John mlčky shlédl na Orianninu ovinutou paži kolem té jeho, přeskočil k její tváři, ale hlouběji se tím nezabýval. Jeho pohled magneticky přitáhl zmíněný vchod. Konejšivě paní Dawsonovou volnou rukou poplácal po té, kterou se ho držela jako klíště, a vykročil opatrně o kousek kupředu - terén byl strmý a mokré kořeny klouzaly.
"Máš pravdu," vydechl a méně zodpovědně si odfrkl, že si toho nevšiml první. Stejně jako Orianne vytáhl hůlku. "Tak pojďme... Lumos."

Doklouzali se až ke kamenným kvádrům vsazeným do země, ovšem při chůzi si John stále ještě dával pozor. Tyto civilizace se do dějin zapsaly oblibou v nášlapných kamenech, které dokázaly spustit pasti, kterým by se nemuseli úspěšně vyhnout. Zadržel proto těsně před temným vchodem i Orianně tím, že napřáhl ruku přes její cestu a druhou ruku se zářící hůlkou natáhl do temného prostoru.
Z jeskyně se vyvalilo černé hejno pleskajících malých křídel.
"Upíři," rozesmál se jako dítě, které objevilo něco úžasného, a zaklonil hlavu, aby sledoval úprk vystrašených tvorečků. Pak udělal omluvné "hmm". "Proti těm repelent nemáme...
Ať už se s výpravou stalo cokoli, je možné, že je to potkalo právě tady. Určitě chceš dovnitř?" zeptal se a naklonil k paní Dawsonové zpytavě hlavu, v obličeji naoko vážný výraz. Přesto dopředu počítal s kladnou odpovědí. Čekat teď venku nebyl o nic lepší plán.
"Dobře. Pár pravidel, jen pro pořádek. Nebudeme na nic sahat a kdybys měla pocit, že pod tebou klesla dlaždice, zůstaň na místě. Budeme doufat, že tu nečekají nastražené otrávené šípy, ale většinu pastí by snad expedice objevila před námi." To byl taktní náznak, že mohou objevit jenom kupu mrtvých těl, i když to nevysvětlovalo opuštěné hrnky v táboře.
Staré civilizace se s narušiteli nemazlily. Johna i přesto začínalo zajímat, co mohlo čekat tam uvnitř. Pečlivě se střežily vždycky jen věci, které za to stály.

_________________

Už už by se byla neohroženě vydala do spleti tajemství, která oplétala chodby dlouho ztraceného chrámu, kdyby ji nezadržela Johnova ruka. Kouzelnice tázavě vzhlédla k vyššímu kolegovi, na co že jako přišel tentokrát, a jestli znovu periferním pohledem našel kolonii pralesniček, tak ho těm potvorám osobně předhodí jako zákusek, vypadalo to však, že má Wells na srdci něco jiného. Ori sebou nechtěně cukla, když se ze tmy ozvalo pištění a z chodby vylétlo hejno netopýrů. Na rozdíl od svého kolegy však neměla ani pomyšlení na smích. Upíři jí byli jen o něco málo sympatičtější než pavouci, a kdyby měla na výběr, nejspíš by se jim vyhnula.
John k ní naklonil hlavu a spíš pro pořádek se tázal, zda chce jít skutečně dovnitř. Francouzka polkla. Chtělo se jí říct, že ne, nijak zvlášť, ale na výběr nemá, to by jí však nedovolila její hrdost. Ze rtů jí tedy splynulo pouhý souhlas, i když značně kousavý.
„Jestli tady budeme stát, tak se nikdy nedovíme, co přesně se té výpravě stalo. Jdeme.“
To ale ještě netušila, že bude muset absolvovat dost přímou bezpečnostní přednášku. Po zmínění otrávených šípů se jí do hlubin chrámu nechtělo už vůbec, ale Ori byla člověk, který byl zvyklý nedávat najevo strach. Tedy, ne klasickou cestou. „Jestli se necháš něčím zastřelit, tak přísahám, že z legend vyhrabu kámen vzkříšení a zabiju tě znovu,“ zahrozila kouzelnice suše a vydala se do chodby s Wellsovými radami živě v paměti.

