_________________

Chodba byla od začátku do konce prázdná. Nebylo divu, když bylo dopoledne a vyučování bylo tudíž v plném proudu. Sem tam přes dřevěné dveře byl slyšet hlas profesorů, sem tam zase snaživí žáci, kteří dokola a dokola opakovali kouzla a snažili se je zrealizovat. Profesor dnes dopoledne neučil, ostatně jako obvykle, ale i tak se na snídani dostavil. I když bylo po desáté hodině, na Rodwella tedy docela dost brzo. Koneckonců, pravidelně vysedával celou noc v učebně astronomie a když už do půlnoci nevyučoval, sám zůstával v tmavé místnosti a kochal se a studoval oblohu posetou hvězdami, zatímco se ostatní ocitali uprostřed hlubokého bezesného spánku, někde na vlnách delta, což profesora častokrát čekalo až po svítání a i z toho důvodu chodil do Velké snídaně na snídani v době, když už byl oběd.
Dnes tomu však tak nebylo, jako obvykle se pohyboval po hradě svým rázným, pravidelným krokem, zatímco v rukách svíral hned několik desek, z kterých doslova přetékaly pracovní a pochopitelně i soukromé materiály. Někde na vrchu se povaloval Denní Věštec, uprostřed opravených esejí byla zastrčená přeskládaná hvězdná mapa a možná by se v tom nepořádku našlo i několik dopisů. V tom spěchu, ve kterém Ebenezar procházel chodbami a zjevně mířil do svého kabinetu, si nešlo nevšimnout profesorovo podrážděného výrazu, jenž byl přeci jen o trochu bledší, než bylo normální. Co za tím však stálo, to byla otázka, na kterou se nikdo, kromě profesora Rodwella, odpověď nedozví. Nejevilo se však, že by mu bylo špatně, když v jeho chůzi byla stále ta energie, ta ráznost, nevyzpytatelnost, která sršela z jeho každého pohledu, obzvláště v posledních dnech.
Upřímně, odvahu některých mdlovských studentů, kteří se rozhodli školu kvůli situaci na Ministerstvu, opustit, obdivoval. Tohle by dle jeho názoru čistokrevní dětičky, které měly do nástupu do Bradavic rodiče nebo někoho ze služebnictva čtyřiadvacet za zadkem, nezvládli. A i v tomhle viděl sílu mudlovských kouzelníků, koneckonců už neměli, co ztratit. Byli označkovaní jako dobytek, byli zavírání neprávem do Azkabanu, někteří byli dokonce vražděni, co mohlo být horšího?
Že by opustil Bradavice a následoval tak příkladu některých studentů, takový extrém od něho nehrozil. Přeci jenom, jediné, co právě měl, byly Bradavic. Svou práci, kterou, ač se to na první pohled nezdálo, měl opravdu rád. Že neměl rád studenty, to byla věc druhá. Ale astronomii podřídil svůj život, tu by ze dne na den opustit nemohl, i když i doma v té jedné, zapadlé mudlovské vesničce měl zajímavou astronomickou základu, ale Bradavice byly zkrátka Bradavice. Jediné místo na světě, které mu přirostlo k srdci a na kterém mu záleželo, ač to v životě nahlas nevyslovil a ani nevysloví. Že se však rozhodl zůstat v hradě a ukrývat se tak před širokým vlivem Ministerstva, i když i ten se pomalu začínal dostávat za zdi Bradavic, neznamenalo, že bude celou situaci ignorovat a tvářit se, že není. Možná se o to na začátku snažil, ale teď už to opravdu nešlo.
Dokonce už ztratil i tu prvotní obezřetnost, váhavost, protože jako jeden z mála Azkaban prožil na vlastní kůži a zopakovat si to nechtěl, ani ve snu, což se mu upřímně stávalo dost často. Bylo totiž dost pravděpodobné, že pokud se do něčeho připlete, Ministerstvo sáhne po bývalém trestanci. Proč ne, když sáhla po nevinných bezbranných lidech, proč by měl být Rodwell ministerské spravedlnosti ušetřen?
A i přesto všechno se hodlal té jedné demonstrace, protestu proti zacházení s mudlovskými lidmi jako s dobytkem, zúčastnit. Hodlal připojit svůj podpis na dlouhý pergamen a tím otevřeně přiznat, že on s Ministerstvem nesouhlasí. Koneckonců už bylo jedno, jaké následky to ponese. Všichni mudlovští studenti museli vědět, i přes tu nenávist a negaci, kterou k nim vysílal, že je na jejich straně. Neměl v sobě ani kapku pravého kouzelníka a byl na to hrdý.
A tak hluboce ponořen ve svých myšlenkách, zmítající se někde na hranici vzteku a uklidnění, zatočil prudce za roh, vcházeje do další chodby. Černý hábit za ním jen tak zavlál, kroky v polobotkách se pomocí ozvěny odrážely od stěn a na zem se snesla drobná, úhledná obálka nadepsaná profesorovým jménem. Asi mu to vypadlo z desek, sotva to stihl postřehnout. To až později zjistí, že mu ta nejdůležitější část z obsahu desek chybí. Upřesňující informace k protestu.

