Jenom doufala, že se Amanda nezačně bratříčkovat s největšími lvíčecími uličníky, i když v duchu jí to přála - ona za školních let nebyla jiná.
Následně se konejšivě usmála na Amandu, která si evidentně všimla tiché výměny mezi jí a Jeremiahem. "Myslíš, že Ollivander má v zásobě i ošklivé hůlky?" nadhodila pobaveně, načež vnučku při prvním kroku lehce zachytila za ramena a otočila ji na druhou stranu, "Tudy, drahoušku. A samozřejmě, že půjdeš první, dnešní den je jenom pro tebe," řekla klidně a významně se podívala na Jerryho, který rádoby nenápadně pokukoval po Obrtlé. Z kolegiální solidarity chvilku uvažovala o tom, že by se poté stavila s Amandou na jídlo a přeci jenom by ho na Obrtlou nechala na chvíli jít, ale pak ten nápad zase rychle zavrhla, protože to by se Jerry už taky nemusel vrátit zpátky a Moreen by se to jistě nelíbilo. "To se teprve uvidí," usmála se ještě babičkovsky na Amandu a nechala jí vejít jako první, načež povytažením obočí nahnala dovnitř Jeremiaha a až pak vešla ona. Kdo ví, jestli by se přeci jenom nepokusil o útěk, že.

>>>

_________________

Ron přikývl – jestliže dušici zavraždili na začátku prázdnin, nebylo divu, že o tom nevěděl. Hned po příjezdu z Bradavic si totiž sbalil bágl a zmizel z domu, daleko mimo civilizaci. Svým způsobem to bylo fajn, nic nevědět. „Aha, tak to je… asi docela problém,“ odkýval ženina slova, když mu vysvětlila, že ten zloduch, co ji zabil, utekl, tudíž ho nemohou zavřít, jak si zaslouží. „V tom případě je pomsta asi docela na místě,“ zkonstatoval, přičemž pokrčil rameny a nepatrně se ušklíbl.
Neměl nejmenší tušení, jak to s tím stěhováním duchů je, protože se doposud setkal jen s těmi Bradavickými a ti podle všeho neměli potřebu jezdit na dovolenou. Takže znovu přikývl. Možná i z toho důvodu, že se mu příliš nechtělo odporovat prsaté dušici, kterou to teoreticky mohlo dost nakrknout. „Určitě byste mohla. Času na to máte nekonečně mnoho, ne?“ prohodil pokud možno přátelským a povzbudivým tónem a letmo se pousmál. V tomhle měli duchové jasnou výhodu – na všechno měli dost času.
Po nějaké chvíli však Ron usoudil, že má společnosti průhledné prsaté ženštiny už docela dost, stejně tak jako stínu a polehávání na lavičce. „Hmm, je mi líto, ale budu muset zvednout kotvy,“ zabručel a vstal. Měl v plánu dojít do Kotle a zaplatit si tam nocleh do konce prázdnin, a taky se chtěl pořádně nadlábnout, pěkně v klidu, aniž by mu do toho mluvila nějaká dušice. „Tak… Au revoir!“ věnoval ženě poslední pohled, načež vykročil svým směrem a snažil se neotáčet přes rameno, protože by to vypadalo děsně hloupě.

>>

_________________

Toho, že se Aaron chystá k odchodu, si Algernnon prakticky nevšimla.
Většinu jeho posledních vět totiž zaslechla jen tak na půl nehmotného ucha a většinu výkonu jejího nehmotného mozku (haha) zaměstnávala myšlenka, že s tou pomstou na příbuzných by to vlastně mohlo docela snadno vyjít. Vždyť jestli se může stěhovat, proč by se nemohla přestěhovat někam, kde budou hned dva příbuzní smradlavého Irčana s příliš pokrokovým vkusem na zbraně?
Na tváři se jí postupně rozehrával stále širší úsměv, který nevěstil nic dobrého, a když se Aaron rozloučil, měla jasno.
„Au revoir“ usmála se a on na to mohl vzít jed.