Orianne opatrně sestupovala do tmavé hloubky chodby, která nejspíš kdysi bývala chrámem. Kdo ho však vybudoval a proč, to neměla šanci vědět – od toho tady byl její kolega, který se ostatně historií živil. Namodralé světlo hůlek ozařovalo dlouho netknuté, pavučinami obalené kameny, a čarodějce se nad tou představou zježily chloupky na zátylku. Potlačila pocit, že po ní lezou stovky malých členovců, a odhodlaně pokračovala v cestě. Jestli tady někde byla celá osada výzkumníků, pak byli povinni je najít a zjistit, co se jim stalo.
Tam, kde původně byl jen tmavý, zaprášený kámen, se začalo postupně objevovat něco mnohem… živějšího. Orianne s úžasem konstatovala, že s každým krokem, který jejich dvoučlenná záchranná výprava udělala, bylo na stěnách stále více popínavých rostlin. Kde se v hloubi podzemí berou rostliny? Kde berou světlo?
Otázka byla brzy zodpovězena, když z chodby před nimi začalo prosakovat světlo. Měkké, slunečné, lehce nazelenalé, jako ostatně všechno v deštném pralese. „Světlo,“ zkonstatovala Ori fascinovaně, jako by ho snad mohl John přehlédnout. Tohle vypadalo stále méně a méně jako chrám.
To, co přišlo, však nečekal s největší pravděpodobností ani jeden z nich. Skutečně to nebyl chrám. Chodba je totiž po dlouhé cestě tmou vyvedla do malého údolí, které bylo utěšeně zarostlé zelení a orámované skalami. Z těch spadal do nevelkého jezírka vodopád, a co bylo nejúžasnější…
„Mlýn,“ broukla Orianne nevěřícně. A skutečně, voda padající ze skal poháněla dost starobyle vyhlížející mlýnské kolo, vyrobené ze dřeva, zasazené do skalní stěny a očividně stále ještě chráněné kouzly. Francouzka pochybovala, že by za jiných okolností vydrželo takhle dlouho. „Myslíš, že tady někdo žil?“ tázala se trochu zaskočeně Wellse, aby byla její otázka poměrně schopně zodpovězena zaznamenáním schodů, které byly vytesané do skály, prakticky neviditelné pod nánosy břečťanu a vedly kamsi nahoru, nad vodopád, po směru řeky.

_________________

"Já jsem těžko k zabití," ujistil John Wells paní Dawsonovou a s úsměvem naznačil, že může vykročit dál.
Průchod tmou byl pochmurný a nikdo z nich se nezbavil dojmu, že světlo jen přitahuje tvory, kteří tmu obývali po dlouhé roky a možná desetiletí nerušeni. Kámen a chlad brzy zalilo světlo a méně mrazivé lechtání v nose charakteristické pro místa s výskytem rostlin, ovšem to nebyl žádný důvod se uvolnit. V zelených spletencích mohly žít bytůstky stejně nebezpečné či jedovaté, jenže s takovým myšlením by se žádný kouzelník daleko nedostal.
John přikývl a překročil plazivý břečťan křižující zemi pod jejich nohama. "Určitě je to nedostatek tmy, když už ne přímo světlo," zamumlal a přimhouřil oči. Brzy se musel zavřít úplně.
V první komoře museli být jen několik minut, nanejvýš hodinu, a tak je ostré sluneční světlo oslnilo. Bledé bodání do očí polevilo a odhalilo zeleň ve svěží barvě. Odhalil se i zdroj sílícího zvuku, který teď mohli už jistě označit za vodu nikoli kapající, ale hřmící.
John rozpřáhl ruce, jako kdyby chtěl obejmout celé údolí, a zhluboka se nadechl. "Nádhera!" zvolal. Kdyby ho neoslovilo jen samotné skryté údolí, pak jistě známky po lidské existenci, k nimž okamžitě zamířil.
"Neuvěřitelné, brilantní," přitakal, nalepil se na konstrukci mlýnu co nejblíž a šťouchl do míjející lopatky hůlkou. "Úžasně zachovalé. Řekl bych, že tohle udržuje nějaký skrytý mechanismus, který se spustí, kdyby bylo skryté město ohroženo. Moc města tu není," uznal a rozhlédl se. Přesto nebyl pochyb, ale někde poblíž najdou další známky dávné přítomnosti starých géniů.
"Buď opatrná," varoval John paní Dawsonovou zcela vážně, aby nepolevovala v ostražitosti, přestože sám právě prozkoumával mlýn a jeho přilehlé okolí nevybíravými způsoby a přímým dotykem, nežli by se ujistil, že nehrozí, že by spustil příslovečnou past.
"Někdo tu musel žít, nebo tu alespoň přechovával něco, kvůli čemu mu stálo za to mlýn stavět. Možná to bylo posvátné místo. Slyšela jsi o místech, kde magie kumuluje, bezesporu - jsou to často staré stromy, takže... ti asi neříkám nic nového," vyšuměl Johnův hlas do prázdna. Poslední, o co stál, bylo, aby ho propichovala ostrým pohledem za poučování o něčem, v čem se vyzná.
"Nikde nevidím další vchod. Někde tu bude tajný vstup," mínil a sáhl dlaněmi na chladnou desku kamene prošpikovanou reliéfy hned vedle mlýna. "Možná nějaká páka, uvolněný kámen, posuvný kus stěny... Jistě to nebude ve vodě," napadlo ho znepokojeně, ale nejméně pravděpodobnou možnost zatím nechával na později.
Díky hledání dalšího postupu se naskytla i chvíle na obhlídku samotného údolí ohraničeného starými ruinami.