_________________

| +

Víte, být prefektem, to nebyl žádný med. Často se vám stávalo, že jste museli někam doprovodit zmatené prvácké zmijátko, případně jiné á-tko, když nebyli po ruce prefekti jeho koleje. Bylo to s tím odznakem dobře vymyšlené, studenti se mohli vrhat na oběť už zdálky, případně i používat zaměřovací zařízení a podobně...
Důvod, proč nad tímhle Patrick s protaženým obličejem uvažoval, byl prostý; při ukazování cesty se mu povedlo tak dokonale ztratit, že vážně netušil, ve kterém koridoru hradu se právě nachází. Dobře, na tu astronomickou věž to tipoval, ale hrozně ho zmátl jeden portrét, který mu tvrdil, že tohle je samozřejmě věž Havraspárská. Zmijozelského to docela vyhodilo z konceptu, ale protože zrovna nespěchal na hodinu, místo zmateného zoufalého pobíhání se hodlal trochu projít a vůbec obhlédnout perimetr. Přece jen, doplňkové znalosti o bradavických chodbách se hodily vždycky...
O něco později se jeho úsilí vyplatilo; chodbami a chodbičkami, schodišti a schodišťátky, zkrátka cestou necestou a polem nepolem se bez traktoru ocitl ve skoro nepříjemné blízkosti království Ebenezara páně, pokud v něm už tedy dávno nebyl, uvažujeme-li fakt, že mohl mít klidně pod palcem celou věž a ne jen jednu jedinou učebnu, ze které byl Patrick v pozdních nočních hodinách mžourat na hvězdy.
Ačkoliv chodba, kterou obyčejně procházel v doprovodu spolužáků pouze dvakrát, třikrát týdně, působila prázdná dost zlověstně a tak trochu lidožravě, pousmál se pro sebe. Pořád to bylo lepší, než být ztracený, no ne? Přitáhl si brašnu s učením a natáhl krok, aby vyrazil nejbližší cestou do sklepení - a to, přiznejme si, byla odsud pořádná štreka.
Jenže.
Vždycky tu bylo nějaké jenže. V tomto zcela konkrétním případě se jednalo o papír, vlastně, obálku, ležící na dlažbě, jako by ji tam přímo někdo naaranžoval. Patrick si to doštrádoval až k ní a zvědavě se nad ni naklonil. Vypadalo to jako jeden z těch pitomých žertíků, jakože - pohodím na chodbě zdánlivě opuštěnou obálku, a až se ji někdo pokusí zdvihnout, ha ha ha, hrozná sranda, kousne ho/cákne na něj nesmyvatelný inkoust/provede mu jinou hnusnou, zatraceně nepříjemnou věc, kvůli které bude dotyčný slabomyslnějším studentům pro smích.
A tady narazil na další jenže. Protože to, co bylo napsáno na obálce... Patrick si přidřepl, jestli dobře vidí. Protest? žasl. Tentokrát už neváhal, když po tvrdém papíru natahoval ruku. Zdvihl se z podřepu i s obálkou a jejím obsahem. Rychle se rozhlédl, jestli se někde kolem nenachází majitel (aby mu mohl vrátit jeho majetek, samozřejmě), ale nikdo vyhovující v dohledu nebyl.
Nikdo nebyl v dohledu. Patricka zasvrběly prsty.
Poštovní tajemství mu bylo samozřejmě svaté. Lézt do cizích dokumentů bylo špatné. On našel cizí písemnosti, měl by je v pořádku vrátit. Tohle určitě nepatřilo žádnému z mladších studentů. A on byl prefekt.
Třetí jenže na něj svůdně pomrkávalo. No tak, opravdu se nikdo nedíval. A navíc - jak chtěl vracet něco, o čem netušil, kdo a kde je její majitel? No tak. Musel se přece podívat. Aspoň podívat... A snažil se potlačit veškeré myšlenky na to, jak strašlivě. Moc. Ho ten obsah začal zajímat.
Patrick si samozřejmě uměl domyslet, že to tu nejspíš neleží dlouho, a že pokud ten, kdo to ztratil, patří mezi studenstvo, nebude zas až tak těžké najít mezi sedmým ročníkem vlastníka, jenže jaksi pobíhat po škole s obálkou a vykřikovat "promiňte, neúčastníte se někdo v blízké době nějakého protestu?" nebyl v tomto případě asi nejvhodnější postup, i kdyby to nakrásně prováděl jen v nonverbální formě. Z profesorů by pak díky lokaci jako jediný připadal v úvahu Rodwell, ale... no tak. I když zjevně neměl rád čistokrevné a sympatizoval s mudly, byl to už skoro stařík, zahořklý, životem unavený.. k tomu jakákoliv protestu podobná aktivita prostě neseděla.
Patrick neodolal, takže prsty hbitě obálku rozevřely (utěšoval se tím, že přece jen zjišťuje, komu to patří, vůbec nic špatného!) a oči se hladově zadívaly po jakýchkoliv informacích. Byl připraven kdykoliv obálku zase zavřít a dělat, jakože nic. Pomalu se opět rozešel...

