---

Hra první

Účastníci: Jeremiah Van Helmont, Moreen Van Helmont
Místo: Kousek za Manchesterem, daleko od vlivu kouzelnického Londýna, se tyčí menší sídlo, ke kterému normální mudlové vzhlíží s úctou a obdivem, protože se za ta dlouhá desetiletí zvládlo do okolních vísek rozšířit, že v domě bydlí usměvaví a laskaví lidé, u kterých v životě nepojali podezření, že by se od nich mohli lišit více, než by si byli ochotni představit.
Van Helmontovi toto menší sídlo vlastní už po generace a většinou patřilo druhé pokrevní linii jako letní, prázdninové místo, kam se uchylovali, když se chtěli vzdálit od divokého a přelidněného Londýna. Ovšem Jeremiahův otec, Richard, sídlo předal svému jedinému synovi, jenž se do něho přesídlil se svou rodinou a s pomocí improvizace své ženy sídlo rozšířili, zrenovovali a zdokonalili přesně tak, jak by se čekalo, že by takoví úspěšní a především čistokrevní kouzelníci bydleli.
Kdo čeká, že Jeremiah s Moreen a svými dcerami bude bydlet v úchvatném zámku s desítkami místnostmi, ten se mýlí. Sídlo je středně velké, sčítá nejvýše deset skřítků, kteří se starají o chod domácnosti a jednoho staršího pana domovníka, jenž bydlí se svou ženou v zadní části přízemí a stará se o vše, co malí, roztomilí skřítci nezvládnou.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Pršelo. Typické aprílové počasí, pomyslel si Jeremiah hořce, než pohlédl s chabým úsměvem na svého domovníka, jenž ho dnes ráno vyzvedl na nádraží, protože měl spoustu zavazadel, velkých těžkých krabic a tašek. Zbytek věcí ti pošleme poštou, děkujeme za tvé služby, slyšel včera pozdě večer v ředitelně od kruvalského ředitele, na kterého zůstal užasle zírat. Po po patnácti letech, po každodenní oddanosti, kdy té škole věnoval většinu času svého života, se s ním rozloučili takto? Končíš. To slovo ho děsilo i ve spánku, když se v noci několikrát probudil, převaloval se a doufal, že mu někdo další ráno sdělí, že to byl aprílový žert. Nebyl. Vyhodili ho z hradu jako prašivého psa, sotva zamrkal, jak rychle mu donesli kufry a těžké, papírové krabice. Jeho... Jeremiaha Van Helmonta, člověka, kterého v Kruvalu skoro uctívali!
Nechtělo se mu tomu věřit a stále tomu nevěřil, i když unaveným krokem mířil ke dveřím svého domu v Manchesteru a přemýšlel, jak se asi bude tvářit jeho žena, když ho po třech měsících znovu uvidí. Zvláštní, jak rychle mu zařídili oficiální přenášedlo do Londýna, ani se nestačil nadít a už byl v Británii, ale přemisťovat se přímo domů se mu vůbec nechtělo. Radši sedl na vlak, nechal naložit všechna zavazadla a strávil pár hodin přemýšlením, zatímco sledoval ubíhající krajinou za oknem. Cítil se strašně. Ztratil všechno, na čem mu v životě záleželo, všechno, co miloval. Měl sice rodinu, kterou by vyměnil pouze za svou práci a kterou samozřejmě miloval, ale když ztratil zaměstnání, ve kterém byl patnáct let a kterému obětoval vše, nemohl se cítit dobře. Během dne se mu život zhroutil pod rukama a jeho pohled také tak působil. Unaveně, nepřítomně, zdeptaně. To nebyl ten chlapík, u něhož byl úsměv na denním pořádku a měnil se v pedanta a workoholika pouze, když se dostal do své kanceláře, nebo před tabuli ve své třídě. Ovšem víc toho na vzhledu poznat nešlo. Světle modrý oblek, v němž měl bílou košili s kravatou a vkusné lakýrky. To všechno byl on. Pouze řádně zarostlá tvář naznačovala, že vyhazov z Kruvalu byl vážně rychlý. Takhle totiž domů nejezdil.
"Můžete to tu nechat, Edwarde," pokynul domovníkovi a muž začal vyskládávat krabice pěkně na sebe, dvanáct jich bylo. Vedle nich přibylo několik kufrů, než se domovník vrátil ke svým záležitostem na druhou stranu sídla, i když před tím si nezapomněl svého pána starostlivě pohlédnout.