_________________

„Nepodceňuj mě,“ zavrčela Ori potichu, preferovaně tak, aby to John vůbec neslyšel, když se vydávala do tmy s matným povědomím o tom, že na ni ze stěny může kdykoliv vyletět otrávený šíp.
Místo, kde se však nacházeli teď, byl o dost méně temné, a také o dost méně děsivé, když na to přišlo. Francouzka stoupala za Wellsem po kamenných schodech, a také ona se naklonila, aby s rozverným úsměvem šťouchla do lopatky mlýnu. Mohla v tuhle chvíli použít něco jako „odhal svá tajemství“, ale pochybovala, že by to k něčemu vlastně bylo. Mlýn byl očividně poháněný vodou, a zjistit, jaké kouzlo se skrývá za jeho dlouhověkostí, by sice bylo pěkné, ale ztraceným výzkumníkům houby platné.
„Město možná ne, ale schody ano,“ podotkla Orianne s pohledem přilepeným na vytesaný kámen střídmě porostlý popínavými rostlinami, „a jestli tohle není prakticky potvrzení, tak bradavičtí studenti neopisují zadané eseje od vyšších ročníků.“ Výměnný obchod mezi staršími a mladšími žáky se ve zdech Hradu považoval už za prakticky legendární.
„Jsem opatrná,“ ohradila se kouzelnice, když se po úzkém schodišti o něco vzdálila od svého kolegy, aby prozkoumala skalní stěnu pokrytou zelení. Nevěřila zdejšímu rostlinstvu natolik, aby popínavky pročesávala prsty, trochu bezradně tedy lístky odhrnovala hůlkou.
John se rozohnil o místech, kterými od přírody proudila magie, a Orianne tiše naslouchala. Z kolegy výjimečně neproudily informace o chovu tropických žabek, nebo zachraňování slepic, a poslouchat teorie o prastarém mlýnu bylo rozhodně víc osvěžující. Francouzka proto překvapeně zamrkala, když se Wells začal prakticky omlouvat za to, že jí říká věci, které už nejspíš dávno ví. Jestli tohle není nezvyklý vývoj situací.
„Ne, ne, ráda si opráším vědomosti ze školy,“ ujistila kolegu smířlivě, načež s nakrčeným obočím pohlédla zpátky na mlýn, který klapal a tvářil se, jako by se nechumelilo. „Jen se tak ptám… Jestli někomu na tomhle místě záleželo tolik, že tu postavil tohle, a jestli je to tady posvátné… co ještě tu mohlo zůstat? A nakolik funkční?“ Ori se zamračila. Inčtí kouzelníci byli známí svou vynalézavostí, a jestli sem něco zatáhlo výzkumníky, pak se přestávala ptát co, a místo toho zvažovala otázku proč.
Poodhrnula špičkou hůlky stranou šlahouny popínavé rostliny, aby pod nimi objevila několik vyrytých čar. Když člověk zvážil, že šlo o skalní stěnu, bylo velice dobře možné, že se tímto objevem dostali o něco blíže k rozřešení celé hádanky. „Mobiliarbus,“ broukla Orianne a jemným mávnutím hůlky odsunula porost stěny stranou, protože cítila, že nemá srdce na to, aby ho zcela zničila. „Johne? Podívej na tohle,“ zavolala posléze k Wellsovi, oči neodlepujíc od stěny. No, rozhodně to byla rytina. Bližší zkoumání však hodlala nechat na někom, kdo se historii věnoval na profesní bázi.