_________________

Neměl důvod ve své rázné a svižné chůzi zpomalovat, obzvlášť, když páté patro bylo toho dne, v tu chvíli naprosto prázdné a nikde nebylo ani živáčka. Nemusel se proplétat skupinkami studentů, rádoby se přetvařovat, že má oči všude a že jeho pozornosti nic neunikne, ani se nemusel zdržovat rozdělováním trestů, strháváním bodů a v neposlední řadě unikl i těm zázračným výjimkám, šprtům, kteří ho rovněž často obtěžovali kvůli drobnostem, domácím úkolům a blížícím se písemkám. Ebenezar si na škole během těch let naštěstí vybudoval dostatečnou pověst, že se mu podařilo eliminovat výskyt těchto nadšenců do Astronomie, sám od sebe za ním chodil opravdu málokdo, ale i tak se občas někdo zjevil a jak výjimka potvrzovala pravidlo, pokaždé to bylo v tu nejméně vhodnou domu.
Těžko říci, proč teď tak spěchal a pelášil prázdnou chodbou, sice u něho rychlá chůze byla normální a pokud v pozdních hodinách vyzvedával první ročník, odvádějící je do Astronomické věže na hodinu astronomie, nebozí prvňáčci za ním museli doslova klusat, protože Ebenezar nebyl ten typ, jenž by se ohlížel na ostatní, ale dnes to nebyla ta typická, známá chůze, podle které šlo rozpoznat, že nemá dobrou náladu a není radno se mu plést do cesty. Asi opravdu spěchal, nechtěl se nikým zdržovat, anebo... nechtěl být viděn. Koneckonců, když profesor Astronomie vylezl takhle brzo ráno ze svého kabinetu, byl to skoro svátek a byl by nerad, kdyby si na to ostatní navykli. Ozvěny kroků se rozléhaly prázdnou chodbou, nikde ani miniaturní náznak něčeho, že za pár minut by profesor neměl být ve svém kabinetě, spokojeně sedící v koženém křesle s písemkami na koleni a černou kávou na stolku po svém boku. Tak hluboko se utápěl ve svých myšlenkách, které se pochopitelně stále dokola a dokola stáčely k tomu protestu, jenž se každým dnem blížil a byl by hlupák, kdyby nepociťoval alespoň malou nervozitu, že kvůli svým složitým a těžkým úvahám, jenž mu zastiňovaly pohled a činily ho nepřítomným, dokonce přeslechl rachot na konci chodby. A to se mu za pár vteřin stalo o osudným, když procházel kolem prázdné učebny, z jejích zavřených dveří se z ničeho nic vyřítil Protiva a vzhledem k tomu, že měl profesor Rodwell ve zvyku chodit spíše při zdi, vletěl mu rovnou do tváře, prolétl mu tudíž hlavou. Na tom koneckonců nebylo nic divného, studenti to brali jako ohromnou zábavu a smáli se tomu, ale Ebenezara náhlý řechot, Protivův ječivý smích vytrhl z myšlenek tak hlubokých, že ho ten zpropadený duch málem vyděsil k smrti. Snad to byl instinkt, když chtěl před duchem uhnout, alespoň se sklonit, chránit si hlavu, nemohl totiž v první chvíli vědět, že to bude Protiva. Také to mohl být nějaký nepovedený vtípek studentů a v tom případě by si to ti vyvolení obzvlášť odnesli.
A tak všechny eseje, papíry, dopisy, testy mu vyletěly z náruče a rozlétly se chodbou.
Rodwell sotva zalapal po dechu, než střelil ledovým pohledem po Protivovi, který se sice nadšeně smál a poškleboval, pod profesorovým pohledem však překvapivě zmlkl. "Vypadni odsud, nebo tě přivedu k životu a zakroutím ti krkem," zavrčel k němu nepříčetně, víc vztekat se však nemusel, protože Protiva odplul zase o chodbu dál a navíc Ebenezar měl dost na spěch, takže se nechtěl zdržovat. Navíc co mohl udělat duchovi? Na Protivu skoro nic neplatilo, ale Ebenezar si jednoho dne hodlal poradit, chystal se si na něho došlápnout.
S mrzutým výrazem zaklekl k zemi a začal k sobě shromažďovat všechno rozházené, co leželo na zemi. Vzhledem k tomu, že se většina pomíchala, byl nucen vše pečlivě roztřídit, jednotlivé třídy dát na sebe, testy zvlášť, eseje zvlášť, navrch přišlo pár hvězdných map a nakonec se natáhl po třech ležících dopisech... v tom se mu mezi obočím prohloubila mírná vráska. Pokud pamatoval dobře, a že pamatoval, o takových věcech nepochyboval, původně měl ty dopisy čtyři.
Mírná nervozita ho polechtala na zátylku, když si uvědomil, že na třech dopisech z těch čtyř vlastně ani nezáleželo, ale ten čtvrtý? S mírním pohozením hlavy se natáhl po třech obálkách a prohlédl si je, už když se díval na poslední a neviděl na ní ten nápis drobným, úhledným písmem, srdce mu pomalu začínalo startovat na plné obrátky. Ne, nemohl to někde ztratit... hloupost. Skoro by se nad svou vyplašeností znechuceně ušklíbl, byl jako školák.
Klidně odložil dopisy stranou, protože stejně tu obálku akorát přehlédl a omylem ji zastrčil mezi ostatní papíry. A tak nehledě na to, že klečel uprostřed chodby, která byla naštěstí liduprázdná, prodíral se jednotlivě hromadou papírů a při každém otočeném listu v něm začínala stoupat panická nervozita. Ale Rodwell nebyl typ, co by si tohle dokázal ihned připustit, takže po přebrání celé hromady si nevěřícně promnul tvář a rozhlédl se po chodbě, jako by doufal, že třeba odletěla někam dál.
"To není možné. Zatraceně," sykl už vztekle a rukou prudce rozhodil celou hromadu, takže všechno urovnávání před tím bylo zbytečné. Po obálce ani stopy.
Teď už se panika začínala projevovat ve větší míře, Ebenezar si moc dobře uvědomoval, že tohle se nesmí nikomu dostat do ruky. Nikomu. A teď někde ležela, nevěděl kde a byla přístupná komukoli, kdo na ní narazí. Přistihl se při myšlence, že takový strach už dlouhá léta neměl, takový pocit beznaděje, který vás pohltí, když si absolutně nevíte rady a zdá se vám momentální situace naprosto nemožná. Získat tu obálku zpět... musel projít celý hrad, cestou kde se pohyboval a doufat, že se někde bude povalovat, že na ní ještě nikdo nenarazil. Co všechno bylo všanc? Ebenezar nebyl optimista. Kdyby se ta obálka dostala do nesprávných rukou, možná se mohl stěhovat do Azkabanu, třeba na pár let, třeba do konce života. On ale moc dobře věděl, že ve vězení by už nepřežil ani týden, nebylo mu jako tenkrát třicet, takže pokud si nechtěl život ze dne na den otočit ruby, pokud nechtěl skončit dříve, než to všechno vypukne, musel tu obálku získat, i kdyby ho to mělo stát třeba celoroční profesorský plat. A Ebenezar bohatý fakt nebyl.
Rychle všechno shrnul, zvedl se a zaplul do nejbližší učebny, kde materiály pečlivě zamkl v jednom ze šuplíků, aby s tím neobcházel celou školu. O třicet vteřin později už svižným krokem zamířil po chodbě zpět. Spěchal, ale zároveň se musel pozorně dívat po všech místech, protože bylo možné, že mu ta obálka někde vyklouzla a někam zapadla, vůbec by se tomu nedivil. Jenže úspěch se nedostavoval a čím déle Ebenezar hledal, tím se na něm stres začal projevovat. Každá vteřina mu připadala nekonečná, každý metr.
Za chvíli byl zase na konci koridoru, plášť se za ním tak zlehka vznášel, vlnil se přesně tak, jak profesor astronomie nepředvídatelně měnil svou chůzi, rozhlížel se po celé šířce chodbě a doufal, že ta pitomá, malá, ale tak zatraceně moc důležitá obálka bude někde nedotčeně ležet na zemi, on ji sebere a vrátí se do svého kabinetu, kde si až uvědomí, jaké štěstí měl, jak moc tímhle riskoval. Jenže štěstí bylo v nedohlednu, Ebenezar ho v životě moc neměl a ani teď mu očividně nehodlalo přijít na proti, bylo zvláštní, že v takové vyhrocené situaci se Ebenezar v myšlenkách už pomalu otáčel k víře. Doufal, přál si. Nepomáhalo to. Vztekal se, stále hledal, pátral očima a pak...
Prudce zabočil za roh, málem si omylem přišlápl plášť, ale to nebyla věc, která v ten okamžik strhla jeho roztěkanou pozornost. Přímo na proti němu si to kráčel sám prefekt Zmijozelu, pomalým a klidným krokem, zatímco četl dopis. Úleva se prala se vztekem a logika zůstala někde hluboko skryta, protože bylo dost dobře možné, že Patrick si čte vlastní dopis, že nedrží ten Rodwellův. Ale na to profesor astronomie ani na vteřinu nepomyslel, nebyl k tomu důvod, namísto toho své kroky prodloužil.
"Co to máte?!" štěkl k němu jako ke zvířeti a hned, co se k Patrickovi přiblížil, mu obálku i s dopisem vytrhl z rukou, div cár papíru neroztrhl. Stačil mu letmý pohled, první slova na pergamenu, která se jako černý inkoust vyjímala v klasickém znění "Pane Ebenezare Rodwelle, aby měl stoprocentní jistotu, že ten dopis našel. Namísto snad očekávané úlevy a radosti v něm ale vzkvetl další pocit, nebo spíš dostal mnohem větší prostor. Kolik toho Cayden přečetl? Co všechno přečetl? Kde dopis vzal? I když těch myšlenek měl v hlavě spoustu, jedna se bila přes druhou, v realitě to byla pouhá vteřina, když mu vytrhl dopis z dlaní, střelil k němu pohledem a pak už se vrhl k Caydenovi, kterého chytl křečovitě za hábit a mít snad sílu, nadzvedl by ho i nad zem, tu však Rodwell neměl, a tak si vystačil pouze tím, že ho rázně opřel o zeď. "Kdes to vzal?" pokračoval nepříjemně, hlasitě. "Snad mi nechceš říct, že Zmijozel má ve svém čele zlodějíčka," přiblížil se k němu svou tváří a zlověstně zasyčel, zatímco nenápadně sahal po hůlce.