Jeremiah se na chvíli zamračil a začal přemýšlet nad tím, jak tohle své ženě vysvětlí. Už pomalu zvedal ruku, že zaklepe na velká vrata, ale v tom se za ním ozval menší rachot a zaskřehotání. Otočil se přes rameno, trochu zmateně, ovšem když spatřil malou opičku ve větší klícce, ihned se s povzdechnutím pousmál. "Tak pojď, Morane. Konečně se seznámíš s mou paní," otevřel vrátka a opičák mu přeběhl přes paži až na rameno, kde se spokojeně usídlil a začal ho šimrat ve vlasech, ve kterých Jeremiahovy uvízlo několik kapek z vytrvalého deště, jenž už pomalu ustával. Došel zpět ke dveřím a s odhodlaným výrazem zaklepal.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Venku pršelo a Moreen byla plně zaměstnána ve své pracovně, kde právě pokračovala s psaním svého nového románu, jelikož plesová sezóna konečně skončila, a tak měla méně pohledávek na plesové šaty, jejihž vymýšlení a výroba zabraly dost času, každopádně Moreen to dělala s láskou a péčí sobě vlastní. Dvojčata zůstala na vánoční slavnost v Krásnohůlkách, Jeremiah přijel jenom na svátky, a pak zase odjel za prací, a tak byla Moreen většinou sama doma s nejmladší Amandou, která už co nevidět měla taktéž opustit rodné hnízdo. Teď byla Amanda na týden u dědečka a nemít domácí skřítky, Moreen by se cítila opravu osamocená, a už dopředu věděla, že až Amanda nastoupí v září do Bradavic, bude jí v domě smutno. Navíc ji v posledních týdnech přepadala únava a občas se jí udělalo nevolno nebo se jí zamotala hlava, a taky mnohem více jedla a trochu přibrala. Což jí něco velmi důrazně připomínalo, vzhledem k tomu, že těhotenstvím už si prošla dvakrát, a časově by to taky odpovídalo, když byl Jerry doma naposledy na svatého Valentýna... Během týdne za ní měl přijít doktor na kontrolu, a zatímco Moreen si zatím nedovolila se příliš radovat, kdyby to byl už třeba přechod nebo něco podobného, zároveň se obávala, co by na to řekl její manžel. O dětech už spolu nemluvili, rozhodně už další neplánovali, ale kdyby opravdu byla těhotná, byla tu šance, že by mu konečně povila vytouženého chlapce a udělala ho tak šťastným. A Moreen na Jeremiahově štěstí velmi záleželo.
Zrovna do psacího stroje zamyšleně vyťukávala slova, když se na dveře její pracovny ozvalo tichoučké diskrétní zaťukání. Moreen nerušeně dopsala větu, aby jí neutekla, a pak zvedla pohled od svého psaní, aby se zadívala na skřítku Beanie a vřele se na ni usmála. "Máme hosty, paní Moreen!" oznámila skřítka nadšeně, protože z lidí měla vždycky radost. Moreen se nad její aktivitou pobaveně pousmála a lehce si povzdechla, protože byla vyrušena od práce, každopádně nebyla takový workaholik jako její milovaný manžel, a tak vstala ze židle, a klidným krokem se vydala ven z pracovny, a pak po schodech dolů do vstupní místnosti, kde už panovalo všeobecné nadšení a rozruch. "Paní, pán se vrátil!" zahlásil další skřítek, Žárovka, a nadšeně se vztyčenýma ušima poukázal na zmoklého muže vedle něhož se kupily kufry a krabice, jež banda domácích skřítků přenášela dovnitř do domu.
"Jerry!" vydechla Moreen, jejíž tvář se rozzářila úsměvem, a honem se k muži rozeběhla, aby mu padla do náruče, nic nehledíc na to, že je zmoklý, protože mu skřítci ještě nestihli vzít kabát. "Ach Jerry, neřekls mi, že máš přijet, byli bychom to tu pořádně připravili," pokárala ho naoko, zatímco něžně držela jeho tvář ve svých dlaních, a pak svou pozornost stočila ke zviřátku usazenému na Jeremiahově rameni. "A kdopak je tohle? Ahoj, drobečku..." zašveholila a oči jí jen hrály, načež se opět se zasněným úsměvem zadívala na Jerryho tvář, a v tom momentě jí došlo, že něco není v pořádku. Nešlo ani tak o neohlášenou návštěvu jako o to, že Jerry byl neoholený, a v jeho překrásně arkticky modrých očích spatřila hluboký smutek. "Stalo se něco, miláčku? Pojď honem dovnitř - Beanie, byla bys tak hodná a připravila nám čaj? Děkuji," zeptala a ustaraně si ho prohlížela, načež se na něj povzbudivě usmála, jako by ho chtěla ujistit, že nic není tak zlé, jak to vypadá, a že bude zase líp. "Dovolíš, kamaráde?" nadhodila ještě, a usmála se na opičku, aby mohla Jeremiahovi pomoci z kabátu, který s úsměvem podala domácímu skřitkovi, a chlácholivě vzala svého muže za studenou ruku, zamířila spolu s ním do salonku, a za chůze mu ruku třela a zlehka na ni dýchla, aby mu ji zahřála. "Jaká byla cesta, drahý? Jistě musíš být unavený," zeptala se a měkce na něj upřela pozorné oči. Když došli až do salonku, usadila se spolu s ním na pohovku aniž by pustila jeho ruku, kterou nyní něžně svírala mezi svými dlaněmi, a Beanie před ně na lakovaný stolek skoro okamžitě položila konvičku, ze které se kouřilo, a oběma nalila do porcelánových šálků. "Děkujeme," usmála se na ni vlídně Moreen a Beanie se potěšeně vzdálila, každopádně si nemohla odpustit zvědavý a nadšený pohled ke svému pánovi, kterého stejně jako všichni v domě zbožňovala a moc ráda ho viděla. Vždycky bylo dobré, když mohli sloužit více lidem.