| +

Mimo herně:
Rutinní hod na Mobiliarbus, +6 za dospělou postavu a úroveň

Orianne M. Dawson rolled 1d10:
2

_________________

"Jednou jsem dostal místo pojednání o roli zlobrů ve válkách dávnověku hezkou povídku o tom, jak se dotyčný kouzlem dostal z mojí hodiny a musel utíkat před římskou legií," vzpomněl si John a nepřítomně se usmál. "Vážně to dělají? Já si říkal, že je to divné, že za jediný esej od tří lidí dávám třikrát body," zabručel, ale hlavu si s tím příliš nelámal podle pohledu, který vrhl na mlýn. Poklepal si na bradu a založil si ruce v bok, aby se zaklonil a prohlédl si mlýn zevrubněji. Jako kdyby se snažil zahlédnout celistvý obraz složený z maličkých puzzlí.
"Moje teorie je, že to, co tu zřejmě našla ztracená expedice, je nepřenosné. Buďto právě kvůli magickému místu, jako kořeny tisíciletého dubu, i když zdejší obyvatelé mívali jiné představy o tom, co je spojí s magií... Anebo je to jen tak velké, těžké, vrostlé do země a spojené s ní. To bude nejspíš to pravé, ano! Ale nevzal jsem si magiometr," uhodil zklamaně pěstí do druhé otevřené dlaně a zkusil z mlýna seškrábnout kousek materiálu, z něhož byl vytvořen.
"Magická hrušeň. Z té bývaly oblíbené hůlky, nebo spíš hole. Poslyš, neuvažovala jsi někdy o tom, že bychom mohli mít jednu hodinu společně? Rostliny jsou zajímavou a nenápadnou součástí skoro všeho, že mě ještě nenapadlo zadávat na to téma! Při OVCE se všichni poperou o Trojskou válku, Napoleona a poslední světové války, ale tohle je opravdu... unikátní," dořekl, zaražen tím, že promnutý kousek dřeva odmítl opustit jeho ruku. V prstech mu teď zářily zlaté otisky po třískách. John rychle ruku schoval a zadoufal, že to neznamená, že kdyby tu byla naváděcí kouzla, sejmula by jeho i Orianne, která se zatím skutečně držela selského rozumu o něco lépe a na nic přímo nesáhla.
"Kde jsem to skončil? Už vím! Slunce pro ně bylo důležité, pojďme nahoru. Stoupat výš, dál... A nenarazit na kněze, mumie jsem potkal loni," zasmál se a pustil se do schodů.
"Hezké je, že nejvíc uctívali nepovedené přeměňování. Na počátku se jeden kouzelník pokoušel proměnit hada ve slepici, nejspíš aby nakrmil rodinu, a z jeho opeřeného hada vznikl symbol, který poznávají lidé ještě tisíce let poté. Tady z výšky jsou krásně vidět všechny ty obrázky ve skalách, viď?"
Uvědomil si že už nějakou dobu ho nikdo neposlouchá. Orianne zůstala o několik stupňů níž a zřejmě objevila něco důležitého. Pospíšil si zase dolů.
"Páni, čelenka, náušnice... Fešák, vyšší hodnostář. Někam ukazuje," odhrnul rukou popínavé rostlinky. "Dračí hlava, nějaké ty lebky..."
Kousl se do rtu. Šifrování nebylo zrovna jeho obor, ale musel by nahlas přiznat, že všechno zkouší metodou pokus-omyl. Často to vyšlo, to ano. Jenže také pak často utíkal před něčím, někým, nebo kombinací obojího.
"Pochází odtud kakao," poznamenal v naději, že odvede podezřívavost a pozornost od otázky, co tu dělají všechny ty lebky. Spoustu čar si mohl vyložit jako znázornění kouzla, ovšem... Zatlačil na podivně vystouplejší dračí hlavu šklebící se se svou sadou zubů. Rostliny opodál se rozestoupily, neboť na ně začaly tlačit dvě desky připomínající křídla dveří. Ze schodů se dalo vstoupit přímo do nitra skály.
"Třeba najdeme kakaový bar. Dámy první?"