_________________

| +

Těžko říct, co způsobilo ten miniaturní infarkt, kterým si Patrick prošel - jestli to, co si v dopise přečetl, to, co si z toho vyvodil, případně jméno osoby, které byl dopis adresován. Takový nával paniky, naděje a soudržnosti najednou prostě nemohl ustát, takže nebylo divu, že jen zasunul dopis zpátky do obálky, civěl na ni jako na zjevení a vydýchával celou tuhle absurdní situaci.
Ebenezar Rodwell. Ten starý zahořklý profesor astronomie... a byl schopen, byl ochoten jít protestovat proti současnému stavu věcí? Ne že by dostatečně nedával najevo opovržení studenty čistokrevných rodin, to ne. Jenže... něco jiného bylo prskat na studenty ze svého nedotknutelného profesorského křesla v ještě mnohem nedotknutelnějších Bradavicích, a něco jiného doopravdy vylézt za zdi hradu a snažit se s tím něco udělat...
Patrick chtě nechtě pocítil k mozkomořímu profesorovi náhlý záchvat sympatií a obdivu - říkalo se přece, že byl v Azkabanu. A jestli to byla pravda... tak měl celých pět let o Rodwellovi úplně chybný názor. Zastyděl se za to. I když to vypadalo, že Ebenezar ani nechce, aby jeho studenti a kolegové jiný názor měli, stejně... to přece nebylo vůbec spravedlivé.
Zrovna se chtěl začít rozhodovat, co tedy teď - podstrčit profesorovi nenápadně obálku pode dveřmi kabinetu, a dělat, že nic neví? Nebo mu to donést osobně? Byly tu vůbec jiné možnosti? - a myšlenka jako obvykle přivolala Rodwellovu přítomnost spolehlivěji než nejúčinnější zaklínadlo... problém byl v tom, že Patrick to vůbec, ale vůbec nečekal.
Když mu Ebenezar zuřivě vyrval z ruky obálku, nebránil se. Ve skutečnosti dokonce povolil stisk, aby si dotyčný dopis neroztrhl, a byl jen schopen mlčky zírat a čekat, co bude. Pomalu mu docházelo, že je v háji - příliš pomalu.
Najednou zjistil, že se nachází v situaci, kterou by nechtěl zažít žádný student - tedy nacpaný na zdi, s Rodwellovou rukou pod krkem. Patrick zdvihl oči k obličeji děsivého profesora a čas se najednou zpomalil. Slyšel jakoby z dálky otázky, které na něj profesor astronomie syčel, periferním viděním zahlédl ten až příliš dobře známý pohyb k hůlce, a přece... jako by se najednou nemohl hnout. Zíral mu do očí, jako zírá ptáče do očí hada, paralyzované pohledem až do konce svého života, jenž obvykle trvá sotva pár setin.
"Nejsem zloděj. Našel jsem ten dopis na chodbě," slyšel se říkat hlasem, který sice vyzváněl majiteli umíráček naprosto lhostejně, nicméně oči to Ebenezarovi dokázaly říct všechno za Patricka. Takhle zděšený pohled mohl mít jen někdo, komu bylo jasné, že se dozvěděl příliš mnoho... a teď ví, že za to zaplatí.
"Chtěl jsem vám ho donést..." zachrčel a hlas se mu vytratil do ztracena, protože ačkoliv to byla nepopiratelná pravda, mohl se už dávno považovat za mrtvolu. Ucítil, jak po tváři sklouzlo pár kapek potu a náhle mu došlo, co se asi Ebenezar chystá udělat.
On mi chce vymazat paměť! To poznání Patricka vyděsilo tak, že sebou v profesorově sevření zazmítal. "Prosím, ne--!" zatvářil se ještě vyděšeněji (bylo překvapivé, že to vůbec šlo), ale bylo mu jasné, že proti tomu nic nezmůže. Hůlku měl pečlivě schovanou ve vnitřní kapse hábitu... nikdy by se k ní nestihl dostat včas. V záchvatu hrůzy zavřel oči.
Jmenuju se Patrick Cayden. Jmenuju se Patrick Cayden. Jmenuju se... drmolil si v duchu pořád dokola jako zaklínadlo v zoufalé naději, že si to třeba zapamatuje, když si to do toho mozku vtiskne dostatečně. Neměl důvod se domnívat, že ačkoliv by Rodwell nemusel použít nejsilnější ze zapomínacích kouzel, neudělá to. A v takovém případě bylo jméno aspoň něco, na co mohl později navázat i bez vzpomínek...