_________________

Netrvalo to dlouho a během chvíle na něho zpoza dveří vykoukla laskavá a věčně usměvavá Beanie. I Jeremiah na své tváři vyloudil menší pousmání, protože svými potížemi nechtěl nikoho zatěžovat, ani svou ženu, ani personál svého domu, proto se trochu sehnul v pase a jak měl ve zvyku, potřásl si s malou skřítkou rukou. "Doufám, že se vám vede dobře, Beanie," promluvil s úsměvem, což malou skřítku pochopitelně málem dostalo do kolen, rychle se otočila a upalovala návrat pána domu oznámit Moreen. Mezitím se ke dveřím seběhli další skřítkové, kteří ho pozvali dovnitř a začali do předsíně vnášet krabice a zavazadla, která pečlivě urovnávala na svá místa a Jeremiah zdvořile poukazoval, ať to nenosí do schodů, že on si to potom odnese sám.
Moran se mu na rameni pouze uškleboval a prohlížel si ten povyk kolem, rozhodně nebylo ve zvyku, aby se kolem jeho pána točila taková pozornost. A to už se mramorovou chodbou roznesl manželčin hlas a Jeremiah byl nucen pozvednout své modré oči, protože takto mu vážně nikdo dlouho neřekl. Asi naposled v únoru a to už bylo pár týdnů. "Moreen," uculil se drobně a vyšel své ženě naproti, aniž by bral na vědomí, že má na sobě špinavou obuv a akorát v chodbě zašpiní podlahu. Jak to však podle reakcí skřítků vypadalo, všichni byli z Jeremiahova návratu tak nadšení, že by mu v téhle chvíli odpustili naprosto cokoli. Pevně svou ženu objal kolem pasu, když se mu vrhla do náruče a s přivřenýma očima nasál její charakteristickou vůni, než ji nechal, ať si o jeho rameno na chvíli podepře hlavu. "Ostříhala ses, nemám pravdu?" zašeptal ji do ucha, zatímco se ho držela jako klíště a on to s vděčností oplácel. Ve vlaku se zařekl, že se pokusí chovat jako obvykle. Párkrát se stalo, že zkrátka přijel domů, protože si uzpůsobil rozvrh ve škole tak, že tam nebyl potřeba, nehodlal teď nikterak naznačovat, že svou milovanou, zbožňovanou a ojedinělou práci ztratil. "Překvapení," zašveholil potichu, snaže se z té situace vytěžit co nejvíce. Nechtěl své ženě kazit náladu krutou pravdu, stačilo to, že on měl co dělat, aby na své tváři udržoval úsměv a choval se přirozeně. I když před Moreen v životě neuměl lhát, o to víc se snažil. Zatímco se objímali, opičák Moran přelezl svému pánovi na druhé rameno a zvědavě se rozhlížel po skřítcích, kteří si na něho začínali ukazovat. Bylo zcela nepochybné, že trochu žárlil, protože když si ho Moreen všimla, uraženě se stáhl za hlavu svého pána, jehož hlavu objal oběma rukama, chytl se za jeho uši a odmítal se paní Van Helmontové ukázat. I když měl Jeremiah mizernou náladou, musel se usmát.
"Ale Morane, přestaň se stydět a ukaž se Moreen, jaký jsi fešák." Ta podobnost jmen nebyla čistě náhodná a Jeremiah doufal, že si to Moreen v této chvíli neuvědomí. Opičák přeci jen po chvíli vylezl a usadil se Jeremiahovi na rameni, zatímco se drbal na hlavě.
Potvrdilo se mu to, čeho se opravdu obával. Nezvládl předstírat, opravdu si jeho pochmurného výrazu všimla, čemuž se nedalo ani divit, ale i tak ho to trochu zklamalo a on musel výrazně svraštit obočí, aby rychle vymyslel adekvátní odpověď. "Vůbec nic, jen jsem si vzal dovolenou. Stýskalo se mi," krátké ticho naznačovalo, že Jeremiah rychle přemýšlí, jedině Moreen si dokázala představit jeho složité myšlenkové pochody, kterým by normální člověk ani trochu nerozuměl. "A vlastně... vyhodili mě," vyklopil nakonec pravdu.
Když Moreen znovu oslovila opičáka, ten se lekl a přes ruku přeběhl na její rameno, takže svému muži mohla klidně sundat kabát z ramen a Jeremiah by se i nechal, ovšem to by se nesměl zamračit a natáhnout rychle po opičákovi ruce. "Morane!" varoval ho přísným hlasem a držel v rukách, než se zbavil kabátu a vydal se pomalu po boku své manželky do salónku, přičemž položil Morana na zem, aby se proběhl a vše si propátral, protože to on dělal moc rád. Jeremiah mezitím přemýšlel, kde udělá opičákovi domeček a zda mu nevyhradí celou místnost, aby se mohl vyřádit, ale to už došli k sedačce a on se překvapivě usadil na proti své ženě, zamyšleně se na ní zadíval. "Byl bych tu dřív, ale jel sem vlakem, navíc bych tě nerad budil, když bych dorazil moc brzo," pravil ohleduplně a krátce se na ní zadíval, i když musela poznat, že za jeho očima zase nad něčím přemýšlí a něco v duchu rozebírá. "Kde mám poštu? Nahoře v pracovně? Měl bych to projet, nerad odpovídám se zpožděním," podíval se k hodinkám, protože už zase myslel na svou práci. Sice mu většinou pošta chodila do Kruvalu, ale občas nějaká zavítala i sem do Manchesteru a Jeremiah ji poté vyřizoval s několikatýdenním zpožděním, což ovšem u něho bylo poměrně normální i v Kruvalu při tom hojném počtu.
Pak mu však skřítka nalila čaj a on si uvědomil, že by bylo vůči jeho ženě fér, aby své plány přehodnotil. Natáhl se pro šálek a dal si do něho spoustu cukru, než se napil, aby vzápětí přes okraj hrnečku zvedl modré oči k Moreen. "A kde je naše malá princezna? I když ona už tak malá není, co?" pravil s náznakem úsměvu o Amandě a pokračoval: "Událo se něco zásadního od doby, co jsem tu byl naposled?" zajímal se s povytaženým obočím a předpokládal, že mu Moreen bude vyprávět.