_________________

„Povídku? Já jednou obdržela pojednání o rulíku zlomocném psané v raně moderní angličtině, a ještě ke všemu to mělo blíž k fejetonu, než k pojednání,“ uchechtla se Orianne suše ve vzpomínce na veledílo. Měla matný dojem, že autorem rukopisu byl mladý Trevithick, ale jistá si být nemohla, mistr pojednání nepodepsal.
„Jestli to je velké a nepřenosné, co se potom stalo s těmi výzkumníky?“ založila si Ori ruce v bok a změřila si Wellse pohledem. „Tohle nevypadalo, že by se zatoulali. Buď je dostala nějaká past, o kterých ses zmiňoval, nebo tu něco je. Popravdě nevím, co je pro mě víc zneklidňující,“ přiznala nakonec a sklopila hlavu k zemi. Nebylo to tak, že by výpravě kouzelníků nechtěla pomoct. Jenom… před necelými dvěma dny byly její největší problémy, jak přežít další večírek a nabroušeného manžela. Teď čelila daleko monstróznějšímu nebezpečí, a nebyla si úplně jistá, jestli se jí to zamlouvá.
„Já mám hrušňovou hůlku,“ zabroukala Francouzka tiše, skoro sama pro sebe. „A jestli tě přežiju, můžeme to vyzkoušet. Jenom budeme muset sestavit nějaké osnovy,“ zamyslela se na moment paní Dawsonová, a drobnou chvilku se jí podařilo nemyslet na trpký osud výzkumnické výpravy. Nemělo to dlouhé trvání.
V Johnově dalším monologu se dostala zhruba do chvíle, kdy zmínil, že zdejší kmeny uctívaly převážně nepovedené přeměňování. Pak se jí podařilo najít onu rytinu, a zatímco Wells vesele pokračoval dále po schodech, ona zůstala, aby zbavila zeď popínavých rostlin. Teď však oba dva s přemýšlivými výrazy ve tvářích hodnotili umělecké dílo, a pokoušeli se vší silou ignorovat lebky na něm vyobrazené.
„Úžasné,“ okomentovala Ori nechtě tak trochu suše Wellsovu zmínku o kakau, a morbidně si představila diskusní kroužek inckých kouzelníků, jak popíjejí kakao z lidských lebek. Nádherný mentální obrázek, vskutku. Stihla se za něj dokonce i třikrát proklít a přislíbit, že jen co se dostane do civilizace, spálí si ruce žehličkou.
Vůbec tomu nepomohlo, že se Johnovi o chvíli později podařilo proměnit rytinu v tajné dveře, které odhalily podobně tmavou a neprůstupnou chodbu, jako byla ta, kterou sem přišli. Orianne polkla.
„Co jsem vůbec čekala,“ zavrtěla nakonec s povzdechem hlavou a rozsvítila svou hůlkou formulkou lumos. Pak se opatrně vydala do další temnoty. Francouzka se zapřísahala, že jestli po tomhle výletu nebude mít až do konce života klaustrofobii, bude na sebe patřičně hrdá.
Chodba se všelijak stáčela, klikatila, ale nešla nějak výrazně do hlubin, ani nestoupala. Zajímavou ji činil ale jeden detail, který Ori, postupující jako první, velice rychle odhalila – a vlastně i ocenila. „Johne? Nejsou tu žádné pavučiny. Někdo tu musel přednedávnem projít,“ broukla přes rameno a věnovala nedůvěřivý pohled cáru pavoučí sítě, který se, přetrhaný, houpal podél stěny chodby.