_________________

Během života prožil spoust vyhrocených situací. Koneckonců, když jste zavření v Azkabanu, sáhnete si až na samotné dno, o kterém spousta lidí mluví, ale ani zdánlivě se k němu nepřiblíží, a uvědomíte si, že nic není důležitého, jako osobní svoboda, jako právo žít. Ta reakce byla rozhodně přehnaná, nepřiměřená a rozumně myslícímu člověku musela připadat šílená, ale pro Ebenezara to byla zhmotněná noční můra, něco, co se v životě nemělo stát. Tak dlouho váhal s tím, zda se má k těm pitomým protestům přidat. Nesouhlasil s tím ani trochu, kdo by s takovými věcmi mohl souhlasit, ale riskovat pro pár mudlů na stará kolena vlastní život? To bylo více než bláznivé. Vždyť on se téměř neustále ocital jednou nohou v maléru, nikoho možná nezabil, ale Cruciatus použil a po světě stále chodilo dost lidí, kteří tvrdili, že když člověk dokáže udělat něco jednou, dokáže to udělat i podruhé. Nehledě na to, zda ho Azkaban napravil, nebo ne. A Ebenezar? Souhlasil...
Ale nakonec neměl co ztratit. Mohl pouze získat, ne pro sebe, ale pro budoucí lidi, kteří se náhodou dostanou do kouzelnického světa. Mohl získat pro svého synovce, asi proto se rozhodl tohle všechno podstoupit, nehledě na to, že tak bytostně nesnášel pocit nespravedlnosti, že tomu nemohl přihlížet. Jenže Caydenova přítomnost, fakt, že si ten dopis přečetl, všechno uváděla naprosto na jinou rovinu. Nedošel zrovna moc daleko... sotva mu přišel dopis a už byl v problémech, co by se dělo, až by se na některé z těch demonstrací ocitl?
Věděl, že neustále chodí po tenkém ledě a že pokud má pokračovat ve svém plánu, musí odstranit tu překážku, kterou držel pod krkem a dívala se mu do očí tak zděšeným pohledem, až se Ebenezarovi stočily rty do zlověstného úšklebku, v němž nebylo ani trochu něčeho lidského. Zaplavila ho panika a vztek. Doslova mu pulzoval v žilách a zmocňoval se ho víc a víc, až se přistihl při myšlence, že by Caydena nejradši zaškrtil. A právě ta myšlenka byla impulsem, byla takovým šokem, čeho by byl Ebenezar vůbec schopen, že chlapce prudce pustil, jako kdyby se o něho spálil. O menší půl krok ustoupil, pokud si však Cayden myslel, že má vyhráno, hůlka, kterou měl zabodnutou do hrudi a tudíž ji nemohl nikdo případě z nově vcházejících do chodby vidět, svědčila o opaku. "Myslíš, že ti věřím? Tohle by tě mohlo stát odznak," zašveholil tiše stále nepříjemným hlasem, zatímco se do něho zabodával pohledem, jímž naznačoval, že stačí jeden neuvážený a malý pohyb a Patrick tu buď bude ležet v bezvědomí, nebo s vymazanou pamětí. Ruku na srdce, ani jedno by Ebenezarovi nedělalo problém.
Nebylo by vůbec těžké prokázat Patrickovi krádež a zbavit ho odznaku. Ale proč by to dělal? Jeden z mála mudlovských na takovém vysokém postě, to by šel Ebenezar sám proti sobě. Bylo znát, že vztek se z profesorovy tváře pomalu vytrácí, i když velmi pozvolna a vzhledem k jeho množství profesor astronomie stále působil dost podrážděně. Zničeho nic se ke chlapci naklonil, záměrně se hůlka chlapci zabodla mezi žebra, což nejen, že muselo být nepříjemné, nepochybně to muselo i dost bolet, ale na to profesor vůbec nehleděl. Pravděpodobně se musel Patrick zase opřít o zeď za sebou, jak se Ebenezar nakláněl a odmítal se zastavit. Patrick si mohl dokonale prohlídnout jeho napříč zjizvenou tvář, spoustu hlubokých a nesymetrických vrásek, nebo dvě chladné a světle zelenkavé oči, jako kdyby byly průhledné. O profesorově dechu ani nemluvně, asi vážně našel poslední dobou zálibu v cigaretách.
"Cekneš někde o tom," začal potichu... tak tiše, že musel mít i Patrick problém jeho slova zaslechnout, mohl ale odezírat z tenkých světlých popraskaných rtů. "A přísahám, že si tě najdu a nedopadneš dobře, Patricku. Rozumíme si?" dokončil trpělivě, už vyrovnaným hlasem, o jehož obsahu nešlo zkrátka pochybovat. Ebenezar často připomínal neurvalého profesora, kterého bylo snadné poslední dobou naštvat a který často ostatní shazoval, ale teď? Ten hlas neměl nic společného s profesorem Rodwellem. Ten hlas patřil Ebenezarovi Rodwellovi, chlapovi, kterému šlo o víc, než se mohlo Patrickovi zdát. Chladná výhrůžka možná zapůsobila mnohem hůře, než když ho chytil tak prudce pod krkem. Tam ho totiž zmítal vztek, dalo se to tím omluvit, ale teď? Ebenezar moc dobře věděl, co dělá, co říká. A z jeho průhledných očí bylo vidět, že ani o jednom jediném slově, které tiše zašveholil k Caydenově uchu, nepochybuje.
Prudce se od Patricka otočil, hůlku za pochodu zastrčil do černého hábitu a aniž by chlapci věnoval další pohled, další slova, rázným krokem odkráčel pryč. Zbyla po něm pouze děsivá atmosféra, asi ne nadarmo se mu přezdívalo mozkomor... v místě totiž, kde málem přiškrtil Patricka, se vznášel těžko popsatelný chlad, těžká atmosféra a samozřejmě vůně laciného tabáku.