_________________
>> J. N. Van Helmont

"Máš. Nevypadá to moc divně? Chtěla jsem zkusit trochu změnu," usmála se na svého manžela Moreen a s tázavým výrazem se na něj zahleděla. Bylo to vskutku spontánní rozhodnutí a lámala si hlavu nad tím, jestli proti tomu nebude Jeremiah protestovat. Ne, že by si vlasy s pomocí kouzel nemohla nechat dorůst do večera, ale jak řekla, potřebovala změnu. Navíc teď začínala být náladová, a proto nad touto změnou nepřemýšlela tolik, jako by dělala jindy.
"Tak Moran..." protáhla poté a vědoucně se na svého muže usmála, načež věnovala úsměv i opičce, které se zatím evidentně moc nelíbila, ale to Moreen netrápilo ani v nejmenším. Zviřátko bylo poprvé v novém prostředí, nebylo se čemu divit, že se bálo. Trepělivě si počkala, až se Jerry vymáčkne, protože byla na jeho složité myšlenkové pochody zvyklá, ale rozhodně nečekala, že z něj vypadne to, co z něj vypadlo. Přitiskla si ruce na ústa a polekaně na Jeremiaha zamrkala. "Můj nejdražší... to je mi moc líto," vydechla a starostlivě si svého muže prohlédla, protože teď už jí dávalo dokonalý smysl, že se tvářil tak zkroušeně. Každopádně to nic neměnilo na tom, že jej hodlala dopravit do salonku, nalít do něj teplý čaj a nechat ho si odpočinout, protože odpočinku ani spánku Jeremiah nikdy moc nedal.
"Víš, že to by mi nevadilo. V tvém případě ne," řekla měkce a pohladila Jeremiaha po hřbetě ruky, načež se mu láskyplně zadívala do očí. Věděla, co pro něj jeho práce znamená - tedy znamenala - a chápala, že Jerry právě prožívá stejný stesk a trápení, jako kdyby mu umřelo dítě. A možná ještě horší, ale to si nehodlala připustit. "Jerry!" zvolala poté káravě, když se ptal po poště, a to nebyl v domě ani deset minut. Lehce se na něj zamračila, ale to už to došlo i Jeremiahovi, a pošta byla na chvíli odsunuta, i když Moreen dobře věděla, že Jerry tu s ní nezvládne sedět nejspíš ani jednu hodinu. Ne, že ona by neměla práci, a ani s jeho příjezdem nepočítala, ale co se jí týkalo, mohla si diktovat podmínky, a pokud byl doma její muž, chtěla mu věnovat co nejvíc svého času. Vlastně by mu ho věnovala bez mrknutí oka všechen, ale to by musel její drahý a milovaný manžel spolupracovat.
V duchu si trošku oddechla, když se Jeremiah zase trochu uvolnil a zeptal se na Amandu, protože to znamenalo, že se smířil s tím, že jeho pošta na něj ještě chvilku zvládne počkat. A Moreen se po něm tolik stýskalo! "Kdepak, Amanda už není malá ani zdaleka. Myslím, že mě dokonce za chvilku přeroste," řekla s mateřským úsměvem a s pobavenou jiskrou v oku se zadívala na Jerryho. "A zásadního... asi nic moc zvláštního. Amanda si rozbila koleno, až jsem musela volat lékouzelníka, pak se jí opětovně podařilo rozbít vázu v předsíni, a tak podobně, vždyť ji znáš. Teď je u Richarda, má se vrátit pozítří," vyprávěla s úsměvem, načež se zatvářila něco vážněji. "...Co se stalo, miláčku? Vždyť jsi ve svém oboru uznávaným odborníkem," nadhodila a starostlivě se na něj s konejšivě měkkýma očima zadívala.