_________________

John v duchu zapřemýšlel nad tím, z čeho se v bylinkářství dá psát pojednání. Předmět paní Dawsonové považoval za ten praktický, kdy je třeba nezapomenout si rukavice a naopak je nutné zvládnout odhad, kdy se hodí něco pohnojit. Rulík zlomocný. Zacukaly mu koutky úst, ovšem připomínka expedice mu vrátila vážný výraz.
Kráčeli pomalu tmou kupředu.
"To zjistíme, až najdeme je, nebo to, co tady hledali," odvětil a nervózně si pomyslel, co by měl dělat. Orianne nevypadala šťastně nad představou, že stejný neznámý osud by mohl potkat i je. Neobratně jí položil ruku na rameno a posunul celou figuru paní Dawsonové tak, aby na ni nedopadl pavouček, který se právě spouštěl ze stropu.
"Výborný nápad, mysli na hůlky a dostaneme se odtud," pronesl pevným hlasem, pozvedl obočí, protože chtěl vidět aspoň přikývnutí, a kdyby aspoň tušil, co se Orianne hodí hlavou, určitě by to celé obrátil ve vtip.
"Fiat lux," posvítil si na opačnou stranu, protože se mu náhle zježily vlasy na zátylku. "Co jsi vůbec čekala? Já nevím. Já čekal velkou kouli, co nás každou chvíli zastihne a rozmačká na pyré."

Cesta tmou nebyla o mnoho útěšnější než jakákoli jiná, i když brzy byla relativně monotónní, jestliže si turisté neužívali občasné obrázky na zdech.
"Někdo tudy musel projít, nebo se Odula pustila do jarního úklidu," odtušil John zamyšleně, ale Orianne měla pravdu. Na okamžik ji zastavil a sklonil svou hůlku tlakem o tu její k zemi. V prachu se tam přes sebe rýsovaly několikery stopy. Jen směrem tam, nikoli zpátky.
John pohlédla na paní Dawsonovou a povzbudivě se usmál, jak to uměl jenom on. Obličej mu zase hrál v orchestru výrazů překvapení, nadšení a náhlých objevů. V jednu chvíli mu mezi obočím naskočila hluboká vráska, pak se zase vyhladila a objevila se místo toho na čele. John tiskl ucho ke stěně a poslouchal. Slyšel vodu, otáčení mlýnského kola... Nezatoulali se daleko, i když čas ve tmě se těžce odhadoval.
Pak přišla první překážka.
Hlubina.
Můstek přes propast, kterou by mohli přeskočit jedině na koštěti, přestavoval vratký provazový most prožraný časem. I ve slabém vánku, který tudy osvěžoval vzduch, se kýval, a provazy popisovala celá škála slov, jen ne "spolehlivost". Byl slyšet vzdálený šum.
Tentokrát John Orianne předběhl, nechal ji stát za svou paží a naklonil se kupředu, aby zkusil odhadnout slanitelnost strže. Neviděl dno, ani když tam dolů namířil ten nejsilnější paprsek světla.
"A tohle jsi čekala?" sfoukl hůlku neverbálním Nox. Mech na stěnách skály slabě světélkoval a k dobré viditelnosti stačil, i když přítmí značně šálilo odhad vzdálenosti. I kdyby na dně proudila další voda, mohla tam být ostrá skaliska... "Jak se cítíš ve výškách?"

_________________

Orianne hodila po Johnovi vděčným pohledem, když zblýskla spouštějícího se pavouka. Fakt, že si Wells v celé své roztěkané, zapomnětlivé existenci zvládl zapamatovat, že si s členovci skutečně nerozumí, a dokonce byl natolik pozorný, aby na základě tohoto poznatku jednal, ji potěšil. Orianne nebyla člověk, který se radoval snadno.
„Radši bych myslela na slunečné pláže a koťátka,“ povzdechla si Francouzka nespokojeně, protože jen málo lidí by dokázalo být ve svém živlu, když se soukali tmavou chodbou obydlenou pouze pavouky, a pokoušeli se najít ztracenou kouzelnickou výpravu. Bohužel, jedním z těch lidí byl očividně jistý John Wells, a Orianne pomalu zjišťovala, že jeho nadšení vůbec nesdílí.
„Prosím, nemluv o velké kouli, která nás rozmačká na pyré, děkuju. Je mi z toho úzko,“ poznamenala čarodějka tak suše, jak jen toho byla ve své aktuální situaci schopna. „Čekala jsem pokud možno něco jiného, než další tmavou chodbu pokrytou pavučinami.“