_________________

| +

Patrickův útlum nepomíjel. Zastřeně slyšel svůj zrychlující se pulz. Všechno nasvědčovalo tomu, že by se měl každou chvíli Rodwellovi vyškubnout a dát se na útěk… jenomže nohy vypověděly poslušnost. S končetinama v konzistenci rozvařených špaget mohl být ještě rád, že ho Ebenezar drží za flígr, protože aktuálně měl dojem, že ztratit oporu v podobě zdi a tahu směrem vzhůru, rozplizl by se mu k nohám jako uzel nervů, který někdo opakovaně nakopl botou s ocelovou špičkou. Patrick se nikdy v životě tak nebál. Bál se tak, že nemohl ani přemýšlet – ani zkusit vymyslet racionální způsob, jak se z téhle šlamastyky vymotat.
Naprosto vyautomatizované odpovědi, které jeho mozek vygeneroval, profesora astronomie nepřesvědčily. Nějak ani neočekával, že by vůbec mohly, to by dřív někdo přeměnil bradavické zdi v želatinu, než by stačilo plácnout naprosto pravdivou odpověď, aby se jeden vymotal z průseru. Jenomže ono to mělo být ještě horší. Rodwell se totiž ušklíbl. Ušklíbl se takovým způsobem, že Patrick zavřel oči a vypadla z něj zoufalá prosba někoho, kdo ví, že se v příští vteřinu k zemi sesune jeho chladnoucí mrtvola a žádné prosby, žádné logické argumenty, nepřesvědčí agresora, aby to nedělal. Rodwell vypadal, že se definitivně zbláznil. Kéž bych býval stihl ten dopis uklidit bylo to jediné, co si Patrick dokázal v tu chvíli pomyslet.
Jenže jakkoliv šíleně a zoufale nepravděpodobné to bylo vzhledem k tomu, co se odehrálo v předchozích pár vteřinách, tlak na Patrickově límci najednou pominul. Student to nečekal, a tak pár centimetrů podklesl, jak se mu kolena podlomila pod vlastní vahou. Zády při tom odrhl ze zdi kus omítky. Cítil, jak mu částečky zdiva padají za košili, lepí se na pot a vytvářejí tak naprosto nechutný pocit oblemcanosti, a paradoxně to vnímal mnohem méně zamlženě než hrozivou postavu před sebou.
Co ale vnímal opravdu citelně byla hůlka, která se mu zarývala někam mezi hrudní kost a žebra. Možná to byl jen Patrickův psychosomatický pocit, že je to zrovna na místě, kde se mu pod nějakými těmi svaly, kostmi a plícemi splaeně třepotalo srdce.
„Kdybyste mi věřil,“ zachraptěl na Rodwellův dotaz sotva slyšitelně a nepříliš moudře, ale v téhle situaci byl div, že se nezačal hystericky smát, „asi byste na mě nemířil hůlkou.“ Nebylo potřeba se obávat, že by se o cokoliv pokusil; stál u zdi s grácií solného sloupu a očekáváním odsouzence, který nepotřeboval papír s rozsudkem na to, aby věděl, jak moc v hajzlu je. A přesto jako by hlasivky měly potřebu se projevit – ve snaze říct své před tím, než je někdo stihne umlčet navždycky, sypala se Patrickovi z pusy slova, která by střízlivý jedinec někomu, kdo se mu právě snaží proděravět hrudník hůlkou, rozhodně neřekl. „Mluvím pravdu. Přísahám. Jak bych vám ten dopis mohl vzít – a k čemu by mi byl? Vždyť já…“ Hlas, už tak tichý a chraplavý, měl tendence ještě zeslabovat a nakonec prostě zmizel v tichu, když se mu nastihl pohled na rýhování Rodwellova obličeje, které vykazovalo podobné známky jako žula, která stihla během let popraskat, nechat se ošlehat větrem, pískem a další nepřízní počasí se vytvarovat do unikátní změti prasklin, kazů a rýh. Ovanul ho cigaretový pach.
Patrick už se nepokoušel nic namítat, když mu Rodwell sdělil, že tato událost je silně privátního rázu a důrazně mu doporučil, aby se o ní nikde nezmiňoval. Nemusel to ani říkat. Patrick nebyl zvyklý, aby jeho křestní jméno vyslovoval někdo tímhle tónem. Familiérnost a výhružka byla prostě špatná kombinace a Rodwell si toho byl zjevně moc dobře vědom. Zmijozel otevřel pusu, že mu sdělí, že rozumí, ale tentokrát z něj nevypadlo ani to zaskřehotání. Tak aspoň v tom smyslu pohnul rty. Beztak Rodwell na odpověď nečekal.
Přestal Patricka ohrožovat, odstrčil ho a se zavířením hábitu v batmanovském stylu zmizel za nejbližším rohem směrem ke kabinetu astronomie.
Zmijozelskému studentovi, nalepenému na zdi a jako prase se potícímu, došlo teprv zpětně, jak zatracené štěstí má, že není čistokrevný, uvolněný stres udělal své a nohy to konečně vzdaly; s výrazem někoho, kdo o fous unikl příšerné katastrofě, se Patrick sesunul podél zdi k zemi. Trvalo docela dlouhou dobu, než byl schopný se z posedu zdvihnout a jít si po svém.