>>

_________________

>>> Deravý Kotlík

Ezru trocha prekvapilo, že keď vkročil späť do ruchu Šikmej uličky, slniečko sa už pomaly skrývalo za obzor. Zdvih zrak k oblohe, pretože kúzelné hodiny v tatkovej kuchyni ráno ohlasovali práve na túto časť dňa príchod búrky. Obloha bola už teraz zatiahnutá a Ezru tým len ubezpečila o tom, že spravil dobre, keď sa rozhodol zavčasu opustiť Kotlík. Presne tak. Odišiel som preto, že sa schyľuje k búrke, nie preto, že mi tam začínalo byť nepríjemne. Minimálne si to teraz snažil nahovoriť. A tiež sa dokolečka ubezpečoval o tom, že na to malé dievča Carreen nebol príliš tvrdý. Popravde, veľmi mu to nešlo a už teraz svoje slová ľutoval aj napriek tomu, že boli dobre mienené. Viac-menej. Také prostoreké dievča by sa mohlo podľa jeho názoru na škole veľmi ľahko dostať do problémov a to nie len so staršími študentmi. Povedal to pre jej dobro. Tak.
Tašku s nákupom si prehodil do ruky, ktorou zvieral rúčku Gingerininho kufra a tou voľnou si prehrábol vlasy smerom dozadu, takže im dodal trocha objemu a možno ich tak aj troška postrapatil. Nevedomky si potichu povzdychol a potom konečne stočil zrak na Ginger, ktorá ho von z Kotlíka hádam nasledovala. "Chceš sa ísť ešte niekam najesť? Oco nám dal peniaze na večeru," dodal, aby sa náhodou nebála o financie, pre prípad, že by pri sebe žiadne nemala. "Upozorňujem ťa, že moja mamka rada skúša kadejaké nové jedlá a no... povedzme, že sú aj lepší kuchári ako ona... Ja som zvyknutý, ale ty možno budeš mať trocha problém," ospravedlňujúco sa na Ginger zaksichtil. "Možno by sme mali ešte zájsť k Drakovi alebo na palacinky k Fortescueovi," navrhol, no konečné rozhodnutie nechal na Ginger. On ju varoval a teraz bolo už len na nej ako sa rozhodne. Pôvodne chcel, aby sa najedli v Kotlíku, ale to ho nejak prešlo. Navyše také palacinky alebo ohnivý burger budú určite lepšie ako riedka fazuľová polievka...
Podľa toho, či a kam sa Ginger rozhodla vyraziť, vykročil uličkou pomalou chôdzou za ich cieľom či už sa Ginger rozhodla pred odchodom najesť alebo nie. "Oco zapojil náš domáci kozub po dobu tvojho pobytu do hop-šup siete, takže pôjdeme z jeho bytu. Bude to rýchlejšie a aj pre teba ľahšie, keď pôjdeš domov. Predpokladám, že máte funkčný krb?" nakrčil obočie v spýtavom geste a tekol pohľadom na Ginger. Konečne si kamarátku poriadne prezrel, akoby k tomu mal až teraz ten správny pokoj a osvetlenie zapadajúceho slnka, ktoré v Kotlíku chýbali. "Máš dlhšie vlasy..." poznamenal, keď svoj pohľad opäť stiahol a zadíval sa na uličku pred nimi.