_________________

Jeremiah se na sedačce pohodlně usadil, ovšem předtím si sundal tmavě modré sako a při první příležitosti ho vložil do rukou skřítka, jenž právě procházel kolem. Když se poté ozvalo poslední, tiché klapnutí dveří a Jeremiah měl jistotu, že už do místnosti nikdo nevkročí a nebude vyrušovat, pár vteřin ze zvyku počkal a až poté se s drobným úsměvem zvedl a přešel naproti ke své ženě, k níž se sklonil ještě dříve, než se vůbec usadil, a zlehka ji políbil.
"Řekl bych, že z určitého hlediska je to příjemná změna," nakrčil drobně obočí, takže mohla vidět, že tentokrát si svou manželku pozorně prohlíží a hodnotí nový účes. "Ukaž se mi?" zajiskřilo mu zvědavě v očích a nechal, aby Moreen pootočila hlavu a on si mohl sestřih znovu prohlédnout, zatímco se k ní skláněl. "Kvalitně odvedená práce," konstatoval a vzal Moreen za ruku, než se vedle ní usadil a z profilu se na ní zadíval, než k němu stihla stočit své hnědé oči. "Byla jsi kvůli tomu v Londýně? Co ta tvá nová kolekce? Kdybys mi navrhla nový oblek, vůbec by mi to nevadilo, ta modrá, co mi podle tebe tak ladí k očím, už mě nudí," svěřil se s úsměvem, i když hluboko za tím usměvavým a pozorným manželem, jenž na okamžiku pozapomněl na svou práci, byl zklamaný a smutný chlap. Jenže on měl stále na vědomí, že Moreen tu pro něho byla za každého okamžiku, vzali se, měli první děti a on ještě ten rok nastoupil do Kruvalu, bylo by to teď šestnáct let a ona tu celou dobu byla v Manchesteru a čekala, až se manžel vrátí, na těch pár drobných a nedocenitelných dní a bude se věnovat své milované rodině. A bylo mu to vyčítáno, samozřejmě mnohokrát, ovšem své práce se nikdy nehodlal vzdát, snad jen vyhazov byl řešením v jeho situaci.
"A pojď ke mně, chybělas mi," hlesl potichu a natáhl se k ní, aby ji mohl znovu obejmout, protože dva měsíce, byly dva měsíce. Jeremiaha mimoděk v tom okamžiku napadlo, zda si za pár týdnů s Moreen nepolezou na nervy, když na svou dennodenní přítomnost po dobu několika týdnů nebyli zvyklí. A teď je čekalo i několik měsíců, zkrátka taková doba, dokud si Jeremiah nenajde takovou práci, která by ho stejně vyhnala z domu, jako Kruval.
"Amandě se bude Moran určitě líbit," zamyslel se nad tím s úsměvem, když pozoroval opičku, jak pobíhá po místnosti a vše prozkoumává s takovým zapálením, že si na svého pána ani nevzpomene. Ovšem úsměv z jeho tváře zmizel okamžitě, když ho Moreen tak rázně okřikla. Nezabránil se pátravému pohledu do její tváře a snad, aby z jeho očí nevyčetla, jak moc ho ztráta práce zasáhla, o kousek se k ní naklonil a vtiskl ji pusu na tvář. "Možná... možná bych si mohl dát pár dní volno, ale tu poštu budu muset vyřídit. A přemýšlel jsem, co bych teď mohl dělat," načal ono žhavé a velmi nejisté téma, protože věděl, že Moreen by byla nejradši, kdyby zůstal doma s rodinou a věnoval se i jim. Navíc, brzo bude léto a Brienne s Carmel se vrátí z Francie a pak bude září a to už z domu odejde i Amanda a Jeremiah by s Moreen mohli být víc sami, ale jeho představa jakéhokoli delšího setrvání v Manchesteru a vůbec v Anglii natolik ubíjela, že už přemýšlel nad tím, kam svou práci stočí dál a čemu se bude věnovat. Kapacita jeho oboru neměla o práci nouzi, i když ztratila hlavní příjem a to profesorské místo v Kruvalu, ale i tak Jeremiah do morku kostí cítil, že ten vyhazov se podepíše i na jeho ostatních pracovních odvětvích. "Odjel bych na nějakou dobu do Ameriky, mám tam pár kolegů a... no znáš to, výzkumy a testování, tak rozsáhlé laboratoře nejsou nikde v Evropě," ke konci svých slov zněl už skoro nadšeně, ta Amerika ho vážně neskutečně moc lákala, New York, Washington, to byl jeho sen. A v hlavě si pohrával dnešní den i s myšlenkou, že by nabídl, aby Moreen jela s ním. Nebo aby za ním přijela, ale bál se, co by na to řekla.
"Ještě aby ne, vždyť je to Van Helmontová," usmál se při zmínce o Amandině výšce. Pak už pouze zamyšleně přikyvoval, sem tam se zamračil, když Moreen zmínila onu prokletou vázu v předsíni, kterou dostali jako svatební dar. "Sám nevím," zalhal znovu s vážnou tváří a zakroutil hlavou. O důvodech toho vyhazovu se nechtěl bavit. Děsilo ho, co by si Moreen k pouhému naznačení zvládla domyslet. Že celých šestnáct let spolupracoval na věcech s ředitelem Kruvalu, kvůli kterým by ho mohli i zavřít? Z čistě vědeckého hlediska... Že nemohl nic namítat, protože kdyby se pokusil byť jen trochu se bránit, vedení školy by ho mohlo rozmetat v prach? Jen si nad tím těžce povzdechl a zavrtěl hlavou. Bylo to příliš složité.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Moreen se ke svému muži s úsměvem natáhla pro polibek, když ji vyzval, aby mu předvedla svůj nový účes pobaveně se k němu natočila z profilu, aby její sestřih viděl v jeho plné krásě, načež Jeremiahovi věnovala další úsměv, a očí jí hrály, když si ji chytil za ruku, a propletla si s ním prsty.