Pokud šlo o Wellsovy poznámky během bezútěšné cesty tmou, Orianne netušila, kdo že to má ta Odula být. Jakožto čistokrevné kouzelnici – a ještě ve Francii studující – se jí nikdy do rukou nedostal výtisk Pána prstenů, pokud člověk nepočítal knihy zabavené na hodinách, které neměla ani nejmenší nutkání číst. Naivně tedy předpokládala, že je Odula nějaký jedinec z mudlovské historie, kterou ve škole tradičně prospala. Kdyby tušila pravdu, asi by jí to na klidu nedodalo. Popravdě, v tu chvíli by nejspíš byla raději, aby John začal s pastmi, které tu na ně bezpochyby číhají, než aby se rozvášňoval popisem obřího pavouka.
Johnův úsměv byl, na rozdíl od zmínky o Sauronově hlídacím členovci, mnohem povzbudivější. Ori se přistihla, že se usmívá zpátky – rychle to odůvodnila tím, že když se někdo culí jako sluníčko, je jen velice těžké neudělat totéž.
Úsměv jí však na rtech rychle uvadl, když ji v dalším postupu kupředu zadržela Johnova ruka. Hlubinu, do které málem – nic netuše – vtancovala, si všimla až ve chvíli, kdy by bylo moc pozdě. Díky Merlinovi za Wellse. Žaludek se jí povážlivě zakýval, s výškami si nikdy nerozuměla; ještě méně pak s těmi, které ji aktivně ohrožovaly na životě.
„Ne,“ přiznala Orianne tiše a pokoušela se od propasti odsunout dále, protože jí z výhružně působícího prostoru nebylo zrovna dvakrát jistě. „Hůř, než by asi bylo v tuhle chvíli záhodno,“ postěžovala si posléze slabě a vzhlédla k Johnovi, co že jako má v plánu teď, a jak hodlá tuhle situaci vyřešit, když provazový most vypadá jako nabídka k sebevraždě a žádný náhradní ani jeden z nich vykouzlit dost pravděpodobně nedokáže.

_________________

John Wells se dal na zkoušení provazového žebříku a jeho pevnosti. Úpění lan a jeho rozdrbanost, kdy nitky a vlásky koukaly na všech stran, nebyly uklidňující ani pro něj.
"Já vím, že tomu asi těžko věříš, ale některé moje dovolené obsahují pláž nebo koťátka," mávl rukou zapřísáhle a namířil na lana svou hůlkou. Trochu zpevňující vůle, Duro nebude to pravé... Ze špičky hůlky vytrysklo slabé modré světlo, které se ovinulo kolem prvních lan. "Někdy dokonce obojí," pokračoval. "Je to dobré, pojďme."
Trochu... lhal. Někdy se z jeho obličeje dala vyčíst lež dřív, než ji vůbec vyslovil, a ke lhaní se nedostával moc často, ale byl to základní předpoklad k přežití. Tahle lež zněla jako neochvějná pravda pronesená tak nedbale a samozřejmě, že nestálo za to se v tom vrtat a zjišťovat, co jsou ty rezavé vrstvičky lží na ní. I když pohled na lanový můstek musel každého utvrdit v tom, že je to pravda velmi optimistická. Orianne spadala přesně do kategorie lidí, kteří zpochybňovali všechno kolem sebe, takže si dál záležet.
K přesvědčenému, pevnému hlasu ale John připojil to, že chytil Orianne za ruku. Nemohla tady zůstat.
"Bude to v pořádku, dívej se jenom na mě," sdělil místo odpovědi a opět to byla jedna z velmi mála situací, kdy se mu podařilo zvolit správný přístup. Neusmíval se široce jako šílenec, z jeho výrazu bylo patrné, že si je vědom všech nebezpečí, ale ví, co dělá, a Orianne bude stačit, když mu bude věřit. "Zvládneme to levou zadní." Zábradlí se nechytej, leda oběma rukama, jinak tě připraví o rovnováhu. "Hele, jdu dokonce pozadu! Je to hračka." Nedívej se dolů.
Nikdy neřekl nahlas, co Orianne dělat nemá. Bylo téměř zákonem, že každý udělal přesně to, co neměl - nemyslet na pověstné růžové nosorožce. Útlá prkna byla nahlodaná zubem času a bylo v nich mnohem víc vzduchu než dřeva. Mezerami se dalo kochat výhledem do hlubiny celých pár sekund, než by je hlubina stáhla dolů neodolatelným voláním.
Znal ten pocit, že se mu kolena proměnila v rosol a nedokáže se dál pohnout, jen víc rozhoupat můstek. V nečekanou chvíli vyskočil a když dopadl, celý můstek se otřásl. "A-ha!" Celý on. Když už to vypadalo, že celá cesta proběhne jen poklidným způsobem přemlouvání a ujišťování, přišel šok. "Vydržel! Fascinující..." pronesl udiveně. Byla to asi nejvyšší forma provokace a zároveň nejlepší možný způsob, jak ukázat, že přejít můstek je naprosto bezpečné, když se to udělá rychle. Provazy nesouhlasily a v některých místech se ještě víc naježily.