Bylo sobotní odpoledne. Pravděpodobně nejlepší datum, které si jeden může vybrat k sebevraždě, kdyby ta sobota náhodou byla pátek. Aspoň by býval mohl obvinit nepřízeň osudu, kdyby byl pověrčivý – jenomže Patrick byl bohužel racionální bytost a tak jediný, koho mohl vinit z případné brzké ztráty rozumu, života, paměti nebo odznaku, byl on sám.
Plán zajít za Rodwellem byl naprosto magorský, šílený, riskatní.. a spoustu dalších přídavných jmen, jaká obvykle Patrickovy plány ve svém popisu nemívaly. Jenže byl rozhodnutý to udělat, a jak se jednou rozhodnul.. no, už prostě nevedla cesta zpátky. V duchu plánoval, co mu tak asi řekne. "Dobrý den, pan profesór, jak dopad ten protest? Sice sem vo tom neměl vůbec nic vědět, ale teď sem lezu a ptám se vás na to, i když ste mě málem přizabil, když ste zistil, že vo tom něco vim." Jo, to znělo vyloženě jako Patrick.
Jenže plán z hlavy jaksi nemizel ani po vystoupání několik kilometrů schodů ze sklepení až k Rodwellově kabinetu.. a co tedy mohl zmijozelský student udělat, než zdvihnout ruku – a zaklepat dřív, než si to stihne rozmyslet? Druhou ruku při tom nevědomky položil na brašnu, která obsahovala výmluvu, kdyby to šlo až moc špatně - Rodwellem zadaný esej na téma historie navigačních prostředků využívajících polohu hvězd.

_________________

Bylo sobotní odpoledne. A Ebenezar neměl žádné volno, které si dopřávali studenti nebo ostatní profesoři, on zkrátka seděl za svým stolem, za hromadou knih, jenž na něm bylo vyskládáno a opravoval práce studentů, nad kterými častokrát musel strávit mnohem více času, než plánoval, protože některé informace, které byli schopni žáci do testů napsat, mu dávali vážně zabrat. A když už si po každé sérii opravených testů a rozdaných eMek a Háček, dopřál chvilku volna, tak si většinou udělal další várku černého kafe a chvíli se probíral odbornou literaturou. Když se totiž blížily Vánoce, přišla mu další várka objednaných knih o astronomii, tudíž svou knihovnu už opět rozšířil o úctyhodnou sbírku a musel začít pomalu přemýšlet nad tím, jestli té jedné zdi, u níž knihovna stála a byla naprosto přeplněná, nezařídí poslední poličku, která se tam vešla. Asi mu nic jiného nezbývalo.
Až na ten pracovní nepořádek, jenž byl naprosto normální uprostřed rozdělaných věcí, měl kabinet jasný systém a řád. Všechno mělo své místo. Jako kdyby to byly puzzle, jen stěží by si někdo dokázal představit, že by to v kabinetě vypadalo jinak. A obraz za profesorovým stolem? Ten byl prázdný, Rodwellův dědeček se zase potuloval někde po hradě, ne ze svého pudu, nýbrž z Rodwellova donucení. Zrovna se s hrnkem kafe vracel ke stolu a s menším úšklebkem hledal něco v hromádce listů, ovšem klepání ho vyrušilo. Zpozorněl.
Byla sobota odpoledne, každý rozumný člověk věděl, že rušit ho v sobotu odpoledne nebyl nejlepší nálad. Baneová rozumná nebyla, ale tu zavrhl hned v prvním okamžiku. O to víc se ale zarazil a přemýšlel, kdo za dveřmi může být. Nakonec se k nim vydal, i když si pohrával s myšlenkou, že bude předstírat nepřítomnost, ale to by v životě nezjistil, kdo se po něm v tuhle dobu sháněl, což by ho dost možná nepatrně užíralo. Ke dveřím se přesunul dlouhým krokem, bez zaváhání prudce otevřel.
Ani by věděl, kdo se za nimi bude ukrývat, naklonil se trochu v pase a zabodl se pohledem do nevítaného návštěvníka. Pochopitelně v něm v prvním okamžiku mírně hrklo, protože Patrickovi od té chvíle na chodbě nevěnoval sebemenší pozornost, dokonce ani na hodinách - což se projevovalo klidně i tak, že pokud se chlapec v hodině hlásil, Ebenezar ho prostě nevyvolal. Zdálo se tudíž, že pro něho blonďák s prefektským odznakem neexistuje, ovšem opak byl pravdou. Ebenezar věděl o každém Patrickově kroku. Věděl naprosto všechno, protože nemohl dopustit, aby ho, kdyby se Patrickovi hnulo v hlavě, uvedl do malérů. "Pane Caydene?" ozval se nepříjemným hlasem, z něhož bylo patrné, že by měl mít Patrick dost dobrý důvod, proč ho teď rušil. "Co chcete?" pokračoval, aniž by se o píď pohnul ze svého místa, což bylo jednoduchým znamením, že Patricka vážně nemá v plánu postit dovnitř.