"Byla, ani nevím, co mě to popadlo, řekla jsem si, že bych mohla zkusit nějakou změnu. Poslední dobou se rozhoduji mnohem spontánněji než obyčejně..." zasmála se a na okamžik se vpila Jerrymu do očí s nevyřčenou otázkou a stejně nevyřčenými pochybami, jestli se mu má se svou domněnkou svěřit. Nechtěla, aby se zbytečně těšil, nebo naopak zlobil, protože o dalších dětech se spolu nebavili, vždyť už měli tři dcerky. Navíc předpokládala, že se opět upne k naději, že tentokrát už to bude chlapec, a i Moreen si ho pro svého muže přála, jenomže ho nechtěla znovu zklamat. "Tak nudí?" nadhodila poté zdánlivě uraženě, ale oči se jí jenom smály, "Kolekce měla úspěch, ale teď si dávám na chvíi trochu pauzu od šití a začala jsem psát nový román. Ale víš, že pro tebe bych udělala cokoli, drahý," dodala a zadívala se Jerrymu láskyplně do jeho modrých očí. "Co by se ti líbilo? Tradiční černá, nebo něco inovativního?"
Vřele jej objala a přivinula se k němu, aby si na chvilku položila hlavu na jeho rameno a mohla cítit jeho dobře známou vůni, která jí tolik chyběla, načež se od něj malinko odtáhla, aby jej mohla něžně políbit. "To rozhodně. Obávám si, že si ho přisvojí a nebude ti ho chtít vrátit. A už vůbec nebude brát na vědomí, že do Bradavic si opici vzít nemůže," zasmála se, když stejně jako její muž pozorovala aktivního Morana. To, že jim dělá v domě trochu binec, jí nevadilo, protože dům už zažil tři smíšeniny Van Helmontovic a Baneovic krve, a ustál to, tak co zmohla jedna malá opička?
Polibek na tvář ji obměkčil jenom trochu, a stále na Jerryho upírala lehce káravý pohled, protože nemohla dopustit, aby se ze samé pracovitosti zhroutil. Milovala ho, jak jen to šlo, a podporovala ho z celého srdce, jenomže pokud se o sebe zapomínal starat on, hodlala jej k tomu donutit ona. Věděla, že vyhazov z Kruvalu jej musel nesmírně zasáhnout, a chtěla o něj pár dní pečovat a zahrnout ho pozorností a něžnostmi, nějak zmírnit jeho smutek, i když tušila, že Jeremiah chce být sám a vyrovnat se s tím o samotě, tak jako vždycky. Když pak načal téma ohledně blízké budoucnosti, lehce povytaženým obočím jej vybídla, aby pokračoval. Už dopředu tušila, že jeho plány nebudou obsahovat alespoň půlroční pobyt doma, ale když z něj vypadlo, že by chtěl odjet do Ameriky, nedokázala skrýt své zklamání. Semkla rty a na okamžik od svého muže odvrátila pohled, snažíc se, aby svým nesouhlasem nezranila Jerryho, protože vypadal opravdu nadšeně, byla to možnost prozkoumání nových obzorů, a Moreen mu to přála, byla šťastná, když on byl šťastný, jenomže na druhou stranu jí nesmírně chyběl, a děsila ji přestava, že od září bude v jejich velkém domě úplně sama, jenom s domácími skřítky, kteří byli zlatíčka, ale jejími dětmi ani partnerem nebyli. "To by bylo skvělé, Jerry!" obrátila zrak zpět k němu a povzbudivě se na něj usmála, i když se jí útroby sevřely lítostí. Milovala svého muže a věděla, že je od ní sobecké, když ho chce na chvíli mít jen a jen pro sebe, ale Jeremiah žil pro budoucnost a pro pokrok a někdy jí přišlo, že ona je pro něj jen banalitou, někým, co jej brzdí v rozvoji a objevování nových metod. A i když se to kvůli němu snažila nedávat najevo, mrzelo ji to, jenomže právě proto jej přeci milovala, kvůli těm bystrým očím, za kterými se myšlenky míhaly nepředstavitelnou rychlostí, a které se občas nepřítomně ztratily v pomyslných dálavách.
"A nemůžeš proti tomu podat nějaké odvolání? Nemohli tě přeci vyhodit jenom tak pro nic za nic, Jerry. Vždyť musí dobře vědět, jak tu práci miluješ a že do ní dáváš všechno," zeptala se poté a zatvářila se popuzeně, protože jejího muže neměl kdo vyhazovat bezdůvodně. "Mohla bych napsat matce a strýci, přeci jenom mají nějaký vliv... už o tom ví Richard?" začala přemýšlet poté, a mezi obočím se jí udělala jemná vráska, a celá se viditelně napjala, když se rozhlédla po místnosti, aby objevila nejbližší kalamář a pergamen, a mohla začít jednat.