_________________

<<

Kenneth kráčel Příčnou ulicí se zdviženou hlavou, pevným krokem a neústupným pohledem, jímž se zabodával do ostatních lidí a alespoň zdánlivě známým tvářím naznačoval mírné přikývnutím, v případě žen alespoň úklonu s drobným úsměvem, jenž se následně znovu rychle vytratil ve strnulé a lehce zarostlé tváři, která mladému Van Helmontovi přidávala pár let na víc. Ani dnes nebyl v klasickém letním oblečení, ač teplota šplhala ke třiceti stupňům a většina ostatních lidí byla v lehkých tričkách a kraťasech, což bylo v takových vedrech to nejvíce pohodlné, co si vůbec mohli obléct. Kennethova vysokánská postava tyčící se přes dvě stě centimetrů byla dnes ve světlých barvách, konkrétně v béžových kalhotách a modré košili.
I když si to na začátku prázdnin nemyslel a na Příčné byl během července pouze jednou, tenkrát tu potkal Isabel, posledních čtrnáct dní tu byl skoro každý den a každý den docházel na Ministerstvo, odkud pomáhal strýci s nějakým papírováním, které bylo třeba, když byla teď většina cel v Azkabanu plná, což sebou neslo následek mnohem více strávených hodin v kanceláři a mnohem více vypisování různých formulářů. Ministerstvo si přivydělávalo práci samo, o tom snad nikdo z Van Helmontů nepochyboval, ale nikdo z tich také nebyl hlupák, aby to prezentoval nahlas a tím si zadělal na malér. Když Kennethovi ani deset dní ve Švédsku nepomohlo zbavit se myšlenek na poslední rok v přítomnosti Jocelyn a vrátil se v podobném stavu, jako když odjížděl, práce - respektive spíše letní výpomoc na Ministerstvu mu přišla více než vhod. Dostával se pomalu do věku, v němž se bude muset rozhodovat, jakým směrem bude pokračovat jeho profesní dráha, sice teď nastupoval na univerzitu, ale nikdo nepočítal s tím, že se jazyky bude živit, možná v to Kenneth ve skrytu duše doufal, ale jeho otec tuhle variantu neměl v hledáčku. Další studium mělo být pro lepší rozhled ve světe, upevnění názorů a samozřejmě udržení určitého režimu, protože s osmnáctiletým klukem, co nemá žádné povinnosti, by bylo těžké pořízení. V případě Kennetha byla většina těchto opatření jistě zbytečná, ale Walter měl na svého syna přísnou ruku už od jeho dětství, to Rosemarie plnila tu roli milující matky, která svým dětem dávala lásku a něhu, když potom umřela, zbyl pouze nekompromisní ambiciózní otec, co stavěl rodinu na první místo a nebál se zajít až do tak odporných intrik, že na to doplatil i jeho vlastní syn. Avšak, Kenneth jednoho dne pochopí, proč Walterovo rozhodnutí nevzít si Jocelyn, bylo správné. A tak mu brigáda na Ministerstvu přišla vhod, nejenže přišel do nového prostředí, kterého nutilo přemýšlet jiným směrem, měl zničeho nic spoustu nových kontaktů a mladý schopný Van Helmont se pomalu, ale jistě začal vrývat do podvědomí ostatních lidí, což bylo v dnešní době moc užitečné a pravděpodobně především tohle byl Walterův záměr, proč tímto způsobem svého syna zaměstnat. Moc často se nezabýval psychickým rozpoložením svých příbuzných, ale zaobalit to takto se mu hodilo, jelikož Kenneth slyšel na věci pouze v případě, že s nimi nějak souvisela Jocelyn, či pokud s ní souviselo to, že by na ní mohl konečně zapomenout.
Měl po práci a cítil se docela unaveně, když však míjel kouzelnickou trafiku, uvědomil si, že si dnes ještě nepřečetl Denního věštce, a tak vylovil z kapsy pár stříbrných a koupil si noviny, aby si v nich přečetl, co se během minulého dne a dnešního rána stalo. Poslední dobou těch pozitivních zpráv nebylo zrovna mnoho.

_________________

| +

Tak, nákupy byly hotové, vše bylo zařízené a ještě zbýval nějaký čas, než se měli vrátit domů. Amanda tedy poprosila tatínka, aby si mohla sama ještě projít ulici. Chtěla totiž zjistit, co vše tu ještě je, aby příště již nemusela přijít s ním. On nakonec souhlasil, tudíž si jen vyprosila nějaké peníze na případnou útratu a následně zanechala Amelii i Jerryho v jedné kavárně, kde si mohli klidně poklábosit nebo tak něco.
Vydala se prostředkem ulice, uhýbala ostatním a prohlížela si všechno a všechny. Bylo to zajímavé místo, samé kouzelnické obchůdky a podobně. Nakrátko se zastavila u obchodu s košťaty na famfrpál a i vším ostatním. Fakt moc chtěla létat, ale nakonec dnes koště nekoupili. A zase teď neměla u sebe tolik, aby si ho mohla koupit sama. Možná by za to dostala pár větviček na násadu, ale to jí nebylo příliš platné. Takže si jen otřela imaginární sliny chtíče a zamířila zase dál.
Jak tak šla, zastavila se u jedné trafiky. Do hledáčku se jí vloudil jeden chlap. Jen jeden mohl v létě chodit v kalhotách a košili. Ještě si ho chvilku prověřovala a nakonec usoudila, že to byl on. V očkách se jí zajiskřilo vzrušením a rozeběhla se k němu. Když byla sotva metr od něho, odrazila se do vzduchu a ručkama se zahákla za jeho ramena. Sice už byla sama dost velká, ale Kenneth byl stále mrakodrap. "Kennetheeee! Co tu děláááš? Nikdo mi neřekl, že tu budeš! Měl jsi napsat, mohl jsi jít nakupovat semnou!" vykřikla na svého bratrance přes koleno, či tak nějak, přičemž ho vždycky brala jako obyčejného bratrance. Pevně se ho držela, snad se jí nelekl a nepokusil se jí zneškodnit jako nějakého útočníka. Co se týkalo staršího Van Helmonta, měl štěstí, že Amanda neměla žádnou trollobijeckou náladu a tak mu nebžodla žádnou hůlku do frňáku. "Za trest tu teď budeš semnou! A koupíš mi čokoládu a nové tenisky!" zabručela konečně, ale na tvářičce jí hrál veselý úsměv. Ráda ho viděla.

_________________