_________________

| +

Z kabinetu se nic neozývalo a Patrickova nervozita rostla. Dlužno dodat, že bohužel v přímé úměře i s umíněností a zatvrzelostí. On to prostě vědět chtěl. Co mu tak mohl Rodwell nejhoršího udělat... dobře, kromě kompletního výmazu paměti. Ale musel přece vědět (Patrick nepochyboval o tom, že má profesor astronomie své metody a poslední týden se VELICE nervózně ohlížel přes rameno, kdykoliv se za jeho zády šustlo něco, o čem netušil), že nepřišel do styku s žádnými entitami, které by ho snad mohly ohrozit. Dokonce si kvůli tomu i odpustil plánovaný dopis domů, což sice nebyla taková katastrofa, ale stejně. Jeho paranoia totiž dosáhla takového levelu, že byl ochoten radši nepsat vůbec, než aby věděl, že jeho poštu někdo četl.
Rodwell měl zřejmě nějaký vrozený cit pro drama (což tedy bylo vidět už u batmanovského vlání pláště), protože dveře se otevřely zrovna ve chvíli, kdy Patrick zvažoval, že vezme za kliku - čistě pro případ, že Ebenezar simuluje nepřítomnost, aby se nemusel otravovat se studenty. Zmijozelský teď, přirozeně, děkoval bohu, že nic takového neudělal.
Upřený pohled, kterým ho profesor počastoval, nebyl ani trochu příjemný. Pravděpodobně proto, že taky zaujal postoj, který hovořil o jeho pohrdání a nevraživosti vůči kterémukoliv nezvanému návštěvníkovi. Patrick sebou mírně cukl, bleskově zvážil couvnutí, s ozvěnou hromu se rozhodl, že nic takového neudělá a poněkud drze - anebo taky s naivní vírou, že se Ebenezarem nenechá vyhodit, kdo ví - mu ten pohled oplatil.
"Pane profesore. Dobré odpoledne," podzravil se svou obvyklou slušností a jeho kalkulace mu okamžitě oznámily, že by měl začít úkolem. Nejspíš trochu chybně, protože další kupa práce rozhodně nebylo to, co by si Rodwell mohl přát. Aspoň že bylo Patrickovým zvykem odevzdávat eseje bez chyb a s věcným slohem a překvapivou čtivostí.
"Přišel jsem vám odevzdat vypracovaný úkol," sdělil s pokusem zachovávat klid, který žalostně neselhal jen nějakou šťastnou náhodou. Patrickova levačka zašátrala rychle v brašně a srolovaný pergamen se vzápětí ocitl před Rodwellem - jen se natáhnout a vzít si ho. Ta pravá zkouška odvahy nastala pro zmijozelského pár nanosekund poté, kdy se už s vyloženě drze chladným klidem dotázal:
"A taky se zeptat, jak dopadl ten... ta vaše.. hm, událost." Tón měl téměř lhostejný, jak tam tak stál - s rukou napřaženou a s pohledem upřeným někam na profesorovu kravatu, s myšlenkami na to, jestli ho náhodou Ariana nenakazila sebevražednými sklony.

_________________

Ebenezarovi drobně vyletělo obočí a bez jakýchkoli slov si domácí úkol převzal, i když ho na jazyku pálila štiplavá poznámka, proč mu to neodevzdal na hodině a zda obvykle dělá školní práce na poslední chvíli. Úšklebek pomocí zvednutého koutku rtu, u něhož mu končila jedna jizva, značil směr Ebenezarových myšlenek a on už měl chuť s prázdným ještě něco? zabouchnout Patrickovi dveře před nosem, což by také hned na to udělal, protože s takovými, kteří ho otravovali o víkendu neměl slitování, ale nakonec si to rozmyslel. Ne, že by navštívení profesorova kabinetu uprostřed týdnu vycházelo lépe, ale Ebenezar si své chování musel v duchu zdůvodňovat, asi i proto, aby popřípadě trochu přitvrdil, když se mu to zdálo málo. Ještě se uráčil sklonit pohled k popsanému pergamenu... to učitelé většinou dělali, letmou shlédl práci pohledem a Ebenezar k tomu hledal nějakou chybu vypalující oči, aby mohl Patrickovi vrazit práci zpět do rukou a poslat ho to celé přepsat. Kdo měl ty jeho slohy číst? Ebenezar byl profesor, ne kritik publikací, na to Cayden asi zapomínal.
A možná by to proběhlo i normálně, i když ta věc celou dobu visela ve vzduchu a Ebenezar Rodwell se měl opravdu na pozoru. Čekal od Patricka mírnou zdrženlivost, něco, čemu se říkalo pud sebezáchovy, ale po chlapcových slovech se přesvědčil, že on nic takového nemá. Nezáleželo na tom, že byli ve věži, kam vedla asi stovka schodů a kam normální lidé nechodili, pokud od profesora něco důležitého nepotřebovali. Ani kolegové k Rodwellovi nechodili, byl tam sám, zavřen ve svém kabinetě den co den a dolů scházel čistě výjimečně, tahle věž byla prostě zapovězená, vládl v ní Rodwell. Rodwellovo území, Rodwellova pravidla. Až moc prosté...
A tak byl vzápětí Patrick prudce vtažen za kabinetu, když ho Ebenezar chytl za kravatu, nehledě na to, jestli chlapce na ní přiškrtí, nebo ne. Ozvalo se za ním bouchnutí dveří a když profesor následně mávl hůlkou, ozvalo se známé cvaknutí. Byli tu zamčeni, Patrick neměl kudy utéct. A i když profesorova tvář zlověstně zbledla a vypadalo to, že ke chlapci každou chvíli vyšle smrtící kletbu, nechal ho stát u dveří, zatímco on se rozešel ke svému stolu, kam odhodil i onu práci. Až moc hmatatelně věděl, jak se musí Patrick cítit. Tak dlouho bruslil po tenkém ledě, nemohl si to odpustit? Teď byl v pasti a Rodwell toho hodlal využít... jako kdyby se nic nedělo, se usadil za stůl, přehodil si nohu přes nohu a začal si pohrávat s hůlkou v prstech, takže Patrickova obezřetnost nemohla ani na chvíli povolit, protože kouzlo mohl Rodwell vyslat téměř kdykoli. "Zkuste sáhnout po hůlce a už z tohohle kabinetu neodejde," varoval ho předem, protože tu nehodlal strpět žádný kouzelnický souboj. A jeho pohled jasně říkal, že to myslí smrtelně vážně.
"Očividně vám to minule nestačilo, Caydene. Takže si budeme muset promluvit, nebo... vám budu muset vymazat paměť, co je pro vás přijatelnější?" zeptal se řečnicky s úšklebkem tak širokým, až se to chvílemi mohlo jevit jako úsměv. "Pokud mě chcete na něčem nachytat a poslat mě zpět do Azkabanu, jako se mnozí už pár let snaží, budu vás muset zklamat... nic na mě neseženete, tak proč ten zájem?" zablesklo se mu v očích, když onu otázku potichu sykl a chvějící se rty přitiskl pevně k sobě.

_________________

| +