_________________

Jeremiahovi pobavením problesklo v očích, když se usedával na sedačku a svíral ladně ženinu ruku, zatímco poslouchal vyprávění o novém účesu. Tak spontánně a nečekaně mu v hlavě probleskla nevinná, bezvýznamná myšlenka, které nepřikládal žádnou důležitost, ale neodpustil si ji, protože si Moreen často rád dobíral. Ostatně, ona dělala to samé. "To mi něco připomíná," zašeptal medovým hlasem blízko jejího ucha s náznakem drobného pobavení, než ruku od pasu pomalu a zkušeně přesunul k jejímu břichu, kde zabubnoval prsty. Samozřejmě to byl Jeremiah, ne jasnovidec, a o tom, že má Moreen podezření na těhotenství vůbec nic nevěděl. Pouze vtipkoval na té své racionální úrovni, protože další těhotenství považoval za nemožné a ani nad tím nepřemýšlel, byl to prostě vtip a lehké rýpnutí, protože když Moreen čekala dvojčata a Amandu, ke změnám se uchylovala velmi často. Pořád byla s něčím nespokojená. Když jim tenkrát ze dne na den předělala celou ložnici pomocí kouzel už s velkým břichem, ve kterém byla Amanda, myslel, že omdlí. Problém byl v tom, že on byl konzervativní brit, co nesnášel změny. Ale i tak se nad tím dokázal povznést a od té doby na tohle často narážel a dělal si ze své manželky srandu, a ona mu to elegantně oplácela zase věcmi, které častokrát provedl Jeremiah a neshledalo se to u ní s úspěchem.
"O čem píšeš? Zase to bude román pro ženy?" zajímal se zvědavě s nakrčeným čelem, "rád bych si od tebe totiž někdy přečetl knihu, aniž bych měl pocit, že tím trpí moje mužství, pokud mi rozumíš," zacukalo mu pobaveně v koutcích, než ji nechal, aby se na sedačce sesunula a opřela si o něho hlavu, zatímco ji pevně objal. Četl Moreeniny knihy, protože je napsala ona a on chtěl vidět výsledek její práce a ona pochopitelně chtěla znát jeho názor, ovšem číst knihy určené pro ženy, právě kvůli tomu se mu do toho často nechtělo. Jeho konzervativního já velelo, aby si požádal o klasickou černou, ale černých obleků měl ažaž. Nakonec se přemohl. "Něco inovativního," překvapil nakonec sám sebe a drobně se pousmál. Však ona už vymyslí něco, co mu bude dobře sedět.
"Ne, tak by to vážně nešlo. Morana se nevzdám," pronesl poměrně vážně ohledně svého nového mazlíčka a ohlédl se přes rameno na opičku, které zrovna obskakovala květináč, v níž byla zasazená vysoká kytka. Chvíli bezstarostnou opičku pozoroval, než stočil pohled zpět ke své ženě a tázavě se na ní zadíval. Nebyl hlupák, moc dobře na ní poznal, co si o tom jeho návrhu myslela. A lhal by, kdyby tvrdil, že ho to nezamrzelo. Obzvlášť teď, když ztratil svou milovanou práci. Jenže někde hluboko vzadu mysli měl také myšlenku, že nemusí ztratit pouze svou práci, tímto svým přístupem může ztratit i svou ženu, což si Jeremiah často neuvědomoval a své zázemí, svou rodinu bral naprosto automaticky. "Nechtěla bys vyrazit se mnou?" zeptal se mimoděk, aniž by nad tím přemýšlel. Možná se z té reakce obával, možná měl větší strach z odmítnutí, ale když spatřil její reakci a následná slova, která byla naprostým opakem, pohnulo se v něm svědomí.
Co však nastalo vzápětí, Jeremiaha vyděsilo a zaskočilo zároveň. Věděl, že Moreen se spravedlnosti nevzdá, ale že za něho bude ochotná bojovat až takhle, jeho samotného zaskočilo. Nepatrně se zamračil. "Ne, nedá se proti tomu dělat nic. Ne, nikomu psát nebudeš. Nikdo to neví a tak to také určitou dobu zůstane, ano, drahá?" zadíval se na ní smrtelně vážně a také se na ní tak zadíval, takže nemohlo být pochyb o tom, že ví víc, než sdělil a že nechce, aby se to Moreen dozvěděla. Dokonce uhnul očima před jejím pohledem a natáhl se pro šálek s čajem. Nechtěl tohle řešit, nerad by Moreen rozhněval hned v den svého příjezdu, navíc když to tajil několik let, proč by nemohl několik dalších?

_________________
>> J. N. Van Helmont

"Jerry!" začervenala se Moreen a pobaveně jej něžně pleskla přes ruku, kterou ji pohladil po břiše. Pak se mu pozorně zadívala do modrých očí a lehce nervózně zamrkala. "Víš, ono to možná nebude daleko od pravdy. Zatím není nic jisté, doktor přijde až příští týden, ale možná..." řekla a tázavě a trochu bezradně se na Jerryho dívala, očekávajíc jeho reakci. S dalším dítětem nepočítali, ale kdyby opravdu byla těhotná... bude se její manžel zlobit? Nebo bude naopak rád? Moreen věděla, že i kdyby byl na začátku Jeremiah proti, pak se s tím smíří a začne se na miminko těšit, jenomže se obávala jeho prvotní reakce.
"Ale miláčku, tvoje mužství přece nemá co trpět!" prohlásila poté s pobavenými jiskřičkami v očích, ale věděla, jak se její manžel staví k jejím knihám, a chápala, že to je jako kdyby on po ní chtěl, aby četla například encyklopedie o různých přísadách nebo složité formulace ohledně fungování kouzelnických hůlek. Každopádně byla nesmírně ráda, že i přes to všechno její knihy vždycky přečetl a podal jí objektivní kritiku. "Tentokrát je to humoreska, říkala jsem si, že s tím, jak začínají být všichni vážní, je třeba trochu se rozveselit a povzbudit na duchu," řekla s úsměvem, i když v tom byl náznak smutku a starostí. Situace v Británii se začínala pomalu, ale jistě vyhrocovat, a jako čistokrevní měli dobrý přísun informací, navíc když Jeremiahův příbuzný pracoval v Azkabanu, a její matka v Bradavicích.
Když Jeremiah připustil inovativní oblek, Moreen mu věnovala potěšený úsměv, načež se vesele zasmála tomu, jak si bránil Morana. "Kde jsi ho vlastně sehnal? Doufám, že se Moran postaral, aby ti nebylo smutno," zeptala se bez známky výčitek, protože byla jenom ráda, že si Jeremiah sám od sebe pořídil zvíře, se kterým si rozumněl. Měla pocit, že na něj místo ní alespoň někdo dával pozor, i když to byla němá tvář.
"Ach, Jerry..." vydechla poté, když jí navrhl, jestli by do Ameriky nejela s ním, protože ji to upřímně zaskočilo. "To by ti nevadilo?" zeptala se opatrně, ale z jejích očí čišela láska, protože ji to pozvání nesmírně potěšilo. Jenomže pak svraštila obočí a lehce si posmutněle povzdechla, protože zauvažovala trochu dopředu. "Ale Amandu tu nemůžu nechat samotnou, a za půl roku už nastoupí do Bradavic. A pokud se naplní moje podezření... asi bych neměla cestovat," řekla a lehce si přejela dlaní po břichu, načež zvedla k Jeremiahovi lítostivě oči. Tak moc jej chtěla následovat, být s ním déle než pár dní, než zase odcestuje pryč a ji nechá doma samotnou.
"Jerry... nic mi nezatajuješ, že ne?" nadhodila poté napůl starostlivě a napůl ublíženě, když se tak ohradil, protože takhle se normálně nechoval a ona z toho neměla dobrý pocit. Navíc s ní emoce zakývaly víc než by bylo obvyklé, a Moreen si uvědomovala, že normálně by se tak zraněně necítila, protože přeci jenom chtěla spravedlnost pro svého muže, a ten ji odmítal. Ale donutila se zase uklidnit, protože Jeremiah by jí přeci nikdy nelhal, neměl k tomu důvod. "Otci bys to ale měl říct co nejdřív," řekla jenom, stále ještě trochu uraženě a zabodla se do Jerryho výchovným pohledem, který užívala na své dcery, když zlobily. Nikdy ho moc nepeskovala, na to si ho moc vážila, ale teď si prostě nemohla pomoct. Připadala si tak bezmocně, když ani svému milovanému muži nemohla nijak pomoci od hluboké bolesti, kterou se před ní snažil marně zakrýt. A Moreen nesnášela, když byla bezmocná, takže to v ní vzbuzovalo rozčilení, o to větší, že v sobě nesla dalšího Van Helmontovic potomka, i když si tím ještě nebyla jistá.