_________________

„Nedokážeš si představit, jak málo tomu věřím,“ zaprotestovala paní Dawsonová nahlas a pro jistotu zavřela oči, protože nechtěla vidět svého kolegu padat do propasti. „Není to dobré, není to dobré,“ broukala si zarputile sama pro sebe, protože ani Wellsovo kouzlo ji nepřesvědčilo o tom, že se je nepokusí provazový most potopit a nepovolí.
Nedalo se říct, že by John vypadal nedůvěryhodně. Právě naopak, v jeho obličeji viděla Orianne něco, co vyhodnotila jako pravdu, ale bylo v její povaze věci zpochybňovat a pak zpochybňovat ještě jednou. Francouzka byla ženou toho druhu, který potřebuje mít celou situaci pevně pod kontrolou, a když tomu tak není, je zcela neochotná spolupracovat a couvá. Bohužel, to bylo přesně to, co se jí v tuhle chvíli nepodařilo. Než totiž stačila udělat ten vytoužený krok zpátky, kolem zápěstí ji drapla Wellsova ruka a prakticky ji dotáhla na vratký provazový můstek. V tuhle chvíli už skutečně neměla moc na výběr. To jí ale nebránilo v tom, aby byla alespoň malinko hysterická.
„Pusť,“ houkla na Johna a trhla zápěstím, což se shledalo s jasným neúspěchem. Nezbylo jí tedy nic jiného, než poslechnout kolegu a dívat se na něj, protože kdyby v tuhle chvíli stočila pohled dolů, pod prkna můstku, asi by se už nehnula z místa.
Nechala se tedy vést Wellsem kupředu, pokoušela se nedívat nikam jinam, než přímo před sebe, a snad aby ventilovala svůj strach, ke každé povzbudivé poznámce ze strany svého kolegy připojila svou opozici. Počínala si prostě podobně skepticky, jako Leonard McCoy.
Když John pokoušel svoje štěstí tím, že na povážlivě se houpajícím mostu poskočil, Orianne definitivně ztratila trpělivost. Provazy zadrnčely.
„Udělej to ještě jednou,“ rozlehlo se naráz nad propastí zaječení, „a přísahám, že tě zabiju!“ Žádné optimistické poznámky Wellsovi v tu chvíli nemohly pomoct. „Zabiju tě, zabiju tě,“ mumlala si pod vousy o něco tišeji jako mantru, když nohama naslepo vyhledávala příčky mostu, které ještě byly přítomny na svém místě a neodstěhovaly se do Humpolce.
Cesta na druhý konec propasti se zdála trvat celou věčnost, ale ani věčnost netrvá věčně – ha ha – a tak se nesourodé duo kouzelníků dříve nebo později dostalo z nebezpečí napruženého provazového mostu a stanulo nohama na pevné zemi. Orianne byla v tu chvíli rovnou měrou vyděšená a neskutečně šťastná, že bezesporu unikla jisté smrti, tudíž jí ani nepřišlo nijak divné, že objímá svého kolegu, jako by na tom měl záviset její život, a trhaně oddechuje.

_________________