_________________

Opravdu to nemyslel vážně, o čemž svědčilo i drobné sympatické pousmání, kterým svou ženu obdarovával do chvíle, dokud se onoho těhotenství, které pomocí těch slov doslova viselo ve vzduchu, nechytla. Jeremiah se zarazil a ruku stáhl, jako kdyby se o Moreen spálil. Nebylo v tom nic osobního, pouze ho přemohlo překvapení a v téhle míře snad i šok. "Ale možná co?" zeptal se chvějícím se hlasem, aby mu potvrdila myšlenku, která mu teď pulsovala v hlavě a začínala ho děsit, i když prvotní pocit byl vztek a strach. Jeremiah se ve svém oboru pohyboval svědomitě, navíc měl poměrně velké zalíbení v historii a věděl, kam tahle společenská situace spěje. Přivést do takového světa malé, bezbranné dítě bylo čiré bláznovství. "Jak se nám to podařilo?" zachraptěl ještě nechápavě a zadíval se na její břicho, které bylo zatím sice ploché, ale Jeremiahovi se před očima mihla perspektiva několika dalších měsíců a on náhle pobledl. Vždyť nebyla těhotná jedenáct let, tak co tak náhle? "Řekl jsem jasně, že mi tři děti stačí," zvedl se poté už s rezignovaným hlasem, protože zlobit se za něco takového na svou ženu, to nedokázal ani on. Když se vydal k malému baru, aby si nalil sklenku něčeho pálivého, pohladil Moreen po ramenech. "Protože pokud se mi narodí čtvrtá holka, už nechci mít žádné další děti, pět ženských v domě by mi bohatě stačilo," opřel se o parapet okna za sebou a krátce se napil, zatímco se pohledem zabodával do Moreen. Těch pár známých jiskřiček v modrých očích zcela přesně naznačovalo, nad čím přemýšlí. "A kdyby tu byl kluk..." ani nedokončil, spokojeně se za skleničkou usmál.
"Správná volba," usmál se ohledně Moreenina dalšího románu, protože mu to připadalo více než rozumné. Když byl chvíli v Londýně, sám viděl, jak má ta situace dopad na společnost, na normální bezproblémové kouzelníky, kteří začínali žít ve strachu. Jeremiah byl nesmírně rád, že jsou od Londýna daleko a jeho rodině nic nehrozí, zatím. "Koupil jsem ho od jednoho kupce v Arábii, byl jsem tam pracovně v listopadu a no, Moran se mi docela zalíbil," uculil se pobaveně a střelil pohledem po opičákovi, jenž začínal být hyperaktivní. "Ale budu ti ho tu muset nechat, pokud někam pracovně pojedu, dělá se mu po přemisťování špatně a ani mudlovskou dopravu moc nezvládá," přiznal se, protože sice věděl, že Moreen se starat o hyperaktivního opičáka nebude vadit, ale byla to další starost navíc a pokud byla těhotná, pouze velmi nerad by ji přidělával povinnosti.
"Samozřejmě, že ne," začal přikyvovat vzápětí ohledně pracovního výletu za oceán, ale jak již zmínila Moreen, cestovat v těhotenství takovou dálku nebylo rozumné řešení a Jeremiah si to uvědomoval, proto se trochu zamračil a odložil sklenici zpět na pult, než se vydal ke své ženě blíž. "Tak uvidíme, co řekne doktor a podle toho se rozhodneme, ano? Mohli bychom třeba vyrazit až potom, co vyšleme Amandu do Bradavic," vyřkl svou domněnku, protože léto pokaždé trávil doma, protože doma byli i všechny děti a on měl v Kruvalu také volno, i když trochu kratší, než studenti, a ani letos nehodlal nic na zažitých tradicích měnit. "V žádném případě," vydechl vzápětí, když už dosedl vedle Moreen. "Nikdo se to nesmí dozvědět, obzvlášť otec by zuřil... zkusíme si to nechat pro sebe tak dlouho, dokud to bude možné, co říkáš? A nemusíš se ničeho bát, nic ti netajím," pohladil ji společně s kolísavým hlasem po tváři a mile se pousmál, i když v duchu hořel panickou hrůzou. Až se to dozví, co mu udělá? Bude se zlobit, řekne to nedejbože Amelii? Jeremiah až moc sprostě využíval toho, že se Moreen v černé magii nevyzná.

_________________
>> J. N. Van Helmont